Andor.cz - Dračí doupě online

Mládě

Povzdechnu si na to jak odpovědělo mládě mě a poslouchám rozhovor těch dvou, ovšem, když se mládě utrhne na starého jezdce tak zavrčím. Svaluje na něj vinu, za to, že draci jsou na vymření.
Nikdo nevím co se stalo, nesvaluj vinu na ostatní. Nejsi jediný...kdo se od vylíhnutí musel spoléhat sám na sebe. Mimochodem těm nemrtvým je jedno kdo jsi...dokud dýcháš. Zabijí tě, když budou moci.
řeknu mu dost ostře. Pak se postavím mezi něj a starého jezdce.
Lidé za nic nemohou. Nikdo neví proč je nás tak málo. Možná by to věděli ti starší co přežili, ale to také není jisté.
promluvím ještě k mláděti.
I když velká (myslím, že Lenora je bílá) bílá také nevěděla ani rudý ne...ti byli jistě o mnoho starší než jsem já.
přemýšlím, tentokrát mimo rozhovor. Podívám se na oblohu a také můj pohled zabloudí směrem odkud chodili nemrtváci..jestli znovu přijdou...nevím jak to dopadne. Byli dva útoky, přičemž ten druhý byl silnější než ten první.

Ano, když jsem byla ještě ve vejci, slýchávala jsem jejich hlasy, hlas mojí matky a mého otce...ale s postupem času, jak jsem ve vejci rostla, už nebyl slyšet žádný hlas...jako by se po nich slehla zem. Vylíhla jsem se, ale byl to pro mě šok...byla jsem jen já a tmavá jeskyně...a v ní...mrtvá těla draků...nevím jak na tom byl ten mladý černý, když se vylíhl, ale myslím si, že docela podobně...jenže mohou za to opravdu lidé nebo ne? Zná někdo odpověď na tuhle otázku? Možná...

Na ten divný zvuk, co vydává Denní chodec s kožichem kolem úst jen zkroutím svůj obličej do jisté grimasy, která by se dala nazvat zamračením. Mlčky naslouchám jeho slovům a mračím se stále víc. Mrtví a přitom živí? Co? Říkám si a nehodlám zakrývat, že ve mě tato stvoření vzbudila nemalý zájem... už vůbec svou existencí, i když to byli očividně nepřátelé.
Ignoruji jeho otázku a spustí celkem podrážděně proud myšlenek. "Zavázali chránit životem? Očividně jste selhali. To já jsem se vylíhnul i žil v černotě a smrt. Společnost mi dělaly jen kosti a tma. Tak tak jsem se dokázal uživit, díky mnohonožným bezobratlým věcem, měkkým houbám a dalším, co žilo v temnotě, jako já... Zatím co tvůj rod rostl v dostatku a budoval mohutná obydlí z kamene." Odmlčel jsem se a napřímil se. Pohlížel jsem na něj, jako bych byl černě odění stín dávné křivdy, která se přišla připomenout a vzbudit v něm pocit viny. Konečně jsem měl někoho, na koho jsem mohl svést vše, co se mi stalo... Mohl jsem žít jinak... Možná i lépe. Ten Denní chodec zřejmně netušil, jaké je to se plazit ve špíně a žebrat Matku tmy i Otce světla o byť i drobné sousto. Ani ta dračice to nevěděla...

U královny - doma

Arwin

Musím to zvládnout sama. Nesmím upadnout. Nesmím! Je to tak strašně vyčerpávající,nemoci se o někoho opřít a alespoň s nějakou oporou dojít. Jenže to nejde. Shodila bych se. Vím, že tu je Arwin, kdyby se něco dělo, jistě mě zachytí a pomůže mi, ale dokud můžu jít, musím jít!

Díky bohu za to, že jsou stráže alespoň trochu duchaplní a přivolají mi mou komornou, která mi už pomoct může. Opřu se o ní, popravdě asi víc než bych chtěla, a vydám se za matkou. Hlavu mám téměř vymetenou, jen myslím na to, že už brzy si budu moct odpočinout. Odrážím tak dotěrné podvědomí, které si přeje složit se na zem a zůstat tady.

Najednou se ocitám v pohodlném křesle, je to jako by mě někdo hodil do peřin. Úplná změna proti tomu, co bylo do teď. Říkejte si co chcete, pořád jsem princezna. To už jsem ale cítila něčí ruce kolem krku, jemnou kůži tváře na té své a velmi dobře známí hlas. Ani nevím kam zmizela má hůl, někdo mi jí asi vypáčil z prstů, protože jinak by se matka s holí nejspíše nepěkně setkala.

Před mnou se skláněla překrásná elfí paní.



„ Jsem doma, matko. Jsem v pořádku, jen vyčerpaná. Dějí se hrozné věci.“

Vydechnu tiše. Ani nevím jak vypadám, ale asi dost bídně, když to připomíná. Pohled mi sklouzne na mé oblečení a pak zase na ní.

„ Měli jsme menší potyčku v lesích.“

Odpovím, možná trošku vyhýbavě. Pohlédnu na Arwina a unaveně se pousměju.

„ Matko, to je Arwin II. Král Trionský. Několikrát mi zachránil život. Mimo jiné i teď v lese, když nás napadl ten nekromancer. U nás na hranicích matko. Je to velmi zlé.“

Úsměv mi z tváře zmizel a já se jen unaveně podívala na matku. Měla jsem právo na to, být unavená. Nebo snad ne? Vyplácat takhle nehorázně magickou moc a ještě se nevyspat, to je prostě špatné.

fuck!


,,Lenoro! Hradbu kolem vesnice!!!"
Křiknu na ní a podívám se na druhou dračici.
,,Hlídej tady! Kdyby něco, Lenora zařve!""
Hodím tam hned zpátečku a běžím na pomoc.
Sundám ze zad luk a založím šíp. Umím střílet za běhu díky lovu a také díky jistým událostem, ale to tu nebudu rozebírat. Začnu pálit jeden šíp za druhým přímo doprostřed čel vlků a nebo do něčeho, co připomíná oční důlky

Arwin a Nalaya - Elfí město ku královně

Váš doprovod vás tedy opustil a opět se vrátil ke svým lesním povinnostem, které asi v této době nebudou zrovna dvakrát jednoduché, ale to vám nyní hlavou moc nevrtalo. Mířili jste do paláce. Nalaya tedy vedla, protože zde byla doma a Arwin kráčel po jejím boku. Bylo vidět, že kdyby jí přemáhala únava je zde, aby jí podepřel a pomohl, ale jinak pokud to nebude třeba nejspíše by takovým činem udělal ostudu a ukázal by princezninu slabost a uvědomuje si to, proto pokud možno nezasahuje.
Když Nalayu uvidí stráže u palácových dveří vpustí vás dovnitř a přivolají jednu z komorných, která kdysi o Nalayu pečovala, aby se o ní postarala a pomohla jí do trůního sálu za její matkou. Arwina si elfové moc nevšímají vnímají jej pouze, jako mlčenlivý doprovod v závěsu.
Když vejdete do trůního sálu stojí tam několik vyzbrojených strážných, kteří ihned princezně Nalaye pomohou do jednoho z přistavených pohodlných křesel a jedno nakonec nabídnou i Arwinovi, aby se neřeklo. Z trůnu se velmi rychle zvedla žena jejíž rysy napovídaly, že je matkou Nalay a rychlými kroky k ní došla a obejmula jí pevně kolem krku skloněná nad křeslem.
"Vrátila ses mé dítě. Díky Bohům. Ale jak to vypadáš?"
Dívá se na tebe starostlivě a chvíli vůbec nebere v potaz Arwina, než k němu slétne pohledem.
"A kdo tě vlastně doprovází dítko? Někoho mi připomíná."
Trošku se královna zamračí, což si můžou někteří vyložit, jinak, než je míněno.
(Vzhled královny nechám na doplnění Nalaye, aby vybrala příhodnou ikonu pro svou matku)

Araoth - Trpasličí cela

Trpaslík se poškrábe ve vousech a zamručí.
"Hmmmch pravda. I cos tudyk vlasňa hledal?"
Trošku se zamračí, protože mu asi nejde na rozum, co jsi mohl ve městě konkrétního hledat.
"Inu zajtra sa pozná, co je na těch strašidelnicách o odsouzení do dolu pravdy."
Zdá se, že má obavy, ale tak kdo by neměl, když jej čeká něco takového že.

Malari a Lirtiel - Myšlenková debata

Bílý rytíř vyslechne, co si povídáte a chvíli mlčí, než vám vybuchne v hlavě jeho srdečný smích.
"Musíš mne omluvit pane draku, nicméně tvé poznatky světa jsou nadmíru zajímavé. Každopádně..."
Jeho hlas ve vašich hlavách opět zvážní.
"Ti za řekou jsou zlí, protože jsou mrtví a přitom živí a chtějí živé ničit. Zneuctili ty, jež zemřeli a nedopřávají jejich duším pokoj. My živí takoví nejsem. A ty také ne protože jsi živý a to, že máš černou kůži neznamená, že k nim patříš. Jsi drak. Tvor, kterého se někteří z našich rodů zavázali chránit vlastním životem."
Objasní ti a na chvíli se odmlčí.
"Draci jsou rasa, která se zdála vyhynulá či zmizelá a jejich pozvolný návrat, který zaznamenáváme je pro nás dobrým znamením. Časem pochopíš. Máš jméno?"
Zakončí nakonec myšlenky.

Lenora, Salenie a Alasseon - Peklo ve vsi

Situace se stává nepřehlednou. Před Alem přistanou oba draci až některé stromy zapraští a padnou. Vidět to druid asi by moc rád, nebyl, ale les stejně umírá a kdo ví, kdo všechno s ním. Al s prodere mezi dračími těly, ale to už Lenora plivne před vás svůj led a vytvoří menší ledovou hradbu, která se táhne mezi stromy. Ostrá a nebezpečná. Za ní se stahují další a další pekelní vlci, nebo jak byste ty příšery nazvali.
"Tudy! Tudy! Děti, ženy a starci na vozy a žeňte koně kupředu! Ženy a muži, kteří umí zacházet se zbraní chopte se jí! připravte zátarasy ze všeho, co najdete! Všichni, kdož se vejdou do sedel, jako doprovod pro ostatní a jeďte pryč už!"
Křičí Irila a komanduje přítomné vesničany k obraně i úprku.
"Vytvořte linii! Semkněte se uzavřete průchody mezi domy. Luky do středu formace, meče a kopí před ně, držte ty štíty pořádně brzy je tu budeme mít!"
Komanduje ani vy to nemůžete přeslechnout. Pár vlků zkusilo prorazit bariérou ale skončilo s bolestným nářkem nabodnutých. Drží se v povzdálí a krouží okolo bariérové línie. Povozy s doprovodem už opustily vesnici, aby se stáhly na další bezpečné stanoviště.
A pak.....ozve se táhle vytí a v zápětí mu vlci za bariérou odpovídají tim svým. Uslyšíte dusod a když vám pohled padne na západní stranu vesnice zahlédnete další démonská těla vlků, jak se řítí k ní.
"Jsou tady! Druhá skupina nalevo! Oběhli nás!"
Křičí Irila a připravuje svůj luk. Vlci za ledem se rozběhnou směrem k východnímu okraji ledové bariéry, aby napadli ves z druhé strany. Chtějí vás sevřít do kleští a rozdrtit.

Pojmy Denních chodců

Lidé... Brnění... Meče a pochvy... Slunce... Nebe... Stany a domy... Ti na druhé straně... Pevnosti... Draka... Co je draka? Přemýšlím a snažím si vybrat, na co se zeptat první.

"Ti na druhé straně zlí? Proč zlí? Oni černí. Černá je dobrá. Já taky zlí, když černý? Proč oni ublížit chtějí? A proč lídé rádi vidí další draka?" Chvíli jsem se odmlčel a lehce se zamračil přemýšlení.
"Mě se nelibí názvy Denních chodců. Nic neříkají. Ohnivý kotouč na obloze je ohnivý kotouč na obloze... Slunce jen slunce."

Monolog mláděte

Pohodlně si lehnu a poslouchám monolog mláděte. Je zajímavé jak popisuje některé věci.
Ten si vážně umí vybrat dobu, kdy se tu objeví.
přemýšlím nad tím. Kouknu se do míst, kde se ukrývají hordy nemrtvých. Když drak konečně domluví.
Tak jo, je čas ti vysvětlit pár důležitých věci. Ti růžovokožci, ve skořápkách i bez nich jsou lidé. Ty lesklé skořápky jsou brnění. Pomáhají jim chránit jejich kůži před poraněním. Ty dlouhé lesklé věci, které mají v těch nelekslých věcech jsou meče a ty ukrývají do pochvy. Ten velký žlutý kotouč je slunce a to modré je nebe.
Dále, brlohy lidí se nazývají domy a někdy stany. Ti na druhé straně jsou zlí. Ublížili by ti, kdyby mohli. Proto se ukrýváme zde, a bráníme tuto pevnost.
Lidí se být nemusíš, tady ti nikdo nechce ublížit. Jsou rádi, že vidí dalšího živého draka...už nás moc...není.
moje poslední věta zněla dost smutně. Jistě moje pocity vycítí.
A ještě ohně na tyčích se nazývají pochodně. Pokud ještě něco budeš chtít vědět, klidně se ptej.
dodám ještě a zívnu si. Jsem docela ospalá, nejsem navyklá být vzhůru v noci.

Boj

Dost hlasitě zavrčím, když zaregistruju hrozbu v podobě těch blků. A bylo to i dosti slyšet. Al reaguje skoro okamžitě a stejně tak i já. Dál se do běhu a mohutnými skoky, při kterých se zaryju drápy do země pode mnou se to namířim k těm šelmám.
Ti dva se mi postaví do cesty, ale tak nějak se je pokusím oběhnout. Pak ale zastavím, otevřu tlamu a místo ohně z ní však vyjde spíše něco, co by se dalo přirovnat naoko vypadající sněhové vichřici, která jakmile dopadla na zem, začala tvořit jako ledovou bariéru s jako dýka ostrými ledovými hroty.
"To by nám mělo získat nějaký čas a trochu výhody." řeknu nakonec.

Dračí pozadí



Jsem přesvědčen, že se s nimi střetnu když...
,,já se těch stvůr nebojím!!!! Ochráním svou zem a ochráním své lidi i za cenu svého života... Budeme bojovat společně!"
Křiknu a vyhnu se dračímu zadku a pustím se do útoku. sem sběhlý v útocích, protože to mě otec naučil velmi dobře.

Útok

Tupě stojím a při handrkování Lenory s Alem se snažím být neviditelná. Al je plně rozhodnutý, že vzlétne, když se ozve vytí, při kterém tuhne krev v žilách. Ztuhnu a hlavou se mi začnou honit tisíce myšlenek na onu chvíli, kdy mě napadli ti vlci.
Než se stihneme vzpamatovat, tak se Al rozeběhne se zbraněmi v rukou naproti vlkům. Vzpamatuji se jako první a ihned se jediným máchnutím křídel vznesu do vzduchu. Pár máchnutími křídel se dostanu nad Ala a střemhlav se snesu mezi něj a vlky, svým "pozadím" mu zatarasím cestu. Zařvu na vlky tak zuřivě, že mě to až samotnou překvapí.
Pak zařvu přes rameno na Ala: ,,Blázne, chceš se nechat zabít?!"