Setkání s Edronem
Nalaya

Drakova hlava se natočila tvým směrem a bedlivě se na tebe zadívala.
"Jsem."
Odsouhlasí přičemž plynule přejde do elfího jazyka, který v jeho podání zní velmi drsně a hrdelně.
"Ano nebezpečí.....cítím ho...."
Přitaká a roztáhne široce nozdry a nasaje vzduch a pak se rozhlédne, jakoby ostražitě, než se vrátí pohledem k tobě. Nakonec se mocně rozchechtá, až se jeskyně otřásá a máš strach, že ti spadne celá na hlavu.
"Pomoci vám? Špatně sis to vyložila dítě."
Na jeho tlamě se objeví zubatý úsměv.
"To já jsem ten, kdo potřebuje pomoc. Tvou pomoc a každého dalšího, koho bude možné."
Jeho pohled slétne dolů k vejcím, které chrání.
"Už příliš dlouho čekají, než aby byla ztracena. A mé síly, nejsou již tak mocné, jak bývaly. Nebezpečí se blíží a dračí vejce musí být uchráněna. Nová generace musí přijít a klíčem k tomu jsi ty. Ty budeš první."
Vyloží ti tajemně a pak náhle zvážní.
"Pokud jsi rozhodnuta mi pomoci a přijmout toto břímě, tak poklekni a přísahej! Přísahej, že vejce ochráníš svým životem i po něm. Že nedopustíš, aby padly do špatných rukou! Že zajistíš, aby se mohla vylíhnout. Přísahej a věz, že porušení tvé přísahy ti přinese osud horší, než smrt samotná!"
Burácí jeho hlas prosycený mocí a prastarou magií, tvá příští slova budou rozhodující a možná tě k něčemu zaváží navěky věků.

Nekonečná pouť
Erundill

Již uběhlo mnoho dní ode dne, kdy jsi se vrátil do své domovské svatyně a ta byla zničená. Od té doby jsi urazil již dlouhou cestu a setkal ses s velkým množstvím tvorů a bytostí, z čehož minimálně polovinu si nikdy předtím neviděl. Ať si se již zastavil v jakémkoli městě, vesnici, nebo usedlosti, stejně tě to nakonec táhlo dál. A táhlo tě to tam, kam správné elfy vždy. K lesům. K těm rozlehlým zalesněným plochám, které skýtaly tolik tajemství. Tolik neuvěřitelných a prazvláštních věcí. A hlavně chuť domova a bezpečí.
Když jsi zmizel v útrobách dalšího z lesů bylo to něco dočista jiného. Tentokrát oproti normálnu jsi takřka vycítil temný nádech vznášející se ve vzduchu. Něco zlého přebývalo v tomto lese. Něco zlého jej hubilo a nutilo chřadnout. Byl to velký les, spíše hvozd, a přesto ač tak silný stejně tak byl zranitelný. A jeho žilami nyní kolovala nákaza, kterou si prozatím nedokázal určit.
Než jsi se však mohl zabrat více, do zkoumání tohoto úkazu uslyšel jsi výkřiky a zvuky boje.
Když jsi přiběhl blíže k celému dění spatřil jsi malou elfí osadu, která byla právě pod útokem. Bytosti, které jsi předtím neviděl, které vypadaly, jako by právě vstaly z hrobů se proháněly vesnicí a vraždily na potkání každého, koho potkali. Elfové se zmáhali jen na chabý odpor povětšinou se jednalo asi o prosté vesničany a domobranců, nebo vycvičených vojáků zde bylo žalostně málo. K tvému štěstí si tě zatím nikdo moc nevšímá, takže si máš šanci trošku rozmyslet, jak se rozhodneš a co vlastně v této situaci učiníš. Každá minuta váhání však stojí další a další životy a tobě před očima přelétl obrázek toho, jak to vypadalo ve vaší svatyni, když jsi jí našel.

Edronova Jeskyně

Nebyla to ani tak zvědavost, jako nutkání a naléhavost, a hlas mé matky, který mi zněl v hlavě, když lpěla na tom, abychom upozornili Edrona na nebezpečí, které se blíží. Abychom ho přivedli.
Chvěla jsem se nervozitou po celou cestu jeskyní a třas se zvýšil, když se ozval hluboký mužský hlas z útrob temné jeskyně. Hlas se v ozvěně odrážel kolem okolních stěn a narážel do mého těla, jako by byl téměř hmatatelný. A kdyby se ozval znovu, asi bych ten nápor jen tak nevydržela.
„ Jsem tu, abych tě varovala.“
Zvolám v odpovědi. Možná mám strach, ale rozhodně se teď nezastavím a neotočím se, abych se vrátila zpátky. Matka mě sem poslala, abych varovala jejího přítele. Je to přítel, neublíží mi snad ne?
Co je tak mocného, že i jeho hlas může být tak cítit na kůži? Nejspíše je Edron něco víc, než jen matčin přítel. Jen ten hlas poukazuje na tu sílu, kterou může mít… Kdo ví, jak tomu doopravdy je.
Náhle jsem vešla ze tmy přímo do světla. Světlo tu prostě bylo, nepřicházelo odnikud a bylo prosycené nápěvem magie. Bylo to nepřirozené, navíc pro mě, když jsem celou dobu našlapovala v temnotě jeskyně a přešla do velkého dómu, plného světla. Bodlo mě v očích a na krátko jsem zakryla své oči dlaní a zamrkala, než jsem uvykla alespoň trochu téhle změně.
Mé oči okamžitě nalezly velké plazí tělo uprostřed dómu ve velkém hnízdě. Zlaté šupiny odráželi zlatý lesk. Jeho oči pozorovali přímo mou postavu stojící ohromeně na okraji vstupu do chodby. Nebyla jsem s to se pohnout. Oněměle jsem zírala na onoho tvora, který strážil své hnízdo, svůj poklad. Ale nebylo to zlato, šperky a nezměrná bohatství. Byli to vejce. Hromada dračích vajec, které hlídal velký zlatý drak. Bohatství, které pro něj bylo to nejdůležitější. Potomstvo…
Polkla jsem, když mne oslovil matčiným jménem. Zná ji. A dobře ji zná. Málo kdo jí oslovuje jejím vlastním jménem. Téměř nikdo…
„ Nejsem…. Mikena.“
Vydechnu tiše, když vidím, jak se zamračil. Zachvěju se. Jasně, že mám strach. Je to drak. Je to sice matčin přítel, ale pořád je tu velikostní rozdíl. Slupl by mě jako malinu, ani by pořádně neotevřel pusu.
„ Ano jsem Nalaya… Vy jste Edron, že?“
Prohlédla jsem si ho. Užasle a zkoumavě jsem sledovala jednotlivé šupiny jeho těla, fascinován tím, co vlastně vidím. Nejsou to jenom pohádky. Draci nezmizeli. Ukrývají se… Ale před čím?
Promnula jsem si rty, než jsem se odvážila znovu pohlédnout drakovi do tváře a promluvit.
„ Přijela jsem vás varovat. Matka mne poslala, abych vás upozornila na nebezpečí, které se blíží. Nebezpečí, které nás všechny může zahubit. Žádala mne, abych vás přivedla.“
Pokročila jsem blíže k němu. Jak já můžu přivést draka?
„ Prosím… pomozte nám.“
Zašeptala jsem. Vím, že mě slyší. Ale popravdě? Začíná na mne dopadat bezradnost. S tím vším co jsem viděla tam v lese. S tím, co se kolem nás děje. Nemrtví přicházejí a pustoší vše, kam vkročí, jako nákaza. Vše, co zemře, jim přidá jen na síle a odhodlání.

Edronova jeskyně
Nalaya

Nakonec ti zvědavost a nutnost nedala. Přišla jsi k okraji jeskyně a pak pomalu vešla do jejího temného ústí. Udělala pár kroků a vyslovila jméno toho, koho hledáš. Měla jsi zvláštní pocit a srdce si bušilo, jako zběsilé. Zvuk tvého hlasu se odrážel jeskyní od stěn, než úplně ustal a nastalo ticho. Ticho, které se ti zdálo příliš dlouhé...
"Kdo volá mé jméno?"
Zaburácí hluboká ozvěna z útrob jeskyně.
"Kdo jsi, že se odvažuješ vstoupit do mé jeskyně?"
Odráží se hlas od stěn, než odezní. Je to skoro, jako zemětřesení. Je to hluboký mužský hlas. Zvědavost ti nakonec nedá jinak, než abys postoupila dál do nitra jeskyně v naději, že opravdu najdeš Edrona.
Po chvilce tě oslnilo náhlé světlo v dómu jeskyně. Určitě bylo magického původu, protože to vypadalo, jako by denní světlo v jeskyni přicházelo odnikud. Prostě tam bylo světlo, ale lampa žádná ani otvor ve stěně, nebo stropě. Ale to je to poslední, co by tě nyní zajímalo. Tvou pozornost si plně získal tvor, který leží s pozvednutou hlavou v jejím středu. Mohutný a krásný. Ovinutý okolo svého drahocenného pokladu. Jeho šupiny odrážejí nazlátlý lesk a oči vyzařují moudrost.

Vidíš, však, že tento drak zde nemá žádný velký bájný dračí poklad až na pár maličkostí ve svém hnízdě, ale to hlavní, co se krývá v jeho obětí jsou vejce. Dračí vejce celá hromádka. Ale podle hlasu, bys typovala, že se jedná o mužské pohlaví draka.
"Mikeno....?"
Vydechne drak úžasle jméno tvé matky, ale pak se rysy jeho tváře trošku změní, jako by se zamračil a soustředěně si tě prohlížel.
"Ne....velká podoba, ale jiná osoba.....hmmmm.....malá Nalaya....tolik podobná matce...."
Bručí si spíše pro sebe drak zamyšleně.

Noví přátelé či nepřátelé?
Araoth

Žhnoucí oči onoho trpaslíka na břehu si vás bedlivě prohlížejí zatímco se hrabete na nohy a ty se snažíš podat nějaké vysvětlení.
"Chmmm.....z našaho múdra si moc nepobral. Vychovali ťa snad nadzemci?"
Lehce se zamračí trpaslík, nejspíše naráží na tvůj odlišný způsob mluvy oproti běžným trpaslíkům. Nejspíše máte trošku odlišné nářečí nahoře v horách, než je v útrobách hor.
"Tak či tak, dušu má stejnů. To sa vsaď."
Podpoří tě tvůj spolubojovník. A trpaslík si vás znovu přeměří pohledem.
"Vylezte z tej vody, nebo budete chrchlat."
Vybídne vás, což nemusí opakovat, protože přece jen být suchý je mnohem lepší. Když jste na břehu trpaslík chvíli přemýšlí možná jestli vám rozbít šišky.
"Takže sta sa streli s těmi zkurvysyny krysími."
Potřese hlavou chápavě.
"Tož....dostaneta svoju šancu. Já musím eště něco vyříďat, ale tady Knogu vás dovede do tábora za ostatníma."
Kývne na tvora, kterého si všimnete až nyní. Byl ve stínu a není větší, než půl metru spíše méně. Vzdáleně možná připomíná netopýra, ale nikdy jste nic podobného neviděli.

"Zavedu."
Kývne trošku chraplavě a skřehotavě Knogu. Zdá se, že se jedná o humanoida, ale jak hodně může být inteligentní je otázkou. Každopádně Knogu na vás mávne tím, že byste snad mohli říkat ruka a docela svižnými hopkavými kroky a přískoky se vydá někam do útrob jeskyně. Tvůj spolubojovník na tebe nejistě pohlédne.

Tvrdá výuka
Lirtiel

Starý jezdec se nakonec přece jen trochu usměje a vydá se za tebou na nádvoří.
"Možná máš pravdu. Možná máš pravdu."
Promluví nahlas a chvilku tě sleduje ve tvém počínání.
"Tady nemůžeš chrlit oheň. Mohl bys zapálit celou pevnost. Pojď ven na pláň."
Vybídne tě a zamíří ven branou mimo tábor okolo pevností až do volného prostoru.
"Když budeš chtít něco vědět zeptej se. Naučím tě, co zvládnu."
Přikývne Hillbur a pak si tě prohlédne a chvíli mlčí.
"Ták a nyní k plivání plamenů. Musíš svůj dech smísit s hořlavou tekutinou v tobě. Nadechni se a vydechni to společně. Otevři své nitro. Je to jednodušší, než kouzla. Tohle prostě půjde....samo. Je to tvá přirozenost."
Chvíli se ti daří, jen vyfukovat obláčky, nebo trošky nachových plamenů, ale pak vyšlehne z tvé tlamy soustředěný proud ohně.

"Výborně. Ale tohle je jen základ."
Usměje se Hillbur. Opět to vypadá, že jeho léta ustupují a probouzí se v něm dračí jezdec.
"Škoda, že tu není žádný starý drak, který by tě mohl naučit tajům dračího umění. Časem budeš potřebovat i svého jezdce pokud chceš opravdu získat na síle. A ne, pokud chceš říci, že bych to měl být já, pak to.....nejde. Ne tak jak myslíš."
Lehce se zachmuří, ale pak nasadí opět klidný výraz.
"Abys tomu rozuměl, tak dračí jezdec a drak se mohou spojit jen s jednou osobou. A i když je toto spojení přerušeno smrtí jednoho z nich, nebo jinak násilně, tak je velmi těžké spíše nemožné, aby se jeden či druhý z nich mohl vytvořit spojení s někým jiným."
Vysvětluje snad k tvému pochopení.

Hněv lesa
Lenora, Salenie a Alasseon

Salenie se prodrala větvovím a korunami stromů k nebi aby mohla splnit to, co jí Lenora přikázala. Bylo to však těžké, protože hustota lesa nebyla uzpůsobena průletu draka. Navíc, když se konečně dostala nahoru, tak se setkala s již známým problémem a to byla opět hustota lesa. Přes koruny stromů nebylo víceméně nic vidět a kdyby přece chtěla zapálit nemrtvé dole musela by šlehnout oheň právě na les, který by patrně celý vzplanul a přineslo by to více potíží, než užitku. Setkala se tedy s nepřekonatelným problémem.
Lenora mezitím vychrlila své ledové plameny a vytvořila stěnu z ledu, která je sice šetrnější k lesu a účinná na zastavení nepřítele, ale stejně bude pouze otázkou času, než se podaří nemrtvým stěnu obejít ze stran, protože její šíře nebude asi nikdy dostačující, nebo než naleznou způsob, jak jí prorazit. Ale každý získaný okamžik je nyní důležitý.
Al naproti tomu se rozhodne vyslat svou myšlenkovou modlitbu Matce přírodě a požádat jí o pomoc. Pak se stejně, jako jeho krajané vrhá kupředu do boje. Ozývá se bojový křik elfů, kteří se řítí bránit své domovy, ryčení nemrtvých lačnících po krvi a také řev draků, kteří se účastní boje.
Al najednou na chvilku, jen okamžik, zastaví jakoby se něco stalo.
"Slyším tě mé dítě."
Zazní mu hlavou sladký, melodický a vlídný hlas, který nezná, ale stejně je přitom jakoby tak známý.
"Vyslyšte mé volání Strážci lesa! Splňte své přísahy a braňte svou zem!"
Opět mu zazní v hlavě stejný melodický hlas ale tentokrát rozkazný a naléhavý.
Pak všichni pocítíte, jakoby se zachvěl celý les. Něco se změnilo. Najednou vám přišlo, že celý les ožil. Jakoby se pohnul a najednou ze země a stromu se začali zjevovat bytosti, které jste nikdy předtím neviděli. Vzdáleně připomínaly pastýře stromů, ale tihle měli jen asi přes dva nebo tři metry, jejich nohy byly spletí kořenů, měli dva páry rukou a všechny je symbolizovaly jasné modré oči. Také bylo možno všimnout si modré mízy, která jim pulzovala těly.

"Hrroooooooááááárrrrrgggggg!"
Rozezní se děsivé bojové ryčení těchto ochránců lesa, kteří se vrhnou kupředu a přidávají se k nim další hlasy, dalších jim podobných tvorů, kteří připomínají Enty ještě více jen ve zmenšené formě. A také děsivější s pevnou kůrou více elfími rysy a zelenkavýma očima. Kromě nich mezi nimi také prolétají malé bytůstky, které ani díky jejich rychlosti nejste schopni dobře rozeznat.

Všichni tito Strážci lesa se vrhají kupředu do boje po vašem boku. Mnozí vás předbíhají a blíží se k linii nepřítele mnohem rychleji, než vy. Je to úchvatný a zároveň děsivý pohled. Ale všichni bojujete za jednu věc. Za svůj les. Prastará Matka vás nejspíše vyslyšela. Nikdo jste nic podobného ještě nezažili.

Boj nekončí.


Už tam skoro... Jistě úleva se nekoná, máme jen pár boje schopných a draci jsou unavení. Druidové šli na pomoc lesu a tady je jen malá šance, Tedy pokud by se nestal zázrak. Jsem elf, elfové malí blízko k přírodě, blízko k zemi. k lesu.
Matko lesa, vyslyš mé volán, vyslyš mou prosbu a pomoz nám. Vyslyš mé kroky, které povedou tento útok, vyslyš mé srdce, které bije za mou zem, za lesy, které ještě žijí i za elfy, kteří jsou ve strastech a v utrpení z této nesmyslné války. Dej nám svou sílu, dej nám vše,čím disponuješ, pomoz nám zachránit zem, kterou jme tak dlouho opatrovali a chránili celé své životy. Dej nám sílu a prostředky k tomu, abychom zahnali temnotu zpět.
Prosím matu lesů a vyrážím také do boje se svým mečem, který se nerozbije, rukou pevnou která se netřese a myslí čistou, jako voda ve studni, která nechává odplout všechny starosti. Vím, že Lenora má plán, vím, že už řekla něco dráčeti a doufám, modlím se, aby to stačilo. Musí...

Další boj

S trochou vůle a pomoci se mi podaří dostat nějaké a především ty zraněné elfy do relativního bezpečí.
Ale teď jsem musela fungovat, jako obranná hradba, tudž nosítka musela počkat.
Setřesu je případně ze sebe, i klidně servu, bude-li to třeba a poté se zaměřím na nepřítele.
Ale ne...
Projdou mi v hlavě myšlenky, když jsem to viděla.
Bylo to trochu jako znovu čelit noční můře, které jsem již jednou čelili a tak, tak jste jí přežily. Trochu přešlápnu na místě a trochu si odfrnu, až mlha odstoupá z mých nozder.
"Dráče!!" oslovím svými myšlenkami druhého draka.
"Vzleť do vzduchu, nad nepřátelské linie!! Odvedu jejich pozornost a ty vyhledej jednoho, který se od všech bude lišit!! Znič jej poté svým ohněm!"
Řeknu načež se rozeběhnu trochu vůči nepřátelům. Trochu roztáhnu křídla, nadechnu se a z tlamy vyšlehne bílý oheň, který však nepálil. Jakmile se dotkl země, ze země které se dotkl vyraší několik desítek stop vysoký a široký ledový, jako břitva ostrý krystal. Tímhle jsem opět chtěla vytvořit jakousi hradbu, která by nám koupila více času. odkaz

Nečekaná cesta dolů

"No vidíte, Vaše lázně jsou již proslavené!" pronesu v naději, že trpaslíka obměkčím vtipem. Zároveň si ždímám oblečení a jen smutně pokukuju po pochodni, která leží vedle mě.
Tak tou už si na cestu asi neposvítíme.
"Doufám, že jsou tak léčivé, jak se všude široce povídá, protože ty... ty... krysí monstra nebo co to bylo nás pořádně prohnaly."
Snažím se porozhlédnout, kde to vlastně jsme. Jen s boží pomocí se nám podařilo uniknout té hrůze nahoře, tak by bylo vhodné být připraven na jakoukoliv eventualitu.
"Jinak tedy, já jsem Araoth a tohle... ummm..." pozastavím se.
Musím vymyslet, jak mu budu říkat. Tohle je strašný...
"Tohle je můj spolubojovník. Hledali jsme spolu cestu ven z hory, ale vypadá to, že s tím co máme to bude asi těžší, než jsme čekali. Kde vlastně jsme?"

Sama, kdo ví kde

Nevěděla jsem, jestli můj plán dopadl dobře, ale musel to Arwin zvládnout. Nemůže teď udělat nic víc, než vrátit se a podat zprávu.
Větve mi téměř uhýbali z cesty, když jsem jela tryskem lesem. Nezastavovala jsem, dokud kůň mohl jet dost rychle. Pak jsem zpomalila a konečně jsem začala dávat pozor na to kam jedu. Věděla jsem, že mě jedu správně, vedlo mě mé srdce. A nejspíše i matka.
Jela jsem kdo ví jak dlouho, ale přišlo mi to strašně dlouhé. A nakonec jsem zastavila. Byl to malý palouk, mýtinka se zarostlou jeskyní. Zůstala jsem chvíli sedět v sedle a sledovala jeskyni.
„ Nesmím se zdržovat…“
Šeptnu tiše a svezu se ze sedla. Nohy mám ztuhlé a v první chvíli mě nechtějí poslechnout, ale nakonec se srovnám a opírajíc se o svou hůl, jsem se vydala k jeskyni. Koně jsem uvázala poblíž a vydala jsem se obezřetně dovnitř.
„ Edrone?“

Cesty se rozcházejí
Lirtiel a Malari

"Já poletím!"
Ozve se najednou dunivě hlavě, jak jezdce tak Lirtiela. Je to hlas Malari, která totálně a velmi zdárně ignorovala Lirtielův pokus oslovit jí. Její oči slétly na jezdce a pak se zahleděly někam na obzor.
"Poletím pro pomoc, jsem tady ta nejrychlejší a asi jediná, kdo může. Vrátím se!"
Slyšíte její myšlenky a pak její křídla rozfoukají vítr, když se začne vznášet.
"Ale my tě potřebujeme zde!"
Zdálo se, že jezdec promluvil skoro zoufale, ale Malari jen vyslala uklidňující myšlenku a pak pohlédla na Lirtiela.
"Pomoz jim, než se vrátím. Uč se."
Pak se její mentální spojení s vámi přeruší a ona zamíří do nebes a pryč daleko od pevnosti a od vás. Jestli se ještě někdy opravdu vrátí, kdo ví?
Jezdec slétne očima k tobě.
"Ach....a tak odlétá část naděje......hmmm....pokud se chceš naučit chrlit oheň snad ti budu umět alespoň trošku pomoci."
Vydechne a zdá se najednou starý a unavený, jako by jej opustila část energie.

Nákaza lesa
Salenie, Lenora a Alasseon

Ranění sténají a nejraději by asi utekli do města po svých, ale na nosítkách, na kterých je táhnout Lenora a Salenie to moc dobře nejde, avšak ani za mák se jim nelíbí představa, že by zde s nimi měli zůstat před hradbami města. Naštěstí Salenie neváhá a míří dál zběsile k městu.
Alasseon mezitím udílí rozkazy a nabádá Lenoru, aby se také stáhla. S trochou štěstí, když bude utíkající skupina dost rychlá, tak přijdou Alovi posily dřív, než je nepřítel zdecimuje.
"Za mnou! Braňte náš domov! Braňte naše rodiny!!"
Ozve se pronikavý melodický hlas Irily, která se postavila mezi ty bojeschopné a nyní vyběhla kupředu s lukem připraveným ke střelbě. S bojovým pokřikem za ní vyběhla skupina elfů ozbrojená luky, meči, sekerami, nebo čímkoli, co zrovna měli, aby se vyzbrojili.
A roh duje v odezvu, duje temně a dlouze a na jeho volání přicházejí oni....

Mezi stromy se to začíná hemžit postavami, které postrádají maso, postavami, které by měly dávno odpočívat, ale které naproti tomu jdou ve strašlivé armádě kupředu směrem k vám. Irila a její skupina se zastavili asi deset metrů od Ala a zhruba dvacet od nemrtvých a zahájili palbu.

Odtržená
Nalaya a Arwin

Arwin se ač nerad od Nalay odpojil a jak dopadl, když mu zmizela z dohledu, to je otázkou. Ale ona uháněla stále dál a vyhnula se nemrtvým. Její kůň letěl, jako vítr. Vše nechala za sebou.
Až když kůň už trysk dál nezvládal, tak opět začala vnímat své okolí. Ví jen to, že jela stále správným směrem, ale kolik vzdálenosti ujela, kdo ví?
Něco ti však říkalo, abys jela dál, sice pomaleji ale jela. Něco, jako by tě za sebou volalo. Minuly další minuty, nebo snad hodiny? Čas se slil do jednoho a vše ti připadá, jako věčnost. Až, když vyjedeš na mýtinku, kde spatříš velkou zarostlou jeskyni víš, že jsi na místě. Něco ti říká, že Edrona nalezneš právě zde. Běhá ti z toho mráz po zádech. Konečně jej spatříš a zjistíš o kom to tvá matka mluvila.

Krysí problémy
Araoth

Běžíte kupředu. Probíjíte si cestu ohněm a sekerou. Nezastavujete a snažíte se být stále v pohybu. Udržet si od těla ty krysí potvory. Kdo ví, kolik jste jich zasáhli, kdo ví, kolik jste jich zabili. Stále však běžíte kupředu ven z té proklaté místnosti a pak dál a dál chodbou a za sebou slyšíte pištění a klapání drápků a kroků, jak běží ty neúnavné potvory za vámi. A pak si až příliš pozdě všimnete díry v zemi a nejprve ty a pak tvůj kolega oba postupně zahučíte dolů. Ty nohama napřed on hlavou, protože zakopl a pak svištíte tunelem dobrých pár minut, než vás to vyplivne někde hluboko v útrobách hory a vy s čáchnutím dopadnete do vody. Ledové vody, která vám je určitě alespoň po kolena.

"To už su třetí návštěvníci za posledního půl roka."
Ozve se drsný hlas, který, když vzhlédnete vidíte, že patří trpaslíkovi s našedlou kůží, zářivýma žlutýma očima a světlým vousem. Působí děsivě. Nikdy jsi takového trpaslíka neviděl. Stojí na břehu vzdáleném pár metrů od vás a jak vidno je dobře ozbrojen.