Andor.cz - Dračí doupě online

Elfí vesnice


Zaposlouchám se do Lenořiných slov, ale... Asi blouzní.
Proč volá otce... Já... Jsem tu já...
Bolestná vzpomínka mě zasáhla, jako dobře mířený šíp a mě se zkřivil obličej... Bolest, která mě zasáhla poprvé, když jsem se dozvěděl o otcově smrti. Nikdy si to nepřestanu vyčítat, že jsem odešel.
,,Lenoro... To jsem... Nejsi tu s Ven'tasem... Jsi tu se mnou s Alasseonem."
Lehce jí vysvětlím, pravda, že jsem od otce v celku k nerozeznání, ano jsme si podobní, ale on byl moudřejší a chytřejší. Já měl svou hlavu, tak jako každé dítě svých rodičů.

"ty jsi odsud?"
Zaslechnu dívčinu otázku.
"No...jo..asi jo."
Odsyčím v souhlas, s letmým rozhlédnutím se kolem. Jedna z prvních věcí, kterých jsem si všimla po vyklubání se byly stromy, a tak jsem mezi stromy strávila i valnou část svého času, no a tady jsou taky stromy, takže nejspíš budu odsud.
"Odkud si ty?Nikdy jsem te tu předtím nepotkala, takže jsi asi z daleka?"
Začnu se pak Briss vyptávat. Řeč mi začíná jít přes jazyk, a líbí se mi ta melodie zvuků, kterou zní můj i Brissin hlas. Doplňujeme zvuky lesa, tak nějak s nimi ladíme, a je příjemné to poslouchat.
"Kam jdeš?"
Vypálím po krátkém zamyšlení další dotaz.
"A můžu tam s tebou?"
Zeptám se na konec, protože si náhle uvědomím, že mě baví si s někým povídat, a nechci v tomhle pitomém lese dál být sama.

S Arwinem v lesích

Jsem hodně unavená, cítím to. Aby taky ne po tom všem. Jenže Arwin je mimo a obávám se, že kdybych tvrdě usnula, mohlo by se nám něco stát, proto se držím zuby nehty.

Už téměř nejsem schopná vydržet, když se začne probouzet. Skousnu si ret a pohladím ho po vlasech a po tváři.

„ J-jak… jak ti je?“

Zeptám se unaveně. Úplně zničeně. Zachvěju se, ale nejsem schopná se už ani pohnout. Ne víc než je nutné.

Přistání

Další drak! Zaraduju se a zvědavě si ho prohlížím. Pak pohledem sjedu na armádu ve které se nachází. Zdá se že jsou to obránci... ale kdo jsou ti druzí. Vypadají... zle. Já mám co říkat. Pohlédnu na své čistě černé šupiny, které se na slunečním světle leskly. Měl bych se schovat... jsem tady nahoře moc na očích a má černá barva je na modrém pozadí až moc zřetelná... vypadá to že o mě zatím neví. Doufám, že to tak i nadále zůstane... kdybych jen lépe viděl... zatracené slunce. Mé oči si ještě moc nezvikly, ale zlepšuje se to. Zachvěl jse se když jsem si vzpoměl na své první dojmy ze světa na povrchu... Sluneční světlo nepříjemně bodalo do očí... svět byl na mě až příliš barevný... doslova mě oslepil.
Rozhlížím se po okolí a hledám vhodné místo k přistání... mítina. Skvěle. Ani né blízko, ani né daleko od obou armád. Až bude noc, půjdu na bližší průzkum... ve tmě se cítím tak nějak jistější... A navíc... nejdu vidět. Potichu si přitáhnu křídla k sobě a snesu se k zemi. Vítr kolem mě svištěl a já si užíval rychlí let. Když přišla vhodná chvíle roztáhnou jsem křídla a jednou obkroužil mítinu, abych snížil svou rychlost. Naštěstí jsem byl už na úrovni špiček stromů, které částečně můj manévr skryly.
Ladně jsem dopadl na jehličnatou půdu lesa a složil křídla k sobě. Rozhlédl jsem se po lese... žádné zvuky zvěře... ani spěv ptáků. To musel způsobyt boj těch armád. Ta černá armáda... byla jako ta z mích snů, ale co to znamená? Otřepu hlavou abych zahnal zlé myšlenky a ochutnám vzduch jazykem. Pomalím a lehkým krokem přejdu k pár stromům a schoulím se pod ně. Zavřu oči, ale pořád jsem připravený rychle se bránit... nebo spíš utéct.
Ten drak... je sám jako já. Narodil se sám jako já? Nevím vůbec co od něj můžu čekat... až bude noc všechno a všechny si pořádně prohlédnu a pokusím se zjistit víc.

Vězení

"V tvém království povídáš? No... čekal bych tu nějaké poddané, krásný trůn a nějakou fešnou královnu, ale něco mi říká, že to asi nebude tohle království..." pokusím se odlehčit situaci.

"Hmmm... dlouho... Když podíváš dlouho, na jak dlouho tě sem poslali? A proč jsi radši nezvolil cestu do tunelů. Přeci jenom tohle království by šlo určitě vyměnit za nějaké hezčí někde jinde."

Zatímco si s ním povídám procházím se po místnosti a prohlížím každý koutek. Co kdyby náhodou můj spoluvězeň přehlédl nějakou šancičku se odsud vypařit.

"Mimochodem, já jsem Araoth. Nějak jsem se zapomněl představit. Jak říkají tobě?"

Elfí vesnice

Druidův lektvar chutnal fakt hnusně. Nevím jestli to byl nějaký účel nebo se třeba něco pokazilo, každopádně, jakmile jsem jej vypila, začala jsem pociťovat notnou únavu, která stále nabívala na intenzitě až to nakonec moje tělo nevydrželo a já částečně ztratila vědomí.
Pořád jsem ale tak nějak cítila, že se mnou někdo je což mě i tak trochu uklidňovalo.
Nevěděla jsem, kolik, jak moc času uteklo, zatímco jsem sbírala nové síly, ale postupně jsem cítila, že může aspoň pootevřít oči. Chvíly to trvalo, ale nakonec se mi to povedlo. Matně jsem u sebe rozeznávala postavu...
"Ven´tas... V.... Ven´tasi?" zašeptala jsem nevěřícně. Byl to snad přelud nebo nějaká forma magie.
"J-ak? Vždyť si mrtví..." zašeptala jsem dál. Chtělo se mi brečet, když jsem jej viděla. Něco jakoby začalo znovu otvírat a trhat staré rány. Všechno co jsem se pokoušela zapomenout se mi začalo pomalu vracet... všechna ta bolest a smrt...
Neudržela jsem svoje slzy a ty začali pomalu stékat po mých tvářích.

Salenie, Alasseon a Lenora - Elfí vesnice
"Ovoce to jsou plody, které nám dávají stromy a keře."
Odvětí elf k Salenie a vrátí se z domku s mísou nějakých různobarevných a tvarých plodin.
"Třeba ti to bude chutntat."
Postaví to před ní.

Mezitím Al je u Lenory, která se probouzí ač je stále docela dost malátná a bude potřebovat určitě ležet.
Zdá se, že si tu chvilku, nejspíše alespoň nějaký ten den pobudete.

Ve vsi je naštěstí klid a vrací s epomalu ke svému původnímu životu, ač stále obezřetnému vůči přítomnosti draka. Můžete si tedy nyní užívat chvíle strávené v klidu vesnice, za předpokladu, že se nic nepodělá.

Malari - Pevnost Trionu
Cítíš smutek nad ztrátou dalšího z vašeho rodu, ale nyní se s tím asi nedá moc dělat. Co se stalo stalo se, důležité je, aby jeho smrt nebyla marná a zbytečně zapomenuta.
Ležení i dění na pevnosti je nyní tiché. Nemrtví byli odraženi, ale jaká je šance, že se už nevrátí? Asi malá.
"Nepropadej žalu mladá dračice. Den ještě nekončí a slunce opět vyjde."
Promlouvá přicházející starý jezdec, který s tebou dnes lítal.
"Život je dlouhý a čas ráno zhojí."
Hledí kamsi do dáli, zdá se, že mluví z vlastní zkušenosti.

Araoth - Spoluvězeň
Promluvil jsi na svého spoluvězně, který k tobě zvedl jen nepřítomný pohled.

Zdál se být mírně mimo.
"Vítej v mém království...."
Zabručí a ze sedu rozhodí rukama.
"Jsem tu už měsíc a bude tomu tak asi ještě dlouho, takže vítej dočasný spolubydlící."
Ušklíbne se a uhladí si vousy.

Nalaya - S Arwinem v Lesích
Rozhodla ses, že zůstaneš Arwina hlídat, aby se vám nic nestalo. Rozhodneš se nespat, což je dost těžké, protože po posledních zážitcích jsi opravdu unavená, ale hold se snažíš.
Pomalu ale jistě u stromu skoro usínáš, ale k tvému štěstí, když se ti víčka nejvíce klíží zdá se, že Arwin se zrovna probouzí. Zatím jste asi v bezpečí, nicméně vaším koním je konec kdo ví kde.

Temari a Briss - Setkání
Nyní je na vás, jak budete jednat v okolí je docela klid a ticho. Ještě aby ne když tu přistál drak.

Lirtiel - Let
Po dlouhých letech jsi opustil své doupě. Doby kdy Zářící Jednota chránila draky a draci měli své jezdce už je hodně let pryč, stejně jako tví druhové, kteří v podstatě zmizeli z oblohy.
Právě nyní se necháváš unášet větrem a plachtíš ve výškách. Ze své ptačí perspektivy vidíš mnohé včetně širokého okolí. Co tě však zaujme je jeden velký kus země pod tebou. Je rozdělen řekou na jejím jednom břehu vidíš temnou armádu nerozeznáváš z výšky o koho jde a na straně druhé je pevnost, kde se to hemží postavičkami a před pevností je další armáda, která má na sobě zdá se lesklá brnění, protože jsou lépe vidět, ale ani u těchto nevíš o koho jde. Nejvíce však tvou pozornost upoutá skutečnost, že vidíš dalšího draka. Drak sedí na zemi a je vedle něho nějaká bílá postavička.

Nečekané setkání
"Já tě taky ráda poznávám."odpovím i když jde spíš o zdvořilost.Ten drak i když není zrovna veliký tak mně docela děsí.Aspoň že se na mně přestala dívat jako na svačinku.Navíc nevím zda tohle vůbec jí nebo to ochutnala.Ovšem to první zřejmě pravda je protože se oblízne a pak se na to vrhne a i když se snaží na to jít zdrženlivě.Navíc asi tohle je poprvé co jí lidské jídlo.Ovšem s jídlem roste chuť a pak jí nejspíš nemá chuť nebo se rozhodne rozdělit o jídlo.
Tak tohle jsem nečekala ovšem o dracích toho moc nevím.Tohle je první drak kterého jsem viděla taky je poněkud menší než jsem čekala.Netyčí se nade mnou jako hora a nevypadá tak děsivě.Tedy ne že by nevypadala děsivě ...
"Díky."odpovím a schovám zbytek jídla než si to rozmyslí.Rozhodnu se nepokračovat v tom co mně napadlo a radši přemýšlet jak překonat ticho které se teď jistě objeví.Jenže mně nenapadne nic jiného než se zeptat..
"Ty jsi odsud?"

Chutné setkání

Briss

Cosi uvnitř, mě před lidmi vždycky varovalo, něco co mi říkalo, jak se jim mám obloukem vyhnout, schovat se, nebo uletět.. A teď najednou jsem stála před lidskou bytostí, a ona se mě ani nepokoušela nakopnout, co líp ani zabít. Bylo to zvláštní..

Briss, takže asi samička. Zní jako samička, voní jako samička, vypadá jako samička.. ale co já vím, já zatím moc lidí nepotkala a z blízka vidím člověka poprvé, třeba se nedělí na samice a samce... ale je fajn vědět, že má jméno. Briss je hezké jméno, koncovka tak jako syčí, takové milé, to jde dobře na jazyk.

"Ráda tě poznávám, Brisss.."
Dobrá, ta koncovka jde až moc dobře na jazyk, zase bych to neměla přehánět.. Uvažuji nad tím, jestli jsem se té lidské samičky nedotkla zkomolením jejího jména, když tu ona puff a vyčaruje jídlo. Během chviličky z její dlaně něco zavoní... Jak to udělala? To je nějaké kouzlo? Jestli umí takhle čarovat, měla bych se jí držet..

Nějak to nedokážu ovládnout, vážně se snažím nebýt neurvalá, ale nejde to. Najednou, mi hlasitě zakručí v břiše..a když jídlo položí přede mě, bezděky se oblíznu. Pak zvídavým pohledem přelétnu očima mezi ní a jídlem, znovu mezi ní a jídlem a pak, pak zvítězí můj hlad a do kusu té voňavé dobroty zabořím zuby. Nevím co to je. Slyšela jsem o lidském jídle pár slov. Šunka, chléb, solené koňské maso, nic z toho jsem nikdy neochutnala a tak si to nedokážu zařadit, ale tohle mi vážně chutná. Přesto že mám hlad, snažím se, nechovat se moc divoce, a tak ukousnu z jídla po prvé jen na zkoušku, jako by na ochutnání. K druhému hltnutí se ale nenechám pobízet.

Je to moc dobré, uvažuji u třetího kousance. Ale moc toho není. Hlad to zahání, to ano, v břiše už se mi tak zvláštně, nepříjemně nesvírá.. Je to dobré, a dala mi to bez křiku, a nemířila na mě vidlemi, ani po mě neházela kamením.. Je milá, tak já na ní taky budu, usoudím... a půl jídla jí nechám. Dokonce, tu neoslintanou půlku.

Když s jídlem skončím, jen se opatrně oblíznu, a pak jí- Briis,jak říkala že se jmenuje- významně čumákem pošoupnu zbytek jídla. Doufám, že to pochopí, jako vstřícné gesto, nechci jí to všechno sníst, aby pak taky netrpěla hladem- protože teď už vím jaké to je. A příjemné to nebylo. Je to ode mě vstřícné gesto, o jídlo sem se zatím nikdy nedělila, a tak trochu doufám, že ho ta lidská dívka pochopí. Snad si Briss nebude myslet, že se nad ní povyšuju.

Arwin

Odepnula jsem svůj plášť a stáhla jsem si ho ze zad, abych do něj mohla Arwina zabalit. Byl mimo a já nevím jak dlouho takový stav může trvat. Raději jsem jeho tělo překontrolovala, jestli nemá nějaká vnější zranění a následně jsem ho zabalila do vlastního pláště. Budeme tady muset zůstat do chvíle než se probere nebo se sem náhodou nedostanou naše koně, o čemž velmi vážně pochybuji.

Začínalo mi být chladno. Opravdu chladno. Usadila jsem se na zemi u Arwina a jeho hlavu jsem si položila na nohy, zatím co on spal. Nesměla jsem si dovolit teď usnout. Kdo ví kdy se tady někdo objeví, kdo by nám chtěl ublížit. Nechci riskovat že nás někdo podřeže, pokud nebudu dávat pozor.