Andor.cz - Dračí doupě online

Vesnice



ano přemýšlím, jak dál, ale oni přišli sem.
,,Sakra!"
Zavrčím, jak vzteklý pes a vyndám si své zbraně.
,,Když jsem chtěl jít já, oni přišli ke mě..."
Dodám a otočím se na draky.
,,Tak asi nikam neletíme."
Pronesu a klusem se vydávám vstříc šelmám po cestě jen vykřiknu.
,,Lučištníci a bojovníci, které můžete postrádat při evakuaci vesnice za mnou!"
Zhluboka dýchám a připravuji se na střet. Já svou zemi nedám. Nevzdám se a neuteču. to by bylo proti zásadám mého otce a proti mému učení. Boj... ukázat že se nebojím i když se mi chvilkama třesou kolena a nejraději bych utekl, ale nejde to. Musím ochránit to, co mi tu otec zanechal.
Musím... Za každou cenu.

Překvapivé poznatky

Když jsem uviděl reakce Denních chodců, zarazil jsem se v myšlenkách na únik. Jejich tváře měly divný... patvar. Koutky rtů byly výrazně zvedlé a oni Denní chodci mluvili divným tónem. Ten výraz z jejich tváří se mi nelíbil. Vše vykazovalo to, že mi ublížit nechtějí, ale z nepochopitelného důvodu. Vypadali jako já, když jsem naše polomrtvou samičku divokého kance, kolem které se zbýhalo jejich šest potomků.
Snadná kořist. Mládé je nejlepší. Oblízl jsem se v duchu a poděsil jsem se tím. Co když jsou takoví, proto že jsem nyní já ta snadná a dobrá kořist. Proč tedy nezaútočí? Tihle dvounozí Denní chodci jsou divní. Asi jakási hříčka Černé matky tmy, či Zářivého otce světla. Uvažoval jsem, když se mnou najednou zachvátil vzláštní pocit. Cítil jsem zase to... Něco. Ten dotyk, jako tenkrát v oblacích. Teď to bylo ale intenzivní. Nevěděl jsem co mám dělat. Co po mě chtějí... Je to nějaký jejich druh odvedení pozornosti kořisti? Asi jsou velice vynalézaví.

Pak se v mé mysli ozval starý hlas podobný tomu, kterým mluvil ten Denní chodec s bílou kožešinou kolem úst. Z pro mě nepochopitelných důvodů jsem mu ale nyní rozumněl. Věděl jsem, že teď právě chc, abych jim o sobě zdělil vše. A navíc mě nechce jakkoliv proti sobě popudit. Proč to chtějí vědět? Ptal jsem se sám sebe a snažl si urovnat myšlenky, abych mohl adekvátně odpovědět. Ještě nikdy jsem si s nikým nepovídal...
"Tma... Kámen... Jeden... Samota... Bílé kosti... Hlad..." Při slovu "hlad" jsem is vlastně vpomněl, že mám hlad vlastně i teď. Ale myšlenky na jídlo jsem nyní odsunul a plně se soustředil na rozhovor.

"Dlouhou jen černá tma a hlad... Ale pak světlo. Zářící Ohnivý kotouč na obloze, Zářivý otec světla na modré oponě pohladil šupiny. Teplo... Chlad byl pryč. Ale světlo moc ostré. Bolý mě oči." Odmlčel jsem se a zapřemýšlel. Začíná mi to opravdu jít. Musím se pochválit.
"Denní chodci. Ti co chodí ve světle Otce a v tmě Matky leží. Hlad je pryč. Pro teď, ale vždy se vrátí. Hledal jsem, jak ho zahnat. Letěl jsem vysoko, vysoko až skoro na dotek Zářícího Ohnivého kola. Já uviděl jsem blištit se něco. Já jsem klesl. Chtěl jsem si prohlédnou. Skřeky z druhé strany. Strach a divný pach... Radši se obrátit na lesklé. Spousta dvounohých Denních chodců. Někteří odpočívat, jiní chodit. Hlídat. Oni jsou chytří. Střežit spánek svých bratrů před hladovými. Denní chodci jsou i Noční strážci. Mají skořápky z toho blištivého. Oni velice zajímavý. Každý jiný. Jiné oči, jiná srst na hlavě... Já si je chtěl prohlédnout. On mají zajímavé brlohy, divné malé jeskyně, které mají uvnitř tmu. Denní chodci nemůžou spát bez tmy. Malá křehká jeskyně. Ale i další zajímavé věci. Ohně na tyči. Spoustu ohňů na tyčích. A co víc. Denní chodec, co vydává cinkaví zvuk, když se rychle dotýká rozžhavené věci paličkou. Spoustu malých plamíků, jisker. Ohnivý Denní chodec... Moc zajímavé! Denní chodci, co mají dvě nohy mají rádi oheň. Ale Ohnivý Denní chodec není jen na oheň. On vyrábí lesklé skořápky a Dlouhé lesklá věci, co patří do Dlouhé nelesklé věci." Nachl jsem se Denními chodci a nekontrolovatelně jsem se rozpovídal.

Ve vězení

"No co už, odsud asi opravdu nic nevymyslíme." odfrknu si zklamaně. "Beztak je tohle město zatím spíš prokletí, aspoň nás ten zítřek posune někam pryč odsud. Co jsem hledal jsem tady beztak nenašel. Ať si tady ten lordík dělá dál co chce. Oni mu to bohové jednou všechno sečtou a spravedlivý trest ho jistě nemine."

Jenom doufám, že si pro nás přijdou brzo. Radši to mít rychle za sebou než tady trčet zavřenej a čekat, kdy se tady z toho konečně zblázním...

Konečně znovu doma

Neměla jsem dost sil na to hádat se s velitelem o tom, kdo jaké tady má zásluhy a postavení. Je mi jasné, že Arwinem prostě pohrdá a vlastně ho i chápu, i když tuhle nevraživost by měl raději přesunout jiným směrem než tím, který nám může pomoct.

" Děkuji vám veliteli za váš doprovod. Jsme vám velice vděčni."

Promluvila jsem rozchvělá únavou. Když mě muž, který mě celou dobu podpíral postavil na vlastní nohy, měla jsem co dělat abych znovu neupadla. Opírala jsem se o svou hůl, které se to až tak moc nelíbilo, ale protestovat nemohla, leda by se zlomila.

" Chápu. Nebojte, ve městě ho nespustím z očí..."

Pokusila jsem se o unavený vtip a následně jsem se pokusila narovnat. Ne že by mi tyhle dvě činnosti šli, ale musím to nějak zvládnout. Jsem tak strašně unavená...

Šeptajících si nevšímám, nemám sílu ještě vnímat je. Ne. teď se musím pokusit dostat do paláce po svých a dojít až za svou matkou, abych zjistila co se děje. Možná pak bude čas na odpočinek, alespoň krátký.

Arwin a Nalaya - Elfí město

Velitel elfů pohlédne na Arwina jen úkosmo a to dost nepřátelsky. Zdá se, že ti dva si prostě jen tak nějak extra nesednou. Nicméně druhá stránka věci je, že mezi stromy spatříte krásné hradby a bránu vašeho domova. Elfího města. Tedy domova všech kromě Arwina. Kdo ví, jak dlouho to již je od doby, co naposledy vstoupil do tohoto města člověk.
"Jsme doma princezno. Vaše matka Vás ráda uvidí."
Promluví vlídně velitel elfů a se svou eskortou vás provede branou, kde stojí dva elfí strážci s dlouhými elfskými kopími.
Jakmile se ocitnete v ulicích města je to tu krásné, tak jako si to Nalaya pamatuje. Příroda se tu prolíná s architekturou a místní elfové si vás s údivem prohlížejí a šeptají si. Nejspíše o Nalaynině návratu a jejím doprovodu.
"Prosím pokračujte do paláce princezno a svůj.....doprovod vezměte sebou, aby se nikde po městě necoural. Od Vašeho odchodu se nařízení trošku zpřísnila a my se musíme vrátit na hlídku v lese."
Ukloní se jí velitel jednotky a obrací se se svými muži zpátky k bráně a odcházejí.

Lirtiel a Malari - Pevnost Trionu

Oba přistanete na nádvoří pevnosti, kde vás sleduje starý jezdec a velitel pevnosti Hilbur.
"Tak to je tedy náš původce celého rozruchu."
Usměje se a mluví vlídně. Také jeho hlas zní šťastně. Zdá se, že mají lidé z draků radost, což je pro Lirtiela nový poznatek.
"Vypadá zmateně, nejspíše byl dlouho mimo civilizaci......přejdeme na komunikaci myšlenkami. Spojím naše mysli, proto prosím nebraňte se, abychom mohli komunikovat. Nejsem si jist zdali náš černý přítel umí obecnou řeč."
Po chvilce oba ucítíe mysl ostatních dvou, jak je Hilbur propojí.
"Nyní prosím pověz svůj příběh."
Ozve se vám v myslích uctivě jeho myšlenkový hlas. Je švak jasné že mluví na Lirtiela.

Lenora, Alasseon a Salenie - Záchrana království

Hezky se vybavujete zatímco elfka organizuje obranu vesnice a připravuje všechny bojeschopné do zbraně. Už už se chystáte vzlétnout tedy minimálně Al to má v plánu, když uslyšíte něco z čeho tuhne krev v žilách.
"Aúúúúúúúúúú!"
Dlouhé a táhlé vytí se rozléhá lesem. Salenie vyvstane nepříjemná vzpomínka na ony podivné nemrtvé vlky, kteří budili hrůzu už jen svou velikosti. Hned na to slyšíte několik výkřiků a vidíte, jak jako o život běží několik elfů lesem v dlouhých skocích směrem k vesnici.
"Předvoj!"
Křičí jeden za běhu a o kus dál za nimi se vynořují oni vlci, kteří běží za nimi a vnímají je, jako svou kořist.

Denní chodci! Všude Denní chodci!

Nevypadalo to, že bych je vyděsil, ani zastrašil. Proto jsem se raději rozhodl složit křídla těsně k tělu a skrčit se, jako bych se připravoval ke skoku a k úniku.
Bylo jich všude kolem mě tolik... Pobíhali kolem mě a dívali se na mě. Viděli mě. A pak i ten Drak barvy mladého listí... nebyl o moc větší, než já, ale přesto jsem cítil, že je mnohem straší, než já. Opatrně se ke mě přiblíží a já potichu vrčím a rozhoduji se, co vlastně dělat. Nakonec jsem ale jen nehybně stál a zarýval drápy do kamene. Dýchal jsem zrychleně, což bylo přes vyhublý hrudník jasně zřetelné a když se mě Drak dotkl, dech se mi ještě víc zrychlil a já ucukl. Pak se mi ale vybavila ona slova, jež mi zaznívala v mysli. Zavřel jsem oči a přestal vrčet. Opatrně jsem se napřímil a dech se začal vracet do normálu... srdce jsem ale stále cítil bušit snad až v krku a cítil jsem velkou nervozitu z dění kolem. Chtěl jsem se zase schovat do noci. Do objetí Matky Černých bratrů. Do objetí té, jež schovává a chrání před pálivým zrakem Hořícího kotouče na obloze.
Potichu jsem zakňučel...

Znovu si tak trochu odfrknu, ale spíše jemu přímo do tváře.
"Nezapírám..." odvětím.
"...ale kdo by se chtěl na zádech vláčet s uřvaným dítětem, kterému ještě teklo mlíko po bradě a při každém škobrtnutí pak brečel pod máminou sukní?" poznamenám a tak trochu mu znovu zafrkám do tváře, jenže tentokrát mu na ní ulplí i malá sprška mých slin.
Trochu se přitom i hrdelně zasměji.

Minulost a Lenora.


Lenoře se moje vyprávění nelíbí... Vůbec nechápu proč, byly to nejkrásnější roky... I když... Když vypustí dým, tak se na ní zadívám a nesouhlasně pokynu hlavou.
,,Nezapřeš, že se to nestalo. A abys věděla, já si to docela užíval."
Pak ale pronese něco o ztrapňování.
,,Neztrapňuji oba, ale pouze sebe."
Když mě olízne, lehce se zašklebím. Znám jí a vím, že jí ta uraženost nevydrží dlouho. Vlasně ani ne pět minut to mám vyzkoušené.

Když zpochybní moje slova, trochu, vlastně dosti uraženě si odfrknu a s mých nozder odejde trochu více bílého hustého dýmu, který připomínal spíše mlhu, než typický kouř.
Pak ale on začne vyprávět o minulosti... zadívám se raději do mraků nad námi.
Byl bys na něj hrdý...
Když se moje emoce uvnitř trochu ustálí, sehnu se zpátky dolů k němu. Strčím do něj lehce čumákem a tlumeně zasyčím, ukážu přitom i nepatrně zuby.
"Ztrapňuješ nás tu oba." pronesu přitom dosti dotčeným tónem.
Jenže ten mi nevydrží dlouho a tak jeho tvář nakonec olíznu svým jazykem.

Rozhodnutí

Alasseon se mi snaží dodat odvahu a vypráví mi, jak se učil létat s Lenorou a jak jim trvalo než si na sebe zvykli. Zhluboka se nadechnu, otevřu oči a rozhlédnu se okolo sebe. Vidím urychlenou evakuaci vesničanů a přípravy k obraně.
Pohlédnu na majestátní Lenoru apak se zadívám na Alasseona...vidím mladého elfského krále nesoucího obrovské břemeno.
Lehnu si a umožním mu přístup k mému hřbetu. ,,Pomohu ti, jak jen budu moci, králi.''