Andor.cz - Dračí doupě online

Zuřící bitva

Každá bitva je nepřehledná. Kdyby v tom byl řád, nebyla by to bitva, ale šachy… A ty se hrají přeci v salonku daleko od všeho tohohle násilí.
Všímala jsem si svého okolí a odrážela každého nepřítele, který se pokusil na mě zaútočit. Po každém třesknutí holí do kohokoliv z těch černých, ze země vyrazil šlahoun, nebo kořen a projel zasaženým až k srdci nebo mozku.
Využívej hůl moudře… Ale tady jde o přežití…
Zachvěla jsem se, při pomyšlení na slova, která pronesla Matka příroda. Je tohle moudré? Není. Kdyby to bylo moudré, možná by se povedlo mírové řešení, ale… s nimi?
Všímala jsem si co se děje kolem mě. Armády černých rytířů se rozdělili a pokusily se nás chytit mezi sebe. A také tam v dálce v té záplavě černoty byla vidět královská korouhev až moc podobná té, kterou nesl Nal. Projel mnou děs. Ti už to dlouho nevydrží. Z té paniky mě vytrhl až Finergar, když na mě ostře zařval.
„ Veď armádu na pomoc králi Finergare, já se postarám o to tady!“
Zařvu na něj a vyjedu mezi naše bojovníky. Potřebuji klid a soustředění, abych mohla bezproblémově kouzlit.
„ Rale!“
Zařvu, abych ho k sobě přivolala, ale už tou dobou se soustředím na přivolání deště. Deště a bouřky. A krupobití. Potřebovala jsem čas na to, abych bouři přivolala a ještě víc času, abych tu smrtelnou smršť udržela tam, kde nebyli naši. Nebylo to nijak jednoduché. A už vůbec nemůžu přísahat, že jsem nezasáhla aspoň pár kroupami i ty, kteří byli na naší straně, ale hluboko v řadách nepřítele, ale dělala jsem všechno pro to, aby se to nestalo. Musím ochránit svůj les, svůj domov. A musím zachránit krále. Otce…
Kámen na holi se modravě rozzářil a z nebe vyšlehl první blesk, který rozčísl oblohu. Začalo pršet. Po celé téhle pláni. A pak začali v určitých místech padat kroupy. První takové malinké, nepříjemně štiplavé, rozptylující, ale pak se postupně zvětšovaly. Musela jsem zůstat stát na místě ať se kolem mě dělo, co chtělo, abych kouzlo udržela tam, kde jsem potřebovala já a abych s ním byla schopná alespoň trochu pohybovat, abych neučinila ztráty na naší straně.

Rozprava s dvojnožcem
Moander

Ve své mysli jsi slyšel, jak se dvojnožeč srdečně zasmál. Ne škodolibě, nebo zle ale skutečně srdečně vřele a pobaveně.
"Ne maličký nemyslím si, že určuji čas tvého vylíhnutí. Jen vidím a cítím věci, které jiní nemohou."
Odpověděl ti tajemně. Cítil jsi jeho teplý dotek na své skořápce.
"Hledal jsem tě více, než deset let. Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nebylo snadné tě najít. Zvláště, když tě u sebe skrývali ti odporní zrádci a byli s tebou na cestě do zemí temná."
Hlas dvojnožce ztvrdl nenávistí, avšak ne vůči tobě, bylo z jeho pocitů, možné vyčíst, že onu nenávist cítí k těm, kteří tě "unesli".
"Všichni za svou křivou přísahu a nečestné jednání již zaplatili životem. Jsem rád, že se mi tě podařilo najít právě včas. O pár měsíců později a již bys byl patrně ztracen v temných zemích......možná časem shledáš, že ne všichni dvojnožci, jak ty říkáš, jsou špatní."
Promluvil ve tvé mysli již opět klidně a přívětivě.
"Sám se budeš moci rozhodnout jestli mě nebo komukoli dalšímu budeš věřit, či nikoli. V tuto chvíli jsem pouze tvůj....ochránce a strážce."
Řekl to s náznakem jakési posvátné úcty, ze které tě zamrazilo na krku. Dle všeho to myslel opravdu vážně.

Velká lesní bitva
Nalaya

"Nikdy tvé tajemství nezradíme, tak přísaháme na náš život."
Pravili k tobě Nal a Ral, když jsi je požádala, aby o tomto místě nikomu neříkali. Finergar se zatahal za vousy.
"Při mých vousech nikdo ze mňa nic nedostane to rača zhebnu."
Stvrdil svůj slib i trpaslík. Lórna si pěsti poklepala na srdce, pak nakreslila na svém čele měsíční srpek a pak si přitiskla tři prsty levé ruky na rty. Její gesta by se asi dala přeložit, jako přísaha od srdce k jejím bohům, že bude mlčet.
A pak jste vyrazili ven do lesa. Hůl opět nabyla nové podoby a z jejího nitra se vynořil křišťálový krystal, který koruna objala, jako své srdce.
Když jsi dala svou starou hůl se zástavou Nalovi hrdě kývl a pozvedl jí do výše.
Les se začal probouzet. Všichni tví společníci byli z toho celí nesví. Bylo to něco, co nikdy ani v nejmenším nezažili a rozhodně se s tím nemohl rovnat tvůj kousek v lese při boji. Tohle bylo na zcela jiné úrovni, tady se probouzel celý les a volal všechny své obyvatele do boje. Dovolil postavit se bok po boku zvířatům a tvorům lesa nejrůznějších druhů, kteří by spolu za normálních okolností nikdy nevyšli, ale tentokrát tu stáli, jako jeden. A nebyli jediní. Mohutné koruny stromů se za hlubokého brumlání pohnuly a entové vstali, aby chránili svůj les. Pastýři stromů se rozhodli vyslyšet volání a chránit ty, kteří se sami chránit nemohli. Armáda vám postupovala v zádech pomalu, ale jistě, vedena svým generálem, kterým jsi nyní nepochybně byla ty.
(Poznámka PJe: Důležité rozlišit tys probudila les, tedy to živé v něm, spící enty a tak....to co zažil Alasseon se "Strážci lesa" bylo něco trošku jiného a bylo to tam vysvětleno, tak jen ať pro představu víš ;))
Tvůj kůň se vzepjal na zadní, když jsi vykřikla do boje a pak vyrazili všichni koně jako jeden kupředu.
Černí rytíři sledovali pět blížících se jezdců a jejich armádou se ozval výsměch.
"Zoufalci!"
Byl slyšet, nějaký hrdelní hlas, ale pak za jezdci vyrazila armáda, jakou svět ještě nepoznal zvířata a lesní obyvatelé v závěsu s enty se vrhli za svými vůdci a napadli nepřátelské řady. Vaše armády se střeskly a začal masakr. Nepřehledná bitva, ve které bylo třeba dávat pozor, aby si neublížili spojenci mezi sebou. Prolomili jste jejich línii a zůstali uvězněni v mase černých rytířů, kteří se dali trošku do kupy a začali klást tuhý odpor a stahovat některé své části armády z obležení právě k vám, aby vás sevřeli do kleští a pořádně zmáčkli. V té nepřehledné změti jsi zatím nikde neviděla onen druhý odpor, který měli klást tvůj otec se svou hrstkou bojovníků, až.....na druhé straně bojiště jsi spatřila, jak se skupina jezdců s královskou korouhví bije s nehoráznou přesilou, která je doslova zaplavovala. Byl to šílený a strašlivý výjev, ti muži neměli proti tolika nepřátelům nejmenší naději.
"Soustřeď se Nalayo bitva zuří i tady!"
Probral tě ostrý hlas Finergara, který máchl kolem sebe na svém koni sekerou a rozrazil helmu i lebku černému rytíři, který se tě pokoušel seknout svým mečem.

Do boje!

S pokorou jsem sklonila hlavu před růží a zůstala tam v pokleku, vyčkávajíc, co se vlastně stane. Neměla jsem tušení, co se stane a popravdě měla jsem strach, že se nestane vůbec nic. Avšak tyhle obavy byly zahnané o malinkou chvilinku později, když jsem ucítila zvláštní dotek na tváři. Byl nadpřirozený, a přesto mi připadal tak strašně skutečný. Ucítila jsem přítomnost něčeho mnohem magičtějšího, než jsem kdy poznala, dokonce i Edronova přítomnost byla méně magická než tahle.
Matka příroda mě poctila svou přítomností, svým dotekem a úsměvem. Zachvěla jsem se a zavřela na krátkou chvíli oči, abych si ten pocit mohla užít o trochu víc. Mírně jsem naklonila hlavu snad, jako bych mohla tvář víc přitisknout na éterickou dlaň a trochu víc se k ní přitulit.
Další záchvěv mnou prošel, když jsem zaslechla líbezný hlas, tak důvěrný, jak jen může být mezi matkou a dcerou. Hlas přicházel odevšad, a přesto jsem ho slyšela jen já ve své mysli. Otevřela jsem oči a zadívala jsem se na růži, zatím co jsem poslouchala, co mi chce Matka příroda říct.
Srdce se mi sevřelo, když řekla, že to co tu hledám, tady najít nemohu. Na chvíli mnou zacloumala bezmoc, ovšem slova, která následovala, ji, snad bezpečně, zahnala.
Musím víc věřit v sebe. Ve svou moc a své přátele…
Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem se ohlédla na skupinku stojící na nedalekém břehu.
Věřím jim…
Sklonila jsem se zpět k růži a zadívala jsem se na zem, odkud začala rašit rostlinka, která sílila a nabývala na velikosti, své délce. Překvapeně jsem se nadechla a zahleděla na růži.
Děkuji.
Vydechla jsem a vrátila jsem se pohledem zpět k nádherné holi. Velmi opatrně a s velkou úctou jsem se hole dotkla a pak sevřela v dlani. Zvedla jsem ji ze země a zachvěla jsem se vzrušením z moci, kterou hůl vládla. Poskytla mi naději na záchranu otce i Denwera. Teď si ale musím pospíšit.
Už už jsem se zvedala na nohy s holí v jedné ruce a s drakem opřeným na druhé, když jsem se zarazila. Kousla jsem se do rtu a zahleděla jsem se na růži.
Mohu změnit něco, co je v mém životě už dávno dané? Je šance zachránit město, otce i Denwera?
Ptám se na hodně, já vím. Bylo mi dáno mnoho z toho, co mi dalo naději, ale přesto jsem zůstala nejistá. Musím v sebe víc věřit.
„ Děkuji ti, Matko Přírodo.“
Uklonila jsem se růži a ucouvla jsem o pár kroků. Pak jsem se otočila a s novou nadějí v srdci vyrazila za svými přáteli. Rozešla jsem se po leknínových listech, které postupně s každým mým krokem uzavíraly své květy a každý z nich se schovával pod hladinou jezera, hned jak jsem z něj překročila na další. Cesta k růži se uzavírala s každými mým krokem.
Když jsem došlápla na pevnou zem a zmizel poslední leknínový list, posadila jsem dráče do sedla svého koně. Pohlédla jsem do tváře každému z nich, načež jsem vzala uzdu svého koně a vyrazila zpět krásným hájem až k průchodu do podzemí hradu. Z této strany vypadal jako průchod v malém kamenitém kopci, skoro až měl jeden pocit, že se musí sehnout, že je to malý průchod, ale nebyl. Byl dost velký pro každého z nás. Čekala jsem, že cesta za průchodem bude temná, ale byla to jen loučemi osvětlená chodba, kouzlo, které chránilo háj, působilo jen na ty, kteří chtěli vejít. Přesto jsem promluvila až ve chvíli, kdy jsme vstoupili na chodbu a ohlédla jsem se zpět, k průchodu. Chodba byla opět temná se světlem na konci.
„ Je to tajemství mého rodu. Tajemství tohoto lesa a musí zůstat skryto. Prosím vás, abyste si jej nechali pro sebe. A kdyby náhodou jste o něm museli promluvit… neposkytněte žádné zásadní informace.“
Podívala jsem se na ně. Je to tíživé tajemství, ale krásné. Takové, ke kterému se všichni budou vracet ve svých snech a bude je provázet nadějná připomínka až do konce života.
„ Jste jediní cizinci, kteří do tohoto háje měli možnost vstoupit. Jinak jsem jej mohla navštívit jen já a pár vyvolených z mého rodu. Teď si ale situace žádala, vaši přítomnost.“
Pousmála jsem se. Pak mi tvář ale zvážněla a já se dala do svižné chůze. Musíme se odsud dostat, co nejdříve. Tam v hájku možná běžel čas jinak, to co tam trvalo dlouhé desítky minut, tady to zabralo sotva minutu možná méně. Teď už meškat nemůžeme. Nesmíme dovolit, abychom ztratili krále. Matka je sice úžasnou královnou, plnou laskavosti, shovívavosti a síly, ale také byla vždy velmi smutná. Tolik bych si přála, aby její oči opět zazářily radostí.
Pospíchala jsem, abych nás dostala z tajných chodeb, co možná nejrychleji, protože probudit les taky nějakou chvíli zabere.
Jakmile jsem se dostala ke schodišti, které vedlo ven, pronesla jsem heslo, dotýkajíc se určitého místa pod schody a pak nás vyvedla ven. Tajný vchod se za námi opět uzavřel a já se rozhlédla kolem, všude byl klid. Naštěstí.
Vytáhla jsem se do sedla, za svým drakem, kterého jsem se vážně snažila neshodit na zem a pevně sevřela hůl. Svou druhou hůl jsem podala Nalovi.
„ Jsme poslední armádou našeho lesa. Nes ji hrdě.“
Usmála jsem se na něj a zadívala jsem se na svou družinu, svůj doprovod. Přátele. Ve větvích stromů začal šustit vánek. Anebo to snad nebyl vánek? Pomalu ale jistě se začali ozývat zvuky ohýbaného dřeva, praskání větví. Sténání mezi stromy. A také v pozadí zvuky zvěře a zvonivý smích.
V mé holi, v koši, který tvořily větve, zazářilo zelené světlo, které postupně žloutlo, až zbělelo a změnilo se v krystal křišťálu. Čirý kámen se tam usadil a vydával jemné třpytivé světlo. Zvedla jsem hůl nad hlavu, k paprskům slunce, které se proplétaly v koruně stromu.
Kůň pod mnou zadupal a napjetí, které pocítil on, ucítili i ostatní jeho druhu. Každý živočich, každá živá bytost spjatá s tímto lesem ucítila mé volání. Tu naléhavou zprávu o tom, že potřebujeme pomoc. Že potřebujeme každou ruku, každou větývku, každou tlapu k tomu, abychom vyhnali zlo, které se nás pokouší zničit.
Hučení života v lese zesílilo a za chvíli se ozvali podivné, nahodilé zvuky drtivých dopadů, mezi nimi praskání samotné země, jak kořeny který stovky let spaly, pomalu ale jistě přicházeli k vědomí, když Enti povstávali, aby se připojili k našemu vzdoru. Každý, kdo se kolem rozhlédl, mohl zahlédnout pohyb v okolí. Mohli zahlédnout cokoliv, co žije v lese. Paroží statného jelena, zelenou kůži dryády, peří krásných ptáků. A také moc dobře slyšeli brumlání medvědů a vlčí vytí. Ale nejvíc hlasitý zvuk byl dupot, těžké dopady nohou, a praskání dřeva při každém kroku. A kousek od nás se pohnulo křoví, postavilo se a vyrazilo vpřed.
Můj kůň se vzepjal, když jsem ho pobídla a najednou vyrazil vpřed. Ostatní ani nepotřebovali pobídnout. Každý kůň věděl, kam šlápnout, kam skočit, a jak vybrat sebemenší zahnutí na naší trase. Byli k tomu cvičení.
Bylo pro mne velmi nečekané, když jsme zničehonic vyjeli z lesa. Tam, kde kdysi byl háj se zurčícím potůčkem, kam se zvěř ráda chodila pást a pít, teď byla planina. Žádné stromy, žádné keře, jen spoušť, vypálená země a otrávená voda. Zastavila jsem se na kraji, v zádech jsem měla les a zadívala jsem se na šílený výjev přímo před námi. Město bylo v pozadí, od nás oddělené jen úzkým pruhem lesa, a také armádou černých rytířů a kdo ví čeho dalšího. Kůň se pod mnou vzepjal, když jsem přitáhla uzdu, aby zůstal stát. Byl neklidný. To, co tady bylo, bylo naprosto nepřirozené. Po mém boku zastavili i ostatní, les za námi hučel, ale nic se z něj ještě neodvážilo vyrazit.
Zamrkala jsem a nadechla jsem se.
„ Za les! Za růži!! Za krále!!!“
Zakřičela jsem a pobídla koně do prudkého cvalu. Hůl jsem zvedla nad hlavu s bojovným křikem a rozjela se vstříc nepřátelům.
Ujela jsem tak dvě desítky metrů a krom mě a mých společníků nikdo z lesa nevyrazil. Vypadalo to trochu směšně, pět jezdců řítících se na jistou smrt. Ovšem když se rozzářil krystal v mé holi, ozval se ohlušující řev lesa a z něj se vyřítila armáda. Ta nejrůznorodější, podivná, ale armáda. Dryády, které se vezly na hřbetech medvědů i vysoké zvěře, vlčí smečky, samostatná zvířata, divočáci a dokonce i ti menší, jako myši a ptáci. A nad vší tou směsí zelených těl, chlupů, luků, zubů a drápů se tyčily ti největší. Enti. Pastýři lesa. Jeho ochránci…
Snad ještě není pozdě…
Srdce se mi trochu sevřelo strachem, ale přesto jsem si snažila udržet naději. Třeba to nejsme my, kdo jsou ty posily, které mají zachránit město. Třeba nejsme ti, na které se tak dlouho čekalo…
Nesmí být pozdě!

V obětí nejistoty a víru všeho nového
Moandder

Uvnitř svého vejce jsi byl celou věčnost. Od té doby, co jsi přestal slyšet hlas své matky jsi se stal osamělým a opuštěným. Ztratil jsi pojem o čase a čas ztrávený ve vejci se stal v podstatě prokletím. Neměl jsi přehled o tom, kde jsi byl, nebo co se dělo okolo tebe. Víš jen, že jsi se občas pohyboval. Jindy zase pro změnu nehybně ležel. Někdy tvé vejce cestovalo v teplých rukou, jindy se kutálelo po tvrdém povrchu, občas tě obklopovala tráva, jindy kamenné zdi, nebo prostě tma.
Trvalo to celou věčnost, než jsi uslyšel onen neznámý, ale přátelský hlas.
"Už se neboj maličký, už jsi v bezpečí. Dostal jsem tě ze spárů těch lotrů a nyní ti najdu nový domov."
Byl to libozvučný jazyk, kterému jsi rozuměl, ač jsi jej nikdy předtím vlastně neslyšel. Něco ve tvém nitru ti řeklo, že se jedná o elfštinu. A pak jsi ve své mysli spatřil tvář onoho muže, jako maják temnotě.

Vypadal mladý a plný odhodlání, oděn byl však v bojové výstroji a někam spěchal.
"Viděl jsi záblesk skutečnosti neboj se. Naše země je v nebezpečí, ale já dohlédnu na to, aby se ti nic nestalo.....tak přísahám. Už brzy se určitě vylíhneš. Vím o někom, kdo na tebe čeká již hrozně dlouho. A něco mi říká, že ty na něj. Tvé vylíhnutí je na dosah, jen ještě trošku vydrž a věř mi."
Pravil k tobě onen hlas něžně a pokusil se tě ukonejšit.

Vesnické trable
Zumishi

"Ano pane chodí vždy po cestě, nejspíše se jim nechce projíždět přes naše políčka a tak. Vlastně chodí stejnou cestou, jako my a všichni ostatní."
Objasnil ti. Zdá se, že z tvých dotazů je již mírně zmatený a plně nechápe k čemu ti odpovědi na tyto otázky budou.
"Většinou se zde objeví co pár týdnů, aby měli zase co ukrást. Odkud přesně přijíždějí to opravdu nevím."
Přiznal sedlák možná trošku zklamaně.
V duchu sis plánoval, co vše bude potřeba vyřídit a připravit. Právě ses rozhlížel po vesnici a hodnotil její možné využití v obranném měřítku a políčení nějakých pastí, když jsi uslyšel klapání kopyt. Sedlán se roztřásl a ustoupil o pár kroků za tebe.
"Dobrá pane....to to....to jsou oni.....prosím spaste nás....."
Klesl prosebně do kolen a vyděšeně pozoroval přijíždějící jezdce. Bylo to pět jezdců, kteří poklidně mířili směrem k vám. Zahlédl jsi na zádech jednoho z nich luk, většina z nich byla opásána mečem, nebo sekerou, jeden měl dokonce štít a další kopí. Nebyl sis jistý, ale na boku jednoho z koní jsi měl pocit, že se pohupovala i lehká kuše. Zbroje byly přesně taková, jaké je popsal sedlák. Prostě posešívané, co se jim zrovna podařilo ukrást. Byli od vás asi na dvacet kroků a vzdálenost stále pomalu snižovali. V poklidu beze strachu.

Háj Matky
Nalaya

Všichni tě následovali, jako věrní společníci do neznáma. Dokonce i v místech, kde nikdy nebyli, ze kterých možná měli strach, nebo až posvátnou úctu, si ani slovem nepostěžovali a následovali tě dál. V dobré víře, že je dovedeš do zdárného konce, že tě na vaší cestě ochrání před vším, před čím bude zapotřebí.
Mohla jsi zachytit zvídavé pohledy svých společníků, které často přecházely v až fascinované. První částí do posvátného hájku, jste prošli všichni. Jak se zdá, každý z tvých společníků prošel onou němou ceremonií, kdy jeho duše byla prozkoumána a označena jestli je hodna vstoupit.
Jakmile jste spočinuli na okraji jezera všichni se zastavili ani jsi jim to nemusela nijak zdůrazňovat, jak se zdálo nikdo se ani necítil hoden vůbec se pokusit jezýrka se dotknout natož do něj vstoupit, a tys přesto šla a nesla přitom tvého malého dráčka sebou.
Poklekla jsi před růží, která představovala tvou bohyni a Laeron se ti stulil v náruči. Růže byla nepopsatelně krásná ani ty sama sis jí nepředstavovala takhle krásnou. Aniž bys potřebovala vidět svou bohyni ucítila jsi její přítomnost, její hřejivý dotek na své tváři. Její laskavý úsměv a smích, které až nebyly vidět, byly doslova hmatatelné.
"Vítej mé dítě."
Ozval se ti v hlavě líbezný hlas té, kterou jsi nikdy neviděla a přesto jsi jí tak důvěrně znala.
"Máš odvážné srdce, když přicházíš pro pomoc až sem k samotnému srdci lesa. Avšak to, co hledáš zde nenalezneš má drahá. Ne tak, jak si myslíš."
Pokračoval vlídný hlas, který se ti vpíjel do duše.
Ten, kdo spasí tento les, ten kdo zachrání svůj lid jsi ty sama Nalayo. Důvěřuj svým schopnostem a těm, jenž tě věrně následují. A také ode mne přijmi tento dar dcero a užívej jej moudře. Velká moc znamená velkou odpovědnost."
Cítila jsi, jak se na tebe bohyně usmála a pak z mechu před tebou ze země začala vyrůstat rostlina. Tvarovala se a rostla, až se ustálila ve tvaru, který jsi bezpečně poznala......hůl.....

Cítila jsi, jak holí prostupuje moc a jak ti sama svým tichým hlasem říká, aby sis jí vzala. Jako by měla svou vlastní duši, jako by sama hůl byla živoucí.
"A nyní běž a pokračuj ve své cestě. Piš dál svůj příběh dcero."
Rozloučila se s tebou Matka vroucně.

Přípravy

,,Rozumím. Chodí vždy z jednoho místa nebo přicházejí náhodně?" zeptám se poté, co si prohlédnu rozložení vesnice.
,,A také zda přicházejí z jednoho směru? A v jakých časových intervalech?" chápu, že se to musí zdát farmáři zmatečné, ale všechny tyto informace jsou potřebné pro vytvoření plánu, nachystání pastí a také ukrytí vesničanů. Nevadí mi brát životy, ale také nechci vystavovat do zbytečného nebezpečí obyvatele zdejší osady. Doufám, že budu mít dostatek času. Alespoň pro malou přípravu. Není toho potřeba moc, uklidit obyvatele někam mimo ohnisko dění. Sklep nebo tak. Úplně nejlépe, kdyby odjeli na čas z osady. Ale můj odhad je, že toto je vše co mají a nebudou to chtít opustit.

Magický háj

Zatím co mi předával Finergar informace o bojišti, užuž jsem otevírala tajný vchod do podzemí. Svedla jsem svého koně ze schodů a vydala se do bludiště pod městem. Hrad ve skutečnosti není přímým středem lesa, vlastně by to bylo dost velké štěstí, kdyby byl. Na druhou stranu, samotné srdce lesa, magický háj je ukrytý o kus dál a dostat se k němu je zvenčí nemožné. A když město padne, tak se sám háj uzavře a zmizí. Nevím jak to, ale pravděpodobně je to kvůli tomu, aby alespoň to poslední dobro zůstalo uchováno, jak poslední střípek naděje v temnotách, které by mohl pohltit celý svět.
Říká se, že to co je v tom hájku, je první slza matky země. A náš lid je tu od toho, abychom jí ochránili. Pokud město padne a z nějakého důvodu získá nepřítel slzu, zničí vše nenávratně.
Procházeli jsme dlouho stejnou cestou skoro do poloviny původní trasy, pak jsem ale zahnula do jiné odbočky, než kterou jsme přišli. V té jsem položila ruku na stěnu a pokračovala podél loučí, které se postupně rozsvěcovaly. Minula jsem několik odboček, několikrát jsem zahnula. A pak se v chodbě objevilo světlo. Jako by přicházelo úplně odevšad a přesto nepocházelo z žádného přirozeného zdroje. Zářilo na konci chodby, ale já se zastavila ještě pod světlem louče.
„ Sem nesmí přijít nikdo se špatným úmyslem.“
Promluvila jsem v obecné řeči. Na nikoho jsem se nepodívala. Prostě jsem věřila, že jsou dobří. A budou asi jediní zvenčí na hodně dlouhou dobu, kdo to uvidí. Jestli budou schopní projít. Obranu háje neovlivním ani já. Vlastně ani nevím, jak by nás mohl odstranit. Tohle místo by musel napadnout někdo opravdu strašlivě mocný, někdo, kdo by opravdu měl moc zrušit všechna opatření, která se tu za ty roky utvořila a upravila. Nedokážu si nikoho takového představit…. Protože mocí jakou vládne háj, nemůže vládnout snad nikdo. Dokonce, i kdybych použila veškerou svou moc, bude to jen drobný střípek toho, co by se mohlo dít tady…
Hranice světla byla jasně viditelná, protože poslední louč byla na stěně, která byla v odbočce. Když jsem vkročila do temnoty mezi světli, jako by mě pohltila. Projel mnou zvláštní pocit, jako by se mě něco dotklo, ale ne na kůži. Přímo na duši. Jako by ji to zkoumalo, jako by to chtělo zjistit, co tu chci.
„ Chci zachránit svého otce… Chci zachránit město a zahnat temnotu, která se ho snaží získat. Chci ochránit své přátele a draky, kteří mi byli svěřeni...“
Zašeptala jsem tiše, snad jako bych potřebovala, aby to bylo slyšet, i když zrovna to potřeba nebylo, protože to, co zkoumalo mou duši, vědělo, že je to tak.
Pokračovala jsem dál, aniž bych se ohlédla, jak jsou na tom ostatní. Až jsem prošla do světla, které mě na chvíli oslnilo. Jako tehdy v Edronově doupěti. Na chvíli jsem přivřela oči, aby si uvykly, a po chvíli jsem se rozhlédla kolem. Stála jsem v nádherném háji, v naprostém klidu a harmonii jaká snad může být. Sem se nechodí, jen tak. Tady se nikdy nestalo nic špatného. Nikdy tu nikdo nezemřel. A nesmí se tak stát. Tohle místo se nesmí poskvrnit.
Vkročila jsem do měkké trávy a kůň tiše zafrkal. Tohle místo působilo zvláštním uklidňujícím dojmem, snad jako by nic zlého nikdy neexistovalo. Tady nic zlého neexistuje. Všechno zlé zmizí v těch temnotách tam venku…
Šla jsem přímo, pomalu tiše, tady čas jako by snad ani neběžel. A nebo běžel jinak, než tam venku. Procházela jsem mezi stromy, poslouchala jsem zpěv ptáků, kteří mimo tohle území už dávno nežijí a cítila, jak nás všechny pozorují zvířata v okolí. Nebyla plachá, jen opatrná, pozorující z mírného povzdálí nově příchozí. Říká se, že tady žije i stádo jednorožců, předků našich elfích koní.
Výhled nám najednou zakryla houština, která se až s mým příchodem mírně rozestoupila, sestoupila jsem na písčitý břeh, kam se ještě dostali i ostatní. Zůstala jsem stát a pozorovala ostrůvek, na kterém kvetl keř růží. Nádherných bílých růží, avšak jedna z nich byla jiná. Tak z dálky zářila jako diamant na slunci. Odrážela, nebo snad vyzařovala duhové světlo, krásné třpytivé odlesky. Byla jiná než ostatní. Byla slzou matky přírody.
„ Dál už nesmíte.“
Oznámila jsem svým společníkům a podívala jsem se na Nala. Podala jsem mu otěže svého koně a usmála jsem se. Tady tohle místo působilo na všechny. Tady by chtěl každý zůstat, ale nesmí. Kdo ví, co by se vlastně doopravdy stalo, kdyby tu někdo z nich zůstal.
Zula jsem se a vzala jsem Laerona beze slova do náručí, načež jsem vykročila do vody. Chvilinku před tím, než jsem došlápla na hladinu, vytvořil se mi pod chodidlem leknínový list a pak za chvíli před mnou další i s pár květy po okolí. Jezero začalo rozkvétat, každým krokem, který jsem na něm udělala.
Když jsem přešla přes jezero na suchou zem, tráva tam byla jako to nejjemnější hedvábí, chladivá a hebká, tak že by do ní každý z nás nejraději ulehl a už nikdy nevstal. Já přesto šla dál až k věčně kvetoucímu keři růží, kde jsem se zastavila a poklekla na trávu.
Už dávno ta růže věděla, proč jsme tu. Byla to ona, kdo tam v temnotách zkoumal naše duše. Byla to ona, kterou jsem tolikrát poprostila o pomoc. Je to ona, ke které se modlím a věřím v ní.

Na steč
Nalaya

"Pokusím se, ale nemohu nic slíbit."
Odpověděl ti v myšlenkách Laeron. Sám si určitě nebyl jistý tím, jakou vlastně vládne mocí a jak přesně by jí měl využívat. Všichni jste se shromáždili v trůním sále. Vaše malá skupinka odhodlaná změnit průběh boje, který lítě probíhal někde za hradbami. Koně stáli klidní a připravení. Patrně byli na stresové situace více, než zvyklí.
"Ano bojuje. Naše síly okolo města se stále snaží prolomit neúspěšně obležení, tedy alespoň z toho, co bylo vidět z hradeb se tka dá usuzovat. Nepřátelé mají tuhý kořínek a drží pevně pozice."
Poškrábal se Finergar ve vousech.
"Eh....naděja mi může políbat řitisko. Jdeme tam vyhrát ať ti zmetci dechnu."
Zašklebil se Finergar a pohladil hlavici své sekery.
"Tak, jako tak již není cesty zpět."
Podotkl Ral a jeho bratr Nal souhlasně kývl. Lórna jen stála mlčky a hleděla, jakoby do prázdna. Okamžik vypadala, jako socha.
"Jen to, co se dalo vypozorovat, tedy že je město obleženo a nepřátelské síly, jsou značné. Okolo su hlavně lesy, takže náročný terén, přirozený pro elfy. Jak sa ale zdá, jim to taky takové problémy nedělá. Navíc náš odpor je už spíše slabý a roztroušený. Nesmí sa soustředit na jedno místo, ináč by nás společnu silu dostali."
Snažil se vše trpaslík zhodnotit.

Poslední střípek naděje

Opírala jsem se o svou hůl a pokračovala v cestě do trůnního sálu, kde jsem se měla sejít s ostatními.
„ Dokážeš mi pomoci, Laerone?“
Ohlédla jsem se po něm tázavě. Je ještě tak maličký. A já po něm chci tak velké věci…
Kousla jsem se do rtu a nejistě se rozhlédla. Úplně jsem se zbláznila. Muselo mi přeskočit. Já s takovou malou družinkou, kterou vedu na jistou smrt, jen pro to, abych zachránila krále? Co když mě les odmítne poslouchat? Co když se všechno pokazí a umřeme tam všichni?
Byla jsem nejistá a popravdě trochu zoufalá, ale přesto jsem tam stála s odhodláním to zkusit. Musím to zkusit. Protože když to nezkusím, nezjistím to.
Poděkovala jsem služebné za zástavu a převázala jsem královskou vlajku na vlastní hůl. Nebudu schopná vézt obojí najednou. Vzala jsem si od Nala krásného bělouše a přejela koni po čele.
„ Musíš zůstat klidný.“
Zašeptala jsem mu a pohlédla na svou skupinku. Nadechla jsem se a vydechla.
„ Finergare, bojuje se ještě mimo město, že ano?“
Počkala jsem na jeho reakci a pak jsem pokračovala.
„ Nejsem na proslovy…“
Ušklíbla jsem se mírně, přesto jsem se nadechla ještě k dalším slovům.
„ Bude to tam zlé. A nevím, jestli dokážu povolat poslední obranu města. Nevím. Ale snad ano. Musíme si udržet poslední střípek naděje.“
Sevřela jsem v prstech otěže a podívala jsem se na draka.
„ Udržíš se v sedle, když koně teď povedu? Potom pojedeme a budu si tě přidržovat s otěžemi. Jen nás nikdo nesmí shodit.“
Zástavu s vlastní holí jsem prozatím upevnila na sedlo a vyrazila jsem do tajné chodby, kterou jsme přišli do města.
„ Finergare, víme něco víc o situaci na bojišti?“

Vůdce Rakr!
Rakr

Rozhodl jsi se tedy, že se staneš jejich vůdcem. Že budeš tím, za koho tě považují. Hrdinou. Začal jsi udílet rozkazy, jako zkušený armádní důstojník a sledoval své nové stádéčko, jak se začalo mísit a dělit a hemžit.
Trvalo to asi hodinu a půl, než se všichni prohnali svými domovy. Rozloučili se s těmi, kteří odcházeli, nebo zůstávali a rozešli se každý jiným směrem. Jedna část, většinou ze starších, nebo moc mladých, nebo těch, kteří se nehodlali odtrhnout od rodiny se vydala směrem k nejbližíšmu možnému bezpečí, o kterém jste se bavili. V jejich očích se zračily obavy a strach.
Jiné to však nebylo ani u skupiny, která zůstala s tebou ve vesnici. Čítala asi patnáct mužů. Dobře bylo mezi nimi i pár žen, ale to na jejich počtu nic neměnilo. Ano byla to skoro polovina počtu lidí ve vesnici, ale i tak žádná armáda. Výzbroj ubohá, kdo co kde našel a odhodlání na vlásku. Nepřítel se, kterým se měli utkat byl strašlivý a zaručeně má početní přesilu.
"Nejlépe bránitelná je asi hospoda....tedy do chvíle, než jí nepřítel zapálí. Jinak asi leda někde mezi domy, ale žádná z pozic tady není moc dobře krytá."
Přizná jeden ze sedláků možná to byl dokonce on, kdo pomáhal tyto domy stavět a tak má trošku přehled.
"O nemrtvých?....Nic moc jsou to zrůdy, které by tu neměly být.....zabijí vše, co potkají......prý je dokáže zničit oheň....zbraním dokáží dobře odolávat.....nemají slitování ani strach..."
Začali mluvit vesničané na přeskáčku zkazky, které patrně někde zaslechli. Nikomu to na náladě moc nepřidalo.

Vzhůru k osudu
Nalaya

"Ani já neznám odpověď na každou otázku."
Zašeptala tvá matka. Pak jen pomalu kývla nad tvými slovy o víře a pak už jste se dávali do pohybu. Nal a Ral rychle kývli a vyběhli směrem ke stájím, jako dva šípy. Nikdo nechtěl ztrácet čas.
Finergar kývl na tvou žádost a zamířil směrem ven z paláce. Práce byla tedy rozdělena.
"Když to nezkusíš, tak to nezjistíš."
Ozval se ve tvé hlavě konejšivě Laeronův hlas.
"Pak musíme doufat, že jsme dostatečnou posilou."
Služebná poplašeně kývla a vyběhla pryč splnit příkazy. Laeron ťapkal vedle tebe a tvářil se vážně, což vypadalo až úsměvně. Skoro bys zapomněla, že za tvými zády, jako duch kráčí tiše Lórna, která tě neopustila ani na minutu.
O nějakou dobu později jste již všichni tři čekali v trůním sále, služebná donesla zástavu, Nal a Ral se vraceli s koňmi a Finergar se zprávami.
"O Denwerovi nic nevědí, ale kde probíhá největší boj je jasně vidět.....a předpokládám, že právě tam bude i král a Denwer."
Podotkl Finergar ustaraně.

Vesnická prácička
Zumishi

"Jak vidíš můj pane je tady málo stavení. A byli v podstatě v každém z nich, když hledali jestli před nimi něco nezkrýváme. Nemají z nás strach, takže je jim lhostejno, kam vrazí."
Povzdechl jsi. Okem jsi napočítal 7 domů, malou sýpku, nějaký ten kuřín a 3 stavení. Malá vesnička, ale dost velká na to, aby hold někoho zajímala. Hodně špatně bránitelná vzhledem k absenci, jakékoli palisády, nebo alespoň rozumného uspořádání domků. Tady to prostě bylo, jako když vysypeš zrní na zem, kam co dopadlo tam to postavili.