Andor.cz - Dračí doupě online

Večer i ráno

"Pošetilí stařec, nejenom, že je senilní, ale navíc ještě mu senilita zastínila zdraví rozum. Kdyby bohové chtěli, aby lité létali, dali by jim křídla... já svoje řekl." řeknu spíš pro sebe, nicméně poté se obrátím na to štvrně.
"Nechat toho starce na sobě letět, je stejné bláznovství jako učit psa mluvit. Na dračí hřbet patří mladí a silní... nikoliv staří a rozklepaní. Starec zůstane starcem, i kdyby nosil sebezářnější brnění. Stěží se udrží v sedle, natož aby potom čelil útokům, které ty sama sotva zvládneš. Dej na má slova, zažil jsem již mnoho bitev, ještě než si se vyklubala, a jako znalejší bitev ti radím dobře, nechej starce na zemi, nebo zaplatí nejvyšší daní. Tohle nejsou skřeti či jiné potvory, které jde jen tak zašlápnout. Sama dobře výš, že udolat byť jen jediného bude pro tebe kumšt, což teprve s pytlem brambor na hřbetě.... " řeknu tónem ani přísným, ale zároveň ani něžným. Trochu si odfrknu.
"Chápu, že ti moje slova nemusí nic říkat, ale na to ti mohu říci jediné... v životě jsem udělal spoustu velkých chyb, které mě budou pronásledovat až na sklonek mého života, a proto se zamysli nad tím, jestli chceš skutečně riskovat život toho starce, který bude daleko užitečnější tady dole, protože jak jsem sám viděl, co, čemu jste tady čelil, není nic v porovnání co teprve přijde. A až to přijde, lidé budou potřebovat vůdce a vůdce nemůže velet rozkazy z půlky bojiště obklopen nepřáteli..." teď můj tón hlasu zněl tak trochu jako rodičovský. Poté do ní lehce šťouchnu čumákem. Lidé to nevědí, ale pro nás je řeč těla velmi důležitá.

Spal jsem přes dvacet let, na spánek proto nemám ani pomyšlení.

Ráno


Chvilku se ještě v noci hrabu v nějakých věcech, ale pak usínám značně znaven a probouzím se ráno s velmi divným pocitem. Přijdu na místo, kde se setkám i s ostatními. Je tam se mnou pár služebných.
Podívám se na ně a řeknu.
,,Kdyby mě tu někdo hledal, tak ho za mnou pošlete. Pokud to bude jo nutné... Pokud ne tak ať počká. Snad se vrátíme. Mimochodem... Dávejte tu na všechny a na všechno pozor."
Kouknu na Enta a na Noemi.
,,No asi rovnou do boje bych to viděl. Nebo spíše se podívat, jak moc je to zlé díky Tady naší velké pomocnici."
Podívám se na ní.
,,Ještě jednou ti děkuji za pomoct. Jsem ti zavázán."
Usměji se a prohlédnu si je a čekám jestli ještě někdo bude chtít něco říci. Kdokoliv...

Město Trion

„Cíl? Neurčitý.“ Řeknu. „Nechci se plést do toho jejich boje. Sice jsem nájemní síla, ale nemrtvé fakt nesnáším. Takže půjdeme kamkoliv jen ne k té pevnosti.“ Řeknu. Zkusím si loknout toho jeho dračího jazyku. Nevěřila jsem, že by mi to něco udělalo. Já pila už všelicos.
Pak jsme se ještě dlouho bavili. Vyprávěli jsme si vtipné historky. Vellus ze studií a já ze svého života.
V pokoji jsme skoro hned odpadli.
Když jsem se probudila, Vellus byl už vzhůru a přinesl snídani. Protáhla jsem se a zívla. Vstala jsem a sedla si ke stolu. „Díky.“ Řeknu. Taky mě informoval o tom, že vojsko už odešlo k pevnosti.
„Skvělé. Aspoň už bude na ulicích k hnutí.“ Řeknu a ukousnu chleba a pak sýr.
„Po jídle bychom se mohli podívat po nějaké mapě.“ Navrhnu. Kdysi jsem jednu měla, ale po tom co jsem zjistila, že je už tak stará, že na ní nejsou zapsané vesnice které vznikli před osmdesáti lety, jsem ji využila jako palivo pro ohniště.

Na cestě – překvapení

Vím že lva nedoženu, u řeky to nakonec vzdám a jen se zadívám do dálky, kde asi mohl zmizet. Potichu si povzdechnu a znovu otočím koně, tentokrát už ho tolik neženu. Bude muset vydržet jít co nejdál to půjde. Nakonec ale pociťuju únavu už i já. Ujdeme už jen pár kroků, než nakonec zastavím a slezu dolů. Udělám jen jednoduché tábořiště, rozdělám si oheň a uložím se. Ani nevím jak prostě rychle usínám.

Postavu u ohně v prvních chvílích rozespalosti vůbec nevnímám. Až teprve v další chvíli si uvědomím, že nejsem sama a už už se napřahuju, že ho splavím nějakým kouzlem, když si uvědomím kdo to vlastně je. V první chvíli na něj jen vylekaně vytřeštím oči, pak se mu ale vrhnu kolem krku a políbím ho.

„ Kde se tady bereš?“

Vyhrknu lehce káravě, když se odtáhnu a zadívám se mu do očí. Pak se rozhlédnu kolem, kde má on koně.

Malari a Tiamat - Pevnost Trionu -> Večer i ráno

Rytíř Rosland přelétne oba draky pohledem a zahledí se Tiamatovi do očí.
"Se vší úctou draku, možná jsem starý ale ty nebudeš o nic mladší. Nesuď knihu dle obalu. Mí lidé ví co mají dělat a co potřebují je naděje. A tu jim dám, příliš dlouho jsem jen seděl."
Odvětí a pohlédne na Malari.
"Drianga byla skoro tak velká jako tady rudý drak. A nehodlám zneuctít její památku tím, že se budu na sklonku života krčit někde jako krysa."
S tím se vyhoupne do sedla koně.
"Ráno moudřejší večera. Je čas odpočívat po bitvě. Můžete zůstat na nádvoří chcete-li."
S tím odjede zpět do pevnosti.
I vy ať už kdekoli se uchýlíte nakonec ke spánku.
Dalšího rána slyšíte jak vojáci z pevnosti se připravují k další bitvě. Nepřítel se nejspíše opět chystá k boji. Taky Hilbur přinesl dračí sedlo pro Malari.

Nalaya - Na cestě -> Noc se přelívá v ráno

Lev je však příliš rychlý a ztratí se ti z dohledu. U řeky už nevíš kam pokračovat. Navíc dostihne tě únava a koně též nakonec jsi nucena strávit někde poblíž noc a odpočinout si. Nakonec usneš ani nevíš jak. Když se ráno budíš vedle tebe dohořívá oheň a krom koně, který se pase kousek od tebe uvidíš postavu sedící u ohně s klackem a šťárající tam. Je to Arvin a pousměje se, když tě vidí vzhůru.

Amiel - Město Trion -> Večerní a ranní hostinec

Dostala jsi od hostinského klíče od pokoje a pak dobré pivo. I pečeně, kterou máte na stole je výborná. Vellus si objednal k pití něco se zvláštním názvem na čem sis málem polámala jazyk, když ses to pokusila vyslovit. Vysvětlil ti, že je to dost pálivá směsice odvaru z koření. A někteří domu přezdívají dračí jazyk.
"No těžko říci, jakýže je náš cíl?"
Nakonec po ještě nějakém tom povídání, které Vellus nakonec stočí na vtipné historky z jeho studií skončíte unavení v posteli, kde odpadnete ani nevíte jak.
Ráno, když se budíš Vellus právě přináší snídani na stůl.
"Většina vojska už opustila hrad a míří k pevnosti."
Oznámí jen tak mimochodem.

Noemi a Alasseon - Království starého dubu -> Noc i ráno

Noemi ještě za městem uloví párek laní, které jí poslouží jako dostačující večeře a pak někde přespí. Alasseon nakonec ulehne ve svých komnatách znaven.
Oba se budíte až ráno a scházíte s entem před palácem. Alasseon měl podivné sny celou noc, které jako by ukazovaly nějakou předzvěst něčeho, co se má stát.
"Kudy tedy princi?"
Optá se ent a shlíží na něj.

Araoth - Trpasličí město -> Svatý svitek v noci i ve dne

Utíkáš co ti nohy stačí, co se stalo s těmi co ti pomohli nevíš, ale podařilo se ti shodit koš s rybami v kuchyni a pak za sebou slyšíš jen nadávky trpaslíka, který na nich uklouzl. Ve dveřích ven pak porazíš nějakého mladého kuchtíka a pádíš dál. Nedělalo ti takový problém ztratit se v davu. Nakonec se úspěšně dostaneš i zpět do chrámu, kde tě uvítá trpaslík, který ani nedoufal, že uspěješ.
"Vy jste to dokázal ooooo nechť vás všichni bohové milují. Uložíme jej dobře. Nyní se prospěte v jednom z pokojů pro poutníky a ráno si promluvíme o odměně."
Celý den na tebe dopadl a nakonec ses i dobře prospal. Ráno když se budíš donese ti onen trpaslík dobrou snídani.
"Tak a nyní k odměně. Náš chrám nemá moc co nabídnout, ale nějaké peníze ti dát můžeme."
Podotkne a sleduje tě.

Lenora - Postup na cestě -> Ku Starému dubu

Ráno opět vzlétneš a cítíš vítr pod křídly a na těle. Pokračuješ rychle a kupředu. A v dálce už vidíš svůj starý domov. Místo, kde kdysi přebýval tvůj jezdec. Něco je však špatně vidíš, že jedna část okraje lesa je zčernalá, jako by umírala. Zdá se, že jej něco zabíjí.

Lov a spánok.

Jeho slová ma zmätú.
Chránia všetko zver, aj keď ju lovia? Ako to myslia? Korisť je na to, aby ju predátory lovili, inak by sa premnožila. Ja som predátor, zver je korisť, jednoduchá rovnica. Ako ich môžu loviť a zároveň ochraňovať, keď ju sami ženú?
Napriek tomu pokývem hlavou, akože to beriem na vedomie, aj keď to nechápem.
Surové mäso? To akože...jedlo bez lovu? Bez námahy? To by nebolo dobré. Nebola by v tom rovnováha.
Otočím sa teda na odchod.
Ďakujem za ponuku, ale radšej si niečo ulovím. Je to prirodzené. Nepôjdem za bariéru.
Uistím ho. 
Ale usmrtím korisť rýchlo a v podstate bezbolestne.
Vyjdem z paláca a ako som sľúbila, ulovím si poživeň iba pri bariére. Netrvá mi to nijako dlho, kým sa vrátim do blízkosti paláca a na nejako vhodnom mieste, avšak vonku, a nie vnútri paláca sa zložím na zem, zložím krídla a dlhý ostnatý chvost obozretne obtočím okolo tela, aby ma chránil a poddám sa spánku.

Útěk z mramorového sídla

Když vidím co se děje a že strážní bojují za moji záchranu, neváhám a na jejich radu beru nohy na ramena.

Když už se za mě bijí, tak ať to alespoń neskončí zbytečně, tady jim stejně nepomůžu.

Pomyslím si, ale v duchu za ně pronesu modlitbu. Budou potřebovat každou pomoc, která se jim hodí. I tak se ale stále musím zbavit jednoho strážného. Běžím stále směrem ke kuchyni, vběhnu dovnitř a cestou se snažím shodit cokoliv, co by mohlo strážného zdržet. Obloukem se také snažím vyhnout každému, kdo v kuchyni pracuje a mířím přímo ke dveřím ven.

Rychle odsud pryč a pak se hned venku ztratit v davu. To je teď moje jediná šance.

V paláci


Podívám se na Enta a kývnu, pak se podívám na elfa, který vykoukl zpoza rohu a také k němu kývnu. Jako poslední se podívám na Noemi a promluvím k ní.
,,Neříkám, že se mi dvakrát líbí, že budeš lovit v našem lese. Přeci jen jsme elfové, kteří chrání všechnu zvěř. I když také jí lovíme... Ale nemohu ti bránit, aby jsi šla lovit. To ne. Ale buď prosím opatrná. Náš hrad je obehnán bariérou, která znemožňuje, aby hrad kdokoliv viděl a okolí. Neleť za bariéru ano? A pokud bys chtěla... Jídla tu máme dost. I syrového masa. Nemusíš na lov..."
Podívám se na ní a otočím se.
,,Doufám, že se ráno uvidíme Noemi. Budu na tebe čekat."
Pomalu odcházím do otcových komnat, abych se podíval, jestli sbalili vše, co potřebuji.

Město Trion

Překvapilo mě, že v hospodě je tak málo lidí. Tedy skoro nikdo. Až na jednoho opilce. To jsou lidi tak vyjevení ze zbrojení, že přestali mít chuť na pití a zábavu? Srabíci!
Od opilce jsme se dozvěděli co se děje. Nemrtví útočí na pevnost? Nemrtví nejsou zrovna moc chytří a organizovaní. Pokud nejde o upíry. Ti umí ještě myslet. Nejspíš to řídí nějaký podělaný nekromant nebo lich. Asi se chce někde uhnízdit a pevnost se mu zalíbila.
Hostinský se zeptal jestli tu chceme přespat a kolik pokojů.
Řekla jsem, že tu přespíme a jen jeden pokoj. Nevím proč spát odděleně, když už jsme spolu strávili noc.
Pokud se tedy Vellus zase nezačne stydět. Objednala jsem nám taky jídlo a pití. Zhluboka jsem se napila piva.
„No... rozhodně se tedy musíme vyhnout té pevnosti. Nesnáším nemrtvé. Jsou mi odporní.“ Řeknu mu.
„Šourají se. Chrčí. A furt z nich něco nechutného odpadává. Fuj.“ Oklepu se.
„Co myslíš? Kam bychom měli jet?“

Při jejím zmíňce o to, že bych na svých zádech nenesl člověka, pevně přivřu oči do úzkých štěrbin a zavrčím na ní výrazně.
"Jak se opovažuješ...!" zvýším hlas a dupnu přitom přední tlapou. Trochu tak rozechvěji zem pode námi. Znovu zavrčím.
"Za tuhle drzost bych tě mohl rozmáčknout jako ohavného brouka!" pravím dále stále zvýšeným hlasem. Přitom mi z nozder unikne hustý černý dým.
"Je pravda, že jsem před lety odmítl účast v Jednotě, z důvodu mé mladičké arogance..." řeknu trochu mírnějším tónem.
"... ale to neznamená, že mě někdo, kdo mi nesahá ani po kotníky za to soudit!" řeknu zase zvýšeným hlasem.
Poté se otočím k onomu starci. Trochu jsi odfrknu.
"Znal jsem jí... byla to moje platonická láska... " řeknu tiše a přitom zavřu oči úplně.
Po chvíli je zase otevřu.
"Nechci tě nijak urazit či zostudit, starče, ale ve své věku jet na drakovi, i když je to plecha jako tahle, je bláhovost. Budeš užitečnějším svým lidem tady dole, na zemi, než na něčím hřbetě."