Andor.cz - Dračí doupě online

Střemhlavý let

Proč tady nikde nic není. V lese najdeš jídlo, vždy když máš hlad, přeleť si nad lesem, parafrázuji v duchu, své dračí, zděděné vzpomínky. Létám nad tím pitomým lesem křížem krážem, ale kromě spousty dřeva, které se vážně nenažeru, nikde nic.

Letím už poměrně dlouho, a nevím jestli je to tím, že ještě nejsem v letu, tak silná a musím ještě o něco povyrůst, nebo tím, jaký mám hlad, ale křídla už mě nepříjemně pálí. Proto vyletím o trošku výš a nechám se chvíli unášet větrem, který odlehčí od práce mým křídlům. Tenhle vzdušný proud mě zanese, o kus dál než jsem původně zamýšlela, ale nakonec mě zanese.. k jídlu!

Hluboko pod sebou, zaregistruji pohyb. Je mi jedno co to je, jestli říčka s rybami, veverka na stromě, nebo snad zajíc krčící se pod pařezem. Hned jak se k tomu dostanu, sežeru to, rozhodnu se bleskurychle a bez dalšího dumání, sklopím křídla, stáhnu si je k trupu a střemhlav se vrhnu dolů, do prostoru nad lesem. Kolem mě sviští vzduch, kterým se propadám stále níž a níž, ale já přesto slyším, jen to jak hlasitě mi kručí v žaludku. Těsně nad špičkami stromů, se zatočím a křídly zbrzdím svůj pád. Pak v mírně nepovedené otočce, přistanu na mé mýtině, u jednoho vyvráceného stromu. Aniž bych se rozhlížela, zastrčím hlavu, pod kořeny polomu, pod kterými slyším králíka, nebo krysu. Hladově do ní chrlím plameny, aniž bych si všímala, dalších zvířat a bytostí, které jsou na mýtině, kterou jsem svým nešikovným přistáním, právě o dost rozšířila.

Plameny mi moc dlouho nevydrží. Chrlím je co mi plíce stačí, ale brzy mi dojde, ze naprosto zbytečně. Ať pod polomem bylo cokoliv, teď už to tam není.
"Arrrghrr.."
Zabrumlám vztekle, jak v sobě dusím nesouhlasné zavrčení. Něco jsem tu viděla a bylo to dost velký, na to se najíst! Kam se to podělo?! Se vzteklým syčením, a funěním se, za zapojení všech drápů a sil, vymaním zpod polomu, pod který jsem se dokonale zasekla. Když se konečně vyhrabu ven, zmerčím to co mě sem přitáhlo. Ale rozhodně, to není co jsem čekala. Není to ani zajíc, ani myš. Je to vysoké, vyšší než já, nemá to křídla a má to jen dvě nohy. Tak tohle, jsem ještě nikdy nejedla, pomyslím si. Ale co, zkusit se má všechno, snad to nebude jedovatý, pomyslím si a preventivně, před sebe švihnu rozeklaným jazykem, jako bych ochutnávala vzduch, před tvorem, jehož přítomnost mě sem nalákala.

Obvinění

"Ummm... netuším, co bych mohl říct, co by mi pomohlo." pronesu, když spatřím zvláštní kouli. "Pravděpodobně jsem v jakémsi opileckém poblouzení mysli vyrazil do chrámu a tu věc jakýmsi nedopatřením odnesl. Věřte mi však, že to opravdu nebyl úmysl, protože kdybych chtěl něco tak cenného ukrást, tak bych dávno zmizel z města a určitě jen tak v klidu nepospával v hostinci. Pokud v chrámu vznikly nějaké škody rád je nahradím nebo nějak odpracuju. Doufám, že se na mě bohové za tento ohavný čin nebudou zlobit."

Poté co toto dopovím pronesu krátkou modlitbu, ve které prosím bohy o odpuštění.

Lev – Arvin???

Stál tam před mnou v celé své kráse. Konečně přestal přecházet z místa na místo a zadíval se na mě. Nechěla jsem, aby mě sežral, to rozhodně ne, ale něco mě nutilo k tomu, abych s ním zůstala. Byl to on. Poznám ty jeho oči, i když jsou změněné. Byl to Arvin a nikdo jiný. Zabil toho elfa a zachránil mi život. Znovu. Nevím co bych si bez něj počala. Jenže teď jsem ho zahnala do kouta. Možná jsem naivně věřila tomu, že mi prozradí své tajemství, jenže teď jsem ho k tomu přinutila a to nebylo moc správné. Možná jsem ho měla nechat. Jenže já ho už opustit znovu nemůžu. Možná by se vrátil, ale... co když ne. Zaběhli jsme strašně daleko do lesů. Opatrně, pomalinku jsem položila svou hůl na zem a přála si, aby mi lev před mnou neukousl hlavu. Jasně, les mě chránil, ale já přece nechtěla, aby se někomu z nás něco stalo. Teď to byl prostě jeden velký průšvih. A můžu si za to sama.

„ A-arvine. Vím, že si to ty.“

Zašeptám potichu a zadívám se lvovi do očí. Je to vážně moc zvláštní pocit sledovat takové zvíře před sebou a vědět při tom, že je to člověk. Podivná směsice strachu, radosti a hlavně úlevy, která plyne z toho, že to přežil.

„ Neublížím ti.“

Se vší opatrností k němu náhnu trošku rozechvělou ruku. Tak abych se dostala pomalinku d jeho blízkosti, ale ještě se ho nedotkla, musí se rozhodnout sám jestli mi to dovolí nebo ne. Jestli se sám dotkne mojí ruky a neukousne mi jí. To druhé vážně není zrovna příjemná vidina...

Elfí vesnice


Druidovi se ukloním a přikývnu na jeho slova.
,,Mohl bych tu od vás poslat posla do hlavního města?"
Zeptám se a rozhlédnu. Potřebuji zjistit, jak jsou na tom ostatní a také jestli už někdo rozluštil ty otcovy zápisky. Rozhlížím se s nadějí, že se někdo přihlásí mezitím se otočím na enta.
,,Vy asi za hranice nemrtvých nevidíte, aby jste mi mohl říci, jestli je tam někdo nebo něco co je oživuje, že?"
Zadívám se na něj a je vidět, že jsem už opravdu zoufalý. Lenora na tom není dobře, Salenie taky ne a já nemůžu dělat nic. To je to nejhorší. Můžu jen sedět a čekat. Než se ty dvě dají do pořádku, jinak nic nezmůžu.
,,Sakra!"
Zakleju a začnu chodit sem a tam.
,,Musí být způsob. Musí být způsob!"
Vrčím si pro sebe a vypadá spíše jako blázen než jako král.

Toulky k vesnici - Lenora, Salenie a Alasseon
Ent nese v jedné dlani dál Lenoru, která je snad i možná v bezvědomí, protože na své okolí vůbec nereaguje, mezitím kousek před ním kráčí dračice Salenie a také Alasseon, který si s ní povídá. Salenie sice krvácí, ale nemělo by to být nic, co by nepřežila.
"Brum...drum ve vsi se na tebe podívá druid a pomůže zhojit tvá zranění."
Podotkne ent táhle ale to už máte vesnici na dohled a brzo vcházíte do ní. První reakce elfích obyvatel jsou výkřiky a úprk, když vidí Salenie coby draka. Hold už nejsou na tyto tvory zvyklí určitě ne zde v odlehlých vesnicích. Mírná úleva nastane, když vchází i pastýř stromů, který se zastaví mezi stromovými obydlími. Mezi obydlími pak vyjde muž, ve kterém jasně poznáte druida.

"Tak jste se konečně navrátil výsosti. V těžkých časech, ale o to víc jste vítán. A jak vidím vedete sebou vzácné hosty."
Kývne druid rozvážně a ent položí na zem Lenoru.
"Přinesu si byliny ať se ty dvě moc nehýbou."
Podotkne a odchází.

Obviněn - Araoth
Trpaslíci tě odvedou až na stanici, kde staneš před velitelem místní stráže. Na tvé otázky jen mírně pokývne hlavou a jeden z trpaslíků sáhne do tvého batohu a vytáhne předmět, který jsi nikdy neviděl.

"Toto je magická koule nesmírné hodnoty, kterou jsi ukradl z jednoho z našich chrámů trpaslíku. Kněží, který tě tuto noc viděl tě dobře popsal a řekl nám, že jsi s tím vrávoravě prchl do hostince. Co nám k tomuto svému zločinu řekneš?"
Měří si tě přísným pohledem.

Hra se lvem - Nalaya
Bílý lev stále vrčí a mírně cení zuby. Možná je nyní klidnější a už nepřechází, ale ostražitě tě sleduje. Zdá se, že vyčkává, co hodláš dále dělat. Jeho oči jsou tak známé a přitom tolik jiné a divoké. Čiší z něj síla a odvaha. Stále je docela nervozní to je jasně poznat.

Hlad - Malari
Starý jezdec zavrtí hlavou, bohužel jak se zdá ani zdejší posádka nemá na delší dobu dostatek zásob, v případě bojů a nemožnosti dopravy zásobování. Takže zdá se, že jediná možnost jídla bude v onom lese, tedy pokud tam ještě něco vlastně vůbec zůstalo, toď docela otázkou že.

Náhodné setkání - Eleanor a Temari

Eleanor již delší dobu putuje, aby si někde odpočala ale zatím jí čekaly jen stále další a další úmorné cesty. A kdo ví kde až je nějaké město, nebo místo, kde by dostala najíst a pohodlně se možnost vyspat. Nicméně dnes bude zvláštní den.
Temari je na tom podobně, také již letí nějakou dobu a snaží se najít něco k jídlu ze své ptačí perspektivu. A právě ona si všimne té druhé první. Vidí Eleanor, jak si to dole mašíruje, určitě vypadá tento človíček chutně. Eleanor si naproti tomu všimne Temari až díky jejímu stínu, když vzhlédne a vidí menšího dráčka, jak letí vysoko nad ní. Samozřejmě, že by se mohla stát večeří. Ale jak se která z vás zachová? To se pozná už za chvíli.

Rozhovor



Pousměji se.
,,Takhle vypadá, jako dívka, ale když se promění, tak je to nádherná bílá dračice."
Při slovech o mém otci se opět zhluboka nadechnu a zaklepu hlavou, abych odehnal vzpomínky, teď se musím soustředit na něco jiného.
,,To je v pořádku."
Opět se usměji a pak už jen mlčky jdu.

Rozhovor

Alasseon kráčí vedle mě a postupně se rozpovídává. Pozorně mu naslouchám a teprve z jeho vyprávění mi dojde , že se nacházím v elfím království.
,,Dračice? Vždyť vypadá jako mladá dívenka...'' podivím se a ohlédnu se po ní. Leží v Entových rukou tak bezvládně.
,,A tvého otce je mi líto králi,''svěsím hlavu na úroveň té jeho, aby mi viděl do zlatavého oka, ,,opravdu.'' Pak již mlčky kráčím vedle něj a snažím se nevnímat bolest. Zanechávám za sebou slabou krvavou stopu...

Úsměv

Když se mě zeptá, co o té vesnici vím, jen se pousměji.
,, Je to elfí vesnice, jako každá jiná v této zemi."
Odmlčím se.
,,A kde jsme se tu vzali?"
nadechnu se k vyprávění.
,,Jsem nynější vládce této země a jedna malá dračice mě nesla nad nepřátelskou linii abych se podíval, jak bych mohl pomoci své zemi a svému lidu, bohužel byla zabita. Lenora byla dračicí mého otce, tehdejšího krále, který již bohužel zemřel. A pomohla mi, abych nespadl z té výšky tím, že se obětovala a zachránila mě svým tělem před tvrdým dopadem."
Znovu se nadechnu.
,,A tady vládce lesa, Ent s tím cestuji od té chvíle, co jsem se vrátil do hlavního města."
Vysvětlím jí a trochu zrychlím krok, abych jí nebrzdil.

A pokračujeme v cestě

Když se mi Alasseon znovu ukloní, tak zhluboka vydechnu horký vzduch z nozder. Zvednu se a postavím se vedle něj. ,,Myslím že to snad zvládnu, jen doufám že to opravdu není daleko, jsem dosti vysílená a ztráta krve tomu moc nepomáhá.'' odpovím mu na jeho otázky. Když se rozdejde tak pomalu kráčím vedle něj. Je těžké s ním udržet krok když jeden můj jsou čtyři jeho.
Jen letmo se ohlédnu po té dívce a Entovi, který ji za námi nese. Snad vám mohu věřit a opravdu mě uzdravíte. Jací ti elfové asi jsou? létají mi v hlavě různé myšlenky. Pak stočím svou pozornost opět k Alasseonovi: ,,Co o té vesnici víš? A kde jste se tu vy dva v doprovodu Vládce lesa vzali?

Salenie


Když se představí, tak se jí znovu ukloním. Má pravdu v bezpečí to bude lepší. Otočím se na Enta, když dračice ukáže rameno tlapy.
,,Musíme jít. Já dojdu po svých. Můžete s tím jít? Elfí vesnice není daleko."
Podotknu a rozejdu se směrem k vesnici.
,,Nebojte se Salenie. Pomůžeme vám a doufám, že se připojí i Lenora, která je momentálně trochu mimo."
Ukážu ještě na Lenoru, kterou jsem představil. Tělo mě bolí z toho pádu, ale rozhýbu se a hlavně, musíme oboum pomoci, Lenoře dostat se zpět a Salenii s tím křídlem. Snad na to budou elfské bylinky stačit i když vím, co otec používal na Lenoru, ale nevím, jestli se to bude dát sehnat zde.