Vesnické potíže
Zumishi

Kopiník se zuřivě snažil dostat na nohy, aby získal navrch nad tvým klonem a podařilo se. Konečně vstával, když tu jej přichytil klon za ruce. Kopiník se mu zuřivě vyškubl a sáhl po svém meči. Pak přišlo tvé koleno, které zasáhlo čelist a zuby. Byla to tvrdá rána a budeš rád pokud ti nějaké jeho zuby nezůstaly zakousnuté v koleni, ale svůj účinek to mělo. Muž se skácel k zemi. Pokud ne v mrákotách pak v nemalých bolestech určitě.
Ty už jsi ale byl opět v pohybu a zpoza domu hodil kouřovou bombu. Slyšel si řechtání koní a nadávky jejich jezdců.
"Kurva! Co je to za bastarda! Zpátky hoši!"
Křikl vůdčí hlas a pak se ozval bolestný výkřik z kouřové clony, patrně když klon dorazil kopiníka.
"Zasraní vesničani! Když nemůžeme mít jejich úrodu my, tak nikdo pochodně!" Zapalte to všechno!"
Zařval vůdce vztekle a sám demonstrativně vytáhl ze sedlové brašny pochodeň. Ostatní se jali jeho příkladu. Koně vypadají cvičení, protože neutekli ani jejich jezdci nespadli. Nebudou to opravdu jen tak obyčejní zlodějíčci. A nebo jsi hodil bombičku moc brzy. Za chvíli už plápolaly pochodně a šíp. Ze svého skrytu na střeše jsi viděl, jak šíp proletěl obloukem a pochodně prorazily několik oken, jedna dopadla na střechu a na tvé střeše začal plápolat šíp. Vše bylo samozřejmě dřevo, sláma, smůla a další dobře hořlavý materiál.
"Vykouříme ty krysy!"
Zahulákal vůdce zatímco lučištník opět natáhl tětivu s dalším hořícím šípem. Kromě kouře ze tvé bombičky se začal rozprostírat kolem štiplavý kouř z ohňů, které lapci založili.

Ve jménu vesnice!
Rakr

"A-no pane."
Kývli vytyčení pastevci a vyrazili ozbrojeni velmi nebezpečnýma holema a vidlema dle tvého rozkazu do okolí.
"Dobře pane Rakre, s pacholky se na to podíváme a připravíme to."
Kývl hostinský a mávl na několik mladíků a vzal si je do hospody na válečné přípravy.
"Ano!.....Jdeme na to!.......Ukážeme jim!"
Jásají vesničné a rozbíhají se na všechny strany vesnice, aby hledali co hořlavého jim zůstalo doma. Jiní se dali zase do příprav "opevnění" vesnice pomocí vozíků, sudu a latí, prostě čehokoli, co našli, aby vytyčili dle tvých instrukcí jednu jasnou cestu pro nemrtvé.
"A co když na naší past neskočí?"
Ozval se za tebou jeden stařec, když už byli všichni v prostoru. Pak jsi již došel do hostince, kde panovaly velké přípravy, hostinský ládoval na pult jednu láhev za druhou a mladíci je opatřovali látkou, která z nich trčela. Na to, že to vyráběli poprvé si vedli docela dobře.
"Taková škoda dobré pálenky, doufám, že je to upeče."
Bručel si pro sebe hostinský. Přípravy pokračovaly ještě další dvě hodiny, než se dveře do hostince rozrazily a v nich stál udýchaný pastevec, který někde cestou patrně ztratil svou hůl.
"P-pane Rakre.....pane Rakre! Už-už jdu! Budou tu nanejvýš do půl hodiny! A je jich tolik pane!"
Pravil vyděšeně a pak klesl na nejbližší židli jednak vyčerpáním, jedna díky tomu, že čněl z ramene zezadu šíp.

Drzý Vílák
Lenora

"Hmmm to vidím..."
Zhoupne se na patách s drobným úsměvem, jako nevinné dítě, ale příjemné to věru není, masáž žaludku není nikdy nic moc, zvláště ve tvém stavu.
"Tak to ty jsi tu rozpoutala tu ošklivou válku?"
Podívá se na tebe podezíravě a udělá krok výš a pak další krokem se nohou opře o oblinu tvého prsa, jako by to byl snad nějaký pahorek a nakloní se nad tebe.
"Z nebe spadli dva draci......ten jeden se smrskl a objevila ses jen ty a ten druhý.....dopadl o kus dál. Tvrdě a hrozně smrdí, rozhodně jsem ho zkoumat nebyl, ale nebylo by normální přežít takový pád."
Vysvětlil vílák a lehce zavrtěl hlavou.
"Měla by ses ale více starat v tuhle chvíli o sebe. Jsi na tom pěkně bídně."
Usoudil, jako by to byla úplná samozřejmost.

Smutné zprávy
Lirtiel

"Velká část z nich ano.....Bylo by to tak nejlepší, tedy alespoň pro tebe."
Usmál se smutně a opět unaveně Hillbur.
"Hmmm......vždy jsou jiné cesty ale ne vždy jsou schůdné."
Objasnil ti a pak se znovu na chvíli zamyslel.
"Vyzkoušet si to je určitě třeba. Co se dobývání do mysli týče.....zatím bych to nepokoušel, může se pak stát, že při špatném kroku v této praktice nechtěně nenávratně poškodíš mysl tvého cíle. Tyhle věci chtějí praxi, klid a hlavně zkušenosti, nelze se vše naučit ihned......a právě proto je třeba, abys brzy odletěl dál a naučil se více. Řeknu ti kam letět neboj."
Usmál se a vypadalo to na okamžik, jako by byl myšlenkou v jiném světě v jiné době.

V doprovodu Dvojnožce
Moander

"Kam tě vezu? Hmmm do bezpečí. Do hlavního města elfů. To jsou takoví, jako jsem já. Vezu tě za jejich králem. Je to potomek velkého krále a Dračího Jezdce, jednoho z těch, kteří založili Zářící Jednotu.ů
Objasnil ti a ve své hlavě jsi viděl jeho drobný ač posmutnělý úsměv.
"Jak se jmenuju? Říkají mi Tariel, ale na mém jménu až tolik nezáleží."
Podotkl poklidně. Cítil jsi teplo, jak tě elf položil poblíž hřejivého ohýnku, nad kterým si něco opékal Ač jsi to neviděl, vnímal jsi jeho myšlenky, a pocity a také jsi nějakým šestým smyslem vnímal, co se děje podvědomě okolo tebe.
"A co mi o sobě řekneš ty?"
Změnil směr hovoru na tebe. Patrně zabíhal až příliš do svých vlastních myšlenek a to se mu nelíbilo. Cítil jsi ten tíživý stín smutku, který vzápětí schoval Tariel pod pokličku, aby tě jím nezatěžoval.

Historický moment
Laeron a Nalaya

"Tak sa stane."
Klepl toporem Finergar do země a potřásl vousatou hlavou, když Nalaya řekla, aby drželi pospolu. Lórna se na tebe jen lehce usmál a odstoupila.
Nalaya mohla cítit za zády pohled své matky, která se lehce usmívala a zvědavě jí pozorovala, když se Nalaya začala hrabat mezi vajíčky, které jí byla svěřena.
"Asi máš pravdu drahá."
Pokývla královna hlavou na souhlas. Ostatní se na sebe jen zmatně dívali v mírném nepochopení. Lórna otevřela v němém úžasu, když jsi zavolala k sobě a ještě chvíli překvapeně mrkala, když držela v rukou dračí vejce. Z očí se jí skutálely radostné slzy a vejce jí celou pohltilo. Zdálo se, jako by se skořápka zachvěla, vylíhnou se jistě brzy. Lórnino vejce mělo temně modrou skoro až načernalou barvu. Matně se lesklo a skoro se ztrácelo v kontaktu s její kůží.
Na Nalayinu výzvu nejistě přistoupili i Nal a Ral, kteří každý vytáhli jedno vejce. Jedno bylo v odstínu zelené a druhé hnědé barvy. Byla krásná a jedinečná, jako každé z nich.
"Děkujeme."
Uklonili se uctivě oba současně a přitiskli si k vejce k sobě. Finergar přišel, jako další.
"Mňa? Ne to musá bít mýlka. Já přece nemožu být Jazdec na drakovi, dyť ani na koňovi pořádně rajtovat neumím."
Oči se mu rozšířily úžasem, když se prsty dotkl prvního vejce. Klesl do kolen přemožen náhlou slabostí a vejce se mu skutálelo na klín.
"Nechť tvé kladivo bije na kovadlinu navěky."
Poděkoval Nalaye Finergar a rozechvěle přejel znovu prsty po skořápce, která připomínala žhavící se železo, ani rozpálená do ruda, ani chladné železo ale něco na cestě mezi tím.
Když jsi došla s posledním vejcem k Hillburovi rozechvěle se na tebe podíval a vrávoravě vstal. Po tváři mu steklo několik slz.
"Ne....to nemohu přijmout princezno.....to....nezasloužím si takovou poctu."
Sklonil oči zahanbeně. Ztěžka polkl a rozechvělými prsty levé ruky se lehce dotkl skořápky vejce, najednou to bylo, jako by ho zasáhl blesk bylo cítit napětí a Hillbur na okamžik ztuhl. Cítila jsi, jak z vejce vyšlehl závan magie, který prošel mužovým tělem až......jako by byl ze skla popraskal a roztříštil se vytetovaný znak na jeho obličeji na tisíce malých černých střípků, které zmizely ve vzduchu.
"To.....to není možné."
Vydechl nevěřícně a bezmyšlenkovitě sevřel vejce v rukou.
"Děkuji ti....vám oběma.....jsou dluhy, které nikdy nemohu splatit."
Poklekl před Nalayou a dál držel vejce, které svou barvou připomínalo vyleštěné stříbro.
"Sláva Dračím jezdcům a Jednotě! Ohně v našich srdcích nikdy nevyhasnou!"
Zaburácel hlas Gor´rew, kterého patrně nijak netížilo, že on draka nedostal. Laeron se chvíli soustředil a snažil se dostat vás zpátky do vaší doby a.......puf......nic se nestalo. Bohužel to nebude asi tak jednoduché, jak jste doufali.
"Jestli mohu pomoci, tak prosím pojďte vy dva se mnou. Možná tu mám něco, co by vás mohlo zajímat. Ostatní si alespoň odpočinou."
Vybídla vás Nalayiná matka a rozešla se ke dveřím z trůnního sálu.

Mrtvý nepřítel
Rakash

"Ale.....!"
Vykřikl muž, ale to už jsi vyběhl vpřed. Se sekerou v obou rukou jsi se dlouhými skoky dostal k prvnímu nemrtvému býval to asi za života kočí, než mu někdo vrazil ostrou čepel do břicha a nechal ho umřít. Kočí se k tobě vrhl, ale ty ho zasáhl svou sekerou, mocným a silným úderem, který téměř oživlého nebožtíka rozpůlil v oblasti hrudníku. Odpadl k zemi s chrčením. Další se po tobě ohnal kopím, ale podařilo se ti uhnout a urazit mu dalším úderem hlavu. Pak udělal další výpad vpřed, jako zkušený šermíř, typnul bys jej, na doprovodného žoldáka, z krku mu ještě teď odkapává skoro ztuhlá krev z rány, kterou tam nechala sekera nebo meč. Dokonce tě jeho výpad škrábl do paže a zanechal tenkou rýhu, která začala lehce krvácet. Ostatní se tě snažili postupně obklíčit, aby tě lépe udolali.
Na to, že se po nich budeš ohánět bestiálními údery mohutné zbraně jim očividně moc nezáleží. Nejspíše na svém neživém neživotě moc nelpí.

Jeskyní přátelé
Araoth

"Nevím, jestli se díky tomu cítit o moc lépe."
Povzdechl si tvůj trpasličí kolega.
"Jo se zbraní v ruce je to vždy lepší alespoň v tom se shodneme."
Kývnul hlavou a následoval tě ven z té úžasné zbrojnice, kterou se vám opravdu moc opouštět nechtělo. Pak sis tak nějak uvědomil, že trpaslíka, který vám otevíral dveře do tábora a onu ohnivou ženu vlastně ještě doteď neznáte jménem. Jediný, kdo vám byl oficiálně představen byl onen netopýří tvor Knog.
"Nikdy jsem neřekl, že s vámi půjdu na nějakou výpravu."
Odsekl starý trpaslík mrzutě. Ohnivá dívka se lehce usmála.
"Kam vlastně chcete v tuto dobu jít?"
Zadívala se na vás tázavě.

Ústup hvozdem
Alasseon

"Vyberu, dojde tam rychle."
Kývl kapitán a mávl na jednoho ze svých mužů a pak mu dal pár povelů rukou a ten vyrazil kupředu dlouhými skoky.
"Nikdy nezklamal."
Objasnil a důvěrou v hlase a pak se ohlédl.
"Ano pasti by pomohly, ale nevím jestli na ně máme čas....možná bych mohl s pár muži zůstat vzadu a něco připravit, kdybychom vás nedohnali.....poskytli bychom vám alespoň čas."
Zapřemýšlel kapitán nahlas a sám pro sebe zvažoval tuto možnost. Byly to zoufalé chvíle které si žádaly zoufalé činy.
"Můžeme to zkusit princi, ale nevím jestli nám pomůže více, než nám již pomohla. Ti Strážci, které nám poslala na pomoc jsou neuvěřitelní. Bez nich bychom se i nyní pohybovali o polovinu pomaleji. Vím, že to nejsou entové, ale jsou úžasní."
Připustil kapitán, když hleděl na jednoho velikána, který nesl ve svých stromvých rukou několik raněných, jako peříčka. Modré žilky prosvítaly od jeho jádra po těle, ale jen mírně, opravdu to byli zvláštní tvorové. Kapitán se znovu nervózně ohlédl a pak pohlédl před sebe.
"Dobře princi veďte svůj lid ty stezky by nám mohly poskytnout vykoupení, které tolik potřebujeme. Tady je dobré. Místo připravím tu se svými druhy pro naše pronásledovatele menší překvapení. Běžte, doženeme vás."
Kývl kapitán. Věděl jsi, že počítá i s tou možností, že se už nemusí vrátit.
"Slyším tě mé dítě. Tolik bych si přála vám pomoci, tak jak si zasloužíte, ale jsem tak slabá......temnota, kterou ti zlí duchové zavlekli do tohoto hvozdu jej tráví s zžírá. Ubírá mi sil a když jsem probudila Strážce lesa, aby vám pomohli v boji stálo mne to většinu sil. Nemohu vám nyní pomoci, ale mohu prozradit jedno. Pomoc je blízko, neztrácej naději ani ve chvíli nejvyšší nouze a pamatuj, že přísahy nejsou jen pergamen a pečeť."
Ozvala se ve tvé hlavě konejšivě a přívětivě Matka Příroda. Zněla však tak unaveně a snad i vzdáleně. Byl v ní však také soucit a její hlas konejšil mysl a vedl jí ke světlejším zítřkům. Matka vás neopustila stále na vás dohlíží, i když zesláblá.

Velké shromáždění mágů v Detrinu
Arellana

K tvému údivu dnes velký Arcimág Dibron v Detrinu svolal na velké náměstí, které se jmenovala příhodně Náměstí Magie, všechny mágy přítomné v Detrinu a jeho magické univerzitě. Shromáždilo se vás zde dnes ráno mnohem více, než bys předpokládala. Nikdy jsi tolik mágů pohromadě neviděla, všichni hlučeli a povídali si o tom, proč tady vlastně jste a co to má vše znamenat. Byli zde mladí i staří, zkušení i nezkušení. Všech ras, dovedností i přístupů. Někteří museli přicestovat narychlo z velké dálky. A nahoře na vyvýšeném pódiu náměstí stanul samotný Arcimág.

Dibron byl proslavený tím, že to on právě dal dohromady Zářící Jednotu a vlastně i tohle město a jeho magickou univerzitu. Byl to velký muž, velký mág ač již dle všeho dost starý.
"Mí drazí přátelé! Sešli jsme se dnes, abychom řešili velmi důležité okolnosti. Děkuji, že jste se dostavili v tak hojném počtu dokonce i z velkých dálek."
Promluvil Dibron starým, ale pevným hlasem a zadíval se na vaše shromáždění. Byly vás desítky, dost možná spíše stovky.
"Věřím, že i k vám se donesly zprávy o tom, že v zemích zuří válka a zlo zžírá vše nám drahé. Mnozí z vás slyšeli, že byly napadeny jejich domoviny, jejich přátelé a blízcí. Vše to, co jste slyšeli je pravda. Temné síly jsou na pochodu a pohlcují, co mohou. Udeřily na více frontách, než jsou království schopna zvládnout a ač to vypadá, že se nás tato obrovská válka nijak nedotýká není to pravda. Pokud padnou království, padne naděje, padne bezpečí a padneme i my. A to se nesmí stát. Proto jsem vás sem dnes svolal. Je na čase...."
V okamžiku napětí se odmlčel a pohlédl opět na všechny přítomné.
"....abychom vyrazili do války! Pomůžeme královstvím vyrovnat misky vah a zahnat nepřítele nazpět. Nepodceňujte to, do čeho jdete, nepřítel je mocný a nevyzpytatelný. Rozdělíte se do mnoha skupin a budete operovat na různých místech a zodpovídat se různým zkušenějším mágům, kteří budou působit formou vašich velitelů. Bohužel nemohu bojovat po vašem boku, jsou i jiné neodkladné záležitosti, které jsou stejné důležitosti. Hodně štěstí vám všem!"
Po těchto slovech prostě zmizel. Mezi mágy to začalo šumět a rozruch sílil až do doby, než začali jednotliví mágové, tedy dle všeho velitelé magických oddílů svolávat mágy do skupin. Ke komu se přidat? To bylo dost otázkou, velké rozdíly jsi v těch směsicích neviděla. Samozřejmě byla stále možnost odejít a neúčastnit se celé téhle věci, ale opravdu bys udělala tento krok? Před tolika kolegy? Atmosféra byla těžká už sama o sobě.....válka....něco co jsi nikdy neviděla ani nezažila, ale už jen to slovo znělo nepřívětivě.....

Tvrdá pravda


J,,Já vím příteli..."
Vydechnu a rozhlédnu se...
,,Můžeme nastražit pasti, a tím je zpomalit... Civilisté musí jít však dál..."
Rozhlédnu se...
,,Vyber jednoho, jediného, kdo ve svém stavu bude nejrychlejší... Kdo se dostane do hlavního města a varuje je..."
Rozhlédnu se.
,,Můžeme ještě požádat matku elfů a přírody o pomoc..[ Entové také pomáhají, i draci... Musíme zachránit co nejvíce civilistů... Protože na nich stojí osud našeho národa..."
Předám mu raněného a rozhlédnu se jak a kde by se daly nastražit pasti - ale bezvýsledně i když by to šlo, potřebovali bychom čas... Čas, který nemáme...
Matko elfů, matko přírody Daruj nám jeden ze svých darů a zaplav tuto cestu nepropustnými křovinami..Dej nám čas, aby se tvé děti dokázaly zachránit... Dej nám šanci znovu bojovat... Dej nám sílu se ubránit temným silám a věz, že to, co my ti nabídneme je opětovné vsazení lesů a pomoc v obnově toho, co temnota zničí... Slibuji ti já. Král Elfů Alasseon Redmoon, že se osobně postarám o to, aby žádná oběť nebyla zbytečná, a také, že vždy budu bojovat, bojovat po boku svých druhů a přátel... Pomoz nám!" Myšlenkami i polohlasem vyřknu tato slova a s tím začnu tahat vše, co jde do cesty, aby se zpomalil postup koster, které nás dohánějí...
,,LENORO!!! ČEKÁM NA TEBE!!!"
Zakřičím do lesa a pokračuji v tom co dělám...
,,Ostatní musí pokračovat... Můžeme..."
Zarazím se...
,,Můžeme projít hustějším porostem, kde jsou vyšlapané stezky od zvěře... Bude to sice delší, ale pro ně trasa obtížnější... Než jsem se vrátil tak jsem tamtudy šel. A také... Znám tuto zemi a vím, jak se dostat do města i s oklikou rychle..."
Rozhlédnu se...
,,Jdeme dál."
Rozejdu se směrem z cesty, protože elfové nepotřebují cesty. A také... zkusím zahvízdat -> máme koně, kteří by měli vyslyšet volání. Ti by mohli dopravit část raněných do hlavního města dříve...

Cesta ven

"No obávám se, že žádné mapy tu asi nenajdeme. Jediný, kdo tu zná síť tunelů lépe než kdokoliv jiní, jsou naši společníci." pokrčím odevzdaně rameny.
"Ale víš jak to je, cesta ven z jeskyní musí logicky jít směrem vzhůru. Takže když budeme na holičkách víme, co volit."
Poplácám svého parťáka po ramenou a vedu ho ven ze zbrojnice k obyvatelům zdejší jeskyně.
"A kdybychom krysáky potkali, teď už alespoň máme jak se bránit. Takže neboj brachu, ono to nějak dopadne."
Pak se otočím na zbytek osazenstva.
"Tak připraveni? Vyrážíme? Cítím, že dnes je den, kdy konečně všichni najdeme cestu ven." Nebo zemřeme, ale alespoň nebudeme zavřeni tady, kde nás nic nečeká.. Pomyslím si a pak se obrátím ke svému přivěšku, poslední spojnicí ode mne k Bohům.
'Prosím Bohové, posviťe nám na cestu, která před námi stojí, jen vy nám můžete teď pomoci najít cestu ven, zpátky za světlem, zpátky za světem, tam kde můžeme vykonávat Vaši vůli.'

Lapený nebožák
Neznámý kraj
Rakash

Pohyboval jsem svým tělem, tak abych pokud možno nenechat celé, dřevěné stavění dopadnout na nebožáka pod ním. Věděl jsem a hlavně jsem cítil skrze pach jeho ran, že musí být těžce zraněný. Už když zápasím s hromadou trosek, přemýšlím, že pro jeho vlastní dobro bych jej obdařil trochou bylin, které utišují bolest, ale je to moudré ? Pokud je jeho duch slabý, příliš velké množství bylin, by jej mohlo přivést věčnému spánku blíže, než prostá, tupá rána sekerou...ovšem když pohlédnu na jeho zranění, tupá strana mojí sekery by byla zřejmě finálním aktem smrti. Pokud by nepomohly bylinky "Urghrarch"...možná by "Vrazu´hu´nakhaar" byli lepší volbou ? Mají schopnost uklidnit pobouřenou mysl...

Cítil jsem jak vnitřek mojí dlaně zápasil se dřevem, které ve mě vytvořilo pocit pomalu se drolícího, shnilého dřeva, ať jsem se zalekl, že by se mi celý, tento jedoucí dům mohl rozpadnout mezi rukama a zasypat člověka podemnou. Mnozí orkové by se nad podobnou "nehodou" s chutí pozastavily a vyjádřily by svou radost. Ovšem né já. Nejsem jako mí bratři. Soustředím se a vynaložím ještě větší úsilí, abych oběma rukama tvořil stejnou sílu. S úšklebkem sleduji jak se dřevo posouvá až je muž mimo nebezpečí.

Dřevo položím, nebo spíše jen hrubě pustím. Nemám čas nato, být šetrný. Pro moje dobro, i pro dobro člověka. Už jen jeho odvážná snaha na mne pohlédnout se dotkne mého srdce. Ten muž má odvahu a nemalou touhu žít. Ponechat jej zde, by bylo nečestné vůči jeho houževnatosti zůstat naživu.

Už se chystám začít uvolňovat i jeho nohy. K hrůze zjistím že i jeho končetiny byli přelámány. Osvobodit jej zabere práci a čas. Musím-

A potom promluví a možném nebezpečí a má předešlá zlá předtucha se mi zjeví před očima. Vidím ke své hrůze, jak mrtví povstanou ! Slyšet o něčem ve starých příbězích je jedna věc. Ovšem na vlastní oči spatřit podobnou ohavnost a znechucení, naprosté zesměšnění památky mrtvého mnou otřese. Slyším muže pod sebou, ale cítím jak se mi jeho hlas vzdaluje a příchod bitvy předemnou mne naplňuje spravedlivým hněvem. Myšlenkou mi při pohledu na ozbrojené nemrtvé projde otázka...zda mrtví bojují za svého současného stavu stejně jako za života...pokud ano, jsem ve velké nevýhodě.

Osm na jednoho není spravedlivé ani na orčí styl boje. Ovšem v tuto chvíli musím jednat. Odmítám tu toho muže ponechat osudu sežrání nebo pomalé, mučivé smrti.

"Pokud ctíš nějaké bohy, člověče...začni se k nim modlit. Pro nás oba. Budu hned zpět...", řeknu a svírající sekeru ve svých obou rukou vyrazím směrem k nemrtvým. Neplánuji využít stejnou taktiku jako lidé či trpaslíci.

"Ukru´akash.", řeknu nahlas jméno zbraně, kterou nesu jako svůj totem na své pouti a bez bojového pokřiku se vrhnu kupředu, bez zábran útočící na nejbližší nemrtvé. Doufám, že budu schopen zlikvidovat nemrtvé jen hrubou silou, přesto obezřetně sleduji jejich reakce. Vidím je jako zvěř, než jako tím čím byli dříve. Očekávám jejich reakce. A toužebně doufám, že stejná magie, jenž je přivedla zpět mezi živé...nedala jejich tělu větší sílu a rychlost, než mají lidé za života. Neboť nepodceňuji...varovné zvony, které zní v mých uších. Tohle nebude jednoduché...

Tři dny a stále naživu

Nebudu sám ani nikomu jinému nic nalhávat. Nedostal jsem moc času se rozkoukat. Těžko uvěřit že jsou to teprve tři dny co jsem se dostal na ten svět o kterém jsem tolik slyšel...a on je přitom tak hrozně jiný.
Dostat nás do minulosti, to je něco o čem nám On nikdy nic neříkal. Kdo ví jestli by to zvládl nebo jestli se mu to zdálo tak hloupé že radši nic nezmínil, ale co jsem vlastně měl jiného v tu chvilku dělat? Jsem přece ochránce, i když sám o sobě vím že musím ještě hodně vyrůst. Vše bylo tak rychlé, šarvátka, setkání, bitva, zmizení krále a znovu návrat. A tak tu stojím v síni kde jsou všichni k sobě podezřele vroucní.
Kdybych byl silnější, kdybych rostl rychleji, učil se rychleji mohl jsem něco udělat. Mohl jsem to zvrátit. Je to jen lidský čaroděj, s námi se nemůže rovnat. Mohl jsem, mohl...
Sklápím svou malou hlavu k zemi, provinile, se smutkem, s výčitkami. Z obviňování sebe sama mne však dostane znovu Její hlas. Upřu své jasné oči na Nalayu, tu kterou mám chránit a zatím překvapivě žije. Lehce nakloním hlavu ke straně.
"Mělo se to stát, možná. Možná kdyby jsme to zvrátili stalo by se něco horšího ale i tak cítím Tvůj zármutek nad otcem a tolik mě mrzí že jsem nemohl udělat víc."
Znovu ze mě mluví něco staršího a uvědomělejšího než jsem já. Lehce zamrkám a pomalým krokem se vydám k vaku s vejci. Lehnu si vedle něj a hlavu položím na přední nohy, opravdu vypadám jako přerostlá kočka. Kočka s křídly hrající všemi barvami. Očima si měřím všechny kolem. Jsou to naši přátele, ti kteří nám pomohli. Při pohledu na tetování muže mne zalije smutek, bezpráví které tady bylo vykonáno, zlo které tady zasáhlo a vše bez trestu. Lehce se zavrtím a pokusím se znovu uklidnit, už teď vím že to Nalaya ucítila a nechci ji přidávat další starosti. Cítím že se vak hýbe, už teď vím co to znamená. Sám jsem si to před nedávnem prožil. Veškerý smutek který jsem měl v srdci pomalu mizí.
"To je dobře, vybrali si správně. Naši přátele jsou vhodní a budou na ně hodní."
Zazní můj hlas s neskrývanou radostí. Pak se nad tím ale na chvilku pozastavím.
"Ale bude teda moc nefér že i když jsem nejstarší ze sourozenců, v naší době budu nejmladší."
Můj hlas zní v hlavě tak trochu ublíženě. Sleduju to vše velmi pozorně, ale od vaku se ani nehnu. Když celé vybírání proběhne, pomalu vstanu a vydám se k Nalaye, sleduju však všechny kolem.
Přivřu oči jako bych se na něco pekelně soustředil a ono opravdu ano. S Nalayou je to tak jednoduché, komunikovat ale tohle je něco nového. Lehce se otřu o myšlenky všech které si sourozenci vybrali.
"Nikdy nás neberte jako požehnání či vyšší moc, my jsme si vás vybrali ale kvůli tomu že jsme věděli že vy chcete nás a že život po vašem boku bude to co náš život naplní. Starejte se o mé brášky a sestřičky dobře."
Lehce se otřu o Nalayu abych dal všem najevo že můj výběr byl jasný a správný. Ale pak mě zarazí ona otázka. Jak
"No, víííííš můžu to zkusit ale, no, jak bych ti to, víš, já vůbec netuším jak jsem to udělal."
Zním znovu hrozně provinile, přesně jako malé dítě které někdo přistihl jak krade ze spíže med. Ale to mi nezabrání v tom abych to zkusil. Pevně zavřu oči, zatnu drápy do země v tom jak se soustředím, ocas mi mimovolně létá ze strany na stranu. Náš čas, náš čas, ten kde jsem se narodil, tam musím, tam potřebuju, chci tam, CHCI!"
Volám na svoji vnitřní sílu o které vím že tam je, cítím ji ale uchopit ji a donutit aby udělala co chci je tam těžké...

Neloučím se jen s novými přáteli

Zadívala jsem se na místo, odkud se objevil vak s vejci.
To jsem ani netušila, že pod matčiným trůnem je skrytý prostor. Co tam má asi teď?
Pozorovala jsem matku, přesto jsem si dobře všimla v jakém stavu Laeron je. Trápilo ho to. Já vím. Ale jen díky němu jsem byla silnější a odhodlanější než kdy dřív. Díky tomu, že byl semnou jsem měla víc odvahy se tam vrhnout.
Není to tvá vina, můj drahý Laerone. Prostě se to tak stát mělo. Jen díky tobě jsem to zvládla. Nebýt tebe… Nikdy bych tu nebyla a nemohla se zúčastnit a mé království by padlo.
Promluvila jsem k němu laskavě v myšlenkách a pokusila jsem se dotknout jeho duše, ukonejšit ji. Pořád je to jen malé dráče, sice mocné, ale pořád malé a doposud nevinné dráče.
Čas ubíhal dál a Jakmile začali reagovat mí společníci, poslouchala jsem, co mi chtějí odpovědět.
„ I mě bylo ctí, Finergare. Nikdy nezapomeňte na to, co se tu stalo. Jednou to zlo přijde znovu, protože temný čaroděj to přežil a utekl. A my musíme držet pospolu. Udržet spojenectví a přátelství mezi našimi rody a královstvími.“
Koutkem oka jsem zahlédla, jak jeden z uzlů na vaku, který držela matka v rukou, začal povolovat. Nechala jsem to prozatím být, protože se ke mně přiblížila Lórna a položila mi ruku na rameno a ten vak je zavázaný dostatečně na to, aby se jen tak nic nevysypalo ven.
„ Je mi ctí, sestro.“
Usmála jsem se na ni a položila jí ruku na rameno stejným způsobem jako ona mě. Zadívala jsem se jí do očí.
Bude ještě na živu za padesát let? Bude vůbec někdo z nich vlastně na živu, až se vrátím do své doby? Kéž by ano, ale lidé nežijí zrovna moc dlouho… lidé…
Úsměv mi poklesl. Arwin ještě není ani na světě. A nebude žít tak dlouho jako já. Kolik smrti zvládnu snést?
Pustila jsem Lórnu a pohlédla na Laerona. Takovým bolestným smutným pohledem. Ví, nač myslím. Ví to…
„ Děkuju, mami.“
Vzala jsem si od ní hrdě svůj vak s vejci. Už v tu chvíli jsem cítila ten zvláštní pocit, který mnou projel, jako výstraha. Nebyl zlí, ale trochu rozpačitý, přesto se snažil stát si za svým.
Někdo tu chce zůstat, Laerone. A není sám…
„ Moment..“
Položila jsem vak a vzala za napůl rozvázaný uzel, který se sám rozvázal. Těm ostatním jsem pomohla. Plášť se rozložil a na barevné skořápky dopadlo světlo. Jsou tak nádherné. Většina z nich se držela pohromadě, jako by je tam drželo hnízdo, nebo tak prost byly nakulené, ale pár z nich bylo tak mimo, byly to ty, z kterých vycházela směsice naléhavých pocitů, jako by se snažili upozornit, že tady prostě zůstávají. A nebylo jich zrovna málo. Pět vajec, která se rozhodla rozkutálet se do světa v jiném čase než v tom, ve kterém jsem je potkala.
Proč si na ně nevzpomínám. Proč… proč odešli a neviděla jsem je.
„ Někdo z vás odsud neodejde sám…“
Usmála jsem se na skupinku, která se teď asi dost udiveně dívala na to, co ukrýval můj plášť. Cítila jsem to. Tu radost a přesto malou nejistotu od některých z nich.
Znají příběhy? Vyprávěl jim Edron o tomto světě? Vědí, co se bude dít anebo raději těch padesát let vynechal a říkal jim jen o dávných minulých časech? Věděl, že tu zůstanou? Musel to vědět, vždyť on už tady Edron přeci jen je…
" Myslím, že se Zářná jednota rozšíří. Nebo alespoň se objeví pár dalších dračích jezdců, matko.“
Ani nevím proč, ale ty bolestné pocity z bitvy byli pro tuhle chvíli úplně pryč. Pro teď mé srdce schovalo bolest, protože se chystala velká chvíle radosti a nové naděje. Chystali ji oni, ti malý tvorové schovaní pod skořápkou, která se nedá rozbít.
„ No.. jestli jste si jistí…“
Vydechnu tiše, když se skloním k vejcím.
„ Co cítíte vy? Ve vašich srdcích. Vašich duších.“
Dotkla jsem se jednoho z vajec a jemně po něm přejela prstem.
„ Lórno…“
Natáhla jsem ruku směrem k oslovené a naznačila jí, ať jde k nám. Následně jsem přizvala i Nala a Rala a také Finergara. A každému jsem dovolila sáhnout mezi vejce, které o sobě dávali vědět. Až tam nakonec zůstalo z nich jen jedno poslední. Zvedla jsem ho do náručí a postoupila mírně vpřed, směrem k Hilburovi.
„ Povstaň.“
Požádala jsem ho. Počkala jsem, dokud se nepostavil a nepodíval se na mě.
„ Učinil si mnoho zlého, ačkoliv pod nadvládou temného čaroděje, ty činy tu stále jsou a je potřeba je dát do pořádku.“
Dívala jsem se mu do očí. Musí nést následky toho, co udělal, i když to nebyl úplně on.
„ A je tu někdo, kdo by ti s tím rád pomohl.“
V dlaních jsem k němu natáhla dračí vejce a pozorovala jsem ho.
„ Pokračuj dál s dobrem v srdci a všechno zlé se v dobré obrátí. Nikdy na to nebudeš sám…“
Počkala jsem, dokud si vejce nevzal a vrátila jsem se k vaku, který jsem pevně zavázala, opravdu byl o dost lehčí. Jakmile jsem byla hotová, vzala jsem svou hůl a vak a postavila jsem se vedle Laerona.
„ Od teď už mezi vámi není žádný rozdíl v postavení. Vybrali si vás draci. Někteří z vás dostali druhou šanci. Chyťte se jí a nepouštějte. Čeká vás velmi těžké období, země jsou zpustošené válkou a bude potřeba každé ruky, aby pomohla v jejich obnovování.“
Nadechla jsem se a vydechla.
„ Přijde čas, kdy draci zmizí. Nevím proč, nevím kam, ale je jisté, že se znovu objeví… důkazem je toho můj Laeron a tenhle vak. Užívejte si s nimi života a dělejte všechno pro to, aby to byl dobrý život.“
Zadívala jsem se na vejce, která drželi v rukou a mírně jsem se pousmála. Teď už jsem neslyšela žádné naléhání ani prosby. Byli spokojení.
„ Musíme jít, Laerone. Jen nevím jak…“

Na větvy

Zůstala jsem na místě ležet, protože povězme si to upřímně, nebyla jsem v kondici se pohnout.
Zavřela jsem oči a prostě sbírala síly. Za posledních kolik let, nepamatuji se, že bych někdy takhle dopadla...
Moje myšlenky, ale záhy, kdo ví ale za jak dlouho, utne něco jiného. Pohyb.
Nejdřív, myslela jsem si, že je to mrtvá, která se bude drát pro svou pomstu vůči mě, ale když jsem pak zahlédla to stvoření, oddechla jsem si.
"Nejsem tak snadno zabitelná, maličký." odvětím mu lehce unaveně.
"Ano, já vím. Letěla jsem od ní..." řeknu mu s krátkým povzdychem, neb mi připomněl, že vlastně pořád není vyhráno. Al a ostatní elfové tam pořád někde jsou a musejí bojovat o své životy.
"Kdyby jen praštila..." utrousím.
"Maličký, pověz. Z nebe spadl drak. Je mrtví?"

Bojové přípravy

Záludná otázka. Tak daleko jsem nepřemýšlel. Byla to chyba… Po tom co jsem vystupoval naoko celkem sebejistě, teď na chvíli zamrznu a nejsem schopný ze sebe nic dostat.
„Tak daleko abyste stihli zprávu předat alespoň půl hodiny před jejich příchodem. Předpokládám, že budete rychlejší než pochodující jednotky… A už běžte, můžou být za humny.“
Nejsem si tím stoprocentně jistý… Vlastně vůbec, ale čas bezprostředně předtím bude třeba. Bude to klíčový moment. Ale tihle ovčáci by měli znát okolí natolik dobře, aby to klaplo. Zápal! Obrazně i doslovně to je třeba pro úspěch. A ten tito vesničané mají. Přeci jenom brání svůj domov, nedivím sem jim.

„No je to něco docela ji…. Něco co budeme potřebovat! Kápl jste na to hostinský! Naplňte co nejvíce skleněných lahví pálenkou a vložte do nich kus látky, ať ta látka dosáhne až do pálenky a zároveň jí kousek čouhá nahoře.“
To by mohlo dobře fungovat. Nejlepší zbraň co by se dala vytvořit… Teda pokud máme dost lahví a pálenky.
„ A všichni ostatní.“ Zavolám, abych znova upoutal pozornost.
„Musíme sehnat co nejvíce pochodní. Pokud má doma ještě někdo nějakou pálenku ať ji donese tady hostinskému, on už ví co s ní.“ Přitom ukážu na robustního muže, který mi před chvílí vnukl spásný nápad.
„Zbytek bude shánět cokoliv co hoří a nachystáme past. Pokud je pravda, že je ničí oheň, tak se jej pravděpodobně budou bát nebo alespoň štít. Proto JIM musíme připravit nejlepší očividnou cestu a ostatní zahradit hořícím dřevem. Sehnat všechny na jedno místo a pak jim zahradit cestu, nejlépe nějakým vozem a vše v tom uzavřeném prostoru zapálit… Zapálit právě tou pálenkou o které jsme před chvílí mluvili. To už vám všem vysvětlím později.“

Pokud nikdo nebude mít žádné otázky vydám se rázným krokem do hostince, abych zkontroloval jak jde výroba „ohňolahví“ a taky si musím zkontrolovat své výbušniny, ty taky budou třeba. Čím jistěji budu vypadat tím lepší to bude pro morálku vesničanů.
I když... Teď mám velkou chuť odejít za barbarem a doběhnout jej…