Andor.cz - Dračí doupě online

Cesta do Trionu

„No teda... ty tedy umíš breptat.“ Zavrtím hlavou.
„Válku? Jakou válku?“ zeptám se zmateně. Žádná válka už dlouho nevypukla. Co zase lidi magoří?
„Já teda doufám, že to jsou jen nějaké nepokoje a ne opravdická válka.“ Pronesu a začnu se mračit.
„No... okoukneme to. A když to bude příliš velkej průšvih tak zase zmizíme. Souhlas?“ podívám se na něj a jestli to odkývá tak zase přidáme.

Problémy.

Vkročím do mesta a natrasiem si krídla. Vykrúcam krk a obzerám sa okolo seba, aby som zachytila všetko do najmenšieho detailu.
Tie stromy sa mi páčia. Zhora to musí vyzerať, že je tu naozaj iba les, vôbec to nenarušuje okolnú krajinu. Šikovné.
Následne vojdeme do paláca a ja venujem už plnú pozornosť Entovi a Alesseonovi, ktorí rozoberajú nepriateľskú armádu Kostnatých-dvojnohých, ktorí ma nútili už iba pri spomienke na nich vyhrnúť pysky. 
Niekto oživuje už mŕtve tvory? Ani sa nečudujem že mi z nich behali zimomriavky po chrbte. Taká opovážlivosť, niečo také urobiť. Veľmi hlúpe.
Keď ma Alesseon vyzve, zamyslím sa a pred očami mi prebehne obraz postupujúcej hordy. 
Nevidela som nič okrem nich. Možno som tam mala chvíľku zostať a pozorovať ich, veĺmi rýchlo som odišla.
Odfúknem horúci vzduch z nozdier.
Nevidela som nikoho okrem samotných dvjonohých-z-kostí. Vyrušili ma najskôr dvaja, keď som pristála a ostatných som zbadala, až keď som vzlietla. Boli ako lúčne-koníky, ničili všetko, čím prešli.
Zabruším na zdôraznenie svojich myšlienok.  

Tiamata jsem nikdy neměla příliš v lásce. Byl tak arogantní, pyšný, myslel jsi o sobě, že je nejlepší mezi draky.... kdyby byl nejlepší, neodmítl by Jednotu, která právě potřebovala někoho jako byl on. Možná by ani Ven´tas nemusel ani zemřít.... Ne, takto nesmím uvažovat...
Potřesu hlavou, jako bych chtěla ony černé myšlenky vysypat z hlavy. Teď, když je tady ale on, mohu se bez výčitek vydat tam, kam jsem se měla vydat už před dávnou dobou....
Ještě než k nám Rudý dorazí, sehnu se k rytíři, lehce jsi odfrknu a poté povím:
"Rudý je silnější než já, bude vám tady užitečnější než jsem byla já.... já se nyní vydám do království Starého Dubu, kde mě očekávají moje..... povinosti...."
Když jsem Rudý u nás, roztáhnu křídla a trochu s nimi zaklepu. Jsem sice lehce unavená, ale doletět tam zvládnu, alespoň doufám.....

Pokec

Zatnu drápy do země, když ke mě drak přiblíží hlavu. Pak promluví na starce, který řekl věc, která pro mě neplatí.
"Staré časy se nikdy nevrátí, alespoň pro nkoho, kdoje poslední svého rodu a druhu. Já jsem poslední...z menších draků."
řekn a v mém hlase je slyšet stesk a žal.
"Sloužili jsme lidem, každý z nás, teda krom mě, já tehdy byla příliš malá a mladá, měl svého jezdce, byli jsme na to vhodní-ryhlý, malý terč, který prokličkoval skoro všude."
pokračuji tiše.
"Ale bohužel...jednoho dne byli poraženi v bitvě....a já ukrytá v horách jako mládě....jsem přežila. Nevím o jiném mláděti, či dospělém, který by přežil. Žili jsem ve skupině, náš druh nebyl tak samostatný jako velcí draci. Každá skupina tvořila okolo 10 draků, někde míň a někde víc, ale nikdy byste neviděl samotného malého draka."
řeknu.
"Nyní...jsem sama...bez nikoho."
dokončím svou řeč a vylétnu nahradby. Tam si sednu a hledím do dáli a hlídám jestli nejdou nemrtví.

Město

,,Ách jo..."
Zamyslím se a pak se podívám na Noemi a Enta.
,,Musíme shromáždit vše co víme."
Pak si vzpomenu, že jsem dal hledat někoho, kdo přečte staré elfské runy.
,,Našli jste někoho, kdo přečte svitky po otci?!?"
Zaburácí můj hlas s tím, že čekám až někdo přijde, abych mohl začít nějak přemýšlet i s tím, co budu vědět od otce.
Takže... Musí tam být někdo kdo je vyvolává.... Ale jak je poznat? Jsou také nemrtví? Nebo jsou jinak odění a jsou živí? Tohle je strašná situace... Musí se začít urychleně nějak zbrojit nebo spíše... Musíme se zaměřit na ty správné. Jestli ti, co je vyvolávají, jsou s nimi i v boji, tak je to výhoda pro nás. Pokud jsou jinde... Jsme v pytli.
,,Ente? Ty jsi nikoho jinak oděného v řadách kostlivců neviděl? Ani ty Noemi? Musíme přijít na jejich slabinu."

Přistanu kousek od hradeb, abych je nezničil svými křídly a poté dojdu k Bílé. Jsme skoro stejně velcí, ale já bych řekl, že přeci jenom já o kousek více. Pokývnu jí pozdrav a poté se sehnu k tomu dráčeti, co se krčí u země. Lehce ho očichám a trochu poté vyfrknu našedavělí dým z nozder.
Poté se přesunu k onomu starci. Lidé, kdysi jsem je celkem dost nesnášel ale i teď lehce cítím mírný odpor k nim, ale to už je hold v mojí povaze. Jsem prostě pyšný, pyšný na svůj původ a to co jsem - Rudý drak, drak ohně, ztělesnění ohně samotného....
Stejně jako k tomu nedochůdčeti se skloním i k němu, abych jsi jej lépe prohlédl.
"Mluvíš o starých časech, starče.... ty to asi budeš vědět nejlépe... pověz... spal jsem velmi dlouhým spánkem a když jsem se probudil, mí bratři a sestry, nikde nebyli.... pověz, co se stalo s draky na obloze?" promluvím velmi silným a tvrdým hlasem.

Za řekou

Ženu věrného hřebce dál, musím, i když vím, že on to zvládnout vůbec nemusí. Mám o něj strach, to sice ano, ale je to jenom okrajové. Teď mám největší hrůzu z toho co bude až dorazím domů. Jestli tam vůbec ještě něco jako domov bude.

Když uvidím v dálce strom a na něm něco viset, poměrně mě to rozhodí. Okamžitě pobídnu koně tím směrem, třeba ještě není pozdě, i když je to jenom hodně malá šance, vlastně asi vůbec žádná.

Mramorový palác - hra se strážemi

Hmmm... to jsem rovnou mohl hodit míček a říct aport, a mělo by to stejný výsledek... povzdechnu si. Ale první neúspěch mě přeci nemůže zlomit...
Pak si vzpomenu, že je tohle město silně nábožensky založené - ta velká katedrála, spousta kněží. Je možné, že by třeba i tihle strážní byli věřící? Nic jiného než zkusti tohle už mi nezbývá.

Dobře... Pokoušel se Vás oklamat. Přiznám strážným. Ale to jen proto, že jsem tu na misi spravedlivých. Bohové totiž nemohou unést zlotřilost, jakou provedl váš pán. Ukradl důležitý náboženský svitek, který by měl být v rukou církve a ne kdejakého boháče, který si myslí, že si za peníze může koupit všechno. A právě vy, pravděpodobně, za těmito dvěřmi dotyčný svitek hlídate. Ve jménu Trotiga, pokud je vám jeho jméno svaté, pomožte mi od této svatokrádeže.

Během proslovu chytnu přívěšek a modlím se, aby mi dodal sílu je přesvědčit. Nebo alespoň znamení, že je v tomhle na mé straně.

PRO VŠECHNY

Den postoupil v pozdní odpoledne už spíše se sklání k večeru.

Teideal - Krčma -> Ruchy domova

Hostinský ti se souhlasným zabručením dá pivo. Někteří opilejší trpaslíci něco hulákají, ale rozumět jim věru není. Trpaslík, který se na tebe divně dívá po chvíli vstane. máš divné tušení, vidíš jeho rohatou přilbu a oblečení, které je spíše chrániči a pak velké válečné kladivo, které si zvedne v obou dlaních a udělá rázně několik kroků k tobě.

"Ty se po takové době odvažuješ vrátit!"
Zaburácí jeho silný hlas a hlavici kladiva se zaduněním opře o zem. Stojí od tebe pár metrů a tvrdým výrazem si tě přeměří.
"Teideal Torn se vrátil!"
Přimhouří oči v naštvaném výrazu a pak mu zacukají koutky.
"Haha, ty jeden sráči flákal ses tak dlouho pryč, nepřinesl jsi mi žádnej suvenýr a ještě ani nepoznáš starýho kamaráda?! Dlužíš mi pivo."
Zaburácí tentokrát se smíchem a rozpřáhne mohutné svalnaté ruce. Až teď si uvědomuješ, že tohohle trpaslíka vlastně znáš. Tenhle knurla bojoval kdysi po tvém boku v oné osudové bitvě. Pod tvým velením. Gron Zlatavý mu říkali. Byl taky jedním z mála těch, kteří se postavili proti tvému vyhnání.

Alasseon a Noemi - Hlavní město elfů -> Čas řešit problémy


Vcházíte do překrásného elfího města, které obíhají hradby, jakby taky ne, když mají chránit takovou krásu. Většina města je zahalena korunami mohutných stromů, které je chrání stejně jako kouzlo, které město skrývá před zraky těch jež nepřekročí hranici kouzla, aby jej viděli.
"Ano má cesta vede ještě s vámi, je třeba hodně vykonat."
Pokýve broukavě ent hlavou a následuje vás. Míříte k paláci. Ten má naštěstí i větší vstup, který byl kdysi právě přizpůsoben drakům, takže i ent nebo Noemi se tam vejde.
"Co se nemrtvých týká myslím si, že jejich armáda připutovala ve značném počtu, ale určitě i někdo oživuje naše padlé bojovníky do jejich řad. Bohužel nikdo zatím nepřežil, aby to potvrdil."
Oznámí doprovázející elf a pak se s úklonou vzdálí.
"Jednat my musíme rychleji. Les času nemá nazbyt...."
Zahučí ent a jeho hlas se rozléhá palácem.

Lenora, Malari a Tiamat - U pevnosti Trionu -> Staří přátelé

Tiamat s největší pravděpodobností přistane k dvoum dalším drakům z čehož bílou Lenoru zná ač je to neuvěřitelné. Muž v bílé zbroji uctivě skloní hlavu.

"Staré časy se vracejí zpátky. Tři draci v jednom dni to je požehnání. S Vaší pomocí můžeme odvrátit hrozbu nemrtvých, a rmoutí mne jestli se chystáte odletět, i když to chápu."
Pokýve hlavou směrem k Lenoře, ale nadějně si vás prohlíží.

Nalaya - Za řekou -> Cesta domů

Opět pokračuješ na hřbetu svého věrného koně dál v naději, že se dostaneš domů, co nejdříve. V hlavě ti víří mnoho myšlenek a smrákající se obloha k tomu moc nepřidává. Pokud nebudeš chtít jet i přes noc brzo budeš muset zastavit.

Pak uvidíš kus před sebou něco hrozného. Asi 50 metrů daleko je osamělý strom a na něm někdo visí, někoho tam oběsili.

Araoth - Mramorový palác -> Hra se stráží

Když začneš vyprávět strážím svůj zážitek chvíli se na tebe dívají, pak se podívají na sebe a nakonec propuknou v smích.
"Hahaha ty jsi mi ale vtipná kopa. Do paláce nikdo jen tak nepronikne. Navíc máme své rozkazy, mužů je po paláci dostatek. Jestli něco potřebuješ jdi do kasáren."
Odpálkují tě, zjevně ti vůbec nevěří.

Amiel - Cesta k hradu Trion -> Veselá společnost

Vellus se ušklíbne a pohlédne na tebe.
"Čekat to špatné je dobré, protože tuším, že s tebou mě potkají i horší věci než ty špatné."
Zasměje se, ale pak po chvíli zvážní a rozhlédne se a trochu zklidní jízdu.
"Válku, město není klidné, ale naopak v pohybu."
Podotkne a opět pobídne koně směrem k městu.
"Když pojedeme rychle tak tam do hodiny budeme, jen nemám dobrý pocit z toho, co se tam děje."
Objasní ti, když míříte k zvětšující se siluetě města Trion.

Na cestách – S Vellusem

„A jak si pak to dobrodružství chceš užít, když budeš pořád čekat to špatné?“ dobírám si ho dál.
Jeli jsme nějakou dobu až jsme uviděli v dálce město. Ještě bylo daleko a jen tak k němu nedojedeme, ale bylo fajn mít na obzoru takový opěrný bod.
Vellusova poznámka mě donutila zpomalit. Rozhlédnu se a začichám jestli neucítím nějaký divný smrad.
„Co cítíš?“ zeptám se ho a jsem v pohotovosti.
„Je něco ve vzduchu.“ Neznělo nikdy dobře. Většinou to znamenali problémy.