Andor.cz - Dračí doupě online

Jsme v nebezpečí?

„ To nevadí, Laerone, nějak si poradíme aniž bychom museli někoho prosit o jídlo. Neměj strach…“
Usmála jsem se na něj. Lovit. Já a lovit. Měla bych les udržovat ve zdraví, veškerou zvěř i rostliny v něm. Udržovat ho v rovnováze. Jenže teď je tu malý drak a bude mít velký hlad. Ale myslím, že když už příroda dovolila vzniknout drakům, určitě počítala i s tím, že budou potřebovat jíst. A nebo snad draci stvořili přírodu?
„ Bude. Ale teď musíš být ti….“
Zastavila jsem se v půlce slova, protože mě přerušil cizí hlas. Zatrnulo mi. Zůstala jsem stát a snažila jsem se potlačit třes. Nedávala jsem dost pozor. Zatraceně s tím.
Zvedla jsem pomalu Laerona do náručí a otočila jsem se k muži.
„ Nechtěli jsme vám ublížit… On má jen strašný hlad a ucítil toho vašeho králíka.“
Zadívala jsem se na muže.
„Nechci vám dělat potíže.“
Zadívala jsem se na kuš, kterou na mě mířil. Skousla jsem si ret. Něco mi tu ale nesedělo. Jen málo který člověk rozumí Elfské řeči. Prohlédla jsem si ho znovu.
„ Kdo jsi, že rozumíš Elfsky?“

Hostinec U Bezedné díry
Rakr

"Jo to se sice říká, ale někteří neumějí tomuto přísloví dostát a myslí si, že mě vojebou."
Odpoví docela ostře, ale když hostinskou ubezpečíš, že máš čím zaplatit trošku podezřívavě si tě přeměří a pak se zdá se trošku uklidní. A začne ti do korbelu čepovat pivo ze soudku. Když po chvíli napěněný korbel přistane před tebou hostinská se na tebe opět podívá, až máš pocit, že ti její pohled vypaluje díru do mozku.
"Pět měďáků."
Informuje tě o ceně piva a jakmile pivo zaplatíš shrábne mince do své velké dlaně. Ty se mezitím se svým pivem věnuješ osazenstvu hospody. Většina přítomných jsou místní. Patrně se jedná o farmáře a prosté vesničany, kteří si zde užívají dne. Většinu z místních tvoří lidé, výjimečně nějaký ten půlelf nebo hobit. Z těch, kteří místní rozhodně nebudou se tu taky naskytne pár tváří. Například skupina tří osob zahalených v pláštích tiše ti povídajících na okraji sálu. Jejich velikostí bys je odhadoval na lidi. Pak je tu taky páreček trpaslíků, kteří zapáleně hrají nějakou tobě neznámou hru, u které bojaře pijí a smějí se. No a nechybí ani mohutný barbar, který sedí u jednoho stolu dočista sám a věnuje se svému jídlu zatímco nikdo nemá prakticky odvahu si k němu patrně přisednout.
Nikdo si tě už nijak zvláště nevšímá a všichni se věnují svým záležitostem. Hospoda si prostě žije.

Jídlo jídlo jídlo
Nalaya

Laeron jen trošku nespokojeně a nervózně švihá ocáskem ze strany na stranu.
"To nevím."
Zachmuří se dráček poraženecky, protože mu očividně došly nápady. Když nakonec navrhneš, že půjdete někam jinam chytit něco dobrého k snědku trošku mu to zvedne náladu.
"A bude to mít maso?!"
Zajásá skoro až příliš nahlas a zadívá se na tebe s nadějí v očích.
"Myslím si, že nepůjdeš nikam slečinko, hezky pomalu se otoč a ty ani ta tvoje malá ještěrka nic nezkoušejte."
Ozve se najednou kus za tvými zády. Když se otočíš uvidíš muže zahaleném v hnědozeleném plášti, který jej příhodně v přírodě maskuje, jak na tebe míří kuší.
"Nemáme rádi, když se někdo potuluje okolo našeho ohně."
Oznámí to, jako prostý fakt a zdá se, že Vás bedlivě pozoruje.

Malý drak

„ Ano Laerone. Máš pravdu. Zbytečná smrt je hloupost. Proto se tomu musíme vyhnout. Nemůžeme ale ohrozit ani tebe ani ostatní…“
Zašeptám tiše a opatrně si ho vezmu na ruce.
„ Vím, že to nikomu neprozradíš. Si šikulka…“
Usmála jsem se na něj. Jakmile jsem ho sevřela v náručí pocítila jsem zvláštní uklidnění, snad nějakou špetku naděje po tom všem. On a ostatní jsou naší nadějí a já je musím ochránit.
„ Neboj se. Něco ti seženu. Ale těm lidem bychom se měli vyhnout, i když bych ráda věděla, kde to vlastně jsme…. Hm jak to uděláme?“
Zadívala jsem se na něj. Je vážně jako dítě. Jenže i malé dítě může mít dobrý nápad.
„ Můžu zkusit něco chytit. Ale i tak to pro nás znamená, že se musíme dostat trochu jinam.“

Hostinec U Bezedné díry

V hostinci to bylo, jako v každé druhé hospodě kde jsem byl. Dusno jako by byla mlha, možná tak mlha z alkoholu, protože toho je tady snad ještě víc než vzduchu. Nesmím opomenout ani kouř, ale ten mi je i příjemný, mám jeho vůni spojenou s ohněm. Naštěstí jsem neupoutal moc pozornosti, tu teď nepotřebuju. To co potřebuju je pořádný korbel piva.
Kuliočko? To je nějaký místní výraz? Ještě jsem ho neslyšel, ale moc příjemně to nezní. Ani ten zbytek nezní moc příjemně. Spíše výhružně.
"Samozřejmě, že mám... Však se říká - bez peněz do hospody nelez." řeknu s úsměvem. Jenom pro kontrolu si sáhnu k pasu na měšec s penězi. Doufám, že mě tady někdo neokrade. Moc zkušeností, než jen z rodné vesnice nemám a nevím čeho se bát a čeho ne, tak jsem trochu paranoidní a obezřetně se dívám okolo.
Krčmářka je ostrá! Trochu s sebou trhnu, když zařve na celou hospodu. Ale ona se ani nemá čeho bát. Vypadá jako by sama skopala na hromádku aspoň 5 pořádných chlapů, než by se vůbec zapotila a místní to i možná ví z vlastní zkušenosti.
Počkám si na pivo, až ho dostanu zeptám se: "Co jsem dlužný?" Pak onen obnos dám na stůl opřu se o výčep a pořádně si prohlédnu osazenstvo hospody.

Hostinec U Bezedné díry
Rakr

Když jsi vešel do hostince do obličeje tě udeřilo dusno a pach alkoholu smísený s kouřem. I v totmo čase měl hostinec přítomny některé své zákazníky, kteří se starali o udržení stálé atmosféry. Většina z nich si tě jen ledabyle prohlédla, když ses tam objevil a pak se vrátila očima ke svým záležitostem.
Tys však pátral očima po někom, komu by tato hospoda patřila. A našel jsi. Za barem stála hostinská, která byla kypřejších a rozměrnějších tvarů, ale očividně veselé nálady a relativně dobrého rozpoložení. Její ruce však spíše připomínaly lopatu a dostat od ní ránu bys patrně nechtěl. Zvláště, když tato kyprá žena měřila skoro ke dvoum metrům.
"Zdravím, kuliočko. To bys teda mohl, ale záleží na tom jestli to máš i čím zacálovat na sekeru nenalejvám. Toho posledního, co kterýmu jsem to povolila jsem nakonec musela šicnout mezi lopatky sekerou."
Vysvětlí hostinská ledabyle a vrátí se k čištění dřevěných korbelů ušmudlaným hadrem.
"Hej ty kopo hnoje v rohu, opovaž se schovat ten krýgl pod ten kabák a narvu ti ho do prdele!"
Zařve na nějakého chlapíka přes celou hospodu tak, že by se i sveřepý trpaslík možná přičůrl strachem.

Jídlo jídlo jídlo
Nalaya

"Hmm hmm hmmm....pokusím se o to nemůžu nic slíbit."
Brouká dráček zamyšleně a vesele si to před tebou ťapká.
"To si piš, že bude....ten největší a nejsilnější, abych tě mohl ochránit."
Vypne hrdě krček do výšky a spíše, než jako majestátní drak při své chůzi vypadá, jako malé hopkající koťátko.
"Nemůžu? Proč ne?"
Ohlédne se na tebe Laeron s nechápavým výrazem v očích.
"To ale nevíš, dokud se jich na to nezeptáš. Taky to můžou být jen farmáři. A neboj se já jim neřeknu, že ty jsi princezna a já drak."
Zazáří úsměvem, který připomíná úsměv pošetilého dítěte. Pak mu však úsměv pohasne.
"Zabít? Já nechci nikoho zabít. Zbytečná smrt je hloupost."
Zabručí nespokojeně a začne mrskat ocáskem ze strany na stranu, jako rozzlobené kotě.
"Ale mám hlad.....velkýýýý."
Zakňučí žalostně až zoufale a dívá se skoro provinile na tebe.

Podezřelá skupina v neznámých lesích

Pobaveně jsem se zasmála, když jsem viděla, jak si to štráduje k jídlu a následovala jsem ho. Raději jsem ale byla připravená bránit se, kdyby nás to jídlo náhodou chtělo napadnout.
„ Možná bys mohl přemýšlet, jak ten obraný reflex používat i bez toho, abychom byli v ohrožení života, Laerone.“
Podotkla jsem s úšklebkem.
„ Časem se to určitě naučíš. Jednou z tebe bude veliký a silný drak.“
Pousmála jsem se na něj, aby to nevypadalo, že si z něj utahuju a šla jsem dál za ním. Ovšem když jsem zaslechla hlasy, zarazila jsem se a na malinkou chvíli zastavila. Pak jsem přidala do kroku a pokusila jsem se dráčka zastavit.
„ Zastav!“
Vyhkla jsem tiše a zahleděla jsem se k ohni. Přikrčila jsem se a poslouchala jsem ty muže.
„ Tam nemůžeme. Slyšíš?“
Zašeptám potichu.
„ Můžou to být nepřátelé, banditi. Málo kdo se chce v těhle dobách dělit o jídlo. A o to méně určitě lidé s elfí princeznou a drakem. Pokud nemají dobré úmysly, budou nás chtít napadnout. A my nemáme zodpovědnost jenom sami za sebe, ale i za ty ostatní. Jsi opravdu připravený někoho zabít jen kvůli opečenému králíkovi?“
Zadívala jsem se na něj vážně. Měli bychom se jim vyhnout a zkusit najít něco jiného k jídlu.

Nový život?

Když jsem ve spěchu opouštěl svůj domov - utíkal co nohy stačily - ani v nejhorších snech mě nenapadlo jak náročné může být takové cestování. Prach i bahno.... Horko i zima... Na nic z tohohle jsem nebyl připravený. Natož ještě na střídání těchto podmínek. Den ode dne jsem byl zoufalejší, jediným světlým bodem mi byl jen každovečerní oheň, který mě aspoň na noc uklidnil. Ale přišlo ráno a zas to samé. To vyčerpání, nepohodlí a počasí, které mě rozčilovalo v jakékoliv podobě.
Když jsem konečně dorazil do vesnice radostí a úlevou se mi rozzářil obličej a začal jsem se možná až nepřiměřeně nahlas smát. Za pár sekund jsem se ale vzpamatoval, nasadil běžný pohled, otřepal si prach a špínu z oblečení. Dále následovalo zkontrolování, jestli mi někde nečouhají zápalné šňůry či jakékoliv jinačí předměty, které by se vesničanům nemusely zdát. Přeci jenom nemusím být středem pozornosti. Je možné, že mě sledují ti parchanti z mé rodné vesnice...
Po důkladné kontrole mého zevnějšku, aby byl co nejméně poutající pozornost, jsem na nic nečekal a rázným krokem jsem se vydal k hospodě. Když někoho po cestě potkám kývnu na něj na pozdrav - sice vypadám cizácky, ale chovat se tak nemusím.
Jakmile vstoupím do hospody rozhlédnu se a pokud je tam krčmář, či někdo podobný příjdu za ním: "Zdravím, mohl bych si objednat pivo?". Pozorně si při tom prohlídnu všechno a všechny v hospodě abych se rozhodl co dál...

Nový život
Rakr

Utekl jsi ze svého bývalého domova v záři plamenů. Nejspíše by tě upálili, nebo popravili za ty poslední události, ale rozhodl ses nechat starý život za sebou. Od toho okamžiku uplynulo už pár dní, ale bylo to pár těžkých dní strávených na cestách divočinou a prašnými cestami. Tohle bylo něco, nač jsi nebyl připraven ani v nejmenším. Cestovat takhle natvrdo....nepředstavoval sis, že by to mohlo být až tak těžké.
Každopádně tvému strádání by mohlo být konečně konce, protože jsi spatřil kus před sebou malou vesnici, která měla hned na okraji něco tak blahodárného, jako je vývěsní štít malé hospůdky, která by ti mohla pomoci svlažit vyprahlé hrdlo.
Vesnice se právě probouzela do svého ranního života. Třeba by se tu pro tebe našla i práce, nebo alespoň místo k žití. Pokud tě tedy nepřijedou sem hledat. Ač proč by se tebou nějací vesničané z vedlejší vsi zabývali. Vždyť navíc jsi považovaný doma určitě za mrtvého.
Každopádně tvého příchodu do vesnice si všímají první lidé a jejich pohledy jsou přinejmenším podezíravé, nebo opatrné. Nejspíše sem moc cizinců nezavítá, nebo s nimi nemají dobré zkušenosti.

Vášnivá debata
Alasseon a Lenora

Když Al chytne kapitána pod krkem, tak ten se na něj jen pevně zadívá a lehce se zamračí. Neucukne v tu chvíli skoro nevypadá ani jako elf, ale spíše sveřepý člověk.
"Princi sloužil jsem a bojoval v bitvách ještě po boku Vašeho pana otce a poznám, které bitvy lze a které nelze vyhrát. Prohrát bitvu neznamená prohrát válku a naopak. Někdy je moudřejší o dva kroky ustoupit, abychom mohli postoupit o velký krok vpřed."
Svými prsty pevně sevře zápěstí ruky, kterou jej Al drží pod krkem.
"Nikdy jsem na drakovi neletěl ale za ta desetiletí, co žiju jsem se o nich pár věcí naučil. Kůň je kůň a drak je drak a drak má šupiny. Jezdec bez sedla na drakovi to je asi.....hmmmmm lidé by řekli sjíždět rozkrokem po ostrých kamenech."
Varuje tě mírně ale naprosto vážně.
"Nic ve zlém."
Podívá se trochu omluvně na Lenoru, aby věděla, že jí nechtěl urazit. Pak Al pronesl svou modlitbu. Byla dlouhá a skýtala mnoho přání a nadějí a hlavně víry. Nic se však nedělo. Už v něm začínala vyhasínat naděje, když uslyšel hlas, ale ten hlas nepatřil jeho bohyni, jako předtím. Byl to jiný hlas známý, který neslyšel již velmi dlouho.
"Tvá přání jsou ušlechtilá a tvé srdce odvážné Alasseone, ale tvůj úsudek zatemňuje mládí a horlivost. Najdi v sobě moudrost, kterou jsi zdědil po svých předcích, tak jako já. Ta nepřímější cesta zřídka kdy bývá správná. Dívej se dál, než ostatní a mysli dál, než ostatní. Pokud nyní vyjdeš a padneš, pak bude ztraceno vše. Celá říše, kterou jsi přísahal chránit a celý tvůj lid, protože jejich víra patří nyní tobě. Ty je vedeš, jsou nyní tvou zodpovědností a ještě nenadešel čas, kdy by sis mohl dovolit kvůli nim umřít, protože by je to odsoudilo stejně k záhubě."
Hlas Alova otce je klidný a vlídný.
"Les je silný les se uzdraví, když jej někdo poškodí. Ale tvůj lid obnovit nelze pokud padne. Musíš chránit hlavně svůj lid. Svůj lid a Srdce hvozdu v hlavním městě. Pokud padne to, pak zahyne i hvozd. Zanech jedné ztracené bitvy,
abys mohl vyhrát válku můj synu. Najdi v sobě moudrost, která v tobě třímá a nes můj odkaz. Ochraň náš lid. Přestaň být jejich princem a staň se jejich králem."
Al byl chvíli mimo, když k němu mluvil jeho otec až do chvíle, než s ním kapitán zatřásl.
"Princi znovu Vás prosím zanechte toho šílenství, když o Vás přijdeme lid ztratí naději!"
Promluví k němu kapitán o to naléhavěji.

Jídlo
Nalaya

"Jídlo je prostě jídlo."
Odpoví ti jednoduše Laeron a lehce hopkavým krokem se vydá směrem odkud cítí ten pach.
"Nevím, jak prostě.....asi to byl obraný reflex....prostě se to najednou stalo."
Zavrtí lehce dráček hlavou. Ještě chvíli pochodujete opět lesem, když tu to uslyšíš. Mužský smích a povídání. A v dálce uvidíš také malý ohýnek a nad ním se opéká králík, teda alespoň podle velikosti by to mohl být králík.
"To vám teda povím myslel jsem, že je po mě ale...."
Slyšíš útržky hovoru.
"Jídlo!"
Broukne spokojeně dráček ve tvé hlavě a má v plánu si to tam prostě naštrádovat.
"A pamatujete na ten nevěstinec na hranicích?......Jooooo přesně ta.....ta byla!"
Opět následuje smích a veselí, jako by tady prostě problémy vůbec neexistovaly.

Hladový drak

Zadívala jsem se do těch klidných očí a táhle jsem vydechla. Mé srdce se uklidnilo už při tom pohledu do hlubokých očí malého dráčete. Ničím nezkaženého a při tom tak strašně dospělého, jako by už dávno prožilo dlouhá staletí a znalo celý svět. Po rtech se mi rozlil úsměv a hrdého dráčka jsem pohladila přes čumák až na čelo a pak po krku dolů až ke kohoutku.
„ Budeme se ochraňovat navzájem, můj příteli… A budeme ochraňovat i je.“
Kývla jsem směrem k vaku z mého pláště, úsměv mi nemizel. Nezmizel tedy do té chvíle, než se ozval můj žaludek na popud toho drakova. No jestli budu jíst stejně často a tolik jako on, jak asi budu za týden vypadat?
„ Dobrá… a víš kde to je a co to vlastně je? Mám taky hlad.“
Usmála jsem se na něj a přejela si rukou po břiše, kde se mi kroutil žaludek hladem. Kdy jsem vlastně naposledy jedla? No už to nějakou dobu bude.
„ Jak si nás sem vlastně dostal? Nemohl bys to udělat znovu, Laerone?“
Odvázala jsem si vak a položila ho opatrně na zem, abych se mohla zvednout a protáhnout se. Budeme muset sehnat něco k jídlu. Pochybuju, že zrovna Laeron bude jíst bobule, takže se bude muset lovit. A to znamená být dost rychlý na to, abychom to chytili. Jenže nechat ten vak jen tak tady je taky nebezpečné. Doufám, že to co cítí je blízko ať nemusíme mít strach o to, co bude s nimi. Dobře jsem vak naaranžovala do tvaru kamene a pak jsem se ho jemně dotkla, odříkávajíc tiše formuli iluze, která ho v kámen opravdu proměnila. Není to zrovna nejlepší řešení, ale aspoň si jich nikdo hned nevšimne. Dodala jsem tiše několik ochranných kouzel, hlavně odvracejících pozornost a pak jsem se podívala na Laerona.
„ Nemůžeme se tu dlouho zdržet, tak kde cítíš to jídlo?“
Usmála jsem se na něj. Je pravdou, že jsem cítila jistou dávku strachu, přeci jen jsem zodpovědná za vak plný vajec, které se nejspíše teď nedokážou nijak bránit a za dráče, které sice umí pár dobrých věcí, ale sama nemám ponětí, co vlastně dokáže. Mohlo by to nakonec dopadnout katastroficky. A to bych opravdu nerada. Ale když je tady semnou Laeron, cítím se mnohem lépe, než kdybych tu zůstala sama.