Šířící se panika
Rakr

Barbar svým pevným hlasem mluvil stručně a věcně. Nic vás nezachrání. Uteč pokud chceš žít. Jo to zní velmi pozitivně... Zůstal jsem stát na místě jako opařený, nebyl jsem schopný mu nic říct.
Co teď? Nejsem žádný lidový hrdina s hromadou velkých činnů za sebou. Vždyť jsem před chvílí opustil svůj domov... Respektive... Byl jsem vyhnán. A teď mám bojovat za cizí vesnici? Ano je mi líto těch lidí i jejich domovů, ale nechcípnu tady jako prase na porážce. Tohle ne.
Když sleduju ten zmatek kolem sebe, jak všichni jen pobíhají a panikaří, tak se mi jich líto ještě mnohem více. To tu snad není žádný starosta? Žádný velký pán? Taky už možná zdrhli.´

Tady zůstat nemůžu a bojovat podle barbara smysl nemá. 
Pohne se ve mě něco o čem jsem ani nevěděl že tam mám. Asi to bude zbytečné, ale za pokus to stojí. Hodím jednu menší petardu co mám u sebe na zem abych připoutal pozornost. Jestli budu mít málo posluchačů hodím ještě jednu a začnu hulákat ať mě lidi slyší.
"Lidičky!     Tady zůstat nemůžete!     Mrtví příjdou a vy se neubráníte."
Schválně říkám VY a ne MY, aby to rozhodnutí bylo na nich a nepočítali se mnou. Nechám kratší odmlku abych dodal mému výstupu na vážnosti. Dále už pokračuju trochu tišeji.
"Tady zůstat nemůžete. Kde je nejbližší město s nějako vojenskou posádkou? Tam se musíte dostat! Zabalte si jen to nejnutnější a vyražte co nejdříve."
Jestli ti lidé potřebovali nakopnout seberou se a půjdou. Jestli potřebovali vůdce, tak snad se mezi nima někdo takový najde.
Možná to bylo úplně k ničemu, ale to se teprve uvidí.

Temné znamení

„Bylo hloupé a nerozvážné. Ale zachránilo mu život, můj drahý Laerone.“
Zašeptám k němu s laskavým úsměvem.
„ Ano musíme Denwere. Mám jen 4 dny. Pak má duše bude navždy bloudit a strážit ty vejce…“
Vydechnu. Rozechvěle. Otřu si oči od slz a krátce se podívám na ruku, na zčernalé prsty.
„ Neumřu, Laerone. Už kvůli tobě…“
Laskavě jsem se usmála znovu. Schovala jsem ruku pod plášť a druhou rukou jsem ho vzala do náruče.
„ Denwere vezmi je… pokud budu mít ještě další zátěž na víc, bude se to šířit rychleji… A ten kůň bude potřeba…“
Pohlédla jsem mu do očí. Dva dny možná ještě zvládnu jít, ale ty další?
„ To vy riskujete kvůli mně. To já vás ohrozila… kdyby nebylo mne, nikdo z vás by tu teď nebyl a pravděpodobně byste byli v bezpečí…“
Šeptnu rozechvěle. Když řekne, že jsme si s matou podobné, skousnu si ret.

Poznamenaná
Nalaya

Nakonec všichni udělali to, cos jim řekla. Jen s těmi koňmi Denwer neuspěl. Bohužel ti, kteří přežili se splašili a utekli. Kdo by se jim také divil. Nal po tvém zákroku tiše vydechla upadl do bezvědomí, ale rána se zacelila a snad bude v pořádku.
"Budeme muset pěšky, proklatě....ale do města to určitě musíme stihnout."
Zamračil se Denwer starostlivě. Ral už mezitím zvedal s pomocí Lórny Nala na nohy a oba ho podpírali.
"To nebylo moudré řešení, ač neméně odvážné."
Konstatoval Laeron snad až příliš dospěle. Patrně tvůj zákrok schvaloval ale výsledek se mu moc nelíbil.
"Víš, že si nemůžeš dovolit umřít."
Hrál ti jeho hlas v hlavě.
"Děkuji ti za jeho život ale riskuješ kvůli nám až příliš mnoho."
Promluvil Denwer ponuře elfím jazykem a ohlédl se na své společníky, kteří se s vámi snažili držet tempo. Trpaslík byl asi jediný, kdo nyní pobíhal po okolí a kontroloval jej.
"Jako bych viděl Tei´kin.....jste si velice podobné....ne jen vzhledem."
Zamumlal Denwer spíše pro sebe.

Černá smrt

„ Zlý je jeho pán. Ano, on provedl zlé věci, ale jen pro to, že mu je přikázal někdo udělat.“
Prohlédla jsem si muže. Ovšem větev, která mu trčela z krku, mluvila za vše. Zabila jsem ho. Jako několik dalších. Jakmile ke mně Denwer promluvil, zachvěla jsem se, ale kývla jsem. Pokud jsem chtěla, abychom to přežili my, musela jsem to udělat. I když to neomlouvá mé zabíjení, přežili jsme vši….
Myslela jsem, že jsou všichni v pořádku, avšak křik Rala, který zněl víc než zoufale, to všechno zkazil. Ohlédla jsem se po Nalovi, o kterém nám Ral předal svou vyděšenou informaci a rozběhla jsem se k němu.
Ranka byla malá, kdyby neřekli, že zbraně černých rytířů jsou od jedu, jen bych se možná ušklíbla, jenže teď?
Přiklekla jsem k Nalovi a podívala se na Denwera, zatím co mi vysvětloval, všechno kolem.
„ Denwere… přiveď jejich koně…“
Ohlédla jsem se na něj a vyhrnula jsem si rukávy od košile. I kdyby se pokusil, protestovat, pozvedla jsem ruku, abych ho umlčela.
„ Královna tu možná není, ale… pořád jsem její krve…“
Zašeptám tiše a podívala jsem se na zranění, které Nalovi černý rytíř udělal. Konejšivě jsem se usmála.
„ Zajistěte okolí, budu potřebovat trochu čas… a ty koně Denwere…“
Nadechla jsem se a vydechla. Položila jsem ruku na Nalovo čelo, a druhou nad jeho ránu.
„ Bude to bolet. Nás oba…“
Šeptla jsem tiše.
„ Denwere… postarej se o vejce a Laerona…“
Zavřela jsem oči. Ruku na čele mi obalilo mírné bílé světlo a ruku nad ranou zářivě zelené, uklidňující, léčivé. Po čele mi vyrašila hromada krůpějí a z koutku oka uniklo několik slz ve chvíli, kdy se mi tvář pokřivila bolestí. Sjela jsem prsty do rány, tak až Nal vykřikl bolestí. Nebude to trvat dlouho, než je zase vytáhnu, ovšem špičky prstů zčernalé. Rána se pomalu ale jistě začne zacelovat, zelené svělo postupně ustanulo a to bílé, jako by zmizelo v Nalově hlavě. Dopadla jsem na zadek na zem a on se sesunul v bezvědomí.
„ Musíme jet… Mám 4 dny…“
Vydechla jsem tiše a schovala ruku pod plášť…

Skřípění stromů a oceli
Nalaya

Dráček zvedl svou malou hlavičku od své nynější kořisti a zadíval se tvým směrem.
"Ale, když on byl tolik zlý. Zaslouží si to."
Zazní ti Laeronův hlas v hlavě. Nakonec však zklamaně z rytíře sleze. Každopádně. Když se díváš kolem je po všem. A ten rytíř....je dávno mrtvý z krku mu trčí kus větve.
"Moc vždy bývá děsivá, důležité je jen to, jak je použita."
Chlácholí tě Denwer a usmívá se.
"Denwere! Nal je raněn!"
Křikl najednou zděšený a zoufalý Ral, který právě podepřel bratra a pomohl mu sednout si na zem a opřít o strom. Denwer a ostatní neváhali a semkli se blíže k Nalovi. Denwer ho zamračeně prohlédl. Rána na břiše nebyla hluboká sotva rozřízla kůži.
"Jed."
Znechuceně si odplivl Denwer stranou a starostlivě svraštil obočí.
"Potřebuje protijed, ale ten na čepele černých rytířů snad ani neexistuje. Dosud jsme nezjistili čím jsou natřeny....zachránit by ho mohli snad jen léčitelé v hlavní městě, nebo královna ale....to je moc daleko...."
Zatnul Denwer zlostně zuby.
"Hej....to....to je dobrý. Jsem v pohodě...."
Šeptal Nal tiše a snažil se svým úsměvem ostatní rozveselit.

Ústup hvozdem
Alasseon

Myšlenky na Lenoru nakonec odvál docela rychle vítr. Množství raněných, které jste sebou vedli a starosti způsobené ze ztrátou města, které jste nechali za sebou tě donutily myslet na věci důležitější. Na to, jak své lidi zachránit. Všem vám bylo jasné, že to nebude trvat věčně, než za vámi pošlou nemrtví své další pronásledovatele.
Ti kdož mohli následovali tvého příkladu, příkladu prince a pomáhali svým bratrům a sestrám. Vojáci na okrajích vaší skupiny společně se zbylými Strážci, které poslala Matka Příroda hlídali jestli po vás někdo náhodu nejde.
"Princi vím, že se všichni snaží, ale po tom, co jsme zažili nemůžeme doufat, že tohle vražedné tempo udržíme věčně. Město je ještě daleko a já se obávám, že nemáme dost času se tam dostat bezpečně musíme vymyslet plán, cestu z tohohle všeho."
Promluví k tobě opět onen kapitán, se kterým jsi již komunikoval předtím. Srovnal s tebou krok a pomohl ti podpírat raněného muže.
"Máme sebou mnoho civilistů. Musíme najít bezpečný způsob, jak je dostat do bezpečí. Pokud nás napadnou budeme se tvrdě bránit, ale je nás tu málo bojeschopných a vyzbrojených na to, abychom uchránili takové množství civilistů."
Odtuší tvrdou pravdu a s obavami v očích na tebe pohlédne. Ano i on má obavy z toho, co přinesou následující hodiny.

Ústup


,,Jsme elfové, Jsme rychlý národ. I když máme spoustu zraněných..."
Vyrážím kupředu doufajíc, že Lenora se ke mě brzy připojí. Po smrti mého otce je mou povinností buďto si také najít draka, nebo... Nebo se spojit s Lenorou...
,,Každý kdo může musí pomáhat raněným."
Vyřknu holý fakt a sám se chopím někoho, kdo potřebuje mou sílu. Také musím pomáhat.

Skřípějící les a zvonící meče

Bojovali jsme všichni, jak jen to šlo. Bylo to nutné. Dokonce i Laeron se pustil do boje i s jeho vlastním ohněm. Byl skvělí. Jen kdybych mohla ho víc pozorovat, jenže teď jsem měla tolik práce s tím, abych udržela svou magii na uzdě. Mám strach ze sama sebe, co když se to vymkne a pozabíjím všechny? Je to ten důvod, proč… proč jsem nikdy nevyužila všechno? Jsem opravdu tak mocná, že se bojím sama sebe? Dost možná ano…
Když se začali dávat na útěk, navedla jsem stromy, aby je zastavovali. Nikdo nesmí uniknout a informovat nepřítele o tom, co se tu stalo. Bohužel. A já z toho budu ta špatná.
A část z těch stromů se starala o to, aby odchytila ty koně, na kterých přijeli. Budeme mít alespoň dopravu.
Když to skončilo, opřela jsem se o jeden ze stromů a ztěžka oddechla. Otřela jsem si čelo a podívala jsem se na bojiště. Tolik mrtvých. Ale žádný nebyl někdo z nás. Skousla jsem si ret a otřásla jsem se.
Z toho všeho mě vytrhl až podivný zvuk skřípění a halekání.
„ Laerone…“
Promluvila jsem a vydala jsem se k němu.
„ Nech ho být. Pokud je na živu, můžeme se od něj něco dozvědět.“
Oddechla jsem a pohlédla na Denwera.
„ A ne jen já… Jen by bylo lepší, kdybych se nebála sama sebe a své moci.“
Odvrátila jsem pohled a zadívala jsem se na své dráče.

Šířící se panika
Rakr

Barbara jsi vlastně zastavil až venku z hospody, kde už se chystal vydat dál na svou cestu a nechat vás na pospas. Když jsi se objevil před ním slétl k tobě pohledem. Klidným a pevným.
"Dá těžce....mnoho mrtvých....oni ne bojovníci...jen ovce, ovce umírat."
Trhne barbar hlavou zpět k hostinci.
"Ohniví duchové moci pomoct....ale mrtvých moc. Nic vás nezachrání ani ohniví duchové."
Odpověděl barbar a upravil si svůj vak na zádech.
"Uteč pokud chceš žít."
Poradí ti a pak odchází. Ve vesnici mezitím vzrůstá zmatek a panika, dle všeho zde není nikdo schopný, kdo by v této situaci opět nastolil pořádek a řád. Všude vládne chaos a lidé se bojí o své prosté životy.

Dračí let
Lenora

Salenie, nebo to co z ní zbylo se hnala za tebou, dravě a chtivě. Blížila se ale tys ji, sebe i vše okolo zahalila hustou studenou mlhou a pak začala stoupat. Výš a výš do mraků a oblak, abys mohla provést střemhlavý přepad na nechráněná záda té nemrtvé příšery. Chvíli to trvalo, než jsi jí v mlze spatřila pak už ses snášela dolů v útoku.
Nemrtvá dračice si tě všimla až příliš pozdě. Zasekla jsi jí drápy do těla a sevřela. Cítila jsi všude mrtvolný puch a Salenie se vzmítala ve tvém sevření zatímco, jste padali z oblohy. Nedbaje na trhající se kusy masa a kůže škubla sebou a své spáry ti bolestně zaryla do boku a ramenního kloubu. Její tlama plná ostrých zubů se tě snažila hryznout do krku a vy jste dál v propletenci zubů a drápů, ocasů a křídel padaly dolů směrem ke korunám stromů. Pokud dopadnete bude to ošklivý, bolestný a možná i smrtelný pád vzhledem k situaci.

Tajemný zbrojnice
Araoth

Oblékl ses do zbroje a ozbrojil ses, jak nejlépe to šlo. Tvůj společník zvolil obouruční sekeru a kroužkovou zbroj, ocelová přilbice mu seděla, jako ulitá. Ještě si dopnul chrániče a zhluboka se nadechl.
"Jak nejlépe to jde."
Pokývl hlavou a zastrčil ještě jednu menší sekerku za opasek.
"A nějaký nápad, jak tu cestu ven najdeme, aniž bychom se tady v těch tunelech ztratili a nechali se sežrat těmi krysáky?"
Podívá se na tebe tázavě. Každopádně zbrojnice, jako taková je opravdu úchvatná trpaslík by tu snad našel, vše po čem by jeho srdce mohlo toužit, tedy kromě cesty ven.
"Nerad bych šel jen tak naslepo, je to tady na to až moc.....nepřívětivé prostředí."
Zabručí trpaslík.

Skřípění stromů a oceli
Nalaya

Tvá magie vypadala děsivě a úchvatně zároveň. Tví společníci se zastavili v boji jen na okamžik a pak s novým elánem opět pokračovali. Bili se, jako hrdinové, o kterých se vypráví v příbězích. Sekali, nacházeli slabiny a zabíjeli své soupeře, nebo doráželi ty, které chytily stromy. Černí rytíři už dávno nestáli v jedné formaci byli roztříštěni zmateni a v nevýhodě. Najednou jste byli prakticky v přesile vy a ne oni. To oni se dostali do úzkých a taky jsi viděla Laerona, jak se napřímil do své plné výšky a vypustil úctyhodný kužel plamene, kterým sežehl nohu nejbližšího Černého, který začal kvílet bolestí.
Ještě pár okamžiků se ozýval třeskot zbraní, než Černí konečně obrátili a začali se dávat na útěk. Nebylo mnoho těch, kterým se to podařilo, ale přeci. Ti, kteří zde zůstali byli nemilosrdně drceni stromy, doráženi tvými společníky, nebo už leželi mrtví v kalužích krve.
"Jsi samé překvapení."
Usmál se na tebe hřejivě Denwer a rozhlédl se po bojišti a svých společnících. Všichni těžce oddechovali, ale jinak se zdáli být všichni v pořádku. Skoro se zdálo, že to bylo až příliš snadné.....a nebo jsi pouze tolik zesílila? Tolik konečně projevila svou moc a přestala se jí bát? Změnila ses opravdu tolik od doby, co jsi vyrazila na svou cestu a opustila domov? Toto vše bylo důkazem, že pravděpodobně ano.
Ze zamyšlení tě vytrhl až Laeron, který stál na jedno černém a zoubky se dobýval pod jeho helmu. Vypadal, jako zuřivá ještěrka, která zápasí s plechovou krabičkou.

Panika

To co řekl barbar rozšířilo ještě větší paniku. Co teď? Můj spolusedící toho moc nenamluvil, ale když něco řekl mělo to svou váhu. Na moc jsem se nezmohl a dost nervózně jsem se napil svého piva zatímco jsem si pořád hrál se zapalovačem.
Takovou otázku jsem nečekal a dost mě zaskočila. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil na co se vlastně ptá.
"No... V podstatě ano. Proč se ptáš?"
Jeho mračení se mohlo vypovídat o spoustě věcí a prostě se v něm nevyznám. Nemusí mít oheň rád, nebo dokonce i pravý opak... Možná se dá takhle s nima bojovat... Ohněm.
Při barbarově odchodu a varování rychle zaklapnu zapalovač, uložím ho jednou rukou do brašny a druhou do sebe kopnu zbytek svého piva. Pak se co nejrychleji zvednu a rychlým krokem se snažím dohnat onoho barbara. Dojdu na jeho úroveň a držím s ním krok.
"Prosímtě.... Řekni mi všechno co víš... Dá se s nima bojovat? Dají se porazit? Je šance je porazit s těmi... ohnivými duchy? Cokoliv co víš!"
Dost jsem toho na něj vychrlil a s dost naléhavým tónem, ani nevím co to do mě vjelo. Nejsem žádný hrdina abych tohle řešil. Ale pořád ve mě doutná vzpomínka na dům co mi někdo zničil a nechci aby takový osud potkal i tyto lidi. Sám to nezvládnu i kdybych sebevíce chtěl. A chci vůbec? Musí z něho něco vypadnout, jinak jsem nahraný.

Souboj

Dostat její pozornost, nezdálo se zrovna těžké.
Stačilo málo a její pozornost, měla jsem na sobě snad více, než bych sama chtěla míti. Však mocnými údery křídel, snažila jsem se letět co nejdále to bude možné, odvádějíc jí od města, Ala, elfů a snad i její pána
I když se mi to příčilo, pomýšlet takto o jednom z vlastních, neměla jsem nevybranou. Už to ona nebyla. Její duše, vše co tvojí jí, bylo pryč. A její tělo bylo znesvěceno v tuhle zvrácenost. Pro klid její duše, musím tomu udělat přítrž.
Během letu tedy, mocně se nadechnu, vypouštějíc pak z tlamy hustou mlhu, která snad, koupí mi krátký okamžik při jejím oslepení, který bych mohla využít v rychlí vzestup a pak i útok ze shora přímo na její hřbet.