Andor.cz - Dračí doupě online

Tajná cesta do města

Přikývla jsem. Přesto jsem tušila, že mi neříká všechno. Ostatně… jako už mnohokrát.
„ Nedlužíte mi nic. Musím o své království pečovat… nehledě na to, jestli je mi někdo vděčný nebo není…“
Přesto všechno, co říkal, jsem stejně měla pocit, že je něco ještě jinak, než by mělo být. Zamračila jsem se, když prohlásil, že mi nemůže poradit. Zachvěla jsem se a skousla si ret.
„ Král zemře. V poslední bitvě. Při obraně města…“
Zakaboním se. Mluvím o svém otci. Který by teď ještě měl být na živu. Jenže jak dlouho.
„ Já cestu znám. Nedaleko odsud, přeci jen to mělo být do té... hmmm bezpečnější části lesa…“
Zmlkla jsem. Teď mluvit o tom kde je tajný vchod do města nemůžu. Ale můžu je tam zavést…
Vedla jsem je k řece. Pár okličkami, kdyby nás někdo chtěl sledovat, nemohu si dovolit, někomu ukázat vchod do města. Už tam u řeky, bylo něco zvláštního. Něco magického. Byl to skrytý přístav, všechno tady bylo skryté pod velkou iluzí, kterou udržovali čarodějové a včele má matka a otec. Kdo nebyl zasvěcený, neměl tušení co se tu všechno nachází a snadno prošel kolem obrovského kamene, který skrýval kouzlem ukrytý vchod. Došla jsem ke kameni a jemně jsem po něm přejela prsty. Nadechla jsem se a vydechla.
„ Laskavost a víra v život lesa vedou naše srdce.“
Zašeptala jsem tiše, přitiskla jsem na kámen dlaň a nakonec se o něj opřela čelem. Jen královská rodina ví, kam a v jakou chvíli se dotknout. A co za slova pronést, aby se průchod otevřel. Nikdo jiný neprojde. Navíc… asi tam bude i nějaké poznávací znamení o kterém nemám tušení, jen ti z hlavní linie vchod otevřou.

Minulá přítomnost
Nalaya

"Jen jedno malé kouzlo."
Usmál se povzbudivě a mírně pokývl hlavou.
"Na slova díku bude čas až později. Navíc dlužíme ti. Zachránila jsi jednoho z nás, je na místě, abychom udělali to samé pro tebe.....o mě neměj obavy budu v pořádku."
Pokývl hlavou. Únava, jako by mu přidala na letech. Denwer ti šel po boku, aby tě mohl v případě potřeby podepřít a zamyšleně tě poslouchal.
"V tom ti bohužel neporadím. Vše bude tak, jak má být. Proroctví se naplní a koloběh se uzavře."
Odpověděl, jako by si tím byl jistý.
"Nyní je třeba soustředit se na to, abychom se dostali vůbec do města."
Přešel plynule do obecné řeči, když jste se srovnali s ostatními, kteří na vás už čekali.

Ztracená v minulosti

Vydechla jsem bolestí, když mi přiložil ruku na hruď.
„ C-co si udělal?“
Zašeptám nejistě, když se mi uleví. Několikrát se nadechnu a vydechnu, načež se s jeho pomocí zvednu na nohy.
„ Děkuji ti…“
Zadívám se mu do očí a slabě se pousměju.
„ Přežiješ to?“
Úsměv mi poklesne a dobře si ho prohlédnu. Nezbývá mi moc času, ale nechci, aby to stálo život ještě někoho dalšího.
„ Musíme jít…“
Rozhlédla jsme se a sebrala jsem ze země svou hůl. Opřela jsem se o ni a vydala se po boku Denwera, abychom neztratili skupinu. Bude třeba, abych otevřela vchod, bez mě to neudělají.
„ Takže půl roku… to znamená, že za…“
Zbledla jsem.
„ Necelého třičtvrtě roku přijdu na svět… matka už musí…“
Nadechla jsem se a vydechla. Otřela jsem si oči a odvrátila jsem se.
„ Co se stane, když změním, něco co se stalo? Proto jsem tu, že? Abych něco změnila… jak velký zásah můžu udělat?“

Zapomenutá v minulosti
Nalaya

"Samozřejmě, že Miken žije."
Odpověděl Denwer mírně zmateně ale brzy to přešel. Nad tvou otázkou se na chvíli zarazí a zapřemýšlí.
"Hmmm zhruba půl roku od založení Zářící Jednoty. Ještě bohužel doznívají války, které se vedly, ač za toto obležení nemůže žádný z našich nových spojenců. To temnota se rozšířila, kam neměla a my se jí snažíme potlačit zpátky na všech frontách. Brzy by měly dorazit posily spojenců."
Objasnil ti Denwer za chůze. Když jsi upadla zamračil se a přiklekl k tobě. Laeron se na tebe zmateně díval. Denwer zavrčel nadávky v jazyce, který jsi neznala.
Viděla jsi jak k tobě vztáhl ruku a přiložil ti na hruď ruku.
"Kelekeir orna de terne. Grafir nor helfair. Ioliros helfair vurna."
Mumlal jazykem, který jsi opět neznala. Bolest ustoupila, ale úplně neopadla. Denwer vypadal unavený a těžce oddechoval.
"Získá ti to trochu času, ale tohle kouzlo účinkuje vždy jen jednou."
Vysvětlil ti a pomohl ti vstát.

Smrt v minulosti?

Poklesla mi samým překvapením brada, když řekl, že vládne Arwin I. Až moc rychle mi v tu chvíli došlo, co se stalo. Aspoň část z toho. Jsem v minulosti. Proto mi ten les je jen povědomí… Protože les, který znám já, je už trochu jiný. Zůstala jsem stát po Denwerově boku a pozorovala skupinu, jak se od nás vzdaluje.
Jakmile se zmínil o mém otci, prudce jsem k němu otočila hlavou.
„ Otec žije?“
Vyhrkla jsem. Řekl mi to, tak proč se na to ještě ptám. Srdce se mi rozbušilo nadšením, kdy mi došlo, že uvidím svého otce. Tedy… jestli se toho dožiju. Tím návalem adrenalinu a tím, jak mi buší srdce se jed šíří podstatně rychleji, což je vlastně vidět i na žílách v tváři. Postupuje to. A i když to nevidím, cítím to. Jak mi jed ubírá síly.
Přesto jsem se snažila nedát bolesti najevo. Jestli otec žije, bude možnost ho zachránit. Musí být. Musí…
Pak mi došlo, co jsem ale řekla. Jestli jsem v minulosti, neví, že král zemře. Zadívala jsem se Denwerovi do očí.
„ Jaký je rok?“
Zeptala jsem se opatrně. Jestli je to ještě před mým narozením, otec určitě žije. Polkla jsem. Poznám otce.
Zachvěla jsem se a podívala jsem se na svého draka.
Najednou mě sevřela bolest na hrudi. Vykřikla jsem a svezla se na zem. Nemám už čas…

Ztracená a zmatená
Nalaya

Denwer na tebe starostlivě pohlédl.
"Ano byl jsem ve městě, než ho oblehli. A ne žádný Arwin tam nebyl......Trionu však teď vládne Arwin I."
Podotkl Denwer vážně a zadíval se na tebe. Zdá se, že měl pochopení pro tvé zmatení a tak počkal, až zbytek skupiny získá trošku náskok, když už jsi jim naznačila kudy jít k oné tajné stezce.
"Král Miken by ti vše vysvětlil lépe, ale jak pravilo proroctví, přišla jsi k nám z doby vzdálené, abys zachránila dobu naši, i tu svou."
Na chvíli se odmlčel.
"Neuběhl čas tak rychle od chvíle co jsi opustila město Nalayo. Právě naopak v tomto světě ses ještě nenarodila."

Strašlivé zvěsti

„ To není možné… Není… možné… Vždyť… Jsem z města.. tři dny…“
Ohlédla jsem se po něm. Slova, která mi říkal, byla strašlivá. Měsíc? Měsíc jsem byla mimo? Jak … jak je to možné?

U studánky, kde jsme zastavili a já se chtěla omýt, přišlo další strašné zjištění. Sotva jsem se dokázala ubránit slzám. Sotva…
Když se odvrátil, otřela jsem si oči a schovala rameno, pevně všechno uvázala, tak jak to patřilo a připnula si zpátky plášť. Byla jsem jako omámená.
Přestože jsem se snažila vypadat, že je všechno v pořádku, třásla jsem se a na očích bylo poznat, že je mi do breku. Byla jsem měsíc pryč a teď ani nevím, jestli se dokážu vrátit domů.
„ Denwere… byl jsi ve městě, před tím, než jej oblehli?“
Zeptala jsem se. Hlas se mi chvěl nejistotou. Co se tam stalo… Co se stalo s Arwinem?
„ Byl… byl tam Arwin?“
Sáhla jsem mu na rameno. Nezajímalo mne, jak začali plánovat, jak se dostat do města ještě dnes v noci a ještě přes celý tábor těch, co obléhali mé město.
„ Arwin II. Král Trionu… byl na živu?“
Dívala jsem se mu do očí. Jestli řekne, že ne… pak…
Zůstala jsem stát, roztřesená, bolavá a nedaleko od toho, abych se rozplakala, jak malá holka.
„ J-je… je tam cesta. Tajná cesta… Poslední cesta, kterou se dá dostat z města. Ví o ní jen… královská rodina…“

Krušná tajemství
Nalaya

"Ne není to tak docela, jak si myslíš Nalayo."
Pousmál se smutně Denwer. Bylo vidět, že asi ví více, než říká.

Jakmile došlo o nějakou dobu později na řešení toho, jak je možné, že je město v obležení, když jsi jej před pár dny opouštěla v pořádku Ral na tebe udiveně pohlédl.
"Co to povídáš? Město je v obležení už skoro měsíc."
Ta slova, byla jako kladivem mezi oči. Tak šokující, tak nečekaná. Denwer nakrátko zavřel oči a mírně si povzdechl.
"Věci se mají jinak, než si myslíš Nalayo."
Promluvil tvým jazykem. Viděla jsi zmatené pohledy zbytku skupiny, které běhaly mezi tebou a Denwerem.

Každopádně bylo třeba zastavit byla jsi unavená a osvěžení v podobě vody bylo vítané a.....děsivé, když jsi zjistila, jak na tom vlastně po zdravotní stránce jsi. Jed se šířil rychleji, než jsi očekávala.
Denwer k tobě přikročil, jako snědý rytíř, který se zjevil odnikud. Jen letmo na tebe pohlédl a pak jako pravý rytíř odvrátil zrak od tvého odhaleného těla.
"Dochází nám čas...."
Zašeptal a jeho obočí se spojilo v starostlivé a bolestivé grimase.
"Nemáme na vybranou. Dnes v noci projdeme skrze obležení a dostaneme se do města, za každou cenu."
Promluvil nyní už nahlas a sebejistě. Ostatní neřekli ani slovo nesouhlasu, jediná otázka, která přišla byla ze strany trpaslíka.
"Kudy?"
To jediné chtěl vědět z detailů tohohle sebevražedného plánu. Patrně všichni budou ochotni následovat Denwera i do pekla.

Velmi těžké kroky dál

" Daleko nejsme, to máš pravdu, Denwere."
*Ale já nebudu za dva dny schopná chodit...*
Prolétlo mi hlavou a já se nepříjemně zachvěla. Dráček to mohl klidně slyšet, ještě si nejsem přesně jistá, jak vlastně ten náš přenos funguje.
" Nebyli tu kvůli mě... ale kvůli tomu co nesu. Kvůli naší poslední naději..."
Vydechnu tiše a podívám se na svého draka. Brblá si a mě to mrzí. Ale co nadělám, je to jeho názor. Já jen chtěla zachránit další nevinný život.

Cesta byla čím dál těžší, den ode dne to bylo horší, bolestnější. Přesto jsem o svém počínání nepochybovala. Šli jsme rychle jak jen to šlo, ale já sama cítila, že je začínám zpomalovat. Z ruky jsem zatím viděla jen dlaň, na které to bylo nejhorší, jed se šířil v žilách a v dlani se už rozšířilo i do těch nejmenších žilek, takže to vypadalo, jako by mi celá dlaň a hřbet ruky zčernaly. Dál jsem se na to raději ani nepodívala.
Zprvu mi nedošlo, o čem to Ral mluví, ovšem, když se ozval i Denwer s tím, že musíme doufat jestli nepadlo město, otočila jsem se vykuleně jeho směrem.
" Když jsem odešla, město v obležení nebylo... je to sotva tři dny.... Neříkejte mi, že postoupili tak strašně rychle..."
Zrychlila jsem krok, ačkoliv mi to způsobilo spoustu bolesti na víc.
" Denwere..."
Položila jsem mu zčernalou ruku na rameno, když jsem ale viděla jak dlaň vypadá, rychle jsem jí stáhla zpátky pod plášť. Jak asi vypadá zbytek mé ruky....
Otřásla jsem se a odvrátila jsem pohled.
" Potřebuju na chvíli zastavit..."
Opřela jsem se o strom a položila na zem draka. Asi už bude muset jít po svých, protože už ho dlouho neunesu.
Mlčky jsem se rozhlédla a zaposlouchala jsem se. Kousek odsud šuměla studánka. Vydala jsem se tím směrem a když jsem jí našla, přiklekla jsem do trávy vedle ní ponořila jsem do chladné vody ruce. Vydechla jsem úlevou, alespoň na chvíli bolest ustoupila. Naklonila jsem se nad vodu a protřela jsem si krk a tvář vodou. Pak jsem se podívala do vlastního odrazu, byl trochu roztržitý, jak voda rychle tekla, ale byl vidět až moc dobře.
" D-denwere?"
Hlas se mi chvěl úlekem. Jed se rozšiřoval rychleji než jsem čekala. V obličeji jsem ho ještě neměla, ale na krku už žilky byly viditelné dost dobře, hlavně, když jsem si odhrnula vlasy.
Odepla jsem si plášť a rozvázala nitku na košili. rozhrnula jsem jemnou látku a do očí se mi nahrnuli vyděšené slzy. Rameno a část hrudi jsem už měla zčernalou též.

Nebezpečná cesta
Nalaya

Dráček si bručí něco pro sebe o tom, jakého neopatrného jezdce to vlastně má.
"Do čtyř dní to stihneme, zase tak daleko nejsme."
Odpověděl Denwer a přelétl pohledem své společníky. Pytel s vejci s úctou vzal a naložil si ho na záda. Asi si sám dobře uvědomoval, že v dalších dnech ti bude stále hůře a hůře.
"Kdyby nebylo tebe přepadli by nás už v táboře patrně a nejspíše bychom měli mnohem větší ztráty. Zase si tolik nefandi, že tu byli jen kvůli tobě."
Pousmál se Denwer. Patrně ses jen přichomýtla k náhodným okolnostem.....

Příští dva dny uběhly, jako voda a tobě se začínalo hůře dýchat, byla jsi stále unavenější a rukou ti až do ramena vystřelovala nepříjemná bolest. Podívat se na svou paži nezahalenou košilí ses zatím neodvážila. Všichni jste byli unavení, ale ty, jako bys byla unavená za všechny. A bylo taky vidět, že Denwer a Laeron si o tebe dělají starosti. Ostatní byli pohrouženi do jiných myšlenek.
"Jak se vyhneme černým, kteří obléhají město?"
Optal se najednou Ral a pohlédl tázavě na Denwera.
"Na něco už příjdeme. Musíme jen doufat, že město ještě nepadlo."
Snažil se znít povzbudivě.

Smrt si přichází pro každého
Rakr

Někteří vesničané tě začnou poslouchat. Zastavili se a poslouchali, co jim říkáš. Zdáli se být vystrašení a bez vůdce. Pokud tuto vesnici někdo vedl, patrně se k tomu nehodlal hlásit, nebo již byl dávno pryč.
"Opustit náš domov? Ale kam půjdeme?"
Ozvala se žena z jedné strany.
"Nejbližší pevnost s posádkou je 4 dny koňmo odsud jak se tam můžeme stihnout dostat?!"
Křikl z davu nějaký muž. Pravda je to daleko a pokud se nemrtví pohybují rychle, tihle vesničané rozhodně nebudou.
"Poslouchejte ho lidi ví o čem mluví!"
Ozval se někdo další.
"Ano! Měl by nás vést ví, jak se tím vypořádat! ANO! ANO! ANO!"
Začínají postupně skandovat vesničané.
"Vyveďte nás do bezpečí pane, tak jako jste z nebezpečí unikl vy sám! Potřebujeme vás prosím!"
Ozývají se vesničané naléhavě. Nyní na tebe hledí celá vesnice. Tak nějak podvědomě sis představil odcházejícího barbara, jak sem u musel na tváři mihnout škodolibý úsměv do čeho ses do namočil. Nebylo třeba ho vidět, bylo by to prostě ikonické.