Andor.cz - Dračí doupě online

Záchrana?


Nepřestávám být ostražitý a i když jsem unavený, velmi unavený tak se nepřestávám bít. Když v tom slyším praskání stromů a vidím, jak vlky drtí kořeny a slyším hlasy. Ostatní pak začnou křičet a já si s úlevou vydechnu, ale nepřestávám střílet, protože... nemůžu všechno nechat na přírodě a druidech. Když pak všechno skončí rozejdu se vstříc postavám, kteří nás přišli zachránit. Samozřejmě pohledem zkontroluji Lenoru a Salenii, které jsou jistě také vyčerpané, protože to byl dlouhý a těžký boj.

Posily
Nedostávalo se mi žádné odezvy. Dokonce jsem slyšela i to dráče, jak na mě mě něco volá, ale já to ignorovala. Držela jsem se stále na místě, bez pohnutí.
Věřím, věřím, že nás v tom nenecháš...
Vteřiny odbíjeli neúprosně jedna za druhou a odezva stále žádná nepřicházela. Pořád jsem se držela naděje, i když se hluboko v mém nitru oběvila nepatrná pochybnost o tom, jestli mě vůbec slyšela...
jakmile se ozvalo zapraskání větví, rychle zvednu hlavu, co kdyby se jednalo o nepřítele, který chce na mě vyrazit ze zálohy. K mému údivu, se mi ale místo nepřítele dostává vytoužené odpovědi.
Natáhnu krk a hlavu vzhůru, zamávám krátce křídly a poté co rozevřu tlamu, tak v dračím jazyce zařvu z plných plic poděkování.

Boží soud

No tak je to tady... nadechnu se zhluboka a rozhlédnu se kolem.
"No... konečně na čerstvém vzduchu, co říkáš, parťáku? Po té době, co jsi strávil v cele, si teď konečně pořádně protáhneme nohy!"
A hlavně vypadneme pryč z tohohle města... možná i v jednom kuse, když se na nás Bohové usmějí.
"Hádám, že tu není šance, že bych dostal zpátky svoje věci? To kladivo a ten štít. Jsou to moje poslední pojítka s mojí rodnou vesnicí. Přece byste mě nechtěl připravit o moje vzpomínky?"
Hlavnou mi hned problesknou výjevy z Roztavené Hůrky. Doba, kdy jsem se ještě učil na kováře a neměl žádné starosti. Právě tam jsem si s mistrovou pomocí vyrobil svůj první štít a zbraň. Jen škoda, že jsem je tehdy neměl použít líp, abych ochránil všechny své blízké před nájezdem.
"A co ty chlape, jak jsi na tom se svoji pravičkou. Věříš, že tou sekerou ještě dokážeš někomu setnout hlavu? Já měl totiž vždycky rád oheň... připomíná mi kovárnu. A cítil bych se tak asi blíž k Bohu."

Opět probuzení...

V klidu si spím, když mě začne budit Lirtiel...po prvním šťouchnutí jen zavrčím, doufaje, že to pochopí a nechá mě spát. Přijde druhé šťouchnutí, to už švihnu rozčíleně ocasem. Nesnáším, když mě někdo budí...chci se vyspat...a to se mi nedaří.
Asi si ho dám k večeři...
pomyslím si nevrle, když do mě šťouchne po třetí. Vyndám hlavu z podkřídla a otočím se na něj. Můj výraz v očích jasně říká, že nejsem zrovna nadšená...
Podívám se na...lidskou končetinu a pak na toho prcka. Odfrknu si.
"Já to nechci, jestli si to chceš sníst tak to udělej mimo zraky lidí, protože by je to mohlo vyděsit, jinak děkuji za ochotu. Teď mě prosím nech spát."
řeknu mu a znovu strčím hlavu pod křídlo a pokouším se usnout. Člověka nezabil, to je mi jasné a taky je mi jasné, že je ta končetina z mrtvoly. Mě je jedno co jí, když je nouze, nedá se nic dělat...ale budit mě nemusel. Teď hlad opravdu nemám.

Jíst či nejíst
to je oč tu běží

Pokrčím krk a odfrknu si, jak mě nasládlý pach mrtvol a rozkladu dráždí v chřípí, ale nakonec se mi alespoň trochu podaří uvyknout a nahlédnout za druhý břeh. Vidím tam domov Mrtvých-živých Denních chodců.
Navíc, vypadá to, že se tam něco pohybuje. To že Mrtvý-živý chodí je logické, ale asi bych předpokládal větší pohyb, když Mrtvý-živý nespí. Jak vlastně vypadají? Zapřemýšlím a podívám se na mrtvolu jednoho z Denních chodců vedle sebe, který měl ukousnutou půlku obličeje, přičemž kůže z něj stále visí jedné nedaleké, o dost starší mrtvole, z tlamy.
Představa, že by něco takového mohlo zase vstát a... chodit... a... zabíjet, byla více než děsivá, ale zároveň mi přišla hříšně fascinující.

Radši jsem ale po chvilce musel odtrhnout pohled někam jinam, nebo bych vyvrhl i ten zbytek jídla co jsem v sobě měl. Ne že by mi vadilo jíst mrtvoly, to vůbec ne, žral jsem spoustu věcí, když byla nouze, ale některá z těchto těl byla mrtvá už celé roky a přenášela sebou rozklad, který přeskakoval na novější mrtvoly a kazil je.
Chvilku jsem přemýšlel, jestli se nepodívat blíž k domovu Mrtvých-živých, ale nakonec jsem se rozhodl, že se s nimi setkat radši nehodlám. Vybral jsem si tedy podle pachu nějakou novější mrtvolu Denního chodce, kterého ještě nestihl úplně zasáhnout rozklad a zakousl se mu do ramene, abych ho mohl odtáhnou stranou.
Když jsem do něj ale kousl, zjistil jsem, že jsem zapomněl na dost podstatnou věc... A sice krunýř, který měl tento schovaný pod látkou. Potichu jsem zasyčel bolestí a jal jsem se Denního chodce jeho schránky zbavovat za pomocí drápů. Nakonec se mi to povedlo ale nebohý Denní chodec byl bohužel o něco děravější, než předtím a na mnoha místech z něj vytékala Červené voda, která byla poměrně čerstvá. To bylo dobré znamení. Pustil jsem se tedy vesele do jídla.

Začal jsem s trupem a zahryzával se do zad mrtvoly, odkud jsem tahal velké kusy masa a celé je polykal. Byl jsem kolem chodce omotaný a držel jsem si ho předními tlapami při zemi, aby sebou moc necukal.
Ale jak se říká, to nejlepší naposled. Nohy a ruce byly plné masa a když je jeden dokázal správně obrat od kosti, byla to jedna báseň. Trhal jsem jednotlivé svalové celky a celkem dlouho je v tlamě převaloval, žužlal a přežvykoval, než jsem je nadobro spolknul, abych si je mohl dobře vychutnat. Na rukou jsem jsem ale některým kostem nevyhnul, takže mi Denní chodec občas křupal v tlamě.
Po chvíli křoupání mě ale napadl báječný nápad a já se rozhodl k jeho realizaci. Zakousl jsem se do nohy mrtvoly a přidržel si ho u pasu, abych mohl drápy narušit svalstvo i kloub a nohu krásně a relativně čistě utrhnout.

Když bylo téměř všechno spořádáno a z mrtvoly denního chodce zbyla jen kaluž Červené vody a něco, co zdánlivě připomínalo hromadu ohlodaných, zakrvavených kostí s pár kusy masa, olízl jsem si tlamu a zakousl jsem se do nohy, kterou jsem si nesl zpátky k táboru.

Kráčel jsem si to přímo k dřímající dračici a vše dokazovalo, že přímo překypuji spokojeností.
Vyplivl jsem nohu až u ní a ještě jí trošku přistrčil, aby jí měla přímo u čumáku. Následně jsem šťouchl čumákem i do dračice, aby se probrala a posadil jsem se. Sledoval jsem její reakce až s psí natěšeností, jak mě odmění za mou solidaritu a dobrou duši, když jsem se s ní o jídlo rozdělil. Konec konců, musím navazovat dobré vztahy a bohužel mě napadlo až teď, že bych mohl kousek donést i tomu Dennímu chodci s kožichem na tváři.

Jedna věc mi ale trochu vrtala hlavou...
Proč Denní chodci nechali u řeky hnít tak výborné jídlo?

Vytoužené posily

Po pokusu o rozehnání mlhy dosednu zpět na zem, kdy zrovna v okolí není žádný vlk, který by mě mohl otravovat. Pak, ale nějak ztuhnu a zůstanu zírat do prázdna bez jediného hnutí. Hlavou se mi míhá spousta vzpomínek na dosud prožitý život, rodinu a jakou budu mít budoucnost....jen matně vnímám řev vlků, křik šikujících se elfů a Lenořino promlouvání k přírodě...
Po nějaké chvíli se vzpamatuju, zamrkám a potřepu hlavou, abych vyhnala i poslední zbytečky obrazů. Otočím se po Lenoře, která stále promlouvá k zemi a zavolám: "Nic se neděje, asi tvé promlouvání nefunguje!"
Jen co to dopovím, tak se zem začne jemně chvět a pak si všimnu jak větev rozdrtí jednoho vlka jakoby to byla muška. Slyším, že zem Lenoře odpovídá a náhle se v dáli objevují postavy s holemi, užasle zírám na tajemné postavy, po chvíli mi docvakne, že jsou to druidové stejní jako ten co mě ošetřoval. Mé srdce zaplesá radostí.
Vzlétnu do vzduchu nad náměstíčko a s "úsměvem" sleduji jak nám zem a druidové pomáhá ničit našeho zákeřného nepřítele...

Koupel

Je mi jasné, že dívka, která je tu semnou je ze služby zde poněkud vyjuchaná. Laska+ se na ní pousměju, ač je znát má velká únava. Ano.. nejraději bych již dáno byla na své loži. Jenže vše musí být pěkně popořadě. První koupel, občerstvení a pak postele.

" Děkuji ti. Prosím pokud bys byla tak hodná a přichystala mi ještě něco k jídlu, byla bych ti vděčná..."

Pousmála jsem se na ní a postupně jsem se svlékla. Vlezla jsem do vany a potopila jsem se skoro po nos.

" A ještě čisté šaty. Ty mé už nejsou v zrovna použitelné. Po tom až si odpočinu budou se mi hodit... Takže to nespěchá."

Dodala jsem než odešla chystat to oč jsem ji požádala. Jakmile jsem zůstala v koupelně sama, uvelebila jsem se ve vaně a zavřela jsem oči. Postupně jsem uvolnila ztuhlé bolavé tělo a začala jsem rozjímat. Málem jsem usnula v objetí vody, naštěstí jsem se ale nepotopila a neutopila.

Po poměrně dlouhé chvíli, kdy už voda začala chládnout jsem se začala postupně umývat a drhnout. Nešlo tozrovna snadno, ale po čase jsem vylezla z vody čistá. Voda byla už téměř studená. Tiše jsem se usušila a zabalená do čistého plátna jsem se vrátila do svího pokoje.

V obětí smrti
Lenora, Alasseon a Salenie

Salenie zakolísala na pár momentů ztuhla a vše jen sledovala, kdo ví jestli přemýšlí, či jí ochromilo něco jiného, ale prostě nedělá na chvíli vůbec nic.
Al mezitím řve na elfy a pak na Lenoru instrukce. Lenora však ledem už nepřítele nezasypala. Buď nechtěla, nebo je na to příliš unavená.
"Sjednotit! Bijte se přátelé! Jako jeden!"
Volá Irila, která vysílá jeden šíp za druhým, aby odrážela dorážející vlky. Přítomnost člena královské rodiny utužuje odhodlání elfů, kteří bojují o své životy v zataraseném náměstíčku.
Lenora má naštěstí se Salenie chvíli klid, protože vlci jsou příliš zaměstnaní bojem s vlky. Bohužel Lenoře nepřichází žádná odezva na její prosbu. Nepříznivé sekundy odbíjejí až......zavrže dřevo nedaleko ní a větev se zkroutí a polapí jednoho z vlků přičemž ho to rozdrtí na kaši.
Všichni si všímáte, že okolním stromům se hýbou větve a kořeny a ovíjejí nepřátele. Chrání vás a zahánějí vlky nazpět.
"My služebníci Matky tě slyšíme a odpovídáme na volání!"
Ozve se sborová hlasitá odezva, kterou slyší všichni a rozléhá se po širokém okolí, jako dunivá ozvěna. Když pak vaše oči padnou na vaše levé křídlo vidíte přicházet asi 10 postav, povětšinou s holemi, které svými kouzly ovládají stromy.
"Druidové! Jsme zachráněni! To jsou druidové!"
Jásají přes sebe elfové a s novým elánem zahánějí nepřítele.

Koupel
Nalaya

"Omlouvám se paní já....pokusím se."
Skloní uctivě služka hlavu a pak odcupitá připravit koupel. Je vidět, že je nesvá a hodně nervozní, možná není ve službách paláce ani moc dlouho.
Každopádně když přijdeš aby ses naložila do vany, tak je již dřevěná vana napuštěná horkou vodou a je cítit sladké bylinné aroma z ní. Vana je pak úžasný unikát protože doslova vyrůstá z podlahy a jedná se takové půlvajíčko s dokonale hladkým povrchem z vnitřní strany. Je to až neuvěřitelné, ale není znát, že by bylo jakkoli opracováno. Zdá se, že vše vyrostlo tak jak to je samo.
Samozřejmě pro elfy to neuvěřitelné není, je to docela přirozené.
"Ještě něco si budete přát paní? Chcete umýt? Něco k jídlu? K pití nebo tak?"
Stojí s rukama spojenýma a svěšenýma před sebou a z pod sklopených řas se na tebe dívá.

Božský soud
Araoth

"Hmmm hmmm tak tak snad máš pravdu a jak se těším?"
Zabručí trpaslík a protáhne se až zapraští klouby v jeho zádech.
"Inu bude to zajímavá zkušenost."
Zašklebí se a o chvíli později na to vás již vedou stráže chodbami ven z vězení a nakonec i ven z budovy za dozoru kapitána stráží až na samý okraj města, kde se zastaví před zvenku zavřenými dveřmi do tunelu. Dveře mají asi tři metry na výšku a dva na šířku a jejich zdobení je....inu trošku hrůzostrašné z nepochopitelného důvodu vám z toho běhá mráz po zádech.
"Dle zákonů města jste oba odsouzeni k božímu soudu v našem dolu za krádež nám svatých věcí. Jako zločinci se zodpovíte bohům ze svých hříchů. Spravedlnosti bude učiněno za dost."
Čtyři trpaslíci otevřou dolové dveře, které postupně odemkli a další čtyři se postaví vám do zad, kdyby jste chtěli pláchnout. Dva k vám přistoupí ze stran a kapitán se nadechne.
"Jakožto dva odsouzenci máte nárok na minimální šanci proto dostanete jednu zapálenou louč a jednoruční sekerku, co si kdo z vás vezme je na vás, jakmile vejdete dveře za vámi budou zavřeny a váš osud již není v našich rukách."
Trpaslíci každý drží jednu z nabízených věcí a kapitán čeká až si je vezmete a vyrazíte.

Noční výzvědy
Lirtiel

Odešel jsi z tábora a zanechal všechny v něm. Sám jsi se ukryl do bezpečí lesa, kde je příjemněji, kde vůně stromů uklidňuje a šumění listí je příjemný zvuk.
Nakonec se však plížíš kolem řeky a snažíš se zjistit něco více o táboře nemrtvých. Daří se ti jít docela tiše a nejspíše i nepozorovaně protože jsi černý, jako noc.
Od řeky je cítit pach smrti a jsou tam rozeznatelné pozůstatky nemrtvých těl, které se snažily překročit řeku. Když trošku zaostříš zrak vidíš na druhý břeh řeky, kde je kus od něj tábor nemrtvých. Ten však vidíš jen matně. Jsou v bezpečné vzdálenosti, ale zdá se ti, že občasně zahlédneš na druhém břehu nějaký pohyb. Možná hlídky nemrtvých, kdo ví.

Útok
Brzy tak nějak zjistím, že běh asi nebyl zrovna tím nejlepším nápadem, co mě momentálně napadl, ale Ala evidentně napadlo něco lepšího.
"Už teď vidím prakticky nic! Skrz koruny stromů neuvidím už naprosto nic!" odvětím Alovi. I když jsem věděla, že to myslel dobře, že se mi snažil jenom pomoci, ale možná jsem drak, ale nejsem všemocná. Jenže pak mě napadlo něco jinýho, něco co se týkalo okolí.
Zastavím se, ale davám stále pozor na to aby na mě nikdo/nic neskočil. Skloním hlavu až k zemi, tak, že se jí můj spodek tlamy dotkne. Vždycky jsem se cítila tak nějak spojená vnitřně s touto zemí, možná, že to bylo díky mému jezdci, ale teď asi nebyla zrovna dvakrát vhodná doba na to o tomhle přemýšlet. Přesto jsem doufala, že se k ní moje slova dostanou.
"Já vím, že nejsem ani zemní drak, ani neovládám žádnou zemskou magii... přesto, bezpečí a ochranna této země byla vždy na mé mysli jako první... proto tě teď prosím, v hodině nouze, kde naše síly nestačí, pomoz nám. Pomoz nám bránit tvé kořeny, tvou půdu, tvé děti."

Průzkum

Nedozvěděl jsem se vlastně nic jiného, než že jsem mladý a ničmeu nerozumím... ale oni říkají, že chápu! Jsem z toho zmatený... Už teď se mi tento svět nelíbí a to jsem tady jen sedm cyklů. Postěžuji si v duchu a poslouchám, jak se cítí oba dva unaveně. Ach, ti Denní chodci...
Mírně sklopím hlavu na znamení úcty a otočím se k odchodu. Chvliku nedůvěřivě hledím na konené útvary s divným vroubkování, které vedou dolů, ale nakonec se po nich vydám. Nutno podotknout, že jsem se na nich málem přerazil, ale nakonec jsem zvládl dosáhnout povrchu bez úhony. Rozhlížel jsem se po kameném... velkém obydlí?

Když jsem se dostatečně vynadíval, rozešel jsem se tím velkým průchodem ven do toho velkého shluku jeskyní Denních chodců. Snažil jsem se splynou, aby si mě ti Denní chodci nevšímali. Což se mi ale moc dobře nedaří, jelikož na mě všichni obdivně koukají. Opětuji jejich pohledy a trochu zrychlým. Je jich na mě moc...
Jakmile se dostanu zpátky do lesa, úlevně si oddychnu. Vím, kde je ležení mrtvých a tak pomalu, pozvolna a opatrně šmejdím kolem řeky.