Andor.cz - Dračí doupě online

Tam kde je třeba
Zumishi

Království Trion je velké a rozlehlé a právě sem jsi přesunul své pole působnosti, protože právě zde se začaly rojit potíže s nemrtvými a tím pádem i zakázky, na které si tebe, nebo takové, jako jsi ty najímali. Armáda Trionu byla někde v pohraničí, aby se utkala s nepřátelskou armádou a zbytky obyvatelstva byly takřka nechráněny proti tomu, co proniklo za frontu.
Právě dnes jsi přišel do jedné vsi, kam tě dovedl obyčejný sedlák. Přislíbil zaplatit, co budou moci.....což pravděpodobně nebude opravdu mnoho. Výměnou za to, že jim pomůžeš s lapky, kteří se tu vykytují. Prý je okrádají o jídlo, zásoby a někdy i někoho zabijí, když se vzpouzí.
"Měli by přijít zase dneska za poledne můj pane.....že se s nimi vypořádáte? Bývá jich asi pět....ale naše ves nemá žádné cvičené bojovníky, kteří by se jim postavili."
Vysvětloval ti farmář, když jste se přiblížili na dohled jeho malému domovu. Ves byla opravdu malinká, ale i tak se tu dalo co rabovat a místní lidé mohli trpět. Války a tyhle doby přinášejí různé nepříjemnosti.

Mezi svými
Nalaya

"Neopatrnost a mládí jsou ruku v ruce jak se zdá.....jen dej pozor, aby se ti to jednou nevymstilo."
Odpověděla královna laskavě.
"Je dobré, že se cítíš lépe. Ale tím naše starosti nekončí."
Odpověděl ti v myšlenkách Laeron.
"On moc dobře ví, zač může, že Denwere."
Přelétla ho královna trošku přísným pohledem. Ten jen mírně kývl, ale nekomentoval to.
"Nal je díky tobě zdráv."
Dodala královna a poukázala k oknu, kde postával Nal a koukal se skrze něj ven. Jeho bratr nebyl o moc dál od něj.
"Jen mne mrzí, že jste sem přišli za takových okolností, jaké tu panují."
Svraštila královna starostlivě obočí a přešla po místnosti.
"Jedinou útěchou je tvůj příchod. Misky vah se možná nyní pohnou v náš prospěch."
Usmála se nadějně.

Doma

Zaměřila jsem se na onu známou tvář. Byla krásná, stejně jako bude za padesát let. Otřela jsem si oči a pozvedla hlavu, abych se mohla podívat, co mi to leží na břiše. Usmála jsem se na svého draka a natáhla k němu prsty, abych ho mohla pohladit. Zdá se mi to, nebo opravdu o kousek vyrostl…
„ Byl hloupý, já vím. Ale byla to jediná šance, jak to přežít všichni. Nechtěla jsem, aby tam někdo padl... “
Pozorovala jsem matku. Hlavu jsem však dlouho neudržela a brzy po té mi padla opět na polštář.
„ Věř mi, že jsem velmi ráda, že jsem vzhůru. A že tu jsi ty.“
Pousmála jsem se směrem k Laeronovi a jen mírným otáčením hlavy prozkoumala pokoj, ve kterém jsem se nacházela. Byli tady všichni. Včetně dračích vajec. Oddechla jsem si a zavřela oči. Jsem unavená a to opravdu hodně.
„ Denwer za to nemůže. Rozhodla jsem se tak sama, aniž by mohl zasáhnout. Jak je na tom Nal?“

Opět mezi živými
Nalaya

Když se ti rozmazaná vidění ustálilo uviděla jsi vlídnou známou tvář své matky. Stejně krásnou a silnou, tak, jak si jí pamatuješ.
"Již to bude dobré mé dítě. Brzy ti bude zase dobře. Měla jsi velké štěstí. Čin, který jsi provedla byl odvážný ale hloupý zároveň.....To samé platí pro tebe Denwere."
Zamračila se lehce královna směrem někam bokem, ale pak zase pookřála.
"Tvůj drak má s tebou nevídaně silné spojení. Tvou léčbu značně usnadnil, když se svedl vést temnotou zpět."
Usmála se a pak se vydala mimo tvůj dočasný dohled. Patrně za Denwerem. Mezitím jsi ucítila, jak se ti něco pohnulo na břiše a pak na tebe zamžouraly oči hlavy na dlouhém krku.
"Jsem rád, že jsi vzhůru."
Uslyšela jsi Laerona ve své hlavě. Ležela jsi v měkoučké elfí posteli a po pokoji se pohyboval víceméně i zbytek vaší skupiny. Vak s vejci ležel vedle sebe na stolku.

Roztříštěné temnoty

Pomalu ale jistě jsem ztrácela vědomí, tělo mi vypovídalo službu a hlava se mi zakláněla z náručí Denwera. V mysli jsem se upínala k myšlenkám na svého draka, na svou matku a také na Arwina. Bolelo mne u srdce, když přišlo zjištění, že už ho možná nikdy neuvidím, tak jako svého Laerona a matku. A najednou mě opustili i Denwerovi ruce. Zůstala jsem v těch temnotách sama… úplně sama až… až na něj… na ten pocit, že tu semnou pořád ještě někdo je, na tu naději, že snad nejsem úplně sama. Ten pocit, že mě i tady někdo stráží. Pocit zesílil a stal se skutečným, když se mi jeho hlas, laskavý, konejšivý ozval v hlavě.
Jsem ráda, že tu nejsem sama…
Nevím, jak dlouho jsem bloumala prázdnotou, temnem, nevím. Ale najednou se to změnilo. Byla to velká úleva, konečně zase vidět světlo, cítit, že je semnou můj drak.
Když jsem ucítila dotek na tváři, pohnula jsem se. Nadechla jsem se a vydechla. Ten chladivý dotek mě přivedl zpět k vědomí, probral mne a snad zahnal vše zlé, co trápilo mé tělo.
Pomalu jsem otevřela oči, několikrát zamrkala, abych zahnala rozmazané vidění. Přežila jsem. Nevím jak, ale přežila…

Vůdce Rark!
Rark

"Smrtelné nebezpečí!"
Zakřičel někdo, a jiné hlasy se k němu přidaly. Že by opravdu znali tvůj příběh? Že by se dostal nějak záhadně až sem? Drby se šíří rychle to ano, ale i tak....
"Jste naše jediná naděje, víte, jak z tohohle maléru ven a určitě jste si poradil i s horšími!"
Zavolala nějaká žena.
"Ano ano! Myslím, že jsem už o tom mladíkovi slyšel! Je jako dělaný pro velké skutky!"
Zavolal nějaký děda. Smyčka okolo tvého krku se pomalu stahovala a možnosti úniku z téhle situace ubývalo.
"Musíte nám pomoci! Naše životy jsou ve Vašich rukách!"
Zatloukli ti poslední hřebíček do rakvičky.

Chladivý dotek
Nalaya

"Nezemřeš.""Nezemřeš."
Slyšela jsi něčí hlas, ale nejsi si jistá kdo to vlastně řekl. Své okolí jsi pomalu ale jistě přestávála vnímat. Jediné, co zůstávalo byly pevné ruce Denwera, které tě držely v náruči a někam nesly. I ty po nějaké době zmizely a objalo tě.....vlastně to bylo cítit jako prázdno. Nicota okolo tebe a temný záchvěv paniky.
"Ještě nenadešel tvůj čas Nalayo. Svou cestu máš daleko před sebou."
Ozval se ten konejšivý vlídný hlas Laerona, který byl i tady v ničem stále s tebou. Měla jsi pocit, že ho cítíš i když bylo vše tak zastřené a pak.....temnotou proniklo světlo, jako slunce roztrhlo stíny a ty ucítila chladivý dotek, který ti přejel po tváři. Chladivý dotek, který ti pročistil mysl a rozehnal špatnosti ve tvém těle. Opět jsi začala přicházet k sobě. Zmatená a zesláblá, ale patrně živá.

Doma v minulosti.

Bolestně jsem vydechla a otřela si orosené čelo, jakmile se otevřel tajný vchod do trůnního sálu. Byli jsme tady… v bezpečí. Konečně. Bylo to zvláštní, když se mi tak ulevilo a ucítila jsem Laerona. Ovšem po jeho myšlenkovém proslovu mne neuvěřitelně bodlo u srdce.
„ Pokud… pokud zemřu já… co se stane s tebou?“
Zašeptám tiše, nejistě a velmi bolestně. Mám strach z toho, co mi odpoví. V očích mám slzy. Zabiju sebe a ještě to odnese drak.
„ Tolik mě to mrzí Laerone… způsobuju ti bolest… kvůli mně trpíš…“
Někdo mě zvedl překvapivě na ruce. Nečekala jsem, že to vůbec někdo udělá. Hůl mi vypadla z ruky a spadla dost hlasitě na zem. Ani nevím, kam mě vlastně nesl, pomalu ale jistě mi mysl černala. Snad to nebylo tím, že se k ní dostal onen jed.
„ Laerone…“
Vydechla jsem roztřeseně. Pokusil jsem se na něj zaměřit, na tu duhovou ještěrku. Objala jsem Denwera kolem krku, přesto jsem jednou rukou natáhla po drakovi.

Vůdce?

Ale ne... Takhle to být nemělo, takhle to nechci.
Když vidím, že si mě vesničané všímali, měl jsem radost. Třeba to někoho fakt trkne a povede je! Ale naděje se rozplývá s dalšími a dalšími slovy.
Ne ne ne... Já nejsem ten koho hledáte, já nejsem ničí spasitel. Před chvílí jsem měl problém sám sebe spasit a nikdo mi nepomohl, tak proč bych měl já pomáhat vám všem?!
Nervózně přešlapuju na místě a doufám, že se v davu najde někdo kdo mě vysvobodí.
4 dny cesty, to je dlouho a oni nepůjdou tak rychle. Situace je kritická. Fakt jsou v háji, není jim pomoci.
"J-j-já? Já že vím jak se s tím vypořádat?" Třeba mi přestanou tak bezmezně věřit. nikdo přece nechce neschopného ukoktaného vůdce.
Pak řeknou něco co mě až trochu zarazí- tak jako jste z nebezpečí unikl vy sám. Jak to jako můžou vědět? Nejsem tady ani pár hodin.
"A z jakého nebezpečí jsem se to měl podle vás dostat?" Zeptám se s jedním zvednutým obočím a nechápavým výrazem. Tohle rozhodne o tom co udělám.

Že já do toho vůbec strkal nos. Měl sem odejít s barbarem a beze slova odejít. Měl bych klid a s barbarem i jistou ochranu kdyby mě vzal s sebou. Ale ne já chtěl být za dobráka...
Ale je pravda, že teď nemám domov ani kam jít, takže nějaký nový cíl... Riskovat pro ně svůj život?

Minulá přítomnost
Nalaya

Vstoupili jste do úchvatné chodby. Mnoho z vás mlčky, jen ty a někteří s tichými slovy. Tvé pesimistické řeči Laerona moc neuklidňovaly. Dle všeho moc dobře věděl, o čem se s Denwerem bavíte. Přece jen viděl ti do hlavy no ne?
"Dnes nenadešel tvůj čas."
Odpověděl Denwer prostě aniž by nějak dál komentoval tvou poznámku.
"Tož už poďma ať to máme za sebu."
Ozal se Finergar, který hořel nedočkavostí dostat se někam, kde bylo více prostoru. Možná na tohoto trpaslíka tyto elfy dělané chodby nepůsobily úplně dobře.
Když se otevřely tajné dveře zaplavila tě úleva, ale kvůli tomu, že bys byla opět v paláci, ale kvůli tomu, že jsi ucítila vnitřní duševní konejšivé obejmutí od Laerona, který se ti vloudil do hlavy a zmírňoval to vše, cos cítila.
"To co ovlivňuje a cítí jeden cítí a ovlivňuje v určité míře i druhého na to nezapomínej. Náš osud je společný."
Promluvil ve tvé hlavě mnohem dospěleji, než bys očekávala. Když jste se vyhrnuli z chodby spatřili jste jen zmatené sloužící, kteří polekaně couvali, ale jakmile poznali Denwerovu skupinu oddechli si.
"Potřebujeme královské léčitele ihned!"
Křikl Denwer rozkazně a nekompromisně, ani jsi nevěděla jak a držel tě v náruči a hnal se i s vakem vajec chodbou někam za služebnout, kteér skoro nestačily nohy. Ostatní vás spěšně následovali.

Minulost

„Jestli je těchto pár slov a gest úchvatných… Pak bych vás chtěla vidět, kdybyste viděli všechno, co je tu kolem.“
Smutně jsem se usmála. Město strádalo, ale přesto bylo kolem stále tolik tajemství, které nikdo netušil, jak velká jsou.
Kámen se rozlouskl, s tichým praskáním, přetvořil se v dva sloupy a otevřel pohled na schodiště, které se svažovalo dolů do podzemí. Rozhlédla jsem se kolem a vešla dovnitř. Každým krokem, který jsem ušla, rozsvítilo se na stěně světlo. Chladivé světlo, uklidňující, přívětivé. Jakmile sešli do podzemí všichni, otočila jsem se a do jednoho ze světel sáhla. Utišila jsem světýlko a za chvíli se ozvalo skřípění kamene, jak se vrátil do původního stavu.
„ Musíme doufat, že nás nikdo neviděl. Je to sice chráněné místo… ale kdykoliv sem mohou nahnat armádu a uzavřít tu cestu…A to by byla katastrofa pro všechny tam uvnitř…“
Šeptnu tiše. Vím, že tehdy ta cesta potřeba nebyla, ale co když se teď něco změnilo…Ochvěju se a na chvíli se opřu o stěnu. Jsem tak strašně unavená a bolest se vrací. Nadechla jsem se a vydechla. Musím pokračovat, jinak to nejde. Cesta se větvila. A dost různě. Já šla se zavřenýma očima, roztažené ruce, tak abych dosáhla z jedné strany stěny na druhou, a mlčky jsem našlapovala. Pokaždé když jsme došli na nějaké rozcestí, rozsvítili se všechny cesty. Ale já šla sebejistě dál. Několikrát jsem zahnula, cestou jsem ale dvakrát zastavila a musela si oddechnout. To cestu prodloužilo a mě ubíralo života.
„ Denwere…“
Zašeptám tiše, šla jsem pomalu, sice stále správnou cestou, ale už ne tak sebejistě.
„ Pokud… se mi něco stane… postaráš se o Laerona…“
Vydechnu. Tvář mi z jedné strany pokrývali černé žilky, zasahující do vlasů, k oku, ke rtu.
„ Je to… ještě dvě odbočky vpravo… A pak po schodech… “
Vydechla jsem bolestně a zabočila, kam bylo třeba. Ušla jsem pár metrů a opřela se o stěnu. Podívala jsem se na Nala a Rala. Na Denwera. Lórnu. I přátelského trpaslíka. A nakonec na Laerona.
„ Promiň mi to…“
Zašeptala jsem tiše, po tvářích se mi rozkutálelo pár slz.
„ Tolik jsem toužila ho vidět…“
Posteskla jsem si. Tolik jsem toužila otce poznat. Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem se odlepila od zdi a rozešla jsem se. Bylo to utrpení. Každý krok. Každý schod, po kterém jsem vyšla. Víceméně jsem visela na vlastní holi, ale přesto jsem vyšla až nahoru. Opřela jsem se o stěnu, na kterou dopadlo pár mých slz.
„ Až otevřu průchod… možná budou vyděšení…“
Vydechla jsem a připravila je tak na to, že možná někdo zaútočí. Kdo ví jestli nás vůbec poznají.
„ Život poslední lesní růže je naší nadějí.“
Zašeptala jsem tiše ruku přitisknutou na stěně… A stěna začala praskat… otevírat se.

Minulá přítomnost
Nalaya

Zbytek cesty až k místu tajné cesty do města jste šli mlčky. Měli jste jediné štěstí, že tajná cesta začínala ještě mimo obležené, které se nyní děsivě rozprostíralo okolo města. I vy jste měli celý tento hrůzný výjev na dohled. Jak se zdálo město strádalo a zoufale potřebovalo zbavit se nepřátel. Patrně už musely pomalu docházet zásoby jídla.
"Jsou věci, které mne nepřestanou překvapovat."
Zadíval se na tebe a zeď úžasle Denwer. Lórna jen něco zamumlala nesrozumitelně ve svém jazyce a zorničky se jí rozšířily překvapením.
"Úchvatné."
Dodali Nal a Ral společně.
"Tož už poďme. Nerad bych čekal, až mňa něco kousne do zadnice."
Popohnal vás trpaslík, který se nervózně ohlédl přes rameno. Taky kdo ví, kdy nepřítel vyšle další vlnu útoku, která by si vás zde mohla všimnout.