Matčina děsivá tajemství
Nalaya a Laeron

Laeron byl zamlklý nad svým neúspěchem dostat vás domů do vašeho času. Hlas Nalayiny matky byl však, jako pohlazení a uklidňoval na těle i duši. Když vás odváděla královna ze sálu cítili jste v zádech hrdé pohledy vašich přátel, kteří věděli, že vás dnes možná vidí naposledy a že jejich cesta, stejně, jako ta vaše teprve začala.
Prošli jste chodbou a královna zamířila do zahrad. Mlčky bez jakéhokoli vysvětlení došla až k prastarému dubu. Srdci tohoto města a možná i celého města.
Byl obrovský a zabíral obstojný kus královské zahrady. Jako malá si zde Nalaya často hrála a matka jí často varovala, aby Velký dub nepokoušela, že když na něj přitiskne ucho uslyší, jak tepe životem celého lesa.
Samozřejmě že to zkoušela mnohokrát a nikdy nic neslyšela. Byla to patrně jen povídačka, kterou chtěla své dceři zabránit, aby se škrábala do jeho vysoké mohutné koruny.
Až u tohoto stromu se královna zastavila a chvíli na něj mlčky hleděla, než se obrátila zpátky k vám dvěma.
"Věděla jsem, že nebudeš moci odejít zpátky stejnou cestou, jakou jsi přišla. Existuje však ještě jedna o které vím, taková, která se vám nebude líbit a která vás bude možná děsit, ale podstoupit jí musíte, jinak navždy uvíznete v tomto čase a váš čas upadne bez vás v chaos."
Usmála se smutně královna a přejela bledou ručkou po kmeni stromu, jako by hladila tvého otce po ostře řezané tváři....něžně a důvěrně.
"Budete si teď muset zažít mnoho smutku, bezmoci a zděšení, avšak také klidu, prostoru a odpočinku, poznání i zapomnění. Prozření a zároveň spánek. Bytí i nebytí."
Pronesla královna tajemně.
"Pamatuješ si, co je tenhle strom zač Nalayo?"
Pohlédla na svou dceru, bylo jisté, co odpovíš. Říkalo se že pokud padne Velký Dub padne celý hvozd, možná to byla jen metafora protože byl v srdci hlavního města, ale možná na tom bylo zrnko pravdy? Když Nalaya zmínila úryvek o tepu stromu královna se lehce usmála.
"A přesto si jej nikdy neslyšela že? Ani jsi nemohla, ne z této strany, ale nyní uslyšíš a mnohem víc má drahá dcero."
Znovu pohladila Dub.
"Cesta do vašeho času je vstoupit do Velkého Dubu, stát se součástí hvozdu. Být stále s ním a přitom nemoci zasáhnout. Bdít a usínat s ním, cítit jeho radosti i bolesti, vidět očima hvozdu, být jeho srdcem a dechem. Být jeho myslí, útočištěm i klidem. A až nadejde čas a tahle pouť plná zmatení a poznání skončí, opět procitnete, tam kde máte být. Pro normálního smrtelníka by tato cesta znamenala skoro jistou smrt, pro vás to bude jen dlouhý odpočinek. Minou dlouhá léta, ale vám to neublíží, stárnete jinak."
Vysvětlila královna a vám pomalu ale jistě začínalo docházet, co vám vlastně říká, že se bude dít dál.

Těžké loučení
Lirtiel

"Možná neutekla jen se setkla s problémy, které zaberou čas. Každopádně nemůžeme na pomoc spoléhat. Musíme hrát s figurkami, které máme."
Odpověděl Hillbur a zahleděl se někam do slunce.
"Víš kdysi dávno jsem slíbil, že už nikdy nenechám zlo páchat co se mu zachce a že se mu vždy postavím. Proto i nyní nemohu ustoupit, dokud dýchám je naděje, že mohu tady a teď zastavit zlo, které se tu šíří a pokud ne, alespoň koupím čas někomu dalšímu. Má cesta byla dlouhá ale stála za to, pokud má nyní skončit.....jsem připraven.....jen škoda, že jsem jí už znovu nemohl vidět."
Usmál se tak zvláštně smutně, jako by na něco vzpomínal, na něco, co bylo hrozně dávno, v oku sem u snad zaleskla i slza.
"Každopádně ty Lirtieli potřebuješ, aby ti někdo dál pomohl ve tvém výcviku, musíš zesílit, najít svého jezdce a odkaz svého rodu, aby ses mohl postavit zlu a zastavit ho. Má doba již skoro minula, teď přichází doba nových jezdců a jejich draků.....cítím to."
Usmál se a znovu se zadíval na obzor a nasál vzduch do plic.
"Pokud se mě chceš zeptat kam letět.....nemohu ti poradit.....snad.....ano snad by mohlo být jedno místo, kde bys mohl nalézt to, co hledáš......Království Kvetoucí Růže tam bys mohl najít to co hledáš.....a.....pokud bys tam náhodou potkal elfí dívku, nebo ženu, která by se jmenovala Nalaya pozdrav jí prosím ode mne."
Vyřkl ta slova těžce, jako by to byly kameny. Zasažen náhlým přívalem emocí se zdál najednou úplně někým jiným. Ztraceným v myšlenkách, do kterých jsi neviděl.

Pohled jiných rozměrů
Lenora

Vílák se usmál, když ses pokusila zvednout, ale tělem ti prošel další záchvěv bolesti a tys opět klesla na větev.
"Elfové jsou už daleko na před. Sic mají v patách ty s uhnívajícím masem. Je to už nějaká doba, co zmizeli z blízkého okolí. Vidíš vracejí se pomalu zvířata, když už není kolem všude ten smrad. Ve svém stavu je teď nedoženeš a už vůbec nejsi ve stavu procházet davem těch temných smradlavých, aby ses dostala za svým princem."
Zavrtěl hlavou a popolétl nad tebou, takže se špičkama skoro nedotýkal tvého břicha. Zašátral v malém váčku, který měl u pasu a škodolibě se usmál.
"Ale máš štěstí, žes mě potkala pomohu ti."
Právě, když ses nadechovala rozhodil na tebe třpytivý prášek, který vytáhl z onoho váčku, až jsi se z toho zakašlala a musela párkrát kýchnout.
"Jo je to nezvyk já vím."
Pokrčil rameny vznášející se vílák, zatímco tys ucítila, že jsi najednou lehká, jako peříčko, začala ses doslova vznášet pod jeho nohama, bylo to tak úlevné nemuset táhnout celé tělo. Jako by tě tvořil jen vzduch, něco úplně jiného, než jsou křídla. Prošlápla jsi vzduch, trochu zabolela tvá zranění, ale vyrovnala ses tak, abys ve vzduchu stála a.....hleděla Vílákovi do očí? Drobný mužík se na tebe usmíval a až teď sis uvědomila, že všechny ty krásné pocity kazí trošku fakt, že jsi najednou stejně velká jako ten vílý mužík. Nebo snad on vzrostl? Pohled na listí stromů tě ubezpečil, že to ty ses smrskla.

Tariel a večeře
Moander

"To se těžce vysvětluje Elfové jsou rasa, stejně, jako draci, trpaslíci a jiní....dvounožec je jen označení toho kolik má daná bytost nohou ale to neznamená že se od jiné se stejným počtem neliší."
Odpověděl Tariel nenuceně. Cítil jsi na jeho tváři lehký úsměv.
"Tak dlouho jak to bude potřeba."
Byla to tak jednoduchá slova a přitom tak hrozně těžká k vyřčení. Kdo by se chtěl ujmout takového závazku?
"Ano voní, je to jídlo, večeře....tohle konkrétně je pečený zajíc."
Vysvětlil, když to něco sundával z ohniště. Mezitím sis mohl všimnout, že své emoce již utišil a opět dostal pod kontrolu natolik, aby ti je nedával znát.
Kolik vás vlastně v tom vejci je?"
Optal se Tariel, jako by nic, možná vycítil přítomnost Moandera? Nebo jen hloupě hádal?

Útěk hvozdem
Alasseon

Kapitán mírně kývl hlavou a společně se svou družinou zmizel za vašimi zády. Tys mezitím vedl svůj lid dál. Stáhli jste se obvykle používaných pěšin a cestiček a rozhodli se jít přímo tvrdým jádrem hvozdu, které bylo nehostinné a vzpurné. Divoké a nepředvídatelné. Byla to však šance.
Postupovali jste trochu pomaleji, ale postupovali. Průzkumníci, kteří pročesávali terén a okolí před vámi, vám pravidelně hlásili, do se kde děje a kudy bude nejlépe jít.
Mnozí z elfů však jistě pociťovali únavu, ostatně ty také. Byla to útěk na rychlo, před tím jste se účastnili bojů a nyní i přes pomoc Strážců Lesa je to těžký pochod k městu, které je ještě dost daleko. Musíte doufat, že hlavní město ještě stojí a že se nepohybujete nyní mezi dvěma frontami.
Princi blížíme se k vodnímu toku. Řeka je rozbouřená a divoká, zlobí se."
Oznámil průzkumník, kteří ti přišel předat informace o tom, co se děje cca sto kroků před vámi.
A kapitánův oddíl vás stále nedohnal.

Tunelová výzva
Araoth

"A za čím se vlastně tak hrozně ženeš mmm?"
Zeptala se ohnivá žena s lehkým úsměvem a náznakem zájmu.
"Nepoznáme....nebo alespoň ne tak, jak si myslíš prostě to vycítíme jestli je den nebo noc."
Pokrčila rameny, jako by to nic neznamenalo. Musí zde být již opravdu dlouho.
"Tady mi říkají Fíriel."
Zodpověděla tvou otázku, při tvém horlivém projevu o návratu nahoru nehnula ani brvou.
"Když jsme sem přišli byli jsme, jako ty, horliví dostat se pryč, ale roky, které jsme zde strávily nám ukázaly, že je to nemožné a my přestali s nemožným. Každý z nás za sebou nechal nedořešené věci, ale také jsme přijali fakt, že se odtud jen tak dostat nemůžeme, jsi příliš naivní a to by tě zde mohlo stát život."
Rozmlouvala s tebou Fíriel.

Ruce mrtvých
Rakash

Bojoval jsi udatně a ničivě. I když byli nemrtví děsiví soupeři nezalekl ses jich a drtivými údery své sekery krájel jejich maso a končetiny. Drtil hlavy a držel si je od těla. Občas jsi musel couvnout, před výpadem některého z nemrtvých, který byl až příliš nepředvídatelný.
Když už jsi čelil jen posledním dvěma, kteří třímali jeden sekeru, která spíše připomínala něco na štípání dřeva, než bojovou zbraň a druhého se štíhlou čepelí meče všiml sis, žes zacouval až k tomu nebožákovi, teď už jsi dál couvnout nesměl byla jediná možnost jít vpřed a dorazit je. Patrně kočího a jednoho člena ozbrojeného doprovodu. Rozmáchl ses sekerou, aby ses mohl vypořádat s prvním z nich, když jsi ucítil jak tě něco....ne něco....někdo chytl na nohu a pak ti prošla nohou ostrá bolest, když se ti nebožák, kterého jsi chránil zakousl do nohy v oblasti achylovky. Bolelo to, jako čert, bylo to, jako by měl zuby, jako rozpálená želíska, která pronikají tvou kůží a chtějí roztrhnout důležité svaly a šlachy. Nepřátelé toho využili, jeden se ohnal sekerou a druhý udělal výpad štíhlou čepelí. Věděl jsi, že v tento kritický okamžik i jestli je zabiješ, tak obdržíš minimálně jedno nepříjemné zranění, které by se ti mohlo stát osudným.
"Hrrrrrrrááááárrrrrggggg!!!!"
Slyšel jsi zuřivé mručivé odfrknutí a pak najednou odlétl nemrtvý se štíhlou čepelí stranou o dobré dva kroky a zůstal ležet s drobnější zahnutou sekerou a to jak čepelí tak rukojetí zaseknutou v lebce. Když jsi pohlédl tím směrem spatřil jsi, jak už k vám duše a poutá pozornost tvého druhého soupeře mohutná postava která by se mohla rovnat té tvé, ale byla lidská.

Barvené malby na jeho těle, jizvy a trofeje na krku i výraz ve tváři říkaly jasně že je to válečník každým coulem, který se nebál vrhnout se do neznámé bitvy. Takového člověka, jako on jsi ještě neviděl, většinou byli o dost menší tenhle měřil bezmála určitě více, než dva metry a svaly se na něm jen dmuly.

Památný den v Detrinu
Arellana

Ratias se rozhlédl po tom velkém shromáždění a pak spočinul očima zpátky na tobě. Vypadaly klidné a ostražité, rozhodnuté.
"Jasně, že půjdu s tebou, kdo by na tebe dohlídl, kdyby ne."
Usmál se tak, jak se smával, když jste byli ještě malí.
"Tak pojď ať nám všichni neutečou."
Zamířil k jedné houfující se skupině mágů u jednoho z těch, kteří měli být patrně veliteli skupin.

Od pohledu jsi toho snědého muže neznala. Na akademii jsi ho nikdy neviděla. Ale vyzařovala z něj velká magická síla. Byl zvláštní beze slova autoritativní a jeho pohled byl pevný a rozhodný. Spousta zlatých prstenů na rukou tvořila kdo ví jaký účel ale jeho hůl....perleťově se leskla, kroutila se, jako pevný úpletený konopný provaz. Nikdy jsi takové dřevo neviděla, vypadalo to spíše, jako kost, roh, perla, nebo tak něco.

Vykouření krys
Zumishi

Stavení a domy začaly hořet. Střechy plné slámy a dřeva chytly a temný kouř se začal linout po okolí. Byl těžký a štípal v nose, klesal, jako mlha všude kolem. Kdyby to byl jen malý oheň šlo by to nahoru, ale takhle, když je vše v plamenech a vítr fouká nepříznivě se to tu valí, jako chuchvalce vlny černých ovcí.
Jezdci se smáli a vyčkávali a bylo to tak, jak jsi počítal ty i oni. Začali vybíhat vesničané z domu, ve kterém se schovávali. První, který vyběhl neušel ani pár kroků, než lučištník vypálil a muž se svalil s šípem v krku.
"To máte za ten podraz vy chátro! Ve a na kolena, nebo vás postřílíme, jako zajíce!"
Zařval lučištník, zatímco ses snažil s klonem přiblížit. Jezdci se však drží pohromadě a i když si všímají vesničanů nezapomněli, že se tam někde musíš skrývat také a žes je připravil o jednoho společníka. Vypadalo to, že se klon k lučištníkovi přiblíží bez potíží a sundá ho. Ostatní si ho také zatím nevšimli. Už to chtělo jen pár kroků za jeho zády k jeho koni a zabít ho, když tu.......vzduchem se mihla dýka rychle, jako útočící had a zabodla se do klona, který se rozplynul v kouř. Ten, který byl patrným velitelem, aniž by se otočil tím směrem, vrhl před chvílí dýku do docela slepého úhlu a zasáhl nemístně přesně srdce klona.
"Zasranče, neschovávej se za ty své čáry a postav se nám, jako chlap!"
Zařval naštvaně a posměšně zároveň velitel.
"Jestli nevylezeš přísahám, že začnem podřezávat a zabíjet ty tvé drahé vesničany, jako prasata! A je mi jedno jestli to bude muž, žena nebo dítě! Jejich krev bude na tvých rukou!"
Křikl a lučištník popotáhl opět tětivu připraven na pokyn vystřelit do davu kuckajících lidí.

Potíže s ohněm

Podařilo se mi vyřadit z boje alespoň jednoho. Ale zabralo to víc času, než by bylo vhodné. Početní převaha v otevřeném prostoru hraje do karet nájezdníkům.
Chování koní mi naznačuje, že to jsou zvířata zvyklá na bitevní vřavu. Takže pochybuji, že by tihle lapková spadali jenom pod nějakou skupinu pobudů. Taková zvířata jsou drahá a nedají se sehnat jen tak někde.
Skrz roušky alespoň částečně filtruji kouř, který bych jinak musel dýchat a mohl by mi přivodit závrať.
Přesto přemýšlím, co teď dělat. Normálně bych se měl stáhnout a vypracovat si nový postup. Ale pokud něco neudělám, vesničané přijdou o svůj majetek. Tak či tak, brzy začnou vesničané vybíhat z domů.
Stáhnu se ze svého úkrytu. Musím vyčkat až začne zmatek. Na přímo proti čtyřem jezdcům rozhodně nemohu útočit. Podle logiky chování lidí se pozornost jezdců stočí k první osobě, která vyjde z domu. To by pro mne mohla být šance na eliminaci dalšího nepřítele. Časová mezera na úder nebude příliš dlouhá. Můj primární cíl je lučištník. Klon, který vyřídil kopiníka, se o něco stáhne a zamíří obloukem do zad nájezdníkům. Pokud se mi nepodaří se dostat k muži s lukem než si mne všimnou, jsem připravený si s klonem vyměnit pozici, jako předtím. Tím bych mohl získat další čas a soupeře znovu zmást.

Shromáždění mágů v Detrinu

,,Napadá tě proč nás dnes svolal arcimág?" Obrátila jsem se na svého přítele - kouzelníka - Ratiase, zatímco jsme společně kráčeli na Náměstí magie, kde se velké shromáždění konalo. ,,Je to zvláštní, nemyslíš? Tak najednou..."
Údivem mi klesla brada, když jsme konečně dorazili k našemu cíli. Tolik mágů. V životě bych neřekla, že je v Detrinu tolik mágů. Nejspíš museli přijet i z okolních měst a vesnic. Zaslechla jsem útržky několika rozhovorů. Všichni se ptali na totéž - Proč tu jsme? Snad brzy dostaneme odpovědi.
Vzhlédla jsem k pódiu, kde se zjevil arcimág Dibron. Naslouchala jsem jeho proslovu a po zádech mi přitom běhal mráz.
Tak je to pravda... Temnota znovu povstala a chce zaplavit svět. Ale jak? Nebyla snad Zářící jednota vytvořena proto, aby tomuhle zamezila? Království jsou bezradná? Padnou a s nimi i svět?
Srdce se mi svíralo obavami a najednou se mi hůře dýchalo. Skoro jsem omdlela, když arcimág řekl, že je na čase také bojovat. Musela jsem se opřít o hůl.
Měl pravdu. Království musela vydržet třeba i s pomocí mágů. Ale já nikdy nebojovala. Nikdy jsem nestála na bojišti. Nikdy jsem nezabíjela. Měla jsem strach. Strach z toho, co mě čeká.
Zbytek Dibronova proslovu jsem příliš nevnímala. Mysl mi běžela na plné obrátky. Viděla jsem samu sebe s holí ověnšenou plameny uprostřed bojiště potřísněného krví a těl přátel i nepřátel. Spousta z nich byla ošklivě smrtelně popálených.
Otočila jsem svůj šokovaný obličej k Ratiasovi a hledala u něj podporu.
,,Půjdeš se mnou?" vyhrkla jsem dřív než jsem si to stihla promyslet. Nečekala jsem na jeho odpověď a začala se rozhlížet kolem. Nějací mágové - očividně ti velitelé o kterých arcimág mluvil - ostatní sháněli do skupinek.
Ke komu se přidám? A půjde Ratias vůbec se mnou?
Ani jsem nepřemýšlela nad tím, že bych nebojovala. Bylo by to zbabělé a navíc mou magií byl oheň. Vyvolával strach už jen samotnou svou přítomností. Ničil a ubližoval. A o tom válka přeci byla, ne?
Ačkoli mě děsila už jen samotná představa být někde, kde se bez slitování vraždí a krev teče proudem, když budu mít po boku Ratiase zvládnu to. Ale i bez něj si snad nějak poradím.
Byli jsme nejlepšími přátely už od dětství a i přesto, že jeho city ke mně náš vztah poněkud změnily, stále jsem ho měla ráda.
Upřela jsem na mladíka před sebou prosebné oči. ,,Prosím, nenechávej mě v tom samotnou..."

Boj se smrtí

Mé oči přebíhají od protivníka k protivníkovi. Pohybuji se mezi nimi, rozdávající kruté a ničivé údery s cílem rozdrtit jejich těla. Ovšem v tom všem vidím i jejich pomalost. Neohrabanost a přesto...houževnatost, která nepatří do říše živých. Uvnitř mé duše sebou něco pohne. Nechuť nad osudem takových jako jsou tito nemrtví. Tělo válečníků i všech mrtvých má být spáleno či pohřbeno, jejich odkaz předán předkům a zemi. Ovšem ten...či ti, kteří způsobili toto krveprolití věděli přesně co dělali. Nebyla potřeba žádná jatka, aby dosáhli svého.

Ten jenž vládl lidským bestiím, jenž tahají jejich dřevěné domy, měl bodnou ránu. Na místě, které mu mělo způsobit nepředstavitelnou agónii. Cítil jsem jak ostří mé sekery proniklo jeho oděvem a drtilo křehké kosti. Jeho tělo odletělo, jako bych srazil hlouček krys.

Ovšem k mému potěšení jsem zasáhl dost úspěšně nato, aby toporo mé sekery nepokryla krev. Vládnout zbraní v boji dlouhodobě je bláznoství, pokrývá-li ruce válečníka krev. Zbraň je kluzká a nepoužitelná. Ovšem jak jsem uskočil před krutým výpadem kopiníka, který na mne dotíral, mé uši uslyšeli chrčení sraženého nemrtvého, které jsem zasáhl jako prvního. Je možné, aby tyto bestie neumírali ani po takovém zásahu ?

Když po mne kopiník opět zaútočil, zavrčel jsem mu vzdorně do jeho rozpadající se tváře a zaklínil jeho kopí ve své ruce. Zapřením nohou a přitáhnutím jsem jej vyvedl z rovnováhy a s nelítostným úšklebkem jsem jej setnul a připravil jej o hlavu, strkajíc do jeho bezhlavé mrtvoly jsem jej pohodil k zemi.

Jen těsně uhnu před údery, které mi ze všeho nejvíce připomínají dotěrné nohy pavouka. Ovšem nedokážu ujít plně úhoně a odporný meč mi zanechá na předloktí šrám. Jsem překvapen že pronikl se svým mečem přes moje plátové chrániče. Rána byla mělká a sotva představovala hrozbu, ale bude třeba ji vyčistit ohněm nebo vodou.

Ustoupil jsem abych znovu zhodnotil svou situaci. Muž za mnou byl pro tento okamžik v bezpečí, jelikož se smyčka smrti stahovala okolo mne. Nemrtví byli jako vlci, jenž se pomalu chystali k útoku. Každý lovec ale ví, že smečka má slabinu. Činit a jednat překvapivě je hlavní způsob jak jeden nad takovouto sílou zvítězí. Pokud byli nemrtví podobného smýšlení a jediné co v nich převládalo byl hlad a touha zabít, musel jsem jejich kruh narušit.

Hledal jsem slabiny, zlom v kruhu na který bych mohl zaútočit. Kdybych prorazil tento prsten smrti, mohl bych poté využít své velikosti, síly a agrese k tomu, abych nemrtvé na sebe zatlačil a znemožnil jim mne obklíčit. Kdyby nebyla jiná šance, pokusím se za pomocí rychlých útoků, kdy budu sekeru svírat u její hlavice, abych měl maximální kontrolu nad svou zbraní a využívajíc délky svých paží, i zbroj, kterou na nich nosím k tomu, abych držel nemrtvého šermíře od svého těla a přitom mu dokázal v příhodný okamžik vrazit řádnou ránu, za pomocí přechycení topora mé sekery.

Cítím jak se v mém nitru buduje touha bojovat. A já ji vítám !

Jeskyní přátelé

"Já... já nevím... Někam. Prostě pryč, chci se vrátit zpátky k tomu, co mě žene dál už nějakou dobu. A tady v jeskyních se k tomu nepříblížím ani o píď. A já věřím, že bohové jsou na moji straně, a že mě dovedou ke zdárnému cíli." pronesu odhodlaně.
"A v tuhle dobu? Jak... jak vlastně poznáte co je teď za dobu tady v jeskyni..." uvědomím si, že ji vlastně ani neznám jménem.
"Omlovuám se, ale vlastně ani nevím, jak se jmenujete."

Poté se obrátím na staršího trpaslíka. "Pokud nechcete vyrazit s námi, dobrá. Asi jsem až příliš troufale předpokládal, že i vy byste chtěli pryč odsud, někam... no zpátky. Ale já, já mám ještě nedořešené věci zpátky nahoře. A dokud to tak tomu je, tak se jen tak nevzdám a nezastavím, i kdyby cesta přede mnou měla být jakkoliv složitá a zdát se jakkoliv bezvýchodná." pronesu odhodlaně.

Jdeme dál


,,Počítám s vámi, a vím, že nás doženete..."
Kývnu na kapitána a sám se ujmu vedení.
,,Pokračujeme dál ne po cestách, ale mimo ně... Je to trochu delší, ale pro ně obtížnější, dá nám to čas. Vyrážíme!!!"
otočil jsem se a podíval na kapitána.
,,Neztrácejte čas složitými pastmi, i ty jednoduché je zdrží."
Kývnul jsem a rozešel stezkou vyšlapanou od zvěře. Musím je tam odvést, musím věřit a doufat...

Na větvy

Dá se říci, že tuhý kořínek jsem vskutku měla.
Jenže, to se nedalo říci o mém žaludku, a možná i zbytku vnitřností, bylo vlivem jeho váhy, jaksi navodě. Proto ozvalo se trochu nesouhlasné zamručení, když dal se do pohybu.
"Troufalá slova..." zavrčím už docela znatelně.
"Jsem na straně lesa a všech těch co v něm žijí." dodám ještě k tomu.
Ochránce Lesa...
Potřesením hlavy trochu zaplaším myšlenky a vzpomínky, které drali se mi na mysl. Teď na smutek a výčitky nebyl čas. Však, jeho slovo o tom, že druhý drak leží bez hnutí, trochu potěší mě, tedy pokud se to tak dá nazvat. Ani já jsem nemínila zjišťovat, jestli zůstane ležet na zemi.
A jeho následné obavy o můj stav, donutí mě se trochu pousmát.
"Cením si tvých obav, maličký, ale i když bych si to přála sama sebevíc, ale nemohu. Musím odtud a vrátit se za elfy a princem. Potřebují mou pomoc." řeknu mu a pokusím se potvrdit i tak svoje slova tím, že se začnu, nebo se o to alespoň pokoušet, zvednout a to i napříč jeho přítomnosti.

Něco končí, něco začíná

Pozorovala jsem jejich emoce a sama jsem neměla daleko k radostným slzám. Bylo to.. neuvěřitelné. Dojemné, plné … očekávání neznámého, přesto radostného času.
„ Nikdo z vás nepochopil…“
Promluvila jsem tiše, s laskavým úsměvem, jako matka, která trpělivě vysvětluje malému dítěti, co se děje.
„ Neděkujte mě. Já jsem jen jejich strážce a doprovod. Nerozhoduji o tom, kdo je dostane. Ani to nesmíte brát tak, že jste je dostali. Oni si vás vyvolili, tak jako si vaše duše vyvolili je.“
Pohlédla jsem na každého z nich a když zůstalo poslední vejce, to Hilburovo, předala jsem mu jej já sama.
„ Není to pocta, Hilbure. A já nerozhoduji o tom, co si oni přejí. Já rozhoduji jen o tom, jak dobře je ponesu a o tom, jak je ochráním. O ničem víc. Neděkuj mi.“
Usmála jsem se a sledovala jsem, jak mu na obličeji popraskalo znamení, které tam měl.
„ Jsi svobodný muž. A přesto nejsi. Tvá duše je svázaná s ní.“
Prsty jsem se přiblížila ke skořápce, ale nedotkla jsem se jí. Ne už ne, patří k sobě. Prsty jsem natáhla a položila mu celou dlaň na hlavu.
„ Starej se o ni dobře.“
Šeptla jsem tiše s úsměvem a ustoupila jsem. Gor´rew zaburácel a můj úsměv se otočil k němu.
Když jsem zaslechla řeč mého drahého Laerona ve své mysli, usmála jsem se ještě víc. Je mocný. Už teď. Sice neumí ovládnout vše, co jednou bude umět a ještě víc, ale už teď má ohromnou sílu a vůli.
Udělal si to instinktivně, abys nás ochránil. Je pochopitelné, že když se o to budeš snažit, nebude to tak jak si přeješ nebo to nevyjde. Nic si z toho nedělej, jednou možná budeš cestovat časem a kdoví kam aniž bys mrkl…
Otřela jsem se vlastní duší o tu jeho, jako bych ho chtěla obejmout, když se mu to nezdaří. No dělá mi to starosti, to přiznávám, ale jistě to nějak půjde. Musí to nějak jít…
Naštěstí se ozvala matka. Podívala jsem se na ní, když odcházela a pak zpět na své přátele.
„ Dej mi… ještě chvilinku.“
Poprosila jsem ji tiše a otočila jsem se k novým dračím jezdcům. Můj úsměv byl tentokrát trochu smutný. Loučení je vždycky těžké zvlášť, když nevím, jestli je ještě někdy vůbec uvidím.
„ Děkuji vám.“
Tiše jsem se jim všem uklonila. S úctou. Po té jsem se narovnala, vzala jsem vak a svou hůl a pohlédla jsem na Laerona.
„ Musíme jít.“
Promluvila jsem a vyrazila za matkou. Bylo to těžké odejít. Ale musíme jít. Tady jsme udělali vše, co se dalo udělat. Ačkoliv výsledek není takový, jaký bych si přála.
„O co se jedná, mami?“