Andor.cz - Dračí doupě online

Město


,,Irilin, potřebuji nashromáždit informace o tom, jak velká část říše padla..."
Rozhlížím se, a jsem zničený, je jich tu opravdu velké množství, že se ani nevejdou do města, tohle kdyby viděl otec, tak mě zabije... Jenže otec, ten by se o to postaral a bylo by to v pořádku, jenže on tu není...
,,Dejte jim deky, jídlo bude na příděl, aby bylo pro všechny... Dále je tu někdo, kdo umí číst v otcových knihách? Řekněte mi, že ano, prosím!"

Šepoty ve tmě

Takže mi vidíš do hlavy. To není úplně pozitivní zpráva, ale pro teď s tím nemám co udělat. Co jsi zač? zeptám se v myšlenkách. Hádám, že se jej nezbavím teď nějakou dobu. Promnu si spánky. Fakt, že může ta entita vyvinout takový psychický tlak je nepotěšující. Bude lepší se s ní pro teď nehádat a jen nemyslet na víc, než je v takovém hovoru nezbytně nutné.

Zamířím mezi stromy dál, opatrně našlapujíc, abych náhodou nezahučel do nějaké zaječí nory. Ve svém stavu nepotřebuji ještě zvrtnutý kotník. Na druhou stranu, ať ta mysl patří čemukoliv, aspoň nejsem prozatím úplně o samotě a mohu svou mysl zaměřit na něco jiného, než pulzující bolest v rameni.

Vílí říše

Usnula jsem a spala bohové vědí jak vlastně dlouho.
Nicméně probuzení to bylo docela příjemné. Vždycky je totiž příjemné když se probudíte sami, aniž by to bylo třeba volání o pomoc nebo poplach či tak něco podobného. A kupodivu nebyla jsem tu sama. Vílák tu byl taky a bohové vědí jak dlouho tu byl, seděl a sledoval mě jak spím.
"Jo..." zívnu trochu na jeho dotaz a trochu se i protáhnu.
Spánek byl příjemný a rozhodně jsem se cítila líp, né úplně ale bylo to o poznání lepší než předtím, což bylo jedině dobře. Což ale taky znamenalo, že můžu pokračovat ve své myšlence pomoci Alovi a elfům.
"Lepší, rozhodně lepší." kývnu mu.
Však vidno, ona věc s odchodem nebyla jenom mou myšlenkou. Přikývnu mu.
"Chci jim pomoci. Nechci vidět svůj domov zničený a je mrtvé..." řeknu odhodlaně, hledíc přitom na něj. Nezměním svůj názor ani myšlenku.
"Vážně se nechceš přidat ke mě a jít se mnou?" řeknu nakonec já, s maličkým úsměvem.

Bitva

Křik, řev, smrt. Bolest, hrůza, zkáza. Strach, čistý a nefalšovaný strach...odvaha. Sebeobětování, věrnost. Strach...ale ne strach o sebe, strach o své přátele, o svou rodinu. Dvě mrknutí. Jako bych se na malou chvíli dotkl mysli všech kolem, nebo se mi to snad jen zdálo? Zmatek z mé hlavy rychle vymizí, jediné co je důležité, povedlo se. POVEDLO!
Dvě mocná máchnutí křídly mne dostanu výš. Vidím jak se formují vodní tvorové, vidím jak Nalayi pomáhá prapodivné stvoření.
Lev, je to lev.
Probleskne mi hlavou než mi příchod něčeho děsivého přeruší jakýkoliv tok myšlenek. Velké stvoření jako by stáli dva nebo tři lidé nebo elfové na sobě jen široké je to jako tři trpaslíci. Šíří kolem sebe strach, šíří kolem sebe smrt. První přelet nemohl mít moc velké účinky. V moment kdy jsem se mimo dosah obrů pokusil ze sebe dostat onen legendární dech do mne narazil ten pocit jako beranidlo. Zařval jsem abych ze sebe dostal všechen ten hnus, všechnu tu divnou magii, byla tak nepřirozená a já věděl že bych se k ní mohl přidat. Mohl bych znovu změnit barvu svých šupin. Mohl bych využít tuhle magii, mohl bych bojovat hnusem proti hnusu. Být stále rudý udělal bych to ale voda je moudřejší než oheň, klidní, nutí přemýšlet racionálně. Znovu jsem se vznesl o něco víc.
A pak jsem ho zahlédl, nejdřív snad jen jako postavu mezi ostatními ale jeho magie přilákala mé oči znovu, zabodl jsem je do něj jako dvě ostří a vyletěl o něco výš. Voda není jenom život, voda je i smrt, povodně, vodopády. Vodu začnu shromažďovat kolem mága, navyšovat, spouštět vodní vír ani nedoufaje ve velký účinek ale pokud se bude soustředit na mě...pokud budu já jeho cíl přežijí ti dole...

Temný šepot
Zumishi

"Tvé myšlenky mne uráží chlapče."
Zaduněl ti v hlavě onen hlas mnohem silněji, než před tím, až jsi cítil bolestivý pulz uvnitř lebky. Bylo to nepříjemné a hlavně nové. Nikdy jsi nic podobného za svůj krátký život nezažil.
"Asi jsem přecenil tvou inteligenci."
Odfrkl si hlas pohrdavě. Nikoho jsi však stále nikde neviděl.
"Myslíš si, že přede mou utečeš? Hahahaha......naivní chlapče."
Prakticky se ti vysmál. Zdálo se, že jej tvé chování baví a popuzuje zároveň ale nevypadalo to, že by se chystal dát ti pokoj.

Hlavní město
Alasseon

Irilin a pár dalších ti pomáhalo prodírat se cestou kupředu. Na tvé dotazy však místní nic moc neodpovídali. Byli příliš zkroušení.
"Zdá se, že o lidském království, které s námi sousedí nikdo zatím informace nemá."
Posteskla si Irilin. Všechny názvy, které jsi slyšel většinou týkaly větších vesnic, nebo menších měst, avšak nezanedbatelného významu. O velkých městech zatím nikdo zprávy nepřinesl.
"Nejsem si jist, jestli máme dost výstroje pro tolik uprchlíků, někteří ani neumí pořádně držet zbraň."
Ozval se jeden z vojáků po tvém boku. Když jste se konečně dostali k bráně, stáže si vás chvíli prohlíželi nevraživě, než vás poznal jeden seržant.
"Výsosti. Konečně, je to tu šílené, jsme rádi, že jste zpět. Pojďte dovnitř."
Vybídl alespoň přední část tvé skupiny a s vojáky vám zabezpečil cestu, aby se přes vás netlačili další elfové. Když jsi vzhlédl k napůl otevřené bráně spatřil jsi, že město se hemží uprchlíky. Takového obyvatelstva jsi tady nikdy nezažil, ani za dob oslav, když ještě vládl tvůj otec.
"Je jich tu tolik."
Vydechla Irilin nevěřícně. Bude to určitě chtít posbírat informace a zjistit, jak velká část království již padla.

Nové domovy


Přišli jsme blíže k hlavnímu městu elfů, které... Vypadalo přeplněně, a to ani všichni nebyli uvnitř... Mé obavy se naplnily, velká města padla, proto tolik elfů.
,,Musíme je vyzbrojit."
Řekl jsem nahlas ale spíše pro sebe.
,,Jak jsou na tom lidské města? Ví to někdo?!"
Křikl jsem, když jsme se prodírali k bráně.
,,Pokud bude nejhůř půjdeme k lidem, ale... To bych opravdu nerad."
Lenoro, doufám, že jsi v pořádku... Musíš být v pořádku, potřebujeme tě...
Přemýšlím nad Lenorou a nad těmi, co zůstali vzadu. Jsem naštvaný, že se to tak zvrtlo. Jsem naštvaný na sebe, že s tím nemohu nic dělat.
Otče, kdybys tu byl... Určitě bys věděl, co dál...

Hlas

Zdá se, že mě to dokáže nějakým způsobem sledovat. Ať je ta entita cokoliv, zdá se, že má výjimečně dobré sledovací schopnosti. A zároveň asi nemá v úmyslu nějaké negativní myšlenky. Podle toho, jak volí slova, bych řekl, že si krátí čas. Což nic nemění na faktu, že musím být obezřetný. Něco si mě vybralo za cíl a bylo by hloupé to jen ignorovat a nechat být. Bude lepší se z této oblasti dostat co nejdříve. Ani nevím, jestli mám možnost s tím hlasem nějak komunikovat.

Vstanu ze země a ještě jednou se rozhlédnu okolo, zda přeci jen někde neuvidím původce onoho hlasu. Ale nikde nic.
Někdo, kdo dokáže vnímat moji přítomnost a dokáže mi svévolně promítat svůj hlas do mysli. Podle všeho byl nebo vnímal dění ve vesnici. Může mít něco společného s tou dryádou? Možná, ale nevypadá to tak prozatím. hlavou se mi honí diagnozy ohledně původu toho hlasu. Musí to být nějakým způsobem magické, pokud to ovládá telepatii.

Vlna se obrací
Nalaya a Arwin

Voda v širém okolí se začala vlnit, když Nalaya volala na pomoc ty, jež střežili vodní toky. Mág sevřel v ruce standardu a zahleděl se na bitevní vřavu a směrem, kde jste naposledy viděli královnu. Mezitím se vodní posily začaly formovat do nejrůznějších tvarů a vykročily kupředu na pomoc elfům. Nepřátelští oškliví obři dorazili mezitím k bitevní linii a začala další mela. Začali prorážet elfí formace, nedbaly na bodnutí kopími, ani šípy, seky jim působily jen mělké rány a oni přitom trhali vaše bojovníky na kusy nebo je doslova požírali zaživa a působilo jim to nesmírné potěšení. A pak se síly vyrovnaly, když vodní elementálové začali ustálovit linii. Tvorové vody chránili elfí bojovníky pomáhali jim a sami umírali ve sprškách vody.
Jeden obzvláště velký obr prorazil čelem armády a rozmetl několik královniných gardistů, v ten moment se rozeznělo dunění rohu, na který Nalaya troubila. Královský prapor, který nesl praporčík královny klesl k zemi zatímco obr řádil.
"Bohové ochraňujte královnu!"
Křikl mág a přechyl prapor a rozběhl se vodou mezi nepřáteli a svými vlastními kupředu směrem ke královně, pak zabodl konec praporu před sebe a odrazil se od něj, jako o hůl. Prapor zůstal vlát zapíchnutý v zemi ve větru. Mág proletěl vysokým obloukem vzduchem a využil cákající vody, aby svou magií vytvořil ledovou skluzavku až ke královně. Periferně Nalaya viděla z vodního sedla, jak mág přistál před královnou s ledovým štítem před sebou. Obr se napřáhl a praštil do štítu, ten povolil a jeho ruka prošla skrz. Obr uchopil mága a strčil si jej do úst. Mág zmizel v jeho chřtánu a pak když udělal krok kupředu najednou skrz obrovu lebku na několika místech vyrazily zevnitř ledové bodce, najednou vypadala jeho hlava, jako velký jehelníček a obr padl před královnou k zemi. Nedaleko od vás začala nepřátelská armáda tlačit elfy a vodní strážce zpátky k vám. Objevil se tam totiž závan magie. A pak jste zahlédli postavu, které z dlaně sálala prapodivná magie.

Temný šepot
Zumihi

Zbystřil jsi a začal hledat toho, kdo na tebe mluvil skrz tvou mysl. Očima jsi bloudil po blízkém okolí, hledal skryté oči, nebo náznaky pohybu, ale jediné, co jsi nalezl byly pohybující se listy stromoví ve větru.
"Hahah....očima hledáš, co vidět nelze. Vidíš a přec slepý jsi."
Doslova se ti onen hlas vysmíval, neskrývaně a přímě.
"Myslí si, že jej naučili úžasné věci a přitom umí jen zlomek toho, co by mohl."
Uchechtl se hlas ve tvé mysli, ale nikde jsi nemohl najít původce. Mohl s tebou komunikovat na větší vzdálenost? Bylo opravdu tak snadné dostat se do tvé mysli? Ať tak či onak, hlas zde byl a z nějakého důvodu si vybral tebe k trávení času.

Rytířský doprovod
Ilya

"Rád tě poznávám Ilyo, sic okolnosti nejsou zrovna dvakrát vlídné."
Odpověděl starý rytíř.
"Jsem Ser Heremond Grabsteel a tohle je můj panoš Veska."
Představil je oba starý rytíř. O pár okamžiků později jste vyrazili na cestu. Veska si tě prohlížela docela nedůvěřivě a šla, jako poslední. Ser Heremond vypadal přívětivěji a šel víceméně vedle tebe.
"Uděláme pro tebe to samé."
Odvětil Heremond na tvou poznámku o tom, že je nenecháš umřít. Nejspíše nepředpokládali, že bys byla nějaký velký válečník.
Když jste došli k říčce rytíři si doplnili vodu do čutor a napili se. Chvíle odpočinku vám všem přinesla úlevu, jakmile ses objevila s mokrým hadrem, nejdříve se na tebe starý rytíř zadíval a pak s kývnutím svolil. Veska se zdráhala více, nedůvěřivě na tebe hleděla.
"To je v pořádku Vesko."
Ubezpečil jí starý rytíř až potom svolila k otření i své tváře. Trošku se vám ulevilo a začali jste se chystat na další daleký pochod, když tu jste uslyšeli šustění. A pak jsi je spatřila mrtví, kteří se šinuli přímo vaším směrem a co hůř, byli to elfové, ve tvářích některých jsi poznávala své sousedy a přátele. Byli mezi nimi i lidé tvé vesnice. Už nyní jich šlo vaším směrem minimálně dvě desítky.

"Bohové."
Vydechla Veska a sáhla po zbrani. Ser Heremond položil ruku na svůj meč a začal couvat.
"Je jich moc."
Zamumlal tiše k vám.

Lidská společnost

Pokračovali jsme cestou strmější a více prorostlou lesní flórou, za to jsem věděla, že nám ušetří několik hodin možná i den a navíc pokud by se nepřítel objevil, máme široký výběr kde se schovat.

,,Mé jméno je Ilya. Ilya Berlothrin.”

Šli jsme hustým porostem stromů a odhrnovali si větvičky z cesty. Vnímala jsem že, oba rytíři jsou vyčerpaní a jak ztěžka dýchají. I přesto se snažili na sobě nedat nic znát a drželi se mnou krok.

,,Můj rod se od paměti učil léčitelství, nevyjímaje i mě.” Pohlédla jsem na rytíře s důvěrou.
,,Nenechám vás umřít, na to jsem netrénovala celý svůj život.”

Postupně jsme vystoupali ke skalnímu výběžku, kde proudila říčka z vodopádu. Navrhla jsem abychom si na chvíli odpočali, opláchli se a nabyli nové síly. Rytíři se usadili na velkých kusech skály a já zjišťovala zda mají nějaké zranění. Rytířka ovšem protestovala ve smyslu že mi nevěří a že na ni nebudu sahat a rytíř namítl, že na něco takového nemáme čas.

,,Pak se vám to akorát po cestě zhorší a ošetřování zabere více času, jestli na to tedy bude vůbec čas.” Snažila jsem se znít vážně, ale myslím si, že můj dětský vzhled na tom moc nepřidával.

Usedla jsem k říčce zády k nim a vyndala z brašny kus látky, který jsem v ní namáčela.

,,Vodo, dárkyně života, prosím tě pomož ulevit od únavy a vyčerpání .” Zamumlala jsem rychle vodnímu elementu, poděkovala, snažila se zakrýt zlatou zář a vyndala látku z vody. Rytíři vypadali že jsou zrovna zabraní do diskuze a oddychla jsem si. Pomalu jsem přistoupila ke staršímu rytíři, protože jsem měla k němu větší důvěru a přiložila jsem mu namočenou látku na čelo. Úlevou zavřel oči a otřela jsem i zbytek obličeje.
Poté jsem přešla k mé nedůvěrnici a ujistila jsem ji, že jí chci pouze pomoct. Proces jsem zopakovala a pak jsem si též přiložila studenou látku na čelo. Ach děkuji že jsi byla při mne. Pomyslela jsem si a dovolila magii prostoupit celým mým tělem.

Šepoty v lese

Nemohu říci, že bych vesničanům vyčítal jejich náladu vůči mojí osobě. Ale teď, když už je po všem, nezbývá, než se dostat někam do bezpečí a ošetřit vlastní zranění. Poté se vydat na zpáteční cestu a podat hlášení o průběhu akce.

Pronásledování vesničanů naštěstí netrvá moc dlouho. Kryt stromů přinutí vesničany se vrátit ke svým obydlím a nezabývat se jedním nepodstatným temným elfem. Ošetření je samo o sobě komplikované, skrze absenci zraněné ruky. Musím si vystačit s tou zdravou a zuby, aspoň co se utahování týká. Dočasně to bude stačit, ale bude lepší najít někoho, kdo by mi ránu znovu ovázal. V ruce mi mravenčí, ale s tím si teď nijak neporadím. Potlačím bolest a rozhlédnu se po okolí. Než stačím něco konkrétního zaregistrovat, ozve se ten divný hlas. Slyšet hlas a nevidět, komu patří....to mi není úplně cizí. Ale být na té druhé straně není úplně příjemné. Snažím se podle tónu určit, odkud ten dotyčný mluví a očima bloudím po okolí, zda někoho neuvidím.