Hořící Trnín

Pomáhám, jak je jen v mých silách, když nakládáme vůz. Ta pomoc spíše spočívá v tom, že držím koně, aby se příliš neplašili a nenapadlo je vyběhnout svévolně do tmy.
,,Jistě." přikývnu, nekomentujíc fakt, že takovou větu obvykle říká někdo, kdo má v úmyslu vykonat něco hloupého. Z pohledu běžných lidí možná statečného a obětavého, nic méně hloupého. Upozorňovat na něco takového, na to teď není čas ani vhodný prostor.
Když vidím, že se jezdci už dostali do vesnice, dojde mi, že tak ujdeme snad zásahu šípů. Střílet do míst, kde jsou jejich vlastní lidé nebývá zrovna moudrým rozhodnutím, takže v tomto směru snad můžeme být klidní. Z tohoto omylu jsem vyveden o pár vteřin později, když se farmář zapotácí ve vratech a taktak, že se vůbec odbelhá stranou, aby vůz mohl projet.

Jakoby koně čekali právě na ten jednoduchý pokyn, vystřelili dopředu bez nějakého zaváhání, že za sebou táhnout naložený vůz. Adrenalin a instinkt zachránit vlastní houně je nyní jejich hlavní pohybovou silou. Jen nevím, co s farmářem, ale zastavovat nemohu a i tak mám problémy ukočírovat koně jednoruč.
,,Zůstaňte s hlavami dole!" křiknu na ostatní na voze. Není potřeba vystavovat více volných cílů, než je nezbytně nutné. A budu doufat, že koně znají místní cesty a zvládnout jet i ve tmě, která nás snad pohltí a poskytne toliko potřebný úkryt před zraky plenitelů. Farmářův osud je zpečetěný a i kdybychom ho dostali do vozu, jeho šance na přežití by nebyly příliš vysoké.

Neya


Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem za ní šel... Na druhou stranu... Asi by bylo lepší, kdyby mě zabila...
,,Jestli ti to udělá radost, tak můžeme jít za rádcem aby se princezna a vůdkyně stala z tebe... Očividně už jen moje existence ti vadí, tak proč bych se teď neměl sebrat a zase nezmizet. Bylo by to mnohem snazší!!!"
Dívám se na ní a vře mi krev.
,,Stejně jako já nevím co jsi dělala ty, tak ty nemáš ani tušení co jsem dělal já, takže si vyprošuji tyhle řeči o tom, že jsem utekl od svých povinností! Zvládla bys to líp? Fajn, tak se ukaž, když mě tu chceš moralizovat... Věř mi jednu věc... Asi jsem měl jiné starosti, když jsem na tebe zapomněl... To se prostě stává. Zapomněl jsem víc věcí... A očividně moje největší chyba byla, když sem se sem vrátil... Protože jak je vidět, tak tu o mě nikdo nestojí..."
Otočím se a odejdu, nemám jí co víc říct... Ona neví, co jsem dělal. Nikdo neví co jsem dělal a co se mi na cestě stalo, nebo co se dělo... A rozhodně mi tu nebude říkat, co jsem měl udělat líp. Vždy jde všechno udělat líp...
Rozeběhnu se do hradu, kde by už měli být připravení poslové... Nechám si zavolat ještě další, aby se vydali za hranice, do krajů, která jsem mapoval. Nepadla žádná rozhodnutí o spojenectví. Ale... Vzhledem k tomu, že mohou být klidně další, tak by se zapojit měli. Když doběhnu do hradu, tak si sednu za stůl a následně napíšu dopisy našim dávným spojencům. Doufám, že mám připravený výčet, o některých spojenectví vím, ale o některých nemám ani tušení. Jak říkal otec je lepší mít nějaké eso v rukávu... Jistě, on měl draka... A já mám jeho lid...

Trnín
Zumishi

Střecha chytala více a více a koně se nervózně ošívali. Naštěstí jste však už upevnili postroje a připravili vůz k odjezdu. Majka i její matka vylezly na korbu vozu a a naházely tam to něco málo, co sebou měly, nebo se zde zdálo užitečné. To, že na samotném vozu byly nějaké bedny a jiné harampádí bylo už vedlejší.
"Připraveni? Fajn otevřu vám vrata a naskočím, až budete projíždět. Až se děje cokoli nezastavujte vůz! Žeňte koně až do města! Do toho chlapče!"
Křikl farmář a se zafuněním otevřel dveře stodoly, abys mohl pobídnout koně a vyrazit kupředu. Jezdci se míhali mezitím kolem a drancovali ves. Majka i její matka se skrčily na voze, aby nebyly tak snadný cíl.
Koně se na pobídnutí daly do zběsilého běhu, kouř je plašil a hluk také. Sdílely s vámi touhu být odtud, co nejdříve pryč. Slyšel jsi svištět šípy a křičet lidi. Ve chvíli, kdy farmář otevřel vrata dostatečně zapotácel se a opřel o zárubeň dveří. Viděl jsi, jak mu ze zad trčí dva šípy.
"Ughh.....jeďte!"
Vybízel vás, u když jsi vyjížděl ven ze stodoly věděl jsi, že farmář nebude mít dost sil, aby se dostal na vůz, který ho bude míjet.

Trnín - útěk

Pospíchám za farmářem směrem ke stodole, ve které by se měli, dle něj, nacházet koně. Bude to lepší, než putovat pěšky, ačkoliv ani na koních nebudeme moci v noční temnotě jet nějak rychle. Což, jak si ke svojí vlastní nelibosti uvědomím, kvituji. Rychlou jízdu na koni pouze s jednou zdravou rukou bych mohl odnést pádem z koně či vozu. A dostat se z toho všeho, abych skončil s hlavou rozmačkanou kopyty, to by bylo už jenom směšné.
Zatímco Majčin otec zamíří shánět svého souseda, pomáhám s přípravou koně a vozu, jak je jen v mých silách. Není teď čas trpět nějakou sebelítostí, že je moje hybnost omezená. Pořád můžu chodit a používat jednu ruku a tak se snažím podávat, přidržovat a upevňovat postroje tak rychle, jak je mi dovoleno.
,,Nejsem sice vozka, ale zvládnu to."
Přitakám farmáři na jeho dotaz, ohledně ovládání vozu. Vadí mi, že není poznat, o koho se jedná a nájezdníci nejsou nijak označení. To je.....dost nebezpečné pro všechny. Ale to už je otázka pro osoby, které rozumí válčení, taktikám a politice.
Když přichystáme vůz k odjezdu, vyčkám, až dá Janek pokyn k odjezdu a s lehkou pobídkou zamířím s vozem určeným směrem. Doufám, že aspoň v okolí se kůň na cestě dokáže vyznat sám a nebude potřeba jej moc koordinovat.

Zvláštní pocit

Byl jsem Nalaye nablízku. Kdyby jí zradily nohy podepřel bych jí čumákem, nebo tlapou. Starost o padlého válečníka jsem nechal na elfech. Můj úkol bylo dohlédnout na mou maličkou.
"To není tebou. Ale tím, co tě poznamenalo a taky tímto místem. Příroda slábne. Cítím to. Nákaza jí sžírá. Proto jsou místa, kde se nám nedaří udržet spojení."
Promluvil jsem do její mysli konejšivě.
"Promiň maličká...."
Sklopil jsme omluvně hlavu. Měla pravdu, ohrozil jsem její život tím, že jsem se vzdálil a to nebylo moudré. Nebylo mne to hodno. Zahlédl jsme jen přikývnutí elfů, když se Nalaya rozhodla vrátit. Kráčel jsem vedle ní a jejího koně. Kůň se stále ošíval. Nedivil jsem se mu, mě se taky sbíhaly na něj sliny, ale vydržel jsem to.....zatím.
"Našel. Cítil jsem závan magie....divné. Jiné magie, než ta, kterou vládneš, nebo ta kterou používali ty chcíplotiny. Tohle bylo jiné. A myslel jsem, že jsem cítil tvého lidského krále a tvou matku. Když jsem tam ale doletěl, nikdo nikde nebyl a já se na chvíli ztratil v temnotě. Bylo to....divné..."
Zabručel jsem zamyšleně. Hlavu jsem měl nebezpečně blízko koně, ale spíše kvůli Nalaye aby nespadla z koně, než kvůli tomu, abych sežral koně.
"Ale kdybych ho sežral, mohl bych jí vést na zádech."
Zauvažoval jsem na krátký moment i o této "dvojité" výhře, ale nakonec jsem myšlenku zaplašil s tím, že to by se asi nikomu z přítomných včetně mé malé Nalayy nelíbilo.

Kovářka Neya
Alasseon

Když zazněl tvůj hlas kladivo se zazvoněním prorazilo zboku helmici na panákovi a zabořilo se do slámy a dřeva. Neya po tobě vrhl soptící pohled. Násadu kladiva nepustila a vytrhla ho ze panáka.
"Konečně špetka sebereflexe, nebo jen plané řeči a sypání si popele na hlavu?"
Její pohled byl přísný a ostrý, skoro aby měl jeden strach, že se o něj řízne, když se pohne. Možná vypadala i na okamžik snad klidnější, než před chvílí, kdy deformovala panáka, pod kterým si nejspíše představovala tebe. Pak jsi ale vypustil z pusy další osudné věty.
"Nevykašlal?! Zapomněl?!"
Rozkřikla se zostra a třískla kladivem o kovadlinu až odlétly jiskry a tys málem nadskočil. Zazvonění kovu o kov se ti ještě chvíli rozléhalo v uších.
"Zapomněl! Tak ty sis zapomněl a já a tvůj lid jsme ti byli kdo ví, jak dlouho u prdele! Hlavně, že ses mohl toulat kdo ví kde!"
Pohrozila ti kladivem. Jsi si docela jistej, že kdyby to kladivo neměla tak ráda, nejspíše by ho po tobě mrskla a dost možná by se i trefila.
"A cos tam tak důležitého dělal princátko co?! Kde se náš velectěný stávající král celou tu dobu schovával hmm?!"
Vrčela na tebe, jako lítý vlk a gestikulovala nebezpečně kladivem.
"Když tě království potřebovalo nebyl jsi tu! Když tě lid potřeboval nebyl jsi tu! Když jsem ztratila rodinu a potřebovala přítele NEBYL JSI TU!"
S každou výtkou opět zazvonilo kladivo o kovadlinu, jak Neya upouštěla páru.
"A pak si tu jen tak nakráčíš, děláš že mě neznáš a myslíš si, že ti padnu zbožně k nohám?! Ty jeden rorrholeurro!
Poslední slovo jsi ani nezachytil, co vlastně mělo znamenat, zdálo se, že se jedná o jiný jazyk. Možná nějaký trpasličí dialekt, nebo tak něco.
"A největší chutí bych tě tu umlátila do bezvědomí a pak probrala ranou kladivem do koulí! Naneštěstí okolo teď nepanuje atmosféra, která by si mohla dovolit ztratit našeho rádoby krále exilanta."
Zamračila se a odtrhla od tebe pohled směrem k panákovi.
"Rodinu mi už nevrátíš. Přišel jsi pozdě VÝSOSTI, roky pozdě. Doba, kdy jsem tě potřebovala dávno minula."
Na slovo výsosti dala zvláštní sarkastický důraz. Pak se od tebe odvrátila a položila kladivo na kovadlinu.
"Jdi pryč, musím se připravovat na boj."
Odtušila aniž by se k tobě zpátky obrátila.

Okolí hlavního města

Oči jsem k rozzářenému lesku na obloze zvedla jen krátce, než jsem znovu vyčerpaně rezignovaně sklonila hlavu. Dokud se k mě neotřel po svém majestátním přistání, nějak jsem… nemohla reagovat.
Proč jsem … tak slabá… že neudržím naše spojení…
Třásly se mi ruce, jak jsem je zvedla, abych jemně objala Laeronův nos. Pak jsem ho ale pustila. Celé tělo mi svíraly pochybnosti o mě samotné. To, co se děje… nemám šanci zvládnout a ještě jsem do toho zatáhla draka, vejce a Arwina… Kde jen je mu konec…
Srdce se mi sevřelo strachem. Matka i Arwin jsou nezvěstní…
Už nikdy se od mě nevzdaluj, Laerone. Ne takhle bez rozmyšlení…
„ Vrátíme se… Tady už nic důležitého není. Jen jsme ztratili čas.“
Zapřela jsem se o hůl a postavila jsem se na své vyčerpané nohy. Jsem… neuvěřitelně unavená…
Přesto jsem nepožádala o pomoc. Musím se udržet přes všechno co se děje. Musím.
Nenašel si nic, co tě zaujalo?
Dobelhala jsem se ke koni a z posledních sil jsem se vytáhla do sedla. Nebylo to zrovna moc.. příjemné, ale domů se dopravit musím.

Neměl jsem jít raději spát?


Zabralo mi to docela dlouhou dobu, než jsem uslyšel velmi děsivé zvuky a pak zahlédl toho malého démona, jak se vzteká... Přejel mi mráz po zádech... Takovou razanci v ranách jsem snad neviděl a to její tělo... Málem se mi zastavil dech... Ale pak se mé srdce zase chytne, protože...
Neřekla právě teď že mi ty koule měla...
Trošku se zamračím...
Takže ona chce ze svého nastávajícího udělat eunucha? Zbláznila se?
Zamrkám. Nevychladla, ale kdyby si mě všimla, jak tu stojím a sleduji jí, tak mě zabije... Proto jí musím překvapit, ale vím co dokáže, takže už si mohu dávat pozor, a kladivem se rozhodně přetáhnout nenechám...
Zhluboka se nadechnu.
,,Rozhodně si nemyslím, že jsem lepší jak ty... Po pravdě právě teď se cítím jako ten nejhorší a nejneschopnější elf, v celé této zemi."
S tímto vyjdu a rozejdu se k ní. Držím si větší odstup, ale vím, že mě to nezachrání.
,,Nevykašlal jsem se na tebe... Jen jsem na tebe bohužel zapomněl... Nadávej mi, mlať mě... Třeba mě zabij jestli ti to udělá radost..."
Dívám se na ní, a je mi to všechno fakt líto...
,,Nebo mi zkus dát šanci to napravit..."
Kdyby na mě zaútočila, nebudu se bránit, ale pokud mi půjde po koulích, tak to se bránit rozhodně budu. je mi jedno jestli mi ublíží co se obličeje a těla týká. (ale koule si urazit fakt nenechám, takže ty budu bránit)...

Jasný denní svit

"Jsem tady maličká."
Zadunělo ti v hlavě konejšivě a pak jsi uslyšela uširvoucí bestiální vítězný ryt. Ne stína, ale dračí. Zahlédla jsi na obloze mezi korunami stromů jasný zlatý stín, který o chvíli později majestátně přistál na zemi.
Roztáhl jsem křídla do stran a znovu děsuplně zařval. Přelétl jsem nepřívětivým pohledem okolí jen, abych zjistil, že ten zbabělec je pryč a zůstala tu jen má Nalaya a její elfové. Trochu jsem se uklidnil a sklonil hlavu ke své maličké dolů.
Chvíli jsem byl ztracen ve tmách omlouvám se."
Ucítila jsi, jak jsem se o tebe otřel čumákem. Elfové ještě vstřebávali můj impozantní nástup. Asi nebylo proč se jim divit. A já sám jsem byl zmaten nebyl jsem si vlastně přesně jist, co se se mnou před chvíli stalo. Vím jen, že byla najednou všude tma a já byl zmatený, vše jsem měl, jako v mlze. Bylo to divné. Nepříjemné a na chvíli jsme nemohl cítit Nalayu, což bylo ještě horší.

Královská porada
Alasseon

Inu nutno říci, že ti to zabralo skoro další více než dvě hodiny bloudění a hledání po městě, než jsi se dostala k jedné docela zapadlé budově, která se ukázala býti malou kovárnou, ze které se ozýval....inu docela kurevský rachot. Už když ses blížil ti vstávaly chloupky na zátylku.
"Zatracený namyšlený princátko!....Co si o sobě ten sráč myslí!"
Nadával tobě již známý dívčí hlas a při tom se ozvaly zvonivé rány. Když ses trošku ve skrytu přiblížil, spatřil jsi jak v lehkých kalhotách a tunice celá zbrocená potem stojí tvá nemesis ve své kovárně, kde výheň jen mírně doutná a uprostřed své pracovny má postaveného oplechovaného cvičného panáka do kterého mlátila pravidelně kladivem hlava nehlava. Tu přibyde promáčklině na helmě, támmhle to schytá hrudní plát, tohle by šlo pro změnu do rozkroku.
"Spratek! Fakan! Ani si na mě nepamatuje! Měla jsem mu ty koule urazit!"
Několik tvrdých ran do helmy, která by už asi nic stejně neochránila.
"Gráááárch! Myslíš si, že jsi lepší, než já ty zbabělý zabedněný tupče?!"
Rozčilovala se na figurínu a naložila jí pár dalších ran kladivem. Brnění, které panák předtím měl, už asi nikdo neopraví. A jak se zdá děvče ještě stále nevychladlo. K tvému štěstí to vypadá, že si tě zatím nevšimla.
"Vykašlal ses na mě a nechal mě tu! Zmetku! Zmetku! Zmetku!"
Zvonění kladiva o kov se rozléhalo všude kolem. Byla opravdu děsivá.

Trnín
Zumishi

"Tedy musíme do Trionu. Je to zhruba den nebo dva cesty koňmo."
Odvětil farmář. Mezitím jste se už dostávali k stodole a domku, který dle všeho patřil Rezkům.
"Rychle všichni do stodoly musíme nachystat koně a povoz. Já zkusím najít starýho Tondu."
Pootevřel dveře stodoly, kde neklidně podupávali koně ve stáních a byl tam skrytý vůz.
"Tondo kde jsi musíme vypadnout!"
Slyšeli jste zvenku volat farmáře. Pak se ozvalo vrznutí dveří, taky jste slyšeli nějaký svistot a o chvíli později vpadl dovnitř farmář, který byl ještě teď bledý.
"Tonda je mrtvej schytal to na prahu šípem od těch šmejdů do oka. Musíme vypadnout."
Sám se jal pomoci chystat koně. Naštěstí to vypadalo, že stodola je snad oboustranně průjezdná. Koně tu byli ale jen dva. Vůz by měli bez potíží utáhnout, ale kdo ví, jak daleko se odsud dostanete.
"Umíš řídit vůz chlapče?"
Otázal se tě farmář, když vyváděl prvního koně, zatímco Majka nesla postroje a jeho žena chystala připojení vozu samotného. Venku se hluk stupňoval a shora začínalo prosvítat světlo a začínal se šířit kouř. Nejspíše někdo stodolu zapálil a ty stále neměl ani ponětí o koho se jedná. Jak jsi předpokládal, když jste byli venku korouhve nebyly rozeznat. Vlastně sis ani nevšiml, že by nějaké měli.