Lesy okolo hlavního města

Prvně mou tvář zahalilo zděšení, když jsem uviděla, co se stalo s mým ochráncem. Pak jsem se ale vlastním tělem postavila, před koně s vejci.
„ Nedovolím ti to!“
Zakřičela jsem. Jednou nohou jsem ukročila mírně vzad a hůl jsem zabodla do země, než se z ní rozlinulo ještě silnější světlo.
„ Laerone, potřebuju tě!“
Pokusila jsem se přivolat svého draka, i když mě v srdci přemáhal strach, bezmoc a samota. Tolikrát se naše spojení přerušilo, až mi začínalo připadat, že tohle všechno je … beznadějné. Pochybné.
Jsem tak slabá, že si ho ani neudržím…
Do očí se mi nahrnuly slzy. Na chvíli jsem je zavřela, světlo z mé hole bylo moc ostré, proto mne překvapilo, když jsem zaslechla ten křik. Pootevřela jsem oči, abych viděla alespoň slabě, jak se stín rozplynul. A ten dotek v mé mysli…
„ Laerone…“
Ani nevím, jak to vyznělo… Jestli prostě jen vyčerpaně, nebo snad… jako rezignace na všechno. Přestala jsem svítit a svezla jsem se na zem, zůstala jsem sedět se slzami v očích v trávě a sledovala jsem poslední zbytky stínu, který postupně mizel. Zemřel další elf, mou vinou…
Ztěžka, unaveně jsem vydechla.

Trnín

Co jste udělali? Nic. Jen stojíte v cestě a ležíte na špatném území. odpovím si v duchu sám pro sebe na Majčinu otázku. Nahlas však neřeknu nic. Zdá se, že by to jen těžko pochopila. Vysoké politické hry a vojenské tažení bývají obvykle mimo chápání běžných vesničanů.
Ačkoliv to ve večerní tmě nepůjde vidět, snažím se pohledem najít nějaké korouhve či znaky na čabrakách koní, podle kterých by se dali jezdci identifikovat.

Když doběhneme ke stavení, místní hospodář je už venku a obhlíží situaci. Zdá se, že ji pochopil velice rychle.
Bohové vám tady asi moc nepomohou. Kvůli pár vesničanům nebudou ztrácet čas. napadne mne, zatímco muž vytrhne sekeru ze špalku. Spíše pro osobní pocit, aby si dodal odvahy. Jedna sekera proti jezdcům by tak či tak příliš nepomohla. Ale pokud mu to uklidní hlavu a ruce, tak jenom dobře. Nemyslím si, že narazíme na nějakou zvěř i v této noční hodině. Nájezd působí značný hluk a veškerá zvěř v okolí se určitě rozutekla do svých nor.
,,Dobře, rozumím. K Rezkům pro koně." přitakám souhlasně, ale spíše se držím rodiny, neboť nevím, který dům patří Rezkům. Je vlastně působivé, že se mnou stále počítají, ačkoliv budu určitě první na řadě, když přijde na to někoho nechat bokem. Zraněný a cizí, ať chci nebo ne, jsem nyní spíše přítěž. Ale je potřeba se připravit na několik věcí. Například na kolaps morálky. Až si Majka i její rodina uvědomí, že přišli patrně o všechno. Ale nejdříve se dostat odtud. Není teď jiné možnosti, než pouhý útěk. I když na koních, bude to obtížné, v noční temnotě.
,,Kam chcete jet? Bylinkářka říkala, že se o tom musí dozvědět v království." zeptám se muže a vnímám Majčin stisk na svojí ruce. Nevím, co si o tom myslet. Záchranné mise nejsou zrovna něco, v čem bych se vyznal.

Alasseon, král exilu


Poušklíbnu se, když rádce odejde a pak jdu ven. Zdravím velitele nazpět a rozhlížím se po tom malém démonovi... Jsem docela nesvůj, když nevím kde je. Mohla by na mě vyskočit zpoza rohu... Projdu město každé ležení, každý kout. mám dlouhé nohy, a pár hodin spánku bude stačit... Musím jí najít.

Trnín
Zumishi

Cítil jsi, jak se Majka chvěla strachem. Nůše jí spíše vypadla z rukou, než že by jí pustila. Až tvá slova jí probudila trošku k příčetnosti. Polkla a kývla. Napůl s tebou běžela napůl jsi jí táhnul.
"Co jsme jim udělali?"
Zanaříkala a z tváří se jí skutálely slzy. Ty, když ses letmo ohlédl jsi viděl černé jezdce. Černé jezdce s loučemi a zbraněmi. Hnali se ke vsi, jako kvílící meluzína.
"Co se to tu.....hoří?! Hoří! Všichni honem....yghhhh...."
Muž, který právě vyšel ze svého domku a rozhlížel se, co se děje se s chrčením sesunul k zemi s perutí šípu, která mu čněla z krku. Majka zděšeně vyjekla a to pevněji sevřela tvou ruku.
Konečně jste byli u domku jejích rodičů. Otec už vyhlížel ve dveřích.
"Majko! Pro všechny dobré duchy na světě co se to děje?"
Vyhrkl, ale bylo vidět, že je hlavně rád, že je jeho dcera v pořádku. Jemu samotnému se leskly v očích odrazy plamenů a celé to pozoroval s úděsem, ale zároveň odvahou v srdci.
"Bohové s námi..."
Vydechl otec a pak se rychle otočil zpátky do stavení.
"Magdo na nic nehleď musíme jít! Hned!"
Zařval rezolutně pan Janek. Sám pak vytrhl z polene vedle domu sekeru, aby byl alespoň nějak ozbrojen. Jeho žena tolik podobná Majce vyběhla ven z domku krátce po něm.
"Díky, žes jí na mou dceru dohlédl cizinče.......Musíme k Rezkům mají koně, s nimi se můžeme dostat do bezpečí jdeme!"
Zavelel otec a popohnal svou ženu. Sám se pak rozběhl po okraji vesnice k jednomu vzdálenějšímu stavení, kde byla i větší stodola. Majka na tebe zoufale pohlédla. Její křečovitý stisk nepovolil.
Jezdci mezitím vpadli na okraj vesnice a začali pálit a zabíjet Majčiny sousedy. V tak malé vsi určitě všichni znali všechny. Vyšlehl oblak ohně a dýmu. Koně některých jezdců se poplašily, nejspíše nějaká nehoda, ale i tak jatka pokračovala. Nepřátel bylo příliš na to, aby je špatně vyzbrojení vesničané zdolali.

Nekončící den

,,Požár..." zhodnotím trochu zbytečně, když se vzduch naplní aromou spálené slámy a dřeva. V první chvíli mne napadne, že by se snad mohlo jednat o nějakou výpravu ze zničené vesnice. Ale její obyvatelé mají teď o dost jiné starosti, než nahánět jednu osobu po lesích a zapalovat cizí domy.
Kdyby něco takového existovalo, řekl bych, že dneska se na mne lepí smůla. napadne mne nad rámec toho, že něco jako štěstí a náhoda neexistuje. Aspoň z mého pohledu.
Majka je z toho výjevu zaskočena. Když pronese svou otázku, začnu přemýšlet konkrétněji.
,,Je jich hodně a na koních. Na loupeživou bandu až příliš. Komu by stálo za to, napadat takovouto vesničku?" napadne mne, že jsem jen na špatném místě ve špatném čase. Ale nad tím není čas lamentovat. Situace je taková jaká je a je potřeba se s ní vypořádat. Žel, nejsem ve stavu, v jakém bych mohl nějakým způsobem bojovat. Navíc, po posledním fiasku nemám právě nejlepší mínění o vlastních dovednostech.

,,Musíme-" zarazím se, když se před námi objeví kořenářka, která mi ošetřila zranění. Jeden by řekl, že se prostě objevila a zná nějaké čáry. Což může být pravda. Ale realita bývá často jednodušší. Zná okolí a dokáže se v něm pohybovat lépe, než nájezdníci.
,,Jistě." přikývnu. Starost Majky o ostatní obyvatele vesnice je sice ctnostná, ale nyní spíše na překážku. Podle všeho to kořenářka vidí stejně. Slova o tom, že se o ně postará sama, mohou mít i ten důvod, aby se Majka uklidnila.
Království....takže to je plenící nájezd cizí země? kořenářka zjevně ví, o koho se jedná. A pokud se do toho má míchat nejvyšší politika země, pak tyto kolesa musela uvést do pohybu jiná země.
,,Musíme jít." potáhnu za nůši, abych na sebe upozornil Majku. Nůši pustím pomalu na zem. Ta už dnes nebude potřeba. Pak, pokud moje mladá hostitelka nebude protestovat, zamířím s ní k jejich domu. Tam už bude patrně zburcovaný poplach kvůli požáru a hluku, který provází invazi do vesnice. Nejsem si však jist, jak přesně mohu pomoci. Mé zranění je přítěž a v okolí se vesničané vyznají určitě lépe než já.

Královská porada
Alasseon

"Nikdy jsem netvrdil, že bude Vaše kralování jednoduché."
Odvětil rádce před svým odchodem, pak kývl a vytratil se. Zamířil jsi tedy ven. Naštěstí oheň v naprasklých koulích už relativně vyhasl, takže jsi byl schopen jít relativně normálně. Když jsi však dorazil na nádvoří a prošel pár cvičících hloučků, ale nikde jsi tu drzou holčinu nenašel. Patrně jí ještě nenašli, nebo se nyní nacházela někde jinde.
Ostatní většinou hlavně velitelé skupin tě uctivě zdravili. Někteří nováčci si něco o tobě šeptali, jiní skláněli uctivě hlavu, další byli zvědaví.
Nejspíše dnešní poprask tak rychle zase nevymizí a to máte před sebou v brzké době bitvu. Samé lepší zprávy.

Rádce


,,Když už někdo smýšlí o tom, že jsem byl v exilu, tak ani korunovace to nezachrání."
Chytnu si hlavu do dlaní a dlouze vydechnu.
Ale to, co říká, tak smysl dává...
,,Půjdu se projít. Až to přichystáte, tak mne nechte zavolat, přijdu co nejdříve."
Když rádce odešel, tak se zvednu. Zkusím chůzi a rozejdu se za tím drzým děvčátkem co má hlavu jako beranidlo a koleno ze železa. Jdu tak, abych jí chvíli mohl pozorovat.

Lesy okolo hlavního města
Nalaya

Vzííííttt....."
Zasyčel stín a pohnul se vpřed ve stejnou chvíli vyletělo několik šípů tvých ochránů, které prošly stínem, jako nůž máslem bez viditelného efektu. Čepel dalšího z elfů se rozzářila podobně, jako tvá hůl, když se vrhl na stín, který se nebezpečně sápal k tobě a vejcím. Stín zasyčel, když do něj sekl, ale pak stinné spáry sevřely elfa okolo krku.
"Hladd.......jííííístt.....!"
Vydechl a pak během pár dalších okamžiků jsi viděla, jak se elf zmítal bolestné agónii pevného sevřeně. Meč mu vypadl z ruky. Jeho druhové na to vyděšeně hleděli.
Když dopadlo tělo nebohého ochránce na zem. Vypadal, jako by zestráhl a úplně vyschl až na kosti. Ta věc z něho vysála veškerý život.
"Jííísttt.....!"
Zahláholil nyní mnohem mohutnější stín a začal se natahovat k vám. Pak sebou však cukl nazpět a chytil se spáry za to, co připomínalo hlavu.
"Yrrrrrchhhhh nééééé....!"
Stáhl se o kus nazpět a pak se rozplynul, ve stejný okamžik jsi uciítila, jak se otřela o tvou mysl tal Laeronova.

Královská porada
Alasseon

"Možná na korunovaci čas není, ale možná by to lidem dodalo jistotu toho, že u své zodpovědnosti zůstanete, že je neopustíte. To, že všichni vědí, že byste měl být králem, dle práva, neznamená, že vás všichni tak i přijímají. Vlastně ani pak vás asi všichni nepřijmou. Ale mohl by to být začátek cesty k celistvosti. Nechte si to projít hlavou."
Navrhl rádce a pak mírně přikývl.
"Uchystám oč žádáte. Nejspíše bude chvíli trvat najit všechny ty spisy v archívu, ale vynasnažím se je vám donést ještě dnes."
Přislíbil a pak zmizel ze zasedacího salonku a tys zůstal opět sám, jen se svými myšlenkami.

Rádce


Ušklíbnu se když poslouchám ta slova...
On má pravdu... chápu otce, proč právě on byl s ním.
Pomyslím si a zhluboka se nadechnu.
,,Myslíte si, že je na korunovaci čas?"
Zeptám se a pozoruji ho.
,,Není dost jídla, příbytků, lidé strádají a já se mám nechat korunovat?"
Tohle je šílené.
,,Všichni vědí, že jsem dědic... Všichni vědí, že jsem král i když nejsem oficiálně korunovaný... "
Chytnu se za hlavu.
,,Ale jestli si myslíte, že by to bylo správné, tak prosím... Udělejme to tedy..."
Pak se zamyslím.
,,Přinesl bystemi záznamy o starých spojenectví? Udělám to, protože není jiná možnost... Pevně věřím, že si staré časy někdo bude pamatovat, a že není příliš pozdě..."

Okolí hlavního města

Zacouvala jsem rovnou ke koni s vejci, tohle bylo nebezpečné.
„ Nikdy ti je nedám!“
Zavrčela jsem a rozzářila jsem světlo víc.
„ Nejsou tvé. A nikoho z nich neobětuju, rozumíš?!“
Strážila jsem vejce, i za cenu toho, že mě napadne. Nedovolím mu je zničit.