Zbrojnice

"Vidíš, bohové se na nás usmáli..." řeknu svému společníkovi.
"Není tohle lepší než pobíhat venku s pochodní. No teď jenom najít to, co potřebuju." prohlásím a začínám hledat.

Je zvláštní, kde se to tu všechno vzalo. Ale no... teď nad tím radši nepřemýšlet, dokud štěstí dává, je třeba brát.

"Jediné, co já potřebuju, je pořádné kladivo a štít. A možná zbroj... nějakou dostatečně odolnou, ale lehkou. Kroužková? Ne... moc těžká...Kožená jistě bude stačit... " povídám si pro sebe a prohlížím přitom vše kolem sebe. Nakonec se spokojím s kladivem štítem, koženou zbrojí a helmicí.
"No... není to úplně to samé kladivo, jako moje staré dobré, ale co už... Co sis vybral ty? Je nejvyšší čas vyrazit a hledat cestu ven! Obrátím se na svého společníka.

Šumící les

Vyslechla jsem si, co jsou zač zatím, co jsem se snažila soustředit na spojení s přírodou a živly. Stála jsem tam a vypadala, že nic nedělám, ale přesto mé nitro pracovalo na plné obrátky.
Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do šelestu v korunách stromů. Byly to staré stromy. Letité. Když jsem oči opět otevřela, slyšela jsem v korunách zpěv. Takový, který asi neslyší nikdo jiný. Zpěv stromů. I v téhle temné chvíli, to bylo malé světélko naděje. Avšak v tu chvíli už jsem byla téměř pod útokem. Jeden z temných rytířů se prodral až ke mně a hodlal mě rozpůlit ve dví. Jenže já nejsem jen tak někdo. Jsem dcerou přírody. Dokud jí nezačnu ničit, bude mne chránit. V to věřím.
A nespletla jsem se. Ve chvíli, kdy už rytíř sekal, z koruny stromu vyšlehly větve A hned několik. Omotaly se okolo vetřelce, kolem zbraně, kterou zastavili těsně před tím, než mne udeřila, vyškubly ji a odhodily někam v dál.
Pokud chtějí zlikvidovat oni nás, pak my budeme likvidovat je. A s námi i tento les. Platí se za to vysokou cenou, mou vlastní energií. Kdo ví, jak budu vypadat po tomhle boji. Teď na tom ale nesejde. Můj úkol je jasný. Udržet v bezpečí vejce a pokusit se u toho neumřít. A pokud už umřít, tak pak při jejich záchraně.
Rytíř žil, ale strom ho držel pevně obmotaný a snažil se ho zadusit a zaškrtit. Nemohla jsem ale čekat, až se to stromu povede, proto jsem začala v rukách formovat plamínek. Zprvu byl malý, takový, jako ten, který jsem uzavřela ve hlíně tam v táboře, ale postupně se měnil na něco víc. Na jasný, zuřivý plamének, který nabíral na síle. Nadechla jsem se a vydechla, načež jsem plamének schovala do dlaní, kde se zmenšil v menší kouličku, kterou jsem pomocí vlastní síly zvětšila a vrhla proti rytíři, kterého ač v brnění, které by hořet moc nemělo, zachvátily plameny. Strom se postaral o to, aby z toho už neutekl.
Tím jsem si vyčistila své pole působnosti a rozhlédla jsem se kolem po ostatních bojujících. Začala jsem se tentokrát soustředit i na okolní stromy. Tentokrát zpěv v korunách zesílil a mohli ho slyšet i ostatní, ovšem spíše jako sténání. Sténání budícího se tvora, trochu nesouhlasné, poněkud líné, skoro jako zívnutí po dlouhém spánku, ze kterého se prostě nechcete vzbudit. Zavřela jsem oči a rozpřáhla ruce. Na jedné z nich se dalo povšimnou malé spáleniny, několika puchýřků. Nejspíše nešlo všechno podle mého přání, ale to se prostě stává. Nejsem žádný zkušený válečník a dokonce nejsem ani bojový mág. Tak mě nikdy nikdo nevychoval. Naučili mě ale dost na to, abych byla schopná chránit sebe a možná i daleko víc. Jen bych si měla asi víc věřit, když teď mám zodpovědnost i za kupu vajec, kterým se prostě nic stát nesmí. A také malého draka.
Polkla jsem a po tvářích se mi rozkutálely krůpěje potu. Větve stromů se začaly pohybovat, jako by začalo foukat, jenže vzduch se víceméně nepohnul. První ze stromů šlehl mezi rytíře, zatím, co druhý začal svými kořeny šmejdit po jejich kotnících a začal je omotávat. Další z mých stromových přátel šel po zbraních těch rytířů a po jejich hlavách, které měl na dosah. Tohle je můj domov, i když jeho vzdálená hranice. Pořád jsou na mém území a pořád ještě jsme v lese. V lese, ke kterému jsem měla vždy nejblíže.

Šířící se panika
Rakr

"Plenili.....zabíjeli....raději nepočítat....a jsou blízko..."
Odpoví stroze na tvé otázky onen barbar, čímž místní zrovna dvakrát opravdu neuklidnil. Když jsi vytáhl zapalovač slétly mu oči zaujatě na onen malý podivný předmět.
"Ovládáš moc ohnivých duchů?"
Zamračí se podezíravě na tvůj vynález. Pak se však stejně rychle vrátil ke svému jídlu a pivu. Zbytky dojedl, pivo do sebe doklopil na stůl položil pár stříbrných mincí a zvedl se od stolu.
"Hodně štěstí, prcku. Mrtví si pro vás přijdou brzy."
Zabručí varovně a vydává se skrze lokál směrem ven, pryč od panikařících vesničanů.

Střet s temnými rytíři
Nalaya

"Temní rytíři."
Odpoví potemněle Denwer, který drží svůj meč připravený ke střetu. Ostatní se zdají být stejně připravení na blížící se boj. Laeron si jen odfrkl trošku uraženě, že jej odstavuješ bokem a z čumáčku mu vystoupaly obláčky kouře.
A pak už nebyl čas nad něčím přemýšlet. Sesedlí rytíři v temných zbrojích se vrhli vpřed. Rychleji, než bys čekala jen díky ohýbajícím se větvím a kořenům se je dařilo zpomalit ale i tak se prosekávala většina z nich skrze.
"Služebníci zlého krále. Mají své metody jak nacházet, takové, jako jsme my."
Podotkne ještě Denwer mírně znechuceně a pak už o sebe třesknou zbraně, když se tví noví přátelé střetnou s prvními rytíři. Pravdou je, že jich je přesila, ale dle všeho je Denwerova skupina složena ze zkušených bojovníků, kteří ví, jak si poradit i v nevýhodné situaci. Určitě s těmito nepřáteli nebojují poprvé, ale na druhou stranu je vidět, že jim to dává zabrat a netrvá to dlouho a jeden z temných rytířů se protlačí i k tobě a seká po tobě svým mečem. Tihle tu určitě nejsou, aby brali zajatce, mají jasný cíl zlikvidovat veškerou hrozbu, kterou představujete.

Tajemný nepřítel – Černí rytíři

„ Tohle bylo jen dětské kouzlo….“
Podívala jsem se na ně, trochu nechápavě, proč se jim líbí zrovna tohle, ale nakonec jsem neměla stejně čas nic řešit.
Neotálela jsem. Udělala jsem to, co bylo zrovna teď nutné, posbírala jsem svoje věci a byla jsem připravená k odchodu. A netrvalo moc dlouho a bylo to tak u všech. Cesta byla krátká. Vlastně jsme poodešli jen do hustějšího lesa, kdy Lórna zaznakovala Denwerovi. Zachvěla jsem se, protože to nevypadalo dobře, a i když znakům nerozumím, z odpovědi Denwera jsem pochopila, že jsou hned za námi. Neotáčela jsem se. Teď ještě ne. Pokud se teď rozptýlím, s mým štěstím upadnu a všechny zdržím.
Jakmile však Denwer zastaví a otočí se, zůstanu stát také. Jsme v husté části lesa. Sem se jezdci nedostanou, takže musí sesednout a jít po svých.
„ Co jsou zač?“
Otázala jsem se.
„ Zatraceně co jsou zač a jak to, že nás našli tak rychle?“
Udělala jsem krok k Denwerovi, i když mi řekl ať se držím za nimi. Ne. Tohle je i můj boj. Nenechám je jen tak bojovat samotné. Je ale pravda, že ze skupiny ne vystupuju a vlastně raději nejdu ani před ně. Já jsem přece tady čarodějka, spojenkyně přírody a živlů. Položila jsem vak s vejci na zem a podívala jsem se na Laerona.
„ Pohlídej své sourozence Laerone a krej nám záda. Kdyby se objevil někdo za námi, okamžitě začni řvát.“
Zašeptám mu. Je ještě moc malý na to, aby se pletl do boje. Nechci aby se mu něco stalo. On bude jednou velký drak, který bude chránit mě. Teď ale musím ochránit já jeho a jeho sourozence.
S mírným úsměvem jsem mu přejela rukou po šupinatém těle. Pak jsem se postavila tělem přímo před něj a spoléhala jsem se na to, že to bude on, kdo mi zachrání zadek, když nás někdo napadne do zad. Sama jsem pak poklekla na zem a ruce položila na mech a hlínu a do listí a jehličí, které popadalo ze stromů. Tentokrát nebudu jen prosit o pomoc přírodu, ale pomůžu jí v tom i já. Konečně se zapojím a nebudu jen brát, ale vydávat i vlastní energii na to, abychom tohle přežili. Chystám se pomocí stromů, pomocí větví a kořenů zpomalovat, zastavovat a když to bude nutné i zabíjet. Přírodě se to líbit nemusí, ale koloběh už je narušen a pokud bychom v tomhle boji ztratili život, pak by se koloběh už nikdy nemusel urovnat.

Promluvil!

Při jeho slovech mi ztuhne krev v žilách. Poblednu ve tváři. Nakloním se blíž k barbarovi.
"Mrtví co... ch-chodí? J-jak to myslíš? Jako nemrtví?" Rozhodí mě to natolik, že začnu koktat. Mluvím tišeji, aby se více lidí nevyděsilo, tak jak jsem vyděšený já. A možná úplně zbytečně! Třeba přehání. Jo určitě bude přehánět. I když... Proč by to dělal?
Pořád potichu se snažím získat více informací, i když je trochu vychrlím.
"A kde jsou? Kolik jich bylo? Co udělali?"
Sice to z něho leze jako z chlupaté deky, ale bez informací ani nevím kam bych měl utíkat, pokud bych teda chtěl. A měl bych? Nebo bych měl těmhle lidem nějak pomoci? Pomoci utéct? Nebo bojovat? Výbušniny mám, něco bych udělat mohl. Ale jsem já snad nějaký hrdina?
Barbar má ke všemu zřejmě dost praktický postoj. Bere všechny fakta a netahá do toho emoce, ale jak to zvládá? Možná je na vlastní oči viděl? Možná viděl jak vybíjí vesnice? Už jenom při té myšlence mi běhá mráz po zádech. Otřesu se nad tou představou.
Na druhou stranu vesničané jsou přinejmenším otřeseni. To mi vůbec nepříjde zvláštní. Mě to vyděsilo velmi a to já se klidně můžu sebrat a odejít si kam se mi zachce, peníze snad vydělám i jinde a přežiju. Ale tihle tady? Oni tady mají své domovy a rodiny o které můžou přijít. Já už takové místo nemám... Ale není to dávno co jsem měl. Rozesmutním se ještě víc při té vzpomínce.
Příjde na vlna soucitu. To co jsem ztratil já bych nepřál ztratit nikomu. Ale i kdybych jim chtěl přeci jen pomoci. Jsem jen jeden člověk, jedna kapka v oceánu...
Z nervozity si vytáhnu svůj zapalovač a pohrávám si s ním. Pohled na oheň mě vždycky uklidní, ale pořád mi pohled utíká i po místnosti. Krčma je plná strachu a začínající paniky, atmosféra je stísněná.
Jestli barbar neporzradí více faktů, nevím co ti lidé budou dělat... A co budu dělat já...

Tajemný nepřítel
Nalaya

Laeron se zatváří dotčeně, že mu něco takového říkáš patrně se nehodlá nikde ztrácet. Když jsi vyřešila uhašení ohně sklidila jsi od některých obdiv a souhlasné mručení. I tak jste se sbalili docela na rychlo a Denwer vás nenechal moc dlouho otálet. Vyrazili jste kupředu.
"Neutečeme jim, ale alespoň si je zavedeme tam, kam my sami chceme."
Objasní skupině docela zběžně zatímco vás vede. Zkušeně a jistě, ví přesně, kam jdete. Přesunuli jste se do části lesa, kde jsou stromy hustší a pohyblivost docela omezená. Denwer se však zdá být touto okolností nanejvýše spokojen a za okamžik mu něco Lórna znakuje.
"V pořádku to stihneme."
Kývne Denwer a pokračuje ještě kousek do lesa, než se v nejhustší části zastaví a otočí se čelem vzad.
"Připravte se brzy budou tady. Aby mohli za námi budou muset támhle sesednout z koní tím srovnáme šance."
Instruuje vás a za pár okamžiků uvidíš mezi stromy rytíře.

Přijíždějí na koních ale když zjistili, že je les moc hustý obratem sesedají a sahají po mečích, aby se mohli vaší skupině postavit.
"Drž se za námi Nalayo, postaráme se o ně."
Tasí svůj jeden a půl ruční meč Denwer a nakročí kupředu připraven na první střet, který jistě brzy přijde. I ostatní sahají po zbraních.

„ To záleží na úhlu pohledu. A také na tom, jak moc v to dané proroctví věříš.“
Pohlédla jsem na něj, i když jsem obraz před sebou měla dost zkreslený plamínky ohně, na které jsem měla ještě před malinkou chvílí, upřený pohled. Celou dobu, co mi vyprávěl proroctví, jsem ho poslouchala.
Sedělo to. Alespoň v tom, že jsem elfí princezna a jsou zlé časy.
„ Proroctví neříká, kdy se objeví, jen, že přinese naději v zoufalém čase.“
Ano, jsme ve velmi zoufalé životní situaci.
„ Ale naděje pořád je. Pořád jsme na živu. A teď máme vejce. Ano jsou to malý draci, ale .. i ti už jsou schopní něco dělat.“
Podívala jsem se na Laerona.
„ Byl to on, kdo mě zachránil, když jsem prchala z dračí sluje, kde jsem dostala do opatrovnictví vejce.“
Usmála jsem se na malého draka. Ovšem úsměv mi velmi rychle pohasl, když se objevila Lórna a začalo cosi znakovat. Pohlédla jsem směrem k Nalovi, který přeložil alespoň zhruba to, co mu Lórna ukázala. Přejel mi mráz po zádech. Takže nás našli… A nebo je to snad jen nějaký zvěd?
Zvedla jsem se na nohy a pohlédla do plamenů, nad které jsem následně vztáhla ruku.
„ Utiš se a spočiň.“
Šeptla jsem. Následně oheň trochu nesouhlasně zaplápolal, pak ale začal uhasínat až jen doutnal. Ale i to bylo nebezpečné, takže jsem se sehnula k zemi a v srdci ji poprosila, aby ukonejšila poslední plaménky. V tu chvíli se hlína pohnula a zasypala ohniště, takže za chvíli bylo po ohni úplně.
Nakonec jsem se otočila k vaku s dračími vejci a zvedla jsem ho. Byl tak strašně těžký. Ale mohu jej snad někomu jen tak svěřit?
Sebrala jsem svou hůl a pohlédla jsem na Laerona.
„ Drž se u mě. Nebude čas na odpočinek a nesmíš se ztratit.“

Nemluvný společník
Rakr

"Jo jdu....pryč....co nejdál od mrtvých co chodí."
Oznámí suše a i když nehne ani brvou, jakou by šlo o úplně běžnou záležitost, přejde ti mráz po zádech. Mrtví, kteří chodí, to opravdu nezní přívětivě.
"Měl bys utíkat...než tě najdou a vykuchají."
Dodá nezaujatě. Jeho docela silný hlas strhne pozornost několika dalších místních host, ve kterých se mísí zvědavost nebo náhlý strach. Nic netušící vesnice dostává čerstvé novinky od dobrodruha a nejsou moc dobré. To určitě nepřinese klid místnímu lidu.
"Nemrtví se blíží?"
Ozve se od jedné děvečky.
"Jestli před nimi prchá takový válečník jsme ztraceni! Ztraceni!"
Začínají někteří panikařit. Do srdce vesnice se vlévá strach, který je téměř hmatatelný.

Zářící Jednota
Nalaya

"Tak jest."
Kývne Finergar na potvrzení tvých slov.
"Hmmm může a nemusí, proroctví předurčuje avšak nezajišťuje."
Odpoví Denwer zamyšleně.
"Bylo předpovězeno, že elfí princezna přinese naději v zoufalém čase a věci, které vykoná pohnout světem. Bez ní by se řád zhroutil a vše dobré se obrátilo v prach. A právě to, co zde vykoná pomůže proti zlu i v čase ze kterého přichází."
Mluví Denwer tiše a lehce zasmušile. Hledí při tom do plamenů a jak se zdá ztrácí se v myšlenkách. Jako duch se najednou zpoza jednoho stromu vynoří Lórna a začne ukazovat určitý druh symboliky na rukou.
"Musíme jít Denwere, jsou blízko."
Ozve se Nal, který sledoval, co se vám snaží vaše společnice říci. Denwer odtrhne pohled od ohně a lehce kývne.
"Zhaste oheň a vemte sebou vše důležité. Vyrazíme, jakmile to bude možné."
Ruka mu sjede k jílci meče.

Proroctví

Pozorovala jsem Denwera a poslouchala jsem, co mi říká. To že se mračil se mi ani za nic nelíbilo a už vůbec tomu nepřikládaly v dobrém jeho slova.
Takže proroctví? Proto tady jsou?
„ Proto jste tu čekali? Věděli jste, že přijdu a objevím se tady?“
Sklouzla jsem pohledem k dráčeti, které právě sluplo můj kousek jídla. Prošla mnou nepříjemná obava, že tohle mu opravdu nebude stačit.
„ Jestli to bylo proroctví, pak se to událo tak jak mělo, Denwere. Pokud proroctví řeklo, že přijdu a něco udělám, tak se to tak nejspíše i stane.“
Vrátila jsem se pohledem k němu. Proč zrovna já jsem středem takové pozornosti.
Nikdy jsem… tohle nechtěla. A přesto mi mé vědomí už od dětství říkalo, že budu mít co dočinění s draky… ty sny…
Zachvěla jsem se a zadívala jsem se do plamenů.
„ Řekni mi o tom proroctví víc. Prosím, Denwere.“
Řekla jsem tiše. Od plamenů jsem ale pohled nezvedla. Snad jen na krátko, kdy jsem zvedla Laerona do náručí a přitiskla jej k sobě.

Nemluva

Pojedl opravdu... Jak to říct slušně... Bohatýrsky. Sice ano je obrovský, alespoň oproti mě, ale i tak. Vždyť to mohlo být kilo masa a on to sežral za takovou krátkou dobu!
Když pije tak se taky napiju svého piva, aby řeč nestála... I když ona se asi ani nerozešla.
"Tak jsem tady nový, nevím co se tady děje a nevím co tu dělat... Proto jsem se ptal na takovou věc, abych se pak mohl ptá..." Pak si uvědomím, že mluvím s barbarem a stejně to asi nemá cenu vysvětlovat, i když, kdoví.
Pozvdechnu si. "Nic mi po tom není... Pravda..."
"A i když mi potom nic není.... Co tady děláš? Jedeš někam?"
Opřu se v židli, jednak aby, kdybych ho náhodou naštval abych byl co nejdál a jednak si myslím, že tenhle hovor se ještě natáhne. Aspoň něco z něho musí vypadnout. Něco abych si našel něco čím se zabavím a nejlíp i vydělám ňáký peníz. Domu se přece nevrátím a otvírat krám... To teď není nic pro mě.
Když mě nazve prckem tak obrátím oči v sloup, ale hned potom se usměju jedním koutkem, abych ho neodradil od odpovědí.