Andor.cz - Dračí doupě online

Tajemství dubového srdce

Stesk a smutek svírali mé srdce i mysl. Byla jsem doma, v srdci svého domova, ale přesto jsem nemohla udělat nic, abych pomohla zastavit to, co teď obléhalo město. To, s čím jsme již jednou válčili. A nemohla jsem ani sevřít v náručí muže, který kleček jen kousek před mnou, téměř na dotek blízko. Zůstala jsem „opřená“ o místo, kde se naše dlaně téměř setkávaly, a druhou dlaní jsem si přikryla oči, z kterých rozutíkal proud slz. Sklonila jsem hlavu a jen sotva zadržela tiché vzlyknutí.
Hřejivé teplo mne však překvapilo a hlas, který jsem zaslechla, stejně tak. Zvedla jsem hlavu a otřela si slzy, musela jsem nadvakrát, abych něco viděla. Ovšem světélko, které se objevilo pod mou dlaní, bylo nepřehlédnutelné. Polkla jsem a na chvíli ruku stáhla, snad jen pro to, abych přitáhla vak s vejci. Srdce se mi skoro zastavilo, když jsem si všimla, že se tento úkaz zvětšuje. Že je to všechno pravda a jen se mi to nezdá.
„ Laerone.“
Zašeptala jsem tiše, hlas se mi chvěl. Radostí a nadějí zároveň. Nebudeme tu čekat do skonání světa. Nebudeme jen přihlížet devastující síle nepřítele, jak ničí náš domov. Znovu jsem se dotkla světla, prsty zmizeli v hřejivém teple. Ohlédla jsem se na Laerona, s úsměvem na rtech. Trochu nemotorně jsem se zvedla na nohy a zvedla jsem vak a svou hůl. Usmála jsem se a vešla jsem do světla.
Bylo to zvláštní zaslechnout zase křupání bílých kamínků pod nohama. Takový obyčejný zvuk po padesáti letech.
Přimhouřila jsem oči, ale temné nebe nad námi rychle pohltilo i poslední ostré světlo z magického průchodu do srdce lesa. Byl to smutný pohled v tom radostném okamžiku. Pohled, který okamžitě upozornil na to, že za branami města je velké zlo a hodlá si město podat na krvavém podnose.
Nadechla jsem se a vydechla. Padesát let. A přitom dneska jsem z města odešla.
Dnes je ten den, kdy jsem vyjela požádat o pomoc Edrona.
Při té myšlence jsem se kousla do rtu.
Edron. Zvládl to vůbec? Přežil ten útok? Zachránil mi život, tak jako tady těm všem maličkým.
Ohlédla jsem se a dokud jsem nezahlédla hlavu svého draka nehnula jsem se. Pak jsem sklouzla pohledem k Arwinovi a zůstala jsem stát. Mlčky, tiše. Dívala jsem se mu do očí.
Uběhlo padesát let a při tom ani den…

Tajemství srdce dubu
Nalaya, Arwin a Laeron

Nalaya a Arwin každý usazený na jedné straně kůry stromu. Ruce přitisknuté na stejném místě s tím rozdílem, že Arwin to neviděl. Arwin o tom nevěděl. Arwin vás teď neslyšel. Bylo to mučivé a tíživé. I Laeron cítil tíhu smutku, které se rozlévalo nitrem Nalay.
Myšlenky byly temné a smutné a mračna, která se stahovala okolo elfího hlavního města byla ještě temnější.
A pak přece jen slabounce ale přece zazářila naděje. Zazářilo matné hřejivé trošku oslnivé světýlko, které vycházelo z kůry skryté pod dlaněmi Arwina a Nalay.
"Štěstí přichází, když ho nejvíce potřebujeme."
Zaduněl hluboký vám neznámý, ale přesto přívětivý hlas, který jste nebyli schopni určit jestli přichází z venku, nebo se ozývá jen uvnitř vašich hlav. Když ta slova odezněla mohli jste všichni pozorovat, že zářivé světlo se rozrůstalo v pavučinkách do stran a ty se pak vyplňovaly, jako když se pramínky rozvodňují v jednu velkou řeknu. Třpytilo se to a oslňovalo a hřálo a rozrůstalo se to stále víc a víc. Až zářil velký oblouk kůry stromu přímo mezi Arwinem a Nalayou. V dalším okamžiku byla kůra stromu pryč zůstalo jen zářící světlo a volná cesta mezi vámi. Pro Laerona bude průchod trošku těsný, ale s trochou vůle a pokory se dostane ven i on.
"I v sebevětší tmě raší semínka života."
Ozval se ještě onen hlas a pak odezněl. Jakmile Nalaya a Laeron vyšli ven z nitra stromu, tak se postupně průchod zase uzavřel a zmizel a byl tu opět jen strom.

Ve vílí říši
Lenora

"Mmmm ne to nejsi, ale docela obstojně tak teď vypadáš."
Usmál se zářivě mužík a vedl tě spletitými chodbičkami vílího sídla.
"Navíc my se neobracíme zády k těm, kteří nás potřebují."
Dodal, jakoby nic. Několikrát jste zahnuli, pak ještě párkrát, vyšli několik houbičkových schodů nahoru nebo dolů a nakonec jste zůstali stát před dveřmi z sytě zeleného lístečku. Vílák na něj jen klepl a dveře se samy otevřely, netrvalo ti dlouho, abys pochopila, že dveře, stejně jako vše zde je jeden velký živoucí organismus.
"Tak posaď se a já se ti kouknu na ty rány."
Ukázal na postel, která připomínala nadýchanou květinu s roztaženými okvětními plátky. Vypadalo to úchvatně. On mezitím něco hledal v mezi srolovanými listy něčeho, co snad mohla být skřínka, nebo polička, ale o dost jiná, než které jsi vídala. Pak vytáhl malou mističku s světélkující žlutou tekutinou.
"Ukaž mi své rány tímhle ti to musím pomazat bude ti pak lépe."
Ubezpečil tě. Nikdy si takovou tekutinu neviděla a voněla divně a nasládle.

Duch řeky
Alasseon

V odpověď ti přišlo jen lehké nespokojené zabublání. Je dost možné, že sis vyřčené slovo jen špatně přeložil a znamenalo úplně něco jiného, než draka.
Každopádně tvůj národ dorazil. Vedla je Irila tvá průzkumnice, která ti byla nápomocna již předtím. Když viděla klidnou vodu začala všechny pobízet, aby jí překročili. Zdraví nesli raněné, táhli je na nosítkách, nebo je nesli Strážci Lesa, kteří zbyli a postupně se dostávali na druhou stranu řeky. Irila zůstávala mezi posledními. Její pohled padl na tebe, když viděla, jak se díváš do lesa.
"Nemusíte mít o mého bratra starosti výsosti, pokud někdo může zdržet nepřítele a dohnat nás je to právě on."
Usmála se. Neměl jsi ani tušení, že kapitán tvých stráží je Irilin bratr. Než ses nadál líbla tě lehce na tvář a už byla v půlce řeky.
"Neotálejte dlouho."
Slyšel jsi jí ještě zavolat. Když jsi obrátil opět své oči k místům odkud jsi přišel odpovědí ti bylo jen ticho. Nikde ani živáčka. Kapitán a jeho muži se nevraceli. Možná již byli mrtví. Možná ještě někde zdržovali nepřítele, kdo ví. Ale nepřicházeli a každý okamžik, který jsi na ně čekal se mohl stát osudovým.

Sbohem domove
Arellana

Výstup otce tě dost zasáhl, zdrcenost matky nebyla o nic lepší. Její tiché rozloučení bylo tím posledním, cos od svých rodičů slyšela. Měla jsi vše sbaleno a opustila jsi svůj rodný dům a se smutkem v srdci zamířila k Ratiasovi. Ten právě vycházel ze svého domova také s taškou přes rameno a holí v ruce. Jeho pohled se setkal s tvým. Dle všeho v tobě četl, jako v otevřené knize.
"Tak pojď zvládneme to."
Usmál se a tím úsměvem, jakoby říkal, že vše zase bude lepší. Srovnal s tebou krok a nechal se svým způsobem tebou vést.
"Naši to vzali docela sportovně, ale můj odchod se jim taky nelíbil. Znáš to bojí se, aby se mi něco nestalo a takový řeči."
Pokrčil s úsměvem rameny a pak koukl po tobě.
"Tys to měla asi trošku ostřejší co? No jo tvůj táta byl vždycky dost tvrďák a nebral si servítky."
Mírně si povzdechl Ratias a slétl k tobě znovu očima.
"Určitě to tak nemyslel. Až tohle vše bude za námi bude to jen úsměvná historka."
Nadhodil bezstarostně. Bylo s podivem, jak dokázal být Ratias vždy nad věcí.

Nepřístupný otec

Jo. Rozhodně jsem to přepískla. Otec na mě vztekle zařval a okenice třískly až se skoro rozletěly na kusy. Matka mlčela, když chtěla něco říct otec ji umlčel. Jeho následující slova zněla jakoby mi do srdce vrazil nůž.
Už nejsi má dcera.
Skoro mě to srazilo na kolena. Musela jsem se opřít o hůl, abych to vůbec ustála. Teď už mi z očí vytryskly slzy doopravdy. Jen jsem ho němě pozorovala jak odchází a práská za sebou dveřmi. Rychle jsem se podívala na matku a k
její zničený výraz.
Rychle jsem vyběhla schody do patra a zmizela ve svém pokoji. Dříve jsem ho obývala se sestrami, ale teď už byl jen můj. Popadla jsem brašnu a začala do ní skládat věci na cestu.
Po tvářích se mi koulely slzy a já skoro neviděla na to, co dělám. Do brašny jsem hodila náhradní oblečení a plášť, mapu okolních zemí a váček s léčivými bylinkami. Pořád mi zbývalo dost místa na jídlo a vodu. Také jsem se převlékla z šatů do haleny, kabátce a kalhot a vzala si vysoké pohodlné cestovní boty. Na krku jsem si ponechala své dva přívěsky. Aby mi připomínaly domov, který teď už vlastně nemám. První z nich - modrý kamínek, jsem dostala od matky k šestnáctým narozeninám. Druhý o něco prostší stříbrné kolečko, mi dala moje nejlepší kamarádka Vessa.
Měla jsem teď chuť padnout na postel a brečet, ale to jsem nemohla. Šla jsem do války a tam jsem nemohla brečet. Proto jsem si otřela slzy, přehodila brašnu přes rameno, vzala hůl a znovu sešla do přízemí. Zabalila jsem si s sebou trochu jídla a čutoru vody. Naskládala jsem to do brašny a rychle se rozloučila s matkou.
,,Moc mě to mrzí. Ale já musím. Mám vás oba ráda. I sestry. Sbohem." Při poslední větě se mi zlomil hlas a po tváři mi zase stekly slzy.
Opravdu je opouštím?
Dřív než jsem stihla vzít své rozhodnutí zpět, jsem vyšla na ulici a zavřela za sebou dveře. A tím zavřela dveře i mému starému životu.
Zavzlykala jsem a musela se na chvíli opřít rukou o dveře, abych se neskácela.
,,Sbohem." šeptla jsem a vydala se ulicí směrem k Ratiasovu domu. Cestou jsem si přitom otírala slzy. Zpět už jsem se neohlédla. Už jsem neměla rodinu. Jen sebe.
Už nejsi má dcera.

Na Ve Stromě

Jeho odpověď mě moc neuspokojila.
Bohužel pro mě totiž za ty roky co jsem se potloukala kde í kde, jsem tak trochu ztratila přehled o tom kde co a kdo, v tomhle lese byl. Asi bych se za to měla stydět, ale hambou se můžu do země propadnout jindy, teď by to totiž ani moc dobře nešlo.
Letěly jsme tedy nějakou chvíly a i když jsem tomu začínala trochu přicházet nakloub, pořád jsem byla zastánce toho, že tomuhle nachuť asi tak úplně nepřijdu a nic se prostě nevyrovná větru pod křídly.
Letěly jsme tedy až jsme se po nějaké chvíly dostaly ku stromu, ale stromu s velkým S, protože si to zasloužil svým vzrůstem, svou velikostí. Při pohledu na něj mi v hlavě kolovali myšlenky o tom, jak starýý musí být, kolik a co všechno zažil a musí si pamatovat.
To, že strom sloužil jako domov pro víly mě nijak nepřekvapilo, přece jenom v zemi a pod ní tahle stvoření vážně nebudou žíti, ale nechala jsem se stromem unést natolik, že stráží u vchodu jsem si všimla až v poslední chvíly a skoro se trochu i lekla. Mno a ani tak se netvářily moc nadšeně, když jsme je míjely.
"Hmmm..." zamručím když pronese, že být vílou není tak špatné.
"Já ale vílou nejsem..." utrousím ještě k tomu.
Věděl to vůbec? Došlo mu vůbec, proč viděl dopadnout do lesa jenom jednoho draka? Kdo ví... byly časy, kdy jsem tu znala skoro každé poupě, nedivila bych se vůbec, kdyby na mě zapomněly, tak jako skoro já...

Cesta dál


,,Jestli myslíš draka, tak jí tu nemám..."
Pronesu a rozhlédnu se po ostatních jestli už dorazili. S tím, že se mohou přebrodit.
Já počkám na kapitána a ty, co zbyli. Musí být nějaká šance, nebo cesta jak les zachránit.

Náruč starého dubu

Sledovala jsem Laeronovo počínání a musím si přiznat, že zesílil víc, než jsem čekala. Dospěl a jeho moc se natolik rozšířila, až dokázal ovlivňovat svět, ačkoliv byl tak nějak mimo něj.
Jsi úžasný, Laerone…
Vydechla jsem v myšlenkách a pozorovala jsem svůj obraz tam venku. Bylo to zvláštní sledovat jeho kouzla tak blízko nás a nemoct pokusit se jich ani dotknout.
„ Děje… Všechno ti vysvětlím… Arwine.“
Zašeptala jsem k němu. Zoufalství v jeho hlase i v očích bylo strašlivé. Svezl se k zemi, s rukou přitisknutou na kůře stromu.
„ Jsem tady, má lásko.“
Zašeptala jsem tiše, zoufale. Dotkla jsem se místa, kde se dotýkal stromu i on a svezla jsem se stejným způsobem k zemi. Pomalu ale jistě mi dochází, že pokud se odsud nedostaneme, nemusí následující bitvu přežít. A i s námi to nemá úplně stoprocentní.
Jsem tady… tak strašně blízko a přesto tak strašlivě daleko.
Po tvářích mi skanulo pár slz.
Máme být novou nadějí pro náš lid a při tom jsme tu uvěznění… Máme naději pro všechny obyvatele tohoto světa. Dračí vejce… Ale nemůžeme je odsud dostat…

Vržen do víru osudu

Ještě teď mi v hlavě bubnovala slova Nalayy, která mě poslala varovat zpátky město a pokračovala sama. Nelíbilo se mi to, ale asi to tak mělo být a tak jsme se rozdělili. Uháněl jsem na hřbetu svého koně tryskem mezi stromy. Míhaly se kolem a jen díky instinktům mým a koňským jsme tu jízdu přežili.
V dálce jsem zahlédl pohybující se temné stíny, která se mi pověsily za záda a pronásledovaly. Byly rychlé, občas mizely, občas se objevily nové, ale vše bylo hrozně špatně. Jediné v co jsem v tu chvíli doufal, bylo, že bude Nalaya v pořádku.
Přišlo mi, že je město nekonečně daleko. Když mi stín přeletěl větvemi nad hlavou zamrazilo mě a málem jsem spadl z koně.
Naštěstí se mi nakonec podařilo přiřítit až k městu. Kůň byl strhaný a uhnaný, ale bohužel nešlo to jinak. Tohle bylo důležité, až příliš důležité.
"Vezu zprávy pro královnu!"
Křičel jsem už při příjezdu. Jakmile se brána pootevřela vřítil jsem se na koni dovnitř, nebýt elfích gardistů, kteří mne s dlouhými kopími obklopili pokračoval bych takto snad až do paláce.
Naštěstí o chvíli později jsem byl uveden ke královně a jakoby věděla, co se stalo mne vedla neznámo kam.
"Výsosti, omlouvám se, ale musel jsem Nalayu v jejím doprovodu opustit. Temnota se šíři lesem a obklopuje toto město. Jen tak tak jsem ještě zvládl projet. Schyluje se k boji a město musí být připraveno a...."
Zarazil jsem se v půli věty, když mě v podstatě bez vysvětlení zanechala v zahradě s obrovským stromem.
"A co zde mám dělat?"
Rozhlédl jsem se zmateně. Kolem sebe. Nevěděl jsem, proč jsem tady jen, že ve stromu pulzuje velká a podivná moc.
A pak se vzduch pohnul a najednou, jako z vodní hladiny se objevil mlhavý vlnící se obraz Nalayi. A ještě další velká silueta vzadu.
Když jsem zaslechl hlas, rozhlédl jsem se s trhnutím kolem sebe a pak opět pohlédl na Nalayu.
"Nemůže být přece tady....jak by mohla...? Blázním?"
"Ale já žádný klíč přece nemám a....co se to kruci děje...."
Zamračil jsem se zoufale a zmateně. Celé té věci jsem nerozuměl....čí byl ten druhý hlas. A jak může být Nalaya ve stromě, když jsem jí zanechal v lesích na cestě úplně někam jinam.
Zoufale jsem přešel ke stromu a zadíval se na něj....ani trochu nevypadal, jako Nalaya.
"Jsem blázen, jak by se tam dostala a kdy?"
S dlouhým výdechem jsem se dlaní opřel o strom.
"Ale já nevím, co dělat.....i kdyby to byla pravda.....nemám žádný klíč.....kde jsi Nalayo....."
Vydechl jsem pro sebe a s rukou přitisknutou na kmen jsem se svezl bezmocně na kolena.

Duch řeky
Alasseon

Vodní duch na tebe upřel svou vodou tvořenou tvář. Mračil se, jeho zloba se z něj šířila formou kapiček vody, které se šířily kolem, jako mlha a studeného neviditelného oparu, který se vznášel kolem něj. Přišlo ti najednou, že je chladno a lezavo.
"My nemoci změnit chyby jiných."
Promluvil vodní duch a zadíval se kamsi za tebe.
"Pravda všichni bojovat, jen elfové utíkat. Hmmm?"
Sklonil se k tobě zadíval se na tebe ač jsi nevěděl, kde má přesně oči cítil jsi je.
"Elfové jen mluvit a nechat bojovat jiné, schovávat se za slova. Les za vámi umírat."
Zamračil se vodní duch a pak se vytáhl do výšky na dvojnásob své velikosti.
"Ty mít gargalach elhalan."
Vytkl ti ač jsi přesně nevěděl, co za označení použil, mohl sis jen domýšlet.
"Jít.....jít se schovat elhalanil. Marga přijít pro všechny."
S tím se duch rozplynul ve vodní tříšti a řeka se upokojila. Najednou byla klidná skoro, jako sklo. Ale cítil jsi z ní smutek a zklamání. Hořkost a porážku.

Tunelová výzva
Araoth

Fíriel tě poslouchala stejně, jako tvůj společník a její společníci. Lehce ztrápeně pak pohlédla na své společníky a dlouze vydechla v táhlem povzdechu. Bylo to unavené, tíživé a smutné povzdechnutí, nad něčím nevyřčeným.
"Hledali jsme cestu ven vícekrát, než si myslíš. Jsme zde déle, než bys zde chtěl strávit a stále hledáme. Ne jen cestu ven, ale také to, co jsme ztratili. Jedno bez druhého neexistuje."
Vydechla Fíriel a klesla ztěžka do židle a zadívala se před sebe. Hleděla tak, jako by sledovala něco, co se stalo velice dávno. Na tváři se jí na okamžik zalekl náznak úsměvu a pak se její zlatavé oči skelně zaleskly a po tmavé kůži skanula téměř neznatelná slza, která se v mžiku vypařila.
"Neumíš si představit, jaké to je pro nás zde být uvěznění. My......nesmířili jsme se nikdy s tím jak to je.....ne ve skutečnosti, jen.....náš žár a naděje již dávno pohasly, nikdy jsme se nevzdali jen.....jen jsme už prostě unavení a nemáme sílu čelit dalšímu zklamání."
Pravila Fíriel, její společníci zarytě mlčeli a dle všeho i je její slova zasáhla.

Zrozeni ze srdce
Nalaya, Arwin a Laeron

Všichni jste byli na jednom místě a přece rozděleni, každý někde jinde. Arwin stál před stromem zmatený a opuštěný, nevědouc, co by měl očekávat, co by měl učinit, aby celou situaci vyřešil. Zvláště, když vlastně nevěděl jakou. Cítil něco zvláštního z toho stromu ale nedokázal určit, co přesně.
A pak se najednou před stromem objevil vlnící se obraz Nalayi a ještě někoho....stínu....siluety, která stála za ní. Mohutná a neznámá. Bylo to, jako dívat se na odraz na vodní hladině. Arwin slyšel slova, která k němu promluvil Laeron. Bylo to, jako by je vyřkl nahlas do okolí, ale ve skutečnosti se ozvaly jen v jeho hlavě.
Prvotní zmatení bylo jen o to větší a bylo čirou otázkou, jak se lidský král v této situaci zachová. Každopádně tak nějak si mohl dát dohromady, že z nějakého nepochopitelného důvodu je Nalaya uvnitř tohoto podivného stromu. Jak se tam však mohla dostat, když jí zanechal v lesích na cestě pryč od města, bylo však záhadou.

Temnotě tváří v tvář
Lirtiel

"Čehokoli."
Slyšel jsi spokojený hlas toho muže ve své hlavě.....o nedlouho později jsi již přistával do ležení nemrtvých, kteří tě sledovali obklopili v bezpečné vzdálenosti a byli připraveni rozsekat tě na kousky při prvním rozkazu. Z nedalekého stanu vyšel právě onen muž, který se ti zjevil ve tvé hlavě. Shodil si kápi z čela a se spokojeným úsměvem se na tebe podíval.
"Jak jsem již pravil. Nejsem démon dráče. Ale máš odvahu, že přicházíš až sem, takto bez ostychu."
Usmál se. Cítil jsi temnou moc, která z něj sálala až ti z toho běhal mráz po šupinách.
"Proč jsi přišel dráče?"
Podíval se na tebe lehce tázavě. Cítil jsi, jak se ta temná moc, která z něj odkapávala natahuje a ovíjí okolo tebe, jako by tě olizovala a zkoušela. Jakoby tě ochutnávala. Nebylo to moc příjemné a rozhodně to bylo děsivé. Tak jako byl pro tebe tento muž fascinující, tak byl i děsivý.

Pochod válečníků
Rakash

Barbar se na okamžik zastavil, otočil se směrem na tebe a podíval se ti zpříma do oči. Ani na okamžik neucouvl pohledem.
"Ne, jdu tímto směrem, abych se udržel, co nejdále od bitevní linie a abych mohl tohle ztracené království opustit a jít jinam, kde zatím válka nezavítala. Nebojuju prohrané bitvy."
Odpověděl a pak se opět obrátil k tobě zády a vyrazil zase na cestu svým směrem.
"Můj otec.....odvážný a dobrý muž......ale taky mrtvý muž."
Pronesl to s odměřeností, kterou bys nečekal. Úcta vůči rodiči zde byla cítit jen okrajově, přebíjelo jí jakési zklamání a potupa, kterou jsi zatím nedokázal plně pochopit.
"Zuřivost bez rozvahy, je jako sekera bez ruky, která jí vede."
Dodal ještě, než opět přidal do kroku a pohroužil se opět do mlčení.

Tariel a večeře
Moander

"Neměj strach bolest ustoupí a bude ti lépe. Budeš se cítit, volněji a svobodněji."
Ubezpečil tě Tariel a tak, jak tam Moander byl a zíral, tak tam najednou nebyl. Bylo by to, jako by se vypařil. Jeho přítomnost zeslábla. Sice nezmizela úplně ale byla cítit, jen v útlumu, jako velmi slabá.
"Temnota, která tě děsila je nyní zavřená a utlumená, až se s ní setkáš příště budeš připraven jí čelit a zvládnout ji."
Pravil Tariel konejšivě. Bylo to zvláštní necítit se najednou ohrožen svým agresivnějším já. Ale jak řekl Tariel bylo to také osvobozující, ve vejci bylo najednou místo a dalo se tam dýchat. Dalo se hýbat a svobodně myslet. A bolest také ustoupila.

Nepřístupný otec
Arellana

"Jestliže volají do boje mágy, nechtějí riskovat vlastní krky, máme umírat místo nich!"
Zařval otec vztekle, okenice bouchly, až se málem rozletěly na kusy. Takhle vytočeného jsi svého tátu snad nikdy neviděla.
"Pokud půjdete oba v té zatracené válce zemřete."
Zamračil se, v jeho očích se zračila kromě hněvu hlavně bolest a zklamání. Matka chtěla něco namítnout, ale otec zvedl ruku. Najednou vypadl, jako starý a unavený muž. Otočil se k tobě zády a svěsil ruku, kterou sevřel v pěst.
"Jestli chceš někde mermomoci umřít jdi si. Odejdi z tohoto domu a od té chvíle už nejsi má dcera......stačilo, že jsem takhle přišel o bratra, nepotřebuju ztratit ještě dceru."
S tím bez dalšího pohledu na tebe odešel do vedlejší místnosti, do své pracovny a zabouchl za sebou dveře. Viděla jsi, jak matka klesla zdrceně do židle a mlčela. Její oči se bolestně leskly.

Ve vílí říši
Lenora

"Pro draka? Co by kamenem dohodil. Pro vílu? Docela daleko, ale ne zase tak moc."
Usmál se. Brzo jsi už nepotřebovala přidržovat a byla jsi schopná se vznášet sama. Nebylo to zase tak těžké a bylo to o dost pohodlnější, než letět, tohle bylo prostě.......neúnavné. Letěli jste dle tvého odhadu dobrou půlhodinu, než začal vílák trošku klesat a pak jsi uviděla vchod v dutině stromu. Byla tam přistávací plocha a taky mnoho vystouplých bouliček, které vypadaly na první pohled, jako houby, na druhý, jako součásti obydlí vílího národa. Strom byl obrovský a byli jste i tak dost vysoko.
"Pomalu ať si nenabiješ čumák."
Upozornil tě a přistál u vchodu, kde stáli dva víláci ozbrojení něčím, co vypadalo, jako hůlky s květinkou na konci.
"Tak pojď doma tě dám trošku dokupy. Uvidíš být víla není tak špatné."
Zářivě se usmál a složil křidélka. Stráže si vás jen nedůvěřivě prohlíželi.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Klon se rozplynul v obláčku kouře v tu chvíli jsi vrhl kouli na řetězu, byl to útok trochu na slepo a pouze podle instinktu, nicméně ucítil jsi, že jsi zasáhl a okolo něčeho se řetěz zahákl, když se kouř rozestoupil spatřil jsi, že řetěz se zaklesl okolo krku koně na kterém seděl jezdec nejdál od lučištníka. Kůň ryčel a vzpínal se na zadní div jezdce nevyhodil ze sedla.
"Co to kurva je! Zastřel toho parchanta zastřel ho! Vždyť mi zabije koně!"
Křičel jezdec, který se držel koně, jako klíště a doufal, že bolestivě nespadne, což byl dost nadlidský úkol. Nicméně lučištník také neváhal, když už měl jasný cil a po rychlém zacílení po tobě vystřelil. Do cvalu se dal také velitel bandy, aby tě posléze dorazil. Tvůj plán nevyšel úplně jak bys chtěl, ale na druhou stranu na chvíli jsi zaměstnal a zneškodnil jednoho z útočníků. Napnutý řetěz ti mohl být výhodou stejně, jako přítěží, lehký boj to určitě nebude. Tyhle peníze budou vydřeny hezky tvrdě.

Ve stromu

Je to už nějaká chvíle co tady zůstáváme, stále sami a přitom s celým lesem. Zkoumat vlastní nitro, zkoumat nitro které je jako mé vlastní, nitro lesa které mi propůjčuje svůj zrak a své letité zkušenosti. Jako bych cítil dotek jednoho ze starých draků, lehce se zachvěju když poznám co to znamená. Chápu jeho myšlenku, vidím jej jako by stál přede mnou, prožívám vzpomínku, slyším jeho slova. Tak dokonale vedená ke správným uším se správnou dávkou diplomacie, se správnou dávkou útoku na správné city, na hrdost, na pýchu a to co chtějí nalézt všichni.

Pak jsem to jednoho dne však ucítil. Tedy spíše neucítil. Přestal jsem mít přístup k určitým místům lesa. Nalaya to už věděla ale já jsem se musel přesvědčit na "vlastní" oči. A taky jsem nebezpečí spatřil. Mrazí mne z nich, pamatuji si podobné tvory, pamatuju si je jak jsem nás zachránil přesunem před jejich dosahem. A taky se zde objevil lidský král. Při myšlence Arwin mi přijde že ho Nalaya zná a mé podezření se stane pravdou když uslyším jak se k němu snaží promlouvat.
"Ano má milá Nalayo, jestli je to tvé Přání..." ono slovo zní i v hlavě tak nějak zvláštně, mazlivě s neznámým příslibem."...tak udělám vše co mé znalosti zmohou." Pokusím se trochu pohnout. Vím že lidský král je před naším stromem. Pokusím se soustředit mou moc do jednoduché iluze. Před Arwinem by se měl pomalu zhmotnit obraz Nalayi s mým pouhým obrysem v pozadí.
"Jsme uzavření ve stromě králi, nemáme však klíč, bez něj nepomůžeme v téhle bitvě tak jak bychom rádi." Měl by se ozvat hlas který si představuji jako svůj, hluboký a klidný. Iluzi se nepokusím ani v nejmenším udělat hmotnou. Po slovech se bez jediného dalšího vysvětlení rozplyne. Já sám se pokusím podsunout svou největší touhu vyjít znovu na svět, na sluneční svit, do svého volného života.

Proti jezdcům

Situace je všelijaká, ale teďka už není kam couvnout. Lamentováním vesničanů teď skutečně není čas se zabývat. Očima stále hlídám lučištníka, podle toho, kam bude směrovat svůj šíp (67%). K mojí smůle se musím uchýlit k okamžitému obětování klona, když se hrot šípu zastaví směrem ke mně. Už v té chvíli klon přesměruje svůj pohyb, aby mne zaštítil vlastním tělem. Po klonu tak zůstane, stejně jako předtím při nájezdu kopiníka, obláček temného kouře. Ovšem, nic by nemělo přijít nazmar a tak tento "obětavý" tah klonu využiji a setrvačností vyšlu kovovou kouli obloukem směrem na hlavu nejbližšího jezdce. Původní účel této zbraně je sice na odzbrojení a prolomení obrany protivníka, ale s dostatečným cvikem se dá použít mnoha způsoby. Pokusím se jezdce strhnout na zem s cílem jej přinejhorším použít jako živý štít, před další lučištníkovou střelou.