Andor.cz - Dračí doupě online

Ve stromě

Jeho jisté pochopení mého svěření se, jsem docela ocenila.
Vlastně jsem byla i docela ráda. Jenže, čím mě poněkud nepotěšil on, byla jeho slova o tom, že nesmím se teď několik dnů moc hýbat, prakticky tu zůstat a na změnu podoby nemám pomýšlet už vůbec. Jinými slovy prostě nedělat nic.
Trochu si pak povzdechnu, když zmíní slovy to, že zřejmě tuší, že tu s nimi nezůstanu.
"Ráda bych, ale nemohu. Ne dokud tam jsou ty přízraky a ničí vše co jim přijde do cesty. Král Ven´tas je mrtev, ale já jsem pořád, pořád součástí Zářící jednoty a stále spadá na má křídla ochrana téhle říše, tohohle lesa. A já udělám všechno abych je zastavila..." řeknu mu s jistým odhodláním.
"Tím nechci znít nějak nevděčně, vážím a cením si tvé pomoci, ale nemůžu už jenom tak stát a přihlížet jak ničí a zabijí vše na čem mi kdy záleželo." dodám ještě k tomu.
Jestli tu mezi svými není oblíben, nemá tu žádné přátele nebo známé, kteří by o něj stáli, je mi docela jasné, proč ta změna v jeho tónu a chování. Možná proto mi i pomohl...

"A... co kdyby jsi ty šel pak se mnou?" nadhodím nakonec.

Spalující žár zloby

Spěchala jsem, jak jen to s vakem šlo. Bitva byla slyšet i tady uvnitř a já měla strach, jak to tam probíhá. Když se ozval řev draka, zamrazilo mě.
Je to Laeron? Nebo nějaký jeho protivník?
Zachvěla jsem se a dotkla jsem se trůnu, který se pod mým dotekem pohnul a odsunul se stranou.
„ Bude to v pořádku. Bude to dobré… za chvíli se pro vás vrátím.“
Zašeptala jsem k vejcím a přejela jsem po nich dlaní. Lístek jsem vytáhla a položila místo něj vak. Srdce se mi zastavilo, když jsem zahlédla matčin rukopis. Sevřela jsem dopis v dlani a zadívala jsem se na vejce.
„ Slíbila jsem, že vás ochráním i svou duší. Vrátím se k vám.“
Šeptla jsem k nim a skryla jsem trůnem. Bylo těžké od nich znovu odejít, ale teď je potřeba moje moc tam venku. Musím je zastavit, musím zachránit naše království, naši naději v dračích vejcích.
Rozešla jsem se sálem, že vyjdu ven, ale pergamen v ruce mi zašustil o plášť a já si uvědomila, že ho ještě pořád držím a nevím, co v něm stojí. Na krátko jsem se rozhodla se zastavit. Ovšem to, co tam stálo, mě přikovalo k zemi na delší chvíli, než jsem chtěla. V hlavě mi hučelo, nějak jsem se nemohla soustředit na to, co se dělo kolem. Ruka s pergamenem mi klesla k boku a po tvářích mi steklo pár slz, které však už nedopadly na zem.
Cítila jsem, jak mi srdce silně zatlouklo do hrudi ten nesnesitelný pocit bezmoci.
Matka to ví. Matka ví, že padne… Nedovolím to...
Vydechla jsem. Pohodila jsem hlavou a srdce mi sevřel vztek. Najednou jsem ucítila tu spalující touhu ničit, stejnou, jakou cítil Laeron. Pergamen vzplál.
„ Nedovolím jí to!“
Procedila jsem skrz zuby. Pocítila jsem, jak mi ruku obalilo horko.

Ne nutně nepříjemné, ale vzpurné, rozzlobené a plné moci. Zničující, destruktivní síly. Plné zuřivosti. A stejný oheň sevřel i mé srdce. Mé tělo začalo procházet změnou a stejně tak i mé smýšlení.

Vykročila jsem, v kamenné podlaze zůstávaly po mých krocích stopy. Vypálené zlostí.
Došla jsem k palácovým dveřím, stály mi v cestě a byly mi překážkou, možná jen drobnou, ale o to víc mě sevřela zlost. Vztáhla jsem ruku před sebe a bránu roztavila, nezáleželo mi na ní ani v nejmenším… Vyšla jsem ven a zamířila nejkratší možnou cestou k bojišti. Procházela jsem městem a všichni, úplně všichni mi uhýbali z cesty. A co mi z cesty neuhnulo, vybuchlo v žáru ohně.

Vzhůru do boje
Nalaya, Arwin a Laeron

A tak jste se všichni tři rozlétli do všech stran za svými povinnostmi. Nalaya běžela rychle opatrně chodbami do trůnního sálu, kde by mohla schovat pod trůnem, tak jako to udělala tvá matka před lety. Došla až k trůnu. Sál byl v tuto chvíli prázdný a zdál se až příliš pustý. Vše se na okamžik otřáslo, pod neznámou silou. Když se Nalaya dotkla trůnu sám se odsunul vzad a odhalil skrýš pro vejce a ještě něco.....kus pergamenu, který tam ležel přeložený na půl. Když jej Nalaya vyměnila za vejde a rozložila, poznala matčin rukopis v elfštině.
"Vítej zpátky dcero má. Jsem ráda, že ses nám vrátila. Je na čase, abys ochraňovala svůj lid, tak, jako jsem to dělala po generace já. S tebou přichází obrození a nový věk. Díky tobě opět uvidíme létat draky na obloze a vezmeme si zpět naše země. Jen ne všichni to uvidí. Dobře si rozmysli s kým chceš svázat svůj život, ač dobře vím, že ses již asi dávno rozhodla.
Pamatuj hlavně, že každá útrapa nese i sladké plody.
Mám tě ráda Nalayo."
Strohý ale jasně napovídající, že se s ní chtěla její matka rozloučit. Z vajec byl cítit neklid a obavy, ale tvá přítomnost je konejšila.

Arwin se vydal rychle jinou chodbou. Tak jak přijel, tak vyrazil kupředu připraven bít se za město, které skoro ani neznal. V jedné ruce stále nesl vejce, které se chvělo a křoupalo to v něm. Nejspíše nebude trvat dlouho a dráče uvnitř se vylíhne. Bitva nebyla vhodným místem, pro takovýto akt, avšak zoufalá doba si žádá zoufalé činy a tak nezbylo, než vejce uložit do cestovního vaku, který měl přetažený Arwin přes záda.
Jakmile vyběhl ven byl vidět chaos a zmatek. Civilisté prchali do úkrytů. Vojáci spořádaně pobíhali na hradby. Podpírat brány a chystat se na výpady. Dle zvuků a křiku, který se k vám donášel, už byla patrně část elfí armády i za hradbami před branou, aby ulevila obráncům trochu v nátlaku na hradby.
Občas kolem vytryskly proudy ohně, jak dopadla a rozprskla se střela z katapultu, jindy bylo vidět, jak některý z vojáků na hradbách klesl a s šípem v těle se hroutil z hradeb. Kapitáni křičeli povely a snažili se udržet disciplínu svých mužů. Občasně byly vidět zášlehy magických štítů, nebo jiných kouzel, která na hradbách vytvářeli nadaní elfové.
Celkově bylo cítit, že bitva již začala.

Laeron se vznesl do vzduchu a opustil zahrady nejrychleji ze skupinky. Zamířil výš a výš aby měl výhled na bojiště. To bylo vskutku rozložité. Nepřítel obléhal snad celé město, ale hlavní síla tvořila nápor na hlavní bránu. A právě zde bylo vidět i obránce, kteří vyjeli, aby získali více času.
Řev Laerona se rozezněl po širém okolí a donutil velkou část obránců se polekaně přikrčit, nebo ohlédnout za tímto zvukem. Některým se to samozřejmě stalo osudným. Jak se zdálo s nemrtvými tento zvuk moc nehnul.
Barvené ohně najednou zaplavily těla nemrtvých v čele armády. Byly vidět rudé, modré, žluté a další barvy plamenů. V první chvíli si obránci nebyli jistí, co si o tom myslet a jejich obrana polevila.
"Vpřed! Máme na své straně draka!"
Zakřičel silný elfí ženský hlas, který až nápadně připomínal rozzlobenou Nalayu ale nebyla to ona. Od jezdkyně v čele obránců za branou vyšlehl poryv větru, který několik nemrtvých rozsekl na půl a pak vyrazila se svým doprovodem opět dopředu, aby zarazila do nepřátel klín.
Laeron se mezitím změnil. Jeho tělo prošlo drobnými úpravami a šupiny krvavě zrudly. Hněv a zuřivost se rozprostřely celým jeho tělem a myslí. Najednou bylo obtížnější jasně uvažovat a myšlenky sklouzávaly jen k jedinému.....k tomu, co chtěl, k tomu po čem toužil....ničit. Při prvním přeletu vypuštěný proud ohně zanechal v řadě nemrtvých cestičku, která se brzy zaplnila dalšími. Bylo vidět, že nemají strach, že jejich jediná pozornost patří jejich nepřátelům a jejich ničení.
Vlastně v některých věcech si nyní byli s Laeronem podobní. Díky záři barvených plamenů se Laeoronovi dařilo odlišovat nepřátele. Touha ničit a zabíjet byla silná a táhla jej zpátky do bitvy. Ale mohl si povšimnout ne jen toho....cítil také v koutku své mysli rostoucí touhu ničit nekontrolovaně, prostě spálit a zničit vše v dohledu. Ukázat světu, jak je mocný, jak je destruktivní a moci se kochat spouští která po něm zůstane. Ovládat tento pocit, nebylo zrovna jednoduché. A najít místo k případnému přistání, pokud by se chtěl účastnit bitvy přímo....jednoduché také nebude.

Ve střetu
Zumishi

Velitelův úder byl tvrdý a prudký. Podařilo se ti jej svou zbraní na poslední chvíli přesměrovat a nechat sklouznout. I tak jsi cítil tlak úderu, který přišel. Snažil ses mu vytrhnout zbraň z ruky. Naneštěstí Kama je dost krátká zbraň a dlouhý meč tvého nepřítele měl tedy výhodu a nebylo možné mu zbraň jen tak vytrhnout. Cinkly o sebe tedy jen čepele.
Správně jsi však odhadl, že po tobě půjde ten druhý muž, který už pozvedl svůj středně velký kulatý štít a máchl ve vzduchu svou příruční sekerou. I když ti v rameni pulzovala bolest uhnul jsi relativně instinktivně. Ale dostával ses do sevření dvou nepřátel, kteří šli každý z jiné strany a do toho proletěl kolem tvé tváře další šíp a jen tak tak ti nelízl obličej. Lučištník se upomenul a s další upomínkou na sebe určitě nenechá dlouho čekat.
"Rozsekám tě na kaši ty černý bastarde!"
Zavrčel velitel a svými seky tě tlačil ke svému společníkovi, aby si tě udržel v bezpečné vzdálenosti. Bylo vidět, že dokázali spolu dobře kooperovat a využívat svých výhod a nevýhod. Už to bylo dlouho, co ses s něčím takovým setkal.
A pak jsi uslyšel zachrčení. Když jsi sebou trhl a podíval ses tím směrem spatřil jsi, jak se bezvládné tělo lučištníka svezlo z koně dolů a s dusnutím dopadlo na zem. Na nejbližší střeše stála dívka oděná v očividně dost pohyblivém brnění, podivnou helmou, nebo co to bylo a jasně zářícíma očima. Ruce měla sevřeny v útočném gestu a mezi nimi jí pableskovaly proudy žlutozelené energie.

"Co to kurva?"
Ohlédl se velitel a napůl se otočil v sedle po zvuku právě ve chvíli, když dívce mezi rukama z proudu oné energie vystřelil kupředu šlahoun připomínající liánu, proletěl vzduchem nelidskou rychlostí. Kroutil se ve vzduchu a pak narazil do hrudního plátu velitele s tím to trhlo vzad až málem spadl ale liána prošla skrz brnění a doslova se uvnitř musela zaklesnout, protože sténajícího velitele dívka začala přitahovat zpátky k sobě. Odhadl bys jí snad možná na lesní elfku, ale nikdy jsi nic takového neviděl.
"Ych ych....mrdko!"
Zachraptěl velitel a snažil se udržet v ochablé ruce meč, aby se mohl bránit.
"Ten....sráč má komplice...."
Procedil skrze zuby a pak už se po tobě ohnal pro změnu zbylý bandita sekerou a kryl se proti tobě štítem.

Tajemství tunelů
Araoth

Fíriel a ostatní na tebe pohlédli.. V jejích očích se zračila lítost a něco nevyřčeného.
"Nemůžeme odejít Araothe. Nemůžeme jen tak opustit toto místo."
Promluvila polohlasně a ostatní mírně přikývli. Starý trpaslík vypadal neklidně ale i tak se jeho ruka konejšivě dotkla paže Fíriel. Knog naproti tomu hleděl směrem k cestě, kterou jste původně přišli.
"Balgin zpoždění....."
Promluvil chraplavě. Trpaslík se podíval stejným směrem a mírně kývl hlavou.
"Máš pravdu Knogu to má. Možná bychom se měli po něm podívat, co?"
Koukl na Fíriel, ta se zadívala na ty dva a pak na vás a lehce kývla hlavou.
"Souhlasím, Balgin poslední dobou tráví v tunelech příliš času."
Povzdechla si.
"Tobě ani tvému společníkovi nikdo v odchodu bránit nebude, snad najdete cestu ven, kterou hledáte. Jak jsem řekla, my jen tak odejít nemůžeme."
S tím vyšla se svými společníky ven z místnosti a počkala, až vyjdete taky aby mohl starý trpaslík zavřít těžké kamenné dveře a nyní se měly vaše cesty rozdělit.

Ve stromě
Lenora

Vílák chápavě pokývl hlavou.
"Něco jsem již o těchto propojeních zaslechl. Dle všeho to dokáže udělat dost problémů."
Mlaskl nad tím zamyšleně a odložil mističku se zbytkem mastičky.
"Ještě den dva nesmíš tělo moc namáhat, aby mast správně účinkovala a dala tvé rány do pořádku.....Ano chápeš správně to znamená, žádné puf huf přeměny se šupinkama."
Usmál se vlídně, pak si umyl ruce ve vodě, která byla nasbírána v miskovitém listu, který vyrůstal ze stěny.
"No a co plánuješ dělat teď? Předpokládám, že tu asi s námi nezůstaneš co?"
Znělo to, jako pobavené popíchnutí, ale někde v koutku jsi ucítila, že by byl asi vlastně rád, kdybys zůstala.
"Hmmm 50 let.....jsi ještě mladičká."
Usmál se rošťácky, jako malý kluk, ale byla to spíše poznámka jen tak do větru.
"Je dobře, že ses rozhodla zůstat."
Dodal ještě k tomu, co jsi řekla a pak přešel k dřevěnému pultíku, který trčel ze stěny a vzal z něj obří malinu, kterou začal porcovat na menší kousky ostrým listem.

Těžké toď loučení
Arellana

Tvé poznámce se Ratias jen zasmál a pak už jste klepali a loučili se se svou kamarádkou. Vessa stála ve dveřích, jako opařená, když jsi jí oznámila, že odcházíte do války. Brada jí poklesla, pak zamrkala a pak zavrtěla hlavou.
"Cože?! Vy oba?! Vy jdete do války? Ale to nejde nemůžete mě tu nechat!"
Vyděsila se a z očí jí skanuly slzy. Pohled jí létal mezi vámi.
"Já...já chci jí s váma nemůžu tu zůstat sama."
Rozbrečela se a padla ti okolo krku.
"Neopouštějte mě."
Zašeptala ti roztřeseně do ucha.
"Neboj Vesso budeme v pořádku, dohlédnu na Arellanu, brzy budeme zpátky. Slibuju."
Usmál se povzbudivě, ale nějak extrémně to asi nepomohlo.

Na cestě k samostatnosti

,,Já nechápu jak na mě pořád můžeš být tak hodný. Já bych si občas nejradši nafackovala za to jak se chovám." povzdechla jsem si a následovala svého kamaráda.
Ještě jedno loučení. Ještě jednou řeknu sbohem někomu koho mám ráda. A pak bude čas jít a dospět. Přestat se chovat jako děcko. A všechen pláč a fňukání nechám za sebou. Už nebudu plakat.
Povšimla jsem si že Ratias už mou ruku pustil. Po zbytek cesty jsem ale mlčela. Už jsem nechtěla mluvit o tom co se mi stalo. Už to nezvrátím.
,,Doufejme. Jinak budeme muset jít bez rozloučení s ní." přisvědčila jsem, když jsme konečně stanuli před kamarádčiným domem. Ratias zaklepal a pohledem mi řekl, že mám mluvit já.
Než jsem mohla začít protestovat, Vessa otevřela. Zmateně nás pozorovala.
Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na to co chci říct.
Nebudu plakat.
,,Vesso, doufám že nerušíme. My... Přišli jsme se s tebou rozloučit, protože odcházíme bojovat do války spolu s dalšími mágy." Hlas se mi slabě chvěl a v očích mě už zase štípaly zrádné slzy. Ale tentokrát jsem jim už nedovolila skanout.
,,Jsi moje nejlepší kamarádka. Budeš mi chybět. Snad se brzy zase setkáme." zakončila jsem poněkud neohrabaně svou řeč a nenápadně šťouchla Ratiase loktem aby taky něco řekl, protože já už neměla sílu mluvit a taky jsem netušila co dál říct.
Jen jsem doufala, že jsme Vesse nezpůsobili moc velký šok.

U stromu

Protáhnu krk a zadívám se k nebi. Jako by mne něco neodolatelně volalo. Už to nemůžu vydržet, je to snad ono vyřčené přání a já odkládám jeho plnění tak dlouho? Kdo ví.
S lehce přimhouřenýma očima ještě malou chvíli sleduju jak se ti dva baví, jeden krok, druhý krok a skok. Mávnu mocně křídly abych se dostal co nejvýš. Už vidím přes hradby, vidím ty divné voje nemrtvých. Zakloním hlavu a zařvu, můj řev se rozhledne po okolí, je plný...vzteku? Díky němu však dokážu povolat svou sílu, svou moc. Po nemrtvých se přenesou barevné ohně které je označí. Nepálí je ale pokud mají alespoň nějaké základní instinkty budou se jich snažit zbavit. Také ohraničí jejich těla takže se v zmatku bitvy velmi jasně rozhodily strany.
Otevřu tlamu podruhé ale tentokrát se neozve řev, z tlamy se vyvalí čistě rudý plamen kterým v dalších chvilce proletím, jako by to zhmotnilo všechen můj vztek, všechnu mou nenávist proti oněm bytostem. Jsem bytostí vzteku, jsem bytostí nenávisti, jsem rudý. Jsem ničitel. Znovu mocně mávnu křídly, mé šupiny se již nelesknou všemi barvami, spíše jako by všechny barvy pohlcovaly a ukazovaly na obdiv temně rudou, barvu draků o kterých mi "otec" říkal že jsou zrozeni k ničení. Spustím se střemhlav dolů, proletím však stále dostatečně vysoko nad hlavami elfí armády. Zakloním hlavu a pokusím se plamenem vyčistit největší nátlak. Je jich však tolik...vyletím výš pro lepší přehled nad bojem, něco mne však táhne do té nejprudší šarvátky, měl bych tam být, měl bych zabíjet ty stvůry, měl bych je drtit, pálit, ničit...

Ve Stromě

Mast, která sladce voněla, ukázala se býti jen směsicí několika bylin a vlastně tak nějak celkově jenom dobrých věcí. Né, že bych mu nevěřila nebo tak, spíše jsem prostě byla jenom zvědavá, neboť jsem se s podobným dosud nesetkala.
Lehce tedy přikývnu, aby se tedy postaral o moje zranění.
Kromě toho, že ta mast tak sladce voněla, což nevím jestli je cítit hlavně díky mému čichu, který byl lepší než ten lidský, nebo to bylo prostě mastí samou. Každopádně byla tu i další překvapení.
Rány na které byla mast nanesena totiž po chvíli přestaly bolet. Což bylo vskutku nečekané, ale nikoliv nevítané.
Když pak pronese ona slova o důvěře, skousnu lehce svůj spodní ret a neodpovídám hned a trochu přitom hledím pohledem do strany.
"Není to tak, že bych nechtěla.... věřit... spíše, jen je to těžké..." řeknu né zrovna moc ochotně či nadšeně.
"Padesát let jsem strávila sama... pro draka ztráta jeho jezdce je rána, která se nikdy nezahojí a mnohdy raději volíme odchod, znovu se setkat se svým jezdcem... není moc těch co by žily bez jezdce dlouho a nikdo kdo by našel a byl ochotný přijmout dalšího. Samota a nedůvěra byly prostě jednodušší..." řeknu pak díle a trochu více si u toho povzdechnu.

Vzhůru do nadcházející bitvy

„ Je možné, že je to on. Je to složité, teď vysvětlovat. Prostě a jednoduše, setkala jsem se s ním před padesáti lety. Laeron mě… zachránil a …“
Vydechla jsem.
„ Přenesl padesát let zpátky.“
Podívala jsem se na svého draka a pak na chvíli opřela hlavu o jeho šupinatý krk.
„ Padesát let jsme strávili ve starém dubu, v srdci našeho lesa. V tom dubu, ze kterého jsme teď vyšli.“
Pohlédla jsem na vejce, které držel v rukou a pak na vak.
„ Nevím. Je to její přání. Chce být s tebou hned. Čekala padesát let, než se objevíš v mé společnosti, a před tím kdo ví jak dlouho. Prostě… Je teď tvá a ty si její.“
Zahleděla jsem se mu do očí. Bylo zvláštní to říct takhle.
Tiše jsem vydechla a zachvěla jsem se.
„ Laeron se účastnil své první bitvy, když mu byli tři dny.“
Přejela jsem po šupinách svého draka a rozhlédla jsem se kolem.
„ Do podzemí už nemáme čas…jít… ale trůn…"
Zarazila jsem se.
„ Trůnní sál… Už jednou je tam matka ukryla.“
Rozhlédla jsem se kolem.
„ Laerone, počkej tady, a zkus popřemýšlet, co tentokrát budeme dělat. Protože teď sice můžu povolat obyvatele lesa a vody, ale na to budou určitě připravení.“
[/b]Pohled mi sklouzl k Arwinovi.
„ Běž se připravit k boji, Arwine. Já se postarám o své povinnosti a za chvíli se k vám připojím.“
Nadechla jsem se a vyrazila jsem do paláce. Musím si pospíšit. Musím je schovat. Mířila jsem rovnou do trůnního sálu a k trůnu. Viděla jsem matku, jak trůn odsunula a ukázala úkryt pod ním. Jen musím najít způsob jak ho otevřela.

Vzhůru do bitvy

"Ach samozřejmě omlouvám se."
Mírně jsem se drakovi uklonil. Stejně, jako můj otec i já měl tato stvoření ve velké úctě a svůj úděl chránit je jsem bral více, než vážně. Z rozhovoru nás vytrhly zvuky bitvy a probíhající vojáci.
"Tak už to začalo."
Zadíval jsem se lehce zamračeně tím směrem a pak jsem pohlédl zpátky na ty dva a na obří vak, který sebou Nalaya tahala.
"Hilbur? Myslíš starého Hilbura velitele pevnosti Trion? Je to starý přítel mého otce. Drží pohraničí v bezpečí již bezmála 10 let a snaží se o to i nyní, když k nám pronikají nemrtví. Armáda z města Trion jej šla dočasně podpořit."
Odpověděl jsem ale nechápal jsem, jak jej mohla Nalaya znát. Co si pamatuji, tak tento starý rytíř nikdy nebyl v elfím království.
"Ty ostatní jména neznám."
Zavrtěl jsem hlavou. Ale pak Nalaya vytáhla ze svého vaku dračí vejce, takové jsem viděl jen v kresbách knih. Zalapal jsem po dechu a zmateně jsem se díval na Nalayu a vejce.
"Počkej počkej. Jak to myslíš?"
Vyvalil jsem oči, když mi narvala vejce do rukou.
"A kam ho mám dát? Vždyť nás čeká bitva."
Moc se mi ho nechtělo nést sebou do boje.

Výzva

"Já... samozřejmě, to chápu." odpovím Fíriel.
"Vím, že tu nenabízím spásu, ani nic nového pod sluncem. Chápu, že pro Vás musí být těžké zažívat pravidelně to zklamání, ale chápejte... já tím ještě neprošel. Já s sám musím pokusit o něco... Jinak... jinak bych se tu zbláznil, kdybych to aslepoň nezkusil. K ničemu Vás ale nenutím." Pak se nadechnu a vyrazím ke dveřím směrem ven.
"Předpokládám, že násilím mě zde držet nebudete, tak odcházím. Jestli je tu ještě někdo, kdo chce zkusit štěstí se mnou, teď je ten pravý čas. Pokud ne, chápu to a přeji Vám jen to nejlepší."
Raději umřít tam venku rychle, než tady pomalu umírat... pomyslím si, když odcházím.

Zranění

V běhu mne zastaví šíp, který se mi zaryje do paže. Síla nárazu se mnou cukne do strany, takže na okamžik ztratím rovnováhu. Těžko ve zraněné ruce udržím svoji zbraň způsobem schopným k boji, takže ji pustím na zem.
Můj fatální zásah je však zablokován velitelem, který se netváří, že by si chtěl nechat zamordovat kohokoliv dalšího ze svých mužů. Vyhlídky jsou velmi bídné. Nepoužitelná ruka, lučištník připravený k dalšímu výstřelu....nejhůře na tom však budou vesničané, kteří se kvůli mému selhání stanou cílem likvidace téhle bandy. Potlačím bolest v ruce a protočím se na místě čelem k veliteli. Neostrou stranou čepele kamy přesměruji jeho úder bokem. Nesnažím se jej zablokovat, ale jen nasměrovat mimo mne. Rychlým výpadem se posunu o krok dopředu, ve snaze kemu zaháknout za zápěstí velitelovi ruky držící meč a trhnutím mu buď vyseknout zbraň z ruky nebo mu přetnout šlachy na zápěstí. Poté se znovu otočkou vrátím k muži, který předtím spadl z koně. Patrně už bude na nohou, připravený k boji. Jeho úderu se budu snažit vyhnout a následně mu zasadit úder do slabin.