Andor.cz - Dračí doupě online
Dobrodružství
Dračí tesáky a drápy
Družina
| |||
 | Beznaděj a ztracené životy. A také posily, které snad změní misky vah… Povedlo se! Srdce mi poskočilo novou nadějí, kterou jsem přivolala a já se konečně začala zvedat z potoka. Už už jsem se chystala s novým elánem do boje, když jsem najednou pocítila ve své hlavě strašlivý krutý hlas a následně obrovskou bolest, která mne přinutila znovu kleknout. Dokonce jsem toho dotyčného i uviděla. Musí být neuvěřitelně mocný. Díky Matce za mého milovaného draka. Nebýt jeho, zpanikařila jsem a to by nedopadlo vůbec pro nikoho dobře. Zahnal čaroděje pryč a bolest odešla s ním. Náhlá slabost však chvíli přetrvala. Jen malou chvíli, než jsem se znovu začala zatvrzele zvedat. „ Já se nevzdám!“ zašeptala jsem první pro sebe, ale pak jsem zakřičela z plných plic. „ Nevzdáme se!“ Zvedla jsem hůl nad hlavu a i když už jsem cítila víc než jen silnou únavu a vyčerpání, nebylo tu už místo na to, abych se zastavila. Ovšem než jsem stihla znovu začít svolávat déšť a bouři, v dálce se silně zablesklo, tak silně, že jsem se musela odvrátit a skrýt si oči, protože mi jimi projela nepříjemná bolest. Kdo ví, co by se mi stalo, kdybych se do záblesku dívala celou dobu. Zamrazilo mne. Někteří z temných rytířů padli na kolena ve strašlivém křiku a následně vzpláli. Toho čaroděje, který stál proti nám, nedrželo vůbec nic. Ani jeho vlastní armáda pro něj neznamenala nic víc, než nutné ztráty. Zbledla jsem při pohledu na tu hrůzu, kterou začali nově povstalí ohniví muži páchat. „ Laerone…“ [/b]Vydechla jsem, hrůzou z toho, co jsem viděla. Jako bych ho prosila o pomoc. Beznadějně jsem se rozhlédla, protože ani vodní strážci nebyli schopní s tím udělat něco víc. Ještě dřív než se však stihlo stát něco dalšího, ozval se roh. Mě naprosto neznámí. Vytrhl mne z mého hrůzou zkopnělého stavu a donutil mne vnímat víc než jen strašlivý pocit bezmoci. Rozhlédla jsem se a přitiskla k sobě svého draka. Zahlédla jsem je. Ty zelené postavy, mohutné a po zuby ozbrojené. Na spojené kmeny orků. Bylo jich tolik. A jejich zuřivost pocítily linie temných. „ Posily…“ Konstatovala jsem tiše a pocítila jsem jisté trhnutí v srdci. Přišly posily! To znamená, že je rozhodnuto… Pokud vše proběhlo podle linie událostí, otec už nežije… Ale pokud ne… Polkla jsem a rozhlédla jsem se znovu. Ozval se nový zvuk rohů. A neozval se zrovna ze strany, kde bych očekávala naše posily. Ohlédla jsem se za sebe, za naši vzdorující armádu, zachvěla jsem se. Armáda temných elfů. A vedených Lórnou. Snad… snad nezradila… Tvář mi zbledla, vypadala jako čerstvě napadlý sníh. Bledší už to snad ani nejde, pak už bych asi byla průsvitná. Musíš věřit, Nalayo… do poslední chvíle. Do posledního dechu… Zavřela jsem oči. Teď, i kdybych zavelela cokoliv, první salvu šipek to nezastaví. Jen jsem se začala soustředit. Na poslední bouři, poslední možnost, kterou snad ještě budu moci udělat. Poslední možnost, jak vzdorovat těm ohnivým mužům, kteří rozsévali strašlivou smrt v mých řadách. Na matčin smutný úsměv, když mluvila o smrti dvou mužů, drahých jejímu srdci. Na Denwerovu tvář, když věřil, že přežiji tu nákazu. Na Edrona, když jsem přísahala, že ochráním mladé draky. Na otcovi oči, známé jen z obrazů, vyprávění matky a chůvy a odrazu vlastního zrcadla. Na Laerona – mého draka. A také jeho… toho, jež jsem milovala. Arwina… Najednou se má mysl uklidnila. Vždy jsem bojovala za ostatní. A vždy bojovat budu! Otevřela jsem oči a z nebe se znovu spustil prudký déšť. Déšť, který chladil, smýval krev a očišťoval rány. Ale také takový, který mrazil, rozklepával zimou, bolel a v jistých případech, když byl poblíž strážce vody i zabíjel. Takový, který je posílil, takový déšť, který smáčel tvář každého tady. Takový, který se dostal i do těch nejmenších skulinek každého brnění. V hustých mracích zahřmělo… A oblohou v tutéž chvíli prošlehl blesk. „Učinila jsem vše, co jsem mohla, abych svůj domov zachránila, ale už nemám dost sil.“ Vydechla jsem. Zapřela jsem se o svou hůl a zadívala jsem se k nebesům. | ||
| |||
 | Trhající se praporce "Tak se nedej!" Poradil ti Nal, když ťal po hrudi svého soupeře. "Nevím, od toho, co jsme vjeli do bitvy jsem jí neviděl!" Křikl Ral a sehnul se před letícím kopím, které by jej jinak zasáhlo do hrudi. Lítý boj pokračoval a oba bratři se znaveně ohlédli směrem k potoku, který byl žalostně daleko. "Sakra.....fajn! Běž jsme za tebou!" Křikl Ral a začali ti bok po boku krýt záda, abys mohla postupovat. V celé té změti se ještě proháněly dryády, zvířata a někdy dupl nějaký ten ent, takže chaos jedna báseň. K tomu ještě ti železní obři, kteří se k vám blížili a začali rozsévat smrt všude kolem, kdy to jen šlo. Nakonec se ti podařilo vstoupit do potoka a navázat s ním magickou komunikaci. Laeron se zachvěl, když jej omývala chladná voda. Bezděky sevřel tlapky k sobě a ocásek sroloval mezi ně. "Víš jistě co děláš Nalayo?" Přišla jeho nejistá myšlenka, když očima těkal po rozbouřené vodní hladině. Ve skutečnosti jsi to nevěděla, ne přesně ale věřila jsi svým instinktům. Cítila jsi, jak se voda pozvolna zklidnila a nakonec z ní za bublání vystoupilo několik vodních elementálů. Strážců místních vod, kteří ze sebe vydali podivný ryk. V odpověď jim přišel ryk entů. Elemtentálové se vrhli do boje, tak rychle, jak se objevili. Valili se kupředu, jako vlna rozbouřeného jezera a válcovali, co jim bylo v cestě. Metali vodní projektily a řádili v řadách nepřátel. Mezitím se již někteří železní kolosy potýkali s enty. Některým drtili větve a trhali z nich kusy. Jindy zase entové roztrhávali svými kořeny železo těchto kolosů od sebe. "Chceš měřit svou moc s tou mou maličká? Hah....dobrá tedy sleduj, jak tví milovaní umírají!"
Zaduněl ti náhle v hlavě nápor cizího hlasu, tak chladného a krutého, jaký jsi ještě nikdy nezažila. Do mozku ti vyšlehla nepříjemná bolest a kdybys neměla hůl, upadla bys asi do potoku. Dokonce jsi spatřila i jeho siluetu ve své mysli. O okamžik později jsi ucítila v hlavě přítomnost někoho známého. Ochranitelskou a něžnou, která tě tvrdě zaštítila. "Odejdi čaroději!" Zaburácel ve tvé hlavě Laeronům hlas a bolest i cizí přítomnost ustala. Pak jsi ucítila, jak vzduch trochu ztěžkl, jako před bouří a oteplilo se. Někde v dálce jsi zahlédla záblesk jasného světla, tak planoucího, že jsi musela odvrátit zrak, aby ti to nevypálilo oči. Uviděla jsi některé z temných rytíř padat s křikem na kolena. Najednou z ničeho nic vzplanuli a začali hořet. Rozpálili se do ruda a pak jejich křik ustal. Rytíři opět povstali nyní ve své nové ohnivé podobě. Zahlédla jsi, jak jeden z nich chytl pod krkem dryádu a během pár okamžiků jí vysušil. Vodní elementálové pochopili nebezpečí rychle a jali se ostřelování těchto ohnivých nepřátel vodními proudy, ale účinek nebyl dostačující. Zdá se, že čelíš opravdu mocnému čaroději, kterému nezáleží ani na jeho vlastních lidech. A aby toho nebylo málo uslyšela jsi dunět roh.....táhlý a dunivý, ne jako ty které máte vy. Žádná zpěvavá melodie, ale tvrdé dlouhé dunění, jako, když se tříští hora, nebo, jako když běží stádo. Pak jsi uslyšela bojový řev a na stráni na úplně opačné straně, než jste válčili vy začali vybíhat válečníci. Roh opět táhle dunivě zadul.
Začala jsi rozeznávat mohutné zelené postavy vyzbrojené těžkými zbraněmi, jak se zuřivým řevem běží na narychlo formující se linii černých rytířů. Orkové prvním náporem zasadili tvrdý úder, který se zakousl hluboko do nepřátelské linie. Jejich počet jasně ukazoval, že se nemůže jednat jen o jeden kmen, muselo jich být víc.....mnohem více. Už nyní jejich vlna vyrovnávala minimálně vaší početní sílu. "Do boje! Ke slávě! Splňte své přísahy! Pobijte je všechny!" Zaslechla jsi vzdálený křik orkského muže, který kupodivu hovořil obecnou řeči....nebo ti to tak alespoň přišlo. Nepřítel byl nyní sevřen ze dvou stran a situace se zase zlepšila ve váš prospěch. A pak se ozval další roh. Ostrý a méně táhlý. Který zaduněl do tvých zad. Byl slyšet dusot a obzoru za tvými zády se začali rojit bojovníci v tmavých brněních a tmavých kůží. Byli těžce ale elegantně vyzbrojeni, první řada třímala kuše a další byla již připravena vykročit kupředu.
"Atarian Ru´kar!" Zařvala dívka, která vystoupila do čela armády na kopci. Armáda za ní její křik opětovala. Atarian Ru´kar!" Duněl sborový křik a pak se rozběhli všichni bojovníci, jako temná vlna kupředu směrem z kopce. Kušníci mezitím zacílili svými kušemi. Polil tě studený pot, když jsi je viděla přibíhat, tak nečekaně, na tak špatném místě. Ale pak sis uvědomila, že dívku, která je vede znáš! Byla to Lórna! Nyní v tobě hlodala otázka jestli vás zradila, nebo jestli vám přišla na pomoc. Byla to otázka toho, jak moc jsi věřila svým novým společníkům. V novém nastálém chaosu jsi úplně ztratila z dohledu Finengarův klín i praporec tvého otce. Dvojnožec věčný společník Celým vejcem se ti rozlehl klidný vlídný ale trošku smutný povzdech. "Kéž by tomu tak bylo. To bych si opravdu přál.....bohužel ani Zářící Jednota nedokázala ochránit každého draka. Mnozí draci se nám v tom rozhodli pomoci, ale jak oni, tak my jsme umírali při obraně, ostatních tvého druhu. Přišel jsem za ta léta o mnoho dobrých přátel, ne jen z řad dvounožců, jak bys ty řekl." Na chvíli se jeho hlas zamyšleně odmlčel. Cítil, jsi jak na něco vzpomíná, na něco, co ti unikalo. A pak jsi spatřil draka....jen na krátký okamžik jsi viděl sytě fialového draka....nebo spíše asi dračici dle vzhledu.
Sotva jsi to vstřebal byla pryč. Připadala ti známá, i když jsi jí vlastně neznal. Něco v nitru ti říkalo, že bys jí vlastně znát měl. "Omlouvám se špatně jsem se soustředil.....mé myšlenky začínají býti chaotické. Občas mne přemáhají vzpomínky na to, co již není." Jeho hlas ve tvé hlavě byl najednou prosycený smutkem a osaměním. Osaměním a ztrátou něčeho milovaného. Bylo to stejně intenzivní, jako pocity, které musely vyzařovat ještě před chvílí z tebe. Velké putování za poznáním Byl to zvláštní pocit být najednou opět ohrožen něčím neznámým. Když jsi očima zkontroloval okolní terén vše vypadalo až příliš mrtvě nikde se nepohnul ani ptáček, jakoby vše mělo v úctě mrtvé na tomto bojišti. Přikročil jsi tedy blíže k jednomu z těl. Spatřil jsi zohyzděné tělo, které patrně patřilo jednomu z obchodníků. Obličej byl k nepoznání a krev prosakovala všude kolem. "Je.....je tam někdo....? Po-moc.....tady jsem!" Zachroptěl najednou cizí hlas, který vycházel zpod oné rozbité dřevěné stavby lidí. Spatřil jsi tam zvedající se ruku a muže, který měl velkou část těla zavalenou. Musel mít obrovské štěstí, že je ještě naživu. A také velké štěstí, že jsi šel zrovna kolem. Patrně by zde mohl takto umírat i několik dní nepovšimnut. "Prosím pomozte..." Hles muž znaveně a jeho ruka opět klesla. Vesnické trable Sedlák roztřeseně polkl, kývl a rozběhl se k nejbližšímu z domů, aby se mohl schovat, stejně, jako všichni ostatní. "Zatracení ubožáci, už zase před námi utíkaj." Ozvalo se zvolání jednoho z mužů. Patrně patřilo jeho nařčení i tobě, bylo téměř nemožné, aby tě neviděli mizet za domem. "Hej ty tmavý sráči velez!" Křikl jezdec s kopím a pobídl svého koně směrem k domu za kterým jsi zmizel. Ten s lukem vypadal připraven vystřelit, když to půjde. Ostatní měli ruce na zbraních. "To je nemoudré zvát si sem cizince! Mohli by přijít k úhoně a vy také!" Křikl, ten vypadající, jako velitel a podezíravě se rozhlédl kolem. "Tady je ten parchant, schovává se, zapíchnu ho!" Křikl jezdec mizející za rohem a s připraveným kopím vyrazil proti jednomu z tvých klonů. Vůdce Rakr! Nakonec se tři dobrovolníci přece jen našli. Povětšinou se jednalo o místní pastevce, kteří byli zvyklí vyhánět svá malá stádečka mimo ves. "Jak daleko od vsi máme vyhlížet?" Otázal se ještě jeden z nich. "Slyšeli jste lidi obrátíme ves vzhůru nohama a klidně ji rozeberem na kusy, abychom měli, co potřebuje pan Rakr! Postavíme se těm zrůdám!" Zaburácel hlas mohutnějšího chlápka, který by mohl být dost dobře místním kovářem, nebo něčím tomu podobného. Nad tvou otázkou ohledně alchymie se rozhostilo delší ticho. Až pak si odkašlal jeden robůstnější muž. "Ehm....nevím přesně, co to ta alkemie je pane Rakre, ale u nás v hospodském sklepě vyrábím každý rok vlastní pálenku a že je." Zdá se, že neví jestli se vůbec trefil do kontextu hovoru. A po chvíli v něm poznáváš hostinského z hospůdky, ve které jsi ještě před chvílí byl neznámým postem. | ||
| |||
 | Plánování Hospoda je dobré místo než jí zapálí. Sice toho moc o nemrtvých nevím, ale pokud je dokáže oheň efektivně ničit, tak by ho zrovna nemuseli ve větší míře používat, ale kdoví... Třeba je to chybná úvaha, ale pořád zní hospoda nejlépe. "Dobře v hospodě si uděláme základnu. Když nebudete vědět co dělat doražte tam a něco vymyslíme." K tomu co mi vykládali o nemrtvých se nebudu vyjadřovat. Vidím, že jim to nahání strach a proto už na to nebudu upozorňovat. To je jediná cesta k udržení aspoň malého plamínku v jejich srdcích. Z nervozity si vytáhnu zapalovač a začnu si s ním hrát a točit v jedné ruce. To je to co mám rád a to co mě uklidňuje, má malá oázka klidu v tom všem zmatku. "Potřebuju 3 dobrovolníky s rychlýma nohama..." Počkám až se někdo přihlásí, pokud se nikdo nepřihlásí, někoho určím. Zvolili si mě, tak na to mám právo. "Vy 3 budete stráž. Vy budete první co nemrtvé uvidíte a hned jak se tak stane tak co nejrychleji a nejnenápadněji se vrátíte do vesnice a dáte mi to vědět. Musíme mít moment překvapení v rukávu." Když se ujistím, že vše pochopili, otočím se na ostatní. "Všichni ostatní! Musíme nasbírat do hospody spoustu zásob. Potřebujeme salnytr, síru, střelný prach..." Tohle jim toho asi moc neřekne... Musím to podat jinak. "Doneste vše co jde zapálit, hoří nebo vybuchuje... Od balíků slámy, přes dřevo, olej až po síru. Je tu někdo, kdo aspoň trošičku rozumí alchymii? Hodila by se mi pomoc." Doufám, že se tu někdo takový najde, sám asi nebudu schopný tak narychlo stvořit velké zásoby. | ||
| |||
| Jen neztratit naději Něco se mě snažilo vystrnadit z mého vlastního soustředění a dost dobře se tomu dařilo mě rozhodit. Zatřásla jsem hlavou a trochu zmateně jsem se rozhlédla. Mé velké soustředění mě připravilo o pozornost věnovanou mému okolí a bojišti. Jisto jistě tady za těch pár … chvil? Kolik času asi tak mohlo uběhnout... no za těch pár chvil, co jsem byla mimo a soustředila se na svá kouzla, se bojiště změnilo v nenadálí masakr z naší strany. Ovšem… to, že má magie přestávala působit, a také to, že na bojiště přišla jejich pojistka, opět přehouplo misky vah v náš neprospěch. Musím přiznat, že to, co si přivedli, vyděsilo i mě. Co to zatraceně je?! Pevně jsem sevřela otěže, přitiskla si stejnou rukou Laerona k sobě. Klouby prstů na druhé ruce, ve které jsem svírala svou hůl, mi zbělely a pevně jsem sevřela rty. Nesmím ztrácet naději… Věř v sebe! Ztěžka jsem se nadechla a pozvedla hůl k nebesům. Rozpršelo se ještě víc a půda se začala promáčet, víc a víc. Ano stvořím tím nevýhodu tak trochu i pro nás, i když my budeme mít jednoduší pohyb než rytíři v těžkých zbrojích a ty jejich stroje, nebo co to je. Ale Enti by mohli získat převahu. Svými kořeny se mohou bezproblémově zachytit i v hlíně, která klouže na rozdíl od těch… věcí. „ Je tady někdo hodně silně magicky nadaný… Někdo kdo se snaží mě vyrušit….“ Zpravím bratry o tom, co se snažilo a dost možná ještě snaží, překonat má kouzla. „ Kde je Lórna?“ Rozhlédla jsem se. Déšť neustával, a viditelnost pro nás byla menší, ale pořád se to ještě dalo. Musíme zlepšit podmínky pro naši armádu. Aspoň trochu. Minimálně Entům, by tohle snad mohlo pomoct. Zvlášť pokud se ty věci začnou bořit do mokré půdy. A navíc je tu ještě jedna šance. Je tu potok. Pokud bych se k němu dostala, možná… možná bych mohla povolat ještě jednu pomoc. Možná dokonce dvě… i když ti druzí mi asi za svůj vzhled nebudou moc vděční… „ Musíme se dostat k potoku…“ Oznámila jsem těm dvěma a vyrazila hlouběji do bojové vřavy, kde už i já jsem se musela bránit některým útokům. Na každém útočícím, který byl dost promočený, což vlastně byl každý, a koho se dotkla má hůl, začala růst námraza, která zábla, mrzla, zpomalovala a časem možná i zabíjela… Řev bitvy začínal být poněkud ohlušující. Nedalo se v tom skoro uvažovat, protože jakmile jsem se vypořádala s jedním útočníkem, přišel další a všechno se to horšilo. Přišlo mi to jako předlouhá věčnost, než jsem se konečně dostala na okraj rozbouřené vody potoka. A tady nastal nevětší problém ze všech. Musím z koně dolů, abych mohla do rozbouřené vody vstoupit. Pevně jsem sevřela v náručí Laerona a svezla jsem se ze sedla dolů. Otěže jsem zahákla za hrušku Ralova sedla a doufala jsem, že mu tím moc nezkomplikuji boj. Budu potřebovat veškerý možný čas na jednu malou zoufalou prosbu. Anebo velké bláznovství? Musím využít všechno, co mám po ruce, protože jinak tohle projedeme. Já to vím… Královské město musí přežít. Můj otec musí přežít… Ať to stojí, co to stojí… Sklouzla jsem dolů k břehu, který obvykle bývá podstatně níž. Normálně tu bývávalo tak po půli lýtek vody v nejhlubším místě, ale dnes? Voda nad kolena už na samém okraji a postupně hlubší… Potok se téměř měnil v řeku, pomalu ale jistě mohl rozdělit armády na menší bojové útvary s nevyrovnanými silami. Mohl… já vím, že mohl, ale nevím, jestli by to pomohlo. Voda byla rozbouřená, neklidná a naprosto nechtěla spolupracovat. Cítila jsem, že mi vztekem podtrhává nohy, jako by chtěla utopit všechno, co se jí jen dotkne. Byla rozzlobená na všechny, co jí ublížili a nechtěla to jen tak nechat být. Strhla mne na kolena a já měla co dělat, abych nepotopila i Laerona, když mi najednou voda stoupla téměř k ňadrům. Ucítila jsem v ruce jeho vyděšeně zatnuté drápky. Uklidni se… Ani nevím, jestli jsem to říkala sobě, jemu anebo snad vodě ve své vlastní duši. „ Nejsem ta, na kterou se zlobíš…“ Zašeptala jsem k vodě. Cítila jsem, jak se vzpírá, jak bojuje se vším, co se k ní přiblíží. „ Povolej své ochránce. Povolej je, a pomož nám zahnat ty, kteří ti ublížili. Povolej duchy vody…“ Přejela jsem po rozbouřené hladině prsty a holí, a hladina se krátce uklidnila. Znovu se rozbouřila, ale tentokrát už nezmítala semnou. Hladina v mém okolí poklesla, dost možná poklesla i mnohem dál, ale to už jsem neviděla. Ucítila jsem chladivý dotek na tváři. „ Volám Vás, strážci vody. Volám vás do boje. Přijměte mou energii, abyste se mohli vzepřít tomu, jenž se snaží vás zničit. Přijměte mou sílu, a použijte ji k boji s naším nepřítelem!“ Můj hlas postupně sílí, až přechází do hlasitého volání. A voda se rázem uklidnila. Jako by na ní snad nedopadali kapky deště. Jako by najednou nebyl nikdo, kdo by do ní šlápl nebo upadl. A pak začala vřít. Ani nevím na kolika místech, ale snad po celé délce bojiště… Nevařila v pravém slova smyslu, ale bublala, jako by se z ní chtěl vynořit někdo, kdo pod ní byl už velmi… velmi dlouho. „ Bojujte! Po boku strážců lesa! Po boku nás všech! A nic jim nedejte zadarmo! Neustupujte!!!“ Zakřičím. Voda poklesla tak, že jsem klečela jen v jedné z pár kaluží, mokrá víceméně až na kost, držící v náručí zlatého draka, a v ruce hůl. A po mých bocích…
Jim už nevadí vůbec déšť ani krupobití. „ Použijte všechnu svou magickou moc k tomu, abyste je rozdrtili… zahnali…“ | ||
| |||
 | DRAČÍ NÁŘEK Opět mou mysl rozezvučel smích onoho cizince. Začínal mě tím dopalovat. Zlobilo mě to. On se mi smál, Moander si ze mě utahoval a já?! JÁ?! Přece jsem neříkal žádné hlouposti!! Jen ten cizinec. Mluvil o věcech, které…které toliko nedávaly smysl. Nebo při nejmenším ne tolik, jak bych si přál. A rozhodně mě dráždilo ještě víc (a především mátlo), jak v jednu chvíli se mi směje a v druhou obdivuje. Už jen z dračí přirozenosti jsem se pod jeho obdivy chtěl dmout pýchou, ale ty pocity kazil cizincův smějící se předchozí výstup. | ||
| |||
 | Nájezd Podle popisu se zdá, že se skutečně jedná jen o jedince, kteří se nechtějí živit společensky uznávanou slušnou činností. Bylo by dobré, kdyby se všichni vesničané ukryly hromadně do jednoho domu. Větší pocit bezpečí a pro mne více manévrovacího prostoru. Jenže ani to mi není dopřáno. Natočím hlavu ve směru blížících se koní. Sedlákova slova mi potvrdí moji domněnku. ,,Běžte se všemi dovnitř a zabarikádujte se ve sklepě nebo na půdě." vezmu sedláka za rameno a rukou mu poukáži směrem k domům, aby se hnul. Nepotřebuji, aby se tady potloukalo zbytečně moc civilistů. Rukou podvědomě překontroluji svoji vlastní výbavu. Nájezdníci jsou vybaveni přibližně tak, jak bylo popsáno. Sám se vydám skrýt za nejvyšší z přítomných domů. Netrvá dlouho koncentrovat energie do rovnováhy a vytvořit své dvě kopie. Pro pozorovatele by to vypadalo, že zpoza mého těla vystoupily dva temné stíny, které posléze nabraly moji přesnou podobu. Každý se vydal na jednu stranu, zatímco jsem začal šplhat po zdi na střechu. Chtěl jsem se vyhnout konfrontaci venku, ale bez přípravy je potřeba improvizovat. Ze střechy chci skrytě sledovat dění dole a lépe navádět své dva klony. Musím se nejdříve postarat o toho s lukem, pokud nebudu mít šanci najít prostor pro eliminaci velitele. Nechávám prozatím své klony skryté za rohy domů, než uvidím, kam se nájezdníci vydají prvně. | ||
| |||
 | Na vlnách smrti Stojím na místě, které je opět jiné, než to předešlé a má hruď se zvedá, jak do se naplňuji novým vzduchem. Novými zápachy a chutěmi, které prohánějí mé smysly. Užívám si to, stejně jako pokaždé, když navštívím novou zem, která se mi ukáže ve své kráse, či hrůze. Po celou dobu mého putování jsem si mohl užívat svobody, zbaven odpovědnosti radou starších ,kteří se zhostily úkolu pánů mého klanu. Život dobrodruha mi byl příjemnější než život náčelníka, či válečníka klanu. Být neustále proplétán v nekonečných rozepřích mezi soupeřícími klany a válčícími, slávy chtivými syny svých otců. Opřel jsem se o mou věrnou sekeru, která mi při mé cestě sloužila jako poctivá, loajální zbraň, stejně jako nezlomná opora. Utáhnul jsem si svůj plášť z ovčí kožešiny. Jeho pach mne uklidňoval a přinášel mi útěchu. Věděl jsem, dle pronikavého puchu, že již dlouho nevydrží, ovšem pro tuto chvíli plnil svůj účel více než dobře. Nebo aspoň měl. Slova prchajících mužů a žen z řad obchodníků, kteří prchali z tohoto kraje jsem slyšel mnohé zvěsti. Jedna byla horší než druhá a každá historka mne zaváděla k čím dál temnějším myšlenkám. To co se v tomto kraji dělo nebyla jen pouhá potyčka mezi soupeřícími klany, roznož či prostá bitva. Pohlédl jsem k nebesům, cítící jemný vánek hladící mou bradu. "Ukruchg nu khrarak....", uvědomím si. Je to pravda, tento kraj je zjizvený, či aspoň bude zjizvený v nějaké době invazí, která přinese spoustu smrti. Z dětí udělá muže, z mužů mrtvé, z žen truchlící vědmy. Oheň pozře pole, smrt sklidí svou krvavou úrodu...ovšem tentokrát nebude nikdo kdo může zem opět zasít. Vzpomínky na vlastní domov mne neutěší. Uvědomuji si vzdálenost, která představuje jisté utišení blížící se hrůzy, ale z hloubi mých myšlenek vystoupí přání sjednotit můj klan pod mým vedením a vyzvat smrt k boji. Podobné myšlenky zaženu rázným zavrtěním hlavy. "Narkasch...už dávno nejsem Kramnach´gu´Korhaak.", nebyla třeba si lámat hlavu s něčím co jsem nemohl v tuto chvíli ovlivnit. Sotva si uvědomuji jak dlouho bych musel utíkat zpět do říší svého národa, abych své lidi varoval. Ovšem ukáže-li se tato země jako konečná cesta mého putování, či bude nepřekonatelná, zvážím něco takového jako návrat domů. S obnovenou vůlí opět vyrazím v chůzi kupředu, pravou ruku u topora, co nejblíže hlavice mé sekery, připraven krájet a trhat těla mých nepřátel. Či pokusit se bránit před případným útokem. Nejedna zkušenost mne naučila že mnozí válečníci, se nechtějí utkat v boji tváří v tvář. Kráčející po stezce předemnou jsem se opět vydal na cestu, připraven vidět tuto zem sužovanou smrtí na vlastní oči. Teprve pak jsem se mohl rozhodnout co vykonám, či co je v mých silách. xxxxxxxxxx Byly to vrány, kdo mne jako první upozornil na to co bylo předemnou. Ovšem v nejhorším jsem očekával, že zvěstovatelé smrti divočiny našli vhodnou hostinu pro svůj nekonečný hlad. Ani ve snu mne nenapadlo, že vrány kroužili nad jatky, která byla vystavena na obdiv komukoliv dost bláhovému aby se přiblížil. Celá scéna předemnou připomínala nejtemnější z legend, které přišli mezi prosté a smrtelné, aby přinášela slova temnot. Zvážil jsem zda by bylo vhodné se přiblížit a zjisti blíže co se stalo, ovšem zápach krve byl tak silný, až mne to donutilo zaváhat. První krok, bylo zjistit zda tu nejsem sám. Svou sekeru jsem již nenesl jako prostou opěrnou hůl, ale jako nástroj války. Můj postoj se změnil, ramena nahrbila a svaly se napnuly. I mé dýchání se stalo obezřetnější. Rychle jsem se rozhlédl okolo sebe a přikrčil jsem se, abych tvořil co nejmenší cíl. Svým zrakem jsem ještě jednou zkoumal scénu. Ať už dřevěnou stavbu lidí napadl kdokoliv - matně si vzpomínám že lidé, nazývali tyto stavby "voz´hy" - měl dost síly nato, aby zničil nejen dřevo, ale narušil samotnou stavbu vozu. Sám jsem viděl nejednu bitvu. Byl jsem zocelen bojem a válkou, ovšem scéna předemnou mne nutila myslet si, že se karavana opravdu nesetkala jen s nějakou potulnou tlupou raubířů, ale pronásledovateli, či lovcem , který byl odhodlán je zničit. Do jednoho. Malou chvíli setrvám na svém místě, sledující okolí. Ujišťující sám sebe, zda v okolí nejsou nepřátelé, nebo bytosti, které by mne vyzvali k souboji. Teprve potom vyrazím obezřetnými kroky k první z obětí. Už teď cítím pot, jenž se mi tvoří na povrchu mých dlaní. Ovšem zvědavost a touha zjistit co se zde stalo, je pro mne v tuto chvíli mnohem, mnohem silnější než strach. | ||
| |||
| Ve víru bitvy "U krutivousu! Chceš po mňa ale lehké úkoly cha..." Zašklebí se Finergar nevěřícně a pobídne svého koně. "Slyšeli sta?! Za mnu vy chlupatci! Za mnu stromáci! Ku králi! Ku slávě!" Zamával trpaslík obouruční sekerou v jedné ruce nad hlavou. Možná by to vypadalo méně komicky, kdyby byl trošku vyšší. A pak se rozjel kupředu směrem, kde byla vidět královská korouhev. Za ním se vyrojil houfek jelenů, medvědů, vlků, několik kentaurů s pár dryádami na zádech a klín uzavíral dupající Ent. Klín se začal zuřivě prodírat řadami černých rytířů a prolamovat jejich pozice. Ral na tvé zavolání reagoval v podstatě okamžitě zahlédla jsi, jak se kolem tebe na svém koni mihl a zaujal obrannou pozici. Držel ti nepřátele od krku, to samé udělal Nal, společně drželi dvě půlky kruhu proti nepřátelům. V podstatě sami tě bránili proti přesile a ty začala sesílat své ničící kouzlo. "Drž se bráško!.........Jasně jen jim dej.....pozor zleva......jdou další dva......" Slyšíš, jak na sebe dvojčata pokřikují, povzbuzují se a bojují, jako jeden. Jeden z nich stále třímá volnou rukou tvou hůl a vaši zástavu. Třeskot zbraní je stejně hlasitý, jako krupobití, které zasévá smrt do řad černých rytířů, kteří v prvních chvílích překvapením nevěděli, jak reagovat. To pomohlo Finergarovi a jeho skupině postoupit hluboko do srdce jejich řad a pokračovat v štěpení jejich formace. Náhle jsi však pocítila odpor a psychický tlak a tvé kouzlo opadlo.....byl tady někdo další. Někdo, kdo se rozhodl svými kouzly ochránit černé rytíře a poskytnout jim možnost znovu bojovat. Trhlina za Finergarem a jeho klínem se uzavřela a řady opět posílily. Tvá armáda se setkala s tuhým odporem a asi největší bojovou silou byli Enti, kteří proráželi nepřátelské řady. A pak se ozvalo skřípění a zběsilý řev černých rytířů, kteří jásali. Královská zástava i Finergarova skupina ti zmizeli z dohledu ve chvíli, kdy mezi stromy do armády vstoupily další jednotky, děsivější a nebezpečnější, než celá armáda dohromady. Každý krok se ozývalo skřípění kovu, když tito obří vojáci, snad golemové kráčeli bojištěm, aby posílili nepřátelské řady. Když se první z nich utkal s Entem byl to více, než vyrovnaný souboj. Jejich velikost byla podobná a síla také.
Misky vah se opět naklonily ve váš neprospěch a ne poprvé.....každopádně uvědomila sis také, žes nikde už nějakou dobu neviděla Lórnu. Dvojnožec věčný společník V hlavě se ti ozval smích onoho dvojnožce. "Proč bych tě hledal? Hah, že spolu nemáme nic společného? Ba naopak maličký, ba naopak. Jsi jeden z nejúžasnějších tvorů, kteří kráčeli kdy po našich královstvích a já patřím mezi ty, kteří se zapřísáhli tvůj rod chránit. Jsem člen Zářící Jednoty a mou povinností a údělem je chránit draky tedy i jejich vejce." Objasnil ti poklidně a docela vesele. "Hmmm chápu pomsta je mocná vůdkyně na cestě životem, netvrdím však, že ta správná. Často nám zatemňuje úsudek. Něco málo o tom vím.....řekl bych věř mi, ale to je v tuto chvíli asi zbytečné." Na chvíli se odmlčel. Skoro to vypadalo, že už s tebou nepromluví, nebo že se na tebe snad nahněval. "Ano jsem jen dvojnožec ale ne všichni jsme stejní. I dvojnožců jsou různé národy a rasy, a každý myslí jinak. Časem tyto rozdíly poznáš.....hmmm před čím? Třeba před takovými, jako byli ti, kdož tě chtěli odnést do temných zemí, kde by si tě zotročili nekromanceři a temní pánové. Takoví, kteří by nechali tvé srdce uvadnout a zčernat. Chráním tě před takovými, kteří by ti chtěli vzít život nebo duši." Pokusil se ti přiblížit a objasnit. Ucítil jsi, jak jste zastavili. "Také tě mohu ochránit od šílenství, které způsobuje samota a život bez přátel." Dodal, jakoby nic. Tvrdé přistání Drásáš zuby a drápy tělo nemrtvé dračice, ale zdá se, jako by jí to nijak zvláště nevadilo. Bolest z ní patrně vyprchala společně s její duší a životem. Snažila ses dostat ze spletence, dříve, než byste se rozplácli v korunách stromů. Podařilo se ti protrhnout nemrtvé dračici jednu blánu na křídle, vychrlila jsi led a trochu jí přimrazil, začala jsi stoupat abys unikla ale pak....chňap....a ostrá bolest, která ti prošel špičkou ocasu až k jeho kořeni. Ostré zuby se ti do něj zahryzly a táhly tě dolů vstříc korunám stromů. Bude to tvrdé přistání ale je ho možné ustát. Navíc stále máš šanci se změnit do své elfí podoby v naději, že se ti podaří dopadnout lépe. I tak určitě to nebude bez následků a náraz to bude pořádný, jak pro jednu, tak pro druhou. Když budeš mít štěstí třeba tímto dopadnem ale vyřídíš nemrtvou dračici. Velké putování za poznáním Už je to nějakou dobu, cos nechal svůj klan v rukou rady starších a rozhodl ses putovat a poznávat. Šel jsi, kam tě nohy zanesly. Tu jsi byl tam, a jindy zase onhle. Někde tě vítali přívětivě, jinde nevlídně. Někde jsi sklízel obdiv, jindy zas nenávist, dle toho, jak se měnily kraje, které jsi navštěvoval. Nedávno jsi došel zase do nějakého tobě neznámého království, nicméně už po rozpravách s pár obchodníky, kteří prchali daleko odtud jsi pochopil, že se zde potýkají s nemalými problémy. Dle všeho království je okupováno armádami nemrtvých, kteří na několika místech prolamují jeho hranici a zvěsti praví, že jiná království, na tom nejsou o moc lépe. Na okamžik tě napadlo i to zdali nejsou v nebezpečí tví lidé, ale ti jsou relativně daleko odtud, takže by měli být snad v pořádku, ale kdo ví. Ušel jsi další kus cesty, když jsi spatřil na obloze kroužit vrány. Když jsi se trošku přiblížil spatřil jsi ten hrůzný výjev. Převržený vůz, rozsekaní koně, rozbité vozové kola a mrtví kolem. Jak se zdá jednalo se o lidské obchodníky a jejich ozbrojený doprovod, ale byli někým krutě zmasakrování, jestli tohle mohl někdo přežít je otázka, ale na první pohled ta spoušť vypadá děsivě a nepřívětivě. Už na tuto vzdálenost tě do nosu udeřil pach krve a smrti. | ||
| |||
 | Dračí let Můj, vcelku riskantní pokus docela fungoval. Jakmile byla mlha kolem nás, mohla jsem pokračovat. Vznesla jsem se výše a pak hledala svůj cíl. Jakmile jsem ji, tedy spíše možná už jen to, našla pustila jsem se do ní vcelku s vervou. Ale i přesto, že moje drápy pronikali skrz její šupiny, mrtvolná schránka, nenechala se dáti jenom tak a vcelku oplatila mi můj útok. Bolestně zanaříkám, ale nehodlám se vzdát. Zatímco, její tlama, sápe se po mě, drápy předních pařátů útočím jí na krk, zatímco ten svůj, snažím se držeti v dostatečné vzdálenosti od její tlamy. Zadními drápy, pokouším se jí zaseknout kam kolem o jen půjde, břicho, boky, ideálně potrhat i křídla. Však země a stromy tyčící se na ní se blížily nevídanou rychlostí. Proto, jakmile podaří se mi zasadit, snad, několik ran, co nejvíce poničit mrtvolnou schránku, rozevřu tlamu, vychrlíc na ní jasný bílí oheň s úmyslem zmrazit jí a dále vymanit se z jejích pazour, abych mohla volně roztáhnout křídla, odletět či odplachtit a ochránit se tak dopadu z volnému pádu. | ||
| |||
| DVOJNOŽEC Směje se mi?! Byla první myšlenka, když jsem „viděl“ jeho reakci. „Samozřejmě, že se ti směje, Mo.“ Odvětil ten druhý s potutelným vypočítavým výrazem. „Řekl jsem, že máš spát!!“ Zadurdil jsem se. „Nic ti do toho není!!!“ Snažil jsem se ho zahnat, ale nevypadalo to, že bych slavil nějaký úspěch. „…Nic?“ Otázal se mě prostě s tím svým povýšeným pohledem a pokřiveným zubatým úsměvem. Mrazilo mě z toho. „Neopovažuj se má sova obracet proti mně!“ Vyjekl jsem spěšně v obavách, když se proti mému vědomí postavil. „Máš ze mě strach?“ Zavrněl s uspokojením a já se jen v duchu otřásl. „To je dobře.“ Zabroukal si spokojeně, kdy se přenesl až těsně ke mně. Otírali jsme se o sebe a já hleděl do duše toho druhého. Byla chladná, vypočítavá a sem tam v ní člověk cítil touhu po krvi a bolesti druhých. S vyjeknutím jsem ucukl. „To nejsem já!“ Odpovědí mi byl jen tichý smích. „Uvidíme.“ zněla odpověď, než naše já si přivlastnil hlas toho neznámého cizince. | ||