Andor.cz - Dračí doupě online

Vesnice


,,Někdo je kontroluje říkáš?"
Zadívám se na Lenoru a kývnu jí.
,,Budeš schopna letu?"
Pak se ohlédnu na druhého draka.
,,Můžeme mít výhodu. Díky době a dalšímu drakovi, který je tu s námi, pokud přijdeme na to, kdo je ovládá, boj pak bude mnohem lepší, když budeme vědět na koho se hlavně zaměřit."

Vesnice

Mnohem lepší...
Být ve své přirozené podobě bylo mnohem pohodlnější i když jsem si už dost zvykla vlastně na oboje. Pomalu jsem došla k Alovi, pečlivě poslouchajíc, co on, druid i ostatní říkali.
Mé tělo je majestátní leč elegantní. Bílé šupiny, jako je lehce třpytili, jakoby byly pokryty nepatrnou vrstvou ledu. Nejprve jsem si blanitá křídla protáhla a pak je pečlivě složila a srovnala podél svého úzkého těla. Ala pak jenom lehce šťouchnu špičkou čumáku do ramene, jenom aby věděl o mé přítomnosti.
"Já už s nimi bojovala..." řeknu pak.
"Nejsou to jen hloupá chodící těla. Někdo uvnitř té tlupy, je vždy kontroluje. Pokud se nám podaří vždy toho dotyčného nějak zničit, ona armáda je potom už neschopná čehokoliv."

Chaos

Ten chaos, dokáže uklidnit až starý jezdec. Muži odpoví, že nevědí, že to může být vetřelec. Začnu si prohlížet tábor a hledat případného nemrtvého, ovšem pochybuji o tom, že by byl nemrtvý tak chytrej aby šel špehovat, ale kdo ví?
Při jezdcových dalších slovech strnu. V mém srdci se znovu rozhořel plamen naděje...pomyšlení na to, že se objevil další drak mě dělá šťastnou.
Ihned zapomenu na mrzutost, způsobenou brzkým probuzením.
Vyletím na noční oblohu a z mého hrdla se vydere, pro lidské uši řev, ovšem pro draka jsou to slova, kterým rozumí jen drak..
Vrať se na zem, oni ti neublíží, nedovolím jim to!
zní má "slova". Doufám, že se drak vrátí a budu si ho moci prohlédnout na světle, přeci jen, já nejsem tak dobře uzpůsobená nočnímu životu, takže v té tmě ho zas tolik nevidím, spíše se snažím zahlédnout siluetu.

Doma v lesích

A Arwin pro jistotu ani nereagoval. Vlastně mi ani nepomohl. Možná měl strach, aby situaci ještě nezhoršil, ale kdo ví. Třeba měl strach jen o sebe. A co když má kapitán pravdu? Zradil by mě? Ne… Arwin určitě ne.

„ Arwin je členem Zářící jednotky. Měl by jste k němu chovat úctu, kapitáne.“

Promluvím lehce sípavě. Hlas se mi chvěje. Jakmile mi jeden z elfů začne pomáhat na nohy, vděčně se o něj opřu.

„ Děkuji.“

Šeptnu vyčerpaně. Víc než že mě podpírá, mě spíše nese, sama jsem schopná udělat jen pár kroků. Včerejší boj byl vyčerpávající, pak celá probdělá noc a teď ještě cesta domů. Potřebuju si nutně odpočinout, vyspat se.

„ Chápu, že měla starosti. A já jí jen další přidělám. Děje se něco velmi zlého.“

Vydechnu ke kapitánovi. Zjevně se situace tady zhoršuje stejně jako všude jinde. Nevěstí to nic dobrého. Vůbec nic. Bohužel, kdo ví co teď vlastně bude, když se to sotva zvládá.

Ve vězení

'Což o to... Koho jsem naštval vím až moc dobře.' pomyslím si, když si vzpomenu na včerejší "záchranu" svitku. 'Ale kdyby chtěl, abych tu... kouli ukradl pro něj, proč by mě s ní nechal napochodovat zpátky ke strážným. A i na to, aby se mě zbavil se daly určitě vymyslet jednodušší způsoby. Nějaký zlodějíček mi mohl snadno proříznout hrdlo, zatímco jsem vypíjel kocovinu a pochybuju, že by kvůli nějakému cizinci kdovíjak plašili...

"A ty víš, kdo na tebe mohl mít zlost? Kdo si s tebou chtěl vyspořádat nějaké účty?" otočím se zpět k spoluvězni. "Nebo aspoň co se tou dobou dělo? Třeba bychom společně dali dohromady, kdo za tím mohl stát."

Po chvíli však přesunu svoje myšlenky jinam. "A co jsi vlastně dělal před tím, než ses do tohohle problému dostal? Myslím, že než si pro nás přijdou, tak máme dost času. A asi by stálo za to ho vyplnit aspoň tím, abych poznal toho, kdo chce umřít po mém boku." řeknu a přátelsky se na trpaslíka usměju.

Vesnice


Zamrkám na druida a jen poslouchám, nakonec souhlasně kývnu.
,,Co mi můžeš říci o řadách nemrtvých? Viděl někdo alespoň něco víc než horu zobmbie?"
Lehce zavrčím a zadívám se na draky.
,,Potřebuji se konečně dostat až za linii nepřítel, nepozorovaně a hlavně rychle, abych viděl celou armádu až do konce."
zamumlám si.
,,Otče... Kdybys tu byl, bylo by vše mnohem jednodušší!"
Podívám se k nebi a marně doufám, že se ozve nějaká odpověď nebo rada, ať už z lesa nebo z nebe.
,,Připravte armádu, Sem je nepustíme, ženy, děti a staří, moudří elfové ať se připraví na přesun do hlavního města, ještě teď.
Začínám dávat rozkazy a modlím se k věčné, aby mě vyslyšela a pomohla nám.

Nalaya a Arwin - Elfí hlídka

Mírně zamračeně si kapitán prohlíží Arwina a hledá v něm náznak nebezpečí, který nejspíše naštěstí nenachází. Pak věnuje mírnější pohled Nalaye.
"Ano Vašeho a ještě jednoho koně jsme cestou zajistili, dva mí muži je odvedli do města."
Pak opět úsečmo pohlédne na Arwina.
"Možná je to král, ale pořád je to člověk a ti jsou zrádní Výsosti."
Odpoví Nalaye v jeho hlase je cítit mírné opovržení a nenávist.
"Kapitáne Oldaile musíme je eskortovat do města, co nejdříve, nemůžeme se zdržovat. Ne, když je tu poslední dobou tak nebezpečno."
Promluví jeden z maskovaných elfů poblíž kapitána. Ten slétne koutkem oka k němu a mírně přikývne.
"Pojďte Výsosti musíme jít."
Přecházejí elfové do rodného jazyka, tedy už nejsou k Arwinovi tak slušní, aby mluvili obecnou řečí a jeden z elfů na pokývnutí Oldaila schová luk a přispěchá pomoci a podepřít Nalayu, aby měla oporu.
Pak všichni vyrazíte kupředu. Tedy většina eskorty není mezi stromy vidět, ale víte o jejich přítomnosti.
"Vaše matka měla už o Vás starosti princezno."
Podotkně kapitán k Nalaye, zdá se, že věci zde se změnily docela k horšímu.

Araoth - Vězení

Trpaslík nakrabatí čelo a na chvíli se snaží usilovně přemýšlet, než potřese hlavou.
"Ne myslím, že je možná spíše ta druhá možnost, protože to jsem předpokládal i u sebe, ale to mi samozřejmě před strážemi nepomohlo. Nejspíše někdo chtěl něco cenného ukrást z chrámu a nebo tě poškodit. Nevím, možná sis někoho ve městě znepřátelil."
Pokrčí rameny a pak na chvíli přemýšlí.
"Hmmm už mě to tu taky nebaví. Půjdu s tebou....svolí protože budou rádi, že se zbaví jednoho vyžírky."
Ušklíbne se trpaslík.

Lenora, Alasseon a Salenie - Čas bránit zem

Druid se zamračí a vyslechne dívku.
"Za jak dlouho budou zde Irilo?"
Optá se a přechází do rodné řeči, které samozřejmě Al a Lenora rozumí jen Salenie s tím bude mít bohužel problémy.
"Naše jednotky se sem stáhnout během půl dne až dne. Nepřítel se sem dostane během dvou dní."
Vypraví ze sebe a získává opět klid. Druid se na chvíli zamyslí a zavře oči.
"To je moc málo času. Příliš málo na přípravu."
Pomalu se nadechne a hledá nejspíše vhodné řešení.
"Vesnice potřebuje posily, nebo být vyklizena.....a za tak krátký čas to nepůjde. Není tedy na výběr. Irilo budeš dělat mladému Alasseonovi průvodce, než si na vše zde zvykne. Jeho bezpečí a bezpečí draků, kteří jej doprovázejí je zásadní. Věřím, že on nalezne způsob, jak zastavit postup nemrtvý."
Pak pohlédne s vírou na Ala a mírně mu pokývne a s dalším nádechem udělá krok kupředu.
"Omlouvám se chlapče, ale nejspíše nebude čas přeložit texty tvého otce. Vy potřebujete nabýt sil a připravit se na boj. Ale také potřebujeme čas. Ten vám získám já. Nechť tě naši bohové ochraňují Alasseone Redmoone. Rozcházíme se, ale brzy se zase šťastně sejdeme."
Udeří holí do země a vy vidíte, jak se promění ve velkého havrana a vyrazí mezi stromy, jako šipka kupředu směrem odkud přiběhla Irila. Ta jen zmateně vydechne a pohlédne na Ala. Zdá se, že nyní je osud vesnice v jeho rukách.

Malari a Lirtiel - Zmatek v táboře

Až když doběhne k Malari i starý Hilbur konečně vám, někdo odpoví, co se děje. Jeden ze zadýchaných vojáků napůl vyzbrojen se zastaví.
"Vetřelec v táboře! Nejspíše nemrtví poslali špeha!"
Pak běží zase rychle dál. Hilbur se zamračí a rozhlédne se moudrýma očima po táboře, kterým zažehávají pochodně.

Lirtiel mezitím úspěšně vzlétl a schoval se v mracích. Naštěstí je trošku zataženo, takže je zde pravděpodobnost, že nebude odhalen.

Hilbur mezitím na chvíli zavřel oči a zdá se, že se soustředí, tedy to mohla Malari alespoň soudit. Pak je opět otevřel a zorničky se mu rozšířily překvapením.
"Je tady další...."
Padne únavou i překvapením a štěstím do kolen.
"Mladá dračice je zde další....další z tvého rodu. Černější než tma a jeho přítomnost cítím, někde na obloze. Leť najdi svého druha."
Zdá se, že on udělal co mohl.

Lirtiel za svého letu jen na chvilku potícil, jakoby cizí dotek, bylo to něco zvláštního, neznámého a zajímavého. Bylo to, jako by se někdo dotkl lehce jeho mysli a zase zmizel. Byl to nový a neznámý pocit, ale co znamenal?

Noc plná křiků

U všech barev noci, co mám dělat?! Pádil jsem sídlem Denních chodců, jako splašený a srdce mi bylo tak splašeně, jako ještě nikdy před tím. Všude byly slyšet hlasy Denních chodců a další a další ohně se rozsvěcovaly. Vždy když se přede mnou objevil nějaký Denní chodec, nebo se rozsvítil další Oheň na tyči, zděšeně jsem se obrátil na jinou stranu a utíkal dál. Ale Ohně na tyči se rozsvěcovaly úplně všude, bylo to jako z děsivého snu... Najednou se ze všech Denních chodců stávali Noční lesklí hlídači a pobíhali všude kolem. Nebylo před nimi úniku, byli všude, obklopovali mě a utíkali kolem mě a křičeli ve svých záhadných úsecích.
Zděšeně jsem se rozhlížel na všechny strany. Nebylo kam se schovat... A tak mi zbývala jen jediná možnost - uletět.

Pak ale rozruch úseků protnul úsek mocnější než všechny ostatní a já vzhlédl k jeho původci. Byl jím on drak, který se s Denními chodci spolčil. Jak je možné, že ve svém hrdle vytváří ty podivné úseky? Umí to? Můžu to umět i já? Jaký byl jejich význam? Na to jsem ale neměl čas a jen tak tak jsem si to uvědomil. Rozběhl jsem se a cestou málem povalil pár Nočních lesklých hlídačů, když jsem se řítil vpřed a nabíral rychlost na svůj vzlet. Pohlédl jsem na svá roztažená křídla.
Vím, že tohle spolu děláme teprve pár dní a dostat se do vzduchu je pro mě stále trochu oříšek, ale prosím... nesmíš mě zklamat. Odrazil jsem se a máchl křídly. Povedlo se.

Zem se ode mě vzdalovala a můj styl létání byl dosti neohrabaný. Tělo a ocas se v "letu" houpali sem a tam, při trhavém tempu křídel ve snaze mě dostat nahoru a chytit chladný večerní vánek, který by mě odnesl pryč od tohoto pekla.
Ach, noc! Blahodárná, zahalující, překrásná noc! Tichá a mlčenlivá patronka, která utišuje mé kroky a halí mě před zraky zlých. Nástupkyně Ohnivého kotouče na obloze, který pálí a oslepuje. Buď pochválena matko Černých dvojčat (rozumějte stínů) a průvodkyně všech Nočních chodců! Skryj mě před zraky nehodných a chraň mě v mém počínání! Jen ty světla (hvězdy)! Jen kdyby nebyla ta světla! Zavři své oči alespoň na malou chvíli matko a ochránkyně! Zavři své tisíce očí ať nepřekážím v tvém majestátním výhledu! Ať mé Černé dvojče nezahalí oči Denních chodců a nechá je v jejich chaosu! Prosím tě Černá matko a ochránkyně... Vyslyš mé volání a prosbu! Chraň mě před nimi! Chraň mě před Denním křídlem!

Vesnice

Když vyjdu ven, zjišťuji, že víceméně u dveří, skoro, je ten druhý drak co jsme jej potkali.
Drak a jí ovoce? Mno... nejsem ten kdo někomu do něčeho povídá, jestli mu to chutná, prosím, nijak mu v tom nebráním, ostatně proč bych taky měla, ale můj šálek čaje to zrovna není.
Když přiběhne ta elfka, trochu zpozorním. Měli bychom slyšet co si říkají i tady, ale zřejmě je ten drak ještě mladý... inu nebráním se tomu a jdu za ním.
"Odpočinku bylo dost..." pronesu k Alovi.
"Musím ochránit svou zemi..." dodám ještě poté k tomu a pak se začnu pomalu měnit. Končetiny se mi začali protahovat, tělo zvětšovat, ze zad vyrůstala blanitá křídla a kůže vystřídali zářivě bílé šupiny.

Spánek přerušen

V klidu spím, když mě probudí randál, který by probudil snad i mrtvolu. Všimnu si i starce, který se připravuje na nejhorší.
Vstanu a vzlétnu na hradby abych se podívala o co go, také se nervózně podívám k "táboru" nemrtvých. Nevím jestli neútočí oni, ale kdyby chtěli tak tohle by pro ně byla skvělá příležitost. V našem sídle a táboře je chaos...jiným slovem se to nedá nazvat.
"Co se děje?!?!"
vykřiknu tak nahlas jak to jen jde a doufám, že se ten chaos nachvilku zastaví a bude mi odpovězeno. Také se snažím najít zdroj chaosu, ale pochybuji, že se mi to podaří.