Andor.cz - Dračí doupě online

Jeskyní dary
Araoth

"Hmmm asi máš pravdu."
Kývne trpaslík a pomůže ti ten masivní kámen odtlačit. Je to opravdu dřina nezdálo se, že by mohl být tak těžký, ale ovoce, které je za kamenem je dostatečně sladkou odměnou. Jsou tam kusy zbrojí, zbraně nejrůznějšího druhu a vybavení tolik, že by stačilo pro celou jednotku možná i více trpaslíků.
"Tak tomu říkám zbrojnice."
Vydechne spokojeně tvůj společník. Můžete si zde patrně vybrat co jen je libo. Dle všeho to zde všichni pokládají za bezpředmětné, nebo se jim nic z tohoto zde nehodí.

Vzdušný souboj
Lenora

Ani se nikterak moc ujišťovat nemusíš chladný dračí řev a tlukot křídel kus za tebou ti jasně oznamuje, že tvůj doprovod se tě drží, jako tvůj vlastní ocas a docela zuří. Zdá se, že až je tento tvor nemrtvý, tak stejně oplývá silou a jistou elegancí, která je Vašemu druhu vlastní.
Těsně nad hřbetem ti proletí kužel černých plamenů, které ti skoro připálí záda. Jak se zdá tvá sokyně se s tebou mazat nebude a dle tlukotu ti taky přijde, že pomalu ale jistě stahuje vzdálenost a docela dobře mění pozice, abys jí jednoduše nemohla sestřelit. Začíná to dost nepříjemně a to Váš vzdušný souboj teprve pouze začal.

Zářící Jednota
Nalaya

"Ano to máš pravdu je to docela dlouhá cesta, když neumíš cestovat jinak, než pěšky, nebo koňmo."
Přikývne souhlasně Denwer. Když se jej optáš, co jej trápí mírně zbystří a přesune svou pozornost k tobě. Lehce se pro sebe zamračí a pak se nadechne.
"Jen to jestli vše probíhá správně tak, jak má. Jestli jsi přišla ve správnou dobu, jestli se něco nepokazilo."
Zní to trošku zmateně a neurčitě avšak Denwer to řekl se smrtelnou vážností.
"Víš tvůj příchod byl předpovězen. Tohle se vše mělo stát, otázkou zůstává jestli se tomu tak stalo ve správný čas a zdali ještě není moc pozdě."
Zadíval se směrem do ohně.

Souboj

Ostatní s těch nemrtvích sotva nějak můj útok zaregistrovali.
Ovšem svou pozornost jsem si u nemrtvé dračice vysloužila. Možná i více než jsem očekávala, ale hbitě jsem se vyhnula jejímu útoku.
Byla to již nějaká doba, několik let co jsem musela nějak bojovat vůči svému vlastnímu druhu, ale mohu právě využít onu výhodu let ke svému prospěchu.
Věnovala jsem tedy ještě jeden rychlí pohled k městu, než jsem nabrala trochu výšku, otočila se a pod vlastním křídlem jí poslala další ledové přivírání. Nepotřebovala jsem se trefit, potřebovala jsem jen její pozornost na sobě.
Setrvám ještě pár okamžiků nad městem, než zamířím dál, do lesa, do míst, kde ještě jejich noha nevkročila, ujišťujíc se, že jí mám stále za svým ocasem.

Zářící jednotka

Šla jsem velmi tiše, zatím co jsem pozorně sledovala okolí. Denwer byl trochu strašidelný, to přiznávám, ale na druhou stranu, byla jsem velmi ráda, že tu je. Pořád tu hrozí nebezpečí, že někdo, kdo se mě bude chtít zbavit, vyběhne ze křoví a pokusí se mě rozsekat na kousky. A hlavně… že se mi pokusí sebrat dráče a vejce.
Nic moc se mým návratem s vakem vajec nezměnilo, snad jen, že se nám trochu zmenšil životní prostor. A Lórna se ještě stále nevrátila zpět. To bylo trochu podezřelé… Ale neměla bych podezřívat spojence ze zrady… asi už mi to všechno, co se děje, pokrucuje myšlení. To není moc dobré. Ale stejně bych měla být opatrná.
„ Takže u severní hranice…“
Kousla jsem se do rtu. Jela jsem tryskem celý den, abych dojela k západní hranici, a to jsem ještě koně popoháněla a snažila se z něj dostat to nejlepší, co v něm bylo, a to patřil mezi nejlepší elfí koně, desetkrát rychlejší než koně lidí.
„ Odsud je to do hlavního města minimálně tři dny a to ve svižné chůzi.“
Promluvila jsem tiše. Podívala jsem se na Denwera a pak na vak s vejci. Nebyla to zrovna povzbudivá zpráva, ale aspoň vím zhruba, kde jsem.
„ Co tě trápí? Máš starost a je to na tobě vidět.“
Vrátila jsem se pohledem ke snědému muži. Tou dobou mi v ruce přistál kousek jídla. Maličký kousek, přesto jsem vděčně poděkovala. Pohlédla jsem na Laerona a usmála jsem se. Užďubla jsem si jen maličký kousek a zbytek jsem mu nabídla, aby to snědl.

V hlubinách

"Divné nebo ne, vybavení potřebujeme. Nebo chceš po jeskyních pobíhat pořád jenom s pochodní a jednou sekerkou? Já bych bral cokoliv, co nám padne, ať se máme jak bránit. A i kdyby ses bál našich hostitelů, budeš se bát míň, když si od nich nic nevezmeš, nebo s něčím v ruce?" pronesu rázně a vyrazím směrem, kterým ukázala žena ohně.
"Pojď mi s tím pomoct!" zavolám na svého společníka, abychom společně otevřely dveře, kde bychom našli něco užitečného.

Zářící Jednota
Nalaya

Když se vracíš k místu, kde jsi zanechala své malé svěřence, slyšíš téměř neslyšné kroky za tvými zády, když tě Denwer mlčky doprovází, jako stín, který tě hlídá. Možná má strach, abys neutekla, možná s tebou jde, jako ochránce, kdyby se něco stalo. Možná je pouze zvědavý, kdo ví, každopádně je tady a dodává ti na jistotě, že minimálně jeden další meč bude stát v případě nebezpečí po tvém boku.
Laeron mezitím potlapkává kolem a spokojeně se rozhlíží. Nejspíše na chvíli zapomněl na svůj hlad a je zaujat úplně jinými věcmi. Vejce jsi našla přesně tam, kde jsi je nechala v pořádku a všechna.
Jakmile ses vracela Denwer ti opět dělal tichý stín, kdyby ti neřekl, že patří k řádu patrně by to bylo docela děsivé.
O pár okamžiků později jste opět všichni až na Lórnu, která se ještě nevrátila z lesa.
"Kde?"
Slétl k tobě očima Denwer trošku zamyšleně, zatímco Finergar začal porcovat opečené maso a rozdávat ho přítomným, samozřejmě odložil kousek i pro Lórnu.
"Poblíž severní hranice tvého království Království Kvetoucí Růže."
Vysvětlí ti Denwer ale jeho zamyšlený a trošku potemnělý výraz napovídá, že nevyřkl nahlas vše, co se mu honí hlavou.

Zářící jednotka

„ Vím, že je tento čas nebezpečný. Jsou pod ochrannými kouzly, která jsem na ně vyčarovala. Ale je pravda, že by tu měli být semnou a s Laeronem.“
Pohlédnu směrem, kterým se dívá Denwer, tím směrem, ze kterého jsem přišla. Není to daleko, naštěstí. Jakmile se ozve Finegar, usměju se na něj a přikývnu.
„ Nebudu pryč moc dlouho.“
Pustím Laerona na zem a vykročím pro jeho sourozence. To, že Lórna zmizela, mi trochu starosti dělá, ale třeba šla jen pro dřevo nebo na hlídku, kdo ví… Navíc, jedno z dvojčat prohlásí, že se vždycky vrátí, takže asi je to vcelku normální. Tedy snad…
Naposledy se ohlédnu k táboru, který mne uvítal dost nečekaným způsobem a vydám se pro vak z mého pláště, který ukrývá mé svěřence, zahalený kouzly, jen aby je někdo nenašel. Sestřela jsem kouzla, která z balíku udělala vzhledově kámen, a pak jsem sejmula i ty ostatní, které ho chránili. Nakonec jsem těžký vak zvedla a hodila si ho zase na záda, načež jsem vyrazila zase zpátky.
„ Už jsem zase s vámi, děti…“
Zašeptala jsem tiše k vaku s mírným úsměvem.
„ Laerone neboj už brzy budeš jíst…“
Pohlédla jsem na něj krátce, ale pak jsem se zase věnovala krokům, které jsem směřovala k tábořišti. Kousek od ohně jsem uložila vak ze svého pláště na zem a opatrně jsem ho rozvázala, abych zkontrolovala počet a stav vajec. Trochu jsem se chvěla. Jsou tak bezbranní… nebo aspoň mi to tak přišlo.
Jakmile jsem vejce zase skryla v plášti, usadila jsem se na zemi vedle nich na malém cípu pláště, blízko ohni. Najednou na mě dolehla únava. Byl to náročný den a ještě ani neskončil. Kdo ví, co nás čeká zítra, kdo ví, co bude za hodinu… Teď je doma, kdy se věci mění z okamžiku na okamžik.
Podívala jsem se po všech přítomných, každého jsem si lehce prohlédla, ale nevisela jsem na nikom dlouho pohledem. Spíše tak, jako bych si je chtěla jen dobře prohlédnout, zapamatovat. Pak jsem se rozhlédla konečně znovu kolem.
„ Kde to tedy jsme?“

Zářící Jednota
Nalaya

Členové této podivuhodné skupiny postupné vzhlédli zpátky k tobě a pomalu se opět stavěli na nohy. Laeron vše pouze se zájmem a stále lehkou nechápavostí sledoval, avšak ubezpečení, že se brzy najíte ho patrně docela uklidnilo.
"Brzy bude hotová večeře, ale než se tak stane, měli bychom přinést i zbylé tvé svěřence k našemu ohni do bezpečí."
Podotkne Denwer a pohlédne směrem, ze kterého jsi přišla.
"Časy nejsou bezpečné a pokud by se jim něco stalo ztráta by byla příliš velká."
Laeron vzhlédne zpátky k tobě.
"Má pravdu ostatní by se také měli hřát u ohně."
Ucítíš Laeronovu myšlenku, která ti proběhne hlavou.
"Netoulejte sa dlouho brzy bude žravka."
Upozorní vás Finergar, který se stará o to, aby se maso nespálilo. Lórna se mezitím tiše zvedla a ještě tišeji zmizela mezi stíny lesa, tak jako by do nich patřila.
"Neměj strach vrátí se....vždycky se vrátí."
Prohodí mimoděk Nal jedno z lidských dvojčat načež se mu dostane souhlasného přikývnutí Rala.

Krok zpět znamená jít vpřed
Lenora a Alasseon

Al vyrazil kupředu společně se svým lidem.
"Nebojte se princi kouzla každého elfího města jsou mocná, ač ne moc dobře použitelná. Za ztrátu tohoto nemrtví tvrdě zaplatí."
Pokývne velitel rozhodně hlavou. Město se rychle vylidňuje a jako poslední se stahují Strážci přírody, které povolala sama Matka příroda. Tajným východem opouštíte město a dáváte se rychle na postup směr hlavní město. V dálce slyšíte, jak armáda troubí k útoku a dunění, jak je prolamována hlavní brána.
"Teď musíme jen doufat v naši rychlost, nemůžeme doufat, že město polapí celou jejich armádu."
Zamračí se velitel, který jde rychlým krokem stále vedle Ala.

Lenora mezitím zahájila svůj útok z výšky vypustila led dolů na nemrtvou Salenii, aby upoutala její pozornost. Kusy ledu zasáhly pár nemrtvých stojících okolo, zdá se, že si toho jejich druhové ani nevšimli. Avšak Salenia s děsivým zařváním máchla křídly a začala se vznášet, aby se utkala se svým dračím sokem. Ve stejné chvíli zaduly rohy a nemrtvá armáda se dala do útoku a vzala frontálním stečem bránu, která jen praskala pod jejich náporem.
Bylo až z podivem, jak rychle se nemrtvý drak dostal do vzduchu a dokázal vychrlit načernalé plameny po Lenoře. Nebýt dobrých reflexů zasáhla by. Salenie se však nevzdává a vrhá se do dalšího útoku temným ohněm proti Lenoře. Bude to určitě ještě nepříjemný souboj.

Nemluvný společník
Rakr

Jakmile barbar usoudil, že snědl veškeré dostupné maso ze své kýty, tak jí odložil zpět na tácek, muselo na ní být původně, tak kilo masa.
Následovalo několik doušků z korbelu piva, než se zaměřil znovu na tebe.
"Z hor....co ti po tom?"
Lehce podezřívavě se na tebe zamračí a přeměří si tě pohledem. Asi nebude z těch nejdůvěřivějších a možná ani z těch nejpřívětivějších.
"Prcku."
Doplní aby poukázal na výškové rozdíly mezi vámi.

V hlubinách
Araoth

Žena ohně se na tebe podívá.
"Samozřejmě, našlo se tu toho dost....zbraně....zbroje....různé věci, dle toho, kdo byli jejich původní majitelé."
Pokrčí rameny skoro lhostejně, jako by je zbraně snad ani nezajímaly.
"Vše je tam za těma kamennýma dveřma, co budete chtít je vaše."
Poukáže na doslova kamenný kvádr, který je zasazen do zbytku skály. Pohnout s ním chce určitě značnou sílu.
"Vybavení by se hodilo, ale je divné, že ho tu mají takový přebytek...nelíbí se mi to."
Zabručí tvůj trpasličí společník.

Odlet

Vyšplhala jsem zpátky na hradby.
Ohlídla se ještě zpátky, za Alem, slyšíc jeho slova, lehce jsem přikývla. Vlastně neohlížela jsem se jenom za ním, tak nějak jsem se dívala na všechny ostatní tam.
Odfrknu si, až se z nozder zvedne obláček páry, roztáhnu kožnatá křídla a několika mocnými údery se vznesu do vzduchu, pokračujíc výše a výše, než naberu ideální výšku a také nějaký ten větrný proud.
Pak zamířím k vojsku, dostatečně vysoko na to, aby mě nenašel zbloudilí šíp, či něco podobného, namířím si to přímo k ní. S těžkým srdcem potom ´plivnu´několik ledových střel jejím směrem. Nezáleželo moc na tom jak moc se trefím či ne, potřebovala jsem upoutat její pozornost. Máchnutím křídel proplachtím oblouk a útok ještě zopakuji, pokud ještě nebudu mít její pozornost.

Obyvatelé tunelů

"Dopracovali, ale pořád je lepší být tady a živí, než být někde v tunelech, právě požíráni zaživa... ať už čimkoliv." pronesu a rozhlédnu se, jestli nenajdu něco, čím bych zahnal hlad a žízeň.
"Tady můžeme pojídat my!" pronesu na odlehčení situace. Čas se táhne a já se snažím vyzvídat o zdejších obyvatelích, o jejich každodením životě tady dole. Probírat jejich situaci, vyprávět o naší a nemůžu se dočkat, kdy konečně dojde čas na to vyrazit. Jak se čas odchodu blíží uvědomím si, že nám ještě s naším společníkem ale něco chybí.
"Vybavení!" pronesu najednou, jak se mi myšlenka zjeví v hlavě. "Z města nás pustili jen s pochodní a jednou sekerou dohromady. Nemáme se čím bránit v tunelech, vlastně nic co by nám pomohlo. Nenašli jste náhodou při toulkách podzemím něco, co by nám mohlo pomoct?"

Staří známí – neznámí – tedy… teď už známí?

Zrovna dvakrát náladu na vtípky nemám, když prohlásí, že to znamená, že ještěrku k večeři dlouho neměla. Zavrtím hlavou s trochu smutným úsměvem. Myslím ale, že ví moc dobře, co se děje, a proč jsem v takovém stavu, když nemám náladu se smát. Vždyť našemu světu se blíží jeho vlastní konec. A draci jsou možná jediní, kteří tomu snad dokáží zabránit. A nebo jsou alespoň tou nadějí, kterou všichni strašně moc potřebujeme.
Pozoruju zvláštní skupinku a vlastně si nejsem jistá, jak se vlastně mohli dát někdy dohromady. Jak asi znějí jejich příběhy? Co už si zažili? A co je vlastně mohlo dát dohromady? To a mnohem více se mi míhá hlavou, dokud se snědý muž znovu nepostaví a neujme se tentokrát slova zase on.
Minimálně na tu poslední otázku se mi ale záhy dostane odpovědi, když začne mluvit. Jakmile představí sebe, jako člena Zářící jednotky, stojí mne dost přemáhání, aby se mi jen rozšířily oči údivem a nepoklesla mi brada, což se málem stane, když dodá, že je ctitelem mojí matky. Trochu mi při tom zrůžoví tváře, ale do jejich vztahu mi nic není. A pak mi začne jednoho po druhém představovat, jako členy svého společenství. Každému kývnu na znamení úcty a každému se podívám do očí. Jsou prostě tady. A jsou to členové Zářící jednotky!
Všichni začali poklekat. Já jen zůstala chvíli ochromeně stát s dráčetem v náručí. Nakonec jsem ale udělala pár svižných krůčků směrem k Denwerovi a padla na kolena k němu.
„ Prosím povstaň…Nepoklekej před mnou…“
Zašeptala jsem tiše, roztřeseně. Podívala jsem se první na něj a následně pak na všechny kolem.
„ Všichni vstaňte, prosím vás…“
Promluvím k nim. Ani nevím jak jsem se přepnula do rodné řeči. Zachvěla jsem se a raději jsem to zopakovala.
„ Vstaňte prosím.“
Tentokrát však obecnou řečí. Z toho všeho překvapení mě ale vytrhli až Laeron. Uchechtla jsem se.
„ Ne, neblbnou, Laerone. Čekali až přijdeme. Až přijdeme my dva a tví sourozenci…Ale neměj strach, brzy se najíš.“
Usměju se na něj a přejedu mu prsty přes hlavu až na záda. Pak jsem se začala opatrně zvedat, abych neupadla.
„ Musím pro ně dojít, přinést je sem… Musí být v bezpečí.“