Andor.cz - Dračí doupě online

Tak co... Řekne něco?

Sice nevypadá moc nadšený, že by měl mít společnost, ale nakonec kývne. Nečekám a sednu si.
Chvíli ho jen tak sleduju a pořádně si ho prohlídnu. Vypadá drsně, asi už toho hodně zažil, mohl by se rozvyprávět. A ty meče! S ním si to nechci rozházet. Sicé mám pár trumfů v rukávu, ale i tak to není úplně příjemný nepřítel.
Když pije pivo, tak se k němu přidám a taky se napiju. Zajímalo by mě, co ta odpověď přesně znamenala, jestli pochopení nebo nějaké povzdechnutí možná, Spíše to pochopení, dávalo by to takhle více smysl. Dříve, než stihnu cokoliv říct, začne skoro až zuřivě jíst, možná bych se ani nebál říct - žrát jeho jehněčí kýtu. Aspoň mám víc času promyslet si otázku abych na ní pravděpodobněji dostal odpověď. Když dokončím své myšlenkové pochody, trochu nervózně se znova napiju piva a zeptám se:
"Odkud jsi?"
Myslím, že mu budou jakésik společenské "povinnosti" jako třeba vykání úplně cizí. Jestli ano pak je větší šance k rozhovoru, jestli ne... Inu pak budu asi rychle utíkat.

Lenora


,,budu tě čekat v hlavním městě, neopozdi se..."
Křiknu k ní a pozoruji les, jak si bere zpět své padlé.
Vydechnu a ještě chvíli pozoruji Lenoru, která se ze všech svých dračích sil snaží - a že jich nemá málo.
,,Jak říkáte, ale jestli se něco podělá..."
Vydechnu, protože věřím svým lidem.
,,přímo tedy do hlavního města ano?"
Kývnu a rozejdu se tím směrem, a pevně doufám, že to Lenora zvládne.

Podivuhodná skupina
Nalaya

"Vím, ale chvíli to počkat musí. Hladová daleko nedojdeš a on taky ne."
Odpoví snědý muž bezmyšlenkovitě. U ohně se posadí mezi ostatní a s lehkým úsměvem sleduje jejich reakce na tvou osobu.
"Říkala, že ještěrku na večeři už dlouho neměla."
Odpoví ti snědý muž s kamennou tváří, ale během chvíle se rozesměje.
"Dělám si legraci, v naší řeči by to bylo vyjádření neuvěřitelnosti, že vidí draka."
Objasní poklidně a pak přiloží na oheň. Oči všech přítomných se upírají na tebe a Laerona. Když mluvíš někteří vypadají udiveně jiní zaujatě, jen se snědým cizincem to v podstatě ani nehne. Je klidný, jako řeka a jakmile tvůj hlas utichne opět vstane a postaví se bokem od tebe ale čelem k tobě.
"Jsem Denwer Černý mezi dračími jezdci též znám "Černý Přízrak", jeden ze zbylých členů Zářící jednoty. Bratr ve zbrani tvého otce a ctitel tvé matky. A toto jsou mí společníci a druhové."
Obsáhlým gestem ukáže na ostatní sedící u ohně.
"Nal a Ral jsou bratři dvojčata, sirotci, kterým nemrtví vzali domov i rodinu, ten trpaslík to je Finergar válečník z Království Železných skal a ta tajemná dívka támhle to je Lórna z rodu drowů z hlubin temných zemí na které lidská noha jen málokdy vkročí. Jsme jedni z mála bojovníků Zářící jednoty, kteří zůstali. A dlouho jsme očekávali tvůj příchod princezno, dlouho jsme očekávali až přijdeš Strážkyně."
Ve světle ohně se zaleskne čepel meče, který Denwer tasil a pak se lehce špička opře o zem, když poklekne před tebou. Když se rozhlédneš klekají na jedno koleno i všichni ostatní.
Co blbnou? Já mám jenom hlad."
Broukne ti v hlavě Laeron nechápavě.

Starý známí – neznámí

„ Pokud si tak dobře znal mé rodiče, jistě víš, že tu nejsem jen tak pro nic.“
Zadívám se mu do očí. Trochu se mi uleví, když skloní kuši a hodí si ji přes rameno, přesto mu nevěřím. Říct, že znal dobře mé rodiče, může úplně každý a já nebudu vědět, kde je pravda, dokud mi to nepotvrdí má matka.
„ Víš… já nemohu čekat. Nemohu se zastavit…“
V hlase se mi objevila zoufalost. Pohlédla jsem mu přes rameno směrem ke kameni – tedy k vejcím skrytým pod kouzly a zachvěla jsem se.
„ Když mi nechceš říct své jméno, řekneš mi alespoň, kde to jsme?“
Zeptala jsem se opatrně, když jsem nakonec vykročila za ním. Budu se muset pro vejce vrátit. A to co nejdříve. Jenže se mi nechce prozradit je cizincům, i když se chovají přátelsky. Když jsem vstoupila do tábořiště skupinky, prohlédla jsem si všechny nejistým pohledem. Mojí pozornost okamžitě upoutala štíhlá dívka, která málem spadla ze svého kmene, na kterém posedávala a něco mě naprosto neznámého vyhrkla. Přitiskla jsem Laerona k sobě a pevněji jsem sevřela hůl. Opravdu mám trochu strach sem chodit. Ale už se stalo, teď se nemůžu jen tak otočit a zmizet. Teď už ne…
„ Co to říkala?“
Zeptám se opatrně muže, který mě sem přivedl. Jsou opravdu velmi zvláštní skupinka… Až moc. Dva lidé, trpaslík, žena s modrou kůží a člověk zase s hnědou.
Pozorovala jsem dívku, která byla celá vyhrknutá z mé přítomnosti. A možná ani ne tak z mojí, jako z té drakovi.
„ Jsem…“
Hlas se mi zadrhl. V první chvíli jsem si řekla, jestli jim raději nezalhat, ale ten muž mě znal a zjevně velmi dobře. A navíc je tu Laeron. Malé dráče. Lhát bych před ním určitě neměla.
„ Jsem Nalaya Kenemi Anmalia Sonokwei. Dcera Královny z království Kvetoucí růže.“
Mírně jsem se jim uklonila, ale jen tak nějak jak se slušelo, nijak hluboce, to se na princeznu nepřísluší, pokud v okolí není někdo výše postavený.
„ Tohle je Laeron, můj drak.“
Představila jsem i svého maličkého přítele a prohlédla jsem si tváře všech přítomných. Zastavila jsem se na tváři muže, který mě sem přivedl.
„ Nemohu zůstat. Musím se dostat domů. Království bylo napadeno… A musím dostat do bezpečí draka a…“
Zarazila jsem se. Nemůžu vak prozradit. Nemůžu. Jsou to cizinci. Kdo ví, jaké mají úmysly. Nemohu jen tak někomu důvěřovat.

Starý neznámý známý
Nalaya

Muž tmavé pleti si tě měří nevyzpytatelným pohledem. Nakonec, jakoby nic skloní kuši úplně a pověsí si jí na popruh na rameno.
"Někdo, kdo znal tvého otce a matku lépe, než si myslíš. Ale to si nemůžeš pamatovat, byla jsi ještě příliš malá,
když jsi mě naposledy viděla. Ale vysvětlování počká, pojď si sednout s tím tvým malým hladovcem k našemu ohni. Najde se tu dost jídla pro Vás oba."
Zamíří zpátky k ohni, od kterého si tě měří pohledem už několik dalších postav. Zahlédla jsi tam sedět dva muže světlé pleti, kteří seděli vedle sebe a povídali si, vzájemně jeden druhému byli docela podobní a typovala bys je na bratry. Pak u ohniště seděl ještě vousatý trpaslík, štíhlá dívka zahalená v tmavém plášti, zpod kterého jí vyčnívala tmavě modrá kůže. Byla to podivná skupina, která se však očividně dobře bavila.
"Koho nám to vedeš?"
Optal se jeden z lidí.
"Artalga, dargonision!"
Vyhrkla žena v plášti až málem spadla ze svého kmínku, na kterém seděla. Zdálo se, že je celá udivená.

Kdo chce žít ví, kdy je moudré ustoupit
Lenora a Alasseon

"Moudré rozhodnutí můj princi. Zhotovíme vše k ústupu. A nenecháme vzít nemrtvé město zadarmo!"
Kývne velitel strážní a několika posunky rukou začne vydávat rozkazy a následně je i pokřikovat na příslušné pobočníky. Ve městě se to začne hemžit, jako v mraveništi.
"Odveďte všechny k tajné bráně! Vyražte neprodleně a držte se pohromadě!"
Instruuje všechny a rozkazy se nesou po městě.
Strážci, které povolala samá Matka Příroda se na Alův rozkaz začali stahovat společně s ostatními obyvateli, aby je mohli chránit. Poslední, kdo zůstává chránit město při evakuaci jsou neohrožení elfí válečníci, kteří odrážejí střelbou z balist, katapultů ale i svými luky nepřátele, kteří se k městu blíží v prvním náporu.
Lenora se již mezitím vznesla opět do vzduchu, aby mohla čelit nemrtvé Salenii. Al mezitím vysílal tichou prosbu k bohyni lesa. Lenora ve vzduchu vychrilila proud ledu přímo na Salenii, ale ta jí odpověděla proudem černého ohně, který tavil led. A pak se pohnuly kořeny samotné země a začaly některé nepřátelské bojovníky zachytávat a stahovat do země, drtit a je a ničit. Nedělalo to velké škody v řadách nemrtvých, ale patrně se les nehodlá jen tak vzdát.
"Princi všichni se stahují k tajné bráně, musíme jít také. Jakmile nemrtví prorazí do města musíme být už pryč. Naše město se stane jejich hrobem a zkázou. Ti, kteří vkročí z něj už nevyjdou."
Ubezpečí Ala velitel stráží. Jak toho však chtějí elfové dosáhnout, to je otázkou. Al, jako takový o něčem takovém nikdy neslyšel. Bitva však pokračuje nehledě na její postup. Bude třeba ještě pár věcí vykonat, než si budete moci v klidu oddechnout.

Ochrana města

Mladý princ toho měl na ramenou teď příliš.
Proto se není čemu divit, že teď byl poněkud na rozcestí, tržen mezi dvěma body. Ale já tu byla, a stále budu připravena po jeho boku.
Slyším Alovu prosbu a tiché zamručení, které se ozve v mém krku a malí obláček ledové mlhy, opustí nozdry a dlouhá hlava lehce přikývne.
"Vždycky jí máš a mít budeš." odvětím mu i nakonec.
Dále pak jen již naslouchám, jak mladý princ udílí rozkazy, možná i prosby nejenom ke svým mužům.
Opustit tuhle pevnost bude možná to nejrozumnější, co můžeme udělat. Obětovat jednu, abychom zachránily ostatní.
Jedna z jeho proseb je směřovány i mě. Trochu si odfrknu.
"Zkusím upoutat její pozornost a odvést jí do nejdále to půjde. Je-li ovládána, moc nad ní může vzdáleností zeslábnout." řeknu mu. Než tak udělám, znovu do něj šťouchnu čumákem
"Dej mi na sebe pozor. Moje duše by nevydržela už další ztrátu..." řeknu mu ještě, než vydám zpátky na hradby, kde poté roztáhnu kožnatá křídla a vnesu se do vzduchu.

Zvláštní setkání

Pozorovala jsem velmi opatrně muže, který tu před mnou stál a popravdě jsem si nebyla jistá moc jak z toho ven. Nemůžu tady nechat všechna vejce, která jsou ukrytá pod mým kouzlem.
Přidržím Laerona, když se za ním začne natahovat, jakmile se opře zády o strom a stáhne svou kápi. A pak prozradí mé malé sladké tajemství. Zachvěla jsem se a podívala jsem se na Laerona, když promluvil mou řečí.
„ Jak to víte? Jak to, že mne znáte? Vždyť já nemám ani ponětí, kde jsme…“
Rozhldéla jsem se kolem a koutkem oka jsem se podívala k ohni.
„ Raději ani asi nechci vědět, co to bylo…“
Poukázala jsem na možnost, že králík není králík a trochu jsem se zachvěla.
„ Kdo jste?“
Vrátila jsem se pohledem k muži, který sklonil svou kuši trochu níž, ale stejně byl připravený po mě vystřelit.

Volání minulosti



Pozoruji velitele stráží s mírným tikem v oku a mám sto chutí s ním praštit o zem, pak mi ale v hlavě zazní hlas svého otce. Ruku uvolním a jeho nechám nadechnout, zavřu oči a poslouchám.
Otče myslíš si, že tento boj lze vyhrát?
Zeptám se v myšlenkách i když vím, že mi neodpoví. Když dozní i poslední slovo tak se zhluboka nadechnu a vrátím se do reality, kde se mnou někdo třese.
Rozhlédnu se po přítomných vojácích, a také se podívám na Lenoru.
,,Dnes svou pomstu musíme odložit"
Dojdu k ní a dívám se jí zpříma do očí.
,,Půjč mi ještě svou sílu, abychom přepravili raněné do hlavního království. Potřebuji tě..."
Pak se rozhlédnu.
,,Všechny vozy s raněnými ať se vydají na cestu k hlavnímu království, všichni ti, kdož mají sílu chodit tak podepřou někoho, kdo s tím má problém a vyrazí také Hned!"
Zavelím k ústupu a podívám se na strážce.
,,A Vy. Vy jdete jako první mým jménem ano? Nemáme čas rychle!"
Bohyně lesa vyslyš mé přání, vyslyš můj hlas. Vezmi si k sobě ty, kdož ti patří a byli neprávem oživeni, uchovej jejich tělo i duši tam, kde mají být a postarej se o děti lesa a děti přírody. Matko všeho živého, vezmi si zpět své děti a nech je odpočívat v pokoji."
Mé poslední přání směřuji aby si věčná vzala zpět draka a oživené padlé bojovníky lesa - protože žádný nekromant, by si s lesem a s životem zahrávat neměl.
,,Lenoro, ještě před tím, Musíš zmrazit Salenii, jinak se nedostaneme tak daleko."

Jídlo jídlo jídlo
Nalaya

"Králíka? No dejme tomu."
Pokrčí rameny muž s kuší, který patrně pochybuje o tom, že maso má původ v králíkovi. Laeron se na něj dívá, jako malé zvědavé zvířátko, které by si nejraději nový objekt očmuchlo a pak ožižlalo v naději, že to půjde sníst.
"To jestli chceš, nebo nechceš dělat potíže se teprve uvidí."
Odpoví muž a stále mířijic na vás kuší si sundá z hlavy kápi.

"Někdo kdo s nimi měl, co dočinění už mnohem mnohem dříve."
Podotkne vážně a opře se zády o strom. Meč, který mu na nich visí lehce zarachotí až Laeron zvědavě natáhne krk.
"Elfí princezna z království Kvetoucí růže a dráče. To já bych se měl ptát, co tu děláte."
Promluví na Vás elfím jazykem plynule a bez zábran. Kuši mírně sklonil.

Hostinec U Bezedné díry
Rakr

Nakonec ses rozhodl vybrat si za svého přísedícího nejvíce nebezpečně vyhlížející osobu v hospodě. Neznámého divokého barbara s velkým korbelem piva.

Hmmmmrrrrrhhhh...."
Zavrčel barbar ale nakonec lehce souhlasně kývl hlavou. Na zádech jsi mohl spatřit jak vyčuhovaly rukojeti minimálně dvou kostěných mečů. Když se barbar zhluboka napil svého piva opět přesunul svou pozornost na tebe.
"Ahhhh....."
Pronese pochopení nad tvými slovy a pak se pustí do své jehněčí kýty, kterou začne divoce okusovat. Asi to nebude ten nejvýřečnější společník, ke stolování, ale alespoň ti zatím neoukroutil na místě hlavu.

Osamělý barbar - přívětivá společnost?

Hostinská je dost od rány. Ještě k tomu vypadá jako by mi viděla až do žaludku a ještě dál. Vulgární a k tomu podezřívavá. Ale to je asi úděl každého majitele takovýhle podniků. Často se asi setkávají s šejdíři a lumpy kteří jsou sprostší než trpaslík co mu někdo urazí jeho vousy. Proto nechť ji buď odpuštěno toto hrubé chování.
Když si bere mince, znova mě překvapí její dlaně. Jsou i větší než ty moje a to né že bych měl nejmenší dlaně. A navíc to je žena, která by měl mít menší dlaně. Ale nechám to plavat, když mi na stole přistane pivo. Párkrát si pořádně loknu. Pivo sice není to an co jsem zvyklý, ale teď chutná jako by tohle pivo pili všichni bohové. Spláchne všechen prach z cesty a je to pro mě zasloužená odměna po takové cestě. Až se z toho pocitu usměju, což jsem už opravdově z celého srdce neudělal pěkně dlouho.
Osazenstvo je takové nemastné neslané. Typičtí vesničani jaké jsem znával ze své rodné hroudy, co jdou ráno nebo po práci do hospody a jsou tam celý den. Ale moji pozornost upoutá pár oprvadu netradičních osob. A jestli tihle jsou obyvatel téhle vesnice... No bylo by to opravdu zvláštní.
Jsou to hlavně trpaslíci co se náramě baví, pak nějací spiklenci v pláštích na kraji sálu a zřejmě osamělý barbar.
Spiklence nechám kout pikle, asi by mě neuvítali, pro ně nějaký vandrák. Trpaslíci hrajou něco co neznám a už vypadají trochu přiopilí tak se jim radši vyhnu. Proto nakonec za aspoň krátkodobého společníka barbara. Pomalým krokem s pivem v ruce se za ním vydám.
Pokusím se na nikoho pvo nevylít a když dojdu k barbarovi trochu si odkašlu.
"Zdravím, mohl bych si přisednou?"
V zápětí ještě dodám:
"Dlouho jsem s nikým neumluvil a rád bych s někým o cestě prohodil pár slov."
Nevím jestli je barbar to prav ořechové na povídaní... O barbarech toho obecně vím málo, jestli jsem nějakého v životě potkal určitě jsem s ním ani nemluvil.