Vesnice

Vidím, že můj plán vyšel napůl. Spíš tak na třetinu. Přišel jsem o jeden klon a lapkové se dali do pohybu. Musím jednat rychle. Přetáhnu si roušku přes nos. Největším nepřítelem v boji je myšlení, které potláčí instinkty. Vyběhnu směrem k peroucí se dvojici. Nechám svůj klon, aby se přetočil na záda a dostal se tak pod lapku, avšak držící jeho ruce. Snaha lapky dostat se na nohy by v tom mohla značně pomoci. Z opasku vytáhnu další nůž. Ve druhé stále držím kouřovou bombu.
Kolenem směruji svůj úder proti lapkově hlavě, nejlépe někam na spánek. Ale pokud zvedne hlavu, nerozpakuji se trefit jej přímo do obličeje. O zbytek už se postará klon, zatímco mířím k rohu. Už zpoza stěny napřáhnu ruku s dýmovnicí a vyhodím ji proti ostatním lapkům, sotva se rukou dostanu dostatečně za stěnu. Vyčkám reakce, počítám, že se splaší koně a možná někteří z lapků spadnou na zem. Vykouknu z poza rohu a sleduji, ze které části kouřové clony vyběhne první cíl, po kterém vrhnu svůj nůž. Pokud zasáhnu svůj cíl, propletu prsty v jednoduchém gestu a znovu zmizím za rohem, nechávajíc na mém původním místě, viditelném pro lapky, falešnou návnadu, která vypadá jako já. Narozdíl od klon, návnada se nemůže hýbat ani bojovat, ale nestojí téměř žádnou energii. A poskytne mi pár vteřin. Pokud klon ještě neukončil kopiníkův život, pomohu mu s tím a zamířím se ukrýt za další z domů. Pokud je to možné, klon nechám vyšplhat na střechu domu, ze kterého jsem předtím skupinu pozoroval. Je to trochu hra na honěnou, ale proti jezdcům a navíc se střelnými zbraněmi, mi nic jiného nezbývá.

Lapený nebožák
Rakash

Muž k tobě zvedl oči plné utrpení, když jsi se tam objevil a začal prozkoumávat, jak je tam vlastně zavalen. Hrana vozu mu zavalila spodní část těla a část pravé půlky trupu, takže je zaklíněn pod vozem opravdu nešťastně a lze předpokládat zlomeniny a vážnější zranění, možná i vnitřní.
Abys mohl trosky nadzvednout a odsunout z raněného muže, bude třeba vzít vůz za to co zbylo z jeho boku. Budeš muset prostě doufat, že dřevo vydrží. Zabral jsi a dřevo zapraštělo, zavrzalo a.....vydrželo. Pomalu jsi napínal svaly a zvedl tu tíhu na svá bedra. Vůz byl těžký, jako tažný vůl, ale s trochou píle jsi jej začal posouvat po kousíčcích od zraněného muže a postupně jsi jej takto vysvobodil. Slyšel jsi, jak úlevně vydechl. Při pohledu zpět na něj jsi viděl pokroucené končetiny a krev prosakující na několika místech oblečením.
"Děkuji ti cizinče...."
Hlesl vděčně, těžko říci, jestli tě vlastně viděl, nebo jestli je jeho zrak zakalen. Chtěl jsi se ho začít ptát na věci, které tě zajímaly, ale než jsi stačil promluvit a muž zasténal a pokusil se zdravou rukou nepatrně pošoupnout.
"Mu-síme pryč.....tady nejsem v bez....pečí."
Vydechl přerývaně a námahou. Jeho slova ještě neodezněla a uslyšel jsi zakřupání, pak mlasknutí a nepříjemné loupání, ze kterého mrazilo. Když tvůj pohled slétl směrem po zvuku spatřil jsi, jak ti, které jsi zde našel vstali s dokořán otevřenýma nepřítomnýma šílenýma očima a vydali se tvým směrem, neohrabaně ale přesto.
"Ach bohové ne....to neeeee."
Zakvílel muž, napočítal jsi asi 8 těchto oživlých mrtvol, z čehož snad jen tři byly nějak slušně ozbrojeny mečem nebo sekerou. I tak ti instinkt velel, abys nepodcenil tohoto nového nepřítele.

Po tvrdém přistání
Lenora

Zůstala jsi ležet roztažená na větvi a odpočívala. Únava byla větší, než jsi očekávala a bolest se rozlévala celým tělem, nebyl to jen nakousnutý zadek, co bolelo. Čas se ti na okamžik slil, zpátky k pozornosti tě přivedl až lehký tlak na tvém břiše.
"Seš mrtvá?"
Ozval se zvědavý jemný lehce pobavený hlásek směrem od tvého břicha. Když jsi zvedla hlavu a podívala se tam uviděla jsi, jak ti na břiše stojí rozkročený malý mužíček.

"Tak přece jenom žiješ.....hmm no neměla bys tu tak ležet kolem zuří válka."
Prohodil mužík s křidélky a kriticky si tě okem zhodnotil. Určitě se jednalo o druh víly.
"Ty teda koukáš.....ses praštila do hlavy?"
Povytáhl tázavě obočí.

Hlasy v hlavě
Lirtiel

Starý Hillbur se usmál.
"Moudrá slova Lirtieli. Naučit se komunikovat myšlenkami není až tak těžké naštěstí."
Pokývl hlavou a když se svezl rozhovor k nepřátelskému ležení za řekou. Jeho bílé obočí se stáhlo zachmuřeně k sobě.
"Způsob určitě je Lirtieli, ale jestli k němu budou prostředky, to je věc druhá. Obávám se, abychom další útok ustáli. Naše armáda se tu nezdrží věčně bojuje se na více frontách."
Odpověděl zamyšleně ale pak se lehce usmál.
"No....ale zpět k tomu, co se chceš naučit. Když s někým chceš navázat myšlenkové spojení, je třeba nejprve vyhledat onu mysl. Vycítit jí svým nitrem a lehce se cizí mysli dotknout, když tě pozná otevře se ti, v opačném případě se může uzavřít. Zatím tě nebudu učit, jak do něčí mysli proniknout násilím, to by bylo na dýl, ale tento základní princip navázání spojení a následné komunikace si zautomatizuješ rychle neboj."
Odlehčil a změnil najednou jezdec celou situaci.

Sladké a zmatené dítě
Nalaya

Matka se na tebe konejšivě usmála a pohladila tě po tváři.
"Jen klid mé dítě. Udělala jsi, co bylo v tvých silách."
Laeron seděl smutně se skloněnou hlavou vedle tebe s ocáskem omotaným okolo svých tlapek. Patrně i on nebyl nadšen z výsledku bitvy a možná se sám trápil tím, že toho moc neudělal.
"Nemusíš se bát tvůj poklad je tady."
Kývla matka a jako na povel se odsunul její trůn o kus vzad a v prostoru pod ním byl vidět vak s tvými vejci.
"Ne má drahá, viděla jsem, že přijdeš, budeš bojovat a zachráníš náš lid."
Řekla konejšivě a znovu tě láskyplně pohladila po tváři.
"Neděkuj má to tak být. Pomůže ti v těžkých chvílích."
Pokývla hlavou k meči. První, kdo na tvůj proslov reagoval byl Finergar.
"Tuž pravdu máš. A bylo mňa ctí s tebu stát v bok v bitvě."
Poptáhl nosema utřel si ho rukávem košile.
"Poneseme jeho odkaz dál."
Kývl Nal.
"A nikdy nezapomeneme, cos pro nás udělala."
Dodal Ral s vděčným úsměvem. Gor´rew si přitiskl opět pěst na srdce a sklonil hlavu. Uslyšela jsi tichounká klapnutí a zašustění, když se tvým směrem vydala Lórna se smířlivým výrazem na tváři. Když došla na dosah usmála se a stiskla ti lehce rameno.
"Terekvil arte.....arhhhh...."
Začala ve svém jazyce, ale pak se zdála rozzlobená sama na sebe. Na chvíli jsi jí viděla, jak se soustředí, přemítá a jazyk se jí srandovně převaloval mezi rty, jako dítěti, když se o něco snažila.
"Děkuji......sestro...."
Vyšlo z jejího hrdla nakonec lámaně a dost krkolomně, patrně se jednalo o první slova, které kdy vyřkla v obecné řeči. A až nyní sis všimla, že Hillbur byl jediný, kdo celou dobu zůstal klečet mezi tvými společníky se skloněnou hlavou a neodvažoval se vzhlédnout k tobě ani tvé matce.
"Ne zas tak těžké.....já tebe taky."
Usmála se na tebe vlídně a podala ti vak s vejci.
"Jsem na tebe pyšná Nalayo."

Válečná rada

Zavrtím hlavou, když mi řekne, že jsem neselhala a nakonec přitiskla tvář k její dlani.
„ Věřila jsem… věřila jsem, že ho zachráním…“
Zašeptám s tichým vzlyknutím, skoro jako malé zrazené dítě svou nejpohádkovější představou o konání svého hrdiny, který je však ve skutečnosti jenom obyčejný člověk.
Ten pocit, který mi prošel tělem byl víc než zvláštní. Neobvyklý a celkově takový… jako by bylo něco neodkladného, co dál musím udělat. Zachvěla jsem se a se slzami v očích pohlédla na matku.
Musím jít… ale kam…
Sklouzla jsem pohledem k Laeronovi a skousla si ret.
„ Musíme pro vak s vejci…“
Šeptnu k němu tiše a zvednu se na nohy. Rychle si otřu slzy a už už chci jít pro to cenné, co mám ochraňovat, když mě matka zastaví. Zadívám se na to, co mi dává do rukou a znejistím. Otcův meč. Nikdy jsem ho vlastně neviděla… až dnes…
„ Tohle si viděla ve své vizi, že? Že přijdu a budu tu bojovat… A stejně přijdu pozdě. Vždycky sem dorazím pozdě.“
Šeptnu tiše a sevřu v dlani meč, který nakonec připevním k pásku. Sice trochu krkolomně ale prozatím bude držet dobře.
„ Děkuji.“
Podívala jsem se jí do očí, ale pak jsem sklouzla pohledem k Laeronovi.
„ Vak zůstal v pokoji, nebo je někde tady?“
Zeptala jsem se matky. Vejce měla zůstat pod nejpřísnějším dohledem, moc doufám, že to byl dohled královny. Protože ona vždycky měla velmi přísný dohled.
Otočila jsem se k mým novým přátelům, tedy Nalovi, Ralovi, Finergarovi a Lórně. A také vůdci orků.
„ Děkuji vám všem, že jste při mně stáli a pomohli zahnat to zlo. Ačkoliv zůstalo neporaženo, naše království přežilo. Se strašlivými ztrátami, ale jsme tu a jednou naše království znovu vykvete.“
Se smutkem v očích jsem se pousmála a vzala si od Rala svou hůl.
„ Držte při sobě. I po tom všem, co se stalo. Denwer bude navždy ve vašich srdcích.“
Zašeptala jsem k těm čtyřem a zahleděla jsem se zpátky na matku.
„ Čekají tě semnou těžké chvíle…“
Tentokrát byl můj úsměv trochu veselejší, ačkoliv v něm smutek byl stále. Nikdy to nebude mít jednoduché…
„ Mám tě ráda…“
Zašeptala jsem k ní.

Pád

Podařilo se mi osvobodit si ocas z jejího sevření.
A pak už byl jenom pád a pád. Tak, tak se mi podařilo změnit se, dá se říci na poslední chvíly a využít tak o něco menší podoby při záchraně sebe sama.
Nemrtvá padala skrz koruny, stejně jako já, ovšem snažila jsem se větví zachytit a pomoci si tak, při prvních pokusem je všechny pokřupaly pod mou vahou a to ani nepočítám rány, které ošlehávali moje tělo snad ze všech stran, podobně jako kůru samotnou, než se mi povedlo se konečně zachytit také, která mě udržela.
"Ughh..." uteče mi potlačený bolestný stén, když pád konečně zastaví se. Ale nebylo to nic příjemného, svět se poněkud trochu točil a všechno mě bolelo a pálilo jak nevím co, ale žila jsem.
Což nemohu říci o té, co padla se mnou, soudě podle zvuku, tedy spíše naprostého ticha.
Snad... pro mě teď znamenalo dostat se nějak dolů a pak zpátky k Alovi... nebo ugh... až za chvilku...

Velké putování za poznáním
Neznámý kraj, místo útoku

"Hlas větru a přírody mlčí...ptáci...u předků, co se mohlo stát v tomto kraji ?", pomyslel jsem s hrůzou. Ani mrchožrouti nepožírali těla mrtvých. Žádní vlci, vrány, nic co by poukazovalo na život v tomto okolí. Tohle nebylo bojiště. Něco v samotné zemi bylo špatně. Skrze srdce mi projel náznak strachu a já jsem jej akceptoval. Co mohlo pobít tolik mužů a přitom pošpinit samotný odkaz boje ?

Sevřel jsem svou zbraň pevněji. Každý instinkt válečníka na mne křičel, že nebezpečí je blízko a přestože jsem původně nezastihl nic, co by nasvědčovalo přítomnosti nepřítele, nepolevil jsem v ostražitosti.

Znetvoření jaké bylo vykonáno na tělech růžových kůží mne hluboce zasáhlo. Válečník má svého nepřítele porazit jasnou, čistou ránou, aby jeho duše mohla přejít k předkům s úctou a ctí...takové zohyzdění. Uši mi zastříhali a já málem odskočil, pozvedající zbraň, když jsem uslyšel hlas někoho z přeživších !

"Štěstí, či past ?", přemýšlím.

Myslí mi víří mnoho možností, jak mohl nepřítel čekat v zákoutí a napadnout mne. Je rovněž možné, že ten muž nosí nemoc, která by mohla nakazit i mne. Ovšem to je riziko se kterým se na svých cestách setkávám už od doby, kdy jsem opustil svůj klan.

Rychle překonám vzdálenost dělící mne od hlasu a předstoupím před podivnou konstrukci lidí. Opatrně prozkoumám kde všude je možná osoba uchycená. Vím že hraji o čas, proto jím nemrhám. Hledající vhodné místo odkud bych mohl zvednout a pokud možno odsunout trosky ze zraněného mi v tuto chvíli příjde jako nejlepší řešení.

"Vydrž ještě chvíli cizinče. Zvednu z tebe tvé břemeno.", řeknu co nejčistčí lidskou řečí kterou zvládnu, ovšem vím že se neubráním přízvuku a bestiálnosti v mém hlase, která patří všem orkům jako jsem já. Prsty mnohem silnější než lidské sevřu okolo spadeného kusu dřeva. Je mi proti srsti ponechat mou sekeru zpět v koženém očku na mých zádech, ovšem potřebuju obě ruce volné.

Bez jakéhokoliv váhání se vrhnu do práce. Potřebuji vědět co se zde stalo a ten muž potřebuje pomoc. Ovšem...nevím zda mu dokáži pomoci jakkoliv jinak než jej odeslat k předkům s trochou úcty. Pokud bude jeho stav dostatečně přijatelný, ponesu jej.

Nedostatek času
Nalaya

Tvá matka pohlédla na roh a meč. Dělalo jí to problémy ale udržela svůj klidný smířlivý výraz a poklekla k tobě. Její ruka tě pohladila konejšivě po vlasech.
"Ne mé dítě. Neselhala. Zachránila jsi nás všechny. Udělala jsi, co bylo v tvých silách. A teď....."
Nedořekla větu, protože jsi to sama ucítila. Něco v nitru ti to říkalo.
"Brzy budeš muset jít."
Zašeptala tvá matka pravdu, kterou jsi sama cítila a byla sis docela jistá, že i Laeron cítil to samé. Matka sáhla na zem a zvedla roh a meč.
"Dám jej tam, kam nyní patří.......ale tohle....tohle si vezmi mé dítě. Poslouží ti dobře."
Napřáhla ruku s mečem směrem k tobě. Sama sis moc dobře uvědomila, že jsi vlastně vedle rohu nikdy otcův meč neviděla. Nebyl tam.

Válečná rada

Mlčky jsem procházela zachmuřelým městem, uličkami a nakonec i nádvořím a chodbami paláce. Bylo to tíživé a na mě bylo velmi dobře vidět, že je pro mě tato situace strašlivá. Tak strašně to bolí. Tolik to bolí. Přesto, že jsem ho neznala, přesto, že jsem otce nikdy neviděla, tolik to bolí. Slzy jsem držela sotva na krajíčku, ale snažila jsem se je potlačit. Alespoň pro zatím. Pak možná… až bude víc klidu a času. Až… až budu sama, budu-li vůbec někdy.
Nadechla jsem se a vydechla jsem. V krku mě bolelo, jak jsem se snažila udržet si alespoň odměřenou tvář.
Když jsem uviděla matčinu tvář, zbledla jsem ještě víc a držení mé masky se mi o dost ztížilo. Mlčela jsem, když k nám promluvila obecnou řečí a odvrátila jsem pohled stranou jako zpráskaný pes. S nádechem jsem stáhla z ramene otcův roh a vykročila jsem ke královně. Poklekla jsem si před ní a položila jí roh i meč do klína.
„ Selhala jsem…“
Zašeptala jsem tiše, bolestně. Zavřela jsem oči, ale přes to mi po tvářích stekl proud slz.

Válečná rada
Nalaya

A tak byla svolána poválečná Rada. Finergar, Nal, Ral i Lórna tě následovali. K nim se přidal také Hillbur a zástupce orků, který jak jsi zaslechla se jmenuje Gor´rew a je náčelník a vůdce této armády. Všichni jste zamířili do města a zanechali zbytek armády za sebou. Cestou panovala pokleslá podivná atmosféra a jakmile jste vstoupili do trůnního sálu paláce cestu lemovaly palácové stráže bdělé a ostražité a na trůnu seděla tvá matka. Vypadala, jako krásná vytesaná socha, až když jste přistoupili blíže viděla jsi, že její klidný výraz je pouze dobře nasazenou maskou, pod kterou se skrýval hluboký zármutek. Už když jste přicházeli poznala jsi, že její obavy se naplnily a přišlo pouze smíření se.
"Vítejte, děkujeme za pomoc v bitvě vám všem."
Uvítala vás matka v obecném jazyce a snažila se na vás usmát ač ne moc úspěšně.
"Mrzí nás Vaše ztráta královno a omlouváme se, že jsme nedorazili dřív."
Přitiskl si pěst k srdci Gor ´rew a sklonil se na znamení omluvy.
"Není proč se omlouvat příteli. Bez vaší pomoci by naše obrana jistě padla ceníme si všeho, co jste pro nás udělali."
Odpověděla laskavě královna.

Tvrdý dopad
Lenora

Opět ses střetla s nemrtvým drakem a zakousla ses do jeho krku. Podařilo se ti vykroutit ocas z jejích zubů ač ti na něm zůstaly hluboké rány. A pak jste už nekontrolovatelně obě padaly a padaly. S děsivým rámusem propadla nemrtvá dračice skrz koruny stromů a tebe čekal stejný osud. V poslední chvíli se ti podařilo proměnit se do humanoidní podoby. Propadla jsi prvními patry koruny stromu. Větve tě škrábaly a pleskaly, kamkoli, kde se tě dotkly. Konečně se ti zadařilo chytnout se větve, pak druhé a třetí. Nakonec se jsi takto zpomalila svůj pád natolik, žes přistála na jedné z větších větví. Dodrápaná, unavená a palčivým pocitem na zadku. Když jsi se ohlédla na své pozadí viděla jsi na kalhotách rudou skvrnou od prosakující krve. Hold zranění utrpěná v dračí podobě se projevují i v této.
Naštěstí o kus dál nebylo slyšet další pohyb, takže ses možná úspěšně svého soupeře zbavila. Stále tě to však dost sil.

Výcvik s Hillburem Roslandem
Lirtiel

Uslyšel jsi v se ve tvých myšlenkách starý jezdec směje nad tvou toužebnou myšlenkou.
"Neměj obavy zjistíš."
Potvrdí ti. Po celou dobu tvého létání a cvičení tě bedlivě sledoval. Využívat vzdušné proudy a provádět nálety na pomyslné cíle ti šlo dobře. Jak se zdálo měl jsi to prostě někde v sobě. Když jsi opět konečně pyšně přistál před starým jezdcem usmál se vlídně na tebe.
"Jde ti to dobře Lirtieli. A pokud jde o řeč, tak k té musíš použít hlasivky, které máš ještě před plícemi v krku a pomáhají ti vyluzovat hlas, například, když řveš. Musíš se naučit používat svou tlamu jinak, než jen ke kousání, pohybovat jí, užívat při slovech jazyk, jako já a taky rty, to vše ti pomůže nakonec mluvit. Bude to chtít asi cvik a nějaký trénink, ale zvládneš to."
Pokývl hlavou a bezděky se ohlédl k ležení a také tomu nepřátelskému za řekou.