Andor.cz - Dračí doupě online

Přistání

Nevypadalo to, že by moje útoky nějak vnímala, ale na tom nezáleželo.
Nepovolila jsem ve své snaze a dál na ní útočila. Pod moje tesáky dostali se její křídla a z blán mezi nimi, moc nezůstalo. Stejně jako před mím ledovým dechem nebylo úniku. Spokojena s tím, že vynaložila jsem dosti úsilí nad tím, aby nemohla odletět a pád by odvedl svoje, roztáhla jsem tedy křídla s tím, že využiju vzduchu a nechám se vytáhnout nahoru, skoro se to i zadařilo, než ostrá bolest protla můj ocas.
Vztekle zavrčím, když vidím, jak je takhle mrtvola zahryzlá v mém ocase.
Tak jak tedy chceš...
Zaberu tedy, máchnu křídly nikoliv abych odletěla, abych abych do ní narazila, co nejtvrději to půjde a přidala k rychlosti její pádu. Pak pokusím se zakousnout do jejího krku, aby pustila můj ocas. Na odlet asi bude pozdě, ale jakmile můj ocas pustí, odkopnu jí zbylými silami od sebe a sotva se přiblíží vrcholky stromů skoro nadotek, změním svou podobu, abych využila její velikosti a zkusila se zachytit ve větvích těch stromů.

Cesta k městu

Smířeně jsem přikývla, když mi řekl, že si nic nepamatují. Třeba si s tím bude vědět rady matka. Kdo ví, dokud se nezeptáme…
„ Věř mi příteli, že mám podobný pocit.“
Sklesle jsem se pousmála na trpaslíka a ohlédla jsem se po Lórně. Zavolala jsem na ní a ukázala jí, aby šla s námi. Tiše, mlčky jsem procházela mezi Elfy, lidmi, drowy i orky, kteří se pustili do práce. Společně. Tedy Drowowé postávali jen mimo. Pravděpodobně asi pro to, že nám nerozumí.

Kumpanie drancířů
Zumishi

Vyrazil za tebou opravdu jen jezdec s kopím, za povzbuzování svých kolegů. Cválal okolo budovy a zamířil k tvému klonu, neváhal jen rychle a obratně. Tys mezitím utvořil rychlou past. První klon ze sebe dělal lákadlo a dosti úspěšné jezdec mířil dál proti němu. Druhý klon se už blížil po střeše. Jezdec bodl svým kopím, rychle jako had. Klon na zemi se mu snažil uhnout, ale ne dost obratně. Stále ještě nemáš dostatek bojových zkušeností ve všech oblastech, abys své a tedy i bojové dovednosti klonů. Kopí zasáhlo klona do ramene.
"Haháááá mám tě šmejde......ale co to......co je to za čáry?!"
Divil se jezdec, když se najednou po zásahu klon rozplynul o okamžik později vykřikl, když na něj dopadl druhý klon a stáhl jej ze sedla. Málem vás podupal poplašený kůň. Kopí se odkutálelo stranou a klon se na zemi rval s kopiníkem, který se nehodlal jen tak vzdát, chvíli měl navrch jeden chvíli druhý. Mezitím jsi mohl zahlédnout, že ostatní jezdci se rozjeli kupředu, když slyšeli hluk a křik za domem.

Jednání se zajatci
Nalaya

Nakonec se ti podařilo elfy přece jen upokojit a přimět je znovu naslouchat zdravému rozumu, nikoli chtíči po pomstě. Hillbur se zahanbeně zachmuřil.
"Omlouvám se paní avšak má mysl zůstává tápat v temnotách. Kouzlo, které nás svazovalo udrželo naše vzpomínky zahaleny mlhou. Vím jen, že ten čaroděj pocházel z Temných zemí."
Vysvětlil ti, ač sám považoval toto info za velice nedostatečné.
"Pokud to půjde pomůžeme, jak budeme moci."
Kývl nakonec mladík, který jednal za černé rytíře. Ostatní se jali do práce dle tvých příkazů. Odnášeli raněné a odtahovali mrtvé k místům, kde by měli spočinout. Samozřejmě každý národ dle svých zvyklostí. Našli se i takoví, kteří se starali o těla padlých rytířů. Část vašich jednotek pomohla vybudovat lidem tábor a rozmístili dostatek stráží okolo, aby byl tábor neprodyšně uzavřen. Hlídky byly hlavně z řad elfů a orků. Drowové si spíše hleděli svého.
"Jak si přeješ paní."
Kývl Hillbur na tvou výzvu a vydal se za tebou. Když jsi nabídla Finergarovi svezení na koni trpce se usmál a lehce zavrtěl hlavou.
"Děkuji ti, Nalayo ale pudu pěšourem. Teď není pro mňa vhodná chvíla pro sedlo."
Na trpaslíkovi bylo vidět, že jej trápí závěr bitvy, nebylo by divné, kdyby si to bral, jako osobní selhání. Přece jen jeho jednotka byla poslána první zachránit krále, on se tam dostal a mohl jej bránit a v obou případech pohořel a selhal. Ne, že by někdo jiný uspěl, ale trpasličí hrdost a čest byla něčím, co trpaslíci měli v hluboké úctě. Město a jeho brány tebe a tvou skupinu vítaly otevřené dokořán.

Po bitvě

Sledovala jsem černého rytíře, jak si z hlavy stahuje helmici a odhazuje jí stranou, načež pokleká. Pozorovala jsem každý jeho pohyb a naslouchala slovům, která říkal. Slezla jsem z koně, uzdu jsem podala Nalovi. Malého draka jsem nechala na sedle.
„ Nezapudila jsem jej já. On zbaběle utekl. A vzal sebou našeho krále.“
Zadívala jsem se mu do očí. Když se ozval Elf, který volal po pomstě a po jejich smrti vyrazila jsem pomalým krokem k němu. Pak jsem mu položila ruku na rameno.
„ Jejich smrt ti klid nevrátí. A volání po pomstě jen zahaluje mysl temnotou.“
Promluvila jsem k němu tiše, se smutným úsměvem. Pak jsem se otočila a vystoupila opět na kopec, kde jsem zaslechla hlas trpaslíka.
„ Je pryč. A můj otec a Denwer také.“
Zadívala jsem se na něj bolestně a pomohla jsme mu vstát. Když jsem došla na místo, kde můj otec zmizel, povšimla jsem si rohu a jeho meče. Do očí se mi nahrnuly pálivé slzy a několik mi jich po tvářích skanulo, ale nestyděla jsem se za ně. Minulost se změnit nedá. Ačkoliv jsem možná sled událostí trochu posunula, otec je tak jako tak pryč. A Denwer také.
Podala jsem svou hůl Ralovi a zvedla jsem meč i roh do rukou. Projel mnou zvláštní pocit, jako by mi chyběl nějaký střípek do skládačky, protože… vzpomínky, které jsem měla, byly neúplné, ale za to v tuhle chvíli o to víc bolestivé.
„ Král je pryč. Ovšem zůstala tu mocná královna, která však teď bude potřebovat veškerou pomoc s obnovením lesa a našeho království."
Rozhlédla jsem se po elfích bojovnících, kteří volali po pomstě.
„ Chápu, vaši bolest. Dnes jsme ztratili mnoho. Každý z nás tu přišel o někoho drahého. O přítele, partnera, dítě, či rodiče. Všichni jsme přišli o našeho krále. Je to obrovská ztráta, ale tím, že vybijete svůj vztek na těchto lidech, nikomu z nich život nevrátíte. Zeptejte se svého srdce, opravdu zapátrejte až v něm, co by vám smrt těchto lidí přinesla. Útěchu? Spasení? Přišla jsem tu o přítele, o krále, o svého otce. Ale jejich smrt mi nedá nic z toho, co bych si přála.“
Zadívala jsem se na lidi s tetováním ve tvářích. Má hlava souhlasí s ostatními, ovšem mé srdce mi velí jinak.
„ Znak temnoty nejspíše nedokážeme odstranit, ale možná by šlo ho poškodit tak, aby vás už znovu nikdy neovládl.“
Sledovala jsem je, až nakonec jsem se rozhlédla z kopce na zničený les.
„ Ten čaroděj to přežil. A přijde znovu, aby se pokusil království zničit. Musíme ho najít a jednou pro vždy zastavit. To je ten, jenž za všechno tohle může. A je to také on, kdo může za smrt krále!“
Zadívala jsem se na Elfy, kteří tak volali po pomstě, tohle by snad jejich hlas mohlo uklidnit, alespoň pro zatím. Možná by nám mohli pomoct i tito lidé.
„ Pokud víte cokoliv o temném čaroději, kde by se mohl nacházet, co ovládá, jaké má zvyky… cokoliv… mohlo by nám to v jeho hledání pomoci. Možná byste svou pomocí mohli odčinit to, co se tu stalo.“
Rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu tolik unavených tváří, tolik zničených životů, tolik smrti a beznaděje. Ale přežili jsme.
„ Je na čase uctít mrtvé a pak zjistit, kde se temný čaroděj nachází a zničit ho jednou pro vždy.“
Zadívala jsem se na Lórnu a také na velkou skupinu orků, kteří tu zůstali.
„ Bylo by dobré, kdyby velitelé spojenců přišli na setkání s královnou. Musím ji spravit o…“
Zarazila jsem se a na krátko se kousla do jazyka. Ona už to všechno dávno ví… Zahnala jsem slzy a narovnala jsem se.
„ O tom co se tu stalo. A musíme projednat další věci, které nesnesou odkladu.“
Jako třeba to, kam všechny uložíme a jak se vlastně bude pokračovat dál. Nadechla jsem se a vydechla jsem, načež jsem se rozhlédla po všech okolo.
„ Sestavte znovu tábor, který jste tu měli, blízko u města, klidně zde na této planině až odneseme mrtvé. Zůstanete tady, dokud se nerozhodne co dál. A ty, jenž se jmenuješ Hillbur Rosland... Ty půjdeš se mnou a budeš jednat za lid, který přišel s tebou.“
Vydechla jsem, než jsem pokračovala dál a chvíli jsem hledala slova.
„ Vytvořte skupinu, která na tyto lidi dohlédne. Skupinu, která dohlédne na to, aby se nestalo nic jim, ale také, aby oni nemohli udělat nic nám. Pokud to bude možné, budu ráda, pokud nám pomohou s tímto i naši spojenci. “
Podívala jsem se na Lórnu. Nevím, jestli mi vůbec rozumí, vždyť nám vždy vše překládal Denwer. Orci snad ale rozumí dobře.
„ Ostatní najděte přeživší, raněné a odneste je do města. Pak se postarejte o mrtvé.“
Podívala jsem se na Laerona, Nala a Rala a také Finergara. Každý tu přišel o někoho důležitého. Oni o Denwera.
„ Vrátíme se do města…“
Promluvila jsem tiše a sklouzla pohledem k trpaslíkovi, který byl stále značně dezorientovaný.
„ Pojď příteli, svezeš se na mém koni. Dnes si bojoval víc než statečně a tady je země rozmáčená, nešlo by se ti dobře.“
Sklonila jsem se k němu a pak poukázala na svého koně. Zavěsila jsem roh na své rameno a otcův meč jsem se vřela pevně v ruce. Ze sedla jsem stáhla Laerona do své náruče a vydala jsem se s ním k městu, mlčky tiše jsem procházela mezi vojáky i lidmi s tetováním a dívala jsem se vpřed.
Bitva možná skončila, ale pokud nedostaneme toho čaroděje, nikdo nebude mít klid.
Zklamala jsem. Nezachránila jsem život ani jednomu z nich. Celé tohle bylo zbytečné. Proč ... proč jsem sem měla vlastně jít a vidět to?

Kopiník - Klon 1 u něj, Klon 2 na střeše

Zdá se, že nájezdníci mají hodně sebevědomí. Ten, který třímá kopí, se vrhne za námi. To mi hraje aspoň trochu do karet, nemusím vymýšlet složitosti, jak je od sebe oddělit. Klon 1, který je blíže k jezdci, se stáhne ještě více za dům, aby ostatní muži z cesty neviděli na dění. Ještě pohledem zkontroluji, zda se skutečně nikdo další nepustí do pronásledování. Pokud je to tak, překřížím jednu dlaň nad hřbetem druhé a soustředím energie. Na půl vteřiny se mi rozmlží zrak. Když se okolí ustálí, stojím na místě, kde předtím stál můj klon 2, vzdálenější od jezdce. Můj cíl je, že klon 2 na střeše, se kterým jsem si vyměnil pozici, seskočí ze střechy na jezdce a srazí jej z koně na zem. Klon 1 funguje jako návnada. Ne že by jezdec měl čas sledovat střechu, ale i tak je lepší, když bude pozornost jezdce zaměřena na zem. Klon 1 se pouze bude snažit vyhnout se kotoulem do strany zásahu kopím, případně poté pomoci usmrtit kopiníka sraženého na zem.
Sám sleduji, jak jen z pozice na druhém rohu domu mohu, skupinu ostatních. Vezmu do ruky dýmovnici, připravený ji hodit proti skupině, kdyby se rozhodli jít svému kumpánovi na pomoc. Klon 2 vezme do ruky zvláštní nůž odkaz, a seskočí ze střechy na kopiníka jakmile bude v dopadové oblasti. Mohl bych to udělat i sám, ale zbytečně bych riskoval zranění z pádu.

Poválečné strasti
Nalaya

Bylo po bitvě zbytky nepřátelské armády čítající asi pár stovek černých rytířů byly obklopeny nepřáteli ze všech stran vašimi jednotkami. Byla jsi jediná komu se podařilo dostat až na kopec, Nalovi, Ralovi, Lórně a zbytku tvé skupinky to trvalo déle, než se k tobě prodrali. I oni viděli tu spoušť. Chvíli po tom, co čaroděj zmizel, se černí rytíři začali trošku zmateně rozhlížet kolem sebe. Jejich pozornost jsi samozřejmě poutala i ty. Vypadali, jako by ztratili něco důležitého. Když jsi je vyzvala, aby odhodili zbraně, začali zahazovat své meče a štíty na zem. A taky jsi spatřila něco dalšího....prvního z černých rytířů v první řadě, jak poklekl na jedno koleno a sklonil před tebou hlavu a sňal si přilbici.
Když zvedl váhavě svou hlavu spatřila jsi tvář mladého vojáka.

"Odpusť nám naše činy má paní. Ten čaroděj nás svázal svými kouzly a vzal nám naši vůli. Znamení na našich tvářích jsou toho důkazem."
Viděla jsi temné tetování, které se mu táhlo okolo očí.
"Tím, že jsi jej zapudila jsi nám dala svobodu. Děkujeme ti."
Vyřkl rytíř ta překvapivá slova a ty viděla, jak další a další rytíři před tebou poklekaji a snímají helmy. Muži i ženy, jejich tváře hyzdila podobná tetování a všichni do jednoho skláněli zahanbeně své hlavy.
"Mrzí mne, co jsme způsobili."
"Zabte je všechny! Zasluhují popravu!"
Ozval se z armády elfí hlas, volající po pomstě za váš lid a vašeho krále. Orkové přihlíželi chápavě nad vaší ztrátou připraveni se dál bít. Drowové naproti tomu stáli, jako sochy z kamene neteční ke všemu čekající na další rozkazy.
"Jako, že se Hillbur Rosland jmenuji přísahám, že už nikdy nepozvednu zbraň jinak, než k obraně království."
Opět sklonil hlavu. Někteří elfové volali po krvi, jiní mlčeli a čekali na tvé vyjádření. Nikdo ze zajatců se nerozhodl se vám postavit, nebo nesložit svou zbraň.
"Tož kurva.....kďe si ty zakuklenec...."
Uslyšela jsi malátný zmatený hlas Fenergara, který mluvil úplně mimo aktuální téma a drápal se jako opilec po opici na nohy hmataje po své sekeře. Je div, že ten náraz přežil. Bezděky ti taky sklouzly oči k zemi, kde ležel nepoškozen, jako zázrakem Roh Králů, roh tvého otce a vedle něj se v trávě třpytilo ještě něco. Jeho meč......v tu chvíli sis vzpomněla na dobu svého dětství, kdy jsi viděla roh poprvé stát na podstavci ve vaší památné síni a matka ti u něj vyprávěla něco ke tvému otci a k tomu, co se tehdy stalo, byly to jen útržky, které nechtěly vyplynout napovrch, ale něco uvnitř tebe ti dávalo pocit jistého dejavu.....i tak jsi měla však pocit, že ti stále něco unikalo.

Vítězství? Pro naše království ne...

Spěchala jsem.
Vydrž. Vydrž… ještě chvíli otče…
Srdce mi bolestně bušilo v hrudi, jako by se chtělo probouchat ven. Ty, kteří se přidali k mému tažení jsem skoro nevnímala, jen okrajově jsem si všimla Nala, Rala a Lérny a pár zvířat a Drowů. Sledovala jsem vrchol kopce, kde zůstal temný čaroděj a otec s posledními svými muži. Ten muž byl tak strašně mocný, až jsem z něj měla strach. Měla jsem strach. A ne jen o sebe. Otec žil. Přežil bitvu a to znamená, že jsem něco změnila.
Přeci o něj teď nepřijdu!
Kohosi, kdo mi stál v cestě, jsem přetáhla holí a srazila ho k zemi, zatím co mu led zarůstal pod brnění a znemožnil mu další pohyb. To už jsem ale dál nevnímala. V tuhle chvíli mi to bylo jedno. Nezáleželo na nikom jiném než na otci. Bylo to tak strašně daleko.
Slyšela jsem, o čem mluví, ani nevím proč, ale slyšela jsem všechno z toho a viděla každý pohyb. Měla jsem zastavit a zkusit poslední kouzla, zkusit to… ale já se hnala vpřed.
„ Otče!“
Vykřikla jsem. Plamen najednou vzplál a byl tak černý, jako zlo samo v srdci toho čaroděje. A najednou byli pryč. Ale já se nezastavila, jako ostatní. Prohnala jsem se mezi zaraženými válečníky až na samotný vrcholek kopce, kde zůstal jen spálený doutnající kruh. Teprve až tam jsem donutila koně zastavit, tak, že se vzepjal na zadních a málem mě shodil. Ale já se udržela a udržela jsem i malého draka.
Má hlava řvala po pomstě a srdce mi krvácelo.
Zabte je… všechny do posledního… pobijte je!
To se mi honilo hlavou, ovšem mé srdce se vzpíralo takovému činu.
To ti útěchu nepřinese…
Do očí se mi draly slzy. Bolestné slzy. Změnila jsem sice bitvu, ale výsledek byl stejný. Přišli jsme o krále a matka o manžela a navíc i nejbližšího přítele.
Stála jsem tam a snažila se sebrat to, co zbylo z toho, co jsem kdysi byla já. Změnilo se toho až moc. Vidět otcovu smrt z první ruky a ne jen z vyprávění. Vidět celou bitvu ač vyhranou, tak vlastně prohranou a zdrcující.
„ Složte zbraně…“
Můj vlastní hlas se mi zdál cizí. Ochraptělí a sotva slyšitelný.
„ Složte zbraně!“
Zkusila jsem to znovu a tentokrát jsem se zadívala na zbytky černé armády.
„ Černí rytíři vzdejte se a bude vám umožněný odchod. Ti, kdož poskytnou informace o Vašem pánovi, dostanou proviant na cestu a budou odvedeni na okraj lesa hlídkou, takže projdou lesem bez potíží. Pro ostatní... Elfové dostanou rozkaz vám neublížit po dobu dalších tří dnů.“
Sledovala jsem celé bitevní pole.
„ Složte zbraně a vzdejte se, nebo vaše životy skončí teď a tady. Už neuniknete.“
Za zády se mi zablesklo a záhy se kolem rozduněl hrom. Ozbrojení odsud už neodejdou.
Stála jsem tam na kopci a čekala na jejich reakce.

Vítězství za vysokou cenu
Nalaya

Tři různorodé armády a zbytky té tvé drtily z tří různých směrů černé rytíře a nutily je ustupovat jedinou možnou cestou zpátky do lesa. I tak byly ztráty na obou stranách značné a vítězství bylo vydobýváno velmi těžce. Sama jsi se drala kupředu do boje. Laeron nadskakoval v sedle, jako semínko květinky a snažil se udržet. Nal a Ral hnali znaveně své koně v těsném závěsu za tebou. Připojila se k vám i Lórna a několik Drowů. Zahlédla jsi, jak se za tebou zahemžilo několik vlků, medvěd, dvě dryády a tři kentauři. A prodralo se k tobě i pár dalších. Nesourodá skupina, která se vydala skrze vlastní řady do první linie, aby hnala nepřítele zpátky na kopec. Bitva byla v podstatě vyhraná. Nepřátel ubývalo a vaše naděje stoupala.
Mezi vámi a kopcem byly zbytky nepřátelské armády, které se rvaly, jako lvi a ustupovaly pomalu vzad a nahoře na kopci byl dočista jiný výjev. Viděla jsi tam skupinku černých rytířů, ohnivého muže, několik elfů bojujících, jako nikdy v životě, jeden z elfů byl oděn v zářivě bílo stříbrném brnění, které jsi znala jen z obrazů.....obrazů na kterých byl znázorněn tvůj otec......a proti němu tam stál ten neznámý čaroděj, který vám tu způsobil, takové problémy.
"Mě nemůžeš porazit elfe! Padneš, jako nakonec padnou všichni před velkými pány ty jen budeš jeden z prvních z nich!"
Zahřímal do okolí hlas čaroděje prosycený nezměrnou moci, ze které šel mráz po zádech.
"Bitvu jsi prohrál čaroději je čas se vzdát! Za Růži!"
Křikl tvůj otec a vrhl se kupředu jeho meč proťal vzduch nelidskou rychlostí, vzduch naplnil smích čaroděje. Děsivý a posměšný Udeřil koncem hole do země a zadunělo to, jako by hora byla kovadlinou a nebe kladivem, div vám nepraskly ušní bubínky. Než král Miken stihl dokončit svůj sek odlétl o pár metrů zpět kutáleje se v prachu trávě. Elfové, kteří jej bránili odlétli mnohem dál a zůstaly ležet. Miken však ne. Tvůj otec nebyl z těch, co by se vzdávali. Zvedl se na koleno stále svírajic meč.
"Vrať se zpátky odkud jsi přišel zrůdo!"
Zvedal se. Čaroděj byl rychlejší udělal krok dopředu a volnou rukou obepnul prsty okolo Mikenova krku a zvedl jej do vzduchu, jako peříčko, které kope nohama a snaží se osvobodit ze sevření.
Byla jsi tak daleko a vše se odehrávalo tak rychle.
"Ty smrdi držko tu su!"
Vřískl Finergar, trpaslík, který se tam objevil, jako zázrakem a vyšel zpoza klesajícího ohnivého muže. Vzduchem už letěla jeho sekera.
"Nezastavíš mě trpaslíku!"
Máchl čaroděj holí a sekera v letu explodovala a Finergar narazil zády o kmen stromu.
"Já ne....ale von jo...."
Hlesl Finergar než se jeho oči zavřely.
"Hrááááááááááááá! Mikeneeeeee!"
Zařval zuřivý známý hlas Denwera, který se vyřítil z lesa a ťal rychleji, než to stihl čaroděj postřehnout. Ozval se bolestný výkřik a lapání po dechu, když Denwer přesným sekem uťal ruku, která svírala hrdlo krále. Na nic nečekal a vrhl se do dalšího drtivého seku. Čaroděj už však opět reagoval a jako zázrakem se Denwerovi vyhl.
"Za tohle krutě zaplatíš!"
Zavrčel a svírajíc hůl v jedné ruce mu její hlavici osazenou krystalem zarazil do břicha. Denwer bolestně hlesl a vytřeštil oči.
"Vrať se mezi červy, červe!"
Dalším úderem ho zasáhl do obličeje a Denwer padl do trávy. Meč jen s cinknutím dopadl na zem.
"A ty králi půjdeš se mnou, ještě jsme neskončili."
Přišlápl ho čaroděj nohou a pozvedl svou hůl a udeřil s ní do země.
"Jen přes mojí mrtvolu...."
Vydechl Denwer přes zkrvavená ústa a zabodl dýku do nohy svého soupeře. Hůl však již udeřila do země a všechny tři je pohltil černý oheň. Slyšela jsi jen bolestný křik svého otce a Denwera a pak....byli všichni tři pryč. Zůstal jen vypálený kruh. Obě strany byly celým výjevem tak zaskočeny že pro tento okamžik ani nebojovaly a všichni jen zírali nahoru na ono místo. Nemohla ses tam dostat rychleji a pro dostatečně mocné kouzlo, kterým bys zasáhla taky nebylo dostatek času. Byl to palčivý pocit, cítila jsi i Laeronův smutek, ale taky jeho konejšivé obětí na duši.

Bitevní vřava

Les byl poškozený. Hodně zničený a zasažený zlem, které sem přitáhlo, aby nás zničilo. Bude trvat strašlivě dlouho, než se dá znovu dohromady a známky po tomhle střetu tu budou ještě za velmi dlouhou dobu.
Bitva znovu nabrala na spádu a rychlosti, jak orci vtrhli do prvních řad nepřítele. Ovšem mě se to všechno zdálo tak zvláštně zpomalené, když jsem uviděla za našimi vlastními zády armádu Drowů. Koutkem oka jsem zahlédla, jak Nal a Ral upřeli pohled stejným směrem jako já. Byli unavení a v tu chvíli bylo vidět, že jsou bezradní. Byli jsme tady všichni jako slepice na odstřel, absolutně nechránění, v zádech. Zásadní chyba, ovšem bohužel já nejsem válečný taktik. Ne že by mě to omlouvalo.
A pak kuše zamířili proti nám. Zůstala jsem hrdě stát mezi svými ochránci. Teď už bylo pozdě na cokoliv. Zadívala jsem se na Lórnu, která byla tak krásně rozeznatelná mezi těmi, jež vedla v útoku na blízko do našich řad. Ozvalo se zacvakání a pak byl chvíli klid, jen jsem slyšela svištění šipek. Ale nic nás nezasáhlo. Nás ne. Šipky si našli své cíle mezi černými rytíři. A Lórna se svým vojskem prosvištěla našimi řadami do prvních linií.
Zůstala jsem lehce oněměle stát, sledovala jsem nově rozpoutaný boj, novou naději, kterou nám Drowové a Orci dali.
Bitva ještě není vyhraná, ale snad už jsou váhy na naší straně…
Oddechla jsem si a alespoň na kratinkou chvíli jsem zadoufala, že bude vše už dobré. Zachytila jsem uzdu svého koně do ruky s holí, dost neobratně, ale kůň ač nervní, alespoň neutíkal. Chystala jsem se vyhoupnout zpátky, tedy… první posadit na sedlo draka a pak sebe, když se ozval ten zvuk.
Zamrazilo mne tak, že jsme stála skoro jako přikovaná k zemi a poslouchala jeho volání. Bledší už bych snad být nemohla.
Nikdy jsem ho neslyšela zadout, když ho měl otec v rukou. Neměla jsem tu možnost, když zemřel dříve, než jsem se narodila. Ale jednou jsem ten roh já sama vzala z podstavce u památního obrazu otce a tajně ho odnesla do zahrad. A tam jsem ho rozezněla. Matka tehdy přiběhla bílá jak sníh, ještě bledší než obvykle se slzami v očích. Teď už chápu proč. Protože naposled, když slyšela ten roh, bylo to tady.
Najednou, jako by mě něco kouslo, jsem se překotně vyškrábala na sedlo. S panickou hrůzou v očích. Ani vlastně nevím, jak jsem se tam dostala, ani nevím, jestli jsem tam první Laerona posadila nebo jsem ho prostě nějak pomačkala mezi sebou a sedlem. Ale asi tam seděl první, protože to by se mi asi nepovedlo, ani kdybych byla kamzík.
Z koně jsem měla větší výhled na ten chaos, který se měl nazývat bitvou. Zahleděla jsem se směrem, odkud se ozval roh, když se najednou ozval další, trochu víc známí roh od bran města.
Otočila jsem se a zahlédla poslední jezdce. Poslední zbytek armády, který ve městě zůstal, který původně zůstal na obranu, kdyby se dostal nepřítel přes hradby.
„ Seskupte se!!!“
Zakřičela jsem a zvedla nad hlavu hůl rozzářenou jasným světlem. Jen tím. Nejsem si jistá, že bych přežila další mocné kouzlo. Ale kdyby bylo třeba, udělala bych to.
Notnou chvíli to trvalo, než se uvolnila alespoň malá část toho zbytku, co bývalo mou armádou. Byl to žalostný pohled. Z tohoto se les vážně bude vzpamatovávat velmi dlouho a ne jen les, ale i jeho obyvatelé.
„ Za krále! Za růži!!“
Zakřičela jsem a vyrazila směrem, který byl nejvíce schůdný k místu, odkud se ozval roh mého otce.

Bitevní vřava
Nalaya

Orkská armáda se tvrdě střetla s vlnou černých rytířů. Kolosové a entové spolu zápolili, kde se dalo. Zbytky vaší armády se proplétaly bitevní vřavou a snažily se působit, co největší škody s co nejmenšími ztrátami. Vodní elementálové zápolili s ohnivými muži. Bitva byla krutá a nelítostná, tolik smrti si bude les dlouho pamatovat.
A do toho všeho děsivá armáda Drowů, kteří se hnali z kopce přímo vám do zad. Unaveně jsi tu přibližující se smrtonosnou vlnu sledovala. Laeron se díval podobně, ale s jistým vnitřním klidem.
Nal a Ral zpocení a unavení bojem a tvou ochranou se zadívali na okamžik stejným směrem nejistí si tím, co si vlastně o této další věci myslet.
Bylo však pozdě něco déle rozvažovat bitva zuřila dál.
"Hááááááááááá!!!!!"
Řvala armáda Drowů sborově, když už byla ve svém běhu s odhalenými zbraněmi jen pár metrů od vás.
"Ka´tarná!!!!"
Ozval se silný mužský rozkaz z kopce, kde zůstali přikleklí kušiníci. Muž stál na kopci a mířil mečem do bitevní vřavy a na vás. Kuše všech střelců se najednou pohnuly, v dokonalé souhře zacílili proti vám a pak kuše namířili o něco výše a stiskli spoušť. Ozvalo se mnohonásobné cvaknutí, když déšť šípek lehkým obloukem vylétl kupředu. Bezděky vás zamrazilo a očekávali jste konec. Šipky vám však přeletěly nad hlavami a začaly dopadat mezi černé rytíře, probíjely jejich brnění a zanechávaly je v agónii bolesti umírat. Ve stejný okamžik proběhla vašima řadama Lórna a její armáda za ní.
"Atarian Ru´kar!!!!!"
Řvala Lórna a s ní sborově i stovky a tisíce bojovníků, které sebou přivedla. Zuřivě ale na rozdíl od orků přesto ladně a s přirozenou obratností elfů se vrhli do boje a zatlačili nepřítele zpátky. Nyní v sevření mezi Orky a Drowy mohli černí rytíři ustoupit pouze do lesa, nebo k městu. Další vlna naděje a úlevy vás zahltila. Lórna přivedla svůj lid vám na pomoc. A pak tě zamrazilo. Někde z okraje bitevní vřavy jsi uslyšela zadout roh......roh tak bolestně známý. Byl roh vyrobený z bílého jeleního parohu, který nosil tvůj otec. Krátké dunivé tóny.
O chvíli později na to se ozvaly jiné rohy v odpověď dlouhé táhlé a melodické a brána města se otevřela.
"Ke králi! Za Kvetoucí Růži!"
Křičeli elfové na koních ve svém rodném jazyce a hnali tryskem v klínové formaci přímo proti nepřátelské armádě sevřené mezi dvěma vašimi.