Nebezpečí lesa

Srdce mi poskočilo, když jsem se na krátko ohlédla a zahlédla jsem Arwina, jak otáčí směr svého cvalu rovnou k mému městu.
*Nechť nad tebou bdí samotná matka příroda, Arwine.*
Prolétne mi hlavou a já dál pobízím koně v šíleném trysku, který by žádný jiný nezvládl. Jen elfí koně věří svému lesu a svému jezdci.
„ Můj domove… prosím zdrž tuto nákazu a pomož Arwinovi doručit můj vzkaz bezpečně až k matce.“
Promlouvám tiše, šeptem svou prosbu. A pokračuji v tom podobném duchu dál, doufajíc, že se snad stane zázrak, že mne příroda vyslyší.

Nemrtví

To, že máme problém jsem si uvědomil mnohem dříve, než to Nalaya vyřkla nahlas. Cestovali jsme rychle ale ani to nezabránilo těm znesvěceným tělům, aby se nám přimotaly do cesty a snažili se nám zhatit plány. Nalaya vyrazila kupředu obloukem, jako střela. Takhle mohou jezdit lesem snad jen elfové. I můj kůň se vzpínal na zadních a nemrtví se blížili. Nalaya mne pověřila úlohou, která se mi ani trošku nelíbí a navíc mi v ní ani nechce dát nikterak na výběr.
"Sakra!"
Zavrčím podrážděně a pobídnu koně na zpáteční cestu. Někdo je varovat musí. Má pravdu, ale to, co dělá je šílené. Měli jsme si sebou vzít ten doprovod, nemusel bych se teď vracet.
"Doženu tě."
Slíbím si v duchu a pobídnu koně zpátky směrem k městu.

Smrt v lesích mého domova

Netrvalo dlouho a já jsem stála ve stájích, připravená vyrazit. Nebyl čas na nic víc, než zabalit to nejpotřebnější, převléknout se a jít. Mým tělem sem tam přejel poryv strachu, nebylo ani divu, všechny věci dostali strašně rychlí spád.

Můj kůň v barvě čistě napadlého sněhu, nervózně pofrkával, zatím co jsem ho hladila po krku a šeptala mu konejšivá slůvka. Ani nevím, jestli jsem se snažila uklidnit sebe, nebo svého koně, a ani nevím jestli to někoho z nás uklidnilo, ale aspoň jsem nestála s rukama třesoucíma se jen tak. Vojáci nesmí vidět, že mám strach.

„ Držte se! Nechť vás provází hvězdy!“

Promluvila jsem k vojákům. Pak už jsem jenom pobídla svého koně a ten vystřelil kupředu. S dunivým klapotem kopyt, jsme procválali hlavní ulicí až k branám města, které se už otevírali, abychom mohli bez zastavení, bez zdržení projet a ujíždět dál.

Netrvalo to moc dlouho a narazili jsme na první potíže. Deset elfů, v pokročilém stádiu rozkladu. Naše bývalé hlídky a ochránci lesa. Všichni mrtví. Strhla jsem uzdu oři tak, že jsme se málem převrátili kotoulem přes hlavu. Naštěstí to byl zkušený kůň a dokázal to ustát.

„ Máme velký problém Arwine.“

Ohlédnu se na něj a podívám se na nemrtvé, kteří se k nám začínají vrhat. Otočím hlavu koně na stranu a prudce ho pobídnu, až se zvedne na zadní a vyrazí směrem vpravo.

„ Otoč se a vrať se varovat město! Jsou příliš blízko na to, aby bylo město ještě v bezpečí! Slyšíš!“

Zavolám na Arwina, zatímco pobízím svého koně ke zběsilému cvalu lesem. Čím méně nás pojede tím větší šance je přejet přes les. A navíc bude varováno město. Hnala jsem se dál lesem a postupně jsem srovnávala směr. Vím, že nás budou pronásledovat, ale musíme jet. Nemáme čas na to je pobít.

Začala jsem promlouvat velmi tiše, sotva slyšitelně, k lesu a samotné přírodě. Prosila jsem ji snad o zázrak, ale též o to, aby nás uchránila tohoto nebezpečí a bezpečně dopravila tam, kam je potřeba. Pevně sem v dlani držela svou hůl a cválala jsem lesem.

„ Jeď. Beze strachu jeď a nezastavuj.“

Zašeptala jsem k uchu svého koně a přitiskla jsem se o to víc na jeho krk. Větve šlehali kolem celého mého těla a les skučel, sténal a prosil.

Souboj s krysákama

"Tady nemá cenu ztrácet čas, bereme nohy na ramena!" křiknu směrem k trpaslíkovi a utíkám směrem k východu.
Prosím bože, dohlédni na nás, ať se z téhle šlamastiky v pořádku dostaneme. modlím se v duchu zatímco očima upřeně hledím na vchod do tunelu hloub do jeskyně.
Snad budeme mít rychlejší nohy než oni.
Po očku pozoruji stále svého kolegu jestli běží za mnou a krysáky, kteří se na nás vrhli.
Proč se jen obávám, že tohle ještě stále není to nejhorší, na co tu narazíme?

Lenora


Uslyším známý zvuk, který mi projede tělem až do morku kostí. Vydechnu.
,,Draci dopraví zraněné! Ti co mohou bojovat tak se snažte nastražit pasti na zpomalení! Ostatní utíkejte!"
Zakřičím a rozhlédnu se po terénu, který by mohl být naší výhodou.
,,Lenoro! Prosím vyraž je varovat..."
Dodám k ní a rozhlédnu se. Zvuk je blízko. Ale musíme si pomoci i jinak.
Věčná pomoz nám! Využij svou sílu, která ti byla dána a braň náš lid, braň svůj les, který je ničený zlem a touhou vyhladit vše živé!

Další střet

Sbalili jsme co šlo a koho šlo a vyrazili jsme.
Cesta sama osobě nebyla příliš nic, co by se dalo samo osobě nějak užívat, přece jenom za zády, jsme měli smrt a to poněkud doslova. Cítila jsem její prsty na svém hřbetu a zřejmě jsem nebyla jediná.
Bylo to poznat na všech kolem mě a nebylo se čemu divit.
Častokrát jsem se ohlížela, ujišťovala se, že nejsem pronásledování těmi stvořeními, ale vnitřní instinkt mi říkal, že to nebylo všechno, že bychom měli zůstat ostražití. Nejraději bych odtud odletěla, někam do bezpečí, ale to by znamenalo, že tu nechám napospas smrti všechny ostatní a to se stát nesmí.
Když se ohlédnu naposled, bylo to jakoby se všechny ty temné myšlenky potvrdily a srdce se mi přitom úzkostlivě sevřelo.
Jak s nimi jen bojovat...?
Projde mi hlavou, zatímco se otočím úplně a začnu se stavět do obranné pozice.
"Pokračujte všichni!! Kdo může bojovat, zůstaňte a braňte zbytek!!" křiknu kolem sebe, doufajíc, že někdo má nebo přijde s lepším plánem.

Střet s krysím národem
Araoth

V naději, že vás světlo pochodně ochrání jste postupovali pomalu kupředu. Světlo pochodně osvětlovalo temné obrysy krysám podobných humanoidů, kteří se drželi po většinu doby mimo jeho dosah.
"To sú ale šeredy!"
Zasténá trpaslík svírajíc svou sekeru pevně, jako by jej ona jediná mohla zachránit. Když jste ušli asi deset metrů a již jste viděli o dalších pár metrů před sebou vstup do dalšího tunelu, tak se ozvalo uši rvoucí krysí zapištění. A pak se to stalo....
Najednou pochodeň nepochodeň prostě se na vás vrhli, jako diví. Krysouni na vás začali dorážet a ohánět se zubatými zbraněmi, ale snaží se držet z dosahu těch vašich.
"Ech! Zatracené svině!!"
Hekne trpaslík a ohání se sekerou. Jste takřka obklíčeni odhadem je jich okolo vás tak na dvacet. Je to zoufalá situace a je jen otázkou času, kdy přestanete stíhat zahánět je od sebe.

Rozloučení s elfím městem
Arwin a Nalaya

Rozešli jste se každý do svých komnat, abyste si pobalili své věci. Netrvalo ti to dlouho a tak jsi byla relativně brzy připravená před svým koněm ve stájích. Strážný mu přidržoval uzdu a ujišťoval tě, že to je ten nejrychlejší kůň kterého zde mají.
Arwin přišel trošku později, než ty ale ani jemu to netrvalo zase nějak extrémně dlouho. I jemu byl ukázán jeho rychlý kůň.
Oba jste se vyšvihli do sedel a s rozloučením s muži tvé matky jste je pobídli do cvalu městem. Prořítili jste se ulicemi města a už zdálky jste viděli, jak vám hlídka u brány otevírá, abyste mohli projet bez zastavení.
O okamžik později jste zmizeli pod příkrovem zeleně lesa. Jeli jste vedle sebe, nebo těsně za sebou směrem, kterým vám matka vytyčila, jen abyste tam byli co nejrychleji. Hnali jste koně tryskem v naději, že to v něčem pomůže. Uháněli jste dál a dál a možná by to tak šlo až k vašemu cíli, ale osud vám uchystal do cesty něco jiného.
Museli jste své koně zprudka zabrzdit, protože přímo vám v cestě se vyrojila skupina elfů. Všichni byli bledí a vypadali, že jsou již v určitém stádiu rozkladu, ale i tak se pohybovali docela rychle a jejich bezduché oči se na vás upíraly. Vrhli se na vás, aby vám zabránili pokračovat v cestě. Je jich tu asi deset a netváří se, že by si chtěli povídat. Tyto první komplikace naznačují, že bezpečnost lesa je více narušena, než jste si mysleli.

Dračí vlek v lese
Alasseon, Salenie a Lenora

Obě dračice byly připraveny a Al vydal povel. A tak jste mohli vyrazit lesem. Na nosítkách se vezla spousta vesničanů jeden na tom byl hůře, než druhý. Těch pár co mohlo držet obstojné tempo se pohybovalo okolo vaší podivné karavany.
Alovy myšlenky se často obracely k druidům v naději, že se těmto chrabrým ochráncům lesa podaří zastavit nepřítele a třeba jej i porazit. Nebyl však čas nyní pozbývat naděje.
Plahočili jste se lesem, ano plahočili protože pro dračice to nebyla úplně příjemná cesta a neustále se vyhýbat statným stromům, aby někde neuvázly se svými vleky taky, nebylo zrovna dvakrát jednoduché.
Využili jste asi dvou hodin klidu k vaší cestě. Poté vás již začíná zmáhat únava, ale i tak udržujete tempo, protože vás žene myšlenka, že jste již nedaleko města. Další hodina zběsilého trmácení se a vy si můžete oddechnout, že jste již na dohled města. Jsou slyšet hlasy plné úlevy a radosti, že jste už prakticky v bezpečí a pak se ozve něco, co vám zmrazí krev v žilách. Táhlé zadunění rohu, který není váš ale přesto je blízko, že to skoro vypadá, jako by musel být jeho původce za nejbližším stromem.
"Dohánění nás! Utíkejte!"
Křičí na sebe elfové a začínají panikařit a někteří se rozbíhají směrem k městu.

Rozprava se starcem
Lirtiel a Malari

Jezdec se smutně pousměje a lehce pokývne hlavou.
"Malari má pravdu Lirtieli. Sice je zde mnoho mladých bojovníků a já je mohu učit, avšak je to otázka dlouhých časů, než získají potřebné zkušenosti a čas je něco, co my nemáme. Navíc nemohl bych je naučit kouzla dračích jezdců to....to nejde pokud se nespojíš s nějakým drakem je to...hmmm...řekněme výsada, kterou mají jen ti, kteří se rozhodnou zasvětit svůj život jednomu drakovi."
Pokusí se to vysvětlit a pak pohlédne přes hradby na ležení nemrtvých za řekou.
"Každopádně dokud dýchám tak tato pevnost nepadne. Jsme to jediné co stojí mezi těmi zplozenci pekel a naší milovanou zemí."
Tváří se najednou opět odhodlaně a nezlomně. Vyzařuje z něj něco, co pozvedá mysl a duši.
"Připravím se na tuhý boj. Vyztužíme bránu. Ztížíme jim přístup přes řeku, uděláme cokoli, abychom se ubránili.....začínám se však bát, že budeme potřebovat pomoc někoho ze sousedních království, jinak nás nakonec udolají."
Sevře mezi prsty kámen opracovaný do cimbuří a zahledí se v dáli. I vy poznáte, že situace je vážnější, než se zdá.

Cesta



,,Vyrážíme!"
Křiknu a k druidům kývnu.
,,Nechť vás les chrání..."
Vyrazíme, abychom dorazili do města včas

Poslední přípravy a vycházíme!

V duchu se trochu zaraduji, že můj návrh na nosítka byl přijat ochotně a ihned se začal realizovat. V klidu sedím a čekám až Alasseon s druidem dokončí rozhovor. Když se druidové rozloučí a začnou se pomalu vytrácet do lesa, aby nás prozatím ochránili před dalším nečekaným útokem.

Náhle někdo z elfů za námi zavolal, že nosítka jsou připravená a můžeme vyrazit na cestu. Všichni si přáli být odtud co nejdále. Nechám na sebe připevnit nosítka s raněnými a padlými. S netrpělivým pofrkáváním a zarýváním drápů do hlíny čekám než vyrazíme. Při tom všem čekání k mému sluchu dolehnou zvuky lítého boje z části lesa, kam odešli druidové.

Rychle jsem pohlédla na Lenoru, zda je připravená...vypadala velmi unaveně.

Vyrážíme....