Andor.cz - Dračí doupě online

Boj o holou existenci

Všechno se semlelo tak rychle, měl jsem to pevně v drápech. Jako kdybych držel laň, jako bych ji sám ulovil...vždyť já nikdy nelovil. Nikdy jsem se k tomu nedostal. Nikdy jsem necítil na jazyku čerstvou krev která by mi stékala po tesácích. Ta chvíle, ta chvíle váhání mě stála možnost se postavit kouzlo, kouzlu toho prašivého mága.
Ale kouzlo selhalo...neselhalo. Dunivé mručení se začalo řinout mou hrudí. Napínat všechny svaly a přitom se neschopen hnout. Nejdřív jsem to cítil v hrudi. Stáhnout se, skrýt se, schovat svou mysl, nepustit k ní nikoho.
"Mohl by ji ovládnout skrze mě...mohl by..."
Utnul jsem myšlenku, tohle není ten správný čas, povedlo se mi konečně znovu mávnout křídly...křídlem. Piruetu jsem téměř nestihl srovnat. Šířilo se to a já proti tomu nedokázal nic dělat, snažil jsem se to každým svým svalem v těle vytlačit ven z těla ale nechtělo se to pustit, nechtělo to povolit ani o píď.
Teprve teď jsem si začal uvědomovat okolní déšť, blesky jenž si hrály po obloze, upřel jsem pohled do dáli a ponořil se, neponořil jsem se však do vody jako takové ale do hlubin samotného strachu. Obklopoval mne, tiskl, mačkal, drtil a já zařval z plných plic. Ty slova která se mi zabořila hluboko do lebky, hluboko do duše. Avšak duše je silnější než tělo a já jsem vyrostl ve dřevě. Tvrdohlavý jako les sám. Nepoddám se, ne jen tak. A v tom jsem si okem všiml Nalayu, ležela v blátě, v krvi a něco se mi úpěnlivě snažila sdělit. Bylo to přání, přání tak silné až se jeho ozvěna dostala až k mé bariéře. Jedno mávnutí křídly, druhé mávnutí křídly. Řev. Bolest, ohromná bolest. Vnitřní souboj jehož konce si nesmím dovolit dojít. Ještě ne. Druhé mávnutí křídly přímo k nebi, natáhnou zadní pařáty. Třetí mávnutí křídly kterého jsem si nemyslel že budu ještě někdy schopen, čtvrté ač v ukrutné bolesti mne vyslalo přímo proti temnému nebi. A v tom to přišlo. První blesk. Řev, snad bolestivý, snad zuřivý, kdo by to rozeznal z takové dáli. Všechny síly vloženy do poslední naděje. Musím to vevnitř spálit. Před zavřenýma očima se mi zjeví chapadla uchvacující mé nitro, ten slizký šepot. Uchopím je pevně do spáru. Je to snad jen představa, možná opravdu tak vypadá můj vnitřní boj, jediné co vím je že je stále držím i když do mne udeří první blesk. Bolí to. Neskutečně to bolí. Propnu záda a vletím do mraků jako bych je vyzýval a byl jsem vyslyšen. Blesky jako by začaly vyhledávat mé tělo. Již nejsem více modrým. Otevřu oči ve kterých se mi odráží blesky. Černočerné mraky jako by obepínaly mé tělo. Jediné co vnímám je bolest téhle proměny. Bolí to, neskutečně to bolí ale znovu cítím svou mysl, svůj vlastní strach, ne však z Něj ale z toho co se může stát. Nedovolím to, nemůžu to dovolit. Z nebe se začne snášet vysokou rychlostí mrak, v tom mraku jsou dvě oči, z toho mraku trčí pařáty a na zem se dívají se zlobou, mířenou zlobou dvě téměř bílé oči. Vidí jen mága, mága který chce zabít tu která mne chránila, tu která si přeje. Soustředíc veškerou svou moc, veškerou moc blesků do jednoho úderu, blesky mne předhánějí za jediným cílem a já je následuji, jsem jako blesky a ON je můj jediný cíl.

Bitva o celé království, o celý svět…

Ta energie byla neuvěřitelná. Bouře přišla s takovou silou, kterou šlo jen ztěžka udržet a to, co se dělo …
Srdce mi svíral strach a bolest. Laeron se zmítal na obloze a já mu nedokázala pomoct. Neslyšel mě, uzavřel celou svou mysl, a něco temného se o něj pokoušelo. A já tu zůstala sama, uprostřed bitvy, s kouzlem, které už jsem nedokázala ani zastavit. Jakmile se to vymkne…
Laerone…
Neslyšela jsem, co vojáci křičí, slyšela jsem jen hučení blesku, když sjel. Zachytila jsem ho a využila veškerý potenciál, který mi dovolil. Který jsem dokázala ovládnout.
Cítila jsem, jak mě magie trhá a zároveň sráží na kolena. Ukročila jsem nohou vzad, snad jako by mi jen postavení těla mohlo pomoct, jako by moje tělo bylo to poslední, co ještě můžu obětovat, pokud to bude nutné.
Tělo se mi třáslo pod náporem, který magická bouře vyvolala a tím, co všechno si začala žádat. Tak jak jsem já žádala její sílu, teď si vyžádala ona sílu mojí. Ten pocit, kdy mi sebrala poslední špetku sil byl nepříjemný. Jako by ze mě ten zbyteček vyškubla a rozervala spojení, které jsem s ní měla.
Zatmělo se. Nevím jestli jen mě, ale najednou všechno bylo úplně tiché. Žádný hluk bouře, žádná zuřící bitva, jen temno.
Dopadla jsem na zem, mé kouzlo se bez pomoci draka zvrtlo a začalo pustošit vše, co bylo v dosahu. A já? Ležela jsem v bahně, odevzdaná bleskům, rozsévajícím smrt všemu kolem a neměla jsem tušení, co se vlastně děje. Neslyšela jsem, neviděla jsem. Kolem byla jen temnota a ticho.
Moje tělo leželo v bahně a krvi mých vlastních lidí, mého lidu, elfího národa, který tu bojoval o své přežití a já mu zrovna moc nepomohla, jen jsem rozběsnila bouři, která všechno smete…
Oči jsem měla otevřené dokořán a přesto jsem viděla jen tmu. Tichou a klidnou, jako ta nejhlubší noc.
Laerone… Neo… neopouštěj mě… nechci tu zůstat… sama…
Tmou nad mou tváří prošvihlo zářivé světlo, jako padající hvězda, nebo snad… kometa?
Říká se, že když padá hvězda, máme si něco přát…Laerone…Přála bych si, abys byl v pořádku. Ať je tvá mysl opět čistá, silná… a pouze tvá, tak jako tvé srdce…
Hvězda zmizela, kdesi v temnotě nebes a znovu byla tma, i když jen na pár okamžiků.
Co … co se asi stane, až tu zemřu… co bude s mým slibem? Slíbila jsem, že je budu strážit.. za života i po smrti... A za života selhávám…
Do očí se mi nahrnuly horké slzy.
Jsem Strážkyní dračích vajec, první z nových dračích jezdců… Víš co je ironií, Laerone?
Rty se mi zkroutili do mírně pobaveného úšklebku, i když mi z očí tekly stále ony bezradné slzy. Ale v temnotách na tom nezáleží, no ne?
Jsme od našeho prvního setkání o padesát let starší, jsem dračí jezdec, ale při tom jsem s tebou ještě nikdy neletěla…
Zahlédla jsem zvláštní změnu mém temném světě. Nad mnou se začalo něco začalo něco třpytit. Zprvu jen jeden bod, který najednou explodoval do celého hvězdného nebe.
Přála bych si, abys mě slyšel, Laerone…
Najednou začaly hvězdy padat a mnou projel strašně nepříjemný pocit. Pocit strachu, pocit ohrožení…
Laerone!!!
Nebyl to ale strach o mě, ale o něco blízkého, velmi… blízkého. Zaslechla jsem hluk. První, takové vzdálené bouření, jako hučící vodopád, který nabíral na síle a hrozil všemu, co mu stálo v cestě, že to smete. Zář padajících hvězd přešla do rozmazaných barev, a hluk se začal míchat s křikem a cinkáním zbraní a zbrojí. A také křikem. Znovu jsem ucítila kapky vody na své tváři, jak dopadají z těžkých mraků bouřky, která však přišla o svou moc. Už jen pršelo, déšť smýval krev a prach z tváří a mísil se se slzami.
To, co jsem považovala za padající hvězdy, byly tisíce šípů tvořených z čisté energie blesků, z mé magie a z magie mojí matky.
Hlava mi klesla stranou, tím směrem, kterým byla matka na svém malém kopci, sotva jsem ji v té změti na pár vteřin viděla, viděla jsem ji však klesnout k zemi.
„ M-maminko…“
Stěží jsem jejím směrem natáhla ruku, téměř jsem se nedokázala otočit ani na bok, pokud by teď kdokoliv přišel a zkusil by mě dorazit, prošlo by mu to téměř bez obtíží.
Z očí se mi kutálely bolestné slzy, padající do bahna a krve elfské říše. Elfského lidu…

Přítel


Pozoruji toho staříka a když se zarazí a začne si nadávat, tak zbystřím. Najednou bere schody po dvou, což mě překvapilo, takže se rozeběhnu za ním...
Tohle bych do něj rozhodně neřekl...
Ušklíbnu se, a běžím dál... Dovedl mě k posvátnému stromu, kde odpočívají moji předkové... Zastavím se, protože jsem tam byl jen jednou... Ani za otcem jsem nešel a neplánoval jsem to tam jít... Zhluboka se nadechnu, dlouze vydechnu a sevřu ruce v pěst...
,,Neříkej mi, že pro to musím jít tam... Mám tam připravené své místo k odpočinku? To je milé, ale já ještě neplánuji zemřít..."
I když až se sem přižene armáda nemrtvých, tak se mi to místo bude hodit, i když nebude nikdo kdo by mě tam odnesl, takže je stejně zbytečné...
Vydechnu a čekám až vstoupí první.

Cesta na voze

,,Omlouvám se, jestli vás můj vzhled znepokojil. Mám za sebou jisté nepříjemnosti s místními bandity." odpovím vozkovi a vlastně ani nelžu. Tedy ne přímo. Říci polovinu pravdy není samo o sobě lhaním. Trochu mi to zní, jako bych se potřeboval ospravedlnit sám před sebou. Asi jsem už jen unavený víc, než bych si připustil a myšlenkové pochody se snaží zatoulat do zbytečných sfér rozebírání osobnosti.

,,Rozumím, pokusím se s tím něco udělat." přitakám vozkovi a posadím se vedle něj na kozlíku. Pokud důvěru posuzuje podle vzhledu, je logické, že společnost stagnuje. I když.....je pravda, že teď nebudu vypadat dvakrát dobře. přelétnu očima své zašpiněné svršky. Vůz se dá do pohybu. Ovšem ani přítomnost vozky nepřinutila onen hlas, aby úplně umlkl.
Farmář? Kdo ví, nikdy jsem to nezkoušel.
Ticho, rušené pouze rachocením vozu, nakonec protne až samotný vozka.
,,Cestování. Mířil jsem za jedním známým, ale cestou mne potkala malá nepříjemnost v podobě skupiny ozbrojených, neurvale se chovajících mužů. Ale jsem naživu, takže si asi nemůžu úplně stěžovat." odpovím vozkovi. Ano, teď už si vymýšlím, ale na tom nyní nesejde. Pravda je v této době přeceňovaná komodita. Neptá se mne na jméno. Ne že by bylo nějak tajné, ale mám za to, že nepotřebuje o svém pasažérovi vědět úplně všechno.
,,A co vy? Míříte domů?" optám se naoplátku, abych nepůsobil úplně nespolečensky.

Les v ohrožení
Alasseon

"Omlouvám se výsosti, ale tohle není něco, co by bylo v mé moc....."
Zarazil se při tvém dalším dotazu a taky zastavil ve stoupání po schodišti. Chvíli se mračil a pak se jeho stará tvář rozjasnila.
"Ach ano, že mě to nenapadlo hned, jsem to ale hlupák!"
Zanadával rádce a začal brát schody na svůj věk po dvou a pak rychle vešel do dveří, které vám pootevřely stráže.
"Že mě to nenapadlo hned výsosti! Samozřejmě, že tu je něco, co tu Váš otec zanechal pro Vás! Jen je to tak dlouho a byla doba, kdy jsme už ani nedoufali, že se objevíte, že jsem na to úplně zapomněl. Pojďte honem!"
Vybídl tě a vedl tě skrz trůní sál, do chodby a ta vás nakonec vyvedla do palácové zahrady a pak k prvnímu stromu, který tu byl zasazen. Mohutnému obřímu dubu, který se zvedal vysoko nad palác. A právě pod jeho kořeny vedlo kořenové schodiště do podzemí, kde byli uloženi k odpočinku všichni členové královské rodiny. Byla to dlouhá léta, co jsi tam nevkročil, dokonce ani po otcově smrti ne. Naposledy si vzpomínáš, že jsi tam byl ještě s otcem, který tě vzal k místům odpočinku tvého děda.

Hrad


,,Zrovna teď by mou mysl dokázal ukojit pouze můj otec nebo někdo znalý starého elfího jazyka, jinak jsme ztraceni..."
Rozhlédnu se...
,,Nenechal vám tu otec něco pro mě? Nedoufal v to, že se vrátím? ANi vzkaz?"
Pozoruji toho staršího elfa a propadám myšlenkovému zoufalství.
Co když se mi to nepodaří, co když nenajdu způsob jak to zastavit, opravdu jsem schopný vyhrát s hordou nemrtvých?
Tyto myšlenky se mi honí hlavou a co hůře...
Opravdu dokážu všechny zachránit?
Začínám pochybovat o tom, že to dopadne dobře... A to není dobré. Lenora je kdo ví kde, vzhledem k tomu, že z ní není létající mrtvola tak žije, to je to malé světýlko, které mě ještě drží jakš takš nad vodou, ale je to sakra málo... A čas se krátí...

Svatyně
Ilya

"Pokud je dobře bránitelná tak ne!"
Vydechla zadýchaně Veska. Heremond byl mezitím už zase s vámi. Zbrocený krví a potem, ale jak se zdálo zatím celý.
"Asi nemáme moc na výběr, jsou blízko a dlouho si náskok neudržíme. Na rozdíl od nich my musíme odpočívat."
Odtušil tu nepříjemnou pravdu. Stočili jste trošku doprava a začali stoupat do ostrého kopce. Stromy tam byly řidší a kameny větší. Výstup byl náročný, zvláště pro rytíře ve zbrojích. Když jste byli zhruba v jedné třetině uslyšeli jste a uviděli, jak se zespoda začínají řinout první nemrtví, kteří začínají vycházet kopec nahoru.
"Pohněme máme nezvanou návštěvu."
Pobídl vás Heremond. Po dlouhých patnácti minutách jste zdolali konečně kopec stanuli v jeho dvou třetinách na menší plošině, kterou lemovaly až na jedno místo vysoké kameny a po pár metrech přecházela tato kamenitá plošina v jeskyni, kde byla ona již nějakou dobu nepoužívaná svatyně.
"Tady nás převálcují."
Rozhlédla se trochu zoufale a zároveň hněvivě Veska, která toto místo hodnotila velice kriticky ze strategického hlediska. Tys však věděla, že toto místo by mělo chránit nějaké staré elfí kouzlo, které by mělo bránit zlým silám vstoupit. Ale o jaké se jednalo a jestli ještě funguje tos neměla tušení. Nemrtví se však blížili a tak jste nakonec všichni vkročili cestičkou mezi kameny dovnitř za půlkruh. Když jsi prošla ucítila jsi zavlnění neznámé přírodní magie. Ostatní nevypadali, že by to postřehli. O minutu na to, co jste se rozhlíželi a uvažovali jestli má smysl zacházet dál do jeskyně přišel první nemrtvý, který se chtěl prošourat skrz cestičku ale zastavila ho ve vchodu neviditelná síla.
"Uh....páni. Magie je úžasná věc, když funguje. Ale nevíme jak dlouho je to zdrží. Je odtud jiná cesta?"
Optal se tě Heremond. Z příběhů, cos znala by mohla být někudy pod zemí, ale nevěděla si, kde přesně bude, mohla to být taky změť tunelů pod hvozdem a hlavně většinou takové cesty byly skryté a bylo třeba odhalit jejich vstupy.

Poutník na cestě
Zumishi

Když jsi na sebe upozornil vozku, který toho už asi moc ani neviděl, protože na tebe nejprve zamžoural a pak se zakuckal až mu málem dýmka vypadla z pusy a bouchl se párkrát pěstí do hrudníku.
"Zatraceně, čertovy rohy, a ty si co za přírodní úkaz."
Odkašlával ještě kouř ale už byl trošku klidnější, když zjistil, že chceš jen svézt. Promnul si skoro holou bradu a bafnul znovu z dýmky.
"Ale jo proč by ne. Pekelníky tak často nevozím. Ale s tím ksichtem bys měl něco udělat....uh.....u moc lidí důvěru nevzbudíš."
Prohlásil, pak znovu bafl obláček dýmky. Počkal až se vyhrabeš na kozlík vedle něj a pobídl koně, aby táhl vůz dál po cestě.
Drncalo to a kodrcalo, naklepávalo ti to zadek s každým metrem a cloumalo ze strany na stranu. Vozka, jakoby to vlastně ani nevnímal.
"Už ti chybí si k tomu jen zazpívat a bude z tebe hotový farmář."
Uchechtl se ti v hlavě hlas.
"Chmmf a cože vlastně takový čertisko dělá v končinách, jako tahle?"
Mlaskl nakonec vozka, protože ho už nejspíše nebavilo stále mlčet, když už měl sebou nějakou společnost.

Budoucnost v našich dětech
Lenora

Najít kameny v lese nebyl takový problém. Pak sis vyhlédla vhodné místo, kde to udělá dostatek hluku a hodila, jeden, pak druhý. Zašustilo to, zarachotilo a zakřupaly větve. Nemrtví, které jsi viděla se otočili a zamířili tím směrem s mrazivým chroptěním. Dětem trvalo drahocenné okamžiky, než si tě všimly. Pak se plaše ohlédly na své pronásledovatele. Starší dívka zakryla bratříčkovi pusu a pak se rozběhli tvým směrem. Už byly skoro u tebe, když mladší dítko zakoplo a strhlo svou starší sestru sebou k zemi. Obě dítka poplašeně vykřikla a zarachocení větví bylo více, než slyšitelné taky. Část nemrtvých se okamžitě vydala tím směrem. Tedy k vám. Děti opět vykřikly a sesbíraly se. Doběhly k tobě a chytly tě vystrašeně za nohy.
"Nenechávej nás prosím tady! Všichni jsou mrtví!"
Vypískla holčička div jí nevyhrkly z očí slzy a tiskla tvé stehno nebo pas, dle toho kam až zrovna došáhla. Mladší klučík se tě prostě chytl, jako jako klíště za nohu.
"Ci mámu."
Zakňoural a klučina a nemrtví se neúprosně blížili.

Blesk z nebes
Nalaya, Arwin a Laeron

Na bojišti byl ten správný zmatek, jak má být. Už nebojovaly dvě sourodé armády, ale spousty menších skupiny a uskupení, které se snažily porazit své soky. Kouzla královny a princezny elfů tyto šarvátky ještě více rozbila a hlavní voje odřízla od sebe. Někteří by mohli říci, že se karta obrací k lepšímu. Jiní mohli doufat, že se takto mocná magie královské krvi nevymkne z rukou a nebude z toho katastrofa. Ať tak či onak boj neustal, jen se změnil.
Nalaya spojení s Laeronem nebyla dosud moc dobře schopná navázat. Jeho mysl byla přítomna, ale stažená do sebe a buď neměl čas odpovídat, nebo ani nemohl. Na obloze se mezitím zmítal a poletoval náhodile modrý drak, který vypadal, jako v křečích, nebo jako by ho snad kousala obří neviditelná blecha.

Mezitím Laeron měl dost práce sám se sebou a svým nitrem, kde to slizké cosi se začalo rozpínat a zaplňovat nestřežené kousíčky jeho duše. Oplzle mu šátrat na to, co bylo jeho a drze se to rozhodlo beze strachu dotýkat i těch nejniternějších tajemství.
"Jssssssiiii můůůůůj dráššššškuuuu."
Zazněl uvnitř Laerona hlas, ze kterého mrazilo, hlas toho něčeho neznámého, který slyšel jen on a který se zavrtával až do morku kostí. Laeronovým tělem se rozprostíralo něco, co nepříjemného.....strach.


Mezitím dole na zemi se všichni bili, jako lvi.
"Zformujte se! Držte pozice!"
Pokřikovali kapitáni elfů a dávali dohromady střípky své armády, aby se účinněji mohli bránit nemrtvým. Arwin byl stále poblíž královny a jejich rytířů. Nemrtví za hradbou se snažili dostat skrz ale zatím se jim to nedařilo. Shořeli v ohni, nebo zůstali viset napíchnutí, jako planoucí pochodně, nebo se snažili prorazit hliněný val přes který je bodala elfí kopí obránců, kteří na některých místech zařídili tuhý odpor.
Elfí jednotka okolo Nalayi fungovala také více, než dobře.
"Kryt, bodnout stáhnout!"
Velel jeden z nich, když se přiblížil nějaký nepřítel. Díky kopím si je drželi od těla a bylo těžké se k nim dostat. Štítová hradba držela a elfové svou princeznu chránili i za cenu toho, že někteří nakonec padli. Každý, který však padl mrtev po sobě nezanechal prázdné místo, ale o to více se kruh semkl, aby mohl chránit svou paní.
A pak to přišlo. Na obloze se zableskl a Nalaya začala tahat tuto nebezpečnou a nestálou energii k sobě pomocí magie, snažila se z toho utvořit kouzlo velkého a nebezpečného rozsahu.
"Vydržte!"
Křičeli elfové a snažili se nepřítele udržet. Hliněné hradby se pomalu bortily, ale jas z blesku, který sjel Nalaye k ruce oslnil všechny a pak se začaly dít věci.....
"Kryjte se!"
Křikl někdo z elfů a pak začaly na všechny strany šlehat do sloupů blesky, které se rozlézaly po hliněné kleci a soustředily se do kovových částí. Ne všichni elfové se stihli krýt, nebo dostat do bezpečí. Byli bohužel i takoví, které to doslova zaživa usmažilo. Celou kopulí to praskalo a prskaly jiskry a blesky mezi jednotlivými částmi. Začalo to smažit nepřátele a fungovalo to....fungovalo až do chvíle, kdy ucítila Nalaya, že jí tíha kouzla začíná válcovat, že už ho neudrží. Bylo to moc velké sousto příliš nespoutané magie. Začalo se jí vymykat z rukou, blesky začínaly šlehat i dovnitř kopule a bez síly draka, která by jí pomohla kouzlo udržet to bylo těžké. Nesmírně těžké a pak jí síly povolily a Nalaya padla do bláta na kolena vysílena. Blesky začaly šílet a pak......
"Hrrrráááááááááááárrrrrrr!!!!!!"
Rozhlehl se bojištěm křik, ne draka, ne lva, nebo jakéhokoli válečníka, ale královny elfů, která stála vprostřed bojiště široce rozkročená, holé ruce pozvednuté, tvář napnutou soustředěním a vypětím všech zbývajících sil. Bylo to neuvěřitelné, ale všechna nashromážděná magie, která pableskovala kam se jí chtělo se začala stáčet k ní. Vše, jako pavučinky se stahovalo ke královně a nechávalo její lid, ale i nepřátele na pokoji.
"TOTO......! JE....!!! MÉ KRÁLOVSTVÍ!!!!!"
Zařvala na celé kolo blesky se jí stáhly k rukám a okolo ní pableskovala oslnivá záře veškeré magie. Obličej měla strhaný a magie jí musela drásat i tělo. Tak mocná kouzla byla daleko za hranicemi lidského chápání.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!!!!!!!!!!!!"
Zařvala a najednou veškerou nashromážděnou energii uvolnila do prostoru. Bylo to, jako výstřel z luku. Obloukem nad elfy na všechny strany se rozlétlo tisíce výbojů bleskové magie, které se rozprskly na všechny strany, jen co dosáhly prostoru za kopulí a jako hustý déšť šípů zasypaly nemrtvé nepřátele. Viděli jste padat k zemi tisíce nemrtvých těl, které magie spálila na uhel. Nepřátelská armáda se začala drolit, jako zuhelnatělý kus papíru. Padali k zemi po desítkách a najednou se karta obrátila. Najednou vás bylo více a nemrtví začali prohrávat.
Tisíce nemrtvých padlo k zemi ale s nimi padla k zemi i elfí královna.

Začala jsem utíkat hned, sotva Heremond stačil říct ,,tři“ a snažila se neohlížet. Nechtěla jsem myslet na to, že ty, které nechávám za sebou, důvěrně znám.
Nelíbila se mi představa, že bych měla své společníky vést do vesnice. V průběhu běhu jsem zvažovala pro a proti.
Nejbližší vesnice zrovna nebyla nejbližší a její obyvatelé by nám sotva pomohli k obraně. Je ale také velmi možné, s ohledem na to, v jakém rozsahu jsem se tu potkala s nemrtvými, že je vesnice už vypleněna.
V takovém případě bychom se tam mohli porozhlédnout po zásobách. No, po zásobách se tam můžeme porozhlédnout i s obyvatelstvem.
,,Při nejhorším je můžeme varovat, třeba se jim podaří utéct.“ Vzdechla jsem si spíše pro sebe, abych alespoň trochu uklidnila svědomí, že se chystám riskovat několik životů.
V hlavě mi stále vířily myšlenky, zda je do vesnice dovést. Poohlédla jsem se na Vesku. Měla zvláštní odhodlaný výraz, který mi pomohl se rozhodnout. Budu věřit jejich zkušenostem rytířů...doufám že nebudu litovat.

Čeká nás ještě dlouhý kus cesty, a tak jsem jako naši dočasnou zastávku zvolila nedalekou opuštěnou svatyni. Terén bude náročný, ale dá se zvládnout.
,,Schováme se zatím ve svatyni!" Zvolala jsem na oba. ,,Nějaké námitky?"

Tváří v tvář smrti

Klečela jsem v bahně a krvi, když jsem ucítila ten podivný osten. Zachvěla jsem se, po zádech mi přejel mráz.
Laerone, co se stalo?
Zvedla jsem pohled k nebi, kde poletoval můj drak. Něco se změnilo, něco … něco zlého se vkrádalo do jeho duše. Cítila jsem, jak tam uvnitř cosi trhá ve dví.
Laerone, musíš přistát… rozumíš mi? Stáhni se… Slyšíš?
Mé kouzlo trochu povolilo, ale jakmile se do toho vložila i matka, povedlo se mi navrátit soustředění, ačkoliv ten pocit, že mě něco trhá napůl nepřestával.
Znovu zahřmělo, začalo krápat. Matka pokračovala v kouzlení, zpevnila mé pilíře a dala jim další užitečné možnosti, které se dali plně využít. Ale hlavně nám dala tak drahocenný čas.
Laerone… zvládnu to… sice to potrvá, ale zvládnu to, matka nám dala čas… Stáhni se. Prosím…
Jakmile byla propletená kopule zpevněná matčinými zdmi, začala jsem se zvedat na nohy. Trochu jsem zavrávorala, chlad, který mi prostupoval tělem, byl nepříjemný, navíc začalo foukat…
Oblohu protnul blesk. Cítila jsem, jak mi přeběhla husina po kůži a takové zvláštní napětí ve vzduchu. Sevřela jsem hůl pevněji a opřela jsem ji o sloup, který byl nejblíže k nám, pokud chci využít síť a sloupoví tak jak se má, musím se s nimi spojit. Být schopná ovládnout tu energii, kterou přináší bouře.
„ Ustupte.“
Vydechla jsem, skoro neslyšně.
„ Ustupte!“
Nabrala jsem trochu na hlasitosti, když znovu pročísl oblohu blesk a jen kratičko za tím zahřmělo.

Nečekaný nález

Nevím co tam se mnou udělali, ale bylo příjemné cítit se opět dobře.
Sic byla tu pořád přede mnou cesta za Alem a ostatními, ale cesta bude o to lepší, když nebude mě na ní něco bolet či nebudu se muset potýkat se zraněními jako takovými.
Rozešla jsem se, byť řádně netušila jsem kam přímo měla bych mířit, neb nevěděla jsem přesně, kde jsem se v lese nacházela, nicméně věřila jsem, že mě les sám povede a také věřila jsem svému nitru, svým instinktům, že mě povedou tou správnou cestou.

A cesta tedy ubíhala.
Z vteřin se stali minuty a z minut hodiny a ty běželi svým tempem. Jeden velmi brzy ztratí přehled o tom, jak a kolik času uteklo, nicméně k zaměstnané mysli jediným cílem, dolehne zvuk, který nespadal do jistého ´normálu´. Zastavím se a nastražím uši více.
Šuštění.... a pak... vzlyky...pláš, něčí pláč?
Možná, měla jsem to nechat býti, nicméně nedalo mi, abych nezkusila zjistit jeho příčinu. A po krátkém hledaní, podaří se mi spatřit v křoví schoulené dvě děti, elfí děti. Schovávali se před někým, nebo něčím?
Na tu otázku jsem dostala odpověď velmi záhy, neb o značný kus dále všímám si dalšího pohybu. Patří postavě, dle prvního pohledu elfí, dle však druhého už tak úplně elfí nebyla. Spíše rozpadající se elfí nemrtvá postava... a nebyl sám. Další, a další a další...
Co tu dělají? Hledají snad ty děti...? To ne...
Co teď? Nechat je tu nemůžu...ani se prostě otočit a dělat, že jsem tu nikdy nebyla a bojovat s nimi? Ne, nemám žádnou zbraň a proměnit se abych s nimi bojovala, na to tu není dost místa a kdo ví, kde všude můžou být ty mrtváci schovaní. Co ale dělat? Odlákat jejich pozornost a mezitím vzít dětia utéci s nimi? Jo, to by jako plán docela šlo.

Pokusím se tedy najít větší kámen, dva by byly ideální, přičemž se je pokusím hodit na opačnou stranu od dětí, ideálně do suchého listí nebo křoví, aby nadělali co nejvíce hluku a jakmile mrtváci skočí na návnadu, zkusím si získat pozornost dětí a ukázat jim, aby běželi ke mě.