Andor.cz - Dračí doupě online

Tajemství tunelů

"Těžko říct, přiteli." povzdechnu si, "Bohové mají pro každého z nás nějaký plán. A oni zde čekají, než jej naplní, je jen otázkou zda čekají na někoho nebo na něco, ale doufám, že již brzy přijde to, na co čekají, a že budou moci pokračovat dál ve své cestě na tomhle světě."
Když jsme pokračovali dál, postupně se zužující a svažující se chodba znervózněla, když jsme se však ocitli ve velkém podzemním dómu oddechl jsem si.
"Chvíli jsem se bál, že nakonec budeme muset lézt po čtyřech, abychom se někam dostali."
Ale ten smrad... trochu se bojím toho, co tu najdeme... Zaposlouchám se, když slyším kapat vodu, tak se mi trochu zlepší nálada, než slyším zašramocení.
"Je tu voda, což je dobře příteli... ta by nás mohla třeba dostat ven... Bohužel jsem ale zaslechl ještě něco, a u vody se toho může zdržovat víc, než bychom mohli chtít." pronesu a připravím se k případnému boji.
"Pořádně se rozhlédni, zda něco neuvidíš, buď cestu dál nebo to, co tu vydává ten zvuk."

Bitva

Moje tělo se protáhlo, šupiny změnily barvu aby odrazily můj pocit. Řev, oheň a plameny. Nepřátele jsou jako plamen ohně, když je zapálíš, hoří. A toho se já musím držet. Přimhouřené oči a zkáza. Ale není to dost zkázy. Nemrtví jako by neubývali. Jako by jejich příval nikdy nekončil. V místě kde nejsou tvorové kteří by zářili mými plameny zkroutím křídla do prudkého zatočení a vychrlím plamen. Začnu stoupat v piruletách vzhůru, plamen příjemně hřeje mé tělo které nemůže poškodit, může je jen zesílit. Tělo žhne silnějším žárem, plameny však kloužou níž a tvoří sloupec ohně, velké místo soustředěného plamene. Připadá mi to jako věky ale ve skutečnosti to snad není víc než minuta než dosáhnu svého kýženého cíle, své výšky ze které se znovu vrhnu níž. Několik mocných máchnutí křídly a další ohnivý proud tentokrát rozprostřený do výseče. Nemůžu se přestat hýbat, nesmím přestat letět, let a ničení je jediné co mne může zachránit. Co může zachránit vše. "Proč?" Probleskne mi hlavou jediná racionální myšlenka která se skryje v plameni ohně. Můj vnitřní plamen hoř čím dál jasněji a nechávám jej plynout skrz mé tělo, skrz mé hrdlo, skrz zemi. Proč? ozve se znovu jedna a ta samá myšlenka kterou zahladí zbytek mého běsnění, kdo by se však pozorněji díval, na zadní pravé noze se jedna malá šupina promění z rudé na světle modrou. Mým jediným cílem jsou však nemrtví a jejich definitivní smrt, jsou urážkou, jsou znesvěcením, jsou hrozbou.

Princezna proti vlastnímu lidu

„ Drak není sluha! Je partner, přítel, ty hloupý tvore!“
Zahřměl můj hlas až nepřirozeně rozčileně. Jakmile mne sevřel ve vodní ruce vztekem jsem zařvala a ruku prodrala skrz vodu nataženou rovnou k němu.
„ Moc mi propůjčila matka příroda, abych znovu zastavila tuhle nákazu, jdi mi z cesty.“
Dlaní jsem mírně pohnula k Laeronovi, když vychrlil oheň mezi to zlo, co tohle všechno způsobilo a část jsem ho přitáhla k sobě.
*Nenechám se zastavit!*
„ Stáli mi v cestě! Stáli mi v cestě za ochranou královny a ty mi v ní stojíš také!“
Sevřela jsem drakův oheň v dlani a pak jsem jej vrhla rovnou na toho vodního červa.
„ Nedovolím nikomu, aby mi vzal matku, stejně jako kdysi otce! Nezklamu!! Slyšíš?! Nenechám královnu zemřít kvůli někomu, jako si ty!“
Z ohně jsem stvořila lano, možná tenčí, ale přesto odolné a omotala jsem jej okolo těla a krku toho červa. Trhla jsem rukou, aby se utáhlo, aby se začalo vpalovat do těla a hlavně, aby mi šel z cesty.

Poničená vesnice

Sleduji, jak se ta dívka vypořádá i s posledním nájezdníkem. Nevím, co si o tom přesně myslet. Říká se, že se nic neděje náhodně. Takže za jakým účelem ji Rovnováha poslala na toto místo? Musela vědět, že tady budou a musela přijít z druhého směru, než nájezdníci. Jinak by je patrně přepadla mnohem dříve a ne až zde. Tupá bolest v rameni mi však připomene, že bych se měl také postarat sám o sebe. Rozhlédnu se po vesničanech. Nejsem si jistý, jestli se od nich dočkám pomoci, přeci jen je "zachránil" úplně někdo cizí, komu ani nemuseli nic slibovat naoplátku. Pozoruji, kterým směrem odchází a která místa tou cestou leží.
,,Pospěšte si, než se ten oheň rozšíří víc." upozorním vesničany, který stále stojí v nechápavosti z toho, co se stalo. Já si budu muset nějak poradit se zraněným ramenem. A žádat o pomoc někoho, komu právě hoří střecha nad hlavou, není rozumné.

Jako když tě vypnou

Opřela jsem se znaveně o strom a nasávala les. Naslouchala jsem zvukům okolí, nikde nikdo, až za nepatrnou chvíli jsem uslyšela něčí kroky.
Zatajila jsem co nejvíce dech, i když to moc nešlo díky mému nynějšímu stavu a opatrně vykoukla.
Spadl mi kámen ze srdce, spatřila jsem živé lidi, ale vypadali dosti vyčerpaně. Mám jít na pomoc?
Podle rozhovoru je jejich druh v hlavním městě, takže nejspíš to nebudou nepřátelé, ale i tak budu na pozoru.
Nohou jsem schválně zašustila listím před sebou, abych se před nimi nevyjevila jen tak a aby na mě náhodou hned nezaútočili.
Opatrně jsem před ně předstoupila.
,,Dobrý den…” Sakra, co jsem jim chtěla říct? Stála jsem tam nějakou chvíli a zamrkala očima, jako bych se právě probudila.
,,Já...z vesnice...tam… mrtví...už nikdo...” Plácala jsem jedno slovo přes druhé, a nemohla jsem ze sebe vypravit jednu normální větu. Uvízl mi knedlík v krku, jako by mi až teď došlo, co se vlastně stalo.
Hlavu mi zamotaly mžitky před očima a rozklepaně jsem padla na kolena, sevřela se mi hruď a tělo mi začínal sužovat panický záchvat.
Stále jsem se snažila dívat na rytíře a doufala, že něco z toho mého blábolu pochopí.

Ve stromě

"Jo, to bude asi nejlepší, jednodušší."
Odvětím vílákovy, který se zřejmě smířil s tím, že není žádné síly nebo slov, které by mě tu dokázali udržet když vím, že tam venku jsou stále přátelé a lid, na kterých mi záleží a které musím chránit.
Kdo jiný to udělá? Kdo jiný jim může dodat naději na lepší zítřky...?
Tolika, tolika jsem toho zapomněla... od tolika jsem zbaběle utekla a celou tu dobu utíkala a snažila se skrývat, předstírat, že neexistuje...
Cítím jistou hanbu za to, za svoje chování...
Přesto, i když vidím a vím, že vílák není nijak nadšen tím, jak jsem se rozhodla, věřím tomu, že to bylo to nejlepší mé možné rozhodnutí.
Nejraději byc se zvedla a šla všechny ty svoje slova teď ven potvrzovat a utvrzovat... u všech dračích zubů, jak tu má vůbec jeden sedět, užívat si pohodlí či pohostinosti, když venku zuří válka, přátelé riskují svoje životy a to ani nemyslím na to, kolik životů padá pod rukama téhle pohromy...

Přítel a osud



,,Já vím, ale..."
Bratr? Opravdu jen tak nechá bratra... Věří mu... A já bych měl také... Ještě pár vteřin se dívám do prázdna, kde není nic... A pak přebrodím řeku a vydám se dál, dál do hlavního města elfů... Domů...
Pomáhám raněným a unaveným. I když sám jsem unavený. Ale jsem princ, vlastně... Král... Musím jich co nejvíce dostat do bezpečí... A hlavně...
Lenoro, kde ti je konec? Doufám, že jsi v pořádku...
Pomyslím na ní, protože ano, ta bílá dračice toho pro mě udělala tolik, nechci, aby se jí něco stalo. Doufám, že nad ní příroda drží ochrannou ruku.

Na cestě lesem
Ilya

Vyběhla jsi lesem kupředu. Nechal jsi za sebou celou tu zkázu a celý svůj dosavadní život. Vše co jsi znala a co bylo spáleno na uhel jsi nechala daleko za sebou. Běžela jsi rychle a ladně, neměla jsi zbroj, ani přílišnou zátěž, která by tě omezovala, ale hlavní město bylo tak daleko. Cestou by mohlo být ještě několik vesnic, nebo menších měst, každopádně když ses pohybovala lesem cítila jsi, jak byl tichý a mrtvolný a jak doslova páchl smrtí. Zem byla zhnědlá a zčernalá, stromy povadlé a začínaly trouchnivět. Moc hvozdu upadala stejně, jako jeho zdraví. Nemrtví, kteří pochodovali do jeho srdce jej pomalu, ale jistě svou přítomností zabíjeli.
Po půl hodině zběsilého běhu ses musela udýchaně zastavit u jednoho stromu, který vypadal pokroucený a umírající. Musela sis chvíli vydechnout, než jsi mohla pokračovat trošku méně ostrým tempem dál.
Jen díky tomu jsi uslyšela, jak listí šustí opodál, když se někdo prodíral podrostem mezi stromy.
O chvíli později jsi spatřila, jak rytíř ve zbroji usedl na padlý strom a znaveně si sundal svou přilbici. Pod ní byla upocená mladá žena s ušmudlaným obličejem a znaveným výrazem.

"Dál už nemůžu musíme si odpočinout jdeme bez přestání 4 dny. I naše koně jsme už uštvali...."
Vydechla a zvedla pohled k někomu za stromem.
"Nemůžeme odpočívat. Veličenstvo se musí dozvědět, co se děje na našich hranicích a v království. Musíme se za ním dostat, odjel prý do hlavního města elfů."
Namítl postarší mužský hlas, který vystoupil zpoza stromu blíže k rytířce.

Také rytíř, ale dost postarší, s již šedobílými vlasy a gryfem vyznačeným na hrudním plátování.
"Možná už tak jdeme pozdě. Tohle tempo nás zabije."
Zanaříkala dívka.
"Přísahali jsme pamatuj."
Upozornil jí starý rytíř, ale i on byl ve tváři unavený a ztrhaný. Kdo ví, kdy naposledy spali. Museli být ze sousedního lidského království Trionského.

Běsnící princezna
Nalaya

"Jestli slouží drak démonům, pak je jeho srdce ztraceno a musí zemřít též."
Zamračil se mladý elfí mág. Ohnivá koule byla pohlcena vodou a nakonec vyhasla, ale dle všeho to mágovi dalo také dostatečné úsilí své kouzlo udržet.
"Zaplatíš za životy mých bratrů a sester, které jsi zabila démone!"
Křikl a z jeho stěny vystřelilo několik ledových střepin. Musel tedy části vodní stěny proměnit v ledové projektily, které tě měly zasáhnout. Nebude těžké se jich zbavit.
"Drak ti nepomůže!"
Jak měl mág ruce rozpřažené od sebe a držel mezi vámi stěnu, najednou přešlápl do útočnějšího postoje levou nohou dopředu a rukama pohnul v obloucích tak, že je najednou překřížil a vodní stěna se najednou slila dohromady a jako jeden celistvý drtivý sloup vody do tebe se vší divokostí a prudkostí narazila. Cítila jsi, jak se okolo tebe postupně svírá, jako obrovská vodní ruka.

Tajemství tunelů
Araoth

Vyrazil jsi se svým trpasličím společníkem do tunelů. Ostatní vaší dočasní přátelé zmizel v jiném tunelu za svým přítelem, kterého šli hledat.
"Proč myslíš, že tu musejí zůstat?"
Zamračil se lehce trpaslík, který tě následoval. Postupovali jste tunelem, který vám dovoloval jít vedle sebe a tyčil se ještě dobrý metr a půl nad vás. Bohužel nestoupal, ale spíše klesal a byl cítit jistou vlhkostí. Po půl hodině cesty tě do nosu také udeřil pach zatuchliny, plísně a taky výkalů. Tunel několikrát zatočil a zužil se. Nakonec jste museli jít za sebou. Došli jste až do dómu, kde jste slyšeli kapat vodu, ale jinak tu byla tma, a taky jsi měl pocit, že jsi zaslechl, jakési zašramocení a zašátrání někde o kus dál za skalisky, které dóm na několika místech rozdělovaly.

Loučení

"Bylo mi ctí Vás potkat. Boží cesty nás občas pošlou na nevyzpytatelné cesty, ale každá má svůj smysl. I když naše setkání bylo krátké určitě na něj jen tak nezapomenu. Pomohli jste nám v době nejvyšší nouze a věřím, že Vám tuto laskavost Bohové splatí a že se dočkáte, o co usilujete." Ještě jednou potěžkám své nové kladivo.
"A ještě jednou děkuji za tohle všechno. Nyní máme šanci aspoň přežít nástrahy těchto tunelů. Pokud se dostanu ven a najdu cestu odsud slibuju, že se vynasnažím, abych odsud dostal i Vás."
S rozhodným krokem pak vyrážím do tunelů, doufaje, že bohové mi ukáží cestu zpátky ven.

Měl to být šťastný den

Byl to den, o němž jsem ani nedoufala že přijde. Na jednu stranu mi bylo líto, že opouštím svou rodinu (hlavně babičku), na druhou jsem snila vždy o tom, že se podívám také jinam, než po našem okolí, kde celý život žiji.
Do brašny jsem si hodila svoji knížku s poznámkami, pár bylinných extraktů a nějaké sušené bylinky, jen pár, protože jsem věděla, že je kdykoliv mohu nasbírat po cestě. Čerstvé jsou ostatně nejlepší. Pro jistotu mi babička připravila ještě pár pomůcek pro první pomoc.
Po dni cesty se hvozd změnil. Stromy byly neklidné, vzduch tížil na plicích a ptáků nebylo doslechu.
Nad žaludkem se mi sevřel uzel. Temnota.
Nejdřív jsem myslela, že jsou to zranění a byla jsem připravená vyběhnout pomoct, ale instinkt volil NE. A udělala jsem dobře, žádní zranění, ale temná armáda….mrtvol? A šli k mé rodné vesnici! Co mám dělat?!
Nikdy jsem nic takového neviděla, ba jsem o takové armádě ani neslyšela! Krev mi tuhla v žilách a já se ne a ne pohnout.
Sakra seber se už… Před očima mi vstanul obrázek mé rodiny a rozklepané nohy se daly konečně do pohybu.
To, do čeho jsem přišla, jsem mohla nazvat peklem. Naše rodná vesnička lehla popelem. Zabíjelo se tu. Běžela jsem od domu k domu, najít alespoň jednoho přeživšího. Ale nenašla jsem ani těla. Kolena se mi podlomila a slzy se kutálely po tváři, přemohl mě usedavý pláč.
Proč jsem odešla?
Po nějaké chvíli jsem se vzchopila a snažila se přijmout skutečnost, která se stala.
Vstala jsem a zkoumala stopy. Míří do hlavního města, srdce mi bylo jako splašené, ale věděla jsem, že je nemá kdo varovat a budu to muset udělat já. V koutku duše jsem doufala, že někdo uvidí kouř z vesnice. Snažila jsem se na zemi najít různé úlomky zbroje či cokoliv jiného, ale nic jsem nenašla.
,,To nemá cenu, musím vyrazit hned.” Špitla jsem si pro sebe.
Před cestou do hvozdu jsem se rukami a čelem opřela o prastarý dub a šeptem, jsem požádala o přízeň Matky přírody na cestu, jako mě to vždy učili, kdykoliv jsme šli na sběr, nebo jen tak na procházku.
,,Prastará Matko, nyní tě nežádám o tvoje dary, prosím tě o něco více, o Tvou ochranu a pomoc tuto katastrofu zvrátit. Prosím zajisti mi hladký průběh cesty, stromy ať jsou klidné, drozdi ať zpívají pokud bude nebezpečí...musím se tam dostat co nejrychleji.” Utřela jsem si slzy, pohladila kmen stromu, instinktivně sáhla po dýce, kterou nosím připnutou v opasku na stehně, jako kdybych se chtěla ujistit že tam stále je. A dala se do toho nejrychlejšího a nejtiššího běhu, jaký elfové dokážou.