Andor.cz - Dračí doupě online

Zuřící bitva

Klečela jsem a sotva popadala dech, zatím co voda v mém okolí se až nepříjemně zvedala. Slyšela jsem cákání kroků, elfů, nemrtvých i mága, který mne zranil. Slyšela jsem jeho hlas. Každý nádech byl těžší a těžší, bolestivější, až do chvíle kdy mě voda začala objímat, ochranitelsky mě sevřela ve svém náručí. Léčila, tedy… alespoň mírnila bolest, kterou mi rána způsobila. Držela se mne, i po té, co ke mně doběhl bílý lev a začal mě zvedat na vlastní nohy. Objímala mé tělo, které trochu bledlo, vlasy začaly nabírat namodralý odstín a oči taktéž.

Ten jedinečný vzhled kazily jen potůčky krve na zádech, na hrudi a v koutku úst.
Opřela jsem se o obrovského lva, mě tak dobře známého a přesto teď trochu jiného, většího, než jsem ho viděla naposledy. Na chvíli jsem opřela hlavu v tom huňatém kožíšku a potlačila jsem slzy.
„ Neměl bys tu být.“
Zašeptala jsem tiše, přesto tak aby mě slyšel, poblíž jeho uší. Dlaní jsem vjela do chlupů na tváři a jemně sevřela.
„ Děkuju.“
Vydechla jsem a postavila jsem se na vlastní nohy, opírajíc se o magickou hůl, která se rozzářila modrým světlem. Pohled mi sklouzl k onomu mágovi, který mne zasáhl, zastavil mě.
„ Můj drak je velmi mocný. A… neměli jsme možnost vyzkoušet svou moc bezpečně… Můj vlastní vztek, vztek mého draka a ohnivá magie, všechno to vzalo za své spolu se vzkazem mé matky.“
Vydechla jsem a nadechla jsem se.
„ Musíme ji ochránit. Bez ní … bez ní budeme ztracení.“
Podívala jsem se směrem ke královské standartě a vykročila jsem vpřed. Voda se mi vlnila kolem kotníků a stoupala po mém těle, jako by mě halila do svého zvláštního hávu.
„ Před padesáti lety jsem stála na tomto místě…“
Začala jsem tiše promlouvat a sledovala vodu kolem nás. Při dalším kroku jsem zavadila nohou do něco, co tam leželo. Byla to elfí vlajka, promočená, opuštěná a kousek od ní leželo tělo mrtvého elfa. Pomalu jsem se sklonila dolů a zvedla jsem ji. Byla těžká, přesto s tím, jak jsem ji zvedala, ztrácela na váze, jak voda, která ji tížila, začala téct přes mou ruku a tělo k magické holi. Natáhla jsem ruku s vlajkou mého království k mágovi a předala mu ji. Pak jsem se sklonila k hladině vody a přejela po ní dlaní. Pár kapek krve se v ní rozpilo jak nic.
„ Před padesáti lety jsem tě žádala o pomoc. A dnes tu stojím, ve stejné situaci a prosím tě o pomoc znovu…“
Vydechla jsem tiše a ponořila ruku do vody.
„ Vládci vod… duchové a strážci vodních hladin. Vodo.“
Oslovila jsem hladinu.
„ Našemu království hrozí zkáza a zničení. Tvým tůním, potůčkům i řekám hrozí zkažení a vše, oč se staráš, může za pár chvil zhynout… To zlo musí být zastaveno.“
Zavřela jsem oči. Svou mocí jsem se dotkla vody a nabídla ji rozvířené hladině a jejím strážcům.
„ Volám vás…“
Vydechla jsem. Ze rtů mi sklouzla další kapka krve, avšak už nedopadla na hladinu vody. Tedy… dopadla, ale jinou, pevnější, formovanější. Dopadla na drobnou dlaň vodní víly, která se vynořila z vody před mnou.

Vzápětí se otočila a bojovným šuměním, snad výkřikem, nebo tak něčím, vrhla proud vody proti nepřátelům. Jeden by řekl, že voda nemůže být ostrá, ale tahle byla.
Víla nebyla sama. Byly tam další a nejen ony. Vodní koníci, elementálové, strážci vody.
A s nimi i další tvorové. Kousek od nás z vody vystoupil překrásný tvor.

Jednorožec, tvořený vodou, pán vodních koní. Sklonil se před mnou, tak abych se mohla usadit na jeho hřbetě a zvedl mne do své plné výše. Vděčně jsem přejela po hladině vody tvořící jeho hřívu a krk a rty se mi zkroutili do úsměvu. Sáhla jsem pomalu ale jistě k boku a zvedla roh. Otcův roh. Přiložila jsem ho k ústům, kupodivu byl suchý, jako by ho voda spíš chránila, než ničila. Nadechla jsem se a pak táhle zatroubila. A znovu. Praporec mého města v rukou elfa zavlál. Přišla jsem znovu pomoct, ne spálit své království. Jsem tady, abych jej ochránila. Abych zastavila tuhle nákazu…

Nevydařený kšeft
Zumišhi

Když jsi viděl, kam se začaly ubírat myšlenky vesničanů rozhodl ses, že nejlepší možnost je se docela rychle vzdálit a doufat, že nebudou mít touhu tě pronásledovat. Ještě pár desítek rychlých kroků, kdy ses vzdaloval vesničanům, kteří byli již ozbrojeni vidlemi, sekerami a jiným vesnickým náčiním jsi slyšel za svými zády nadávky.
"Srab!.....Budižkničemu!"
A další ještě mnohem horší. Nicméně nešli za tebou mimo vesnici a jali se zachraňovat to, co z jejich domova zbylo.
O pár minut později jsi našel odpočinek pod jedním mohutným stromem, kde jsi ve stínu měl čas si vyčistit a ovázat svou vlastní ránu. V rameni ti nepříjemně pulzovalo bolestí, ale při dobrém zaléčení by to nemělo být nějak ohrožující.
Chvilku sis ještě po tom akčním zážitku odpočinul, než jsi se opět cítil dost silný na další cestu, snad za nějakou úspěšnější prací.
"Takový potenciál a takové utápění vlastního talentu.....politováni hodné..."
Uslyšel jsi cizí neznámý tichý šeptavý hlas, ze kterého ti naskočila husí kůže za krkem. Když jsi se rozhlédl kolem, nikoho dalšího jsi tady neviděl.
"Takové možnost a tak nevyužity."
Šeptal ten neznámý hlas.

Běsnící princezna
Nalaya

Když tvé plameny uhasly a tvé tělo se změnilo zpět do své původní podoby. Podařilo se ti ono ledové kopí zlomit a tys padla na zem. Ona vodní bublina okolo tvé hlavy se najednou rozplizla na zemi. Slyšela jsi šplouchání a zurčení. Vykašlávala jsi vodu a snažila se popadnout dech zatímco jsi cítila, jak ti v ráně bolestně pulzovalo a na plicích řezalo.
"To....není možné.....jak?....Ne...."
Slyšela jsi onoho mága klopýtnout o pár kroků vzad a při každém kroku se ozvalo zašplouchání. Až nyní sis uvědomila, že všude okolo tebe a v okolí protéká nízká hladina vody. Normálně by ti sahala tak po kotníky, ale vzhledem k tomu, že klečíš....
Cítila, jsi, jak voda, která přes tebe protéká, jakoby vtékala zároveň i do tebe skrze tvou kůži. Chladila a přinášela úlevu od bolesti. I ona rána přestala tolik bolet, ač bolest úplně nezmizela. Hučení vody zároveň o kousek dál zesilovalo a bylo slyšel bojové výkřiky elfů, kteří se s novou energií pustili do nepřátel. A také jsi slyšela čachtavý dusot, který následovalo další mocné lví zařvání. Když si stočila rozmžikaný pohled tím směrem viděla jsi velkou bílou masu, která se řítila, jako střela onou vodou a elfové jí uskakovali poplašeně a udiveně z cesty. Tu a tam prostě v zubech roztrhla nějakého nemrtvého, kterému se podařilo ustát metající vlny. Až o pak okamžiků později sis uvědomila, že vedle sebe stojí a svou velkou hlavou tě zvedá onen obří bílý lev, byl snad ještě větší, než sis ho pamatovala. A u boku jsi viděla, že má pevně přivázán kožený, vycpaný vak, ve kterém jsi cítila ono vejce. Byl tady a bitevní vřava pokračovala s novou vervou.

V říši víl
Lenora

Když jsi se opět rozespala probudila spatřila jsi opět Kvítka, který posedával na listové stoličce a dle všeho čekal, až se vzbudíš.
"Již vzhůru?"
Lehce se pousmál a pokývl pro sebe hlavou. Cítila ses mnohem, lépe, než jsi usnula. Měla jsi pocit, jako bys prospala celý týden.
"Jak se cítíš?"
Zadíval se na tebe zkoumavě, jako bys byla jeho poslední experiment, který se konečně povedl. Pak se mírně protáhl a zívl.
"Počítám, že budeš asi chtít vyrazit co?"
Nadhodil a začal se zvedat na nohy. Svá zranění jsi ještě cítila, ale víceméně minimálně.

Hlavní město
Alasseon

Průzkumník byl lehce zmaten, ale spěšně přikývl.
"Jak říkáte tak se stane."
S tím opět zmizel v lese směrem k městu. Když jste docházeli k městu viděli jste, že nejste jediní, kdo přináší zmatek do místních hradeb. Viděl jsi, jak se před otevřenou branou těsnají davy elfů, většinou otrhaných špinavých a značně unavených.
"Musíte nás pustit rychleji! Přišli jsme o domovy!.....Nemáme kam jít!....Nemrtví jsou všude!"
Slyšel jsi hlasy elfích uprchlíků, které se snažila klidnit stráž u brány a postupně je přijímat a přelévat ve městě, které by nyní potřebovalo být o dost větší, pro dostatečné pohodlí všech.
"Zdá se, že nepřítel udeřil na více frontách."
Zamumlala Irilin, která to vše sledovala se starostmi ve tváři.
"Slyšeli jste to padlo Černodubí a taky Mokrý Lístek.....a co Hvízalkov?.......Odtmatud jdeme my taky je pryč."
Bavili se uprchlíci mezi sebou docela nedaleko od vás. Bylo to děsivé, kolik elfů bez domova se tu najednou nacházelo.

Lidská společnost
Ilya

Rytíř ušel pár kroků a pak se zastavil a dlouze vydechl. Mladá rytířka na něj pohlédla zkoumavě skrze štěrbiny své přilbice.
"Pak máme stejný cíl cesty mé dítě."
Promluvil nakonec starý rytíř a pohlédl opět na tebe.
"Vyznáš se tu že?......Dobře veď nás a doufejme, že dorazíme do města dříve, než oni."
Dodal nakonec až příliš vážně. Mladá rytířka si lehce povzdechla.
"Doufám, že nás její přítomnost nebude stát život."
Zabručela spíše pro sebe.
"Jak se jmenuješ dítě?"
Nevšímal si poznámky rytíř a vlídně pokračoval v hovoru s tebou.

V záři modré
Laeron

Když se tvé šupiny změnily v mořskou modrou barvu, mysl se vyjasnila a křídla zabrala. Těsně nad nepřátelskými kopími jsi se prohnal a začal opět stoupat a z tebe začala tryskat prastará dračí magie. Vsakovala se do okolní země a z té prosakovala naopak voda, která začala téct směrem k nemrtvým. Kam kde protekla se elfové podivovali, že se jim celí rány a únava odeznívá a s novou vervou se vrhali do boje. Určitě byli také vděční, že už neřádí žádné další ohnivé peklo.
Rána na zádech tě stále bolela, ale již ne tolik. Až nyní jsi byl dostatečně klidný na to, abys konečně očima našel Nalayu. Viděl jsi jí doje na okraji bitevního pole, kde klečela ve vodě. Vypadala z té vzdálenosti raněná, docela by to vysvětlovalo tvůj náhlý stav bolesti.
A také jsi pak zahlédl, že se k ní vodou přihnal mohutný bílý lev, který jí začal svou chundelatou hlavou pomáhat na nohy.
Ze tvé výšky jsi viděl, že elfové následují onu vlnu vody a pouštějí se opět do nemrtvých. V několika místech jim zarazili do řad docela ostré klíny svých bojovníků a nepřítelova síla útoku ochabla. Zvláště když část nepřátel k zemi smetla ona vodní vlna. A pak jsi to ucítil......temná magie, strašlivě temná a nepříjemná, temná a odpudivá. Temná a děsivá.
Někdo mocný se nacházel někde na bitevním poli, někdo mocný a velmi nebezpečný.
Mezi stromy začali vycházet další větší zrůdy, které si razily cestu svými spolubojovníky. Tři až čtyři metry vysoké masité postavy, které se neostýchaly vzít někoho za hlavu a prostě jí rozmačkat, jako malinu.

Velké odporné ústa se roztahovaly k šílených krvelačných úsměvech. Tyto zrůdy přinesly nový silný odpor nepřátel.

Cesta ku slávě
Rakash

Proběhl jsi za barikádu. Skoro doslova jsi jí přeskočil a začal jsi rozsévat smrt již mrtvým, kteří znovu vstal. Tu se rozlétla hlava na kousky, když jí rozetla tvá sekera, támhle jsi usekl ruku s palcátem jiné zrůdě a tady zase zarazil sekeru hluboko mezi lopatky té, co se drápala na hradbu.
"Kdo je to? Co je to?......Bojuje za nás! Na ně chlapi!"
Slyšel jsi muže za barikádou a pak prošla čepel kosy jednomu mrtvému skrze krk jen dva kroky od tebe. Výhoda dlouhých zbraní i když jsou to nezkušení válečníci. A pak jsi viděl toho divného chlápka s brýlema, co to tam vedl.
"Stáhni se zelenáči!"
Houkl a pak jsi viděl, jak obloukem hodil onu lahvičku, stáhl ses k barikádě sekajíc kolem sebe a dva statnější chlapi ti pomohli přes povalený vůz, kdy tě vytáhli nahoru.
"Dobrá práce."
Chválili tě pak dopadla lahvička a ozvala se ohlušující pecka, kdy zaplálo blízké okolí dopadu ohněm a ti, co byli v epicentru se rozlétli na všechny strany. Na chvíli se to vyčistilo.
"Pane Rarku! Prolamují východní barikádu! Chlapi se tam už dlouho neudrží. Pane Rarku je tam s nimi i můj táta!"
Vyhrkl udýchaný chlapec, který měl tenkrát na krajíčku.
"Udržte to tady. Půjdu jim pomoci. Připravte se stáhnout k hostinci. Nápad začíná být příliš velký!"
Rozkázal Rark a rychlými kroky se vydal zpátky skrz vesnici k jejímu východnímu okraji.

Na poslední chvíli
Rakash, neznámo kde, uprostřed bojiště

"Tam.", uvědomil jsem si, když jsem viděl místo kde byly boje nejtvrdší. Samotná obranná stavení růžových kůžích odvážně čelila mrtvým zlosynům, kteří opět povstali ze svých hrobů, aby udolali živé. Nevěděl jsem přesně pod jakým praporcem, barvou či náčelníkem místní vesnice stojí, ovšem na muži, který stál jako planoucí pochodeň uprostřed toho chaosu byl jasným zdrojem naděje. Chápal jsem proč se můj lid tak častokrát oháněl historkami z naší dlouhé minulosti, kdy růžové kůže zatlačené do zdi, bojovali nejudatněji.

Neexistuje vyšší vůle ani cíl. Jde jen o touhu přežít. Na malou chvíli jsem zvážil jak bych mohl přesunout misky vah. Netušil jsem zda mne zranění udolá, zda mým tělem neprochází nějaká rostoucí nemoc či jed. V tuto chvíli jsem jen viděl statečné muže a ženy bránící své domovy. A věděl jsem, že ve jménu svých předků i svého klanu musím prodat svou kůži draze, abych mohl před nimi stanout očištěn a s hlavou vztyčenou.

Jak jsem se blížil k bojišti, naplnily se mi plíce novou silou. Cítil jsem bojové napětí procházející celým mým tělem a bolest v noze, přestože stále vážná, mi připadala nedůležitá. Rozbíhající se se vší rychlostí, tušící že budu muset bojovat jako nikdy ve svém životě jsem se vrhl do útoku.

"Krug´Ohrm´Ghraaaaaaaaa !", řval jsem z plných plic, zatímco jsem se jako hladový vlk zakousl do prvních nepřátel. Věděl jsem že mohu obráncům získat jen cenné okamžiky, ale mou mysl naplňovala jen jediná myšlenka.

"SLYŠTE PŘEDKOVÉ ! SLYŠTE MOU PÍSEŇ ! NA VAŠI POČEST ! NA SLÁVU MÉHO KLANU ! AR´GHUR´KHAAAR !"

Hrnul jsem se okolo barikád, obouručí sekera v mých rukou, oči rudé a protkané žílami. Protáčející ji v rukách jsem s každým rozmachem nabíral větší a větší sílu pro můj první švih, než jsem neojácně vrhl své tělo, svou krev i duši do moře nemrtvých, pokoušející se odtáhnout od obránců co nejvíce nepřátel tak, abych mohl ulevit nátlaku na jejich obranné postavení a ve správný okamžik se stáhl zpět za hradby vesnice.

Nešlo o žádné triky, chytré manévry, likvidaci jednoho protivníka či dokonce krvežiznivost. Pokoušel jsem se sekat, lámat, trhat, drtit, cokoliv abych nepřátele rozhazoval na všechny strany, popadal je svýma mocnýma rukama pod krkem vrhal je po jejich spolubojovnících, zadupával plazící se ke mě...zatímco jsem z plných plic znovu a znovu zpíval z plna hrdla slova, která se učil každý bojovník mého klanu.

"Ulgu´Krah´Graaaaaa !"

Bojiště

Svět v jednom obrovském plameni, svět hoří, stravuje ho můj plamen. Stravuje ho má moc. Jsem mocný, jsem silný, jsem žár, jsem plamen, jsem požár, jsem nezastavitelný.
Nemrtvé voje před mým dechem padají po desítkách a já se nezastavím. Nezastavím se dokud se ty opovážlivé bestie nezastaví. Nezastavím se.
"Ale co když povstanou?"
Myšlenka jak se zjevila, tak rychle zmizela a já svůj pohled obracím i na voje mrtvých elfů. Jeden či dva plameny mi zajistí že nikdo neublíží těm dalším. Jekot, řev. Ne řev umírajících pod vlivem meče ale pod plamenem, pod mým plamenem. V očích se mi krom ohně zaleskne něco modrého. Kdo by se díval pozorněji všimne si že šupiny samotné poněkud zmatněly. Zakloním hlavu pro další vlnu plamene a v tom se to stane. Bolest, ohromná bolest. Letím dolů, zem. Zem a pouze zem je pode mnou, padám. Nikoho však necítím. Bolest se stává nesnesitelnou. Už neletím na zem, letím vstříc vodě. Můj řev je směsící bolesti a hrůzného uvědomění. I když mi přijde že je to nemožný úkol sloním křídlo ke straně a pád se změní na něco kontrolovanějšího. Pro ty kdo mě sledují mé šupiny přechází s hlasitým syčením do barvy moře. Syčení, ač hlasité však okamžitě utichá ve vřavě bitvy. Není čas přemýšlet, je čas jednat. Mávnutí křídly jako by mi dodalo sílu. Oběma. Zařvu znovu bolestí a odhodláním. Nesmím propadnout znovu svým emocem. Jak mne mohl ovládnout takový vztek? Vzlétnu nad úroveň dostřelu případných šípů. Upřu zrak, prost všech rušivých emocí. Přesunuty na dobu kdy bude čas. Dotknu se svou mocí vody, podzemní, močálů i řeky, nebo snad říčky?
Vyleje se z břehů, prosakuje skrz půdu a teče k místu střetu. Veden prapodivnou jistotou a opatrností, vše s největší precizností. Voda dotknoucí se elfů přináší lehkou energii, přenáší část života který sebou nese, léčí menší zranění, dodává energii k boji. Jakmile však opustí i poslední místo elfích válečníků nabývá na síle, na proudu, jako jedna vlna, ne tak vysoká ale o to silnější se valí proti nemrtvým.

Na cestě lesem

Začala jsem být více skeptická díky lidské ženě, její poznámka a připravenost k boji mě celkem popíchla, ale snažila jsem se zachovat chladnou hlavu.
Nejsem na nich závislá, oni jsou závislí na mě.
Podívala jsem se na staršího rytíře.
,,Jdu do hlavního města. Musím varovat svůj lid.“ Promluvila jsem po tom, co jsem si utřídila myšlenky.
,,A ona má pravdu.“ Ukázala jsem na ženu.
,,O zdravotním stavu toho vím dost na to, abych poznala, že máte namále. Nehledě na to že to tu neznáte.“ Hlesla jsem za rytířem, který si to už kráčel někam jinam. Nežádala jsem pomoc, nabízela jsem ji, protože nejspíš vědí něco víc o tom co se děje. Byliny na energii nemám a kouzlama na ně nehodlám plýtvat. Zatím. Můžu jim jen ulehčit cestu, ale to musí chtít oni sami.
Též jsem se připravila na cestu a byla rozhodnuta vykročit.

Cesta


,,Musíme být rychlý, takže souhlasím s vámi. A ať se začnou připravovat na útok a ne na můj příjezd... Je to ztráta času..."
Podotknu a pomáhám raněným.
,,Zburcujte ranhojiče, druidy a každého, kdo umí léčit, budeme je všechny potřebovat. Ať se připraví generálové a lid ať se chopí zbraní, nemůžeme čekat. každá minuta otálení, nás bude stát víc, než jsem ochotný připustit, Další věc ať se staří a děti připraví na cestu, aby mohli opustit hlavní město. Jsem si jistý, že další velká města budou ještě v bezpečí..."
Vychrlím to ze sebe a vyčkávám, jak zareaguje. Mám obavy... obavy o ty, co zůstali vzadu...

Ve stromu

Vílák odešel a já tu zůstala sama.
Tedy né, že by mi to nějak vadilo, byla jsem na samotu zvyklá, občas jsem jí tak trochu i preferovala. Vílák se ale stále nevracel. Nemohl třeba spadnout do nějakých problému nebo naopak se mohli nějaké vyskytnout pro něj, kvůli mě? To bych si asi příliš neodpustila...
Ku činnosti nebo nějakého toho zaměstnání času toho tady taky příliš nebylo.
Jen maličké okýnko, kterým jsem mohla pozorovat okolí skýtalo jistou formu ´zábavy´. Však ta nebyla nijak valná. Kolem poletující víly, přenášející či odnášející věci se nedali zrovna považovat za kdoví jakou zábavu...
Nakonec, ať už tedy z nudy nebo celkovou únavou, či prostě kombinací obojího, poddám se uklidňujícímu pocitu tohohle místa a nechám svou mysl aby odplula do říše snů. Co špatného se může stát, když na chvíli prostě zavřu oči.

Běsnění

Konečně! Konečně přestal překážet!
S mírným úšklebkem jsem udělala krok nebo dva, když jsem to najednou ucítila. Chlad vody, který mi objal krk a hlavu, hlavně má ústa a nos, aby mne začal topit. A jen o malinkou chvilinku později jsem ucítila bodavou bolest, chladnou, štípající a hlavně velmi ostrou a silnou mezi žebry. Vykřikla jsem, i když můj křik slyšet nebyl, protože přes ústa i nos jsem měla vodní clonu, bohužel díky tomu jsem se nadechla vody. Tolik to pálilo a zároveň hasilo můj žár. Voda trochu podklouzla, přesto jsem už byla nalokaná vody moc. Mé rudé vlasy začaly ztrácet svou ohnivou barvu a vracet se do barvy zlata, chvíli vypadaly jako podzimní les, ale pak zezlátly… Zaslechla jsem řev. Řev draka na obloze, když ho cosi zasáhlo a sama jsem v bolestech visela na ledovém kopí, které protínalo mé tělo skrz. Topila jsem se a slyšela, jak můj drak sténá, jak ho to bolí. A pak jsem zaslechla druhý řev. Majestátní, silný a vzdálený. Sotva jsem se dokázala ohlédnout, ale ten pohled už si budu pamatovat na vždy.
Je tady… je tady a míří do bitevní vřavy…
Voda kolem úst a nosu se začala barvit do ruda. Z posledních sil jsem se pokusila udeřit svou holí do ledového kopí, které mne drželo nad zemí.
Nesmím ztratit vědomí. Nesmím tu zemřít… když zemřu já, zemře i matka a s ní království. A pokud padne království, padne celý svět… Celý svět se ponoří do beznaděje a smrti.
V kopí zapraskalo a pod mou ne zrovna vysokou vahou se zlomilo. Dopadla jsem na rozmáčenou a přesto ohořelou zemi, tvrdě, takže část vody jsem ze sebe vyhrkla, ale i tak jsem měla potíž dál, sotva jsem se dokázala mezi bojujícími dostat na kolena a vyzvrátit vodu sama ze sebe byl téměř nad lidský úkol…

Ústup

Nevím, jestli se celý incident mohl odehrát hůř. Kromě faktu, že lidé začali pořádně hasit až ve chvíli, kdy jim chytla krčma, tak rovněž potřebují vybít svůj vztek na něčem. A není tu nic jiného, než má osoba, takže se jejich nevole stočí na mou hlavu. Jak snadno dokáží lidé získat odvahu. Asi je pravda na tom, že jejich chápání je limitováno právem silnějšího. Tady nemá smysl jim něco vysvětlovat. Možná by se spokojili i s tím, že mne nepřipraví o život, ale to nemíním zjišťovat.
Vida toho, jak začnou shánět farmářské náčiní, mne motivuje k tomu, abych se vydal pryč z vesnice. Snad pro ně bude hašení požáru mít větší prioritu než pronásledování osoby, kterou označili za strůjce svého neštěstí. Musím se dostat na nějaké místo, kde budu moci v klidu ošetřit vlastní zraněné rameno. Alespoň natolik, abych s tím mohl cestovat.

Duch řeky
Alasseon

Přebrodil jsi na druhou stranu řeky. Studená voda tě promáčela, ale lépe, než zůstat pozadu a čekat na nemrtvé. Docela rychle se ti podařilo dohnat vaší skupinu. Přece jen plahočili se docela pomalu s těmi všemi raněnými a nemohoucími. A s tvou přítomností se moc tempo nezvedlo, ale tak, co se dalo dělat. Hlavní město se pomalu ale jistě přibližovalo a vy jste mohli jen doufat, že nepřítel se zdrží, než dorazí k městu také. Už několik kilometrů od města se k vám připojili průzkumníci, kteří hlídkovali po okolí.
"Výsosti připravíme vše na váš příjezd a vyšleme pomocnou jednotku."
Oznámil jeden z průzkumníků. Kapitán tvé stráže se stále nevracel. Bylo to znervózňující a chmurné, ale nezbývalo, než doufat, že to zvládne. Tvůj lid mumlal slova úlevy, když si byl jistý, že brzy bude v bezpečí hradeb města. Nejspíše si nikdo neuvědomoval, že může dojít k tomu samému, jak v minulém městě. Ač hlavní město bylo silnější, lépe bráněno a pokud by padlo to, padl by celý hvozd. Irilin se opět objevila poblíž.
"Zdá se, že zprávy o invazi ještě nedorazily až sem. Lid se musí připravit."
Mluvila na rovinu a upřímně. V hlase měla obavy, ale tvářila se statečně a odhodlaně.

V říši víl
Lenora

Zůstala jsi v pokoji sama Kvítko se dlouhou dobu nevracel. Měla jsi čas přemýšlet a vnímat to, jak účinkuje ona podivná mast na tvé tělo. Cítila ses lépe a relativně klidně. Tohle místo, jako kouzlem navozovalo pocit klidu a spokojenosti.
Když ses pak odhodlala a vyhlédla z malého okénka protkaného tenkou pavučinkou spatřila jsi, že venku mezi stromy se pohybují skoro nepostřehnutelně víly a horně nosí lístky, klacíky a jiné lesní materiály někam nahoru. Občas se objevila jiná víla, která je popoháněla. Očividně jsou tady dost pilní.
Další vedlejší efekt celého tvého bytí tady bylo to, že se ti začínalo chtít strašně spát. Bylo to tu tak konejšivé....

Na cestě lesem
Ilya

Když jsi se vynořila mezi stromy a oslovila ty dva jejich pohledy sklouzly k tobě. Mladá rytířka se zamračila a v první chvíli jí ruka slétla k rukojeti meče. Starý rytíř zachoval klid a dobře si tě prohlédl.
"Proč na nás mluví, jako na idioty?"
Zamračila se dívka a pevněji sevřela rukojeť. Rytíř jí upokojil pohybem ruky.
"Nejspíše utrpěla šok. Pokud přišla o svou ves, dá se to pochopit."
Vysvětlil a podíval se směrem, kterým jsi ukázala.
"O té vesnici víme míjeli jsme jí před chvíli, strašná spoušť. Mrzí mne to, ale máme své poslání, nemůžeme tady zůstat."
Oznámil a pak kývl na svou společnici, která se s klením začala zvedat a nasazovat si přilbici.
"Dopadneme, jako ti koně povídám."
Zabručela, ale starého rytíře následovala. Ten opět vykročil do lesa do směru kam mířila i ona nepřátelská armáda.

Nepřirozený obchod
Zumišhi

Po tom co ona neznámá dívka zmizela se svými úlovky a tys zůstal s vesničany sám, tak se začali probouzet, z toho transu, který jim způsobilo veškeré dění okolo.
"Bohové můj dům!......Hoří hospoda! Rychle vodu!"
Křičeli muži i ženy jeden přes druhého a běželi nabírat vodu ze studny a hasit domy. Další se obraceli směrem k tobě.
"Týýýý!"
Ukázal na tebe jeden muž s mohutnými kníry a nahněvaným obličejem.
"To ty za to můžeš! Kvůli tobě je náš domov v plamenech!.....Bídáku! Pojďte chlapi vyřídíme si to s ním!"
Halekali jeden přes druhého a sesbírali na rychlo několik seker, vidlí a kos, se kterými se rozešli tvým směrem se zamračenými výrazy a jasným úmyslem způsobit ti újmu. Nejspíše se ti tenhle kšeft moc nepodařil.

Běsnící princezna
Nalaya

Tvá magie prošla jeho vodou a ohnivý bič se omotal okolo těla a začal utahovat a pálit.
"Nenechám tě.....démone!"
Zavrčel a pak ze sebe vydal bolestný výkřik a klesl do kolen. Viděla jsi, jak se začal roztékat až se z něj stala jen sprška vody, která se vsákla do země. Nechala jsi toho červa se odpařit a cesta dál byla volná. Udělala jsi krok vpřed a pak jsi to ucítila. Lehký chlad za sebou, když se ti okolo krku a hlavy najednou přelila koule vody, která tam zůstala a nutila tě zadržet dech, nedalo se v tom dýchat a v dalším okamžiku jsi něco studeného a ledového prošlo mezi žebry. Bylo to na jednu stranu tak příjemně chladivé a hladilo to tvé hořící nítro, na tu druhou se ti chlad vkrádal až do morku kostí a hasil tvé úžasné plameny.
"Mou královnu ochráním před každým zlem. Nejsem tak neschopný, jak si myslíš ty démonská děvko!"
Zavrčel za tebou onen mladý vodní mág, ač se chvěl a oddechoval těžce, určitě jsi mu předtím docela dost ublížila. A pak jsi to uslyšela, zvuk, který tebou projel až do morku kostí, zvuk ze kterého mrazilo (odkaz) Když jsi sebou trhla a otočila ses instinktivně po zvuku spatřila jsi běžet směrem od brány rychle, jako vítr velkého mohutného bílého lva.

Ten výjev, jako by se ti vpálil do nitra. Touha ničit šla na okamžik do pozadí.

Dračí oheň
Laeron

Letěl jsi nad bojištěm, prováděl výkruty a přelety a pálil své nepřátele. Měl jsi dobrý pocit, když oheň praskal a stravoval ty nenávidění hodné tvory. Vypalované díry v řadách nepřátel byly nemalou pomocí obráncům a pak jsi dostal další destruktivní a velice dobrý nápad. Nepřítel přiváděl mrtvé zpět k životu, aby mohl posílit své vlastní řady, když spálíš padlé spojence, pak je nebude moci využít nepřítel......ano když spálíš ty, kteří bojují na vaší straně nepřátelská armáda může jen ubývat a může být zničena tvou mocí.
Při prvním pálení těchto padlých jsi slyšel také křik a děs těch, kteří rozhodně mrtví nebyli. Několik řad bojujích elfů se rozuteklo ze svých pozic, aby neuhořeli. Ten zvuk umírání byl tak líbezný a připomínal ti, jak jsi mocný. Nemrtví opět zatlačili na své soupeře a využili toho, že nejsou jejich řady už tak stabilní. Proto jsi musel při dalším přeletu spálit ty opovážlivce, co na tom, že u toho uhořeli i nějací elfové důležité bylo ubránit město a spálit ty bestie.
A pak když ses znovu nadechoval že vypustíš další proud ohně, jsi najednou ucítil ostrou pronikavou bolest, bylo to, jako by ti někdo najednou zarazil dlouhé studené kopí přímo pod křídlo. Cítil jsi, že tě to doslova mrazí zevnitř a tvůj let se změnil v pád, který bude třeba zvládnout. Nějaký řev, nebo dění dole jsi v tuhle chvíli jen těžko vnímal, hlavní bylo, aby ustala ta pronikavá mrazivá bolest, ale nikde jsi neviděl útočníka, který by se ti dostal na záda a přesto to tolik bolelo.

Tajemství tunelů
Araoth

Tvůj trpasličí společník se zamračil a rozhlédl kolem. Dle všeho také slyšel to, čeho sis všiml a vůbec ho to neuklidnilo.
"Nikdy som nechtěl chcípnut v takých smrdutých tuneloch."
Zavrčel a znovu se ostražitě rozhlédl, když něco zašramotilo nalevo od vás. A pak to přišlo....náhle a nečekaně ze stínu na vás skočila velká běsnící věc zprava.
"U předků co to je?!"
Zaječel tvůj společník, který se snažil s obří krysí bestií vypořádat, tahle byla dvakrát tak velká, jako ty, co jste viděli.

A zuřivě se snažila rozsápat a pokousat svého povaleného společníka. Problém byl, že jsi zaslechl další šramot nedalo od vás. Bude jich tu asi víc.