Okolí hlavního města

„ Jestli ti to místo bude vyhovovat… je to tvé rozhodnutí, přesto bych asi byla ráda, kdybys měl možnost uložit se i v nějakému suchém hnízdě… draci tu kdysi museli být, takže… tu přeci musí být někde i místo, kde pobývali…“
Promluvila jsem k Laeronovi v myšlenkách, značně unavená a vyčerpaná. Přesto jsem se snažila to vydržet, jak nejdéle se dalo. Úlevou mi bylo, když jsem zahlédla další mágy, o kterých se zmínil ten trpaslík. Přišli na pomoc, snad nejsou stará spojenectví ještě úplně mrtvá.
Ovšem úleva přešla ve chvíli, kdy se objevil rádce královny. Viditelně jsem zbledla při jeho slovech. Bylo víc než jasné, že matka tu není, protože takový proslov by jinak vedla přeci ona ne?
„ Laerone… necítíš přítomnost jiného draka?“
Obrátila jsem krátce pohled ke svému drakovi, než jsem se znovu zadívala na rádce.
„ Svolejte lid. Hned po radě, která se má konat… počítám nejpozději do půl hodiny. Potřebuji vědět, co vše bylo ztraceno, jaké jsou naše stavy a jak rychle jsme schopni opravit město před dalším útokem. Doufejme, že žádný další nebude, ale nemůžeme se na to spolehnout, takže pokud to jen trochu jde, ať jsou hradby alespoň trochu připravené.“
Zachvěla jsem se.
„ Pokud to jen trochu půjde, připravte také listiny s prosbou o pomoc, které poslové zanesou do ostatních království…“
Krátce jsem se odmlčela a rozhlédla jsem se kolem.
„ Král Arwin druhý. Nalezli jste ho?“
Zadívala jsem se znovu na rádce. Pokud budeme muset napsat, že jsme v bitvě přišli o krále lidského království, myslím, že je už neokouzlíme na to, aby nám někdy ještě pomohli…
„ A matka?“
Dívala jsem se rádci do očí. Můj pohled byl plný bolesti, stejně jako mé srdce. Nechtěla jsem si připustit, že ji už neuvidím a nemíním se s tím jen tak smířit.

Úprk z Trnínu

Zdá se, že se za námi žádní další nepřátelští jezdci neřítí. A ačkoliv neznám úmysly té ženy, zjevně představuje bezprostředně menší nebezpečí.
Trochu srovnám rychlost vozu, i koně potřebují trochu popadnout dech po tom zběsilém úprku po lese.
Prohlédnu si znovu onu ženu, přesněji hledám tu očima tu zbraň, kterou použila.
,,Díky za pomoc. Znovu."
Všimnu si, že mluvila v množném čísle, což značí, že invazní vojsko je i její nepřítel. Ne, že by to nebylo zjevné z toho, že jich několik zabila. Ovšem jakým způsobem toho docílila, je z profesního hlediska značně zajímavý.
,,Jste všichni v pořádku?"
Zeptám se pro pořádek, protože posádka ve voze je potichu, očividně nesvá z přítomnosti té ženy, která jim zachránila, možná nevědomky, život.

Další vesnice, ke které se dostaneme na dohled, vypadá podobně jako Trnín. Možná je trochu větší, ale také nijak zvlášť stavěná proti nájezdu. Ale určitě zde bude několik koní i lidí, kteří na nich umějí jezdit a roznést tak zprávu o útoku.
,,Znáte zde někoho?"
Zeptám se napůl rodiny ve voze a napůl ženy, která nás doprovází.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Obě ženy ve vozu se nyní tiskly k sobě v očekávání, co s nimi bude a jestli tato záhadná jezdkyně je jejich spása, nebo naopak zkáza. Ruka tě stále bolela, ale kdyby bylo třeba byl bys schopen jí používat. Následky, které by přišly potom, by byly nejspíše dost nepříjemné a musel by tě zase někdo dát dohromady, ale pokud by šlo o život.....Jako jediný ses tak tedy s ní dal do hovoru. Srovnala koně s jízdou vašeho povozu a věnovala ti pohled.
"Jestli si dobře vzpomínám nejbližší další ves by měla být tak ještě půl hodiny svižné jízdy po cestě."
Zapřemýšlela nahlas.
"Další pronásledovatele bychom snad mít neměli."
Ubezpečila vás ještě, i když to nejspíše úplně nutné nebylo. Každopádně ta půlhodina jízdy vám utekla, jako voda a slyšel jsi úlevné výdechy obou žen, když jste se blížili k siluetám prvních obydlí vesnice, skrz patrně cesta procházela. Vypadala trochu větší, než Trnín, ale žádné hradby, nebo jiné větší ochranné prvky, zde k vidění nebyly.
Na druhou stranu nebyly zde ani zatím známky napadení tohoto místa, takže alespoň nějaká dobrá zpráva.

Úprk z Trnína - stará známá

K mým uším dolehne svist něčeho, co se v mé představě zhmotní do podoby tenké linky, která projde lidským hrdlem jako horký nůž máslem. Reflexivně tak skloním hlavu. Když ji znovu zvednu a rozhlédnu se, vidím, jak jeden z jezdců vedle vozu s cuknutím hlavy vyletěl ze sedla a skončil někde v temnotě za námi. Mám z toho divný pocit, když si uvědomím, že stejný pohyb jsem již viděl a není to vůbec dávno.
Na jednu stranu se mi trochu uleví, ale na straně druhé neznám motivaci osoby, která se rozhodla nám pomáhat. Možná vůbec nejde o pomoc nám.
Moje tušení se potvrdí, když se na koni přiblíží jezdec, který nás zbavil rytířů z cizího invazního vojska. Znovu je to ta žena, která se předtím objevila ve vesnici. Lehce sevřu pěst zraněné ruky, abych zjistil, jak moc se projeví případná bolest a jak moc bych reálně tu ruku mohl používat. Přeci jen, co by jí bránilo v tom, aby stejně přistupovala i k ostatním. Ve vesnici mne nechala být, protože jí šlo patrně o hlavy těch banditů. Jedno pozitivum bych na celé věci přeci jen viděl. Ten temný hlas v mé hlavě zřejmě nadobro utichl a mohu ho přičíst na seznam symptomů, spojených s předchozím střetem ve vesnici.
,,Už to tak vypadá. Rád bych se zeptal na pár věcí, ale musíme se dostat do další osady a odtamtud vyslat posly se zprávou o útoku."
Dívka má zjevně schopnosti bez váhání zabíjet jiné, takže kdyby chtěla cíleně mne nebo rodině ve voze ublížit, neobtěžovala by se s hovorem.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Vrhnul jsi po bližším jezdci dýku. Přišlo ti, že jsi zasáhl ale vzhledem k situaci a úkonům, které jsi musel vykonávat nejspíše ne moc precizně, protože jezdec zůstal v sedle. Za jsi viděl, jak se ten poslední nový jezdec, který se k zbylé dvojci přidal dál přibližuje. Něco zasvištělo, instinktivně ses přikrčil a ohlédl, jen abys spatřil, jak se něco jezdci, který byl nejblíže vozu něco omotalo okolo krku a vzápětí strhlo ze sedla. Provázelo jej jen chrčení. Spatřil jsi, že jezdec, který byl nový nyní stál v podřepu na koni a rozmachoval se znovu něčím dlouhým. Patrně bičem, poté, co jej vyprostil z obětí spadlého rytíře. Kůň tohoto jezdce běžel vyrovnaně a přibližoval se k vám. Rytíř zaváhal a pokusil se stočit koně s tím, že by se vzdálil ale i pro něj si o okamžik později přišel onen precizní bič. A pak už vás poslední jezdec dohnal, bič opět schovaný a když dorovnal běh svého koně s vaším vozem zadívala se na tebe tvář, kterou jsi již jednou nedávno viděl.

"Zdá se, že se opět potkáváme."
Odtušila s úšklebkem na rtech žena, která ti již jednou zkřížila cestu. Tví pasažéři jí jen vyjukaně pozorovali a neodvažovali se slova, zvláště, když vyšlo najevo, že se znáte.

Opět hlavní město
Nalaya a Laeron

Laeron nakonec navrhnul, že vhodné místo k odpočinku by mohlo být to, kde jste odpočívali posledních 50 let a to tedy v zahradě u onoho obrovského stromu, který se vám stal po delší čas útočištěm, když se minulost křížila s přítomností. Zdálo se to, jako docela dobrý nápad.
Když jste se vrátili do hlavního města, vaši ochránci vám tedy hlavně tobě byli stále na blízku. Zvláště potom, co se stalo v posledních hodinách. Také jste si měli možnost povšimnout několika dalších možných změn. Hned na několika místech se pohybovaly pro vás neznámé osoby, které většinou třímaly nějakou hůl. Jak se zdá, opravdu dorazilo mágů více, než jen onen trpaslík, kterého jste měli tu čest potkat. Alespoň nějaké dobré zprávy. Tedy za předpokladu, že se zdrží.
Ve městě jste byli jen chvíli, než tě vyhledal rádce tvé matky s ustaraným výrazem na tváři.
"Výsosti? Až si odpočinete bude potřeba promluvit k lidu. Uplynulá bitva byla těžká a mnohé jsme ztratili. Váš lid potřebuje někoho, kdo jim dodá odhodlání. Zvláště, když válka vyhraná ještě není."
Apeloval na tebe starostlivě. Všude stále byla spoušť, ale mágové, druidové i řadoví vojáci se snažili uklidit a opravit co se dalo ať vlastními silami, nebo kouzly. I tak bude stav města a jeho obyvatel značně pošramocen, pokud by mělo dojít v blízké době k další šarvátce nebo bitvě s nepřítelem.

Starší přátelé
Lenora

"Hmmm kam? Zpátky k hlavnímu městu, tedy s jednou zastávkou po cestě, protože tam nás bude nejvíce třeba, ale jsou ještě drobnosti, které je třeba udělat."
Oznámila dívka s odhodlaným úsměvem, když odkrývala větve z cesty a kráčela opatrně vpřed. Často jste se museli vyhnout nepřátelským oddílům nemrtvých nepřátel, ale obě děti, tedy nyní již mladí elfové se zde vyznali dost dobře na to, aby volili tajné stezky, kterými jste nepřátelům proklouzli.
"Doufám, že jsi připravená teto."
Koukl po tobě chlapec, v jeho hlase se zračily starosti smíšené s obavami. Trvalo to další asi dvě hodiny cesty, než jste stanuli u malého vstupu do podzemního chrámu Matky Přírody. Sourozenci se zastavili a pohlédli na tebe.
"Jestli chceš doprovodíme tě, ale tohle je asi cesta, kterou bys měla absolvovat sama. Protože právě v tomto chrámu nalezneš to po čem toužíš. Odpovědi. Alespoň některé."
Promluvila dívka a pozorovala tě zkoumavým pohledem, zatímco mladík vám dělal stráž a sledoval bedlivě okolí, aby vám někdo nevpadl do zad.

Zachmuřila jsem se, po tom co mi v myšlenkách Laeron řekl. Záchvěv, který mnou prošel, nebyl příjemný.
„ Jsem za ně zodpovědná, Laerone.“
Pohlédla jsem na něj. Když zmínil trpaslíka, který nám přišel pomoci, mírně jsem se kousla do rtu.
„ Možná přišel jen on. Nevíme, jestli dorazí ještě někdo další…“
Rozhlédla jsem se kolem. Pomalu jsme se blížili k městu.
„ Budeme muset vymyslet, kde budeš mít své místo k odpočinku, Laerone.“
Podotkla jsem mírně zamyšleně. Potřebuji trochu změnit téma, ačkoliv se to nedělá zrovna snadno, kvůli všudypřítomné smrti a zkáze. Jak bych teď měla odpočívat, když je tu potřeba udělat tolik věcí.

Tři už jsou dav..

Sotva jsem se dostala zpátky na nohy, mohli jsme vyrazit. A taky se tak stalo.
Ovšem, když se tak stalo, přišlo do toho i nějaké to vypravování a.. musím říci, že jsem byla lehce mimo.. navenek jsem to nedávala příliš znát, ale vnitřně jsem myslela, že třeba špatně slyším nebo tak.. ale dost věcí mi nedávalo svůj mysl..
Že je tu jistý problém s nemrtvými, ano o tom vím už nějaký ten den a pociťuji to na vlastní kůži skoro každým okamžikem. Získávat čas... splácet to co jsem pro ně tehdy udělala.. čekali na mě..? Vždyť... potkala jsem je sotva možná ani ne před necelým dnem.. a ta cesta, kterou spunktoval Kvítko.. nezapadalo mi to do sebe, vůbec nijak. Nic z toho.. až, měla jsem pocit, že jestli o tom budu uvažovat nějak více, začne mě z toho až bolet hlava, což by v tuhle chvíli nebylo příjemné. Drak s bolestí hlavy není nikdy příjemného..
Raději jsem to odložila stranou. Jsem si jista, že přijde chvíle kdy budu se smět zeptat na všechno to, co nedávalo mi příliš smysl. Či odpovědi ku mě přijdou nakonec sami. Snad.
"A my.. míříme vlastně... kam?"

Útěk z Trnínu

Nemám čas se příliš otáčet na to, co se děje na voze. I půl vteřiny nepozornosti na neosvětlenou cestu by mohlo znamenat, že nechám vůz najet do příkopu. Koně sice podvědomě cestu znají, ale i tak by nebylo dobré, kdyby si zlomili nohu o nějaký vyčnívající kořen jen proto, že trochu sjedeme ze směru.
Když se ozve zadrnčení, stejně si neodpustím se na okamžik ohlédnout. Žena někde ve voze měla ukrytou kuši, která pro ni byla sama o sobě dost velká a těžká. Výstřel ženu srazil zpět do vozu. Kdesi ve tmě se však ozval výkřik. Šipka zjevně našla svůj cíl. Možná bych se mohl do budoucna začít zajímat i o tento druh zbraní. Vím, že jsou jednoduché na používání a někteří členové klanu využívají jejich zmenšené varianty.
Nezdá se však, že by to jezdce zastavilo v jejich snaze pronásledovat vůz. Což mojí racionálně uvažující části mysli nedává smysl. Už tak přišli o jednoho muže, což je větší ztráta, než mohou získat na prchajícím voze.
,,To není dobré." procedím skrze zuby. Před námi je sice bezpečnější cesta, ale stejně tak je to lepší cesta pro pronásledovatele. Jednu výhodu to má, koně se aspoň udrží samovolně na cestě bez toho, abych je musel víc korigovat. Chytnu si otěže mezi stehna a zdravou rukou si prohmatám oděv, zda někde nenajdu nějakou vrhací zbraň, kterou bych mohl hodit proti blížícím se jezdcům. Pokud ano, pak počkám, až bude některý z jezdců dostatečně blízko, abych jej mohl reálně zasáhnout a nespoléhal se pouze na náhodu.

Starosti války

Vyslal jsem k Nalaye konejšivé zamručení.
"Možná právě proto by sis odpočinout měla. Ze všech těch důvodů, které jsi jmenovala. Pokud budeš unavená bude tvá mysl zastřená a nejasná. Budeš dělat chybná rozhodnutí."
Upozornil jsem jí vlídně a se starostí.
"Nemůžeš vždy zachránit všechny maličká. Válka je krutá a bere si své oběti. Jsou věci, které nezměníme."
Povzdechl jsem si a pak jsem vydal nespokojené bručení.
"Nesouhlasím, první spojenci již přece dorazili. Pravda z těch mágů jsme zatím viděl jen toho zakrslého trpaslíka, ale pokud je pravda, co říkal.....mohli by nám nemálo pomoci."
Stočil jsem pohled ke své drobné jezdkyni. Bylo mi jí líto, příliš se přemáhala. Možná bych jí měl pomoci spát. Ukolébat její vědomí. Vím, že bych to zvládl.

Návrat do zničeného domova

„ Laerone, čeká mne válečná rada. Nemohu si teď jít lehnout a nechat všechno plavat. Ztratili jsme v této bitvě dva vládce a je stále naděje, že tu někde jsou, musíme je najít…“
Odpověděla jsem mu v myšlenkách zkroušeně. Byla jsem vyčerpaná a pohled na mé zničené město, můj domov a jeho blízké okolí to jen zhoršoval. Srdce se mi sevřelo ještě víc, když zmínil starost o Arwina a matku.
„ Mnoho jich během noci ještě zemře a já jim nemám jak pomoci.“
Skousnula jsem si ret. Bylo to čím dál horší. A nejspíše to nebyl poslední střet. Kolik takových ještě budeme schopni vydržet? A budeme schopni vůbec vydržet ještě nějaký další?
„ Nemohu jít odpočívat, prozatím. Moc dobře to víš, Laerone. Kdykoliv může přijít další útok a momentálně jsme bez spojenců. Ani je nemáme jak kontaktovat, jestli vůbec nějací ještě zůstali…“