Andor.cz - Dračí doupě online

Bláznivé povídačky

"Odkud jsem přilezl? Ale z takové malé vísky, kdesi v horách." zavzpomínám na svůj domov. "Taky taková ospalá díra až donedávna, kdy přijeli nájezdníci všechny pobili a vesnici vypálili. Říkal jsem si, že bych tu mohl narazit na nějakou stopu, ale asi jsme tu moc hluboko pod zemí a v bezpečí." zamyslím se a zadívám se na džbánek s pivem.

"Ale nekažme si dobrou náladu mejma povídačkama. Teď budeme pít!" pronesu a řádně si přihnu.

Bez úkrytu

Po chvíli, kdy můj pohled bloumal po ploché krajině, jsem hledání vzdala. Všude byly jen louky, nikde snad ani náznak lesa či pouze nějakého hájku. Nic. Podívala jsem se na hrad, lidé mě již museli zpozorovat. Hlavou mi prolétla myšlenka, jak je to špatné. No, asi nezbývá nic jiného, než se vydat k nim.
No, nejspíš se budu muset zapojit do bitvy, jestli chci tady přežít. Pokud by vyhráli nemrtví a našli by mě, můj život skončí. A s lidmi nemám zájem se dostat do křížku... Z mých úst se vydral povzdech. Momentálně jsem se nacházela v prakticky bezvýchodné situaci, což se mi nelíbilo. Cítila jsem se dost stísněně, i když všude kolem bylo fyzicky volného místa dostatek. Nenávidím, když musím udělat něco, co nechci. Nemám zájem se motat do bojů někoho cizího. Avšak pud sebezáchovy se zdá být silnějším.
"To je ale dneska den..." zamumlala jsem si pro sebe trochu naštvaně. Pocit nejistoty a nebezpečí si vyžádal svou daň - můj obvyklý klid je tentam.

Dorazil jsem do města. No abych pravdu řekl. Není to zrovna to co jsem čekal od hlavního města. Na hradbách pár obtloustlých strážných. Na ulicích skoro nikdo. hmmm... Prohlížel jsem si prašnou ulici, zatímco jsem vstupoval do hospůdky. 
   V hospůdce se vznášel opar kouře. Sedl jsem si za bar a objednal si pivo. "Ehmm.... smím se zeptat proč je to tu tak vylidněný" zatímco upíjím pivo ze svého džbánu. Odejdu z hospody a na stole nechám měďáky. Tady není co dělat. Vydal jsem se nejkratší cestou směrem ke středu města. Alespoň doufám ve zbohatlíky co si nahrabávají prachy.

Dodatek: Zapojení
Nicolas - Počátek všeho

Svůj cíl sis vytyčil už dávno. Nicméně není to lehký cíl. Ba naopak zdá se možná docela nemožný. Nicméně i tak jsi konečně docestoval do hlavního města Trion. Když jsi vešel čekalo tě ale zklamání. Obyvatel bylo nyní ve městě minimum. Ulice byly skoro mrtvé a na tržišti minimum obchodníků. Také vojenská osádka na hradbách byla velmi chudá. Zdá se, že velká část města je z nějakého důvodu pryč. Co tedy nyní v takovém povadlém městě?

Můj les

Zastavím se, když všechny postavy jsou v mém vězení a začínají se dusit, rdousit a drtit pod stiskem mých kořenů. Ovšem až na jednoho. Sleduji toho, co býval možná kdysi elfem, mračím se. Tohle kouzlo bylo rychlé, ale na něj nezabralo ani v nejmenším. Mračím se a mračím. Jakmile promluví, couvnu a pevně chytím svou hůl.

„ Co jste zač?“

Otážu se ho a pořád ho sleduji. Arvina držím za sebou. Tohle vůbec není dobré. Všímám si jak pod ním černá můj les, ale hlínu snad ještě ovládnout umím ne? Začnu se soustředit, potřebuju hlínu alespoň na chvíli nechat roztát na bahno a pak prudce ztuhnout, když sjede dostatečně hluboko, aby se nemohl alespoň chvíli pohybovat.

„ Komu sloužíš?“

Optám se zamračeně a zatnu na krátko zuby. Pevně sevřu hůl a čekám na případný útok.

Nalaya a Arwin - Nástrahy lesa

Arwin jen zůstal zírat nad tím, co se začalo najednou dít. Nalaya se rychle soustředila a použila jedno ze svých kouzel. Ze země vyrašily silné kořeny, které omotaly všechny své cíle a začaly je drtit. Postavy vykřikly a bylo slyšet jak se jejich brnění drtí na šrot. Nicméně jejich těla se v brněních rozplynou a je vidět jak vyletí jen uvolněné duše, které zmizí ke svobodě. Jen jedna postava zůstala stát bez hnutí. Ta, která představovala onen povědomý hlas. Kořeny, které ji omotaly za chvíli zčernaly a rozpadly se. Postava se k vám otočila s úšklebkem a v zamlžení se změnil i její tvar.
"Výborně odhalili jste mě takže to půjde po zlém."
Kdysi to byl asi elf, ale tohoto jsi určitě neznala nicméně nyní vypadá příšerně.

V jeho rukou se zaleskne zlověstné ostří.
"Nyní vás budu muset zabít."
Půda pod jeho nohami černá s každým krokem, kterým se přiblíží.

Araoth - Bláznivé povídačky?

"Jo tak nějak ač ne horníci v pravém slova smyslu."
Pokrčí rameny jeden. Při tvém vyzvídání se oba trpaslíci na sebe podívají a pak se rozesmějí.
"Cože?! Tady a něco zajímavého brácho odkud jsi to přilezl?"
Směje se jeden z nich.
"Tady se krom těch zbožných ptákovin neděje vůbec nic je tu nuda jako v hobití noře....a nájezdníky v tomhle městě určitě nepotkáš to by si nedovolili. Je to tu příliš svatý místo."
Doplňuje hned druhý a zapíjí to pivem.

Lenora a Alasseon - Brum šrum mláďata

Starý ent se na vás oba zadívá, jak se mezi sebou dohadujete a rozhlédne se.
"Ymmmrr...brum drum...na tohle vaše klábosení nemáme čas smrt přitahuje příliš negativní pozornosti a brzo příjde. Takže se vrátíme alespoň do nejbližší vsi."
Než se nějak rozhodnete pokračovat v debatě a dohadování se okolo každého z vás se jemně sevřou dřevěné prsty enta, který se ohnul a zdvihnou vás do výše. Pak s vámi velkými těžkopádnými kroky vyrazí následovat.
"Smutné...moc smutné, že ta mladá dračice už není."
Zabručí za chůze ent.

Malari a Lopicia - Bitevní vřava

Brzy se řady nemrtvých promísily s řady vojáků z hlavního města Trion, kteří se pustili do líté bitvy a začali nepřítele tlačit zpátky, což dodalo odvahu obráncům, kteří střelbou o to usilovněji podporovali své spolubojovníky.
Malari ještě naposledy zapálí skupinu nemrtvých a vystoupá do mraků.
"Přistaň za hradbami potřebuješ si odpočinout vyplýtvala jsi příliš sil a já také. Mrtví nebudeme k ničemu."
Ozve se jí v hlavě znavený hlas jejího dočasného jezdce.

Mezitím Lopicia se snaží najít nějaký úkryt, bohužel v této bitevní vřavě ač jsi od ní zatím dostaečně daleko se asi jen tak neukryje. Jediné co odlišuje louky od okolí je řeka a ona pevnost, takže tu moc možností není. Navíc je pravděpodobné, že si jí už někdo z hradu nebo okolí všiml.

Salenie - Nestvůrní vlci

Bohužel pro tebe vlci neměli v úmyslu to samé co ty a rozběhli se se slinami u huby a zuřivostí v očích přímo na tebe. Po pár metrech se rozdělili. Jeden běží přímo a skáče ti po krku a druzí dva útočí z boků na tvé břicho a nohy. Jsou jako klasická smečka, akorát dost nebezpečnější tady může být každá chyba osudová.

Divní vlci

Přistála jsem a chvilku na to usnula. Bohužel jsem si nepospala dlouho, protože mě vyrušil nějaký zvuk. Pootevřela jsem oko a podívala se okolo sebe. Prvně jsem nic nezahlédla, ale pak sem zpozorovala jak se ke mě ze zdravého hvozdu něco žene. Otevřela jsem obě oči dokořán a zavětřila. Po chvilce jsem si uvědomila, že to jsou nějací tři obrovští vlci. Vypadalo to že si mě nevšímají, tak sem ležela a nic nedělala jen koukala, ale pak si mě asi všimli a zaujali nastražené bojové postoje.
Zamručela jsem, odfrkla si a pomalu se postavila na všechny čtyři. Stála jsem proti nim, ale nijak sem nereagovala, nechtěla jsem vyvolat zbytečný boj. Bojovat budu jen když zaútočí oni... říkala jsem si v duchu. Vyčkávala jsem a vlky ostražitě sledovala.

V les

Mlčky jsem pozorovala jak se ent a s pomocí okolní přírody dává do křížku s těmi šelmami. Pocítim něčí dotyk... Al...
Skoro jsem už zapomněl co to znamená být v tomhle lese, v téhle zemi, s jeho obyvateli, s jeho národem... Byly to až moc dlouhé a osamělé roky mezi lidmi.
Když se ale zmíní o tom, že by mě měli vzít a jít, zatímco on by se vydal bůh ví kam, musím zaprotestovat.
"Ne, Ale." řeknu.
"Já bez tebe nikam nepůjdu. Kdyby se ti přitom něco stalo já..." krapet si povzdechnu.
"Už bych neunesla ztrátu dalšího jezdce... moje srdce by jí neuneslo..."
Tenkrát, jsem smrt jeho otce, mého jezdce, dokázala nějak přežít právě díky tomu, že on žil. Že tu byl ještě svou určitou částí naživu, v podobě Ala.

Bitva

Dorazila jsem na místo, kam mířila lidská armáda. Když se mi otevřel pohled na bojiště, nestačila jsem se divit. Bojovali s nemrtvými. Nikdy jsem si nemyslela, že někdy tato zvrácená stvoření uvidím. Když jsem vzhlédla, uviděla jsem dva létající tvory. Jeden z nich viditelně patřil k nemrtvým. Tiše jsem sledovala, jak mu druhé stvoření ničí křídlo, přičemž to kostěné padá k zemi. Až když se ocitlo blíže ke mně, dokázala jsem jeho živočišný druh identifikovat. Na krátký moment se v mé duši ocitl smutek.
Ani takto mocná stvoření neunikla nekromancii... Znovu jsem vzhlédla k nebi, tam ještě stále poletovalo to druhé stvoření. Také drak, jiné zvíře by nemrtvého plaza porazit nedokázalo. Můj pohled se opět vrátil k zemi. Na okamžik jsem se chtěla zapojit do boje, nakonec jsem se však rozhodla, že se do toho lidem nebudu zatím motat. Uvidím, jak se to bude dále vyvíjet, pak možná vstoupím do bitvy. Rozhlédla jsem se kolem sebe, zda neuvidím místo, kde bych se mohla skrýt před pohledem všech kolem.

Vyhraný souboj proti drakovi

Starý jedec může cítit jak se mi prudce vzdouvají plíce. Tohle není žádná prča...už to trvá moc dlouho, jsem vyčerpaná. Na můj mladý věk je toto příliš, nejsem cvičená k boji.
"Už to dlouho nevydržím, ale dorazila pomoc."
řeknu zadýchaně.
Musím pomoct ještě ěco málo mohu
pomyslím si.
Vrhám se směrem k nemrtvým a opat se jim pokusím udělat ohnivou stěnu, ale tentokrát tak aby nevstoupili hned po ohni do řeky. Pak ihned letím nahoru abych byla co nejvíc v bezpečí.

65%