Andor.cz - Dračí doupě online

Tajemný hlas a odvoz

Stále mi uniká smysl přítomnosti toho hlasu. Jistě, nestává se každý den, aby úkol skončil až takovým fiaskem a jenom rovnováha ví, co by se dělo, kdyby se tam neobjevila ta podivná osoba a nezlikvidovala bandity. A těžko bych tohle přirovnával k nějaké vnitřní osobnosti, kterou bych oplýval. A která by se mne snažila dotlačit k uměním, ke kterým nemám nyní přístup. Má logický pohled na věc, což je pro změnu pragmatický přístup. Což nic nemění na tom, že mi z přítomnosti toho hlasu není dvakrát dobře. Vadí mi, když neznám jeho skutečné záměry.
Cíleně se vyhnul odpovědi na to, co je? napadne mne, když už se k tomuto tématu hlas nemíní vracet. Nebo jen nepovažuje za nutné mi to sdělit a dělat tajnosti.

Zvednu hlavu, když se ozve zvuk kopyt a rachot taženého vozu.
S trochou štěstí. odvětím automaticky hlasu. Nezdá se, že by se nechal odbýt ignorací a minimálně by se bavil mou snahou. Přidám trochu do kroku, abych zastihl vůz na křižovatce a mávnu na vozku, doufajíc, že si mne všimne. Pokud to nevypadá, že by chtěl zastavit, zavolám na něj.
,,Dobrý muži, mohu vás obtěžovat s prosbou, zda mne vezmete do nejbližší civilizace? Potkali mne určité těžkosti a byl bych vám nesmírně zavázán, pokud byste mi mohl pomoci." požádám vozku a pozoruji jeho tvář. Je dobře, že okolo nejsou žádné možné úkryty pro přepad a nebude si myslet, že jsem jen lapka, který ho chce přilákat kumpánům.

Rytířský doprovod
Ilya

Boj vypukl Heremond se oháněl svým mečem a bil se, jako lev. Bylo vidět, že jeho obrana byla stejně pevná, jako jeho tok přesný a smrtící. Snažil se udržovat nemrtvé od těla, ale bylo jich tolik a přicházeli stále další. Snažili se kousat a škrábat, trhat a udolat vás, ale starý rytíř, byl dobře vycvičený bojovník a jak se zdálo i jeho panoška Veska od něj leccos pochytila a držela si nepřátele štítem více, od těla. Byla však mnohem zuřivější a nepozornější v útocích. Inu zběsilost mládí. A takové se nevyplácejí, proto také při jednom výpadu se jí zakousla jedna z mrtvol, která už ležela na zemi do kotníku, když Veska bolestně vykřikla Heremond a ohnal a proťal hlavu zrůdy. To jej však stálo pevnou pozici a zezadu jej jeden nemrtvý udeřil sekerou do ramene. Pláty zbroje většinu zranění vykryly, ale i tak tam zůstalo proseknuté místo, které krvácelo.
V tu chvíli jsi přišla na scénu ty a začala své dočasné spolubojovníky léčit. Úleva, kterou přineslo tvé hojivé teplo byla vítaná a pomohla oběma rytířům opět se sehrát a postupně ustupovat vzad mezi stromy a tlačit se zády sebou.
"Je jich příliš musíme se stáhnout. Až napočítám do tří tak běž Ilyo! Až napočítám do pěti poběžíš ty Vesko. Půjdu hned za vámi!"
Křikl Heremond a srazil jednoho nemrtvého elfa stranou, poznala jsi v něm svého souseda, vždy milého Hima.
"Jedna......dva......huh.....tři!......Čtyři....pět!"
Odpočítával postupně Heremond a na pět Veska sekla dalšího nemrtvého přes prsa až zavrávoral vzad a rozběhla se za tebou. Běžela, jako o závod.
"Veď nás k nejbližší obydlené elfí vsi. Musíme se dostat do bezpečí!"
Oddechovala prudce Veska, slyšela jsi za sebou, zvuky boje a pak dusot dalších nohou, jak se za vámi rozběhl i Heremond, ale také bylo slyšet, jak se za vámi šourá ta hromada nemrtvých.
"Musíme se jim ztratit! Dělejte!"
Volal na vás, když vás i přes tíhu své zbroje postupně doháněl. Musel mít neskutečně dobrou fyzickou kondici. A tys zároveň věděla, že budete muset najít nějaký dočasný úkryt protože nejbližší vesnice, byla na kilometry vzdálená skrz hvozd a hlavně jsi věděla, že nemá žádnou pořádnou obranu, kterou by zatlačilo nemrtvé zpět. Takže je otázka zdali je tam vůbec budeš chtít vést.

Neznámá rozprava
Zumishi

"Sypat si popel na hlavu?.....Ach jak......neužitečný pohled na věc."
Povzdechl si hlas ve tvé hlavě více, než cokoli jiného zklamaně.
"Pokud si nalháváš, že netoužíš po moci, pak sám sobě lžeš. Po moci touží každý. A velkou moc se naučíš ovládat jen tak, že k ní máš přístup."
Odpověděl hlas a nespokojeně mlaskl, byl to odporný zvuk, ze kterého se ti zježily chloupky na zátylku.
Šel jsi dál a v dálce jsi spatřil kodrcající se povoz, který mířil na stejnou křižovatku, jako ty.
"Aaaa helemese zdá se, že máš štěstí a někdo naloží tu tvou ztahanou zadnici."
Posmíval se ti hlas. Už z dálky jsi viděl na kozlíku zakrytého vozu sedět shrbeného vozku, který bafal z dýmky obláčky kouře a popoháněl svého tažného grošáka.

Hlavní město
Alasseon

Když se k tobě přidal tvůj starý opatrovník, tak se důstojník vzdálil splnit tvé rozkazy. Z toho, co se od tebe dozvěděl byl trochu pobledlý, ale kdo by se mu také divil, že?
Rádce tě vedl dál směrem k paláci a zadumaně se mračil.
"Výsosti, je.....ymmm nanejvýš lichotivé, že si o mne tolik myslíte, avšak nejsem tak znalý, jak byste potřeboval....ano něco o Vašem otci vím a pár jeho spisů se mi podařilo přeložit, avšak většinu z nich psal v šifrách starého elfího písma, které jsou nad mé síly."
Uvedl věci na pravou míru, začali jste stoupat po širokém schodišti k vstupu do hlavní síně paláce.
"Každopádně pokud mohu nějak pomoci, pokusím se, zeptejte se na cokoli, co trápí Vaší mysl, nemohu však slíbit, že budu na vše znát odpovědi."
Vyjasnil ti a slétl k tobě unavenýma očima, ve kterých však stále plála jiskra.

Zpět v říši elfů
Lenora

Byla jsi opět velká a byla jsi v naprostém pořádku, taková, jako dřív. Zranění už skoro nebolela a cítila jsi, že se téměř zahojila. Vílí triky dokázaly očividně opravdu velké věci. Jelikož se ti špatně orientovalo vydala ses kupředu pouze svým odhadem a dračím instinktem. Zdali to bylo správně jsi mohla pouze doufat. Minuty míjely a pomalu se přelívaly v hodinu, pak druhou.
Při třetí hodině pochodu lesem jsi něco zaslechla. Bylo to šustění a pak ti došlo, že slyšíš ještě něco. Tiché vzlyky. Když jsi se přiblížila trošku blíže viděla jsi, že v křoví nedaleko od tebe se krčily dvě malé postavičky. Až po chvíli sis uvědomila, že jsou to dvě elfí děti. Starší holčička, které mohlo být maximálně 8, která objímala svého plačícího malého brášku, tomu mohlo být tak 5. Obě děti byly otrhané a dle všeho vyděšené. Krčily se v keři seč mohly.

A pak sis všimla další věci. O kus dál se mezi stromy procházel nemrtvý elf....pak druhý a třetí a další a další....napočítala jsi jich odhadem patnáct a bude jich určitě více. Vypadalo to, jako by jen tak bezcílně bloumali okolím a možná snad něco hledali? Kdo ví.
Je však více, než patrné před čím, by se mohly děti schovávat.

Tváří v tvář smrti
Nalaya, Arwin a Laeron

"Je to ten, která krade duše princezno!"
Odpověděl jeden z Nalyiných elfích obránců pak se jiný letmo rozhlédl po bojišti a po ní, když padla do bláta a vody a začala kouzlit.
"Štítová hradba! Kopí vpřed! Držte pozici! Chraňte princeznu!"
Křikl elf v popředí a okolo Nalayi se do půlkruhu shromáždili elfové. Nastavili štíty a vytrčily svá kopí, takže byli takový rozježený útvar připravený k boji.

Mezitím Nalaya stavěla pilíře, které vypadaly opravdu děsivě. Trčely z nich kusy brnění, mečů a kopí, byly narudlé krví a utvářely kolem vás jakousi odpornou hliněnou pavučinu. Na některé kapalo bahno a krev. Někteří vojáci byli zmatení a nejistí, ale velitelé je umírnili.
Nemrtví však postupovali stále kupředu. Laeron mezitím mohl spatřit ze své výškové pozice, jak to na bojišti vypadá ale zatím se ještě nedostal k tomu, co po něm Nalaya chtěla.
Mezitím Arwin, kterého uchvátila skupina elfích bojovníků, kteří chránili královnu, pozoroval, jak postupně těchto pár elfů zajistilo celou blízkou oblast a chránilo královnu. Žádný z nich nepadl, ba snad neutržil ani škrábnutí.
Zloděj Duší jen pohnul rukou a vyslal vpřed své nemrtvé, kteří se vrhli na elfí obránce u Nalayi a znovu se dala do pohybu také celá nemrtvá armáda, aby dobila vaše pozice dřív, než se vám podaří celé dílo dokončit.
Pak pohlédl k obloze, kde se vznášel Laeron.
"Morte haspe drasus!"
Zahřměl jeho hlas a ze zdvižené dlaně zašlehly krátké fialové plameny, které zase náhle zmizely. Kouzlo se mu nepovedlo!.....ale pak vám došlo, že opak je pravdou. Laeron ucítil, jak se mu něco chladného vkradlo až do duše. Nebyl zasažen viditelným zraněním, ale cítil, jak je najednou v jeho duševním nitru, někdo další. Ne omyl, ne někdo, ale něco dalšího. Chladného, slizkého a nevlídného, něco co vzbuzovalo strach a úzkost z neznáma a nebezpečna. Plazilo se to skrz jeho duševní energii a hledalo si to skulinky k tomu nejhlubšímu nitru. Laeron cítil, že to není dobré a hlavně ztrácel docela soustředění s realitou, protože soustředit se na to, co se děje uvnitř vás a co okolo vás je dost složité.
I Nalaya pocítila onen podivný osten chladu v duši, ale mnohem více, vzdáleně, spíše to připomínalo, jako by jí chtěl někdo zevnitř roztrhnout ve dví.
"Ve jménu Bohyně hoř!"
Zaburácel skrz celé bojiště vyčerpaný ale stále silný hlas Nalayiny matky. Královny elfů. Z konce jejích prstů se zablesklo a pak se rozlétly drobná světélka do všech stran. A pak najednou všechny zbraně, které ve sloupoví, jenž Nalaya udělala byly a trčely najednou planuly jasným divokým ohněm.
"Bohyně je země! Bohyně nás chrání!"
Udeřila královna dlaní do země a ta se zachvěla. Nalaya nikdy neviděla svou matku používat tak mocná kouzla. Celým bojištěm se rozbahněná země zavlnila a najednou začala mezi pilíři vyrůstat hliněná bahnitá zeď, která měla na výšku skoro metr a pomalu tuhla i se vším, co s skrze ní chtělo projít. Někteří nepřátele navíc vzplanuli, takže tím, se vaše ochranná "kopule" dočkala jiného, ale stejně účinného efektu, který nepřátelská vojska rozdělil na dvě části. Tu, která bojovala zde s vámi a tu, která zůstala za zdí, která je pro tuto chvíli držela z dosahu....

Domov

,,Dobrá, očekávám hlášení."
Řeknu jí a pak mi řekne nemilou zprávu ten mladík...
,,Kruci!"
Zakleju a když se mě zeptá, jestli je to tak zlé, tak se zastavím...
,,Je to ještě horší než zlé, lesy umírají, mrtví se mění v živé mrtvoly a zabijí vše, co jim stojí v cestě, jestli ti tohle nepřipadá zlé, tak jsi velký optimista..."
Vydechnu a pak ke mě přijde můj starý známí.
,,Ano ty zvěsti jsou pravdivé, musím vědět, více o mém otci jako o dračím jezdci... Můžeš mi říci více? tys ho znal a umíš číst v jeho spisech, vím to... Musíš mi je přeložit."

Loučení

Na má slova o tom, zda-li by Kvítko nechtěl letět se mnou, nereagovat jak bych si přála.
Pravda, sama jsem to tušila neboť jsem mu to ještě minulého dne sama navrhovala a už tam se vyjadřoval s tím, že nebude moci, přesto jsem si tak trochu uchovávala jistou malou, maličkou naději, že možná mohlo by se něco změnit, že možná mohl změnit názor a nakonec se se mnou vydal na cestu, ale bohužel.
A po jeho slovech, jsem mu tedy posmutnělí úsměv opětovala.
"Chápu... " řeknu mu nakonec.
"Veď mne tedy..." kývnu mu.

Kvítko vyrazil a já jej mlčky následovala. Neměla jsem moc co k tomu říci více. Byla jsem prostě smutná, že nepoletí se mnou, ale na druhou stranu, možná to tak bude i lepší. Moji lidé, elfové mě potřebovali, potřebovali mojí pomoc a pokud je to válka se smrtí, co se šíří lesem jako chorobná nákaza, je lepší když zůstane tady v bezpečí, než aby se mu pak třeba někde něco, mou vinou stalo.
"Jo, to asi jo. Já... děkuji za všechno Kvítko .Ať už nás cesty osudu znovu spojí či nikoliv, vždycky budeš vítanou společnost a dračím přítelem." řeknu mu a chtěla jsem jej u obejmout, ale to mi do obličeje foukl vílí prášek.
Šimralo a štípalo to po obličeji a nemohla jsem pořádně ani otevřít oči, jak v nich prášek štípal.
Nevím potom jestli to byl on, kro mě strčil dolů, nebo to byla moje noha, co mi prostě ujela z nedostatku orientace podle zraku, tak jako tak, z toho co jsem mohla cítit byl volný pád a z toho co jsem pak viděla, bylo jen jak se on vzdaluje.
Sbohem tedy, příteli...

Dopad nebyl nejměkčí, ale nebyl zase nic co bych nemohla rozchodit.
Co bylo na něm podstatné, bylo to, že jsem už byla opět zase sama sebou a to hlavně tedy, co se velikosti týkalo. Vstala jsem tedy ze země, trochu se oprášila, protáhla a tak trochu i zkontrolovala jestli je všechno se mnou, jak má být.
Když tedy vše se mnou bylo jak má, věnovala jsem poslední pohled vzhůru k vílám a poté, vydala jsem se na cestu lesem. Nevím sice pořádně kam, ale cítím, vím, že les sám mě navede tam, kde je mě nejvíce potřeba.

Zuřící bitva

Cítila jsem jak se pán koní vzepjal, když ho zasáhla ta podivná magie.
„ N-ne…“
Uniklo mi tiše, když se najednou začal sklánět k zemi, dlaň s mečem mi sjela k boku jeho krku, tak že byl meč podél jeho hlavy a krku, přikrčila jsem se.
„ Odpusť.“
Zavřela jsem před pádem oči, doufajíc, že mě nerozpůlí vlastní meč. Náraz na zem trochu utlumila všudypřítomná voda, ale i tak padnout na něčí mrtvé tělo bylo … příšerné. Ztratila jsem na chvíli orientaci, ale jedno jsem věděla dobře, jestli se nezvednu, ušlapou mě nebo zavalí, kdokoliv tady.
Udělala jsem fatální chybu a zaplatil za ní můj přítel. Jeho tělo se změnilo na vodu, ale jeho duše byla uvězněná. Můžu si jen domýšlet, jak velká muka jsou mu uchystána, kvůli mně.
Zapřela jsem se za svou hůl, voda se kolem ní obtočila, když mě obstoupili elfové, aby mě mohli chránit.
„ Co je to?“
Obrátila jsem se krátce na to, který označil mága za Anth Karte. Vím, že není čas vysvětlovat… vím… ale musíme vědět jak s tím bojovat. Zvedla jsem oči na chvíli k obloze, k Laeronovi.
Nesmí tě zasáhnout, prosím, dej pozor Laerone.
Srdce se mi chvělo.
Jak … jak s tím mám bojovat.
Pohled mi sklouzl k holi, kterou mi dalo samo srdce přírody a pak k nebesům.
Stáhni vodu mezi nepřátele… všechnu vodu.
Klekla jsem si k zemi.
„ Udělala jsem chybu, když jsem jednala zbrkle, to už se nesmí stát.“
Vydechla jsem tiše a položila ruce na vodou a zemí nasáklé země.
„ Je to v mém srdci, v mé hlavě, v mé duši. Nepromeškala jsem padesát let…“
Zavřela jsem oči. Meč i hůl leželi v bahně spolu s mými dlaněmi, zatímco jsem celé své soustředění věnovala vytvoření řady sloupový z hlíny mečů a zbrojí, z krve. Každý ze sloupů byl obalen zbraněmi našich mrtvých i těch, kteří přicházeli, aby nás zničili. Vedly přes střed bojiště, těsně před krvavou studánkou, jen pár stop nad hlavami mých vojáků.
Laerone… Laerone …s-spoj se s elfy, pokud…. Můžeš… vzlétni… Přivedeme bouři….
Myšlenky bylo těžké udržet, stejně tak, jako Sloupoví, které začalo tvořit nad naší armádou klec. Ale důležitější než myšlenky, bylo bezpečí.
Při…přivolej ji… Laerone. A snaž se udržet blesk, co nejdéle to půjde, ať… získá sílu. Až… až už to nepůjde, rozkaž elfům ať ustoupí. Aspoň o krok od… od… sloupů.
Proletěl kolem mě meč. Zakolísala jsem, málem i sloupoví, které už téměř propojovalo základ sítě a začínalo tvořit průplet.
Bude to muset postačit…snad…. Snad… Teď… nebe….
Zvedla jsem hlavu a pomalu ruku s holí k nebesům. Musela jsem několikrát zamrkat, abych zahnala podivné červené tečky, které se mi objevili před očima.
Zavanul vítr. Cítila jsem ho na umazaných prstech, které svíraly mou hůl, cítila jsem ho ve tváři, špinavé od krve a bahna. Oči mi zšedly, celé, duhovka i s panenkou zmizely v šedých barvách a vlasy pomalu začaly šednout také, barva mé kůže začala být popelavá.
Zahřmělo.
Laerone…

Zrádný hlas

Kdo? Kdo představuje jméno. Jméno není podstatné. Důležitá je podstata, označení existence. Ne její název. napadne mne, když ta entita tak trvá na tom, že má mít nějaké pojmenování. Pokračuji lesní stezkou, která mne vyvede k poli, kolem remízku a následně dál. Dokud se budu držet na cestě, měl bych být schopný dojít do nejbližší civilizované oblasti a tam už se o sebe postarat.

Na chvíli se zastavím, když po obloze přelétne havran. Hlas se snaží být stále neodbytnější, ale nyní přešel do jakéhosi téměř starostlivého tónu. Ovšem jeho otázka má špatný podklad.
Předpokládáš moji vlastní nespokojenost. Ale tak to nefunguje. Existuje mnoho případů, že někdo získal větší moc, než byl schopný pochopit a zvládnout a ta jej zničila. A ano, průběh událostí v té vesnici byl z mé strany špatný. Měl jsem to provést jinak a jednal jsem z okamžitého popudu. Kdyby se tam neobjevila, nikdo z vesničanů by nepřežil. Mě nevyjímaje. přiznám vlastní selhání v rámci této akce. Nemohu si nic namlouvat. Mohl jsem se skrýt, vesničanům doporučit, aby nájezdníkům pro teď vyhověli a připravit mnohem lepší plán pro jejich příští příjezd. Místo toho jsem se snažil jednat bez přípravy, přesně tak, jak bych neměl. Přesto by mne zajímalo, co přesně ten hlas o všem tom ví.

Nejlepší obrana je....útok?

Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím. Otevřela jsem naprázdno pusu a pak znovu zavřela. Můj pohled přelétal z nemrtvých na Heremonda s Veskou.
,,Nemůžeme je zabít! Jsou to naši lidé!“ Vykřikla jsem prosebně.
Veska se na mě zamračila, pak její výraz vystřídalo pochopení.
,,Ilyo, těm už nelze pomoct, už jsou mrtví!“
,,Ne, ne..“ Po tvářích se mi začaly kutálet horké slzy a beznadějně jsem ze sebe dostala pouze chabé vzlykání.
,, Musí tu být řešení… odlákám je pryč… odvedu je odsud. “ Veska mne chytla rázně za ramena a zatřásla se mnou.
,, Tím budeš riskovat nejen svůj život, ale i ten náš! Odlákáš jen část a co potom?!“
Měla pravdu a já se s tím musela smířit. Tohle je naposled, kdy vidím své přátelé.
Rytíři se mezi sebou začali dohadovat, jakou taktiku použijí. Není zbytí, musím jim pomoct. Boj pomalu začínal. Rytíři se postavili zády ke mně. Srdce mi bilo jako splašený ptáček –sem, tam, sem, tam, sem, tam. A žaludek byl jeden velký uzel, slzy nepřestávaly, panika mě ovládla.
Hermond utrpěl zranění do ramene, Veska do nohy, chci je hned vyléčit, ale jsou hbití a nestíhám se jich dotknout. Všechno je pro mě zmatek, rytíři se pohybují, jako když tančí a já k nim nestíhám ani natáhnout ruku.
A to srdce pořád lítá sem,tam,sem tam a já v jeho rytmu létám s ním. Najednou můj pohled spočinul na jednoho nemrtvého, kterého jsem dobře znala z vesnice. A pocítila jsem lítost. Obrovskou lítost, že nezemřeli s úctou, a nejspíš nebudou ani řádně pohřbeni a my jsme jediní, kdo je může z tohoto stavu dostat a dopřát jim mír a klid.
Srdce se uklidnilo a bilo pravidelně a silně jako zvon, zavřela jsem oči a uklidnila jsem se. Tím že tu budu vyšilovat ničím nepomůžu.
Ponořila jsem se do svého vnitra a hledala. Hledala ten jasný malý plamínek života. Mám ho! Matka je při nás. Nechávám ho v sobě růst, probublávat na povrch. Cítím, jak se zlaté prameny obepínají okolo mých svalů, do mé mysli a postupují až na konečky prstů, kde cítím příjemné teplo.
Sílu jsme měla v hrdle nahromaděnou tak, že jsem myslela, že ji neudržím a všechno ze mě vytryskne najednou, ale podařilo se mi ji ukočírovat.
Pomalu jsem otevřela oči a viděla, že mi ruce světélkují zlatou září.
Roztáhla jsem prsty na levé ruce a zaměřila ji na Heremondovo zranění a druhou rukou jsem udělala totéž směrem na Vesku. Z prstů vyšlehly světelné provazy, které se plazily kolem zranění a hojily je. Vypadala jsem jako loutkař, který vede své loutky v boji. Jakmile byla zranění ošetřena, stáhla jsem provazy zpět a čekala na další příležitost, jelikož jsem si nemohla dovolit plýtvat touto magií. Tato forma mě neskutečně vyčerpávala, protože jsem na tyto situace nebyla cvičená, a já si potřebovala své umění rozdělit do několik časových úseků.

Neznámá rozprava
Zumishi

"Bojíš se, že uvidím nějaké tvé tajné myšlenky? To je mi ale roztomilé."
Zasmál se hlas ve tvé hlavě mrazivě, je pravda, že díky téhle myšlenkové rozpravě jsi méně vnímal bolest v rameni, ale zároveň bylo těžší soustředit se na své okolí.
"Neměj obavy ve tvé hlavě toho moc cenného pro mne není.....a co jsem zač? Hmmm spíše bych se ptal na tvém místě kdo, ale to není podstatné."
Odpověděl hlas pobaveně a tys mezitím minul menší remízek a napojil se na polní cestičku, která vedla dál od vesnice.
"Nikdy jsi neuvažoval nad tím, proč ti tvůj řád ukázal ze svého umění a naučil tě tak málo a tak podřadného?"
Šeptal hlas, až tě z toho mrazilo v zátylku. Nad sebou jsi zahlédl přeletět havrana, který zakrákal a zmizel v koruně jednoho ze stromů. Přítomnost toho neznámého hlasu jsi cítil dokonce, i když zrovna mlčel.
"Ta vesnice to byla velice ubohá akce....máš na mnohem víc."
Popíchl tě hlas, ale cítil jsi v tom také osten upřímnosti.

Hlavní město
Alasseon

"Shromáždím nějaké své lidi a zkusíme zjistit, jak na tom naše říše je."
Kývla Irilin a vzdálila se z tvého dosahu. Důstojník místní hlídky si tě mezitím vzal na starost a vyvedl z toho největšího shonu a chumlu.
"Obávám se výsosti, že tu jeden byl, ale ten před dvěma týdny odcestoval do nedaleké vsi na severu a ještě se nevrátil. Byl to knihovník vašeho otce. Prý tam objevili nějaké důležité spisy, které sahají daleko do minulosti, nechtěl si je nechat utéci."
Pak si důstojník povzdechl a vedl tě dál k paláci.
"Uděláme, co bude v našich silách, abychom se o naše lidi postarali. Je to ale opravdu tak vážné?"
Zadíval se na tebe tázavě, byl to ještě relativně mladík, nezažil nejspíše žádnou s větších válek.
"Veličenstvo, jsme rádi, že jste se vrátil je tu absolutní chaos."
Spěchal k tobě tvůj starý elfí opatrovník. Byl to váš rodinný přítel, čaroděj a rádce.
"Dostali jsme sovu z některých větších měst v blízkém okolí, je tam situace dost obdobná, spousty uprchlíků nesoucích temné zvěsti."
Vedl tě do paláce.

V říši víl
Lenora

Kvítko se lehce posmutněle usmál.
"To bohužel nebude v mých silách. Jsou zodpovědnosti, které zde musím plnit, nemohu s tebou."
Pronesl a ukázal ke vchodu.
"Pojď tedy vyvedu tě a vrátím ti velikost."
Oznámil a vyšel ze svého pokoje a vedl tě květinovanou chodbou až k jednomu z mnoha východů skrz hlídanou bránu, kde stáli další dva víláci.
"No a teď nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně štěstí. Sbohem drahá Lenoro."
Usmál se, když jste došli na okraj plošiny, odkud víly odlétaly naposledy se na tebe smutně usmál a pak ti do tváře foukl nějaký prášek.
"Leť."
Zašeptal a tebe to štípání v očích a v nose přimělo ucouvnout a začala jsi padat dolů ze stromu. Viděla jsi, jak se Kvítka chápou stráže a ten se nechává se smutným úsměvem odvést zatímco hleděl na tebe. Ty jsi cítila, jak padáš a zvětšuješ se a padáš a zvětšuješ se až vílí úkryt z tvého zorného pole zmizel a začaly tam být větve a listy a pak jsi narazila tvrdě o zem, ale ne tak tvrdě, jako bys měla. Opět jsi se cítila.....velká.

Tváří v tvář smrti
Nalaya, Arwin a Laeron

Laeron byl první, kdo si všiml toho nově příchozího temného mága a začal okolo něj kupit vodní magii. Vysoké vodní stěny, které se utvářely okolo nově příchozí drtily a smetly některé nemrtvé v cestě a nechaly z nich krvavou kaši. Voda se řítila i na onoho temného mága, ten byl však klidný tak, jako byla voda rozbouřená a pak se pohnul vpřed přímo proti vodě a pohnul jen svou rukou, která planula fialovým plamenem. Pro každého, kdo to viděl to vypadalo, jako by se před ním voda rozestoupila a utvořila mu oválný průchod ven. Mág proskočil skrz a voda se zavřela za jeho zády s děsivým šššrrrrrchhhhhh. Jeho pohled zabloudil na okamžik k Laeronovi na obloze. Jeho tvář byla však maskovaná, takže jej propalovaly jen dvě chladné oči. Ty slétly dolů na Nalayu, která skrz bitevní vřavu uháněl na vodním pánu koní směrem k němu.
Už v ten moment, když začal mág zvedat ruku před sebe planoucí fialovým ohněm došlo Nalaye i Laeronovi, že vyjet proti němu na přímo byl hodně špatný nápad.
"Angh soule!"
Zachraptěl hlas toho neznámého jazykem, který jste neznali a z dlaně vylétla fialová ohnivá kulička, která prosvištěla bitevním polem a zasáhla hruď pána koní. Ten překvapeně a zároveň bolestně zařechtal a pak Nalaya cítila, už jen jak padá z vodního koně, který se prostě rozplynul. Kotrmelec vodou div se nepořezala o otcův meč a pak na kolenou mohla vzhlédnout a spatřit, jak temný mág drží v dlani, ze které oheň vypálil malý bleděmodře zářivý krystal, skoro se zdálo, jako by se v něm pohybovala voda. Mrazivý smích zahltil okolí, když temný mág schoval drobný krystal do útrob svého oděvu.
Před Nalayu se najednou postavila čtveřice elfů, kteří pozvedli své dlouhé štíhlé elfí čepele a udělali hradbu ze štítů.
"Zpátky princezno! Stáhněte se! To je Anth Karte!"
Vykřikl jeden z elfů ve tvém jazyce, tohle slovní spojení Nalaya nikdy neslyšela, ale nejpřesnější překlad by mohl znamenat Ten, který krade duše, nebo Zloděj duší.

Mezitím Arwin ve své lví podobě se prodral zuby a drápy až na bitevní pole, kde měla být královna. Ta těžce oddechovala a třímala dlouhé kopí s elfí čepelí na konci. Druhým koncem se podpírala, aby se udržela na nohou. Její jezdecký kůň ležel mrtev opodál, stejně, jako většina jejího osobního doprovodu. Elfové tam leželi v kalužích krve, ale okolo nich se válel bezpočet padlých nemrtvých, které vzali sebou. Z mága, který se pro záchranu královny obětoval moc nejspíše nezbylo a přicházeli další nemrtví, nová vlna, která se drala trhlinou v obraně.
"Chraňte královnu!"
Křikl ženský elfí hlas a dívka ve stříbřité zbroji zaujala místo před královnou a společně s ní několik dalších elfích rytířů v stříbrných zbrojích. Arwin o těchto válečnících slyšel kdysi vyprávět svého otce. Byla to Měsíční Garda, elitní elfí vojáci, nebo spíše řád či komando, které mělo děsivou pověst, říkalo se o nich, že nikdy v plnění svých úkolů neselhali. Nemrtví se blížili a oni pozvedli své zbraně. Dívka třímala dva krátké zakřivené elfí meče.
"Pobijte je! Haruvare pomoc královně!"
Křikla dívka rozkazy a pak se trhla bitevní vřava, kdy asi šest těchto stříbrných rytířů drželo několik desítek nemrtvých víceméně na místě. Sedmý mohutnější rytíř, dost mohutný na elfa přispěchal ke královně, záda jí kryl svým štítem a pomohl jí na nohy, v druhé ruce třímal jehlanovité cosi, co by se dalo přirovnat k nějakému druhu snad elfího kladiva?

Ve jménu života

Přelétl jsem svýma kočičíma očima bitevní pole. Tlapy jsem měl mokré a ponořené ve vodě. Mysl jsem měl zatím jasnou, měl jsem jisté tušení, že to dračí vejce mi v tom pomáhalo. Viděl jsem Nalayu byla tak jiná, ale byla to stále ona. Bitva byla tvrdá a těžko říci, která strana měla navrch, spíše bych řekl, že nepřítel, který měl snad nekonečnou zásobu přisluhovačů. Na obloze se míhal modrý drak.
"To bude Laeron."
Blesklo mi hlavou. Viděl jsem toho mága, jak se jal zachránit elfí královnu a sám při tom zahynul. Viděl jsem vojáky, jak lítě bojují a slyšel Nalayu, jak jede na svém vodním koni do bitvy a volá, abych šel pomoci její matce. Nesouhlasně jsem zařval, ale to už byla pryč.
"K čertu."
Zaklel jsem pro sebe v duchu a rozběhl jsem se směrem ke královně. Proskakoval jsem mezi elfy a mohutnou tlapou srážel nemrtvé, kteří mi stáli v cestě. Řval jsem a probojovával jsem si cestu dál. Maso nemrtvých bylo hnusné a zkažené. Trhat ho nebylo žádné potěšení, spíše mi zůstávala hnusná pachuť v tlamě, ale bylo třeba bojovat všemi prostředky, abych dosáhl cíle a mohl jít pak chránit taky Nalayu.

Zuřící bitva

Seděla jsem na hřbetě pána vodních koní a měla jsem rozhled nad bitevní vřavnou. Než jsem se vzpamatovala ze svého ohnivého deliria, byla bitva nevyrovnaná, ale teď s pomocí vodního lidu elfové udrželi aspoň nějakou linii. Zuřící bitva byla všude kolem, zahlédla jsem, jak královská standarta padla. Už už jsem se otáčela, že vyrazím k matce, aby na to mág nezůstal sám, ale pak jsem ucítila ten závan magie. Nadechla jsem se a vydechla, prošel mnou třes. Bylo to něco… něco strašně zvláštního. Zahlédla jsem Laerona, jak se vznesl do nebes a zaměřil se na … na tu postavu s podivnou magií, přesto mi pohled sjel směrem k matce. Kůň pod mnou přešlápl z nohy na nohu, poposkočil, když kolem cosi prolétlo, a skoro se vzepjal.
„ C-co teď… matka je v nebezpečí, ale… ale ten mág.“
Pustila jsem roh, který se na řemínku svezl k mému boku. Otočila jsem pána koní směrem k mágovi a pobídla jsem ho tam.
„ Pomoz matce!“
Obrátila jsem pohled k Arwinovi a vyrazila vpřed. Arwin se k tomu mágovi nesmí dostat. Neměl by tu ani být… Prošlo mi hlavou ustaraně. Rukou s holí jsem se přidržovala vodních pramínků hřívy. Kdyby to byl normální kůň, asi bych hodně dlouho prosila o odpuštění. Tou druhou jsem tasila otcův meč, připravená s ním udeřit. Musíme se toho mága zbavit a čím dřív, tím lépe.