S tlachalem

Tuhle poznámk jsem už nějak nekomentovala.
Né, že bych neměla jak či čím, protože tohle bylo vážně dětinské smýšlení, o tom, že víly se rodí z poupat kět nebo kapek rosy, spíše protože jsem tak nějak už na to neměla sílu, nějak se s někým přít.
A tak proto jeho další slova, nebo spíše jakési vysvětlení těch předešlých, prostě mýma ušima jenom tak prolétli. Bylo to totiž jako kdyby teď promlouval nějaký lidský mudrc, který si myslel, že když přečetl pár knih nebo svitků, že spolkl veškeré vědění světa.
Alespoň, že mi pak nabídnul pomoc.
Nic jsem proti tomu nenamítala, nebránila jsem se jeho ´pomoci´ a beze slova se mu nějak snažila vyhovět, jak jsem jenom mohla, nějak prostě spolupracovat, abychom se co nejdříve dostali tam, kam on měl namířeno, byť bych raději zamířila za Alem a ostatním elfy.
"Je to daleko?"

Detrinská reorganizace

,,Tak zatím." Usmála jsem se ještě na Ratiase a zmizela v útrobách svého domu. Hned ve světnici jsem objevila rodiče. Před otcovým rozzlobeným pohledem bych se nejradši někde schovala, ale už jsem nebyla malá holka. Chystala jsem se do světa. Do bitvy. A proto jsem se hrdě narovnala a pohlédla otci do očí.
Nemělo cenu nic předstírat.
,,Ano. Chci jít. Jestliže žádají o pomoc nás, pak to s válkou nevypadá dobře." Hlas se mi lehce chvěl. Můj otec budil respekt.
,,Už je mi osmnáct. A nepůjdu sama. Ratias jde taky. My to zvládneme. Nemusíš se o mě bát, já se o sebe postarám."
Cukla jsem sebou, když uhodil pěstí do stolu a v očích se mi objevily slzy. ,,Nepřesvědčíš mě. Já už se rozhodla. Odpusť, ale musím si jít sbalit pár věcí. Ratias na mě bude čekat."
Tohle jsem možná trochu přepískla.

Cesta síly, cesta pochopení
Neznámá říše

Když mne lidský válečník poučí, musím mu dát za pravdu. Jeho slova si zapamatuji. Odvážný válečník bojuje do konce, ovšem moudrý ví kdy ustoupit. Rozhodnu se v budoucnosti držet jeho radou. Pokud chci své dobrodružství dokončit živý a vidět veškeré, velkolepé skvosty této země...musím být uvážlivější.

Je to vtipné, že je to zrovna člověk, né šaman mého lidu, který mne takto poučuje.

Jak kráčíme kupředu uvědomím si jak prázdný se tento kraj cítí. V lesích zpátky doma slýchává skřet zpěv ptáků, kteří mluví skrze svůj hlas o přítomnosti lovné zvěři či lovců. Ovšem tento kraj je jako místo duchů. Mrtvé...

"Nemluvíš jako zbabělec, ale jako někdo kdo viděl. Kdo poznal sílu, proti které stojí živí. Proto kráčíme tímto směrem ? Chceš varovat království a najít bojiště kde stojí zato bojovat ?", zeptám se zatímco kráčím po jeho boku, sledující okolí.

Pokud jsou mrtví v pohybu, kolik armád se jim může postavit ? Trpaslíci, elfové, lidé...skřeti ? Trpaslíci by se zřejmě udrželi ve svých nedobytných pevnostích, o kterých jsem slyšel v příbězích...ale elfové, lidé ? Jejich državy jsou křehké, přestože jejich srdce jsou odvážná. Magie a dávná moc by nás zřejmě rovněž nedokázala proti těmto kráčejícím mrtvým ochránit.

Co tedy zbývá ? Odvaha několika udatných válečníků ? Skupina hrdinů, jako v dávných příbězích ? Nechce se mi tomu příliš věřit.

"Musím se přiznat, že jsem za svůj život nepotkal člověka, jako jsi ty. Bojuješ se zuřivostí, kterou držíš na řetězu. Jako řeku z ohně. Kdo tě tohle naučil ?"

Klíč k srdci lesa

Zlo se blížilo k městu každým dnem, který jsme strávili v srdci lesa. Cítila jsem, jak se rozpíná, jak zabíjí les, do kterého přišlo, jak postupem času les přestal reagovat na náš šepot, na náš náhled. Situace se horšila den ode dne.
Až jednoho dne, jsem znovu ucítila Arwina ve městě. Zachvěla jsem se. Vrátil se živ z míst, kam jsem jela.
Je čas… Je časss Laerone… Musíme je překvapit, velký draku… Určitě budou… překvapení…
Pohnula jsem se pod ochranitelským křídlem, protáhla jsem se.
„ Matko… Arwine…“
Vydechla jsem, srdce se mi trochu rozbušilo.
„ Arwine jsem tady…Jsme tady… V srdci zahrady…“
Zívla jsem. Padesát let jsem spala, nebo… snila… nebo co vlastně…
Laerone… Je… je to to stejné zlo… je to ten… zlý… zlý… čaroděj, co připravil mé království o krále… Musíme to zastavit… Laerone…
Srdce se mi sevřelo, otřásla jsem se. A dost možná se otřásl i onen strom. Neklidem. A možná trochu strachem.
Bude připravený… na mou magii. Teď to bude tvá bitva, Laerone…

Rozhovor v jeskyních

"Fíriel, hezké jméno. Víš, Fíriel, já chápu, že i na Vás tam venku čeká, co jste nechali za sebou, ale já to nechápu, jak tady někdo může chtít zůstat. Co tady děláte? Co dělat tady... někde v jeskyni? Tohle je jen... přežívání. Nebo je tu snad něco, co nevidím? Život má mít smysl, má Vás hnát něco dopředu. Ne se jen snažit přežít a zůstat na živu někde... schovanej na věky. Proto chci najít cestu ven. Jít dál, a když to nedej bože dopadne tak, že zemřu, tak radši zemřu s tím, že za něčím jdu, než abych tu zemřel za věky věků stářím, strachy schovanej před životem." povzdechnu si a pokračuju na její otázku.
"To, co mě žene dopředu je spravedlivý trest. Kdysi moji vesnici napadli a vyvraždili nájezdníci. Do té doby jsem si žil poklidný život a plánoval jak si jej prožiju kovářstvím, které mě bavilo a že si najdu někoho, s kým založím rodinu a budu spokojenej. Teď mi z vesnice přežila jen sestra a já se rozhodl, že mi nezbývá nic, než abych dovedl ty, kteří to zaslouží spravedlivému božímu trestu. Proto chci jít tam ven a pokračovat v tom, co jsem začal. Ale třeba máte jiný návrh, co si teď počít? Tak povězte, co vy tu děláte, co plánujete, co bych měl podle Vás dělat?" ptám se ostatních.
"Rád si nechám poradit, ale shnít tu nehodlám." Dodám ještě odhodlaně.

Otec



,,Můj otec bojoval za všechny, já se snažím zachránit to, co zbylo z těch vesnic, které jsou před touhle řekou! Můj otec tu není a já nevím, jak se jim mám bránit!!! Nevím to protože mi otec nenechal nic, co by mi pomohlo... A ty tu teď necháš zemřít ty, co by tuto zemi mohli ještě nějakým způsobem spasit? Nebo pomůžeš těm ,kteří tvou pomoc potřebují a dáš nám nějakou nápovědu, jak s nimi bojovat!"
Dívám se na vodního ducha a čekám nejhorší, pokud lidé nepřejdou tuto řeku, tak je všechno ztraceno...
,,Pojuji i za les, za stromy, za vodu, za všechny, ale když nemám jak nebo čím, tak je boj jen zbytečná ztráta... Bojují entové, mágové.... Bojují všichni, kdo mohou a ty se k nám stavíš zády? Zrovna voda? Voda, která může všechno změnit?"

Po stopách temnoty
Lirtiel

Rozhodl jsi se reagovat na to, co jsi viděl ve své hlavě. Rozhodl jsi se čelit a komunikovat s tím mužem, ze kterého vyzařovala temnota. Lákavá a děsivá zároveň.
"Jsi mladý a naivní. Mě nemůžeš obelhat! Cítím tvůj strach! Cítím tvou nejistotu! Cítím tvé obavy!"
Hučel ti v hlavě hlas toho neznámého. Po svém pádu jsi slyšel ve své hlavě mužům smích. Nepříjemný a a řezavý až z něj mrazilo v šupinách.
"Jsi stále mladý a nezkušený. Ještě dráče, které netuší, co je v jeho silách. A já ti mohu ukázat čeho můžeš dosáhnout. Leť za řeku. Leť do tábora těch, kterých se tak obáváš a podvol se mé vůli a já ti dám to po čem toužíš."
Ta slova byla tak příjemná na poslech a tak lákavá. Muž tě naváděl přesně opačným směrem, než jsi letěl. Naváděl tě letět zpátky nad hradem a táborem lidí, přes řeku do tábora mrtvých, kteří neumírali.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Vydal jsi se směrem k jezdcům po boku svého klonu a oba jste roztáčeli své netypické zbraně. Jezdci vás pozorovali stejně bedlivě, jako vesničané, kteří se krčili v houfu na náměstíčku v očekávání, co dalšího jim osud přinese.
"Zasraní přivandrovalci kdo ví odkud."
Zavrčel jeden z přítomných nájezdníků. Lučištník na nic nečekal a vypálil šíp dokud mezi vámi byla dostatečná vzdálenost. (Hoď si procentuální kostkou, pokud padne 1-50% zasáhne šíp klon a zničí ho, 51-100% šíp letí po tobě a jeho zásah záleží na tom, jak zvládneš situaci popsat dál.)
"Bohové měli jsme se jim vzdát a dát jim, co chtěli.....můj mů.....manžel je kvůli nim mrtvý! Mrtvý kvůli němu!"
Naříkala nějaká žena klečící nad mužem, kterého předtím střelili do zad.
"Správně jeho příchod přinesl více smrti do naší vesnice! To tys ho přivedl! To ty za to můžeš!"
Křičel jiný vesničan na sedláka, který za tebou přišel s žádostí o pomoc.
"Ale Jane tak to přece není! On....on nám pomůže zbaví nás jich a.....nehody se stávají...."
Hlesl sedlák. Někde v pozadí se patrně strhla menší roztržka, ale nájezdníci se věnovali dál tobě.

Detrinská reorganizace
Arellana

Ratias mírně kývl na souhlas a ještě jednou na tebe pohlédl.
"Uvidíme.....dobře za hodinu tě budu čekat před domem."
Odsouhlasil a zamířil k sobě domů. Tys šla mezitím k sobě domů a hned ve světnici jsi narazila na své rodiče. Matka vařila a otec seděl zamračený za stolem a vzhlédl k tobě oči. Zlobil se, vypadal, jako bouřkový mrak před úderem blesku.
"Vím, kde jsi byla.....nech mě hádat chceš se přidat k mágské armádě a jít na smrt do nějaké nesmyslné bitvy, jako velký počet z nich, protože to ten starý blázen řekl."
Nebyla to otázka, jen prostě položený fakt, nepříjemný a ostrý, jako dýka do břicha. Prsty si propletl na stole a probodl tě dalším pohledem.
"Nevím, co ti to do té tvé hloupé hlavy vlezlo, ale nikam nepůjdeš zůstaneš ve městě a budeš dál studovat a žít, jako počestná dívka! Nedovolím, aby má nejmladší dcera umřela kdo ví kde, jako nějaký obyčejný zatracený žoldák!"
Zaburácel otcův hlas, jako hrom a ozvalo se zadunění, když bouchl pěstí do stolu. Cítila jsi, jak se vzduch zavlnil a zavanula v něm magie. Tvůj otec byl impulzivní muž a to se projevovalo i na jeho moci, jako takové.
"Klid drahý. Arellana je chytré děvče určitě jí takové šílenosti ani nenapadly."
Snažila se jej uklidnit tvá matka.

Zrozeni ze srdce
Nalaya a Laeron

Jak roky plynuly událo se toho mnoho a vy jste stárli, aniž byste to nějak více postřehli. Bylo zajímavé sledovat svět a samozřejmě byly okamžiky, kdy vám to nedalo se pokusit něco tam venku ovlivnit. Ne vždy to šlo, ne vždy to bylo takovým způsobem, jaký byste čekali, nebo chtěli. Ale nějaké cestičky se našly.
Například, když strom malou Nalayu shodil z vůle jejího staršího já.
Zatímco Nalaya primárně poznávala celý hvozd a za ty roky cítila, co se okolo ní děje mnohem intenzivněji, než Laeron a zjišťovala, že kromě moci spojené s jejím drakem může rozvíjet svou moc, kterou již znala, Laeron naproti tomu byl více ponořen do svého niterního dění, protože začal odhalovat, že jak roky plynuly, tak jeho mysl sílila, s myslí jeho moc a také vědomosti, některé dosud neodhalené a ukryté v koutech vědomí, které ani nevěděl, že existuje. Bylo to, jako nacházet klíček k věcem, které ani nevíte, že víte. Fascinující zajímavé a hodně náročné, ale stálo to za to.

Laeronovi třeba jednoho dne jen tak vytanula v mysli vzpomínka na jiného starého draka, kterého vlastně nikdy neviděl, ale stejně mu byl známý. Znal jej ze vzpomínek jiných draků. Byl moudrý a jeho slova mnohé inspirovaly k tomu, aby vešli ve spojenectví s jinými rasami....lidmi, elfy....trpaslíky a jinými. Patřil mezi jedny z prvních, kdož směřoval dračí národ k tomu, aby vznikli první dračí jezdci, aby byli vůbec draci, kteří se k tomu uvolili.

Nalaya naproti tomu třeba jednoho dne ucítila, jak se hvozdem kradlo něco temného, ale brzy to bylo pryč.....

Také jste zaznamenali, že za ty roky se zde párkrát zastavili vaši přátelé, navštívit královnu a zeptat se na Nalayu. Královniny odpovědi byly vždy mlhavé a časem návštěv ubývalo, až z vašich přátel nepřicházel již nikdo. Bylo to smutné a podivné. V této záležitosti vás jímalo neblahé tušení.

A jak se blížil čas vašeho probuzení. Stahovaly se stále větší mraky nad tímto královstvím. Až Nalaya v onen osudný den zavolala ve své mysli Arwina, aby se vrátil a varoval město. Aby uposlechl její mladší já v přítomnosti, které hledalo Edrona a vrátil se včas do jejího milovaného města, ve kterém nyní ona a Laeron "spali".
Arwin se zastavil a rozhlédl, jako by někoho hledal, jako by něco zaslechl, i když nebylo nic vyřčeno a Nalayin hlas nemohl slyšet. Ještě pár okamžiků stál, než obrátil koně nazpátek a zabodl mu paty koni do slabin a vyrazil tryskem do města.
I vy jste v kmenu jakožto strom cítili, jak se poslední měsíce roztahuje temnota po hvozdu, ztráceli jste možnost nahlížet do některých částí a cítili jste, jak se zlo dává do pohybu směrem k tomuto městu. Bylo to něco co jste za těch 50 let nezažili. Ale když se začalo zlo plížit zdravými kraji hvozdu přišlo vám známé. Chladné, nepříjemné a děsivé, ale známé a o to to bylo děsivější.
Cítili jste Arwina ve městě. Tedy Laeron věděl jen díky Nalaye o koho se jedná. Pak jste viděli, jak se bavil s královnou ve spěchu a naléhavosti a ta jej vedla k vašemu stromu. Vkročili společně do zahrad. Královna s ustaraným výrazem, Arwin s trochu zmateným.
"Chápu tvé zmatení mladý králi. Ale teď je tě zapotřebí zde.....připravím obranu města. Nepřítel tu bude brzy a my potřebujeme veškeré prostředky a možnou pomoc, která se nám může naskytnout, abychom tento zásah ustáli......čas nadešel."
Slyšeli jste královnu, jak promlouvá k Arwinovi a vzápětí jej tam nechala bez dalšího vysvětlení samotného. Zmateného a ztraceného. A vy jste tam byli stále uzavřeni. Bylo to, jako.....jako by vám chyběl klíč, který by vám odemkl zamčené dveře....

Duch řeky
Alasseon

Duch řeky se nad tebe naklonil a natáhl tvůj obličej nepříjemně blízko nad ten tvůj. Kapaly na tebe krůpěje studené vody z jeho těla. Viděl jsi, jak se na tebe mračí.
Ty lhát.....oni vám v patách!"
Zavrčel duch lámanou elfštinou a jakoby se na okamžik zahleděl někam za tebe a pak zpět přelétl pohledem rychle k tobě.
"Stále lhát.....ty nebojovat.....vy nebojovat...vy utíkat."
Zamračil se nepřívětivě.
"Vy chtít aby my překážka. Jít do bezpečí a my zemřít. Nechat se zkazit. Ty chránit jen sebe princi elhalan a tvé elhalanil, ne hvozd. Ne nás!"
Slova říčního duch a se do tebe zabodávala, jako ostré elfí nože. Možná měl v pár věcech pravdu. Možná měl na celou věc jiný pohled, ale byl správný?
"Elhalan král marga za nás!"
Zdá se, že tvého otce měl tento duch ve velké úctě a nesmýšlí o něm nikterak špatně. Bohužel některá slova, stále říkal svým podivným jazykem, nejspíše neznal elfí ekvivalent.

Ve vílí říši
Lenora

"No co myslíš si snad, že jen tak vylézáme z kytek odnikud?"
Povytáhl trošku zvídavě a nechápavě jedno obočí a rukama v bok se na tebe zadíval. Pak naklonil hlavu ke straně a nakonec zavrtěl hlavou s potměšilým úsměvem.
"Ne všechny pohádky, které ti o nás navyprávěli jsou pravdivé, stejně jako ne každý příběh o dracích je pravdivý. Máme své říše, stejně jako elfové a jiné národy, jen je umíme lépe schovávat."
Objasnil a přelétl k tobě. Bez většího ostychu tě vzal za ruku a popotáhl tě lehce za tebou.
"Uklidni se, udržuj klid a rovnováhu, zbytek jde sám, je to, jako bys šla po cestě, ale vzduchem. Více zlehka a delšími kroky. Důležité je udržet tělo v rovnováze, abys nešla třeba vzhůru nohama."
Instruoval tě s úsměvem a chvíli tě za pomalého letu přidržoval, aby ses do toho trošku dostala.

Pochod válečníků
Rakash

Podařilo se ti dát se provizorně do kupy. Barbara zdá se tato skutečnost tvého zranění moc netrápí. Patrně považuje za samozřejmé, že si poradíš sám.
"Chyba....vědět kdy ustoupit, je nutnost přežití."
Odpověděl na tvou poznámku barbar nevzrušeně. Možná je to něco co slyšel, možná se tím sám řídí, kdo ví. Kráčeli jste dál po prašné cestě, která skoro nebyla vidět. Jakmile ses zeptal barbara na dění v tomto kraji, lehce se zamračil, ale nezastavil.
"Vím.....válka....válka s mrtvými. Prohraná válka...."
Jeho tvář zůstávala vážná a pevná.
"Viděl jsem je. Jejich počet. Nelze vyhrát jen utéct. Kdo zůstane....zemře...."
Bylo znát v jeho hlase, že je to něco čemu opravdu věří a tímhle se určitě řídí. Napovídal tomu i váš směr, který mířil do srdce království, kde by mohlo být snad ještě bezpečno.

Strom a plynoucí léta

Rozloučím se jen kývnutím hlavy, tohle loučení je soukromé. Pomalu vejdu do stromu. Světlo mne opravdu překvapí. Je to jako bych se znovu dostal do vejce. Trochu znervózním a potřepu hlavou. Je to jen na padesát let, jinak to nejde. Párkrát se ještě nadechnu než přijde ten prapodivný spánek. Hvozd promlouvá ke mě a já mám tolik otázek na které je mi postupem času zodpovězeno...a jak rostou mé vědomosti rostu i já, cítím to i když mi není dovoleno to spatřit.
"Až se odsud dostaneme, budu chránit já Tebe, víš o tom?"
Pronesu jednoho dne stále trochu hravě ale i můj vnitřní hlas zesílil, již nejsem jen dráče ale dospívající jedinec. Všimnu si dokonce i toho co Nalaya provedla svému mladšímu já, divím se jen malou chvíli a mnohem delší se věnuju sledování toho jak vyrůstala. Je snad jen fér že se teď už známe oba od svého narození. Ne každé dvojici jako jsme my je to dovoleno a já si toho tolik vážím. Jemně křídlem přikryju Nalayu, už jsem toho schopen.
"Jak moc velké překvapení bude když ze stromu vyjde velký drak?"
Zazní další otázka položená trochu víc nahlas po letech. Hvozd mi vypráví i o moci draků, o dracích jako jsem já a stále poslouchám, snad i chápu jak to dělali a jak to udělám já. A pak přišel onen neklid. Vnímali jsme ho oba stejně, instinktivně jsem trochu víc schoval Nalayu pod křídlo, já, ochránce. Ale co mi zbývalo než jen čekat?