Obrana města

Naše situace byla opravdu na ostří nože.
Mohla jsem se kdykoliv zvednout a odletět, možná i s Alem, ale jaký by to mělo smysl? Znovu nechat padnout milované? Znovu prostě jenom tak utéci?
Dlouze si povzdechnu a na okamžik zavřu oči, snažíc se uklidnit svou mysl a vymyslet něco, co by nám pomohlo. Jenže, mohl mysl nedostane příliš klidu, nebo mě vyruší pronikaví výkřik jednoho z vojáků.
Otevřela jsem oči jen abych viděla chvíly skonu jednoho ze svých druhů.
Zorničky doširoka šokem roztažené, neschopná se pohnout jen o píď. Sevřela jsem mezi pařáty opevnění, které trochu popraskalo. Cítila jsem, jako kdyby ostrý ledoví nůž projel mým srdcem.
Kolik jich ještě budu muset vidět zemřít? Kolik mých druhů bude ještě muset padnout než bude tomu všemu konec?
Naplněna smutkem a žalem, jedné slze se podaří uniknout než zpětně pevně zavřu oči a natáhnu dlouhý krk k nebesům, jenom aby z něho unikl dlouhá táhlí nářek odkaz .
Nevnímajíc pak co se dělo kolem mě, vojáky, Ala, slova... nic ke mě nedolehlo. Žal zachvátil moje srdce i mou mysl. Pozvolna jsem tedy sestoupila z hradeb dolů. Kožnatá křídla skleslá, stejně jako dlouhý krk. V očích patrnou jasnou bolest.
Vnímám až za okamžik, až když kroky dojdou až ke mě a teprve potom uslyším Alův hlas.
Podívám se na něj a pak se trochu natáhnu a vtisknu mu čumák do rukou.
"Jsem s tebou. Jakkoliv se rozhodneš, můj princi."

Obavy


,,Nejrychlejší poslové nezaručí, že někdo přijde na pomoc!"
Dívám se skrz vojska nepřítele přímo na něj, na toho parchanta...
,,Šílené je, se o to nepokusit a bránit brány vojáky, kteří jsou na pokraji sil! Uvědomte si, že můj otec je pryč! Nenechám je, aby zničili to, co vybudoval! Nenechám je, aby mi sebrali domov! A rozhodně je nenechám zneuctít památku našich padlých!"
Pak se zarazím, když vyřkne to, co řekl... Chytnu ho pod krkem a přitáhnu si ho.
,,A jak ho zabiju hm? Vypadá to, že jste se s něčím podobným už setkal, takže... Jestli mi chcete pomoci, tak s pravdou ven, teď je ten čas, kdy by se to velice hodilo. A to, že nemám sedlo... Na koni taky můžete jezdit bez sedla, stačí se jen pevně držet nohama! Takže?! Potřebuji vás tady. Pokud se mi něco stane, tak... Vy je musíte všechny dostat do bezpečí. Rozumíte mi?"
Pak zavřu na moment oči a představím si ho. Jsem mu dosti podobný, paličatý a tak trochu blázen. Ale nesmíme je nechat projít touto vesnicí, protože jakmile by se dostali k hlavnímu lesu, tak tam jsou moji předkové včetně mého otce, a to nedovolím i kdybych měl zemřít.
,,Věčná naposledy tě žádám stůj při mě, při tvém synovi abych měl odvahu a štěstí zabít toho parchanta, co tě ničí. Vím, že jsem byl hrubý na svého otce a odešel jsem, ale jsem zpět a chci to všechno napravit. Nesmíme dovolit, aby těla našich starších znovu povstala, nesmím dovolit, aby vyrvali tvé děti ze spárů odpočinku, aby kdokoliv další, kdo je mrtvý znovu povstal. Jsi matka příroda, Pomoz mi, jakkoliv, abych zastavil tuto vlnu a nechal vojákům odpočinout a všem, kteří se bijí do úmoru. Dej nám víru, že i nemožné se může stát možným. A dej nám sílu čelit dalšímu náporu nepřátel. A hlavně... Dej mi odvahu, kterou jsem neměl se postavit i svému otci, který, kdyby tu byl, tak by mě asi hodil sám dolu a nechal mě zabít. Dej mi odvahu dokončit to, co jsem začal pro náš les..."
Slova která pronáším v elfštině jsou tišší, ale výrazná a rychlá. Snažím se se dívat do středu vesnice kde vždy roste strom jako oko věčné. Jsem rozhodnut.
,,Musí se to stát! Protože jakmile projdou tímto městem, nekromant se dostane blíž k hlavnímu městu a opravdu by mě nasralo, kdyby si dovolil vytáhnout z věčného odpočinku mého otce a mé předky..."
Dojdu k Lenoře.
,,Co myslíš Lenoro, jsem šílený?"

Zoufalý pokus
Lenora a Alasseon

"Vyšleme ty nejrychlejší posly do okolních zemí a království princi, ale bude trvat, než se sem dostanou. Pokud vyslyší naše volání."
Odpoví kapitán a pohlédne směrem k bráně. Nejen kapitán, ale i další slyší Alova slova, někteří jásají, jiní váhají, ale pouze kapitán Ala chytne v tom zmatku pevně za paži a nakloní se k němu.
"To je šílenství! Nemůžete za hradby princi! Viděl jste, jak snadno zabili dračici, pokud ztratíme i tu druhou a Vás, pak se dají všichni na útěk a budou to jatka. Tady za hradbami máme šanci se jim ubránit, alespoň nějakou dobu. Toho nekromancera nezabijete tak snadno, jak si myslíte."
V jeho očích se zračí zoufalost a strach, ale ne o vlastní život.
"Ani nemáte sedlo, abyste se na ní pořádně udržel. Princi poslouchejte bojoval jsem ještě po boku Vašeho otce.
Tohle není ten druh bitvy, kdy bychom jim mohli vyjet vstříc čelním útokem čelíme silné magii, tu nezvládneme jen meči a šípy."
Naléhá na Alův rozum jeho kapitán zatímco ostatní jásají. Lenora se zatím k Alovu nápadu nijak zvláště nevyjádřila.

Dračí jezdec
Nalaya

Jakobys uvnitř pocítila Laeronovu lítost nad rozrušením, které sama uvnitř cítíš.
"Uklidni svou mysl Nalayo, byl ti svěřen velký úkol, kterého jsou hodni nemnozí."
Slyšíš svého draka ve své hlavě. Trošku se ti zavrtí na klíně a v podstatě dost líně zívne.
"Neměj obavy odteď budu s tebou já a ochráním tě."
Vypne hruď a napřímí se malý dráček do své plné výšky hrdě, jako miniatura majestátního draka, jakým byl třeba jejich opatrovatel, kterého jsi potkala tam v jeskyni.
"Cítím jídlo."
Oblízne se Laeron mlsně a jeho nozdry se rozšíří, když zavětří ve vzduchu. Jeho pocit chuti po jídle, které zavonělo působí i na tebe a tím pádem i na tvůj žaludek, který se hladově ozve.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"No jen, aby na nás ti bohové opravdu dohlíželi."
Zabručí si pod vousy tvůj trpasličí společník. Ohnivá žena se tvému elánu naproti tomu srdečně zasmála.
"Tomu říkám nadšení. Inu odpočiňte si. Mí společníci vám později určitě rádi ukáží tunely. Pokud objevíte něco, co my jsme přehlédli, možná to bude velký den."
Odpoví poklidně, ale v jejím hlase jde znát, že moc nevěří tomu, že byste mohli mít takové štěstí.
"To jsme to dopracovali."
Povzdechne si lehce tvůj společník a trochu nervozně si prsty prohrabuje svůj hustý plnovous.

Obyvatelé tunelů

"Nevadí!" pronesu rázně. "Já se jen tak zlomit nedám! A tady kamarád určitě taky ne, co? Mě bohové doprovázeli doposud. Nevzdám to teď! Budu pokračovat dál, protože dokud dýchám, vždycky je naděje. A já tady v těch tunelech umřít nehodlám. A hádám, že vy taky ne!"
Cítím, jak mi v žilách pumpuje adrenalin a cítím se připraven na cokoliv, co se stane.
"Odpočiňme si a hned jakmile to půjde, tak vyrazíme do tunelů a to by bylo, aby to nevyšlo! Bohové nás povedou a my se dostaneme zpět, kam patříme! Domů."
Nebo alespoň zpátky na cestu, potrestat ty, kteří si to zaslouží. Když už se nemám kam vracet...

Jezdec? Spíše chůva zatím...

Musela jsem se usmát, nad tím jeho ujištěním, že jsme pro teď v bezpečí. Jeho velikost tomu zrovna dvakrát nenahrávala, ale já přeci jen vím, že udělám všechno pro to, abych ho ochránila, stejně tak jako jeho sourozence.
To spojení, které jeho jméno vyvolalo, bylo zvláštní, svazující a při tom svobodné. Přitáhla jsem si ho k sobě a přejela mu jemně po šupinách od hlavy až po ocas. Úsměv mi bohužel pohasl, když Laeron narazil na mé obavy. Odvrátila jsem pohled a tiše jsem si povzdechla.
„ Ano. Mám obavy. A ne zrovna malé a málo…“
Zadívala jsem se mu do očí. Byly tak krásné.
„ Ve vaku mám hromadu tvých sourozenců, které musím udržet v bezpečí a nejsem si zrovna jistá, kde vlastně jsme. A dějí se strašlivé věci.“
Povzdechla jsem si. Bylo mi líto mu vyprávět, že se nenarodil zrovna do nejlepší doby, byl tak maličký.
„ Musíme se dostat k mému domovu. Jen nevím, kterým směrem to je, tenhle les neznám.“[/b]

Tváří v tvář nepříteli


Bylo to jako zlý sen, špatný vtip a do toho...
,,Salenie!!!! NE!!!"
Dívám se směrem, kam letěla ale nakonec vidím jen mrtvolu, která by měla patřit lesu. Zaslechnu hlasy a vidím ho.
,,Povolejte další bojovníky Mým jménem! Lenoro!!! Máme práci."
Doběhnu si pro další šípy a luk plus zbraně.
,,Jestli zabijeme toho, kdo jí oživil, tak padne jak ona, tak i ti, které oživil ten, co totéž udělal se Salenií!!!"
Zakřičím a rozhlédnu se po řadách.
,,Lenoro? Myslíš že sneseš na svých zádech jezdce, který je začátečník? Potřebuji, abys mě tam dostala, klidně i hodila, nebo jen odložila u té postavy v tom černém hávu! Jestli to nevyjde, tak věčná chraň ostatní a tenhle les!"
Podívám se na kapitána a pak zakřičím.
,,NAPOSLEDY VÁS ŽÁDÁM, SEBERTE SVÉ SÍLY A STŮJTE PŘI MĚ AŽ DO KONCE! NENECHÁM TENTO LES PADNOUT A POKUD PADNE, TAK JÁ S NÍM!!!!!!!!!"
Pozvednu zbraň a doufám, že se ke mě někdo přidá.
,,Lenoro, musíš zmrazit salenii, Aby se nemohla hýbat, tak zajistíme, aby naše armáda postoupila."

Zoufalý pokus
Salenie, Lenora a Alasseon

"Potřebovali bychom více, než jen kusy papíru princi. Potřebujeme další bojovníky. Je třeba povolat staré spojence a doufat, že se dostaví dříve, než nás zdolá nepřítel."
Agrumentuje Lenoře kapitán, jehož hlas je prosycen obavami.
"Princi! Princi! Ta rudá dračice odlétá z města! Míří zpátky do lesa mezi nepřátele!"
Vykřikne kdosi z hradeb a ukazuje někam před bránu.
A vskutku Salenie se rozhodla pro zoufalý tah. Vrhla se kupředu vstříc nepříteli. Plivala oheň, který zachvacoval, jak nepřítele, tak les. Bila ocasem, sekala drápy a drtila čelistmi každého nemrtvého bojovníka a monstrum, které se k ní dostalo, ale bylo jich tolik. Brzy jí doslova zaplavili.
Čepele bodaly, šípy svištěly vzduchem, kopí hryzala pod šupiny, zuby a spáry trhaly maso. Pomalu ale jistě ta masa nemrtvých prostě Salenii udolala. Kousek po kousku z ní vytrhali život.
"Oh! Matko! Ochraňuj nás zabili draka!"
Zahučelo to nedaleko vás a pak se ten zlověstný vzdech nesl mezi mužstvem, jejich morákla poklesla, jedna z jejich největších nadějí padla.
"Araghal drag nor teru tei! Herforg terenos galangar!"
Nese se vzduchem bodavý, hlas ze kterého mrazí v zádech. Ti s nejbystřejšíma očima zahlédnou postavu a v černém hábitu, která se chvíli skláněla nad padlým drakem a pak se Salenie opět pohnula.....zvedla se na všechny čtyři a obrátila směrem k městu. Její oči byly nyní propadlé a bezduché. Nezbylo z ní nic než jen chladnoucí tělo. Nekromancer právě vychýlil misky vah a oživil vaší padlou společnici.
"Nemůžeme zvítězit!......Teď už nás nic nezachrání!"
Bojovníci ztráceli naději, tedy ti z elfích řad.
"Princi musíme okamžitě pozvednout morálku, nebo bitva skončí dříve, než začne!"
Ozve se po Alově boku kapitán.

S větrem o závod
Lirtiel

"Umět mluvit je mnohem snazší, než chrlit oheň řekl bych."
Uchechtne se ti v hlavě starý jezdec. I když jsi vzlétl a užíváš si toho, jak se snažíš využívat větru a proudů, cítíš, že tě jezdec bedlivě pozoruje. I když ne možná očima. Létání ti jde lépe, než jsi vůbec čekal. Je to tak přirozené a samozřejmé. Když nad tím přemýšlíš dává to smysl a brzy přicházíš na to, jak správně létat. I když sám si dokážeš odhadnout, že letět s někým na zádech bude asi zase trošku něco jiného.
"Nikdy neztrácej koncentraci, nebo bude tvůj další tah ten poslední....nauč se koordinovat let a jakékoli jiné své pohyby či chrlení ohně. Musí to být vše plynulé."
Slyšíš pouze hlas jezdce.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"Bohové sem nevítají."
Odpoví ohnivá žena.
"To i to ale ani jedno není dost."
Dopověděl za ní trpaslík.
"Tady nikdy nevíš, co tě může potkat kromě krysáků."
Zabručí trpaslík nespokojeně.
"Jo netopýři občas tu jsou....voda tu podzemní teče, ale to nikam nevede a vzduch tu je, ale pokud si myslíš, že tou úzkou dírou ve stropě někdo proleze pleteš se, ani Knoga jsme tam nenarvali."
Zabručí trpaslík.

Dračí jezdec
Nalaya

"Kde?.....Sám si nejsem jistý."
Zazní ti v hlavě hlas dráčete, které si tě nyní bedlivě prohlíží. Po chvilce si protáhne malá blanitá křidélka.
"Ale jsme v bezpečí....pro teď."
Ujistí tě jistým a rozhodným hlasem, ale jeho velikost tomu moc na důvěryhodnosti a váze nepřidává.
Když se rozhlédneš kolem sebe zjišťuješ, že v této části lesa jsi patrně asi ještě nikdy nebyla. Tedy pokud se stále jedná o vás hvozd a nejsi někde úplně jinde.
Když jsi vyslovila jeho jméno bylo to zvláštní. Jako by se vaše životy spojily. Ani, když ses poprvé opila květovým vínem, nebylo to takové.
"Máš obavy."
Ozve se znenadání Laeron

Dráče

Srdce mi poskočilo, když jsem zahlédla ty barevné šupiny. A když jsem uviděla ty modré oči, zastavilo se mi na chvíli srdce úplně. Byl nádherný. Malý drobeček s velkýma modrýma očima a snad každou šupinou jinou. Zachvěla jsem se, když jsem uslyšela jeho hlas ve vlastních myšlenkách a na rtech se mi objevil úsměv. Ani nevím proč, snad z úlevy nebo radosti. Já nevím. Bylo to snad všechno najednou. Nebyla jsem ale schopna slova. Ukázal mi, jak bude vypadat, až bude větší, starší. Bude překrásný. O tom není pochyb.
Pak mne ale vyzval, abych ho pojmenovala. Vyslovila jsem to, co mne napadlo jako první.
„ Laeron.“
Zašeptala jsem tiše, s velkou úctou k němu samotnému. Zachvěla jsem se pod návalem zvláštního pocitu, který jako by snad spoutal mou vlastní duši s tou jeho a mírně jsem k sobě dráče ještě z části skryté ve vejci přitiskla. Teprve až ten zvláštní pocit, začal odeznívat, odtrhla jsem od dráčete pohled a rozhlédla jsem se kolem.
„ Kde to jsme?“

Obyvatelé tunelů

"To zní jako fajn nápad, odpočinek se bude hodit." pronesu a vyberu si nejbližší kamennou židli na kterou se usadím.
"A nebezpečí nebo ne, Bohové při mně stáli doteď, tak mně neopustí v tuto hodinu." pomodlím se v duši a pokračuji v konverzaci.
"Navíc lepší se o něco pokusit a zemřít než sejít stářím v těchto tunelech. Říkali jste, že to tu mapujete? A chodíte po paměti nebo máte i někde zakreslenou mapu tunelů, kam se který táhne,
co nás kde může potkat?" přemýšlím, co by nás mohlo dovézt zpátky na povrch.
"Teče tu třeba někde voda? Mají tu někde brloh zvířata, která by člověk nad zemí? Co netopýři třeba, i ti někdy musí zpátky nad zem. Závan čerstvého vzduchu, však víte taková nějaká vodítka,
co by nás posunuly směrem ven?"