Andor.cz - Dračí doupě online

Plamínek naděje

Už už jsem chtěla udělat ten poslední krůček k Arwinovi, když se najednou vše kolem otřáslo. Otočila jsem hlavou směrem, odkud se otřes přenesl, a polkla jsem.
„ Matka.“
Vydechla jsem a dala jsem se do pohybu. Rozběhla jsem se i s pytlem přes rameno a holí v ruce. Cítila jsem ve vaku pohyb, ale nebyl čas. Ne teď.
„ Laerone, musíme ji najít. Nesmí vyjet… nesmí padnout.“
Vydechla jsem a proběhla palácovou zahradou na nádvoří. Málem jsem narazila do Elfa, který vykřikoval, že je povede matka do boje. Já byla v plné zbroji. Je to sice padesát let, co jsem byla v boji o město naposledy, ale je to jako před pár hodinami. Já byla připravená v plné zbroji s jistou novou zbraní u pasu.
Cítila jsem jistý známí pohyb a pocit, který vycházel z batohu. Toužebný, rozrušený, natěšený a zároveň nervozní. Něco tam uvnitř cítilo, že je jeho druhá polovina velmi blízko.
„ Já vím.. Já vím. Dej mi chvilinku čas, prosím… chvilinku.“
Promluvila jsem k vaku.
„ Laerone. Jak je ochráníme? Kam je ukryjeme? Není čas je odvést do srdce přírody… A kam je ukrýt v paláci, tak aby je případné zlo nenašlo, kdyby došlo na nejhorší…“
Promluvila jsem k drakovi. Srdce mi tlouklo směsicí pocitů. Znovu jdeme do války. Znovu se před branami objevila armáda, která nás chce zničit. A znovu je to boj o holé životy. Podívala sem se na Arwina. Najednou jsem vypadala strašně unaveně. Hlavně ten pohled v očích.
„ Kam zmizeli všichni naši přátelé, Laerone. Kde je Lórna, Firnergar, Nal a Ral… Kde je Hilbur. Kde jsou jejich draci?“
Znovu jsem otočila hlavou k drakovi.
„ Za své dětství a dospívání jsem je neviděla. Nevzpomínám si, že bych je v prvních padesáti letech, kdy potkala.“
Zamrazilo mě v zádech. Kam mohli zmizet. Vždyť měli draky. Co se s nimi podělo?
Sklouzla jsem pohledem k Arwinovi a konečně na chvíli zastavila. Položila jsem na chvíli vak na zem a nadechla jsem se.
„ Dřív než … než půjdeme dál. Je tu někdo, kdo se s tebou chce seznámit a nedá jinak, než že to udělám hned. Její… Její zvědavost nezná mezí.“
Promluvila jsem k němu tiše a zalovila jsem ve vaku. Vytáhla jsme lesklé vejce a natáhla ruku s ním k Arwinovi.
„ Mrzí mne, že nemáme víc času na to, abyste se seznámili. Musíš ji ale chránit a opatrovat.“
Palác utichal. Útok přišel náhle, ale válečníci našeho království byli připravení vyrazit do boje velmi rychle. Jen je špatné, že to došlo tak daleko. Že se opět se vším střetneme tady před naším městem. Otočila jsem se k drakovi.
„ Dokážeš je ukrýt?“

Mihotající se plamínek naděje
Nalaya, Arwin a Laeron

A tak jste tam stáli. Všichni tři a hleděli jeden na druhého, plni překvapení a zmatení. Tak nějak jste všichni trošku ztratili řeč a myšlenky každého se ubíraly někam jinam a přitom všem stejným směrem.
Byl to okamžik klidu a harmonie,při kterém byste možná i zapomněli, co se v tuto chvíli děje okolo města. A pak se vše otřáslo. Venku šlo zaslechnout vyděšený křik obyvatel a paniku. Vše to začalo. Nepřítel vzal útokem město.
"Pohyb pohyb pohyb! Všichni k hradbám! Musíme ty příšery zastavit! Královna nás v bitvě povede! Za královnu!"
Uslyšela jsi pokřikovat jednoho elfa, který si ještě za běhu nasazoval helmu a dopínal meč u pasu a za ním souhlasně pokřikovala skupinka, která jej následovala a byla na tom s vyzbrojováním se obdobně.
Bylo to tedy jasné. Královna povede vojko v bitvě ať už na hradbách, nebo se rozhodne vyjet mimo ně. Nebyla to zrovna přívětivá myšlenka za to dost pochopitelná, byl to její lid a ona jej musela vést, když tuto úlohu nemohl zastat král.
V paláci jste začali být osamocení. Zvuky utichaly, až na občasné otřesy. Většina vojska byla už patrně venku a bránila město.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Začal jsi rychle obcházet půlkruh, abys dostal lapeného koně mezi sebe a ostatní lapky. Cukl jsi dost prudce řetězem. Kůň bolestně zaryčela skácel se směrem ke straně. Muž ze sedla spadl, ale podařilo se mu na poslední chvíli ucuknout tak, aby mu nohu nerozdrtila váha koně, takže se jen odkulil stranou a začal zvedat na nohy. To už jsi se k němu hnal, abys ho dodělal. Přilétl však šíp, který ti prošel levou horní částí paže. V ní ti vybuchla vlna ohně a bolesti, když šíp prorazil maso a svaly. Bolelo to, jako čert ale překonal jsi se a pokračoval kupředu jen proto aby se čepel tvé zbraně setkala s dlouhým mečem velitele banditů, který se po tobě oháněl ze hřbetu koně. Zahlédl jsi, jak jezdec bez koně se zvedá postupně na nohy a lučištník opět tahá šíp, aby po tobě mohl opět pálit.
"Ty zatracená příšero vykuchám tě, jako mnoho před tebou!"
Prskl velitel a znovu po tobě sekl, v pažích měl sílu a určitě byl nebezpečný bylo vidět, že se vyzná.

Ve vílí říši
Lenora

Vílák se usmál a podíval se na mast, kterou k tobě přinášel.
"Tohle? Několik druhů nektarů zahuštěných mateří kašičkou od lesních včel. Velmi účinné na mnoho druhů zranění."
Objasnil a přiklekl k tobě.
"Mohu tedy?"
Optal se ale přílišně nečekal na tvé svolení a začal ti mazat onu divnou kaši na rány. Cítila jsi, jak to hřeje a příjemně brní. A k tomu sladce voní, nehledě na to, že rány už tolik nebolely. Bylo to opravdu zvláštní a za svůj život jsi se s tímhle ještě nesetkala.
"Jsi hodně podezřívavá viď?"
Vzhlédl k tobě.

Dvounožec ve skořápce
Moander

Cítil jsi stále přítomnost Tariela, ale nezasahoval do tvého osobního prostoru.
"Ještě chvíli si odpočineme a pak znovu vyrazíme. Předpokládám, že za pár dní, možná dříve dorazíme tam, kam máme, snad nepůjdeme pozdě."
V jeho myšlenkovém hlase byly cítit obavy a starosti, které si dělal a i když se své pocity snažil od tebe udržet oddělené, stejně něco málo prosáklo skrz.
"Co vše ses stihl naučit zatímco, jsi byl ve svém vejci?"
Optal se pojednou Tariel, cítil jsi, že zrovna jí tu dobrotu, kterou si opekl nad ohněm, ale svou pozornost plně směřuje na tebe.

na cestě k samostatnosti
Arellana

"Takže typické chování tvého otce."
Odtušil Ratias, prostě to vše bral s nadhledem. Když tě to však nerozveselilo tak si Ratias jen mírně rezignovaně povzdechl.
"Uvařené jídlo, časem vždy ochladne."
Snažil se alespoň nějakým způsobem trošku zachránit celou situaci, i když to třeba bylo už marné.
Neucukl před tvým dotekem a jen se vlídně usmál, když jsi na něj promluvila.
"Neboj já nikam mizet nehodlám. A teď už pojď ať na nás nečekají. Jo nějaký čas ještě máme ale nesmíme se loudat."
Zatáhl tě za ruku, abyste se rozešli směrem k Vessinu obydlí. Cestou jí po nějaké době pustil, aby tě neomezoval a aby to pro okolí nevypadalo příliš podivně. Dobře víš, že už před časem se smířil s tím, jak to mezi vámi je. Jakmile jste došli k jejím dveřím zastavil se a pohlédl na tebe.
"Snad bude doma."
Zaklepal a pak ustoupil od dveří a počkal, než někdo otevře. Jeho výraz ve tváři jsi však znala, mluvení se rozhodl nechat na tobě. O okamžik později už stála na prahu Vessa, která vás trošku zmateně pozorovala.

Zpět do bitvy
Rakash

Barbar se k tobě ohlédl, když jsi se zastavil a vyřkl, že s ním dál nepůjdeš. Pátravě po tobě slétl očima, jako by hodnotil, jaké máš šance na přežití.
"Ať tě ti tví bohové ochrání. Bude to třeba."
Pokývl hlavou a tím se s tebou rozloučil. Nejspíše to nehodlal protahovat, protože se znovu vydal kupředu. Zato ty ses rozhodl začít vracet. Tvé kroky se opět stočily a pomalejším tempem, než jsi zvyklý jsi ukrajoval cestu opět před sebou.
Trvalo to několik hodin, než jsi se přiblížil k místu střetu, kde jste se s Barbarem potkali. Pak jsi v dálce uviděl stoupající kouř a uslyšel výkřiky nesoucí se ve větru.
Šlo to ze směru, kde dle barbara měla ležet ona vesnice, kterou označil již za ztracenou. Mrtví nejspíše právě dorazili a začali rozsévat svá semínka smrti všude, kde to šlo. Jít tam mohlo znamenat jistou smrt, ale taky to mohlo znamenat zachránit pár nevinných životů a zažít dobrý boj, který tentokrát určitě vyrovnaný pro tebe nebude. Rozhodnutí leželo před tebou a s každou další vteřinou nějaký z hlasů utichl a nahradil ho jiný. Vítr byl v tomto nelítostný a nenechal si tyto strasti pro sebe.

Křižovatka osudu
Neznámá země

Na slova válečníka nemám co namítnout. Bojovat umí, a jeho úvaha vypadá bez poskvrny šílenství. Přestože mé dobrodružné srdce pěje píseň heroického boje proti nevyrovnanému boji, zvažuji jeho kroky i jeho chování a uvnitř mé hlavy se zrodí konflikt.

Nechci se vrátit zpět tam, odkud jsem přišel. Ale co jiného mohu dělat ? Sám a zraněn bych si v tomto okolí poradil jen s obtíží a mé tělo se potřebuje vyléčit. Doteď nevím zda mne rána nemrtvého nezastaví na několik dní, zalitého nemocí. Ovšem rovněž chápu, že zatímco já zde kráčím zpět odkud jsem přišel, jiní mohou umírat. Stejně jako ten vozka.

Zastavím se.

Uvědomujíc si nebezpečí, ale mé srdce, které nezastavilo slunce, déšť ani sníh, bije jiným směrem. Jsem zde, abych poznal svět i jeho nebezpečenství. Shlédnu na svoje zranění a rozhodnu se. Vzhlédnu a zavolám na muže.

"Je mi to líto, ale synové Krum´Haar neustupují před nebezpečím, i když přichází z náruče samotné smrti. Půjdu dál kudy jsem šel...ale děkuji Vám za Vaši pomoc válečníku. Pokud se znovu setkáme na bojišti jako spojenci, splatím ho. Pokud jako nepřátelé, prokažte mi čest a zabte mne."

Není řeba říkat nic víc. Byl jsem natolik překvapen a vyděšen událostí u vozu, až jsem zapomněl na to, co mne dělá tím čím jsem. Jsem průzkumník, dobrodruh, zvídavý. Přestože zvědavost může přinést smrt a brzký konec.

Otočím se a pokračuji tak, jak jsem pokračoval. Stejným směrem, který jsem nasadil, když jsem do této říše přišel. Chci vidět armádu mrtvých, ale více než to, chci vidět armádu živých a budu-li schopen, zachránit kohokoliv budu moci. A pokud ta armáda mrtvých opravdu existuje...inu...skřeti vždy vyhledávali úctyhodné protivníky.

"Ať tě chrání předkové...", řeknu mu na znamení štěstí a ochrany a vyrazím.

Sbohem domove

Ratias zrovna vycházel z domu, když jsem přišla. Naše pohledy se na chvíli setkaly a on pochopil. Stačilo mu pohlédnout mi do oči. Nikdy jsem nepochopila jak to dělá. Možná to bylo tím, že jsme se znali tak dlouho, ale já tohle nedokázala.
,,To jsem tak čitelná?"
Oplatila jsem mu úsměv, který se mi ale neodrazil v uslzených očích. Rukávem jsem si otřela poslední slzy. Už nebudu plakat.
,,Trochu ostřejší?" Pomyslela jsem na bouchající okenice a otcův hlas, kterým mi lámal srdce na tisíce kousků. ,,Ratiasi, on řekl, že už nejsem jeho dcera." Hlas se mi zlomil a já musela chvíli počkat než budu zase schopná mluvit. ,,Nazval Dibrona starým bláznem. Říkal, že když oba půjdeme, tak zemřeme, že když posílají do boje nás, sami se bojí nasazovat svoje životy. Jo, rozhodně si nebral servítky."
Při Ratiasových posledních slovech jsem se ale zarazila. Zastavila jsem se a obrátila se na něj.
,,Úsměvná historka?" Nevěřícně jsem pohlédla na svého nejlepšího kamaráda. Můj tón už nebyl tak přívětivý. Nechtěla jsem na něj být zlá nebo tak, ale tohle mě opravdu vytáčelo. Snad pochopí, že se nechci hádat.
,,Tohle bude cokoli, Ratiasi, jen ne úsměvná historka. Táta svá slova nevezme zpět, na to je až příliš hrdý. I kdybych se vrátila jako válečný hrdina, už nikdy pro něj nebudu jeho dcera. Přál si, abych dál studovala, jednou se vdala a měla děti, tak jako mé sestry. Zklamala jsem ho. Když... Když mi to říkal vypadal tak... já vlastně ani nevím jak. Ale rozhodně ne jako obvykle."
Odmlčela jsem se a pohlédla Ratiasovi do očí. V těch mých už zase byly slzy. ,,Neumíš si představit jak moc to bolí. Jako by ti někdo..." Až teď mi došlo jakou hloupost jsem to vlastně řekla.
Ovšemže Ratias věděl jak to bolí. Vždyť já mu provedla něco podobného před dvěma roky, když jsem mu řekla, že k němu necítím to samé co on ke mně. Dlouho jsem s ním potom nemluvila.
,,Promiň, já... já to tak nemyslela. Já... Zatraceně, já už ani nevím, co říkám." Přistoupila jsem k němu a pokud se neodtáhl, chytila ho za ruku, což jsem od našeho "znovu spřátelení" neudělala. Musela jsem zaklonit hlavu, abych mu viděla do očí, protože byl minimálně o čtrnáct centimetrů vyšší než já.
,,Odpusť, co jsem řekla. Nezlob se, prosím. Nechci se s tebou hádat, jen... To poslední co potřebuji je přijít i o tebe. Nevím, co bych bez tebe dělala, jsi můj nejlepší kamarád."
Tím, že jsem ho vzala za ruku jsem začala bortit hranici, kterou jsem mezi námi před dvěma lety vystavěla. Ale už musel přijít konec ostýchavému přátelství, pokud jsme chtěli přežít museli jsme si bezvýhradně důvěrovat. Tak jako kdysi, když byl život ještě tak jednoduchý. Museli jsme si říct to, co zůstalo nevyřčeno a urovnat to. Být zase parťáci. Nejlepší kamarádi.
Po chvíli jsem odvrátila zrak. Už jsem nedokázala dívat se mu do očí.
,,Měli bychom jít. Rozloučit se s Vessou. Máme ještě čas, ne?"

Ve vílí říši

"Hmmm..." zamrmlám.
Mou nynější rozmrzelost způsobovali převážně utržená zranění a pak také fakt, že jsem nebyla zvyklá na to, že by mi někdo nějak pomáhal jenom tak. A taky, protože elfové měli za patami tu pohromu a já místo toho abych jim byla ku pomoci, byla jsem tady.
A zatímco jsme šli živím královstvím, musela jsem se sama sebe zeptat, o co té pohromě šlo? Jestli chtěli zničit vše živé, proč oni tedy přežily? Jaký byl jejich záměr, který je hnal tímhle lesem?
Zavedl mě někam co vypadalo jako nějaká zbykace, že by jeho vlastní?
Vypadalo to tak, ale na větší myšlení jsem byla teď unavená.
Za jiných okolností bych to tu obdivovala mnohem více...
Po jeho výzvě abych se posadila, můj pohled padne na rozvitou květinu, která tu byla. Nebyla jsem si moc jistá, dokáže mě to vůbec udržet?
S mírnými obavami jsem se tedy vydala k té kytce, okamžik si jí prohlížela než jsem se pak zkusila opatrně posadit, opatrně zejména kvůli květině. Spíše než o sebe, měla jsem starosto to, abych tu něco nechtěně nezničila.
"Co je... z čeho to je?" zeptám se spíše než s odporem, více lehkou zvědavostí, když mě sladká vůně uhodí do nosu.

Proti lapkům

Prostor, který mi můj útok poskytne, se pokusím využít tím, že se rozběhnu bokem k jezdci, jehož koně se mi "podařilo" chytit, abych tak dostal jezdce mezi mne a ostatní lapky. Pokud se nechám obklíčit, bude situace značně špatná.
Cuknu prudce svojí zbraní s řetězem, abych koně pobídnul směrem ke mně, aby vyhodil jezdce ze sedla přímo mým směrem. Snad se mi tak i podaří vyhnout se dalšímu vystřelenému šípu. Pokud se mi podaří jezdce shodit, hrot volné kamy se mu pokusím zabořit do krku a trhnutím mu rozervat hrdlo. Švihem ruky, kterou držím zbraň s řetězem, se ji pokusím vyprostit ze zaháknutí za koňskou hlavu a odskočit kousek dozadu, když se proti mě vyřítí jejich velitel.

Tajemství dubového srdce

Stála jsem tam a sledovala muže před sebou. Byl to zvláštní možná až trochu nepříjemný pocit, a trochu možná i zmatek, prožila jsem padesát let navíc zatím co on, jen sotva půl dne.
Ucítila jsem za zády šupiny svého draka a mírně jsem se zachvěla. Vyrostl. A já si ani nestihla užít to, jak byl malý. Vážně jsem se soustředila hlavně na ochranu lesa, celou tu dobu?
Trochu se mi při té myšlence sevřelo srdce.
A pak jsem zaslechla ten hlas. Arwin mne oslovil a já se k němu najednou tak straně moc chtěla rozběhnout. Tedy, kdyby do toho Laeron nezasáhl. Zamrkala jsem a mírně zatřásla hlavou.
Tiše jsem se odstrčila od šupin, vak s vejci jsem však nechala tak, aby ležel Laeronovi opřený o nohu, aby o něm věděl a nepošlapal je.
Volnou ruku jsem nechala na jeho šupinách a jela mu po krku až k hlavě a nechala jsem ji ležet na koutku jeho tlamy. Zadívala jsem se na Arwina a mírně jsem se pousmála.
„ Nezná tě, Laerone, nevyčítej mu to.“
Promluvila jsem k němu tiše a krátce přitiskla čelo na jeho tvář.
„ Laerone, tohle je Arwin druhý, král Trionu.“
Představila jsem muže a pak jsem se vydala pomalým krokem k Arwinovi.
„ Arwine… tohle je Laeron. Můj drak. A naše nová naděje.“
Zastavila jsem se kousek od Arwina a zadívala jsem se mu do očí. Cítila jsem, jak mi poklesla ramena, jako by mi na nich ležela obrovská váha.

Dostávání se z další skořápky

Tentokrát jsem si již opravdu jist že to všechno zabralo. Má iluze se pomalu rozplyne jako by tam nikdy nebyla a já lehce natáhnu krk jako bych se chtěl dotknout stromu ale přitom se k němu nepřiblížím, vyčkávání je jediné co v téhle chvíli může pomoci.
Hlavu po malé chvíli skloním a příjimám slova i když z nich nejsem vyloženě moudrý, hraje si s námi? Dokazuje nám svoji nadřazenost nebo se nám opravdu snad snaží v tuhle chvíli pomoci? To je otázka na kterou se nikdy nedozvím odpověď. To se však kůra začíná rozevírat. Cítím radost, cítím naději ale ani jedno není mé. V mém nitru se rozlévá dobře skrývaná obava. Pomalu se pohnu k otvoru, křídla pevně semknutá u těla, hlavu skloněnou téměř na hrudi. Několik pohybů do stran a opravdu se mi podaří ze stromu vylézt. Hlavu hrdě vztyčím těm několika slunečním paprskům, mé šupiny se rozehrajou desítkami různých odstínů barev dokud se neustálí na jediné, světle zelené. Sleduju onoho človíčka a přijdu si snad trochu...nepatřičně?
Tak to teda ne, teď jsem vylezl a lidičkové mne nedonutí se cítit takhle.
Zamručí mi lehce uražený hlas v hlavě. Jako kočka prohnu záda, několikrát švihnu ocasm ze strany na stranu a roztáhnu velká křídla, pro mne pouhé protáhnutí pro nezaujatého člověka by to snad mohlo vypadat že na něj během malé chvíle můžu skočit. Pozvednu hlavu znovu ke koruně stromu a vydám dunivý hrdelní zvuk. Snad jako bych zíval. Upřu svůj zrak, v očích mi stále hrajou všemožné odstíny barev na človíčka, křídla znovu stáhnu k tělu a přistoupím k Nalaye tak aby se dotýkala tělem mé hrudi, hlavu lehce skloním tak abych se človíčkovi díval do očí já.
"A Lareone."
Ozve se hlas, hlubší ale ne nepříjemně ani výhružně. Má hlava nejspíše většinu výhledu na Nalayu momentálně zakrývá.

Zázrak zrozený ze stromu

Seděl jsem u stromu s hlavou poraženecky svěšenou. Zuby jsem zatínal bolestí, která mi svírala nitro. Nevěděl jsem, co si počít. Byl jsem ztracený. Nikdy jsem si nepředstavoval, že si nebudu vědět rady zrovna v takovéhle chvíli a situaci. A přece ve chvíli, kdy jsem tam tam seděl jsem ucítil teplo pod dlaní a oslnila mě zář vycházející zpod ní.
"Co to....?"
Vydechl jsem úžasle a pozoroval, jak se záře rozšiřuje. Hlas, který jsem slyšel byl zvláštní neznámý, ale ne nepřátelský.
"Děkuji."
Napadlo mě pouze v ten okamžik, kdy už se světlo postupně rozlinulo v zářící průchod.
Posbíral jsem se na nohy a bezděky ukročil o pár kroků zpátky od stromu, abych viděl, co se přesně děje. Dobře, že jsem tak učinil, protože z něj vyšli v záři zalitá Nalaya a pak nějaký velký drak. Úžasle jsem jsem zůstával stát a zírat na ty dva.
Nalayu jsem opouštěl v lesích a přece byla tady v doprovodu něčeho, co jsem považoval spíše za pohádky. Otec mi o dracích vyprávěl ale bylo to již dlouho, co jsem měl možnost nějakého spatřit.
"Nalayo."
Hlesl jsem tiše, plíce se mi svíraly, takže nedovolily vypustit více vzduchu.
Najednou mi připadalo, jako bychom se neviděli hrozně dlouhý čas, jako by minuly roky zatímco ona odešla. Bylo to zvláštní ale tahle chvíle tenhle okamžik byl.....jedinečný. Nebyl jsem schopen slova, nebyl jsem schopen pohybu. Byl jsem, jako zmražený kouzlem, ale přece jen jsem byl za to rád.