Andor.cz - Dračí doupě online

Plamenná schůze

"Takže žádná bohyně?" na tváři se mi objeví vyděšený výraz. "Ach, bohové mě teď potrestají za tato rouhačská slova." svěsím ramena a jen tiše doufám, že trest nebude příliš krutý. I když... tady dole, daleko od všeho, za čím jsem vyrazil... Jak ještě mohou být krutější?

Pak se ale zamyslím nad tím, co ta žena říkala. Takhle je změnilo tohle místo? Co když se to stane i mně?

"A jak se to stalo? Jak dlouho jste tu byli, že se vám stalo tohle? Vím, že to asi zní trochu hrubě se na tohle ptát, rychle se omluvím, "Já jen, co když se to stane i mně?"

Divoké myšlenky se mi honí hlavou. Co bude teď? Jak dál? A... počkat, říkala, že oni byli taky vyhnaní?

"A proč vás vlastně vyhnali? A proč jste zůstali tady dole, to odsud neexistuje cesta pryč?"

Útěk z dračí sluje
Nalaya

Poslední, co zahlédneš, je, jak se ta nelidská stvůra vrhá kupředu proti Edronovi, zatímco on stojí klidně a neochvějně, jako samotná hora. Pak se za tebou průchod zavírá a zbývá jen potemnělý tunel, který však vede stále rovně a jeho stěny i podlaha jsou hladké, takže není oč zakopnout. Trvá to dlouhé minuty, které se táhnout hůře, než bys čekala ale ve skutečnosti nemohla být ta cesta až tak dlouhá.
Když jsi vyběhla do osvětleného otvoru zalilo tě najednou slunce a oslnilo tě. Musela jsi na chvíli zastavit a zastínit si oči, než sis přivykla opět na denní světlo. Kde je nyní konec tvému koni je otázka.
Každopádně ty jsi venku a průchod za tebou, jako by prostě zmizel. Nejprve se změnil v pouhou prasklinu a pak zmizela i ta, a zbyla jen skála. Když ses rozhlédla kolem sebe viděla jsi jen přívětivé stromy a ticho. Les byl až příliš tichý na to, jaký býval normálně. Žádní ptáci, žádné zvířata, i ševelení stromů, jakoby utichlo. I samotný les poznal, že se děje něco špatného.
Ty můžeš být jedině ráda, že to, co tiší přírodu není teď tady s tebou. Ale dračí vejce jsou a v jednom to opět zakřoupe.
Máš pocit, jako by se něco otřelo o tvou mysl. O tvou samotnou duši. Je to zvláštní pocit.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Všichni tři přítomní včetně tvého společníka tě v tichosti vyslechnou a nechají vypovědět tvůj příběh.
Když svá slova zakončíš poklonou ohnivě ženě, odměnou ti je za chvíli její srdečný smích. I ostatní její společníci se pochechtávají.
"Není to tak, jak se zdá. Žádná božská síla mne mým vzhledem neobdařila. Je tomu přesně naopak příteli."
Pousměje se lehce posmutněle a její společníci mírně přikývnou. Tvůj doprovod naproti tomu neví, co si o tom myslet.
"Za vše, jak vypadáme a jací jsme můžou tyto tunely. Nevíme proč tomu tak, je, nebo jak se to stalo ale po delší době strávené zde, jsme se stali takovými, jací jsme nyní. Byla jsem kdysi normální obyčejnou ženou a oni obyčejnými trpaslíky, ale vykázání do tunelů s námi udělalo toto. Důvod nám znám není. Jediný Knogu se narodil zde a vyvinul se takový, jaký je."
Objasní ti dívka k tvému šoku.

Plamenná schůze

Dlouhé tunely přede mnou mi mátly hlavu. Šli jsme doprava, dvakrát doleva? Nebo... A pak zpátky... Ne... No snad ví, kam jdeme, protože odsud se asi jen tak nevymotáme...

Netrvalo však dlouho a naše cesta skončila tam, kde měla. Železná brána ve mně ihned evokovala návaly radosti. Konečně civilizace, konečně místo klidu, usmálo se na nás štěstí a bohové nás dovedli kam měli.

Když se otevřely dveře s úctou jsem si prohlédl trpaslíka, který nás přivítal. Bylo sice vidět, že věk na něm zanechává svou stopu, ale do křížku bych se s ním dostat nechtěl. S pozdravem jsem tak prošel dovnitř... A žádná osada, žádná civilizace. Jenom skromný příbytek této skupinky, co tu žije hluboko v horách. Naděje na to, že se opět dostaneme pryč, do bezpečí trochu poklesly, ale tady to vypadá, že budeme v bezpečí, možná.

Moje chmurné myšlenky trvaly ale jen chvíli. Pak jsem si totiž všiml, že je tam Ona. Hned na první pohled mě uchvátila. Živoucí oheň, přímo tady přede mnou.

Je to bohyně ohně? Bohyně kovářů? Vždycky jsem si myslel, že Bůh kovářů je trpaslík a muž, nikdy bych nehádal, že může vypadat takhle. Může to vůbec být pravda? S upřeným zrakem ji dále pozoruju a nedaří se mi uklidnit myšlenky v hlavě. Instinktivně se snažím nahmatat si přívěšek, než si uvědomím, že jsem v žaláři o všechno přišel.

"Já... já... víte..." chvíli mi trvá posbírat slova dohromady, aby vytvořila kloudnou větu.
"Já, no, je to dlouhý příběh. Smutný příběh." Ochotně začnu vyprávět o všem co se mi stalo, o tom, jak zničili mou rodnou vesnici a jak jsem se díky tomu dostal na cesty, jak jsem skončil až v tom prokletém městě, a jak přes snahu uskutečnit dobrý skutek, který jsem se chystal náležitě po trpaslicku oslavit. Bohužel jsem pak ráno skončil v žaláři, protože jsem údajně v noci odcizil magickou kouli, ačkoliv si nic z toho nepamatuju. A po odsouzení k trestu v jeskyních jsem po všech peripetiích skončil až zde.

"... a teď jsem tady. U vás. A konečně po těch pár dnech se zas všechno zdá být na lepší cestě." Celou dobu, co jsem vyprávěl, jsem z ní nemohl spustit oči.

"Já omlouvám se, že tak zírám, ale nemohu si pomoct. Bytost z živoucího plamene. To je přímo boží úkaz!" Uctivě se ukloním a pronesu krátkou modlitbu.

Útěk

Zachvěla jsem se, když mi pověděl, že není cesty zpět. Není, má pravdu. Musím jít vpřed a není tím myšleno zrovna po rovné cestě. Ale jít dál ať se stane, co se stane. Čas se nedá vrátit.

Zvedla jsem k drakovi oči, když se zvedl na nohy a ukázal se v plné velikosti. Nadechla jsem se a vydechla. Byl jednoduše úžasný. Pohled mi sklouzl z něj k vejci, ve kterém to zvláštně křuplo. Přivinula jsem ho k sobě ještě víc.

„ Dodržím.“

Povím tiše a zadívám se na tlapu, kterou přitiskl ke stěně. Stěna pod drápy zaskřípala a jeskyní se rozlehl zvláštní mohutný zvuk hlasu, sytého magií. Skryla jsem vejce ve vaku a ten jsem přitiskla k sobě. Je těžký. Strašně těžký. Kdo ví jak dlouho vydržím s něčím takovým utíkat.

Pod tlapou se objevil průchod. Možná mne to udivilo, ale jakmile jsem pohlédla na draka, údiv zmizel. Vždyť je to drak, tohle pro něj určitě nebylo poprvé, kdy potřeboval udělat průchod stěnou jeskyně ne?

Už už jsem chystala udělat krok k průchodu, když jsem zaslechla řev. Zastavila jsem se. Po zádech mi přeběhl mráz. Otočila jsem se jen tak na půl, abych viděla, co zrovna procházelo vchodem do jeskyně. Ani nevím, jak jsem udělala ten krok zpět.

A pak už jen zazněl Edronův hlas, jak mě popoháněl, abych vyrazila. Zamrkala jsem a dostala jsem se tak z paralyzujícího strachu, který ve mně vyvolala zrůdnost, která nás přepadla.

„ Nechť tě příroda chrání, Edrone, Draku!“

Vykřikla jsem. Pak jsem se otočila a vyrazila chodbou, kterou pro mne a můj úkol otevřel. Běžela jsem. Náruč jsem měla plnou vaku z mého pláště a snažila jsem se nezastavit na moc dlouhou dobu a hlavně neopacknout.

„ Postarám se o tvůj poklad Edrone. Postarám se, aby se zrodil jejich život.“

Zašeptala jsem do větru. Nevím jestli mě mohl slyšet, nemám tušení. Ale teď už na tom nezáleží. Setkání proběhlo, varovala jsem ho anebo snad on varoval mne? Dal mi snad něco, co by mohlo zastavit to zlo, které se tu šíří? Nevím jistě. Nevím. Až se vylíhnou, budou malincí a bude trvat, než vyrostou. Možná dokonce roky. Kolik vlastně máme času na to, abychom je vychovali? A kolik vlastně máme času, než nás zlo smete? Nevím. Ale máme je.

Běžela jsem. Běžela jsem neznámo kam…

Dračí slova
Nalaya

"Jdi stále dopředu dítě. Nikdy není cesty zpět."
Odpoví Edron tajemně a moudře. Je v tom snad skryt, nějaký tajemný význam?
"Se mnou? Kdo ví.....budu chránit svůj domov a poskytnu tobě čas, abys mohla odejít. To zlé sémě v našem lese musí být zastaveno. Sic, nevím zdali k tomu mám dost sil, ale pokusit se o to musím."
Zvedne se pomalu na všechny čtyři a napřími svůj dlouhý krk, do hrdé a plné délky. Vypadá teď tak majestátně, tak děsivě a zároveň krásně.
"Ti nejmenší dokáží vykonat ty největší věci. O tom se má rasa přesvěčila již mnohokrát."
Z hrdla se mu vydere něco, co by se dalo nazvat pobaveným uchechtnutím.
"Navíc nikdy sama být nemusíš a taky nebudeš."
Jeho moudré oči slétnout na vejce, kterého ses dotkla s nejvěší vášní. Toho, co tě tak okouzlilo a když se podíváš vejce se zachvěje a pod skořápkou to zakřoupe.
"Již brzy se vše změní dítě."
Roztáhne Edron čelisti do zubatého úsměvu.
"Nyní jdi Nalayo. Jdi a dodrž svou přísahu, tak jako jsem dodržel já tu svou."
Svou mohutnou tlapou se dotkne stěny nedaleko svého hnízda až jeho drápy lehce zaskřípou o kámen.
"Shernulg nai ervelen dur elevar rang veler."
Zaduní jeho hlas prosycený magií starší a tajemnější, než si umíš představit a kamenná stěna pod jeho tlapou zlatě zazáří. Když jí pak odtáhne vidíš tam oválný průchod do temnoty.
"Jdi a čel svému osudu."
Promluví Edron a pak jeho pohled padne k ústí jeho jeskyně.
"Tak jako já musím tomu svému."
Dlouze se nadechne a ty stejně, jako patrně i on cítíš, jak se něco temného vkrádá do Edronovy jeskyně.
Pak uslyšíš nelidský řev plný smrti budící strach a ze stínu do jeskyně vstupuje postava, ze které ti běhá mráz po zádech.

Edron zastoupí cestu mezi tebou a tím zrůdným nemrtvým stvořením.
"Jdi!"
Šlehne jeho hlas prostě a jednoduše. Nyní je jediná cesta ven pro tebe ta, kterou vytvořil Edron.

Obyvatelé tunelů
Araoth

Tvůj společník polkne a pokývne svou vousatou hlavou a následuje tě. Zdá se, že ve vašeho netopýřího průvodce Knoga, nemá moc velkou důvěru. Ale kdo by se tomu taky divil, vždyť jste takové stvoření nikdy neviděli. Vede vás dlouho a neomylně. Zdá se, že nikdy nezaváhá a zná tu každý záhyb těchto zrádných chodeb. Nakonec se zastaví u jedné boční chodby, která je zakončená velkými železnými dveřmi.
"Zde."
Zamručí Knogu a zabouchá na železné dveře. Chvíli se nic neděje, ale pak se s zavrzáním dveře otevřou. A tam stojí další trochu děsivý trpaslík, na kterém se už podepisuje stáří. Ale za dob svého mládí musel být strašlivým bojovníkem.

"Knogu, koho jsi nám to přivedl?"
Slétne na vás pohledem trpaslík.
"Balgin poslal."
Odpoví Knogu a zaťapká dovnitř kolem trpaslíka někam za světlem.
"Tak Balgin....zajímavý oběv....další trpaslíky jsem tu už dlouho neviděl. Hmmm....no nic pojďte dovnitř povíta mi vše tam."
Uhne, abyste mohli projít a zabouchne za vámi dveřmi. Když dojdete do síně je lehce zařízená. Kamenné židle a stůl, nějaký ten krb, nebo ohniště chceteli. Kamenný nábytek lehkého rázu. Něco, co připomíná i postel.
Ale hlavně v tomto menším útulném domově zahlédnete další postavu, která zde je. Sálá z ní teplo a jas a rozhodně není trpaslíkem.

"Vítejte nadzemci."
Promluví klidným hlasem a usadí se na jednu z kamenných stolic. Vypadá to, jako by hořela. Oblečena je opravdu jen skromě a je otázkou, proč její kusy kůži , které zakrývají jen to nejnutnější také nehoří. Temné tělo jí celé září ohnivými ornamenty a o vlasech ani nemluvě.
"Co vás sem přivedlo?"
Optá se žena a trpaslík, který vám otevřel se usadí o kus dál od ní a zkoumavě vás sledujte.

Nová setkání

Když se trpaslík zeptal, co jsem za zvláštního trpaslíka, vytanula mi na mysli matná vzpomínka na rodnou vísku. Tu ale ihned přehlušila ta, na ten osudný den.
"Jo, vychovali. Dlouho jsem si říkal, že je to tak normální, nic jiného jsem neznal, až pozdějc z vyprávění od ostatních jsem zjistil, že vlastně víc trpaslíků žije v horách než na nich."
Staré povídačky. Když jsem byl mladý, tak jsem je rád poslouchal. Vždycky když někdo přijel hned jsem dychtil po nových příbězích.
"A ve výsledku bych byl asi radši, kdybych žil jako normální trpaslík. Na horách není úplně bezpečno jako uvnitř. I když těžko říct, jak je bezpečno tady, když jsou tady ti krysáci."

Pak nás trpaslík vyšle do tábora s zvláštním tvorem, kterého jsem v životě neviděl. Trošku jsem byl v šoku a prohlížel si ho od hlavy až k... patě? a přemýšlel, co to je za tvora. Můj souputník se na mě jen vyzývavě podíval. Asi se mu nezdálo, že by měl vyrazit s tímhle tvorem kamsi do hloubi jeskyně. Jenom jsem pokrčil rameny.
"No co, jdeme!", pronesu jistě a vyrazím.
'Přeci jen mezi krysáky a bůhví čím vším v té jeskyni a těmihle trpaslíky, jakkoliv zvláštní mají parťáky, pořád daleko vedou trpaslíci.'

Přísaha dračímu rodu

Pohledem jsem sledovala oblé tvary a překrásné barvy vajec, které před mnou ležely. Kdo ví, jak dlouho tu čekají. Jak dlouho čekají na tento okamžik.

Věděl Edron, že se tu jednou objevím a vezmu si je od něj? Věděla to matka? Byla snad matka Edronovou jezdkyní? Já sama si na to nevzpomínám. Ale on zná mě. Musel o mě vědět daleko dříve, než jsem sem přišla.

Zvedla jsem k němu pohled, když řekl, že budu Strážcem dračích vajec a jeden z prvních nových jezdců. Zářící jednotka. Matka byla její členkou. Ano, to vím. Musela tedy mít svého draka. A nebo mít s nimi něco blízkého.

Sklouzla jsem pohledem zpět k pokladu, který mi hodlal předat. Lehce jsem se zachvěla a poklekla k nim. Všechny byly krásné. Všechny se mi líbily. Ale jen jedno mne přitahovalo. Táhlo mne to k němu, mé vlastní srdce mě k němu táhlo. Vejce, které mělo tu nejvíce neobvyklou skořápku, jakou jsem tu zahlédla. Skořápku neurčité barvy, jako by obsahovala všechny najednou.

Jemně jsem se dotkla bříšky prstů povrchu vajíčka. Bylo vyhlazené, jemné, snad jako by nikde nebyl ani ten nejmenší škrábaneček, dirka, či pór. Byl to celistvý povrch jemný na dotek.

„ Když jsem sem jela, žádala jsem les, aby je zastavil. Vím, že je nedokáže les udržet dlouho. Ale… ale cesta zpět je ztracena. Kam mám jít Edrone, když nemohu zpět?“

Zeptám se ho, když už promluvil o tom, že se blíží. Stáhla jsem ruku z vejce, které poutalo mou pozornost a krátce jsem těkla pohledem k drakovým očím. Pak jsem se znovu sklonila k nim. Vytáhla jsem brašnu a vysypala jsem vše, co v ní bylo až na měch s vodou. Ten jsem vytáhla a položila jsem ho stranou, načež jsem do brašny začala skládat vejce. Nakonec jsem musela ale sundat i plášť, abych brašnu dobře omotala a dokázala jsem ji udržet u svého těla. S tímhle se zatraceně špatně bude prchat ať už to bude na koni, nebo pěšky. Jsou strašně těžcí, ale na tom nezáleží, teď už je musím ochránit ať to stojí, co to stojí. Nemohu je zklamat. Nemohu zklamat Edrona. Ani všechny ostatní. Je to tíživé, vědět, že osud všeho je teď a tady v mé brašně a já to mám ochránit a dovést ke zdárnému vylíhnutí.

Zachvěla jsem se a pohlédla jsem na poslední vejce, které zůstalo v hnízdě. Cípy pláště jsem si přivázala k tělu spolu s brašnou přes ramena a pas, aby se uzly neurvaly a náhodou mi nepopadaly vejce na zem.

Naposledy jsem poklekla v dračím hnízdě a znovu jsem se dotkla jemného povrchu skořápky. Tentokrát oběma dlaněmi, abych jej mohla zvednout do náručí.

„ Co teď bude s tebou Edrone?“

Otázala jsem se se starostí v hlase. Je to drak, neměl by umřít. Pro všechno dobré na světě, jen ať tady neumře. Znovu mnou projel třas. Bojím se. Neměla bych se bát. Vždyť teď mám být ten hrdina a ochránce zatraceně já.

Pohlédla jsem na Edrona a nadechla jsem se.

„ Přijdu si malá na takový úkol, který si mi dal. A mé srdce má strach. Ne z toho, že by jej měla potkat smrt. Ale strach o to ně. Jsou malý a bezbranní. Zatím menší než já. Ale je jich tolik…“

Vydechla jsem tiše a přivinula si brašnu obalenou pláštěm k sobě.

„ Musím je dostat do bezpečí… Ale nevím. Kde to je.“

Dračí výuka
Lirtiel

"V tom máš naprostou pravdu. Nezbývá, než se snažit."
Usměje se na tebe starý jezdec a chvíli se dívá na tábor.
"Kdyby v tom táboře byl tvůj jezdec poznal bys to...každý drak a jezdec to poznají, když jsou blízko sebe. Táhne je to k sobě a když se vzájemně dotknou vytvoří se pouto které......které je jiné, než cokoli, co se dá znát."
Zdá se, že vzpomíná na vlastní zkušenosti.
"Nemůžeme řeku udržet věčně Lirtieli. Uvědomuji si to moc dobře, my máme omezené zdroje a zásoby, oni nikoliv. Potřebovali bychom tu zásobování, posily a další věci, abychom se úspěšně dál bránili. Je jen otázkou, kdy se jim nás podaří zdolat nikoli jestli."
Zachmuří se jezdec nad smutnou pravdou.
"Musíme hadovi utnout hlavu, aby tělo odumřelo, ale nepřítel je daleko. A cesta je nebezpečná...."
Přemýšlí nahlas, jako by snad zvažoval, že toto riziko sám podstoupí.

Lesní bitva
Alasseon, Lenora a Salenie

Bitva je lítá. Strážci lesa se pustili do nemrtvých s takovým zápalem, jaký jste ještě neviděli. Byli tak děsiví a krásní zároveň. Tak zvláštní tajemní a přitom tolik přirození. Samozřejmě ani jejich řady se neobešly bezestrát, kterých stále přibývalo, ale jednoznačně nemrtvé tlačili zpět a drželi vám tedy i otevřenou cestu směrem k městu, odkud se již ozývá dunění válečných elfích rohů. Určitě se tam už srocují bojovníci, aby přispěchali do boje.
Jak se však dál boj vyvine? To jest otázkou, nikdo neví kolik síly má ještě les vzdorovat.

Dračí Přísaha
Nalaya

Edron na tebe shlédne svýma moudrýma a přesto děsivýma očima.
"Slyším tvou přísahu dítě a přijímám ji."
Zaduní jeho hlas a ty máš pocit, jako by se vzduch zavlnil magií, jako by se stalo něco nepostřehnutelného, ale přesto se něco stalo a přesto je vše stále stejné.
"Od této chvíle jsi prvním z nových Strážčů dračích vajec a také se staneš prvním z nových dračích jezdců."
Pohne se a lehce uvolní trochu místa v hnízdu, abys měla přístup k vejcím.
"Přistup a převezmi si své svěřence a neobávej se. Až příjde čas některého z nich poznají to samy ony i ty. Rozhodnutí je vždy svobodné. Tvá úloha je chránit je."
Nasál vzduch do plic.
"Blíží se a má kouzla je neudrží dlouho...přistup a nech velet srdce Nalayo."
Oznámí ještě a pak tě bedlivě sleduje. Ty sama cítíš, jak tě nyní k vejcím něco váže a také, že tě to k nim táhne a pak extrémě k jednomu.

Překvapení

S mocných řevem jsem se rozeběhla vůči nepřítely, kterého neodradila moje hradba.
Mínila jsem na sebe upoutat tolik pozornosti, aby druhá mohla zničit ty, které všechny ostatní ovládali. Avšak v půlce běhu se prudce zastavím, zaryju drápy hluboko do země, až za mnou zůstane krátká dráha.
Co se to děje?
Můj zrak spočine na krajíc lesa, který nás obklopoval. Celý se chvěl, jakoby se snad bál. Ne, nebál. Tohle chvění bylo něco jiného, znamenalo to něco jiného.
"Při Dračí královně... " vydechnu prvně když to uvidím.
Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového někdy za svůj život uvidím...
Moje srdce zajásalo a s ohlušujícím řevem, který nesl s sebou znovu nalezenou naději, se rozeběhnu vůči nepřítely.

Dračí doupě

Zadívala jsem se na něj, když zmínil, že jsem si to vyložila špatně. Zprvu jsem nechápavě zamrkala, zatraceně, vždyť je to drak! Je to drak, ten by přeci neměl potřebovat pomoct. Pak mi to ale došlo. Zahleděla jsem se na dračí vejce, která hlídal, strážil a chránil vlastním tělem, před nebezpečím zvenčí.

Mlčky jsem pozorovala draka s jeho nejdražším pokladem. A když mne vyzval ať pokleknu, pokud jsem připravená, nezaváhala jsem. Ne že bych poklekla nějak prudce nebo rychle, ale s rozvahou. Budu za ně všechny zodpovědná. Budu je muset uchránit před vším.

„ Pak přísahám na svůj život i svou duši. Ochráním je v životě a budu je chránit i po své smrti.“

Vím, co to znamená. Jsem si vědoma toho, že jsem právě vsadila svůj život na kupu vajec, které jsou teď ještě bezmocná. Bezmocná a při tom plná naděje pro nás všechny.

Postavila jsem se na nohy a s rozvahou jsem vyšla vstříc drakovi.

„ Postarám se o ně. Jen mi řekni … jak poznám, že přišel jejich čas? Budou to vědět sami? A nebo mám rozhodnout já?“

Ta poslední možnost se mi nelíbila. Měli by mít svobodnou vůli. Neměla bych rozhodovat o tom, kdo bude jejich partnerem.

„ Co mám udělat?“

Šeptla jsem tiše, klekajíc si k vejcím před drakem. Jemně jsem k nim natáhla ruku, jako bych je chtěla pohladit, ale nedotkla jsem se jich.

Zadívala jsem se na drakovo zlaté tělo, očima putujíc až k jeho úchvatným očím. Předstoupila jsem před něj s nadějí, že mi pomůže zachránit můj domov a snad i domovy ostatních a při tom jsem byla já, kdo měl pomoci jemu. Přesto si stále ještě uchovávám tu poslední kapku naděje, že mě, mé matce, našemu království, lesům a domovu lidí a trpaslíků, pomůže.