Zahnáni

I když to zezačátku vypadalo, že je tu jistá naděje na vítězství, ta postupně však chřadla a opadávala jako květina v zimních mrazech. I přes novou pomoc nakonec Al zavolal k ústupu za městské hradby.
Nemohla jsem proti tomu nic namítat. Snažila jsem se pomoci jak jenom to šlo, a to nejenom tesáky a drápy.
Blanitá křídla několikrát promáchla vzduchem a já se usadila na hradbách, sledujíc nepřítele v dáli.
Cítila jsem temnotu a smrt, která kráčela naším směrem.
Město je dobře opevněné, elfové uvnitř i vydrží mnoho dní se zásobami, ale navěky to nebude. Nepřítel měl oproti nám nejenom výhodu v jeho vlastním počtu, ale hlavně času.
Zafrkám a obláček, který utekl z nozder se brzy rozplynul neškodně ve vzduchu.
Zachytím ve vzduchu známí pach a natáhnu dlouhý krk jeho směrem. Návrat opeřených přátel nevěstil nic dobrého. A také to tak bylo.
Když druidy dorazily na náměstí, stočila jsem tělo napůl jejich směrem, stejně jako dlouhý krk a naslouchala jejich slovům.
"Musíme jednat a musíme jednat rychle, Ale." řeknu poté. Mé myšlenky mohla slyšet valná většina, která byla v mém dosahu.
"Svitky tvého otce jsou možná jediné, co nás může zachránit."

Strážce a nový dračí jezdec
Nalaya

Ulevilo se ti, když sis kecla na zadek. Dlouze jsi vydechla, protože toho bylo pro jednu chvíli na tebe moc, ale tvá pozornost nezůstala zaměřená do prázdna dlouho, protože tě zaujme pohyb na tvém klíně.
Slétne očima dolů ke svým rukám, kterými jsi držela ještě před chvílí dračí vejce. Nyní je však jiné. Dočista z něj vyprchala barva a vypadá, jako obyčejné vejce, až na to, že kus skořápky je odloupnutý a z něj vykukuje malé stvořeníčko.

Vypadá to skoro, jako by se barva vejce vsákla do dráčka samotného, když se z něj dostal. Jeho velká jasně modrá očička se na tebe zadívají.
"Konečně tě vidím, tak dlouho jsem na tebe čekal Nalayo."
Ozve se ti v hlavě opět onen neznámý hlas, ale nyní už víš, že patří dráčkovi. Připadá ti, jako by k tobě prostě patřil, jako by to bylo úplně přirozené, že k tobě takto promlouvá.
"Trvalo to dlouho, než sis pro mě přišla, ale nyní jsem se konečně mohl vylíhnout pro svého jezdce. S tebou po boku mohu vyrůst a jednoho dne být silný. Spolu porazíme své nepřátele a ochráníme své přátele. Jednou bych mohl být takovýto..."
Hlavou ti bleskne obrázek staršího dospívajícího draka.

Byla to snad budoucnost? Nebo jen fantasie malého dráčka?
Nyní vyřkni mé jméno Nalayo. Jen ty jej znáš, jen ty jej můžeš poprvé vyslovit. Vyslov jej a spoj naše osudy, jakožto Jezdce a Draka!"
Jeho hlas zní mnohem dospěleji, než jeho tělo vypadá ale možná se ti to jen zdá pro tuto chvíli.

Les

Jednou k tomu dojít muselo. Život je pomíjiví a může skončit kdykoliv, ačkoliv u nás elfů může trvat i stovky let. Stačí jediná dobře mířená rána a každý může zemřít. A já rozhodně nestála o to, aby ta rána přišla do zad…
Když už mi téměř docházely síly a já cítila blízkost svých pronásledovatelů, otočila jsem se a postavila jsem se jim čelem. Vak s vejci jsem posunula na záda a jediné, které jsem měla v náručí, bylo to mé. V druhé ruce jsem držela hůl, ačkoliv o přípravě se bránit nešlo moc mluvit.
Znenadání mne zalil klid. Klid jaký jsem nečekala, že ještě kdy zažiju. Aby také ne, kdyby se vejcím něco stalo, drak mi slíbil strašlivé věci. A já přísahala, že je ochráním za každou cenu. Hlas, který onen klid provázel, mne překvapil, přesto mi nebyl neznámí. Jako bych ho znala celý život. Matka Příroda. Vydechla jsem a pevně jsem se narovnala. Ať už to bude, jak chce, pomoc je blízko. Nezůstanou napospas. Jen je musím uchránit.
Byla to hůl, kterou jsem nastavila do rány meči. Není to zrovna nejlepší obrana, ale hůl je magická, něco sama o sobě vydrží. Snad dost na to, aby se stal nějaký zázrak.
Něco křuplo. Jsem si jistá, že hůl ne, protože se zbraně ještě nestačili setkat. A pak jsem zaslechla další slova, tentokrát byl hlas však úplně cizí. Zablesklo se. V tu chvíli jsem kvůli záři musela odvrátit zrak a tak nějak jsem o krok ustoupila zpátky, oslepená pokoušejíc se vyhnout ráně. Ucítila jsem pod patou kořen a já začala padat dozadu.
Dopadla jsem do měkkého mechu, který pokrýval celé místo kolem mne. Hůl jsem držela nad sebou, nad hlavou, jako bych se stále ještě chtěla bránit, ale nikdo tam nebyl. Byla jsem sama na neznámém místě. I když sama…
Pohyb, který jsem ucítila na klíně, byl nečekaný a okamžitě upoutal mou pozornost. Stáhla jsem hůl k sobě a položila ji na zem.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Chvíli je ticho, ale pak se žena i trpaslík oba společně rozesmějí. Trpaslík má hrubý smích, připomínající padající horu zatímco ohnivá žena zvonivý, jako když to cinká o rozžhavené železo.
"Hledat cestu ven?....Dovol, abych ti objasnila jednu věc. Každý den trávíme velkou část téhle věčnosti tím, že procházíme a mapujeme tunely a snažíme se najít cestu ven, avšak stále marně. Je to tu, jako bludiště bez východu."
Zvážní opět a tvůj společník se zachmuří.
"Tohle je strašné místo."
Zašeptá ponuře.
"To opravdu je, ale i zde se dá žít."
Odpoví žena opět vlídně.
"Jestli budete chtít můžete až si odpočinete vyrazit s našimi pátrači česat tunely a hledat cestu, ale dejte si pozor je to nebezpečné."
Varuje vás ještě.

V pasti
Nalaya

Tvá prosba se nese lesem, jako ozvěna, hrdlo máš sevřené a srdce až v krku, když se ty nemrtvé bestie blíží každým krokem k tobě a ty víš, že tolika nedokážeš vzdorovat.
A pak tě zaplaví vlna úlevy a klidu.
"Neboj se mé dítě pomoc je blíže, než si myslíš."
Zazní ti hlavou klidný melodický hlas, který hladí a uklidňuje na duši. Nevíš, jak ale jsi si jistá, že je to Matka příroda, která k tobě promlouvá a mezitím jsou kostlivci už jen pár kroků od tebe a ten první se napřahuje k úderu mečem.
Vše ti připadá, jako by se najednou zpomalilo, když vidíš, jak se blíží čepel a zaslechneš další ono zakřoupání ve vejci a pak uslyšíš neznámý hlas.
"Asta portis."
Najednou se vše zableskne. Oslní tě záře, jakou jsi ještě neviděla a vše se najednou rozmaže. Máš pocit, že to vyšlo od tvého vejce a taky ti příjde, že hrozně hřeje. Každopádně necítila jsi, zásah čepelí kostlivce, který se po tobě rozmáchl. A když se ti opět přizpůsobí oslněné vidění a ty se rozhlédneš kolem vidíš sice stromy, ale jsou jiné, než ty, kde jsi byla. Máš pocit, že jsi úplně v jiné časti lesa, pokud je tohle ještě vůbec váš les. Nějakým zázračným způsobem ses ocitla úplně někde jinde, než jsi stála a taky cítíš pohyb v místě, kde hřálo vejce.

Zatlačeni
Lenora, Salenie a Alasseon

Al zavelel k ústupu. Usoudil, že situace je příliš zoufalá na to, aby zde mohli otevřeně bojovat. Raněných bylo příliš a proto jste se všichni začali stahovat. Draci pomáhali s evakuací zraněných a nechávali za sebou vybourané stromy. Strážci lesa se pohybovali kolem, jako líté stromy, které vám poskytovaly nejvíce času stáhnout se k městu.
Dokonce i kouzlo neviditelnosti již nad hlavním městem nefunguje. Nepřítel se dostal příliš blízko k jeho srdci. Elfové na sebe pokřikují a probíhají branou zatímco vás střelbou kryje zástup elfů připravených na hradbách.
"Och Matko je jich tolik!......Držte se pohromodě musíme se stáhnout za hradby!.....Strážci lesa jsou při nás s nimi po boku vyhrajeme!"
Pokřikují po různu elfové, když Al dobíhá k bráně. V patách jsou mu zbytky vaší nečekaně rozrostlé armády. Přes hradby přelétají malí Strážci lesa, kteří se mihnou kolem. Branou pak procházejí ti menší a sklonění ti větší. Všichni na ně hledí s údivem a nadějí. Když se brána zavře zdá se, že jste na chvíli v bezpečí města. Nikdy nebylo pořádně dobito. Hradby jsou silné a pevné. Zásob na vydržení obléhání máte dost, ale nikdy město nečelilo takové hrozbě. Mezi stromy zahlédne Al ještě proletět skupinu velkých ptáků, kteří přeléti hradby a přistanou na volné ploše nádvoří, kde se mění zpátky do druidů. Právě těch, kteří vám šli získat čas.
Kapitáni a velitelé už rozdávají mužům a ženám rozkazy, aby byla obrana města, co nejvíce efektivní.
"Princi....princi jste v pořádku?"
Přiřítí se k vám jeden z kapitánů s helmou v ruce.
"Viděli jsme, co se děje. Je to strašné, že se dostali až sem. Pokud město padne už les nic nezachrání. Srdce lesa uchřadne. A nechci to říkat moc nahlas ale....nemáme tu dost bojeschopných ani s prastarými Strážci lesa, kteří by dokázali udržet město dost dlouho. Potřebujeme odněkud sehnat pomoc, posily, prostě cokoli, co se dá."
Zamračí se kapitán a pak přibíhá další důstojník.
"Kapitáne, princi! Na dohled od města se nepřítel už formuje, čekáme, že do večera příjde první vlna útoku. A je jich tam tolik!"
Vydechne zdrceně. Morálka obránců bude jistě brzy upadat, až si plně uvědomí, čemu vlastně čelí.

Ústup!



,,Ustupujte do města!"
Křiknu a sám popadnu nějaké raněné a táhnu je.
,,Musíme dostat raněné tam! Máme čas! Tak sebou hněte!"
Dívám se na draky a doufám, že než se také pustí do boje, tak donesou raněné do města.

Útěk lesem

Bylo to těžké, postupovat lesem a táhnout takový náklad. Ale nezastaví mě to. Nesmím zůstat stát, jinak zklamu. Zůstanu stát a dostihne mě zlo, které mne pronásleduje. I tak cítím, že se neúprosně blíží…

Po zádech mi přejel mráz. Ucítila jsem je tak blízko. Tak strašně blízko. Otočila jsem hlavu a zahlédla zelenou mlhu prostupující rychle umírajícím lesem. Tiše žalostně jsem vydechla a přidala jsem do kroku. Těm už neuteču, já to vím. Ale i přes tohle vědomí jsem stále šla. Dotýkala jsem se stromů okolo, kterých jsem prošla a do každého jsem vyslala malý zoufalý kousek energie s prosbou o pomoc.

„ Matko přírodo, matko lesů… ochraňuj nás…“

Dýchalo se mi ztěžka. Kdybych se teď měla otočit a bojovat, nezbylo by mi asi už vůbec nic na to, abych pokračovala dál.

„ Nesu naději pro nás všechny… ta naděje musí dostat šanci vzejít…“

Na krátko jsem zalovila ve vaku a pohladila několik vajec. Přesto jsem se nezastavila.

„ I kdyby mě to mělo stát život…“

Zašeptala jsem. Moje tělo se s jistotou pohybuje už jenom díky mojí vůli. Nevím, jak dlouho dokážu ještě jít. Nevím.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Když slyším jejich výpovědi, posmutním. Šance dostat se odsud někam pryč se zase trochu vytrácí.
"No dobrá... Tak to je... no není to, v co jsem doufal, ale žijeme! Musíme to brát s pozitivem. Bohové se na nás stále usmívají." snažím se dodat sílu a motivaci ostatním.
Nebo se o tom snažíš spíš přesvědčit sebe? Hm?
"Vím, že jste určitě strávili celou tu dobu tady hledáním, ale já jsem teprve dorazil, nebudu tady jen čekat na smrt, než si pro mne přijde. Musíme vyrazit dál. Musíme hledat cestu ven. Venku je svoboda. Ať už jsme spáchali, nebo i třeba nespáchali cokoliv, bohové nás budou soudit. A pokud uznají, že jsme čistí a spravedliví, pomohou nám najít cestu z tohohle pekla! Co vy na to?"
Počkám na jejich reakce a pak se pomalu připravuju k odchodu.
"Napijme se, najezme se, vezměme vše potřebné. Hmmm... možná by se nám hodilo něco, s čím bychom se mohli bránit." přemýšlím nahlas nad tím, co všechno můžeme potřebovat na cestu skrz tunely a doufám, že se ostatní přidají a společně najdeme cestu ven.

Obyvatelé tunelů
Araoth

"Prostě se to postupem času stalo, dřív, než jsme si to stačili uvědomit. Realita byla taková, jaká je nyní.....nevíme jak se to stalo ani kdy, jen to že se to stalo. Čas je zde velmi prchlavý pojem....můžouto být dny, týdny, měsíce, roky...kdo ví, příjde nám to jako věčnost, co jsme zde."
Odpoví žena poklidně na vysvětlenou.
"Jestli se ti to stane také? Možné to je. Jisté? Kdo ví."
Žena se na chvíli odmlčí, když se jí ptáš dál.
"Naše zločiny byly již zapomenuty, zůstal jen trest.....cestu ven jsme dosud neobjevili, ač pátráme jak pátráme."
Trošku posmutní, zdá se, že tu musí být už opravdu dlouho, i když si to neuvědomují.

Dračí výuka
Lirtiel

"Máš pravdu....vše je jen hra s časem o ten tu nyní jde. Nemáme dost sil je porazit, jen pozastavit a doufat v pomoc."
Zdá se, že se starý jezdec na chvíli zamyslel.
"Spoustu věcí...nejvíce jich přichází až po spojení s jezdcem. Ale můžeš se naučit třeba plivat led ne jen oheň ač tuto dovednost zvládá jen málo draků, kteří k tomu nejsou přímo zrozeni. Dále se můžeš učit prastarou dračí řeč a kouzla s ní spojená. Jejich slabou verzi jsi viděl použít mě."
Objasní ti a promne si bradu.
"Měl by ses cvičit v letu, abys byl rychlý jako orel a obratný, jako sokol a u měl u toho používat hlavu, jako sova. Umět se udržet ve vzduchu není vše. Musíš znát, jak využívat vzdušné proudy pro svůj prospěch, jak se sžít s počasím a spoustu dalšíích věcí."
Udělá ti kratší výčet všech těch složitostí.

Útěk lesem
Nalaya

Šla jsi co nejrychleji, ač s tvým nákladem to nebylo dvakrát lehké. Vejce se nezdála ale byla těžká, bylo to, jako bys nesla náklad....inu náklad kamení. Je to ošklivé ale pravdivé přirovnání. Stále častěji jsi musela zastavovat, aby sis odpočinula. Únava tě dostihávala a to bylo špatná, protože právě díky tomu tě dostihli i oni....

Přišli zdánlivě od nikud a snimi i zrádná zelená mlha mezi stromy, po které vše podivně černalo. Jejich kostěné tváře se upnuly na tebe a jejich těla vyrazila kupředu s pozdviženými zbraněmi. Bylo jich minimálně šest a zdá se, že povídat si ty stvůry nechtějí. Ve vejci to znovu podivně zakřoupalo.

Útěk z dračí sluje

Utíkám. Spěchám seč mi síly stačí jen, abych se tam odtud dostala a v duchu děkuji Edronovi, že je průchod bez překážek a velkých zákrutů. Kdyby byl, byla bych přímo pomalá.

Setkání s čerstvým vzduchem a hlavně s plání zalitou sluncem bylo nepříjemné. Zakryla jsem si oči dlaní a chvíli pomrkávala, než si přivykly na nové světlo. Sotva jsem zahlédla, že se průchod za mnou uzavřel. Věděla jsem ale přesně kde vlastně jsem. Před Edronovou jeskyní. Po zádech mi přeběhl mráz.

Tichý klidný les byl strašidelný. Jako by sám věděl, že v téhle skále je něco, co jej může zahubit a udělá to, pokud to dostane možnost.

* Ach Edrone… *

Vzdychla jsem v myšlenkách a u srdce mě bodlo. Jakou šanci může mít drak proti hordě nemrtvých vedených takovou zrůdou? Neměla bych Edrona podceňovat, já vím… já vím. Jen mám strach.

Zůstala jsem stát na okraji lesa připravená vrhnout se do jeho stínů, když jsem zaslechla křupnutí mezi vejci. Snad jsem nenaskládala špatně!

Polila mne hrůza a já jsem nemohla jinak než nahlédnout do vaku. Vždyť jsou tak strašně pevná. Vydržela by staletí, možná i tisíciletí netknutá. Nezničitelná. A těžká. A přesto v jednom tiše pokřupávalo. Bylo to, to co mé oči upoutalo hned na první pohled. Zalovila jsem ve vaku a vytáhla to jedno do své náruče, svou hůl na chvíli opřela o strom, abych měla prázdné ruce a mohla ho v náruči sevřít.

A pak se dotklo něco mého nitra. Zachvěla jsem se a rozhlédla jsem se kolem. Nikdo nikde nebyl. Přitiskla jsem vejce ke své hrudi a držela ho v náruči jen jednou rukou. Do druhé jsem vzala svou hůl a vyrazila jsem na cestu. Musím jít. Edron říkal, jdi stále dopředu. Není cesty zpět. Nevím, jestli je to ten nejlepší nápad, ale musím jít tak jako tak ať se mi to líbí nebo ne.

„ Musíme vydržet… Musím jít dál.“

Vydechla jsem tiše. Opřela jsem se o hůl a za její vydatné pomoci vyrazila vpřed. Musím najít bezpečné místo. Ačkoliv pochybuji o tom, že nějaké bezpečné místo ještě na tomhle světě je. Musím je ochránit za každou cenu.

Čas od času přehodím vak z jednoho ramene na druhé, když už to jedno bolí až moc. Ale nezastavuji na moc dlouho. Jdu dál. Kéž bych jen věděla, jestli je to do bezpečí anebo do záhuby…