Andor.cz - Dračí doupě online

Poslední snídaně

Když mě ráno probudí bušení na mříže, tak si oddechnu.
Konečně se dostanu odsud pryč.
Když vidím snídani, tak se znechuceně zasšklebím.
"Teda... ani poslední jídlo si koukám neužijeme pořádně. To vypadá, že i v tunelech dostaneme najíst líp než tady!"
Hlad je však silnější, tak se po chvíli pustím do snídaně. Pak se obrátím na svého spoluvězně.
"Tak jak se těšíš na to, že konečně po těch letech uvidíš i něco jiného? Já se těším na změnu prostředí a to jsem tu teprve jeden den." vyzvídám.
"Jinak musím říct, že jsem rád, že do toho se mnou jdeš. Bůh je spravedlivý a tak určitě bude bdít nad náma a pomůže nám dostat se z tunelů ven."
"A taky pryč z tohohle proklatýho města...

Domov

„ Doufám, že se o tom brzy dozvíme více. Je to velmi špatná situace. A nevědět, co se vlastně všechno děje je ještě horší. Hlavně ať si vojáci a zvědové dávají pozor. Ti, co nás přepadli, byla naše vlastní jednotka, mrtvá. Proto jsme jim tak snadno naletěli.“

Ohlédnu se unaveně po matce. Mám toho taky už dost. Opravdu dost. Jsem unavené a jsem mimo. Nemyslí mi to zrovna dvakrát dobře, ale informace se snažím dát, tak jak jsou.

Jakmile nás vyzve k tomu, abychom si odpočinuli, jen lehce kývnu, za pomoci služebné se zvednu a vydám se ke svému pokoji, který je chvíli postejné cestě, jako pokoj, který je připravený pro Arwina.

„ Ty též, Arwine. Kdybys cokoliv potřeboval, můžeš se na ně spolehnout. Já nevím, jak dlouho budu mimo.“

Pověděla jsem mu ještě než jsme se rozdělili. Pak už mé kroky jasně mířili rovnou k mému pokoji. Můj pokoj se vlastně vůbec nezměnil. Někdo jen vyměnil květiny a udržoval pokoj čistý, ale jinak vše bylo tam, kde jsem to měla uklizené.

„ Ano… koupel. Jen nevím jestli neusnu dříve než se jí podaří připravit.“

Vydechnu potichu.

„ A ještě jednu věc. Nemusíš mít tolik uctivosti. Už dávno nejsem taková, že bych vyžadovala, abys stydlivě klopila zrak k zemi a téměř se chvěla jako list, jen když promluvím. Prosím.. uvolni se trochu.“

Dodala jsem tiše. Postupně jsem začala svlékat jednu věc po druhé. Popravdě nechávala jsem je ležet na jedné hromadě. Jen nůž jsem si strčila pod polštář. Nemůžu už věřit ani vlastnímu domovu?

Byla jsem unavená. Moc unavená na to, aby mi to myslelo. Ale vím, že teď už není bezpečno nikde, když se objevili i v našem lese. Není. Tiše jsem vydechla a zahalila jsem se do jemného pláštíku, ve kterém jsem přešla rovnou k připravené vodě. Tedy doufám, že je připravená. Při nejhorším tam prostě tiše někde počkám.

Obrana pokračuje



Rozhlížím se, když Salenie vyřeší mlhu po svém. Jakmile najdu cíl, tak začnu pálit.
,,Poslouchejte!!! Dávejte pozor!!! Nechceme se pozabíjet navzájem!!! Nechtějte mě nasrat!!!!"
Zařvu, když slyším, jak Irila křičí. Pálím na cíle, pálím s rozvahou -.> šípy neplýtvám také se rozhlížím jestli někde řady moc neprořídly, abych se stihl když tak přesunout a pomoci tam, kde je třeba. My vydržíme, ale nemrtvé potvory zdá se, že mají také hodně síly, které jim... Bohužel neubývají... Ale jich ubývá...
,,Soustřeďte se! Lenoro?!? Můžeš vzlétnout a ze shora zmrazit ty, co nestojí na zátarasech, ale co jsou dál?!? Hlavně pozor ať nepřestřelíš i na nás!!!"i
Zvolám opět svůj nápad, protože doufám, že ho drak mého otce pochopí a i když tím les značně utrpí, tak se na mě nebudou zlobit... A když jo, tak mě otec po smrti zabije znovu... Pro dnešek už les trpěl a myslím, že ještě trocha utrpení neuškodí....

Arwin a Nalaya - Odpočinek

"To ještě nevím drahoušku. Nemáme o tom zatím moc zpráv."
Vzdychne si Nalayina matka, než její dcera odejde se služebnými.
"Odpočiňte si cesta byla dlouhá."
Pokusí se na vás ještě vlídně usmát, než jí zmizíte z dohledu. Arwin se s jednou služebnou po chvíli odpojí z hlavní chodby a ona jej zavede na jeho pokoj. Ten sice nebyl ta krásný, jako ten od Nalay ale stejně byl moc hezky zařízený.
Nalayu zavedly službné do jejího starého pokoje, ve kterém to vypadá, že se od jejího odjezdu nic nezměnilo. Stále je krásný, přepychový a překypuje přírodou, která je tu cítit ve všem. Je to tolik jiné, než v lidském světě, kde je vše z neživého kamene. Zato tady je vše z živoucího dřeva. Symbioza něco co elfové znají až příliš dobře.
"Budete si něco přát princezno? Třeba koupel?"
Optá se uctivě jedna mladičká služebná, kouká do země a čeká.

Malari a Lirtiel - Rozprava z Jezdcem

Jezdec se na vás unaveným pohledem podívá. Je na něm znatelné, že stáří, bitva a nejspíše i užívání kouzel, když už nemá svého draka jej o to více vyčerpává.
"Jdi tedy, ale buď opatrný mladý draku. Zde v pevnosti jsi vždy vítán. Nyní mne omluvte, půjdu si odpočinout."
Cítíte, jak jeho mysl odejde z vašich vědomí a pak starý jezdech odchází někam zpátky k pevnosti, aby se prospal a nabral síly. Dnes toho na něj bylo již dost a není čemu se divit. Zvláště, když je pozdě.
Mezitím se již uklidnil i táborp od pevností a vše nabírá obvyklého nočního klidu.

Araoth - Vězení

Budí tě až třískání něčeho kovového na mříž.
"Vstávejte vy dva pacholci snídaně!"
Řve nepříjemně nakřáple trpaslík ve zbroji a mlátí hlavicí kopí o mříže, pak vám tam strčí kousek chleba a džbán vody.
"A ty mladej to do sebe hoď rychle za chvíli jdeš do tunelu hehe...asi tvý pohlední jídlo."
Ušklíbne se trpaslík.
"Půjdu s ním chci být také již konečně rozsouzen."
Ozve se se zívnutím druhý trpaslík. Strážný na něj jen na chvíli nevěřícně hledí ale pak nad tím mávne rukou.
"Už ti tu hrabě tak chceš zhebnout? No fajn pro mňa za mňa."
Pokrčí rameny a jde si po svých.

Lenora, Alasseon a Salenie - Bitva o ves

Alasseon přišel se svým smrdutým nápadem, který by asi nebyl až tak špatný, ač situace je hodně nepřehledná, nicméně Salenie mlhu vyřešila poryvem větru svých křídel, takže jí zahnala kus nazpět a poskytla výhled elfům na vlčí potvory, kteří se vrhli s novou vervou do boje.
"Támhle jsou!.....Palte!.....Držte ty kopí pořádně!.....Pro všechny šišky koukej kam střílíš!"
Ozývají se hlasy elfů mezi sebou, kteří nyní brání úspěšněji obě strany vesnice. Ač na obou jsou vlci už zatraceně blízko a snaží se prorazit přes provizorní zátaras. Stále elfové umírají a jejich řad ubývá, ale nyní má i nepřítel větší ztráty.
Pak je slyšet taky hromotný dusot, když "probíhá" Lenora mezi stromy a bourá cestou ty, které se jí tam připletly. Jakýkoli milovník lesa musí dnes vidět dvě dračice, jako místní pohromu, která pálí, ledovatí a bourá les okolo sebe. Každopádně na okraji vesnice se musí Lenora zastavit, protože jinak by musela proběhnout zátarasem a ušlapat všechny na něm. (Zátaras, který není obležen vlky, ten ze směru ledové zdi.
Vlci však ve svém útoku ani za mák nepolevují a snaží se probít do malého náměstíčka, kde by vás pozabíjeli. Každopádně ubývá jich a zdá se, že pokud ještě chvíli vydržíte, odrazíte je. Odhodlání elfů je až neuvěřitelné.

Ubikace

"Děkuji Veličenstvo je to čest od Vás něco takového slyšet."
Usměju se a ukloním se na znamení úcty v elegantním purklé. Pak nás již další elfové odvádějí na pokoje. S úsměvem se podívám na Nalayu, která se se mnou loučí, když miří do svého pokoje.
"Pořádně si odpočiň."
Kývnu na ní s úsměvem a mířím dál za služebnou, která mne zavade do mého pokoje. Musím říci, že zdejší architektura mne nepřestává udivovat. Zvláště, když zde vše vypadá tak hrozně živě.
Pokoj sice není přepychový ale působí až moc příjemným dojmem. Je to tu, jako.....nevím k čemu to přirovnat možná zahrada, nebo příroda. Vše vypadá, jako z jediného kusu dřeva a má neobvyklé tvary, jako by každý kousek nábytku byl součástí celku místnosti.
"Elfové jsou opravdu zvláštní a pozoruhodní."
Usmívám se, když se jdu opláchnout v dřevěné míse s vodou a pojist nějaké ovoce na stole, abych si mohl následně odpočinout. Nemohu říci, že by mne cesta nezmohla, zvláště, když připočteme ony potíže při ní.

Vesnice
Můj plán s mlhou nevyjde úplně tak jak jsem původně zamýšlela.
Příště používej mozek, předtím než otevřeš tlamu.
Pokárám sama sebe v myšlenkách, ale nevím jestli to bude mít nějaký význam, pokud tohle nepřežijem. Trochu podrážděně zavrčím a jsem tak nějak naštvaná na sebe. Nicméně se otočím a rozeběhnu se za ostatními, teď jsem nezmohla nic a pokud je budu chtít v tomhle ochránit, budu muset vsadit na bezprostřední blízkost.
Kdybych tak o těhlech tvorech vědělo více...
"Jsme jedno ucho." opáčím k tomu dráčeti, které prohlásí, že má nápad.

Rozhovor

Poslouchám rozhovor těch dvou a sleduji místo odkud nemrtví chodí.
Je ještě mladý, potrvá mu, než vše pochopí.
uvažuji nad mladým drakem. Do rozhovoru se nemíchám, není zdvořilé skákat do řeči. Když nakonec oba domluví tak se podívám na Lirtiela.
"Všechno časem pochopíš, čím víc budeš dospívat tím víc věcí budeš chápat."
řeknu k němu.
"Jinak můžeš si sehnat něco k jídlu, pokud se ti zadaří, ale dávej si pozor."
varuji ho.
"Mrtví nemají slitovaní...zabijí každého bez milosti..."
dodám ještě. Protáhnu se a zívnu si.
"Nyní mne omluvte. Jsem unavená, půjdu si ještě odpočinout dokud to jde."
omluvím se jim a přeletím na místo, kde jsem předtím spala. Tam se schoulím do klubíčka a zkouším usnout. Než se mi to zadaří tak semi hlavou stihne prohnat spousta myšlenek.

Pokárán a poučen

Chvíli trvalo, než se Denní chodec s bílou srstí zase ozval a když jsem se k němu obrátil, něco mi říkalo, že se celkem hněvá, přesněji, hněvá se na mě. Proč? To mi unikalo. Já sám jsem na svém myšlení a názorech neviděl nic špatného.
Ta moc je přece stejná, jako zuby, nebo drápy. Můžu jí použít k tomu, abych ulovil čtyřnohého Denního chodce s parohy (jelen), nebo je také mohu využít k tomu, abych ulovil čtyřnohého Denního chodce, který volá na zářivou tvář Matky noci (vlk). Můžu své zbraně tedy využít k tomu, abych zničil ty, kdož páchají zlo, nebo ty, kdož zlo nepáchají. Zbraně jsou tady od toho, aby se využívali a to, k čemu jsou využívány přece ukazují až záměry a Vnitřní já (duše) těch, kteří je používají.
Navíc, říkali mi, že je tento můj způsob uvažování správný. Chválí mě. Říkají, že bych měl udělat vše pro to, abych získal to co chci a jít si za svými cíli a šťestím. Ano, určitě jsou moudří. Musí být, když mi radí.

Mezi tím, co tento Denní chodec s kožichem mluví, začne mi docházet, jak dokáží být někteří Denní chodci šlechetní. Dokáží cítit lítost a mnohé jiné emoce. Nejsou tedy, jako ostatní Denní chodci. Tito dvounozí jsou... jedineční.
Lidé... Zajímaví Denní chodci. Říkal jsem si, ale mezi tím Denní chodec myslel dál.

"Tvůj druh je zdá se velice šlechetný a většinou je jejich Vnitřní já, nebo-li vaše duše, čisté, jako čerstvě napadlý sníh. Tvá slova se mi sice zdají nerozumná a paličatá, navíc Oni s tebou také nesouhlasí... Ale já tento svět světla neznám a proto tě nemůžu soudit, ani poučovat. Avšak, jestli jsou vaši nepřátelé skutečně tak hrozivý a zabíjejí i draky, pokusím se vám pomoci, jak jen budu moci. Nejspíš si teď ale půjdu něco sehnat k živení a mohu to spojit i s průzkumem okolí, zda mrtví nechystají nějakou nekalost." Hlavu mám mírně sklopenou k zemi a vypadám po jeho kárání celkem zahambeně. Po podání svého návrhu jsem se rozhlédl a pak se zase podíval na Denního chodce a dračici, jako bych žádal o svolení.

Zpackaná pomoc

Všimnu si, že elfové stihnou uzavřít hradbu na náměstí vesnice a že Al tam stihl proklouznout. Svými střelami jsem zapálila skoro celou východní část lesa, což nebyl úmysl...
Sakra, sakra, sakra... zakleju a ihned přemýšlím, co dělat dál. Mezitím se zapojí i Lenora se svou mlhou a přidělá tak další potíže.... Zakleju znovu, ale pak mě náhle trkne nápad, a já se otočím směrem k vesnici a letím tam...
Zavolám na Ala: "Ale, nestřílejte, to jsme já, něco mě napadlo!" Doletím nad vesnici a klesnu těsně nad hranici mlhy, zůstanu se držet ve vzduchu a začnu silně máchat křídly, poryvy větru se snažím mlhu aspoň trochu rozehnat, aspoň tak, aby elfové pode mnou viděli, zda na ně něco bezprostředně útočí....

Doma

„ Co se děje matko? Co tu ten muž dělal? A proč šel zrovna po mě?“

Zeptám se jí, v elfském jazyce, stejně tak jak ona mluví semnou. Cítím se strašně slabá a unavená. Když se však obrátí k Arwinovi, unaveně se usměju. Jsem ráda, že není nazlobená na něj i ona.

Jakmile se zmíní o odpočinku, vděčně se na ní podívám a pomalu se začnu zvedat z křesla. V takhle zuboženém stavu jsem nebyla ještě asi nikdy.

„ Děkuji, matko.“

Vydechnu potichu, tentokrát v obecné řeči a počkám na svou chůvu, která mě tu doprovází, aby mne odvedla do mých komnat, stejně jako Arwina do těch, které budou určené jemu. Jen se k němu naposledy ještě otočím.

„ Uvidíme se pozdě, Arwine.“

Povím tiše než se nechám odvést k sobě do pokoje. Sotva vnímám, když mi pomáhají svléknout se a berou mne do koupele. Už ve vodě ztrácím několikrát vědomí, protože si uvědomuju, že mě několikrát služky budí a polekaně semnou třesou. Snažím se udržet při vědomí, ale je to těžké. Nakonec mne oblékají jen do jemné košilky, když mě usuší a vlasy mi sváží do dlouhého copu. Pak mne uloží a já okamžitě usínám…