Andor.cz - Dračí doupě online

Peklo

Procházela jsem a nezáleželo mi na ničem jiném než jen dojít k matce. A bylo mi jedno, kolik životů to stálo. Všechno shořelo na popel, co se mi postavilo do cesty. Až na toho jednoho.
„ Chráníš královnu… před špatným cílem, hlupáku!“
Rozkřikla jsem se na něj.
„ Já nejsem démon…“
Promluvila jsem k němu s pokřiveným laskavým úsměvem. Jako bych mu snad jeho chybu chtěla odpustit, ale jak moc se nezaujatý pozorovatel mohl plést.
„Nebojuj semnou, nebo se drak otočí proti tobě! Pust mě ke královně!!“
Zařvala jsem na něj a zvedla jeden z plaménků, který se pokusil uhasit, načež jsem ho hodila proti němu v obrovské ohnivé kouli.
„ Neochráníš matku, když budeš bojovat semnou, hlupáku!“
Zatla jsem zuby. Popadl mě vztek, když jsem uviděla tu stěnu z vody.
„ Laerone!“
Laerone!!
Vykřikla jsem zároveň nahlas i v myšlenkách a vztáhla ruku k nebesům, kde přelétával rudý drak.

Na útěku
Ilya

Už je to pár dní, co ses rozhodla, že život ve vesnici již není pro tebe. Chtěla jsi rozvíjet své schopnosti a poznávat. Poznat více z království Kvetoucí Růže. Více z celého světa, a to prostě ze své malé vesničky nikdy neuděláš. Samozřejmě tvá rodina by tě raději udržela doma, ale bránit silou se ti nerozhodli, a tak jsi před dvěma dny sbalila svých pár věcí a vydala se na cestu skrz hvozd za dobrodružstvím. Poprvé sama, poprvé takhle daleko od vesnice.
Naštěstí velká Matka Příroda musela stát při tobě, protože po dni své cesty sis všimla mezi stromy pohybujících se stínů. Přikrčila ses do křoví a pozorovala je. Po chvíli jsi odhalila, že jsou to těla, ze kterých odpadává maso, mají na sobě zbytky zbrojí a třímají zbraně, jiní zase vypadali, jako otrhaní vlci a medvědi. Armáda mrtvých, která kráčela lesem a mířila stejným směrem, jako byla tvá vesnice.
Strach tě přemohl a tys zůstala skrytá dalších několik hodin, než ses konečně odvážila zvednout s jistotou, že už jsou nepřátelé pryč. A pak jsi udělala to jediné, co jsi považovala za správné rozběhla ses zpátky k domovu. Dostala ses tam až na úsvitu dalšího dne. Když jsi scházela do údolíčka vaší vsi udeřil tě ze všeho nejdřív do nosu pach kouře, ohně a spáleného dřeva. Pak pach smrti a krve. Nejprve se ti zvedl žaludek, bylo těžké přinutit se jít do vsi. Když jsi jí konečně spatřila na vlastní oči. Do očí ti vhrkly slzy. Vesnice byla zničená, lehla popelem. Domy byly vypálené a pobořené. Úroda zničená, zvířata byla pryč. Zem nasáklá krví a její obyvatelé....po těch nebylo ani stopy, jako by tu snad ani žádný boj neproběhl.
Jakmile ses přinutila sejít do vši bylo ti úzko, vše co jsi znala bylo pryč. Nemrtvá armáda se tudy prohnala, jako kobylky a zanechala po sobě jen smrt a zčernalou zem. A dle stop to vypadalo, že míří k hlavnímu městu vašeho království.

Běsnící princezna
Nalaya

Procházela jsi bojištěm. Nemrtví nedbali toho, že okolo tebe planul oheň a vrhali se na tebe z jedné strany. Planuli, hořeli a tavili se a jejich ohořelá těla padala k zemi. Pach spáleného masa byl najednou tak příjemný a lahodný. Elfí bojovníci někteří uskakovali poděšeně z cesty, kdo si to razí cestu jejich řadami, jen aby v příštím okamžiku na ně opět dorazili nemrtví o to tvrději.
Ti odvážnější se ti postavili se zbraní v ruce a pokusili se tě zastavit, ale jakmile prošli ohnivým kruhem začali hořet, bolestně křičet a jejich brnění se na nich začalo roztékat. Mladí či staří, muži či ženy, živí či mrtví všichni, kdož se ti postavili si zasluhovali jen jedno a to hořet a potěšit tě svou bolestí, beznadějí a svou smrtí.
Blížila ses ke své matce a tedy ke svému cíli, už to bylo jen pár desítek metrů. Když ti v bitevní vřavě zastoupil cestu mladík v brnění, s lehce zašpičatělýma ušima, čupřinou krátkých vlasů a odhodlaným výrazem. Jeho ruce se zavlnily magií, když z okolí se stáhla veškerá vlhkost k jeho dlaním.

"Ke královně tě nepustím démone! Vrať se zpátky do pekel!"
Křikl mladík odhodlaně a z jeho dlaní vytryskla vodní magice byly to mohutné proudy vody, která tě oblila a začala v půlkruhu tlačit na tvé ohně a hasit je.
"Neprojdeš dál!"
Zakřičel a z prstů mu vytrysklo ještě více vody a ta začínala nabírat na výšce a přelívat se pře vysoký okraj vodní stěny dolů přímo na tebe.

Nepřirozený obchod
Zumišhi

Dívka slétla pohledem na tebe a pak na poraženého nájezdníka. Rozešla se ladným krokem směrem k tobě a švihla rukou proti vám. Vzduchem proletěl trnitý bič, který se omotal okolo krku nájezdníka, ten jen vyvalil oči a zachrčel a pak to sním škublo k nohám dívky, ta v dalším ladném pohybu uřízla hlavu chrčícího muže jedním rychlým pohybem dlouhé zahnuté ostré dýky a strčila ji do krvavého pytle, který měla přehozený přes rameno. Nějakým záhadným způsobem po ní krev netekla. Věnovala ti klidný pohled.
"Nezkušené ptáčátko."
Uchechtla se posměšně s klidem se otočila na patě a vyrazila se svým úlovkem pryč. Vesničané, kteří se třásli opodál na nádvoří celí zmatení z toho, co se stalo nyní upírali své pohledy na tebe. Někteří zmatené, jiní, překvapené, další nenávistné. Nejlepší dojem jsi určitě neudělal, ale jde to vůbec někdy?

Cesta ku slávě
Rakash

Rozběhl ses poklusem nakonec zpátky směr vesnice, ze které přišel onen barbar, abys pomohl vesničanům v jejich marném boji. Barbar tě nechal jít bez většího povšimnutí. Asi usoudil, že tvůj život je tvůj a sám si musíš rozhodnout, kdy chceš zemřít.
Běh byl únavný a o kus dál ses musel zadýchaně zastavit a jít krokem, protože zranění se ozvala. Ale v dálce jsi uviděl onu ves. V údolíčku posazenou. Obehnanou zátarasy, tvořenými z vozů, plotů, sudů a kdejakého harampádí, které se tu dalo najít. Ze vzdáleného konce vesnice byl slyšet boj, viděl jsi velkou skupinu tmavých postav, které se snažily prorazit jednu stranu barikád vši mezi dvěma většími domy a pak se ozvalo křáááách když něco vybouchlo v záplavě jisker a ohně a část nepřátelského nátlaku ustála. Když jsi se dostal blíže viděl jsi muže, který stál na jednom vozů postaveném bokem.

"Rychle! Posilte severní barikádu! Nedovolte těm stvůrám přelézt, nebo jí rozebrat, bodejte je vidlemi a sekejte kosami! Ale držte si je od těla!"
Křičel rozkazy zatímco se přikrčil do vozu a s něčím si tam pohrával.
"Pane Rarku pane Rarku západní barikáda přišla o dva obránce a nepřítel jí prolamuje!"
Přiběhl jeden mladý vesničan s naostřenýma hráběma v ruce.
"Udržte je, co to půjde. Musíme jim získat čas! Už tam jdu!"
Křikl a sebral nějakou lahvičku s načervenalou tekutinou a vyrazil za chlapcem do ulice.
Vesnice čelila mnohonásobné přesile ale zatím se nepříteli nepodařilo prorazit do vsi, útok musel začít teprve před chvílí.

Těžké loučení
Arella

Vessa se třásla a popotahovala nosem, když se jí po tvářích kutálely slzy. Bylo jasně vidět, že se cítí velmi bezmocná a zbytečná, protože, kdyby uměla kouzlit, tak jako vy, mohla by jít s vámi.
Nějak nebyla schopná dalšího slova, jen se jí řinuly po tváři další a další slzy.
"Budeme muset jít."
Zašeptal k tobě tiše Ratias. Vessa si otírala slzy a snažila se tvářit statečně, ale rozhodně se jí to nedařilo. Jako by tušila, něco co vy jste vědět nemohli.

V říši víl
Lenora

Vílák tě pozoroval a lehce se nad tvými slovy posmutněle usmál a pak potřásl chápavě hlavou.
"Chápu.."
Zhluboka se nadechl.
"Inu pokud bys někdy chtěla naleznout svůj klid ptej se na Ikelwaberdoronchalona.......ymm ale lepší asi bude ptát se po Kvítkovi a já tě najdu"
Pousmál se a pak vyhlédl s prázdného okýnka ven.
"Teď si odpočiň brzy budeš moci vyrazit na svou cestu. Ještě musím zařídit pár věcí."
Oznámil a pak s dalším pokývnutím se s tebou rozloučil, zavřel za sebou dveře a zmizel, kdo ví kam.

Rozprava s dvounožcem
Moander

"Třeba to, jak ovládat svou moc, která se v tobě ukrývá, nebo jak zkoumat vědomosti tvého rodu, které jsou ukryté ve tvé mysli, ale ne všechny jsou zatím dostupné. Je toho ještě spousta, co nevíš Moandere."
Ozval se ti v hlavě hlas Tariela. V mezičase se tvůj "únosce" pustil do jídla, byly z něj cítit spokojené a lahodné pocity, nelze neříci, že by sis taky nechtěl dát.
"Tvá mysl je ještě mladá a má mnoho, co se může naučit a kam se rozvinout. Jen ty rozhodneš nakonec o tom, jakým drakem vlastně budeš."
S tím, co ti elf říkal, jsi cítil i smíšené pocity, které z něj vyzařovaly, nějaké hezké vzpomínky zastřené závojem posmutnělosti.

Ve stromě

"K čemu bys byl platný? Mno, každý potřebuje přítele po svém boku." řeknu mu.
Jeho slova o válce, ano vím o tom, vím, že pokud se nám podaří vyhrát tuhle, nebude to navždycky. Možná, objeví se nový nepřítel, který bude daleko mocnější a strašnější, ale my se nevzdáme. Budeme mu čelit a budeme bojovat za naše životy a svobodu. Já to nevzdám....
"Vím a chápu, že války nejsou nic jednoduchého. Když vyhraješ bitvu, neznamená to,že vyhraješ celou válku, ale pakliže bojuješ za správnou věc, za svoje lidi, za jejich svobodu a svobodu jejich slova. Aby nehladověli, aby měli svoje domovy a teplo rodinného krku... je to boj, který má smysl bojovat." řeknu mu pak dále.
"Před mnoha lety, mohla jsem si vybrat, jestli žít normální dračí život,přivést na svět a vysedět svá vejce, dívat se jak mladí vyrůstají..." tenhle život mohl být otolik jednodušší. Nestarat se o svět a jeho bezpečí, jenom o bezpečí své vlastní rodiny.
"Vybrala jsem si ale boj. Nejsou slova na to, abych mohla popsat to, co drak cítí když nalezne svého jezdce. Je to ale něco, co cítíš, že je správné, že je to tvá součást, tvůj životní cíl, něco pro co si se narodil."
Chudák, musela jsem ho teď zahltit věcma, který zřejmě moc nebude chápat, protože se mi tu teď snažil vymluvit přesně jejich opak.
"Žít poklidně, skrytě nezní jako špatná myšlenka, není to špatná myšlenka. Jenom, není to myšlenka pro mě. Dokud můj vnitřní plamen neuhasne, jsem a navždy budu Zářící jednotou."

Těžké toď loučení

Pevně jsem stiskla víčka a přemáhala pláč, když se mi moje nejlepší kamarádka vrhla kolem krku. V uklidňujícím gestu jsem jí pohladila po zádech.
,,Je mi to moc líto. Ale nemůžeš s námi, mohlo by to být nebezpečné." Raději jsem nedodala, že když není mág stejně by ji nevzali. Bylo by to jako sypat sůl do rány.
,,Zase se brzy uvidíme. Slibuju, že se ti vrátíme. Oba dva."
Proč mám pocit, že minimálně v jedné věci lžu?
Odtáhla jsem se od Vessy a povzbudivě se na ni usmála. Vyšel z toho ale spíš škleb.
Už byl čas jít.
Ale ještě mě zarazila jedna Ratiasova poznámka.
,,Jo, tak ty na mě dohlídneš." Koutky rtů mi pobaveně cukaly a tentokrát opravdovým úsměvem. ,,A víš co? Já zase budu tak hodná a dohlédnu na tebe. Abys nedělal průšvihy a tak. Mám totiž pocit, že náš velitel tě moc nemusí." Nevinně jsem se na něj usmívala. Musela jsem ho trochu poškádlit a třeba trochu rozveselím i Vessu.

Volba a ortel
neznámá říše

Vyrazil jsem. Nebylo o čem uvažovat či přemýšlet. Zapřisáhl jsem se dávnými sliby vůči svým předkům, ovšem mnohem silnější je slib vůči mému srdci. Když jsem opustil svůj klan a rodinu, když jsem dal přednost odporným nástrahám počasí a opuštěným kryptám, před bezpečím ohňů mého domova...je to stejný vnitřní plamen jenž mne žene do mé záhuby ?

"Předkové, budiž jste v tuto noc mými ochránci. Dejte mé krvi žár ohně a mému srdci sílu plamene."

S tím se rozběhnu kupředu, se zbraní v ruce. Jako mnohokrát předtím.

Ústup silnějšímu

Je s podivem, jak se dokáže situace otočit během chvíle. Velitel nájezdníků, ještě před chvílí pro mne neřešitelný problém, teď leží zhroucený na zemi. Zřejmě se zlomeným vazem. Ale nad mrtvolou není potřeba, ani čas přemýšlet. Pořád je tady jedna zbraň, ohrožující teď přímo můj krk.
Naštěstí se zdá, že rychlý kolaps podlomil i síly posledního z nich.

Podaří se mi svého soupeře odzbrojit a rychlým švihem nahoru mu přilétne čepel kamy a zastaví se pod jeho bradou, když vzduchem prolétne poznámka od neznámé pomocnice, která se zde objevila.
,,O jejich hlavy mi nejde." pomalu spustím ruku, ale stále pozoruji nájezdníka, kdyby chtěl udělat nějaký pohyb proti mě. Ustoupím stranou a nechám dívku, aby si dokončila svoji práci. Chce jejich hlavy, tak ať si je vezme všechny. A doufám, že tím u sběru hlav pro dnešek skončí.

Spalte je... Spalte je všechny!

Šla jsem zpříma rovnou k brance, která vedla z města tou nejkratší cestou k bojišti, kde byla má matka. Ale někdo tam stál. Někdo, kdo mi bránil v tom odejít z města a zachránit matku. A ještě si dovolil nazvat mě zrůdou. Mě, vládkyni ohně.
„ Jsem tu, abych ochránila královnu, ustup mi z cesty.“
Neustoupil, já šance nedávám, a i když on jednu jedinou dostal, nevyužil toho. Vzplál a zvuk toho, jak ryčel, prošel spolu s uspokojením mým ohnivým srdcem.
Vstoupila jsem do bitvy. Každým krokem, který jsem udělala, někdo zemřel. Stvořila jsem kolem sebe ohnivý kruh, který se mě držel. Ne nijak velký, ale dostatečný na to, aby se ode mě držel každý dost daleko, aby uhýbali z cesty a nesnažili se mě zastavit. Procházela jsem přes bojiště a spalovala všechno, co se pokusilo přejít přes okraj kruhu.

Spalte je všechny
Nalaya

Elfové utíkali a křičeli, když tě viděli. Nikdo asi nepoznal princeznu Nalayu v planoucím démonovi, kterého jsi připomínala spíše nyní. S každým krokem syčely kameny a zůstávaly za tebou žhavé stopy. Ta spalující touha ničit, byla o to lákavější a snadnější, že tvůj drak cítil to samé.
Kráčela jsi přímo, brána za tebou byla již dávno jen kousky roztaveného železa a ohořelého dřeva. Nyní ses blížila k výpadové brance, která se používala jen zřídkakdy, když bylo třeba dostat se nepozorovaně z města, věděli o ní jen někteří, ale pro tebe to byl nejrychlejší cesta, jak ven. Stál tam elf na stráži.
"Ty tam stůj! Co tady děláš?! Co jsi zač zrůdo?!"
Pozvedl své dvoubřité kopí k tomu, aby ti zabránil v tom projít. Jeho elfština ti zněla otupěle a divně, vzdáleně a ne úplně srozumitelně.
Každopádně nechtěl tě pustit brankou, zdržoval tě od toho moci si to se všemi nepřáteli tam venku vyřídit. Byl tedy také nepřítelem. Kvůli němu mohla tvá matka zemřít. Hněv tebou sálal a cítila si jisté uspokojení a naplnění, když ten elf vzplál, čepel se mu roztekla a doslova se uškvařil ve svém brnění, které do něj rozžhavené vteklo. Ječel, jako prase na porážce a najednou tu ležela jen ohořelá mrtvola a cesta byla volná. Venku tě vítala bitva. Co záleželo na tom, kdo je přítel a kdo nepřítel. Nejblíž k tvém matce to bylo přímo středem bitvy.

Ve víru s dryádou?
Zumishi

Hlasité křup oznámilo, že velitel bandy už asi problémy dělat nebude. Ale ty ses věnoval tomu, který se po tobě oháněl sekerou. Sekera minula a tys mu jí vyrazil z ruky a následně ho skopl k zemi. Když jsi chtěl zasadit smrtící ránu uslyšel jsi dusnutí a pak rychlé kroky.
"Jejich hlavy patří mě."
Ozvalo se kus za tebou společnou řečí. Byl to silný vyrovnaný dívčí hlas té, ženy, která ti pomohl. Pak jsi uslyšel zapraskání a koutkem oka jsi zahlédl, jak se opět vzduchem pohybuje onen bič.
"Nehodlám se o odměnu za jejich hlavy s někým dělit."
Oznámila na přímo a dost nesmlouvavě. Její oči se upínaly na tvá záda.

Ve stromě
Lenora

Vílák se zahleděl z drobného okénka a chvíli zarytě mlčel.
"Války byli jsou a budou.....a vždy jsou zbytečné a kruté. Vždy jen připravují o blízké. Ty už sis válek vytrpěla dost. Zůstaň v bezpečí."
Otočil se k tobě, jeho návrh byla spíše prosba, nebo zbožné přání kdo ví.
"Já? Jít s tebou? A co bych ti byl platný mm? Jsem jen víla."
Smutně se Kvítko usmál a zadíval se na poupě na jedné z polic.
"Mohla bys žít pohledně dlouhá léta. Ve skrytu před vším....vždy proto ty války jsou ne? Kvůli drakům a tomu co představují." Když zmizíš možná zmizí i důvod téhle války."
Navrhl ale patrně nevěřil tomu, že tě přesvědčí.

Nečekaná "pomoc"

Přijde mi, že dneska se mi nedaří pořádně vůbec nic. A situace, ve které jsem, se nijak nezlepšuje. Potřeboval jsem se zapřít nohama při odraženém úderu velitele. Nejhorší komplikací je zraněné rameno a nemožnost využívat své dovednosti, jak bych normálně mohl.
Útokům velitele se snažím uhýbat spíše než je nyní blokovat.
Náš boj na chvíli ustane, když se lučištník se zachrčením zhroutí na zem. Pozoruji padající siluetu a hledám důvod takového konání.
Na střeše jednoho z domů se objevila nějaká postava. Jak se tam vzala se mohu jen domnívat, stejně jako ohledně jejích motivů. Těžko říct, co je to zač, ale podle držení rukou a jiskřící energie se zdá, že ovládá nějakou magii.
Komplice? Někdo, koho by poslal cech? Nepravděpodobné. zhodnotím situaci. Ať je to jak chce, můžu jenom využít nastálé situace a odstranění lučištníka a velitele bandy. Na mě prozatím zůstal nepřítel, ozbrojený sekerou a štítem. Musím počkat na jeho první úder a pokusit se rozhodit jeho pozici, pokusit se mu z boku podrazit nohu. Absence použitelnosti zraněné ruky mi však tuto situaci značně tíží. A stejně tak pořád nevím, co má v plánu ta osoba na střeše.