Andor.cz - Dračí doupě online

Jídlo a návrat do pevnosti

V lese se mi kupodivu podaří ulovit nějakou mladou srnku, za což jsem vděčná. Ta mi prozatím postačí, ale jestli tohle bude pokračovat dál, tak to bude problém, asi opravdu budu muset začít jíst kostry nebo nevím. Nadlábnu se a pak vyrazím zpět do pevnosti. Tam přistanu a protáhnu se.
Teď už jen vodu..
pomyslím si. Vyletím zase do vzdcuhcu a doletím ke zdejší řece. Nejprve ochutnám vodu, jestli je vůbec pitná, pokud ano tak se pořáě napiji a pokud není moc dobrá tak se vrátím do pevnosti a hledám uvaziště pro koně, u kterých by měli být žlaby na vodu. V případě, že jsem se mohla napít z řeky tak se prostě jen vrátím do pevnosti.

Lidská řeč a další řeči

Briss

Ahoj... To slovo mi vnikne do mysli, jako nůž. Sakra ono to mluví, to bych žrát neměla. Ale já mám hlad, zafňukám v duchu. Oklepu se od hlíny, listí a jehličí, které mi napadalo za krk, zatímco jsem lovila pod polomem, a bedlivě sleduji bytost před sebou. Pokud mluví, žrát to fakt nebudu. Bude to elf, člověk, trpaslík nebo tak něco a ty se prý nejí.

Mrzutě s sebou švihnu do jehličí a trošku u toho zamručím. Kam se ta krysa zpod toho polomu poděla? Fakt mě sem přilákal člověk? To jsem tak blbá, že si spletu drobnýho hlodavce s dvounohým velkým savcem? Ale ono to mluví... A to co mluví jíst nemám..

Sakra mám hlad, okoštuju vzduch před s sebou mrzutě rozeklaným jazykem. Voní. Sbíhají se mi sliny. Asi padnu hlady, pomyslím si mrzutě. A pak si vzpomenu, na další věci co o lidech vím.
Chodí po dvou, jak vidím, není to pověra. Loví zvířata, ale na draky si prý troufají jen ty s dlouhejma tyčema, na koních a v kokový kůži. Tahle kovovou kůži a dlouhej klacek zapíchnutej v koni nemá, takže si na mě snad netroufne. Ale radši se budu mít trochu na pozoru. Lidi u sebe mají jídlo. Jo, to je to na co se snažím vzpomenout. Mají u sebe jídlo. A jídlo se co? Jí. Teda, až po tom co se vyloudí.

V jednom mrknutí oka se rozhodnu. Než se samotné mrknutí dokončí, už se pomaloučku plížím ke slečně před sebou- teda, alespoň doufám že je to slečna, nevím jak to u lidí poznat, ale voní tak- zatímco se mi mžurka kmitne před očima a skryje se v koutku očí, vydechnu pomalu nozdrami a začnu mručet. Nemyslím to nějak výhružně, je to jen pokus o komunikaci, zatímco se snažím si vzpomenout jak to lidi vlastně mluví.. Nepamatuju si toho moc, většina jich přede mnou utíkala, ale lidské řeči rozumím. Rozhovory, jako ostatní druhy začínají pozdravem, takže předpokládám, že stvoření přede mnou mně pozdravilo.
"Arrrrhoj.."
Zamručím, ale nezní to moc dobře. Nějak to komolím, nejde mi to přes jazyk, lidská řeč asi nepočítá s rozeklaným jazykem. Buď slušná, vtloukali mi vždycky všichni do hlavy, a tak se teda snažím.
"Jsem Temari. A kdo jsi ty?"

Odsouzen

"Možná je kdesi v útrobách skrytý ráj a proto se nikdo nevrací..." pokusím se mírně odlehčit situaci v místnosti.

"Ale samozřejmě svůj rozsudek příjímám, mám snad také na vybranou? Navíc bohové jistě spatří, že žádný úmysl zde nebyl míněn a dovedou mě ke zdárnému konci." při těch slovech přidržím v ruce svůj medailón, modlíc se v duchu ke svému bohu.

"Přeci jen, zázraky se dějí, sám jste to teď říkal, v souvislosti s mým vykradením chrámu." Usměji se ještě jednou, čekajíc na odvedení do místa, kde budu čelit svému osudu.

Arwin Lvem

Rozechvěle jsem sledovala chlupaté zvíře před sebou a doufala jsem, že je to on. Že mě nezabije na místě. Hlavně…

Najednou se začne proměňovat. Neucuknu. Nemůžu se ani pohnout, jen se dívám na to co se děje. Mám o něj strach. Velký strach. Odpadne na zem a zůstane před mnou ležet. Vyplašeně k němu přikleknu a nadzvednu ho lehce do své náruče.

„ Arwine..“

Odtáhnu mu pár pramenů vlasů co mu spadli do tváře za ucho a lehce ho poplácám po tváři.

„ Arwine… Slyšíš?“

Musím přiznat, že jsem zoufalá. A docela dost zoufalá. Nemůžu s ním moc udělat. Ne tady. Tady to nejde. Musím ho nějak dostat domů. A co nejrychleji.

Koně byli kdo ví kde, a já tu zůstala s Arwinem úplně sama.

Nalaya - Lev nebo Arwin?
Přiblížila ses k onomu lvovi v přesvědčení, že je to opravdu Arwin. Lev mírně zavrčí a jeho oči tě zkoumají, je to mírně nepříjemný pocit, ale stejně jsou ty oči známé. Pak to vypadá, jako by se celá srst lva zachvěla vidíš, jak se začíná měnit, tělo se zmenšuje a mění do lidské postavy, chlupy mizí a za chvíli na čtyřech klečí Arwin, jako by právě vyběhnul z toho keře do kterého zapadl, je oblečen a má všechno své vybavení, jen se celý chvěje a po chvíli se svalí na zem. Zdá se otřesen, nebo vyčerpán, kdo ví, jaký je pravý důvod jedno je jisté a to to, že není teď schopen moc se hýbat, nebo podobně.

Araoth - Obviněn a odsouzen?
Velitel stráží tě prohledává bystrým pohledem od svého stolu a má ruce složené na něm. Mírně zabručí a uchechtne se.
"Dle mých informací jsi nebyl schopný opustit hostinec kvůli své opilosti, vykradení Chrámu jsi zvládl pouze zázrakem."
Ušklíbne se a na chvíli se, jakoby zamyslí.
"Doznáváš se tedy ke svému zločinu? Hmmm no to je jedno. Relikvie bude vrácena do chrámu. A jak praví naše zákony, takový bude i tvůj trest. Budeš odveden do ústí našeho uzavřeného dolu. Tam posíláme odsouzence, aby naši bohové rozhodli zdali mají žít, či nikoliv. Musíš sestoupit dolů do něj a přinést z jeho útrob nějakou relikvii, která se tam zajisté nachází, protože mnozí tam již zahynuli, proto je také důl uzavřen. Bohužel pro tebe nikdo kdo vsstoupil už nevyšel."
Pokrčí rameny trpaslík, zdá se, že by to měl být v podstatě rozsudek smrti.

Temari a Briss - Seznámení nebo sváča?
Briss vidí draka, který jí chce sežrat, Temari naopak zase lehkou kořist, kterou by mohla slupnout. Nuže, jak to dopadne. Zdá se, že Briss se bránit nehodlá a chce si dokonce s Temari povídat.
(Nyní je to o vaší interakci jak bude záležitost dál probíhat, pokud by bylo třeba zasáhnu.)

Alasseon, Lenora a Salenie - Elfí vesnice
Druid se pomalým krokem po chvíli vrací a přelétne zkoumavým pohledem ležící ženu v Alově náruči i dračici. Nakonec usoudí, že větší potřebnost je ošetřit zranění Salenie. Přistoupí k ní a ránu jí pomaže nějakou mastí. Pak rukou přejede párkrát dlaní nad ranou a Salenie cítí, jak se jí s pálením rána pomalu zaceluje a hojí.
"Ještě dnes nesmíš tělo znovu moc namáhat jinak by se mohlo zranění otevřít."
Upozorní ji a pak přejde k Lenoře a Alovi. Přiklekne a přelétne jí pohledem.
"Tak bílá se vrátila. To je dobrá zpráva a neměj obavy mladý králi bude v pořádku potřebuje si jen odpočinout, ať tohle vypije. Pak blouznění ustoupí a příjde spokojený spánek a po něm opět čistá hlava."
Podá Alovi lahvičku s nějakou fialovou tekutinou, která nevypadá zrovna vábně.
"Tak vás znovu vítám v naší vsi, snad už bude lépe, ač v těchto časech.....je ještě něco co pro vás mohu udělat?"
Optá se tázavě druid.

Malari - Lov v lesíku
Nezbylo ti nic jiného než vzhlétnout a hledat potravu v nedalekém lesíku. Naštěstí nemrtví se stáhli, takže nemusíš mít obavy, že by tě otravovali. Když hladíš uvnitř lesa kořist je to těžší. Většina obyvatel asi už prchla, aby se zachránila před tím vším, co se tu děje. Nicméně přece jen trocha štěstí se na tebe usmála a podařilo se ti ulovit mladou srnu, která se potulovala lesíkem. Pro teď to snad bude na zasycení dostatek. CO bude dál to je otázkou.

Rowena - Dračí hnízdiště
Rozhodla ses, muselo to tak být. Opustit rodnou pevnost, která byla vsazena v trpasličích horách. Byla to asi jediná pevnost, kterou zde drželi v rukou lidé. Jinak vše patřilo trpaslíkům. Rozhodla ses, že je čas jít svou cestou a najít něco nového. Nejprve ses tedy vydala do bývalého dračího hnízdiště průsmykem. Tvé kroky pomalu ubíhaly po cestě, než po hodině konečně vyústily do údolí mezi skalami, které byly kdysi hnízdištěm protože v jejich stěnách byly jeskyně, kde draci sídlili. Byla to jediná přístupová cesta krom cesty letecké, která sem vedla, teda pokud víš. Když se rozhlížíš po údolí je docela pusté a prázdné. Jediná známka po dracích jsou ony jeskyně a občasně možná kousek skořápky, kterou ještě zachoval čas. Památka na doby, kdy se tu líhli draci, a to už jsou tak dlouho pryč, tak smutné, ale s tím nyní zde asi nic nenaděláš. Je třeba se vydat někam dál na cestu. Tedy spíše zpátky pokud nechceš zdolat strmé stěny ohraničující údolí.

Ašton - Štvaná zvěř
Svět je opravdu velký, větší než jsi čekal a skýtá spoustu možností a spoustu otazníků. Také spoustu nebezpečí, to jsi poznal docela záhy. Nejspíše ne každý má pochopení pro tvou vlčí stránku a nejspíše tě v ní někdo musel vidět, protože vesnička ve které ses zastavil, aby sis odpočinul se k tobě moc přátelsky zrovna nezachovala. Vesničané na tebe vytáhli vidle a vše co zrovna měli po ruce a společně se všemi ozbrojenými muži tě hnali a štvali po vesnici. Nebyla to příjemná zkušenost, kdyby tě chytili určitě tě rozporcují na kousky. Zahnali tě až k menšímu jezeru. Jde po tobě alespoň 20 chlapů z vesnice a zdá se, že si myslí, že tě mají v pasti, když tě nahnali k jezeru. Padají nadávky a výhružná slova a vesničané chtějí tvou krev, bohužel.

Nečekané setkání
Jistě proč by se měly věci změnit jen proto že jsem odešla jenže já sem musela odejít nebo bych se zbláznila.Kdyby se mně aspoň otec zeptal zda se chci vdávat i když si nemyslím že by vzal moje ne jako odpověď.Zcela jistě by padly slova dokud budeš bydlet pod mou střechou tak mně budeš poslouchat.
Ale bydlet pod jeho střechou taky znamenalo snášet všechny ty oplzlé řeči hostů a plácání po zadku vždy když jsem šla kolem.Měla jsem chuť všechny vyfackovat nebo aspoň vyrazit tomu dotyčnému zuby o nejbližší stůl.Ale rozhodla jsem se pro méně násilné řešení odešla jsem a začala se učit magii.Jistě nebylo to snadné,ale já už nejsem učeň.
Už nějakou dobu nejsem učeň,jsem mocná a respektovaná kouzelnice.Dobře Briss tak zase uber,mocná no umím několik kouzel a respektovaná respekt přijde.Každý přece nějak začínáme.
Jediná věc na kterou poslední dobou myslím je abych konečně dorazila do nějakého města.Už začínám zapomínat jak vypadá město je to týden nebo měsíc co jsem v nějakém byla?Připadá mi to jako věčnost kolem jsou jen kopce,louky a netknutá příroda která by mně potěšila jen pokud bych byla hraničář.Jdu pěšky jsem unavená a k tomu začalo ještě svítit slunce které mně pálí do obličeje.Znovu si otráveně odsunu vlasy z obličeje a zašoupu nohama.Z písku a kamenů začínám mít na nohách modřiny a puchýře.Pokud budu mít štěstí tak narazím na další stáj než mně bude čekat další cesta.Ovšem pak na mně dopadne stín a když se pak odvážím podívat nahoru všimnu si menšího dráčka který si mně všiml taky.Zatrne mi protože ten dráček právě našel svou večeři.
Co budu dělat?Když budu utíkat tak to bude mít i slovem takže mi nezbude jen stát a doufat že si to rozmyslí nebo uvidí něco jiného.
Jasně tohle situaci nezlepší,ale ani nezhorší.
"Ahoj ..."řeknu nakonec poněkud méně jistě.

Moje vědomí se po celou cestu pohybovalo na hranici vědomí a nevědomí z důvodů všech nadešlích událostí, které se staly během posledních hodin. Nebyla jsem na něj zvyklá a navíc jsem měla i svoje léta i svoje už za sebou...
Ničemu jsem se nepokoušela případně bránit, jenom jsem se pokoušela soustředit na to, abych posbírala dostatek sil na to, abych aspoň byla schopná vnímat. Naneštěstí dračí podstata mě v tomhle aspoň podržela a dovolila mi tak naschromáždit energii.
Sice jsem měla pořád zavřené oči, ale vnímala jsem aspoň okolí kolem sebe. A tak i hlas, který ke mě promlouval. Byl něžný, jemný a sladký a mohl patřit jedinému muži na světě...
"Ale..." zašeptala jsem, snad možná pro to, abych se ujistila, jestli to je skutečně on. Načež jsem pomalu pootevřela oči. Ano, byl tak. Ta samá líbezná a vlídná tvář, kterou měl i jeho otec.
"Ale..." zašeptala jsem znovu a pomalu se pokusila nadzvednout, abych se jej mohla aspoň přidržet, načež jsem jej poté objala a tak nějak se i u něj posléze schovala, v jeho náručí.
"Chyběl jsi mi...." zašeptala jsem posléze jeho rodnou řečí.

Hlad a lov

Nespoojeně zavrčím. Vůbec se mi tam nechce, obzvláště, když tam mám letět sama, přeci jen nejsem zrovna veliká. Rozthánu křídla a párkrát s nimi máchnu abych se dostala do vzduchu, pak vyletím vstříc lesu, abych si našla něco k jídlu, ovšem...pokud tam bude co jíst. Mám trochu strach, že tu nic poživatelného nezůstalo.
Jakmile jsem u lesa, tak sletím nad špičky stromů a koukám se dolů, zdali tam nenajdu něco na zub, co bych zvládla i ulovit.
Ach jo, doufám, že něco najdu, jestli ne, asi se budu muset pustit do koster, ovšem, z té představy je mi zle...
nadne mě nechutná myšlenka, ale tak co už, nezbývá než se modlit, že se mi tu podaří ulovit, alespo pár ušáků, či najít nějaké slabé a zraněné zvíře, které se z lesa nezvládlo dostat.

Šílenství?


,,Proč? Protože je to dlouho, co tu by drak."
Pousměji se a pak začnu šílet. Salenie mě vcelku rychle probere a já si uvědomím, že jsou i jiné věci na práci, které mám. Zadívám se na Lenoru. Nevím, co se jí stalo nebo nestalo, ale... Přijdu k ní a pokleknu nakloním se a začnu potichu...
,,Lenoro? Lenoro... Prober se..."
Lehce jí hladím ve vlasech a šeptám k ní, jak elfsky, tak normálně.

Vstup do elfí vesnice


Tiše kráčím vedle Alasseona a prohlížím si okolí. Po entově poznámce o ošetření druidem se po něm ohlédnu a úlevně vydechnu: ,,Dobrá.''
Brzy se mi v zorném poli začnou objevovat první obydlí a též elfové. Ale když mě spatří, tak bohužel nereagují tak jak bych čekala. Vyděšeně přede mnou prchají. Zmateně se podívám po Alasseonovi a smutně zamručím: ,,Proč se mě bojí? Proč přede mnou utíkají?''
Obyvatelé vesnice se uklidní až když spatří Vládce lesa. Po chvilce chůze elfí vesnicí se zastavíme a vstříc nám vyjde nějaký muž. Chvilku mi trvá než si uvědomím, že je to ten druid o kterém mluvil ent.
Když druid osloví Alasseona, tak se ukloním: ,,Ráda vás poznávám, pane.'' Oslovím ho a on pak odejde pro bylinky a mastičky na léčení. Se zamručením se svalím do trávy a po očku sleduji obyvatele vesnice.
Když Alasseon začne šílet zavrčím na něj: ,,Uklidni se, tímhle nikomu nepomůžeš. Raději zkus vzbudit Lenoru.'' Z nozder se mi vyvalí oblak teplého kouře, který ho ovane.