Andor.cz - Dračí doupě online

Rozhodla jsem se to nakonec zkusit s bouří blesků.
Dlouhý bílý krk se mi napnul a z doširoka otevřené tlamy se vydral naprosto ohlušující řev, který musel proniknout přítomným lidem až do morku kostí.
Mraky nade mnou se začali urychleně stahovat a změnili barvu to nočně černé. Po několika sekundách začali ale místo kapek na zem dopadat blesky, ve stejné intenzitě, rychlosti i množství jako déšť. Ledové kostky, ve kterých byli nemrtví uvězněni se rozlétali na tisíce kousků do všech stran po zemi.
Když bouře zase v klidu zmizela, ulevilo se mi, že tentokrát se to obešlo bez ztrát na životech.
Z poza kopců, se ale valili další nemrtvých a bylo jich dvakrát, ne-li třikrát více.
Nadechla jsem se a otočila hlavu směrem k lidský hradbám.
Muž v bílé zbroji, nebo jak jsem ho taky nazvala Bílý rytíř byl tentokrát na hradbách a něco na své muže křičel. Evidentně jim povzbudil morálku, protože se konečně chopili zbraní a bránili druhou stranu hradeb, na kterou se nemrtví už sápali. Pochopili, že já jsi vezmu tuhle stranu, na kterou očekávám větší nápor, než ta strana k řece, přes kterou přeci jenom nemrtví postupovali pomaleji než na té mé.
"Sekejte po hlavách!" zakřičím na ně myšlenkami.

Otočím se zpátky ke své straně. Nemrtví po mě házeli vším co jim přišlo pod ruku. Dokonce jsem viděla jak jeden z nemrtvých sebral hlavu svého spolubojovníka a hodil jí po mě.
I přesto velmi žertovný výlev jsem musela něco urychleně vymyslet.
Myslím, že můj ledoví dech bude určitě fungovat znova a znova, ale jako každý drak i já mám omezení co se týče chrlení ohně.
Rozhodla jsem o osvědčenou kombinaci chrlení ohně a útoku dlouhým ocasem.
Vychrlila jsem na jednu stranu ledoví oheň a poté jsem se otočila a švihla ocasem, jako když se seče obilí na polích. Ty co se vyhli mému dechu i ocasu jsem zašlápla nebo předníma pařátama roztrhla nebo rozdupala.
Díky Zářící jednotě jsem byla velmi dobře vycvičená pro boj proti několikanásobné přesile. Nicméně i tohle začínalo být na mě moc. Začala jsem být lehce unavená, protože jsem dvacet let nebojovala ve své dračí podobě a proměna mi taky hodně ubrala.
Ven´tassi, pomoz nám... ozvou se mé myšlenky, které prosím o pomoc dávno mrtvého přítele.
Nemrtvý, kteří po mě házeli tím co měli po ruce začali být nebezpeční, protože už to nebyli jenom klacky, balvany, nebo hlavy spolubojovníků ale už to byli i sekery, oštěpy, meče a jiné. Moje dračí kůže by měli odolat přímému poranění, ale jako každé brnění i ona má svá slabá místa a je jen otázkou času, až na ně nemrtvý přijdou..

Tu najednou jsem vycítila něčí přítomnost, jak se k nám blíží. Vzhlédla jsem k nebi a něco zahlédla. tu se po mě ale ohnali nemrtvý a já musela nejprve zneškodnit je. Vztyčila jsem křídla a máchla s nimi tak silně jak jsem jen dokázala. Vytvořila jsem s nimi tak vytoužený velmi silný proud větru, který kus odfoukl nemrtvé ode mě a já jsi to mohla lépe prohlédnout.
Byl to drak, malý a mladý, mládě jen pár let staré.
Otevřela jsem protáhlou tlamu a znovu zařvala, tentokrát, ale pro znamení tomu drakovi.

čas

Rychle se prohrabuji papírama a hledám něco o tom jak je porazit. když se tak stane.
Ale je to na dlouho, tak rychle pročítám papíry a snažím se něco vymyslet.
Tak dělej. Notak.
Lenoro musíš cítit, že jsem se vrátil ne?
Mám všelijaké myšlenky, ale první je teď záchrana království, která není vůbec jednoduchá.
Elf na chvíli zmizí a už je to tu vzhůru nohama.
Snažím se najít cokoliv, ale hlavně rychle.
Po chvilce zařvu na celou místnost doufajíc, že mě někdo uslyší.
Protože většinou se po hradě potulují lidé.
,,Pojďte alespoň jeden sem!!!! "
Tak dělej hledej.
Jsem čím dál tím víc v nervu, že čas ubíhá moc rychle a že to nestihnu.
Musím jestli je to to jediné co teď zmohu, tak alespoň to musím udělat.

Věž mágů

Mrknu na něj a otřu si pusu. „Jsem ženská co každý den vynaloží hodně energie. A energii vyžaduje plný žaludek.“ Pokrčím rameny.
Ujistí mě, že má všechno co potřebuje a koně taky má.
„Jasně... si je asi můžeš přikouzlit co? Závidím... nemusíš se s nimi všude tahat tak jako já.“ Napiji se. Chtělo by to víno, nebo medovinu... ne vodu. Fuj.
Začnu se smát jeho poznámce. „Ale to je přece ten nejlepší druh dobrodružství? Navíc vem si jaké super historky budeš moci vyprávět svým potomkům. A oni ti to nebudou věřit, protože to bude příliš neuvěřitelné.“ Nasoukám do sebe zbytek jídla a spokojeně se poplácám po břiše.
„Tak fajn.“ Protáhnu se. „Můžeme jít.“ Vezmu svou brašnu a vstanu.
„Budoucnost je otevřená a celá před náma.“ Pokývnu hlavou, zastavím se a kouknu na Velluse. „Veď mě. Se tady v tom vašem bludišti nevyznám.“ Ale souhlasila jsem s ním. Taky jsem byla zvědavá co bude. Kam nás cesta zavede... a co je to důležitého co musím vykonat. Jasně... bude to pro nějaké to vyšší dobro co? Jen doufám, že mi z toho aspoň něco kápne. Nejsem charita. No... ale přinejmenším teď bude po mém boku putovat Vellus. Taková pěkná prdelka... to je odměna sama o sobě.

Nalaya - Věž mágů

Dojídám sýr a kouknu na Nalayu.
"Asi máš pravdu Nalayo."
Pokývu hlavou a usměju se, když vše zapiju.
"No měli bychom jej najít a připravit se na cestu."
Navrhnu. Až pokud bude souhlasit vydám se s ní směrem k našemu pokoji...
Když jsme v přechodném domově spatříme Dibrona, který sedí na naší posteli a usmívá se.
"Tak odpočatí a najezení výborně."
Kývne Dibron a zahledí se na nás.
"Mnoho událostí se děje zatímco, vy jste zde, ale vše má svůj správný průběh. A je vás třeba jinde."
Pokýve hlavou a tak začne sleduje naše dotazy nebo připomínky.

Alasseon - Hlavní město Starého dubu

Rádci a velitelé, kteří to tu vedli za tvé nepřítomnosti se na tebe podívají.
"Co se týče těch, kteří se snaží stavit postup nepřátel, jde hlavně o Enty, kteří procházejí lesem, který ještě není mrtvý a dodávají mu sílu. Naši elfí kouzelníci jsou pak porůznu v přilehlých městech a vesnicích a udržují jejich neviditelnost vizuálním kouzlem, je to jedna z mála ochran, kterou máme. Také se snaží udržet les v přilehlých oblastech zdravý, ale není to jednoduché. Občas nám pomáhají jednorožci, nebo podobná stvoření, ale to jsou výjimky."
Objasní jeden z nich opírajic se o stůl.
"Entové mají jistě vedení, ale osobně jsem se s ním ještě nesetkal."
Na chvíli se odmlčí.
"Ne pane o Lenoře jsme od jejího odchodu nic neslyšeli bohužel. A pane není moudré hned jít do boje. Nemrtví zatím nepostoupili z mrtvého lesa a nemáme svolaných dost mužů a i tak jich je zoufale málo. Musíme vymyslet plán. A co se týče ostatních království, od smrti vašeho otce jsme s nimi kontakt nenavázali. Ale z toho co víme i ostatními zeměmi zmítají nepokoje."
Pak odejdeš do knihovny a začneš se prohrabovat spisy. Nakonec narazíš na pár z těch, které vytvořil, když byl jezdcem. Jedna ze zmínek, kterou tam má vypovídá o tom, že draci byli velmi silní v boji proti nemrtvým. Ale jsou i jiné způsoby jak je zahubit, je to ale na hodně dlouhé čtení.

Lenora - Pevnost Trionu

Tvé snažení mělo úspěchu první vlna asi 50 nemrtvých byla zaražena tvým ohněm, který je zamrazil a zpomalil tak ostatní. Pak se ti v celku i povedlo přivolat bouři, která je zničila a zmizela tak jak přišla, ale měla jsi štěstí. Nicméně nemrtví se tlačí dopředu a k tobě vylétají první šípy a oštěpy, které nebudou příjemné pokud zasáhnou svůj cíl.
Mezitím se na hradbě opět objevil onen bílý rytíř a povzbudil svém muže do boje. Ti opět začali střílet, házet kamení a vůbec, co se dalo. Boj tedy vypukl a ty jsi v ohrožení, jelikož nemrtví jsou jak kobylky a dotírají. Mezitím co se rozhoduje co dál. (Po provedení akce hod procenty)
Uvidíš jak se něco po obloze blíží a za chvíli si uvědomíš, že je to další drak sice menší než ty, ale je a blíží se. (Malari)

Malari - Pevnost Trionu

Neotálela jsi a vyrazila jsi na cestu. Letěla jsi opravdu rychle a vítr ti dul do zad. Víš, že vojáci z Trionu se nemůžou dostat k pevnosti moc rychle, ale ty ano a to se ti taky podaří. Když už konečně po nějaké době vidíš pevnost hemží se vojáky na hradbách a temná skvrna se line okolo pevnosti, Nemrtví zahájili útok, ale je jich mnohem méně, než jsi viděla na planině předtím. Také tě upoutá velký bílý drak, který dole zničil početnou skupinu nemrtvých. (Lenora). Nyní je však pod útokem nemrtvých a ty máš moment překvapení tedy nejspíše. (Pokud se zapojíš do boje hod procenty)

Araoth - Mramorové sídlo

"Zákony?"
Rozchechtá se.
"Zákony jsou v rukou těch, kdož mají moc."
Odvětí klidným pobaveným tónem.
"Ano bylo tam toho mnohem více o mém prapředkovi a je třeba uchovat to v tajnosti a důkladně prostudovat, aby se mi to potvrdilo. Kdybych to nechal těm kněžím nedělalo by to dobrotu."
Zavrtí hlavou a upíná na tebe přísný pohled.
"Tomu nemůžeš rozumět nejsi místní nemůžeš pochopit tedy situaci u nás."
Uzavírá nakonec.

Neomi - Na cestě s Entem

Když slyší ent tvou otázku srdečně se hluboce rozesměje.
"Jak dlouho?....Inu....moc dlouho. Déle než většina těch, kdož chodí po zemi. Jestli počítám správně už to budou staletí."
Zabrumlá a podívá se na tebe.
"Hmmm to je zajímavé brum....něco se děje. Do lesa se vrátil ztracený syn. Lepší časy přicházejí."
Mluví jako by mu to okolní stromy pošeptaly, i když vlastně proč by taky nemohly že.

Amiel - Na snídani ve věži mágů

Vellus tě sleduje při jídle.
"Máš dobrý apetit."
Usmívá se a dochroupe nějaké exotické ovoce.
"Neboj můžeme jít rovnou věci mám v celku po ruce. A co se koně týče ano mám jednoho ve stájích."
Kývne s úsměvem a prohrábne si vlasy.
"Jsem zvědavý, kam mě to s tebou zatáhne. Ale tuším že to bude dobrodružství a průser."
Zazubí se.

Věž mágů

Zasměji se a následuji ho. „To můžeš zkusit. Ale já jsem vynalézavá.“
Nepřekvapí ho, že o naší cestě nic nevím. Tedy ne víc než on.
„Netvrď mi, že jsi to nečekal.“ Škádlím ho.
Ujistil mě, že má vše připravené. Dobře. Koukla jsem na to co si bere k snídani. Překvapilo mě, že si nevzal žádný maso.
Já za to jsem si uřízla celou půlku uzené šunky a k tomu půl bochníku chleba, kus sýru a s nevolí jsem si vzala vodu. Jistě... studentům těžko budou nalévat něco silnějšího.
Sedla jsem si k němu a pustila se do toho. Výhoda mého stylu života bylo, že jsem mohla jíst jak jsem chtěla. Vždycky jsem to pak vyběhala. Někdo mi kdysi dokonce řekl, že bych měla trochu přibrat.
„Až se najíme, zajdeš si pro věci a sejdeme se venku. Pak vyrazíme.“ Řeknu mu, když jsem zahnala největší hlad. Velký kus šunky a chleba už byl pryč. Sýr ten byl pryč celý. A to jsem ještě neskončila.
„Hm... máš koně?“ zeptám se ho. Já koně mám a sice ho klidně vezmu k sobě do sedla, ale bude to trochu nepohodlné.

Arvin

V sále si povšimnu dívky, která sem asi nepatří, zůstanu však potichu a o ničem se nezmiňuji. Jakmile se usadí Arvin, sednu si taky, vedle něj a ke snídani si vezmu jen pár kousků ovoce. To už ale mluví o tom co se dozvíme. Tedy jestli vůbec něco. Zamyšleně se rozhlédnu a potřesu hlavou.

" Arvine já nevím. Dibron ví mnoho věcí, doufám v to, že nám poví co dál."

Šeptnu tiše a pustím se do jídla. Nakonec se ale zarazím.

" kdo ví, Dibron to snad vědět bude."

Šeptnu s lehkým třesem v rukou.

ENt.

Umrú žiaľom? Žiaľom? To je veľmi spojenie čo medzi nimi muselo panovať.
Počúvam ďalej a zamyslene pokývavam síce obrovskou, avšak štíhlou hlavou. Vidno, že sa mi cez ňu preháňajú splašené myšlienky, ale napokladám mu ďalšie otázky keďže priamo povedal, že o týchto veciach sa všeobecne veľa nehovorí.
Takže drak ani človek si nemôže vybrať, s kým, ani či sa toto spojenie uskutoční? To sa mi vôbec nepáči. Znie to, akoby drak stratil slobodu. Aj keď tam je to puto dôvery...je to príliš zložité.
Ak to nebude nezdvorilé, ako naozaj dlho si na svete?
Spýtam sa zdvorilo, so znakom záujmu v hlase pričom prekročím spadnutý peň.

Mramorové sídlo

Nepotřebuju vědět víc, než to, že ten svitek patřil jim a tys jim ho sebral! To je přesně chování bohatých, kteří si myslí, že jim projde všechno a na běžné trpaslíky chodící kolem se nedívají. A ani zákony snad na Vás neplatí?
odfrknu nasupeně.
A pokud to opravdu bylo dílo o tvém prapředkovi, tak by sis zabezpečení kostelíka, kde je svitek uložen určitě dovolil. Ostatní kostelíky tě zajímat nemusí ale i tak - krást? To mám odteď sebrat každou knihu, kde náhodou bude napsáno mého dědečka? To by mě asi brzo hnali.
ušklíbnu se a pokračuju dál ve svém projevu.
Nebo snad v tom svitku je ještě něco víc? Něco důležitějšího, proč potřebuješ, aby se to neválelo v kostele jen tak komukoliv na očích?

Několikrát zavřu a otevřu oči. Už je to opravdu hodně dlouho, co jsem takhle byla. Potřesu hlavou a odfrknu jsi. Z nozder se vydere bílí dým.
Natáhnu k hradbám dlouhý, štíhlí krk a hlavu nechám kousek nad hradbami, přesto moje hlavě působí velmi obrovsky.
Lehce nasaji vzduch a vydechnu. Několika vojákům to odfoukne helmice s hlav.

Nemrtví se blíží a rychle, musím vymyslet, co udělám. Rozhodně využiju svého dechu. Lidé střílejí po nemrtvích šípy, ale ty jim nijak neubližují. Cítím strach co se line z poza hradeb. Tu se na mališkém náměstí oběví starec v zašlé zbroji a křičí na ostatní vojáky, kteří ho evidentně poslouchají.

Rozevřu křídla a udělám několik krků vpřed. Naklomín hlavu na stranu a řeknu myšlenkami, které jsou slyšetelné stejně jako řeč:
"Schovejte se všichni za hradby!" Nečekám na jejich reakci a rozestoupím se předními pařáty. Potřebuju trochu opory. Ocas nechávám na zemi a lehce s nim kmitám ze strany na stranu. Kdo je blízko mně, může slyšet bublání, mřučení a bručení v mém břiše. Nikoliv od hladu, ale to jak se připravuji na útok.

Když se nemrtví dostanou do vzdálenosti, na kterou již moji plyvat, štíhlí dlouhý krk se vymrští jako pružina, napne se, tlama se doširoka otevře a z krku se dere nikoliv červený oheň, ale bílí oheň, který zmrazí na kus ledu cokoliv čeho se jen na okamžik dotkne. I tohohle "vězení" není úniku. Chrlím mraziví oheň téměř do všech stran a valnou většinu nemrtvích zmrazím do větších ledovích kostek. Nemohou nic dělat, pohnout se, křičet, nic. Možná jsem je tím nezabila, ale tenhle led nejde jen tak rozpustit. Napadlo mě použít jedno z mých schopností, kterou jsem oběvila společně s Ven´taseem..... a to, že umím přivolat ledovou bouři nebo bouři s mohutnými blesky. Byla to ale nová schopnost, kterou jen použila jen jednou a moc dobře to nedopadlo. Na druhou stranu to byla jediná možnost, jak ty ledové kostky rozbít a tím i zničit nemrtvé uvnitř.