Andor.cz - Dračí doupě online

OZNÁMENÍ PJE:

HRÁČI JEŽ NAPSALI: Amiel, Alasseon, Noemi, Teideal, Tiamat, Lenora, Arvin, Malari, Nalaya a Araoth

OMLUVENÍ HRÁČI: Nikdo

HRÁČI JEŽ POLETÍ POKUD NENAPÍŠÍ DO 2 DNŮ!: Artenus

TY JEŽ MAJÍ SPLNĚNY POVINNOSTI TĚM DNES NAPÍŠU POSUN.
VÁŠ PJ



VÁS PJ

Pevnost

Podívám se na Lenoru.
"Zářící jednota existuje pomoc je na cestě sem, ale jestli přijdou další odletíš tak nevím jak to tu udržíme."
řeknu k druh. Lehnu si na zem a odpočívám. Pozoruji místo odkud přišli nemrtví abych hlídala jestli se neblíží další.
Prosím ať posily dorazí včas...
pomyslím si a modlím se ať pomoc dorazí.

Zastavím uřícené zvíře těsně před řekou. Několikrát se sama musím nadechnout. Pohled mi těkne po řece. Nelíbí se mi, že tu není most. To není jen tak dobře. Musím se ale soustředit. Slezu z koně a chytím ho pevně za uzdu. Znovuse nadechnu a vydechnu. Vím,že se kůň asi bude bát, nic s tím ale nenadělám.

Začnu se soustředit na kouzlo, které mi pomůže ovládnout vodu a pokusím se jí nechat rozestoupit. Pak chudáka zvíře vezmu a ukážu mu, že to nic není. Dost nejistým krokem vyrazím vytvořeným korytem a pokusím se dostat na druhou stranu.

Při tom zaháním ty nejhorší myšlenky. Snažím se sice myslet a soustředit jen na kouzlo, bohužel vrací se mi slova čaroděje, Arvinova tvář, když jsem ho opustila a vzpomínky na můj domov.

Volání domova
[/u]

Po boji se lidé ve městě uchýlí k odpočinku a opravám a pohřbívání svých mrtvých. Většina města je tedy něčím zaneprázdněna. Brzo na to na koni přicválá onen velitel obrany, kterého jsme již obě poznaly v bílé zbroji, představil se nám jako Rosland.
Nabídl nám odpočinek a jídlo, dá-li se to tak nazvat, ale já skoro neposlouchala. Stále jsem hleděla kamsi do dáli. Hlas mého srdce mi říkal, že bych se měla do království Starého dubu vypravit, případně je varovat. Elfové neradi bojují a navíc, nevědí jak se mají těmto nemrtvím vůbec postavit, jak se umrtvit navždy.
Natáhnu krk s hlavou přímo k onomu rytíři, dalo by se říci, že chybělo několik centimetrů, abych se ho já nebo on mě dotkl.
"Vím moc dobře, že tohle nebylo všechno, co nám zlo přichystalo, a že to horší teprve přijde ale mám jisté povinnosti, i když dnes už zářící jednota není, pořád jsem vázána k elfskému království Starého dubu." řeknu a trochu sklopím zrak a pokračuji.
"Vím, že jsem spoustu let na své povinnosti kašlala a že to teď už asi nezachráním, ale musím se ujistit, že je království v bezpečí. Dlužím to hlavně jeho bývalému králi a mému příteli..." řeknu a očekávám jeho odpověď...

Probuzení


Vzbudil jsem se z dlouhého spánku, protože jsem cítil, jako asi mnozí další ono zlo, které opět sílí, ač ještě nezabralo všechny země. Zlo sídlí daleko tam, kde se nikdo neodváží, ale začíná se rozmáhat i do království, která kdysi tvořila základ Zářící jednoty, kterou jsem tak urputně pohrdal. Nevím jestli ještě existuje, vlastně vůbec nic nevím o tom co se za tu dobu stalo a jak se mají vůbec věci dnes.
Nicméně jsem znovu otevřel průchod do uzavřené dávno vyhaslé sopky a vyšel jsem na povrch, kde tě zalilo oslnivé světlo a i tak trochu mě oslepilo. Slepota byla ale jen krátkodobá. Moje sopka se nachází ve vysokých a mrazivých horách, které patří, nevím jestli patří ještě stále, trpaslíkům z Království Železné skály. Vím, že v horách jsou jejich vesnice a města, i když většinou hluboko pod zemí ale v posledních dnech, když jsem se probouzel, jsem už neslyšel skoro nic, ze zvuků, úderů těžkých kladiv, bublání vody, praskání ohně a funění měchů. Vše nějak podezřele utichlo. Venku bylo taktéž podezřelé ticho a obloha, kterou brázdili stovky draků různých velikostí a barev, také osamělo.
Když jsem tedy vyšel ven a protáhl jsem jsi utuhlé tělo, ovanul mě studený vítr. Né, že by mi to nějak extra vadilo, ale mám rád teplejší místa. Moje sopka vyhasla a tak bylo načase najít jsi novou. Roztáhl jsem mohutná křídla a vznesl jsem se k obloze. Namířil jsem jsi to na jediné místo, které jsem uznával za vhodné, království Trion a pokusit se najít to, co ještě zůstalo z Jednoty.

Rodná půda pod nohama

Přede mnou se rozevírá prostorné údolí, tak krásné ve svitu slunce, tak jiné než jsem si jej pamatoval, a přesto, jako bych se znovu vrátil domů. Vyšlapaná pěšina vede dolů, k prvním usedlostem, přes široký kamenný most směrem k malému náměstíčku, které se tísní mezi domy. "Tak jsem znovu doma..." povzdychnu si.
Scházím tedy po pěšině a vychutnávám si každý krok, ostatně, je tomu už dlouho kdy jsem naposled viděl svou domovinu. Cesta se mírně stáčí, až mě přivede k prvním domům. Po návsi přecházejí stroze odění trpaslící, kteří na mě vyjeveně koukají. Nedivím se jim. Musel jsem vypadat hrozně. Potrhaný a špinavý plášť, místy úplně zrezlé brnění. Sám sebe bych se nejspíše lekl. Zahaluji se do pláště a mířím k místnímu hostinci.
Nad rozvrzanými dveřmi visí vývěsní štít s vyobrazeným letícím drakem a ozdobným nápisem "U dračího dechu". Znám tohle místo, stálo zde už za doby kdy jsem byl nucen tenhle kraj opustit. Zapřu se tedy do dveří a otevřu je. Ovane mě známý hospodský zápach a teplo. "Zase jako doma... pousměju se.

V lese.

Na chvíľu sa nad jeho slovami zamyslím, takže z mojej strany zavládne ticho, pričom z neho nespúšťam zrak. Hlavu mám naklonenú jemne nabok.
Stratila som celú rodinu, celý klan... A aj keď pôvodne som chcela nájsť ďalších, ako ja, tých ktorí ťijú tak ďaleko, neviem, či by som to dokázala...a či vôbec prežili. Keby ide iba o bitky medzi tými ľudmi-kosťami a ostatnými dvojnožcami, asi by som sa do toho neplietla, ale...ničia les. Aj keď to necítim ako ent, ktorí musí cítiť ako tie stromy umierajú, cítim, že je to zlé. Bez prírody by som neprežila ani ja.
Nakoniec vyfúknem oblak čierneho štipľavého dymu a zdvihnem hlavu opäť do výšky, takže sa oddiali od elfa.
Som rozhodnutá.
Poviem mysľou a pohnem sa, čím naznačím, že som pripravená vyraziť.

Noemi, Ent

Pohlédnu na Enta.
,,Musíme přijít na to, co je jejich slabina. Můžeš mi popsat jejich vojsko? Nebo spíše, jak útočí? Třeba přijdeme na něco, co je může zabít, nebo zastrašit."
Podívám se na Noemi a pak na Elfa vedle mě.
,,Má pravdu měli bychom jít."
A čekám, jak se rozhodnou.

Na cestě

„Máš nějakou uchylku na šupinaté ocasy?“ popíchnu ho.
„Jooo... já jsem celá zajímavá.“ Souhlasím se smíchem. „Dibron si mě asi vybral kvůli mému jedinečnému stylu a smyslu pro humor.“
„Ale no tááákk... nebuď tak skeptickej. Jsem sice zvědavá, ale ne až tak, že bych strčila ruku do tmavé díry i když se nad ní vyrytá do skály lebka.“ Protočím oči.
„Nejsem sebevrah.“ Ujišťuji ho.
„Tak pojď. Trochu sebou hodíme.“ Řeknu Vellusovi a pobídnu koně do klusu.

Alasseon a Noemi - Setkání

Alasseonův doprovod mlčí, zato ent na něj shlédne a zadumaně si tě prohlédne.
"Mrtvě a nepřátelsky mladý králi. Nemrtví se snaží stále posunovat hranice a je těžké se jim bránit, když jich přibývá a nás ubývá."
Pokýve mohutnou hlavou ent.
"Kouzelníků není ve městě mnoho pane tedy né těch, kteří by se dali použít v boji, mnoho jich udržuje ochranná kouzla nad zbytkem lesa nebo jsou rozeseti po zemi, aby udrželi nepřítele nebo povzbudili lid."
Zašeptá elf vedle Alasseona.
"Nu měli bychom jít k vašim domovům v lesích je sice ještě bezpečno, ale kdo ví."
Zabručí ent.

Malari a Lenora - První vyhraná bitva

Po boji se lidé ve městě uchýlí k odpočinku a opravám a pohřbívání svých mrtvých. Většina města je tedy něčím zaneprázdněna. Brzo na to na koni přicválá onen velitel obrany, kterého jste již obě poznaly v bílé zbroji Rosland.
"Děkujeme vám velice za pomoc v boji. Bez vás by určitě prolomili hradby. Bojím se však, že příjde mnohem strašnější vlna než tato a nevím, kde jsou posily a zdali budou stačit, i tak dovolte abychom vás pohostili tím málem co máme a nabídli místo k odpočinku."
Navrhne vám rytíř zdvořile.

Nalaya - Cesta domů

Jedeš na koni tryskem jak jen můžeš. Vše jsi nechala za sebou. Arvina i vše ostatní kvůli čemu jsi opustila domov a to ani nevíš zdali přijedeš v čas. Navíc kůň je již značně zadýchaný a terén začíná být nepříjemný nehledě na to, že jsi právě dojela k vcelku široké a hluboké řece a most nikde poblíž nevidíš.

Artenus - Trpasličí doly

Tvé hledání je nakonec úspěšné. Bohužel asi ne tak, jak by sis představoval. Dojdeš k otvoru ve skále. Ten je asi metr a půl široký a metr a půl vysoký. Tím proudí menší říčka nebo spíše rozvodněný pramen někam dolů do skály dost možná do nějakého z podzemních měst.
Když budeš dostatečně skrčený mohl bys tím otvorem postupovat dál, ale bude tam tma pokud si neposvítíš, taky si pravděpodobně zmáčíš boty a sestup může být i strmý. Nevíš co tě tam může čekat.

Amiel a Araoth - Nic nového

Odpovězte si na minulé příspěvky, které vám náleží.


Tiamat - Nový začátek

Vzbudil ses z dlouhého spánku, protože jsi cítil, jako asi mnozí další ono zlo, které opět sílí, ač ještě nezabralo všechny země. Zlo sídlí daleko tam, kde se nikdo neodváží, ale začíná se rozmáhat i do království, která kdysi tvořila základ Zářící jednoty, kterou jsi pohrdal. Nevíš jestli ještě existuje, vlastně vůbec nevíš co se za tu dobu stalo a jak se mají věci dnes.
Nicméně jsi znovu otevřel průchod do uzavřené dávno vyhaslé sopky a vyšel na povrch, kde tě zalilo oslnivé světlo. Tato sopka se nachází ve vysokých a mrazivých horách, které patří trpaslíkům z Království Železné skály. Víš, že v horách jsou jejich vesnice a města, i když většinou hluboko pod zemí. Je zde hodně zimné klima, takže je na tobě, aby sis zvolil svůj cíl cesty.

Teideal - Trpasličí vesnice

Po dlouhé době jsi opět zavítal do rodných hor trpasličího království. Království Železné skály. Dostal jsi se až do jedné malé vesnice v nížině v horách na povrchu. Je to především zemědělská ves, kde žijou trpaslíci, ale hlavně farmáři a jim podobní. I tak tě tam vřele uvítají, jako bratra. Zdá se, že jsou obyvatelé přátelští a v celku spokojení, otázku je co hodláš podoniknout ty, když jsi opět v civilizaci.