Tichá rozprava

Tiše jsem si v její mysli povzdechl. Cítil jsem její smutek a únavu, jako by byla má vlastní. Slétl jsem k ní koutkem oka, jak jen mi to pohled dovoloval.
"To, co musíš teď dělat je odpočinout si. V tomto stavu nebudeš ničeho schopná."
Odtušil jsem poklidně a vlídně.
Blížili jsme se k městu, které vypadalo o tolik zuboženěji oproti tomu, když jsme jej viděli ještě nedávno.
"Vím, že máš matku i toho lidského muže starosti Maličká, ale musíš dbát i na sebe. V tuto chvíli hlavně na sebe. Dost bylo již dnes umírání a přesto umřou nejspíše další, kteří podlehnou svým zraněním."
Zachmuřil jsem se. Tolik smrti. Tolik zkázy a to v jediný den. Třeba však dnešek přinese ještě alespoň záblesk naděje. Ano mohl by, cítím to ve vzduchu, leč ještě přesně nevím, co vlastně.
"Zatímco budeš odpočívat budu hlídat."
Ubezpečil jsem jí. To už jsme se vraceli skrz už částečně uklizené bojiště. Práce tu však bylo ještě mnoho a bude trvat dny možná týdny, než budou odklizena všechna těla a les alespoň trošku uklizen.

Kovářka Neya
Alasseon

"Ale to rozhodnutí na rozdíl od toho tvého nebylo mé!"
Křikla za tebou nevíš jestli spíše neštvaně nebo snad částečně zlomeně. Každopádně jsi odešel, takže už na tom nesešlo. Nebyl čas na to řešit osoby ze své minulosti, bylo třeba bránit království....

"Jistě výsosti, někoho tím pověřím."
Přikývl rádce, něco pošeptal jednomu z mladíků, které měl k ruce a ten odběhl. Pak se šel podívat na mapu za tebou. Mírně si povzdech. Hlavní město, kde jste se nacházeli bylo krásně vidět v srdci lesa.
"Nepřátelská armáda prorazila na mnoha místech naše hranice a rychle postoupila skrz hvozd."
Ukázal a začal ti postupně ukazovat jednotlivé body v západní části hvozdu, kde zvědové hlásili první kontakt s nepřítelem, než se přestali hlásit úplně. Pak postupně naznačil na mapě a ukázal ti, kde všude už se počítá se zamořením až po hlavní město. Rozloha čítala minimálně dobrou třetinu království, možná více. Bylo to až děsivé vidět, tak velkou část tvé domoviny v tuto chvíli ztracenou.
"Jsou to bohužel jen hrubé odhady Výsosti. Ze spousty míst nemáme zprávy."
Připustil rádce zachmuřeně a zadíval se na tebe, aby si vyslechl tvůj názor.

Úprk z Trnínu
Zumishi

Zběsilé kodrcání a házení vozu dost z nesnadňovalo jízdu, stejně, jako blížící se pronásledovatelé naopak dost přidávali na adrenalinu v žilách.
"Něco bych tu asi měla!"
Uslyšel jsi křiknout Majčinu matku, která odněkud z vozu vytáhla velkou loveckou kuši, která byla nabitá. Nejspíše i farmáři byli na delší cesty připraveni se snažit bránit. Chvíli s kuší zápasila, než vypálila. Kuše zadrnčela a srazila ženu do náruče dcery a do vozu. Jen letmo ses podíval, jak střela dopadla.
"Agrráááchhhhh!"
Zařval jezdec nejvíce vepředu, kterému se šipka zabořila do břicha skrz pancíř a o chvíli později z koně spadl. Zůstali tedy dva pronásledovatelé, kteří vás neúnavně dotahovali. A přišla další špatná zpráva vyjeli jste z lesa na cestu, která nejspíše vedla do další vsi, nebo města, ale kdo ví, jak daleko bylo.
"Přibližují se!"
Křikla Majka trochu zoufale a shodila z vozu jednu bednu, která se roztříštila ale jezdci se jí vyhli.
"A blíží se další jezdec, rychle! Vypadá to, že se chce připojit k našemu pronásledování!"
Hlásila Majka dál.

Starší přátelé
Lenora

Pokud jsi přijala pomohli ti zpátky na nohy, než jste znovu vyrazili lesem.
"Dost věcí jde z poslední dobou z kopce. Ta havěť cos potkala se roztahuje lesem, jako by se nechumelilo."
Postěžoval si mladík a šel více vepředu.
"Jsme jedni z mála, kteří zůstali tak daleko od hlavního města. Hodně elfů se stáhlo. Ale my se snažíme získávat čas a splácet to, cos pro nás tehdy udělala. A taky jsme čekali na tebe."
Objasňovala dívka a kráčela vedle tebe. Na okamžik jste se zastavili a chvíli čekali, než mladík znovu pokračoval.
"Mají všude špehy a hlídky. Je stále těžší se pohybovat nepozorovaní skrz hvozd. Jestli to tak půjde dál brzy dobudou hlavní město."
Zamračil se. Přišlo ti, že tě vedou kamsi do starších částí lesa v jeho jižní části, ale byl to jen tvůj pocit, který nemusel být vůbec přesný.

Shledání

Když zmíní ona slova o tom, kterak co pro mě jest okamžikem, pro ně bylo poněkud delším časem, musela jsem se nepatrně pousmát. Něco takového slyšet zejména od někoho jako byl elf bylo vskutku... opravdu k jistému pobavení, to nepochybně.. ti kdo mají neustále na všechno čas. Jop, tohle.. tohle byl vážně vtip dneška. Nicméně, i přes tyhle vtípky, rozhodně jsem nechtěla aby to znělo nějak pohrdavě, či tak podobně. Přece jenom, oba ušli pořádný kus cesty, kterou by nikdo neměl zpochybňovat nebo si z nich utahovat.
K jeho dalším slovům trochu přikývnu.
"Jo, máte pravdu. Měli bychom pokračovat."
S tím, tak nějak cítila jsem jak.. všechno to nepohodlné a bolestivé, bylo během chvilky pryč. Nebudu lhát, byla to rozhodně jistá úleva.

Trnín - Na útěku

Musím zabrat otěžemi a reflexivně si pomoci zraněnou rukou, což vyvolá další bolest, která mi vystřelí ze zraněné paže do mozku až mi téměř vyhrknout slzy do očí. Zda se potrhaly stehy nemám teď vůbec čas zjišťovat, když se snažím udržet vůz vůbec v jízdě, neřkuli, že příliš nemám ponětí, kam jedeme. Jen doufám, že pokračujeme správným směrem.
Přijde mi téměř šílené, že se jezdci rozhodli nás následovat houstnoucí temnotou skrze les. Což nijak nesnižuje fakt, že je to pro nás špatná zpráva. Přemýšlím, co všechno se ještě dneska může pokazit. Ale už toho příliš nebude, jestli to půjde tímhle tempem, tak nepřežijeme další noc.
Reálně není možné se s vozem schovat.
,,Máme něco, co můžeme naházet jezdcům pod kopyta?!" křiknu za sebe, protože si teď nemůžu dovolit spustit oči z temnoty před námi. Nerad bych svůj život ukončil tím, že s vozem narazím do některého z okolních stromů.

Ona kovářka a pocit viny?


Zhluboka dýchám, když poslouchám jak na mě řve... Vaří se ve mě krev, ale fakt nemám čas na to tu vyřizovat dávnou křivdu, že jsem něco udělal nebo neudělal a že se chovám nějak, jak se jí nelíbí.
,,Pokud vím, tak vaše rodina odešla první, a pak jsme se nevídali... Jak je to dlouho hm?!"¨
Zakroutím naposledy hlavou. Ta její výhružka bylo to poslední, co jsem dnes potřeboval... Za branami se blížili nemrtví a já ještě musím nechat najít jejího otce... Jistě že tu nebude... Ale já jí hledat nebudu... Ne teď možná ani zítra...

,,Ať někdo hlídá Neyu, aby neudělala nějakou blbost..."
Řeknu rádci a pak se jdu podívat na mapu, abych se podíval, kde všude nemrtvá vojska napáchala škody.

Návrat do města

„ Ne Laerone, nebezpečné bylo to, že jsme se rozdělili. Ale už se stalo, nechme to být.“
Natáhla jsem ruku ke svému drakovi, tolik jsem se ho chtěla dotknout. Pokud mi to dovolil, přejela jsem prsty po jeho šupinách.
„ V tuhle chvíli už nemám sílu bojovat s dalším, Laerone.“
Stáhla jsem ruku k sobě a chytila jsem se sedla. Byla jsem neuvěřitelně vyčerpaná. A tolik věcí jsem ještě musela udělat. A zůstala jsem na to jen já a můj drak.
„ Co mám dělat, Laerone? Královna je pryč… A Arwin… Jeho Království je bez vládce, nějaké vedení má ale… bez krále…“
Zachvěla jsem se. Připravila jsem dvě království o jejich vládce. Dvě… za jeden den.

Tichá rozprava

"Nebylo bezpečné tě brát sebou. Promiň."
Vzdychl jsem Nalaye v mysli zkroušeně. Neměl jsem rád, když se na mě zlobila, ale i přes pocit viny jsem byl připravený kdykoli čumákem svou maličkou podepřít, aby z koně nespadla. Víc, než kdokoli jiný jsem cítil její únavu a to, jak na ní vše doléhalo. To její doprovod vnímat nemohl. Ne tak, jako já.
"Nejsem si jist jestli jsme to zničili, nebo to jen zmizelo."
Zapochyboval jsem, protože jsem si sám nebyl jistý, co se vlastně přesně stalo.
"Hlavně si musíš odpočinout Maličká. Sotva se držíš v sedle. A spadnout z mého hřbetu by mohlo být velice nepříjemné."
Pohlédl jsem na ní se starostmi v mysli. Naštěstí jsem nikde necítil žádné větší nebezpečí a naši ochránci byli také ve střehu.

Trnín
Zumishi

Koně zděšeně řehtaly a hnaly se tmou kupředu. Kolem svištěly šípy. Farmář zůstal daleko za vámi, nejspíše s poslední myšlenkou, aby se alespoň zbytek jeho rodiny dostal do bezpečí. Hnal jsi koně s povozem, co to šlo. V jeden moment jsi musel strhnout otěže do strany, aby koně stočily běh, protože ti do cesty vjel jeden z černých jezdců a málem jste se srazili. Vůz se zakymácel a zadrncal. Ženy vzadu vyjekly, ale držely se dole, jako klíšťata.
Naštěstí většina jezdců, které jsi při letmém pohledu identifikoval, jako černé stíny, jakési rytíře v uhlových zbrojích se starala o dobývání a likvidování vesnice. Vůz se hnal houštinami borůvčí dál mimo cestu, protože po té to prostě nešlo.
"Jedou za námi!"
Vykřikla Majka přes skučení větru a když ses letmo ohlédl viděl jsi alespoň tři jezdce, kteří se hnali za vámi. Bylo ti už nyní jasné, že pokud se jim nějak neztratíš, tak vás doženou, protože na rozdíl od nich vás zpomaloval vůz.

Kovářka Neya
Alasseon

"Ne vadí mi, že se chováš, jako arogantní ublížený princátkovský idiot!"
Křikla na tebe Neya a zatnula zlostně čelist, až jí vyběhly žíly na krku.
"Já od svých povinností neutekla! Celou dobu jsem je svědomitě plnila! A nezapomněla jsem na tebe ani, když ses bez rozloučení vypařil!"
Když ses s posledními slovy otočil a rozešel pryč během následujícího okamžiku jsi uslyšel svistot a nehorázně naštvaný výkřik Neyy.
"To se stává?! Děláš si ze mě srandu?! Ty seš takovej pitomec! A zase utíkáš, jako srab!"
Kolem hlavy tak, že ti málem praskl ušní bubínek ti prosvištělo kovářské kladivo, které se zaduněním narazilo do zdi domu naproti. Téměř jsi nestihl uhnout a docela bys věřil tomu, že kdyby chtěla tak by to fakt bolelo.
"Jestli teď odejdeš už tady nebudu až mě příště budeš hledat!"
Zněla poslední výhružka, která nakonec utichla, s tím, jak ses vzdaloval.

Poslové jsou připraveni ve velké síni a na tvůj rozkaz poslal rádce ještě pro další. Měli připravené rychlé koně a na tvůj pokyn ihned vyrazili z poselstvím. Než přijde nějaká odezva bude však trvat. Musíš jen doufat, že ještě v té době nebude pro vás pozdě.
"Nějaké další požadavky výsosti?"
Optal se rádce trpělivě.

Starší přátelé
Lenora

Klučina se na tebe skoro až zářivě usmál a mírně přikývl.
"Taky tě rádi vidíme."
Pokračoval v elfštině, dívka se znovu narovnala a i ona ti věnovala přátelský pohled.
"To, co pro tebe byl jen okamžik byly pro nás dlouhá léta."
Její bratr se rozhlédl kolem a promnul si zamyšleně bradu.
"Měli bychom vyrazit. Přece jen teď není úplně nejvhodnější doba na to zůstávat dlouho na jednom místě."
Objasnil a zkoumavě tě přelétl pohledem, nejspíše aby se ujistil, že další cestu zvládneš. Tobě mezitím ve spáncích na okamžik zatepala bolest, jakoby ti do lebky někdo vrazil jehlu, ale stejně náhle, jako se to objevilo to také zase zmizelo.

Okolí hlavního města

Pobídla jsem koně zprvu naprosto mlčky. Poslouchala jsem Laeronovy myšlenky a tak nějak nevěděla, co mám odpovědět. Příroda umírá, já to vím. A pokud opravdu zemře, pak zemřeme všichni.
„ Nesmíš mě takhle bezhlavě opouštět. Už to nedělej.“
Dívala jsem se vpřed, potřebovala jsem se soustředit na to, abych se nesvezla z koně, a abych ho vůbec vedla správným směrem.
„Je dobře, že jsme zlikvidovali tu věc. Kdyby se tomu povedlo dostat do města, udělalo by to neuvěřitelná jatka, než bychom to zastavili.“
Promluvila jsem ke všem kolem sebe.
„ Příště poletím s tebou, Laerone.“

Divní a divnější..

Chůze pro mě byla sice maličko vrtkavá, ale nebylo to tak, že by mi museli pomáhat.
Byť byla tak nějak stále při mě, připravena mi pomoci, kdybychom potřebovala, ale snažila jsem se držet, nevyužít té pomoci. Ostatně, už tak mi pomohli více než dosti a taky, moje vlastní dračí hrdost mi to nedovolila.
Přitom, jak jsme kráčeli, okrajově jsem pochytila něco o čem se mezi sebou tak nějak bavily, nebo jsem se snažila alespoň poslouchat, ale.. nějak mi to nedávalo vůbec smysl. Ostatně co vlastně teď ten smysl dávalo..? V poslední době naprosto nic.
"Možná... to ani nechci vědět.." řeknu nakonec jen.
"Jsem.. ráda, že vás dva vidím."