Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Dračí tesáky a drápy
Družina
| |||
 | TARIEL A TEN DRUHÝ Chvíli jsem setrvával v mlčení a trošku napjatě čekal. O čem to Dvojnožec mluvil? Zprvu mě zmátl, poté pobavil, a tak jsem se začal tiše hihňat. „Ne, ne,... já myslel toho Dvojnožce, za kterým mě vezeš.“ Dodal jsem stále s lehkým tónem pobavení. Žertoval? Nebo to Tariel-Dvojnožec myslel vážně? Ta druhá možnost mě trošičku zklamala. | ||
| |||
 | Těžké loučení a skok do neznáma Denní chodec s kožichem na tváři se nyní zdál jiný, jako by se zasnil. Něco jako když se dlouho dívám do tváře měsíce. On se však díval někam, kam já nedohlédnu. Někam daleko, předaleko. Cítil jsem v jeho myšlenkách cosi hořkosladkého. | ||
| |||
 | Čeká nás dlouhých padesát let Nechtěla jsem tomu věřit, ačkoliv mi mysl říkala, že je to pravda. Budu tu dalších padesát let čekat, mlčenlivá a zavřená. Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi a pak k matce. Jakmile začala odříkávat ta slova, poslouchala jsem ji, ale nerozuměla jsem jí. Nervózně jsem přešlápla z nohy na nohu. Vydechla jsem, a když matka ustoupila stranou, zadívala jsem se do jejích smutných očí. Natáhla jsem se k ní abych ji objala a když jsem měla hlavu vedle té její, tiše jsem promluvila. „ Věřím, že je otec stále ještě na živu.“ Zašeptala jsem tiše a pustila jsem jí, načež jsem se vydala do zeleného světla ve vchodu do stromu. | ||
| |||
 | Jednou nahoře, jednou dole Situace se vyvíjí tak, jak jsem čekal. Alespoň napůl. Nad mrtvým vesničanem se nepozastavuji, to je teď můj nejmenší problém. Popravdě se divím, že k ničemu nedošlo už dříve. Určitě se vesničané minimálně poprvé pokusili o nějaký odpor. O něco s větší nelibostí sleduji, jak dopadl můj zbývající klon. Na vyhrožování velitele se musím jen pousmát. Popravdě mne příliš netrápí, jestli vyvraždí osadu. Má dohoda zněla na eliminaci nájezdníků, nikoliv na zachování životů osadníků. Ale patrně by si někdo spojil místní incident s mým cechem, což je špatná reklama. Vytvořím další klon a spolu s ním se vydám směrem k jezdcům, do rukou vezmu jednu kamu a do druhé kusarigamu. Klon udělá to stejné. Samo o sobě jeden klon stačit nebude, ale není potřeba hned napřímo dát najevo, kolik kopií jsem schopný najednou ovládat a nemíním dávat lučištníkovi jistotu zásahu na první pokus. | ||
| |||
 | Rozbouřená voda Jdeme dál... Musíme jít dál... Jsme unavení, všichni, ale musíme dál... Přemýšlím nad strategií, když v tom... ,,Zlobí?" Zeptám se tázavě a rozeběhnu se. ,,Veďte ostatní dál... " Musím se dostat k řece... ,,Matko, proč nám tohle děláš, jsme tvé děti a nemůžeme tu zůstat. Dřepnu si na břehu a dám ruce do vody. Jsem tvým synem králem, nejsem žádný čaroděj... Ale jen ty můžeš utišit tento nešvar... Jen ty nám můžeš dát šanci, Jen ty, je můžeš pak zastavit svým proudem vody.... Nejsem si jistý jestli toto promlouvání pomůže, spíše ne, ale... Měl by asi kilometr nad námi být most... Jen nevím, jestli ho voda nestrhla... | ||
| |||
 | Matčina děsivá tajemství Královna se vlídně ale přesto smutně a soucitně usmála, když viděla, jak se snaží Nalaya za každou cenu najít možnost, jak nemuset vězet 50 let ve stromě, zatímco Laeron pochopil pravou podstatu věci ihned. "Laeron má pravdu. Nemůžeš být na světě dvakrát, čas by se s tím špatně vypořádával a došlo by ke špatným věcem, proto tu nemůžeš strávit tak dlouhou dobu. Tam budete skryti v bezpečí mimo čas a prostor. Jiná možnost bohužel není." Objasnila vám a potvrdila tedy Laeronovu myšlenku. "Jsem ráda, že si o stromu něco pamatuješ Nalayo bude se ti to hodit." Kývla a pak opřela dlaň o kmen stromu. O okamžik později začala mumlat slova v jazyce, kterému jsi nerozuměla. Nikdy jsi jej neslyšela a jeho význam ti unikal. Musela to být velice stará řeč, která měla jistou spojitost s elfštinou, ale na druhou stranu byla tak odlišná. Ani Laeron tyto slova nedokázal rozluštit. Ale význam byl jasný. Když dořekla královna poslední slovo a ustoupila. Měli jste pocit, že jste ucítili jedno mohutné zapulzování stromu všude okolo a pak.....pak se jeho kmen otevře. Dřevo se rozestoupilo do dostatečně velké škvíry, která byla prozářena zelenkavým světlem a nebylo vidět, co se vlastně za vchodem skrývá. "Nadešel čas jít. Však se ještě uvidíme." Usmála se královna smutně a odstoupila od stromu. Ruce mrtvých[/b[/i]] A bylo po všem. Nemrtví byli zničeni a jejich zbytky se válely všude okolo. Neznámý válečník vytrhl z mrtvoly svou sekerku a očistil jí o oděv mrtvého, než jí zavěsil opět na poutko. "Hm...jsem rád, že opravdoví válečníci ještě nevymřeli." Promluvil po chvíli ale hleděl směrem někam zpátky ze tvého směru. "Jestli jsou mrtví už tady, pak je ta vesnice už ztracená. Marné." Zavrtěl hlavou a odvrátil se. Až nyní sis uvědomil, že přiběhl z podobného směru, jako ze kterého jsi přišel ty sám. "To chce vypálit." Poukázal ke tvým zraněním, zvláště pak k noze. Nad mrtvolami se nepozastavoval jen zběžně obhlédl jestli se tu neválí něco zajímavého a pak se pomalými kroky vydal pryč směrem, kterým jsi chtěl původně jít i ty. Památný den v Detrinu Mág, který tuto skupinu organizoval si tebe i Ratiase bedlivě prohlédl a chvíli zarytě mlčel. "Můžete, ale budete dělat, co vám řeknu, pokud si vážíte svého života." Odpověděl přísně a odměřeně. Z jeho hlasu byla cítit síla a moc. Nikdo další také proti jeho vedení nerozkazoval. "Takže běžte se připravit. Sejdeme se zde znovu v poledne a vyrazíme na cestu. Na nikoho nebudeme čekat." Rozdal vám informace a začali jste se rozcházet každý připravit se na tuhle velkou cestu, jen onen neznámý mág tam zůstával stát a čekal ještě na další rekruty. "No to bude ještě zajímavá cesta, co myslíš kam nás povede?" Koukl na tebe Ratias se zájmem. Vypadal že se na tohle "dobrodružství" docela dost těší. | ||
| |||
 | Památný den v Detrinu Zazubila jsem se. ,,Děkuju, že mě v tom nenecháš." Nejradši bych ho objala, ale teď na to asi nebyla ta nejvhodnější chvíle. Následovala jsem Ratiase k jedné skupině mágů. Zamířili jsme k jednomu muži, který byl bezpochyby velitel. V životě jsem ho tu nepotkala ani nikde nezahlédla. Musel být zdaleka. A taky neskutečně mocný podle té zvláštní hole. Byla celá zářivě bílá. Takové dřevo jsem nikdy neviděla. Tedy pokud to bylo dřevo. Taky to mohla být nějaká kost nebo něco podobného. Určitě měl vysoké postavení. Krátce jsem pohlédla na svou bukovou hůl. Do povrchu dřeva byly vyryty nejrůznější runy a symboly. Byla sice obyčejná, ale byla moje. ,,Zdravíme vás. Já jsem Arellana a tohle je můj přítel Ratias. Smíme se připojit k vaší skupině?" | ||
| |||
 | Dostanem se pryč? "Oni mě ignorovali, Nalayo bylo mě vůbec slyšet? Dělají tohle lidi normálně? Mě to přijde hrozně neuctivé." Ozve se v mysli můj hlas hraničící s lehkým fňuknutím. Opravdu se mne to silně dotklo. Smutně svěsím hlavu a pajdám za Nalayou a její matkou, nepodívám se na nikoho z přítomných. Snad je vychováte dobře. zamručí mi hlas v hlavě který se mimo ni ale nedostane nikam. A pak ta další část, ani to se mi nepovede. Něco mi snad brání nebo to jen není v mojí síle. Mám co dělat abych zoufale nezavřískl. Tolik jsem to chtěl udělat, umět a přitom se mi to nepovedlo. Zůstaneme tady kvůli mě...ale nemůžeme tady zůstat, Nalaya je přece jen elf, ani oni nemůžou být na jednom místě dvakrát, svět by to nedovolil. Alespoň to je to co mi říká moje hlava. Bez jediného slova či myšlenky se pomalu vydám za královnou, tlapu za tlapou, občas švihnu ocasem do stran, snad i na mém postoji je pořád vidět ono zklamání které ze sebe samého mám...a trocha oné dotčenosti. Když konečně dorazíme k velkému stromu, pohodlně se uložím a hlavu položím mezi přední tlapy, sleduju je obě přimhouřenýma očima. Lehce nakloním hlavu ke straně, snažím se sledovat motýla poletujícího kolem i slova královny-matky. Při posledních slovech vyskočím na nohy abych do tlamy chytil motýla, minu, a tak pomalým, rozvážným krokem jako by se nic nestalo vykročím znovu k Nalaye, jediné co mě prozrazuje je ocas nervózně mrskající ze strany na stranu. Jak já bych toho holomka rád zklidnil ale je to jako by nebyl můj. "Jiná možnost není, že ne...ten strom nás ochrání před vlivem okolí pokud se mu samotnému nic nestane takže světu nebude vadit že je tady Nalaya dvakrát, že ano." Můj hlas zní znovu dospěleji. Příběhy o moci s časem jsem slyšel a taky o tom že čas není uplně rád když je někdo někde dvakrát. Vykládat mi to ON...vlastně teprve bude vykládat. Čas je taaaak zmatený zamručí mi znovu můj hlas v hlavě. | ||
| |||
| Prastaré srdce lesa a matčino další tajemství Znovu už jsem se k nim neotočila. Naše cesta bude ještě dlouhá, ale kdo ví, jestli se ještě někdy zaplete s cestami, které povedou oni. Kéž by ano… Následovala jsem matku do zahrad, tiše jsem se rozhlížela a přemýšlela, kam nás to vlastně vede, až jsme nakonec zastavili před nejstarším stromem v zahradě. U srdce lesa. Často jsem si tu hrála, vzpomínám si na to, jak mě matka často varovala, abych na strom nelezla a dávala si na něj pozor. „ Tím… tím myslíš…“ Zbledla jsem. „ Padesát let…“ Vyhrkla jsem zděšeně a zahleděla jsem se na strom. Z její otázky na mé vzpomínky jsem byla celkem zaražená, přeci jen, se to v tomhle čase ještě nestalo. „ Srdce lesa… říkalas… říkalas mi, že když k němu přitisknu ucho, uslyším, jak tepe. Říkala si, že když padne… padne celý hvozd.“ Odpověděla jsem na její otázku a zadívala jsem se na strom, když ho pohladila. Pomalu jsem natáhla ruku a stromu jsem se dotkla. „ Prožijeme těch padesát let tady…“ Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi, co na to říká. „ Není jiná možnost? Nemůžeme… zůstat mimo strom a klidně i mimo království? Je tu tolik práce, kterou bychom mohli udělat….“ Zadívala jsem se na matku. | ||
| |||
 | Ruce mrtvých Krev a zápach smrti jsou všude okolo mne. Cítím jak se mé boty ponoří hluboko do bahna pod mýma nohama. Země zvlhčená krví čvachtá a bublá, když má sekera opíše další krvavý oblouk při kterém protne krk a hruď dvou dotěrných nemrtvých. Směji se a útočím pěstmi i sekerou. Loktem drtím čelisti, čelem srážím nejdotěrnější. Má sekera pěje a tancuje ve zvucích srážející oceli a létající krve. Malé potůčky, které sebou mrskají ve vzduchu ke mne promlouvají svým vlastním tónem boje. Horko naplňuje mé tělo stejně jako bojová nátura. Cítím jak se mé svaly napínají a odhalují můj bok pro nemrtvého sekerníka, který mě nešikovně sekne přes břicho. Zasáhne, ovšem jen mělce, cítím jak se jeho zásah přidá k zásahu dalších nemrtvých, kteří mi nyní leží u nohou. Zavrčím vztekem a má volná ruka vystřelí kupředu, svírající hlavu nemrtvého přede mnou. Bez námahy jej pozvednu nad zem, ponechávajíc jeho kopající nohy ve vzduchu a divoce zvrátím a škubnu svou rukou, drtící jeho páteř. Cítím jak každý kloub mé ruky ohýbá mé prsty a pod mou silou se drtí lebka nemrtvého. Sotva si uvědomuji jak jeho hnilobná kůže praská a smazává se z jeho lebky, když sebou jeho hlava bezmyšlenkovitě třese, než nakonec praskne. Mrtvolu odhodím směrem k další dotírající nemrtvé. Stojím zkrápěný potem a krví z malých ran po mém celém těle. Jaká to opojná slast bojovat o svůj holý život. Mé bušící srdce uhání krev v mých žilách a měnící se v oheň dodává mému tělu sílu. Můj bojový řev naplní vzduch, když vidím jak jsou poslední dva nemrtví na nohou, třímající své zbraně. Tvář mi zbrázdí divoký úsměv, který jen zveličuje pot tekoucí po mé tváři. Mé tesáky vystoupí mezi mými zuby. "Raaaaaaaaaaargh ! Tak pojďte !", zvolám na ně a protočím sekeru mezi rukama, připraven se nemrtvým postavit. Ovšem když skrze mé chodidlo projede bolest, jako když se mladý vlk zakousává do své kořisti strnu. "Dokázali mne obejít ? Ne ! Ten...duchové ten přeživší ?!", uvědomil jsem si hrůzou a mé tělo naplnil chlad. Jaký odporný rituál...jaké zlo mohlo postihnout nebohého muže, který ještě před malou chvílí dýchal ? Mé rozptýlení se mi mělo stát osudné. Už jsem viděl útočící nemrtvé. Věděl jsem že nemohu pozvednout zbraň dost rychle nato, abych se zachránil. Ne. Já ne. Ale neznámý cizinec, jehož bojový pokřik se tak moc podobal tomu mému. Sotva jsem zaznamenal jeho velkolepost, když se on sám vrhl do boje. Já sám jsem pochopil, že nejtěžší úkol připadá mě. Svírající svou sekeru jsem se vztekle pootočil a sekl za sebe, pokoušející se zabít muže, kterého jsem se ještě před chvílí připravoval zachránit. Něco v mém nitru se tomu bránilo, toužící muži pomoci. Ovšem srdce válečníka ve mně jasně promluvilo. Sekl jsem. Hleděl jsem do jeho mrtvých očí. Lítostivě, ale i tak, jsem ránu nezastavil. | ||