Cesta přede mnou
Rakash

Už z lhostejnosti se kterou ten člověk mluví, mi dochází, že jeho pomoc byla opravdu jen náhoda. Pousmál bych se, kdybych nebyl zraněn. Až příliš mi svým chováním připomíná válečníky mého vlastního národa. Nosí v sobě chlad oceli, která jen čeká na to, až bude pokropena krví. Je mi jisté, že tento muž nebude tím, co přistupuje k problémům s rozvahou.

Když na něj hledím, dochází mi jak rozdílný jsem já a on. Mne naplňuje touha vidět svět a vše co ukrývá. Růst v jeho darech a dorazit k něčemu velkolepému. Je možné, že tento muž je zadumán sám do sebe, či do své vlastní cesty, aniž by mrhal čas na to hledět okolo sebe.

Pomyslím nad tím, že bych se vrátil směrem k vesnici o které mluvil. Srdce se mi sevře, když pochopím, že stejné zlo, které vládne zde, vládne i tam. Ale ve svém stavu jim nemohu pomoci. Dlouhodobé cestování či dodatečný boj v tomto stavu, by pro mne neskončil dobře. Má rána potřebuje vypálit a vyčistit.

Jsem rád, že jsem pomyslel na dostatek vody, ve svých zásobách, stejně jako na léčivé bylinky.

"Vede.", řeknu prostě, ovšem ne nepřátelsky. Chápu, že tento muž je mužem málo slov. Respektuji to. Nebudu naplňovat jeho uši zbytečnými řečmi. Rovněž si uvědomím jinou věc. Kdybych se jej nezeptal, nezastaví se. Pokud zpomalím, odpadnu, nebo budu zraněn, aniž bych mohl chodit, ponechá mne zde.

"Ano, to je.", uznám a pousměji se, zatímco se sekerou, kterou jsem otřel o oblečení mrtvých vrátím zpět na její místo na mých zádech.
"Ale já z boje necouvám.", opět řeknu prostě. Rozhodnu se postarat se o svou nohu tak rychle jak to jen jde. Vodou z čutory umyji své ruce a vyčistím svou ránu. Ovážu ji obvazem a sáhnu do váčku, kde jsou bylinky, které utěšují bolest. Naberu si dost na prst a strčím si bylinky mezi tesáky, žvýkající ji.

Vyrazím za válečníkem, aniž bych se ohlédnul. Přesto, držím uši nastražené, stejně jako svůj nos. Když doběhnu onoho muže a kráčím po jeho boku, zeptám se jej.
"Ty víš, co se v této zemi děje ?"

"Hmm..." zamručím polohlasně.
Z téhle jeho odpovědi jsem nikterak moudrá nebyla. Natož z jeho dalšího vysvětlení. Měla jsem chuť mu říci, že jsem byla už kolikrát v horších situacích a vylízala jsem se z toho, stejně jako jsem mu chtěla opáčit, že takováhle pomoc je mi platná asi jako je mrtvému zimník, ale kousla jsem se do jazyku a všechny tyhle poznámky spolkla.
A střelila po něm pouze dosti nespokojeným pohledem.
"U nás doma?" zopakuji jako kdybych oné poznámce nerozuměla, však chápala jsem jí až moc dobře, jen mě to poněkud překvapilo. Tedy to, že předtím říkal, že tudy ti mrtví už prošli, proto mě lehce zaráželo, že tu byl někdo schopný přežít. Což i ale vyvolávalo jednu otázku, po čem vlastně prahnou? Co je jejich cílem?
"Hej, co takhle počkat? Nejsem zvyklá na let, bez pohybu křídel..." zavolám na něj nakonec, protože jsem s tím měla trochu problémy. Jedno je brázdit nebesa s větrem o závod, větrnými proudy pro vlastními křídly, a druhá zase provozovat toto...

Vodní enlement



Matka lesů a elfů mlčí ale já nepřestávám věřit, načež se stalo něco... Voda mě škrtí a já nemohu dýchat ke svému překvapení se vody stane bytost....
,,Já nikoho nepřivedl."
Řeknu kašlajíc, protože se snažím chytit dech...
,,Já bojuji za les a náš lid, vedu hodně mých lidí do bezpečí, aby jsme se mohli připravit na další vlnu nemrtvých... Kolik ještě elfů, dětí přírody musí zemřít?
Můžeš nám pomoci, ale tím, že se budeš zlobit i na nás, tím všichni ztratíme to, co milujeme domov....
"
Při této řeči pomalu vstanu a pozoruji jej.
,,Nevím, co udělal můj otec, ale já jsem zde proto, abych to napravil..."

Dlouhé půlstoletí v náručí prastarého dubu

Byl to zvláštní pocit, když nás přijala náruč stromu a doslova nás objala a vtáhla do sebe. Schoulila jsem se okolo vaku s vejci a svého draka a zavřela jsem oči. A přesto jsem věděla snad o všem, co se dělo tady v lese. O mém vlastním narození, o tom, jak se les s naší pomocí uzdravoval, jak město opět začalo vzkvétat i o osamělých a smutných chvílích mé matky, když sedávala pod stromem. O její vlastní bolesti ze ztráty, kterou prožila a také radosti, kterou dostala.
Sledovala jsem, jak mé malá já rostlo a popravdě zlobilo. Až mě občas bral stud. A proto, když matka jednou řekla, že na strom lézt nemám, a mé malé já tam stejně vylezlo, neodpustila jsem si to a flákla se. Vzpomínám si, že jsem tehdy měla pořádnou bouli a taky jak jsem mámě zatloukala, že jsem určitě na dub nelezla a určitě jsem se k němu ani na deset kroků nepřiblížila. Malá dětská lež. Vím, že to matka věděla. Ale já se přece vytrestala sama, no ne?
Ani nevím, kdy, ale najednou jsem neobjímala svého draka, ale drak se choulil okolo mne. Rostl. Choulila jsem se v jeho klubku okolo vajec, která jsem měla chránit a dál odpočívala. Když jsem si tu informaci uvědomila, objal mne neklid. Stárl a já stárla také. Dalších padesát let… Chvíli trvalo, než se mé srdce zase uklidnilo. Jsem dlouhověká, nezáleží na tom… Jen Arwin takový není…
Nevím ani jak dlouho to trvalo. Netuším. Čas tady ztratil svou podstatu a tam venku… ten pocit tam odtud byl zamlžený. Vzpomínky a pocity lesa se mi slévaly dohromady s mými vlastními a s Laeronovými a smysl unikal hned, jak se objevila možnost z toho vyklouznout a probudit se.
Jen že pak se pomalu ale jistě začal objevovat neklid. První ve vánku, který si pohrával s travou a korunami stromů. Pak už začala být neklidná i voda a nakonec i samotný les. Nákaza, která před padesáti lety málem duši lesa zlomila, se začala vracet…
„ Máme velký problém Arwine.“
Zaznělo mi hlavou.
„ Otoč se a vrať se varovat město!........“
Zneklidněně jsem se pohnula. Ten neklid vládl celému lesu.

Památný den v Detrinu

Mágův bedlivý pohled se mi ani trochu nelíbil. Měla jsem pocit, že mi vidí až do duše. Strašně se mi ulevilo, když konečně promluvil a přestal si mě a Ratiase tak prohlížet.
,,Rozumíme." kývla jsem a lehce sklonila hlavu. Dalo mi práci, aby se mi netřásl hlas. Z toho muže byla cítit ohromná moc a přirozená autorita.
Rychle jsme se s Ratiasem propletli davem a rozešli de ke svým domovům.
Půjde má rodina také bojovat? Resya určitě ne. Ta má malé děti. A Kaila? A moji rodiče?
Ze srdce jsem si přála, aby raději zůstali tady v Detrinu. V bezpečí.
Z myšlenek mě vytrhl Ratias.
,,Hmm... Netuším." odpověděla jsem stále trochu nepřítomně. ,,Možná na hranice, nebo k elfům, nebo k lidem. Těžko říct..."
Chvíli jsme oba mlčeli a ubírali se ulicemi Detrinu.
,,Taky se musíme rozloučit s Vessou." řekla jsem, ale to už jsme stanuli před mým domem. Ten Ratiasův byl jen o dvě obydlí dál. Vessa ale bydlela až na konci ulice.
,,Tak za hodinu před tvým domem?"

Buď a nebo?

Slyším slova jezdců, ale jen malou váhu jim mohu přisuzovat. Zdá se, že si stále myslí, že mám nějakou zodpovědnost za bezpečí vesničanů. Krouživým pohybem zápěstí vzduchem začne kmitat koule na řetězu, vytvářející tak určitý prostor. Stejně tak můj klon. Přeci jen by bylo moc nápadné, kdyby se jeden z nás hýbal a druhý ne.
Je potřeba nezapomínat na to, že stále mají k dispozici lučištníka. Nemíním jezdcům odpovídat. I jen intonace v hlase může naznačit rozpoložení mysli. Mé zbraně by mi mohly dát určitou výhodu, přeci jen to nejsou nástroje, které by takový lapkové mohli vidět každý den. Navíc fungují trochu jinak, než by jejich tvar mohl napovídat. Mohu pro teď jen doufat, že některý z jezdců ztratí trpělivost a udělá nějaký pohyb, který by mi dal možnost zasáhnout.

Rozhněvaná řeka
Alasseon

Vyrazil jsi tedy napřed, abys zjistil, jak moc je řeka rozhněvaná. Samotnému ti to šlo mnohem rychleji, než s pomalým doprovodem tvého lidu.
Brzy jsi stanul na břehu řeky, která vypadala, že se každou chvíli vylije ze břehů. Hladina se nebezpečně houpala a šplouchala. Voda občasně vytryskla a celkově spíše působila voda, jako, když jí vaříš v kotlíku nad ohněm, než jako klidný říční tok.
I tak ses rozhodl sklonit a ponořit ruce do vody a duchu ses začal modlit opět k vaší Matce. Žádná odpověď ti však od ni nepřišla. Než jsi se opět zvedl, z vody vystřelila ruka tvořená její masou a sevřela tvůj krk. Jak masa vody narůstala tvarovala se a měnila do určité podoby zvedala tě kopajícího nohama do vzduchu stále svírající tvůj krk.

Tvář vodního elementála tě zamračeně a naštvaně pozorovala.
"Alehar gasfi rrrarh mastuf dalar nor...."
Promlouvala ta bytost tobě neznámým jazykem. Pak naklonila hlavu na stranu.
"Vaše vina....vy přivedli smrt!"
Zavrčel tvým jazykem a pak tě odhodil na zem. Byl jsi celý mokrý a bytost tě dál pozorovala.
"To vy přivedli.....margarath!"
Poslední slovo opět řekl v ononom cizím jazyce. Očividně byl však rozezlen.

Nebezpečný soupeř
Zumishi

Rozhodl ses vystoupit ze svého úkrytu a bok po boku svého klonu vyrazit směrem k jezdcům. Lidé, kteří byli vyhnáni ze svých domovů tě pozorovali a někteří utrousili i nějakou tu nelibou poznámku, že ti neměli věřit.
S tím, že by si tento incident spojili s tvým cechem mít moc starosti mít nemusíš je to dost nepravděpodobné až tak známí nejste. Spíše je problémem, že jakmile pomřou vesničani přijdeš o to hlavní a tou je tvá odměna za tento úkol, tedy to bude, jako bys vlastně nic nevykonal.
"Tak tady ho máme kouzelníčka s levnými triky."
Ozval se jeden z jezdců.
"Zahoď své zbraně a zruš to kouzlo švindlíři je po všem."
Rozkázal velitel zbylých jezdců.

Osud v kmeni
Nalaya a Laeron

"Hodně štěstí."
Rozloučila se s vámi tvá matka a pak sledovala, jak vcházíš do stromu. Laeron otálel jen chvíli a pak váhavě také vkročil. Zalilo vás světlo, příjemné teplo a taky pomalý klidný tlukot. Bylo to, jako byste byli nikde a zároveň najednou viděli a vnímali vše, co se dělo v hvozdu. Cítili jste, jak se strom uzavřel a přivítal vás ve svém měkkém lůně. Jak vás nechal spát a přesto bdít, abyste mohli sledovat a cítit vše, co se dělo.
Proudila k vám kromě klidu a odpočinku také moudrost a vědomosti, které vám hvozd předával.
Čas přestal být podstatným pojmem vše se vám slévalo. Cítili jste jeden druhého, ale i když jste spolu mohli komunikovat, bylo to, jako byste spali. Bylo to vše tak zvláštní tak nové a přesto tak konejšivé.

Nový cíl
Lirtiel

"Na jihovýchod tam leť."
Kývl na tebe Hillbur a ještě jednou se usmál.
"Buď zdráv Lirtieli a nechť je tvá cesta dlouhá."
A s tím jsi odletěl nechal jsi svého dočasného učitele a přítele, nemrtvé i celou armádu za sebou a letěl jsi pryč do království, které jsi neznal za osobou, která ti nic neříkala.
Letěl jsi dlouho a rychle, na tvůj vkus dobře. Nevíš, jak daleká cesta to bude, ale jsi rozhodnut vytrvat. Až asi po dvou hodinách letu jsi ucítil, jak se obklopila čísi mysl.
"Tam kam letíš na tebe pomoc nečeká."
Temnota je tvou cestou najdi mě a najdeš sílu a odpověď na své otázky.

Spatřil jsi ve své mysli neznámou postavu, která se na tebe usmívala.

Tariel a večeře
Moander

"Asi tvou otázku nyní nechápu správně....no nevadí... jak dlouho to bude? To ještě nevím, záleží na tom, jestli budou po cestě nějaké komplikace.....a ano zajíc je dobrý zvláště, když se dobře upeče."
Usmál se Tariel a obrátil nad ohněm svou večeři.
"A svůj slib také dodržím, nicméně cítím v tobě rozkol a ten dobrý není."
Obě tvé stránky ucítily, jak Tariel, jakoby znepokojeně sáhl do nitra vašeho vejce.
"Když to bude zapotřebí utlumím tu temnou část v něm."
Dodal dost rozhodně a tvá část která si říkala Moander ucítila jeho až děsivou přítomnost a silné nutkání opět se stáhnout od Moa dál.

V doprovodu válečníka
Rakash

Muž se k tobě letmo ohlédl.
"Nic mi nedlužíš, stáli mi v cestě."
Odpověděl naprosto klidně a bez většího zájmu pokračoval své chůzi pryč.
"Ne....prostě náhoda. Slyšel jsem boj, viděl ho, zůčastnil se ho."
Pokrčil lhostejně rameny. Patrně vás svedla dohromady pouze náhoda. Náhoda, která ti možná pomohla od těžkých zranění, nebo možné smrti. Byl to zvláštní cizinec, ale srdce válečníka se v něm nezapřelo.
"Hmm....chodím sám....jestli tvá cesta vede stejným směrem, budiž."
Rozhodl se nebránit ti ve tvé přítomnosti na jeho doprovodu. Noha docela ošklivě krvácela a bolela. Nebylo to to nejhorší, co jsi zažil ale rozhodně dost nepříjemné.
"Tvůj domov je daleko. Měl by ses tam vrátit."
Dodal jen tak mimoděk, jako by nic úplně mimo jakoukoli konverzaci. Pak jen držijíc stejné tempo pokračoval ve své cestě do neznáma pryč od vesnice, kterou zmínil.

Pohled jiných rozměrů
Lenora

Vílák se na tebe zadíval a lehce se usmál.
"Upřímně? Nepomůže, ale pomůže ti to zde přežít. Když nejsi vidět nechtějí tě zabít."
Odpověděl spokojeně a pak na tebe znovu kriticky pohlédl.
"Navíc sotva by ses zvedla. Takhle můžeš létat bez toho, aby vynakládala takové úsilí a zesilovala krvácení a závažnost svých zranění. U nás doma tě dáme dohromady."
Oznámi opět s úsměvem na rtech.
"Létat tímhle způsobem se brzy naučíš je to docela snadné neboj."
Popolétl demonstrativně o kus dál a zase zpět. Jemu se to však řekne on má u toho křídla ty se jen vznášíš.

Jiný rozměr událostí

"Nepovídej..."
utrousím suše, když maličký poznamená, že v tomhle stavu se za elfy a princem nedostanu. Možná, možná měl pravdu, možná ne, ale rozhodně jsem tu nemínila jenom tak nečinně ležet a čekat co se stane.
Proto, myšlenkama trochu jinde, nevnímala jsem příliš jeho další slova.
Hepší!!!
Ozve se pak hlasité kýchnutí korunami stromů.
Zatímco než utřu si symbolicky nos, svět kolem nabral jiných rozměrů a to doslova. Překvapivě a možná i trochu panicky podívám se na mluvku, který kupodivu měl stejnou velikost jako já.
Zvětšil se snad...? Né, vílí schopnosti a moc nejsou takové, od toho to byly víli, ale co vlastně udělal...?
Okamžik trvá mi, než pochopím jeho počínání, co tedy udělal, sice to, že mě zmenšil na svou velikost.
"Nechci znít nevděčně, ale jak mi tohle pomůže dostat se k princi a ostatním elfům?" řeknu mu. Přece jenom, mohla jsem tu počkat, posbírat síly, proměnit se a odletět pryč sama... jak mi tahle změna velikosti měla pomoci?

Úcta mrtvých
Rakash, neznámá země

Vztekle odkopnu odseknutou hlavu muže, kterého jsem se pokoušel zachránit. Jeho kousnutí bylo bolestivé, ale nijak mi nebránilo v tom se pohybovat. Žilami a krví mi stále ještě proudil oheň a já nebyl v postavení se uklidnit. Sotva bych si to uvědomoval, cenil jsem své tesáky a lapal hlasitě po dechu.

Cítil jsem jak moje oblečení je vlhké od mého potu a krve, kterou jsem prolil. Ať už svou nebo svých nepřátel. Proškrábal jsem se svou rukou na hlavě a několikrát si ji přejel abych setřel krev a viděl lépe než předtím.

"Zatím ne.", odpovím mu a utřu si svá ústa. Rozhlížejíc se po spoušti, kterou jsem po sobě zanechal, země pokrytá rozsekanými těly, chápu nyní jak nebezpečný je kraj, který se chystám navštívit. Slova mého spolubojovníka, nejsou pro mne bezcenná, ale když vidím jakou spoušť jsme zde zanechali, něco ve mne se pohne. Nikdy nepohlížím na mrtvá těla svých nepřátel i přátel s lehkou duší.

S vyjímkou tohoto válečníka, vím že lidé nejsou jako můj národ. Dělí nás až příliš mnoho zvyků a rituálů, které jsou každému národu tak cizí. I po celých letech, která jsem strávil na cestách a potkal celou řadu lidí s různou kůží, musím přiznat, že jejich válečníci nejsou jako ti naši. Mezi mými bratry a sestrami je možnost držet zbraň právem každého. Umírat pro nás je přirozené. Stejně jako mnozí z mého klanu i já respektoval a respektuji nezlomná pravidla přírody. Smrt si svou sklizeň vezme, ať už se tomu pokusíme zabránit jakkoliv.

Ale něco ve slovech toho cizince mne přecijen zasáhne a pozastavím se nad tím.

"Děkuji ti za pomoc v boji, cizinče. Mám u tebe dluh.", řeknu a otřu si ostří své sekery o špinavé hadry mrtvého vozky pod sebou, muže kterého jsem se chystal zachránit, než jsem byl nucen jej sám zabít.

"Ale nejdříve, jak je možné že jsi přišel včas abys mi pomohl ? Sledoval jsi moje stopy ?", zeptám se jej na první z otázek. Ten muž mluví o vesnici. Tím pádem se ve zdejším okolí musí vyznat, možná dokonce ví o tomto kraji více než já. Ať tak či onak, vím že zde táborový oheň rozdělat nemohu. Byl by to krutě potrestaný nerozum.

V tom případě udělám to jediné. Pro tuto chvíli přetrpím bolest a budu sázet na sílu léčivých bylin, oheň a svou houževnatost. Přes bolest budu následovat velkého muže, ať už jde kamkoliv. Pokud je okolí takto nebezpečné, není moudré se pohybovat osamotě. Přestože vím, že bych jako lovec mohl v tomto okolí přežít, něco mi říká, že v tomto okolí již není lovná zvěř...všechnu tu příliš páchne smrtí.
"Válečníku, jsem Rakash, syn Krum´Haara, z klanu Wrakka´nash Lormok. Mohu se k tobě přidat na tvé cestě ? Aspoň do doby, než najdeme bezpečné útočiště, kde bych si mohl vyčistit rány ?"

Uvědomuji si, že krev může přilákat nevítané hosty, ale nechci onoho velkého muže ztratit z dohledu.