Andor.cz - Dračí doupě online

Ve vesnici

Při vstupu do vesnice mi připadá, že všichni místní jsou obeznámeni se situací. S tím, že vesničan, který se mnou mluví, mluví opravdu za všechny. A z toho, jak se všichni skryli, mi připadá, že moji přítomnost považují za něco jako nutné zlo. Nikdy jsem se nepovažoval za zloducha, ani za vyloženého dobráka. Někdo by řekl, že jsem obchodník se skutky.

Poslouchám odpovědi farmáře. Podle všeho se jedná jen o osoby, kterým se nechce do armády. Kam by je patrně normálně poslali verbíři. Může v tom být sobeckost, ale také snaha zachránit si vlastní krk. Nemrtví nejsou hrozba, kterou se dá brát na lehkou váhu. Navíc farmář velice rychle souhlasil s mojí podmínkou o případném ponechání si majetku těch lupičů.
Nejdůležitější informace, tedy kdo je vůdce a jakými disponuje faktory. Informace o jeho fyzické síle nemohu podcenit. Zmíněný Váňa se zřejmě chtěl zachovat statečně a doplatil na to. Popravdě mu mohu poděkovat, že mi takto nepřímo daroval víc informací.
,,Byli už přímo v některém z domů? Do kterého domu by pravděpodobně nešli, kdyby zde nikoho nenašli?" zeptám se vesničana dále. V hlavě mi klíčí plán. Bojovat proti přesile na otevřeném místě je jen málokdy dobrý nápad. A já budu nucený eliminovat efekt náhody. Pohledem přelétnu vesnici, počítajíc domy.

Jak jen se vzepřít osudu

„ Ne matko, v budoucnu to může být jiné. Já můžu být jiná. Nevěřím, že to nejde… Kdyby budoucnost nešla změnit, k čemu bych tu byla…“
Promluvila jsem k matce tiše. Vydala jsem se ke dveřím. Ovšem zastavil mě nečekaný pohyb. Ohlédla jsem se a zadívala se na skupinu, která v čele s Finergarem vyrazila za mnou.
„ Já? Do boje… Nebudu tu čekat na špatné zprávy.“
Odpověděla jsem mu obecnou řečí a podívala se na dva muže, kteří mu šli v patách.
„ Nejste mi dlužní. To spíš já vám… nikdy bych se tam odtud sama nedostala. Ačkoliv jsem měla svůj úžasný doprovod, asi bychom to nepřežili.“
Usmála jsem se na ty tři. Když přišla Lórna, skousla jsem si ret. Pozorovala jsem ji, co dělá a nechala ji ať vše dokončí. Koutkem oka jsem pak pohlédla na matku a následně na ostatní.
„ Děkuji, Lórno.“
Uklonila jsem se mírně a zadívala jsem se na svou skupinu.
„ Vypadá to, že v tom nebudu sama.“
Usmála jsem se a vyrazila jsem ven, ještě než jsem však vyšla ze dveří, ohlédla jsem se po matce a pousmála jsem se na ní.
„ Věř nám... a třeba se to změní…“
S tím jsem vyrazila rovnou k trůnnímu sálu.
„ Nale… Rale, víte, kde jsou stáje? Běžte a nechtě připravit koně. Já se bez něj neobejdu, hlavně ne uprostřed bojiště…“
„ Finergare… zjisti, kde je hlavní boj, a pokud to půjde, kde se nachází Denwer a král.“
Nadechla jsem se a vydechla.
„ Sejdeme se v trůnním sále. I s koňmi… provedu vás ven z hradu a tam se pokusíme sehnat si spojence…“
Šibalsky jsem se pousmála.
Laerone, bude to těžký boj, a bude to hodně náročné… myslíš…. Myslíš, že budu moct povolat les? Zvládnu to?
Otázala jsem se nejistě v myšlenkách.
Zničehonic mě polilo horko, až jsem se musela zastavit.
Co když jsem ta zatracená posila já?
Zbledla jsem. Na krátko jsem se ohlédla po chodbě, kterou jsme přišli, a pak jsem přidala do kroku. Jestli to tak je, musím si pospíšit. Musím… Musíme je zachránit.
Cestou jsem drapla jednu ostrašenou služebnou, mladou dívenku, skoro ještě dítě. Přesto mohla být možná i mého věku… jak strašlivé, to jak se osobnost mění, když je kolem všechno zlé…
„ Přines královskou zástavu. Pospěš si. Do trůnního sálu.“

Tak ať je po vašem

Ne nemůžou to vědět! Jak by mohli? Vždyť je to jen chvíle. Sice ano necestoval jsem závratnou rychlostí... To opravdu ne, ale i tak. Leda by nějaký obchodník náhodou šel v TEN den a šel tímto směrem. Ale ne... Neví to. Jinak by to řekli.
Potvrdí mi to i další slova. Že prý o mě slyšeli, že jsem jako dělaný pro velké skutky. Jasně... Slyšeli o mě, když jsem celý život nevytáhl paty ze své rodné vesnice a nic závratného jsem neudělal. Jen jsem si vyráběl a přežíval.
Z toho už se nevymotám. Snaha byla. Smutně si povzdechnu. Schovám hlavu do dlaní, ale jakmile je ze svého obličeje sundám, jako by se na dav díval někdo úplně jiný. Když ve mě vidí svého vůdce... Tak jim budu. Možná je zklamu, ale jiná možnost už není, takže do toho dám vše.

"Dobrá tedy... Každý zdatný muž či žena, kteří chtějí bránit své domovy, nechť se vybaví tou nejsilnější zbraní co mají, ať už je to meč, luk či vidle a příjdou za mnou! Starší, děti a ti co nechtějí bojovat nechť posbírají to nejcennější a vydají se na cestu do města o kterém jste mluvili."
Prohlásím silným hlasem. Pokud je neporazíme, aspoň je zdržíme.
Počkat počkat... Kde se to ve mě bere? Tohle nejsem já. Na chvíli zapochybuju nad tím co tu dělám. Začnou se mi třepat kolena. Za chvíli možná všichni tito lidé zemřou... a já s nimi.
Zatřesu hlavou a mé myšlenky se ubírají jen jedním směrem. Na nemrtvé.
"Kde by se tady dalo nejlépe bránit? A co vůbec víme o těch nemrtvých?"
Rozhlídnu se po lidech a vesnici.

Cesta za osudem
Nalaya

Tvá matka se slabě pousmála a opřela se zády o stolek.
"Hodně štěstí dcero, nechť při tobě Matka stojí a ochraňuje tě. Vím, že nemá smysl ti bránit."
Zhluboka vydechla a nechala tě jít. Laeron se rozťapkal odhodlaně za tebou. Pohnuly se však další postavy.
"Kam si myslíš, že si to hopkáš elfino hmm?"
Ozval se Finergar, který nejprve vypadal, jako bouřkový mrak, před bleskem, ale pak se rozjasnil a došel tě.
"Sama nepudeš. To by nám Denwer dal. Smiř sa s tím máš nás za zadnicou."
Ušklíbl se a nekompromisně se kolem tebe protáhl dveřmi. Nal a Ral vás došli také.
"Dluhy musí být splaceny. Chránila jsi nás a naše životy teď je řada na nás."
Promluvil Nal a na okamžik se ti zadíval do očí. Lórna k vám došla poslední. Její oči byly posmutnělé ale přátelské. Mlčky se dotkla tvého ramene a pak ti na čele nakreslila měsíční srpek. Mírně pokývla hlavou a předvedla znaky na prstech, které jsi nikdy neviděla. Zdá se, že plýtvat slovy ve své řeči, když jí stejně nerozumíš, se rozhodla vynechat. A tak jsi měla svou skupinu, která se tě nehodlala vzdát....opět....

Smrti se říká, dnes ne...

Zbledla jsem, když začala mluvit. Věděla to. Všechno to věděla. Neměla jsem ponětí, že její moc až tak velká. Zazáblo mě v zádech, zůstala jsem stát a poslouchala její slova.
Věděla všechno do posledního mrtvého, který padne na obranu města.
„ Nedovolím to…“
Zadívala jsem se jí do očí.
„ Možná vidíš všechno, ale já rozhoduju sama za sebe. A vždycky tak rozhodovat budu. Možná se to projeví, až budu starší, ale …“
Smutně jsem se usmála.
„ Ať se stane, co se stane, vždycky tě budu mít ráda… ať povím, co povím…“
Podívala jsem se na Laerona.
„ Musíme jít…“
S tím jsem vyrazila z pokoje kvapnou chůzí, přesto pomáhajíc si holí. Nebude to jednoduché se někam dostat a bude k tomu potřeba kůň, dobrý, cvičený kůň. Ale musím zabránit tomu nejhoršímu. Pomoct v bitvě, pozdržet co se dá, aby přišly posily. Musí přijít… prostě musí.

Sužovaná ves
Zumishi

"Na věcech těch lotrů nám vskutku nezáleží pane. Klidně si od nich vezměte, co budete chtít. My chceme mít jen klid."
Odpověděl farmář vroucně a pod dalšími dotazy svraštil čelo, jak za chůze přemýšlel. Mezitím jste již vešli do vesnice, která vypadala dosti plaše a plná očekávání, kdo vlastně přišel. Moc lidí na ulicích nebylo a ti, co přece jen ano, se rychle přesouvali do bezpečí z dohledu.
Vesnička to byla opravdu malá čítající jen pár domů a nějaké to stavení, ale i tak to byla vesnice, která potřebovala pomoc v těžkých časech.
"Chovají se.....hmmm hrubiánsky můj pane. Povýšenci a chvástalové to jsou. Prachsprostí mordýři. Výzbroj....eh.....většinou nějaké prošívanice, nebo posešívané kožené brnění. Žádní rytíři to věru nejsou. Patrně nosí, co kde ukradli....jezdí jich sem 5 z toho minimálně jeden má sebou vždy luk, ostatní mají meče, sekery, někdy dokonce kopí. Všichni mají koně, jinak by lup dobře neodvezli a vůdce.....hmmm to bude asi ten hentok.....takový škaredý chlap, vypadá z nich nejstarší ale nenechte se mýlit je z nich nejnebezpečnější. Tuhle zlomil mladému Vaňovi úderem pěstí hned 5 žeber. Chudák to těžce rozdýchává a nevíme jestli přežije zimu."
Snažil se být farmář nápomocen, jak to jen šlo.

Kruté pravdy
Nalaya

"Já vím....."
Odpověděla tvá matka tiše a smutně. Jako by jí ta pravda, kterou sama možná věděla mnohem dříve, než ty trýznila neuvěřitelnou bolestí.
Královna s dlouhým povzdechem našla oporu stolku, který vyrůstal doslova z podlahy a pohladila jeho nádherné přírodní zdobení.
"Je to můj věrný dobrý přítel a ochránce a nejlepší přítel tvého otce Mikena."
Zdá se, že jí již nebavilo chodit okolo horké kaše a hrát si na to, že neví kdo jsi. Na okamžik bolestně zavřela oči, skoro to vypadalo, jak by měla ztratit rovnováhu, ale když je otevřela opět pevně stála, ač její oči byly smutné a unavené, tolik unavené.
"Žádám jej, aby zůstal zde v bezpečí. Aby nezahodil svůj život. Aby dál žil.....věděla jsem, že mě neposlechne ale musela jsem to zkusit.....pokud se dnes zapojí do bitvy....zemře...."
Vyřkla ta slova královna, jako by jí tížila snad celý život. Tvá matka ti nikdy neodhalila veškerá zákoutí moci, kterou vládla. Možná proto, že jsi byla více nadaná v jiném odvětví. Byli ve městě však takoví, kteří tvrdili, že královna vidí napříč časem. Že umí číst v minulosti i budoucnosti. Že jí bohyně dala nezměrný dar.
"Město přežije ač s těžkými následky, tak jak jsi řekla. Posily přijdou, ale ne tak, jak bychom chtěli a..... tvůj otec a Denwer dnes v bitvě položí život, aby město mohlo žít, abych mohla žít já. Věděla jsem o tom a přesto jsem tomu nedokázala zabránit."
Usmála se královna posmutněle.

Další den, další práce

Je pro mne stále s podivem, jak malá soudružnost mezi lidmi panuje. Ani společný nepřítel neodradí od zlých skutků, konaných na vlastní rase. Rád bych v tom viděl nějaký vyšší smysl, ale nemohu si nic nalhávat v tomto ohledu. Prostě jen někdo využívá situace. I když jejich pohnutky mohou být jiné. Ale zákony města jsou jednou nastaveny tak, jak jsou. Pokud je chtějí změnit, mohou to zkusit různými cestami.
Prohlížím si sedláka, který nás kontaktoval se svojí žádostí. Pravda, nemá mnoho co nabídnout výměnou. Ale vždy lze smlouvat.
,,Chápu, že nebudete moci zaplatit tolik, kolik si naše organizace normálně účtuje za takový úkol. Proto si ponechám to, co tady ti lupiči po sobě zanechají." začnu spíše od konce. Je potřeba se domluvit však na platbě než přejdeme k samotné podstatě úkolu.
,,Rovněž chci znát veškeré informace, která o nich můžete mít. Stavbu těla, výzbroj, chování, koho považují za vůdce, přijíždějí na koních?" vyjmenuje své první otázky směrem k farmáři. Především mne zajímá informace, který z těch banditů je vůdce. Vždycky je jeden vůdce. I tím, že se začnu vyptávat, chci dát najevo, že mám o tuto práci zájem. A platba je pro mne jen prostředek směny za požadovaný úkon.

Město v obležení

„ Věř, že město přežije. S velkými… velmi těžkými ztrátami… ale přežije. Posily dorazí…“
Zadívala jsem se na matku. Nechtěla jsem říct včas, protože včas to rozhodně nebude. Ovšem, když jsem viděla ten její pohled, který mi věnovala po zmínce o otci, zatrnulo mi. Už jen ty slova, která od ní přišla, mi ubírala na barvě ve tváři, až jsem nakonec vypadala, jako bych opět byla nemocná a na pokraji smrti. Zalapala jsem po dechu a podívala se na Denwera. Ví to… řekla jsem mu, co se stane. Do očí se mi nahrnuly slzy a ze všech sil jsem se posadila a shodila nohy z lůžka. Chovaly se, jako by mi ani nepatřily, ale teď jsem prostě musela bojovat.
„ Cítíš k němu víc než jen přátelství?“
Podívala jsem se jí do očí. Chci vědět pravdu. Proč s ním tak mluví. Proč říká, že je jeho místo po jejím boku? Vždyť to místo má patřit otci!
„ Oč Denwera žádáš?“
Sledovala jsem jí. Když se Denwer rozhodl odejít, postavila jsem se na vratké nohy a natáhla jsem se po své holi, abych se o ni mohla opřít. Možná budu chodit jako mátoha, ale musím otce najít.
„Vysvětlíš mi, co se tu děje, nebo se mám zeptat otce či Denwera?“
Zůstala jsem stát zapřená o hůl. Potřebovala jsem ještě chvilinku čas, abych dostala do nohou sílu, abych se na nich udržela i při prvních krocích, proč ho tedy nevyužít…

V obležení
Nalaya

Denwer nechal tvou otázku bez odpovědi. S rukama složenýma na mohutných prsou pozoroval královnu a tebe s tichým očekáváním.
"Je to zde horší, než si myslíš. Město už dlouho takovýto druh obležení nevydrží ale posily, které nám měly dorazit se někde zpozdily."
Zamračila se nespokojeně tvá matka a pak na tebe opět vlídně pohlédla, když ses zeptala na svého otce.
"Bohužel tady v tuto chvíli není mé dítě. Společně s dalšími se nyní snaží prolomit obležení nepřítele zvenku a zasadit jim, co nejdrtivější úder. Pokud nepřijdou posily, je tento tah naší jedinou nadějí."
Zachmuřila se mírně. Denwerovi se rozšířily překvapením zorničky a pak rozhodil rozhořčeně rukama.
"Proč jsi mi to neřekla hned?! Miken je tam venku a bojuje za nás zatímco my tady sedíme?! Musím mu pomoci mé místo je po jeho boku!"
Bylo zvláštní vidět Denwera najednou tak rozhořčeného.
"A také po mém drahý příteli. Vím, že to, oč žádám je těžké...."
Denwer sebou trhl a zamířil ke dveřím.
"Ne ty vůbec netušíš, co po mě žádáš Tei´kin."
Odtušil Denwer velmi odměřeně a chladně.
"Postarajte se o Nalayu bude vás potřebovat."
Oznámil Denwer svým zmateným společníkům. Nal i Ral byli zaskočeni, Lórna vypadala smutně a Finergar se tvářil až příliš chápavě na to, že Denwer vykřikoval elfštinou. O okamžik na to, za ním bouchly dveře a tvá matka si dlouze a unaveně povzdechla.

Mezi svými

„ Ne nekončí, to máš pravdu Laerone.“
Povzdechla jsem si a s vypětím všech sil jsem se posadila v posteli. Rozhlédla jsem se dobře kolem a nakonec jsem zůstala pohledem na Nalovi. Díval se z okna a tak nějak mi přišlo, že se raději ani nepodívá mým směrem. Vyčítá si to snad? Že jsem kvůli němu málem zemřela? Bylo to mé rozhodnutí, přece…
Vydechla jsem a podívala se na Denwera.
„ Co se stalo?“
Naklonila jsem hlavu trochu na stranu.
„ Přišli jsme ve chvíli, kdy jsme přijít měli.“
Pousmála jsem se na matku, přesto v tom bylo cosi smutného.
„ Co se teď tedy děje? A jak moc špatné to doopravdy je?“
Sledovala jsem královnu, jak přechází z místa na místo a zůstala jsem tiše. Celkem dlouhou chvíli.
„ Mohla bych vidět … krále?“
Zeptala jsem se najednou po chvilince ticha. Pořád je tu má tužba, poznat otce. I když kdo ví, jestli si to pak v budoucnu budu pamatovat… pokud ho tedy teď nezachráním. Kdo ví…