Andor.cz - Dračí doupě online

Poslední šlofík?

"Však oni se na nás ještě usmějou a dopřejou nám ještě pár dalších spánků... toho bych se nebál." odpovím a ulehnu taky.

"No a pokud ne... tak si to pak vyřídím s nima." s tou myšlenkou usínám s úsměvem na rtech.

Kruci



,,Irilo, podzemní chodba, je tu někde! Musí tu být!"
Zadívám sen a ní a přemýšlím. Jak zmást čich... Nějakým odporným smradem... Odporný smrad? Bahno a rašelina?
,,Namažte se nějakým smrdutým bahnem nebo rašelinou, to je zmate! Nebo čímkoliv, co máte po ruce. Jen ti, co jsou v mlze!!! Koňský hnůj Cokoliv!"
Křiknu a rozhlédnu se. A pokud najdu ve své blízkosti hnůj, tak ano i já, následník trůnu vletím do hnoje...
,,Lenoro!!! Salenie!!! Přestaňte!!!"
Zařvu, pro teď je to výhoda, ale později to bude spíše ještě víc o hubu, tedy... Než se všichni napatlají nějakým smradem, tak pak Lenora bude moci s mlhou pokračovat, ale teď ne...
,,Ti, co ty zrůdy vidí střílejte dál!!! Ti co nevidí napatlejte se hned!!!!! Postupně! ne najednou a dávejte bacha!!!"

Arwin a Nalaya - Královna

Královna pomalu spočině pohledem na své dceři. Její oči jsou ustarané a kdyby to nebyla elfka, určitě by jí je lemovaly mnohočerné vrásky. Chvíli mlčí a chmurně se dívá na Nalayu, než mírně kývne hlavou.
"Ano je to zlé dceruško i v naší zemi se rozléhá zlo, tak jako ostatně asi všude. Jsem ráda, že jsi v pořádku, musíš v těchto časech dávat velký pozor."
Podotkne a pak stočí pohled k Arwinovi, kterého si bedlivě prohlédne a na chvíli se zamyslí.
"I já ráda poznávám tebe mladíku. Inu nyní, když si tě lépe prohlížím není pochyb o tom, kým jsi. Podobu ve svého otce nezapřeš a věřím, že tvé kroky budou stejně veliké, jako ty jeho, a také ti děkuji za záchranu mé dcery. Je hezké vidět, že jsou takoví, kteří ctí staré závazky."
Pokývne mírně hlavou a obdaruje jej skoro neznatelným úsměvem.
"Inu nyní si odpočiňte oba dva, služebné vás zavedou do pokojů. Máte za sebou dlouhou cestu."
Mluví plynule v obecné řeči. Zdá se, že jí to nedělá sebemenší problém.

Malari a Lirtiel - Rozprava s Jezdcem

Starý jezdec je po celý čas rozpravy draků potichu a bedlivě jejich myšlenkový rozhovor poslouchá. Chvílemi se na jeho tváři zdá, že mu dělá docela problémy udržet od vás některé své divoké myšlenky, kterými by vás nejraději počastoval. Tedy nejspíše hlavně Lirtiela, ale jeho vůle a sebeovládání jsou ohromné a on vyčká, až když rozprava ustane a očima na vás spočine.
"Budeš-li chtít zůstat zůstaň, budeš-li chtít odletět odleť. Jsi svobodný nemůžeme ti přikázat, abys za nás bojoval. My však bojovat budeme, protože chceme zlo zahnat o to víc, pokud jsou draci stále mezi námi. Vrátíme jim jejich zašlou slávu. Jsi mladý Lirtieli a ještě nechápeš všechny souvislosti a utekla ti část historie, kterou já celou zažil. Říkáš, že jsme zklamali ve vaší ochraně. Ano je to možné nepopírám to. Nebyl jsem dost silný, abych ochránil svou dračici a její smrt mne pronásleduje dodnes. Jiní za své draky zemřeli, mnozí zemřeli při ochraně draků, které ani neznali. Vždy budou takoví, kteří vám budou chtít ublížit ale vždy i takoví, kteří budou chránit."
Jeho myšlenky se na chvíli utiší.
"Nemrtví rozšiřují svou armádu z našich mrtvých to je pravda, ale jdou za nějakým cílem, který neznáme. Pravděpodobně část z nich vytvářejí nekromanti, jiní vzešli jinými způsoby, které nyní vysvětlovat nebudu. A proč nebojovat proti nim stejnou zbraní? Nejsme barbaři a máme úctu k svým padlým. Víš co je to duše Lirtieli? To je něco tady uvnitř, co přežije i po tvé smrti."
Přitiskne si dlaň na hrudník.
"Něco co nikdy neumírá a jde dál. Ale právě takoví, kteří vytváření nemrtvé znemožňují duším jít dál. Zotročí ji a svážou s mrtvým tělem, nad kterým již nemají kontrolu a ony trpí a nenaleznou klid. Chtěl bys snad, abychom tak nakládali pro naši záchranu s našimi mrtvými spolubojovníky, nebo tvými druhy? Včera jsem takové draky viděl a byl to žalostný pohled.Proto takto bojovat opravdu nebudeme i kdybychom kvůli tomu měli zemřít."
Objasní jezdec poklidně.

Araoth - Vězení

Trpaslík se na tebe s úšklebkem dívá a mírně pokývne hlavou.
"To je zajímavý příběh věru tak....hmmm inu bohové asi chtějů ináč, jak vídíš."
Rozpřáhne rukama aby obsáhl celu.
"Ako sa zdá, tak nám bylo súzeno stanut v božím menu v těch dolech."
Zatlemí se a pak se natáhne do slámy.
"Mňal bys odpočívať zajtra to bude fuška a možná to bude poslední chrup, který stihneš."
Zívne zeširoka.

Alasseon, Lenora a Salenie - Boj ve vesnici

Al na nic nečekal a vyběhl kupředu zpátky za svými krajany, aby posílil obranu. Za běhu střílí šípy, ale jsou to nepřesné střely zasáhne jich tak 50% a ještě většinou to nebudou smrtelné rány. Hold rychlá běžecká střelba v lese na pohybující se zatraceně rychlé cíle není zrovna to pravé. Nicméně i tak se mu podaří proběhnou bokem mezi zrovna přitlačujícími se vozy, které uzavřou další cestičku na náměstí, kde Irila organizuje obranu.
To už letí Salenie. Inu letí při vzletu porazila několik stromů, které naštěstí nikoho nezranily jen potloukly jí a, když anbrala výšku nad stromy, tak vystřelila ohnivé koule spíše na slepo odhadem dle toho, kde viděla něco se šustnout. Pravděpodobně nějaké vlčí potvory zasáhla, nicméně větší problém je v tom, že její oheň krásně podpálil část lese na východní straně vesnice, stoupá z něj dým a kouř a bude se určitě šířit. Druid by se jí zajisté moc nepoděkoval.
Pak už se zapojuje i Lenora, která vypustí ze své tlamy hustou bílou mlhu, která jde rovněž na východ. Inu jde. Zpravdu jde a docela rychle a rozprostře se do prostoru a k vaší úlevě nejspíše udusí nějaké ohně na stromech. K vašemu strachu se však začíná rozprostírat zase i docela rychle zpátky směrem k vesnici a pomalu jí pohlcuje a znemožňuje dobré vidění všem přítomným ať jsou na kterékoli straně.
"K čertu teď nevidíme cíle nemůžeme střílet!"
Zakleje Irila, která zrovna napínala luk k výstřelu, ale mlha jí to zhatila.
"Soustředit palbu na západní stranu! Kopí a štíty na východní hradbu rychle!"
Komanduje a rozděluje chaotické místní elfy, kteří se snaží tvářit nebojácně, ač více jak půlka z nich je určitě posraná strachy. Střely dopadají na vlky ze západní strany a snaží se je udržet z dosahu, ale je jasné, že nebude trvat dlouho, než dosáhnout provizorní hradby a vrhnout se na vás. Ti na východu jsou o poznání větší problém, protože mlha dále pokračuje a zanedlouho zalije i náměstíčko na kterém pak budete rádi, když uvidíte jeden druhého a navíc v tuhle chvíli jsou útoky vlků dost nepředvídatelné, takže když z nějaké části mlhy najednou vyletí odporná tlapa strhne do mlhy některého z křičích elfů není to nic divného. Lenora si neuvědomila jednu zásadní věc. Vlci nepotřebují oči, aby našli kořist, mlha nezapáchá tedy jste jim poskytli spíše výhodu, než nevýhodu a nyní jsou na vás částečně oslepené po čichu a jednoho po druhém si vás budou hezky sápat na kusy. Pokaždé když někdo najednou vyletí z pozice, vycákne krev a ozve se zakřičení, když je jeho život ukončen v mlze zbytek sebou vystrašeně trhne a svírá těsněji a těsněji své pozice.

Vesnice po útokem

Dost si odfrknu, když vidím, že můj pokus o to udržet ty bestie od vesnice zafunguje. Jenže se pak ukáže, že né tak úplně dobře, jak jsem si původně myslela.
Příště musíš myslet líp...
Pomyslím si, když vidím, že někteří se sice nachytali a ledoví bodce je dál nepustily, doslova, ale ostatní se snažily najít nějakou jinou cestu okolo. Od nozder trochu odfrknu hustou mlhu.
Mno jasně...
Došlo mi co můžu ještě použít a setřít si tím prozatím ještě svůj dech. Zabořím proto svoje pařáky do měkké zeminy pod sebou, drápy se do ní trochu zaryji, abych získala trochu potřebné oporu. Trochu natáhnu krk a rozevřu tlamu, ze které se potom začne valit hustá, mlha, která se pak valí směrem k útočníkům.
"Tohle by nám mělo získat více času." řeknu poté. Chtěla jsem přímí střed oddalovat na tak dlouho jak to jenom bude možné.

Před královnou a princeznou

Když jsme v paláci jdu mlčky. Netřeba nic říkat. Nalayy se ujmula služebná a tedy se mé dilema vyřešilo a já mohu očima pozorovat krásy místní architektury.
"Elfové mají vskutku úchvatné stavby, to se jim musí nechat."
Běží mi hlavou uznale, zatímco vcházíme, do trůního sálu, kde se přivítá Nalaya se svou matkou. Když na ní pohlédnu sklopím zrak ve znamení úcty a hluboce se ukloním.
"Těší mne, že vás poznávám královno."
Pomalu se narovnám z purklé a udržuji si zdvořilý odstup od obou elfských dam.
"Již se nedivím po kom je Nalaya tak krásná. Její matka musí být již velmi stará a přesto čiší zdravím, silou, moudrostí i krásou."
Hodnotím pro sebe a vyčkávám.

Nečekaný zvrat událostí


Po Lenořině ledové bariéře nás bezprostřední útok minul, ale vlci se brzy vzpamatovali a s pomocí posil nás začali obkličovat. Ta elfí dívka rychle organizovala evakuaci vesnice, ta se naštěstí povedla.
Al na mě zavolá ať zůstanu a hlídám, což mě nakrkne a tak na něj slušně zařvu: Tak na to zapomeň, nejsem žádnej hlídací pes, co poslouchá rozkazy!
Ihned poté se vznesu do vzduchu a zamířím ke skupině vlků běžících k východnímu konci Lenořiny bariéry, když doletím nad ně, srovnám let s nimi a zhluboka se nadechnu....během pár sekund mi z tlamy vyletí tři ohnivé koule a zasáhnou vlky v čele skupiny...
Zařvu až se to rozlehne jako ozvěna a co nejrychleji se připravuji na další salvu, bohužel tato schopnost je omezená na určitý počet střel...

Život a smrt

"Vy nemáme kontakt s ostatními z vašeho společenství? To je zlé. Na své cestě, kterou bych mohl nazvat "Útěkem pře ohnivým kotoučem", jelikož jsem se snažil letět vždy tam kde Ohnivý kotouč, slunce, umírá a mít v zádech místo, kde se rodí... Letěl jsem asi tři cykly noci a světla a žádné Živé mrtvé jsem nepotkal. Můžu tedy předpokládat, že svou sílu a pozornost zaměřují na vás. Mrtvoly pro ně představují nové služebníky a tak je logické, aby útočili tam, kde je největší koncentrace živých... Proto si myslím, že pryč od lidí a také vás bude bezpečněji. Nicméně, když už nic jiného, mohl bych vám pomáhat nočními průzkumi, pokud by jste chtěli, i když nechápu, jak chcete tuto válku vyhrát. Smrti se nedá utéct, ani jí porazit. To je důvod, proč nemá smysl utíkat." Začnu další myšlenkvový monolog a rozpovídám se.
"Jak je možné, že oživují mrtvé? Co, nebo kdo, jsou zač ti, kdož je oživují a komu slouží? Pokud bychom teoreticky zlikvidovali je, mohli bychom od sebe odvrátit nebezpečí smrti, nebo alespoň zastavit příval mrtvých, který bude růst s každou bitvou a s každým okamžikem, dokud proti nám nebude stát armáda všeho, co kdy zemřelo. Nebo bychom... mohli bojovat ohněm, proti ohni."[/i] Navrhnu a v očím se mi krátce zaleskne nachový odstín. Nemůžu na sobě popřít, že se o tuto sféru zajímám... a opravdu nechápu, proč Denní chodci vidí vše tak černobíle. "Život je dobro, smrt je zlo... To je přece naivní. Moc, kterou vládnou ti, kdo probouzí mrtvé nemusí přece sloužit jen zlu... Stejně jako mečem můžou lidé ničit ty, kteří jsou na straně "dobra", nebo na straně "zla". Zlé nejsou nikdy nástroje, ale ti, kdo je využívají."[/i] Vysvětlil jsem, než mi stihl kdokoliv z nich oponovat.
Ta armáda... Byla jako z mých snů. Musí to být znamení.

Mládě

Z mého hrdla se ozve zavrčení, když pokračuje v obviňování. Uklidním se, když se začne omlouvat. Posadím se.
Nevím jak to vypadá jinde, ale myslím, že jinde to nebude o moc bezpečnější než tady, obzvláště pro mládě. Musíš se ještě hodně učit."
odpovím mu.
To jestli tu můžeš zůstat nezáleží na mě, ale tady na starém jezdci."
povím mu ještě. Jsem poměrně unavená, tohle škvrně, které mě jednou přeroste, mě probralo ze spánku a já bych ráda, ještě chvíli spala...kdo ví, kdy zase zaútočí...

Viníci

Dračice se zdá velice ochranářská a lidí se dost aktivně zastává, ale já nehodlám své obviňování jen tak zvdát a na živé mrtvé jsem pro tuto chvíli zapomněl.
"Nikdo neví, co se stalo. To je přesně ono. Jak můžeš vědět, že to nemají za vinu, když nikdo neví, co se stalo? Přísahali nás chránit svými životy. Tito Denní chodci žijí, zatímco jsou draci pryč. Selhali."
Zavrčím. Nevím, kde se to ve mě bere... Vždyť jsem nikdy... Proč jsem najednou tak zlý? Spituji svědomí, když si uvědomím, co vůastně říkám... Opravdu jsem nevěděl, co mě to najednout tak popadlo. Jako bych najednou na chvíli stratit sám sebe.

"Omlouvám se... Nechtěl jsem vás obviňovat." Volím správná slova, když se mi podaří uklidnit. Nechtěl? Chtěl a taky jsem to udělal...
"Asi bych měl odejít. Pokud zde opravdu bojujete s živými mrtvými, nebudu vám v tom nijak k užitku a budu jen rozptylovat vaši pozornost. K boji vám nebudu nijak užitečný. Mohl bych vás jen požádat, jestli bych zde nemohl zůstat přes den? Příští noci odletím zase pryč a nebudete se o mne muset dlouho starat... Nebo... Bych mohl zůstat déle... Mohl bych zůstat déle?" Zase upustím proud svým myšlenek. Na jednu stranu to je tady nebezpečné a na tu druhou, je tady dračice a i když bych to nepřiznal, tito živí mrtví mě opravdu zajímají. Jak může něco mrtvého žít? A kdo nenechává mrtvé na pokoji? Kdo má to vše na svědomí? Jaká kouzla jsou v těchto mrtvých?

V cele

"Aaaale... hledal jsem informace." povzdechnu si. "Říkal jsem si, že to je velký město tak tady někdo třeba něco zaslechl, ale vypadá to, že zase odejdu s prázdnou." Na chvíli se zarazím a přemýšlím, jestli ho mám otravovat svým příběhem, ale nakonec dojdu k závěru, že času máme beztak dost a tak začnu vyprávět.

"Ono to všechno začalo už dávno. Jako malej jsem se u nás v Roztavený Hůrce učil na kováře. Byla to klidná vesnice v horách. Jednoho dne nám ale idylku narušili barbaři, kteří se odkudsi zjevili a rozhodli se, že v naši vesnici si dopomůžou k nějakýmu zisku. Ten den povraždili skoro všechny ve vesnici. Na vlastní oči jsem viděl jak zabíjí mého otce. Byla to hrůza. Přežil jsem jenom já a sestra. Toho dne nás oba dva museli chránit bohové. Toho dne jsem se rozhodl, že za to co udělali je musí stihnout boží spravedlnost a já budu jejím nástrojem. Od té doby hledám, kde by mohli být a proto jsem se dostal až sem. Ale teď místo toho, abych je mohl hledat tady trčím v týhle kobce." Zakončím vyprávění zklamaně.