Andor.cz - Dračí doupě online

Zmijí ubikace

Mlčky pokývu hlavou, tak trochu zasněná, trochu zamyšlená, a trochu víc střízlivějící se vším, co k tomu patří, a co bych si klidně odpustila. Když se tady takhle bavíme, musím uznat, že po-párty stav opravdu není nic moc a mám bezmyšlenkovité záseky stále častěji – a svým způsobem je fajn na nic nemyslet.

“Hm, co tady. Pojďme se zeptat, jestli nás nepošlou na nějakou bezbroučí destinaci, s wellness v ceně,“ pousměju se.
“Huh. No nic, vojáku,“ mírně se odtáhnu a při té příležitosti přátelsky bouchnu Rica do hrudi. Očekávám, že by se potom mohl nafouknout jako páv, aniž by si to vůbec uvědomil. Spousta pohybů a způsobů chování je naučených, zažitých, a s tím, na co člověk myslí a co prožívá nemá nic společného.
“Konec diskusí.“
A nic.
Jako začátek proslovu nebo vyhecování se k nějaké akci hezké, jenže nic takového nepřichází.

Planeta Země - Doma
Zoe

"Tak jo Zoe, uvidíme se tedy, půjdu si naproti k zastávce."
Rozloučila se s tebou Katy a položila telefon, když jste spolu domluvily. Vypravená jsi byla relativně za chvilku. A kousek od domu jste měli tramvajovou zastávku. Dokonce, zrovna, když jsi k ní došla, přijížděla tramvaj, kterou jsi potřebovala. Pětka. Ještě před pár lety jsi touhle tramvají jezdila do školy. Když jsi nastoupila, bylo však vidět, že už změnili řidiče. Starý pan Oldmayer už téhle krásce nešéfoval.
Tramvaj byla takhle z rána zaplněná jen z půlky, takže bylo i kde si sednout.
Netrvalo to pak nijak dlouho a mechanická nahrávka tramvaje se rozezněla a oznámila zastávku "Dolní Pětice" a tys málem nestihla ani vystoupit, když tě najednou někdo drapl. Skoro jsi ještě nedošlápla na chodník a už jsi viděla rozzářený obličej Katy, která tě pevně objala a pak si tě prohlédla, když tě nechala konečně získat rovnováhu.
"Zoe! Jsi tu rychle. Ráda tě zase vidím. Tak pojď máme toho hodně, co probrat."
Chňapla tě za zápěstí a už už táhla do ulice od tramvaje ze které ještě proudili lidé a někteří si nyní bručeli, že závázíte.
"Tak, co nového u tebe? Jakto, že jsi furt sama? Dyť už od střední za tebou hned několik kluků pálilo."
Začala na tebe chrlit o překot.
"A víš vůbec jsi prošvihla se mnou maraton nové série Star Treku?"
Hodila po tobě na oko uražený pohled.
"Tohle ti Pickard nikdy neodpustí."
Pohrozila ti vážně prstem. Pickard nebyla jen postava ve Star Treku, ale také Katyin buldog, který s vámi s oblibou vždy na telku koukal a vydržel ležet rozplácnutý hodiny a hodiny. Pravda, k pravému Pickardovi mu toho asi dost chybělo, ale kdo by to řešil, když byl Pick spokojený.

Co s volným časem

Přemýšlím a snažím si vybavit některou ze svých kamarádek přitom se škrábu mezi prsy a nakonec vytočím jedno číslo. Táta je pryč a tak je skvělá příležitost něco podniknout a možná i začít nový odvážný styl.
Ano odvaha nyní znamená něco jiného.
Vyprsknu smíchy a zavrtím prsty u nohou zatím co to na druhé straně někdo zvedne.
„Ahoj Katy tady je Zoe.“
Tentokrát se mi podaří potlačit zvyk představit jako desátník dřív než to vyslovím, Katy je ráda že mně slyší a já jsem taky ráda že jí slyším. Ano my se známe nebo jsme se znaly ze střední školy, vím že Katy nosí brýle a rovnátka i když to nevypadalo že by je potřebovala. Jsem ráda že jsem zavolala právě jí protože takto přijdu na jiné myšlenky, Katy je chytrá a hrozně upovídaná často jsme vedli „důležité“ debaty třeba o tom jaký je rozdíl mezi transportérem v Nulové hranici a Star Treku. Nebo jestli účinnější kvantový pohon nebo warp případně který z těchto pohonů je bezpečnější.
„Rozhodně warp, pokud selže warp tak spadnete na podsvětelnou rychlost, ale pokud selže kvantový pohon můžete ztratit v oparu času.“
Aspoň taková byla tehdy moje argumentace, ale zpátky k její otázce jak to jenom říct a tak řeknu to co teď cítím.
„Mám se dobře.“
Což je pravda tentokrát se rozhodnu úvahu na tohle utnout hned na začátku a napadne mně něco jiného.
Až moc dlouho, netušíš jak moc dlouho, ale dost.
Omluvím se že jsem jí tak dlouho nezavolala a řeknu že kluka ještě nemám, souhlasím že spolu něco podnikneme a konečně se mi uleví když spolu mluvíme. Katy už není tak rozmrzelá že jsem se jí ozvala až teď a já potom se pokusím vzpomenout kde Katy bydlí než se vydám obléct. Rozhlížím se a přitom se potahuji za lem kalhotek než na sebe natáhnu tričko a krátké šortky, následně vyhrabu sandály a spokojená se svým vzhledem vyrazím.Rozhodnu se jít nejdřív pěšky než budu muset jet hromadnou dopravou tak bych tam mohla dorazit dřív.

U Zmijí

"Heh teplejší místečko jo? Nejsem si jistý, jestli pro takové, jako jsme my nějaké schovávají."
Pousmál jsem se pobaveně, ale pak si mírně povzdechnu.
"Navíc nejsem si jistý jestli bych měl na to dělat instruktora na nějakém cvičáku a posílat ty hromady lidí vstříc skoro jisté smrti. Je to jiné, než stát jim po boku a čelit tomu.....navíc už několikrát se stalo, že i tyhle výcvikové tábory brouci napadli."
Naděje na hezký důchod byly rázem v ohrožení, ale Rileyina slova a dotek vše zachránila. Usmál jsem se a políbil jí do vlasů.
"Ne to nejspíše ne. Ale zase tak špatně se taky nemáme ne?.....Jídlo třikrát denně, brouků kolik zabiješ. Potřeštěná jednotka.""
Zacukaly mi koutky rtů, když sem se tváří opíral o její hlavu.
"Ale třeba by nám mohli dát alespoň krátkou dovolenou....na chvíli odjet někam, kde nebudeme mít starosti.....hmmm uvažuju jestli jsem za dobu své služby vlastně nějakou dovolenou měl."
Jak jsem pátral ve své paměti, nenarazil jsem na nic, co by se tomuto označení podobalo. Což mne přivedlo na pochybnou myšlenku, zdali vlastně máme nárok na dovolenou.

Zmijí ubikace

Sotva znatelně zavrtím hlavou, jelikož se mi nechce zvedat tvář od Ricovy hrudi. Líbí se mi nasávat tělem jeho teplo, jen tak být, beze strachu.
“Nevím. Moc nad tím nepřemýšlím,“ přiznám, “Dostala jsem se jen k tomu, že se mi chce být někde pryč a napořád. Vyrostla jsem ale ve městě,“ naznačím, že směrem k farmě se moje myšlenky vůbec neubíraly. Jenže vůbec nevím jak to teď na Zemi funguje, jestli pořád stejně, nebo je všechno horší? Striktnější a hlídanější? Nebyl důvod aby mě to zajímalo.
“Mohli bychom se jen nechat převelet. Z bitevního pole na nějaké teplejší místečko,“ bojových zkušeností máme dost na to, abychom se mohli stát koordinátory – Rico určitě. Pro mě za mně se upíchnu někde u úklidu, když to bude znamenat, že už nebudu muset koukat broukům tváří v tvář. Zkušenost ale praví, ale bezpečno není nikde a tuším, že by nás hned druhý den dohnaly výčitky.

“Stejně to neuděláme,“ poslepu najdu Johnyho tvář a chlácholivě po ní přejedu hřbetem prstů.

U Zmijí

Pomalu jsem se nadechl a vydechl obdobně, jako Rely.
"Jo asi v něčem jo. Máš pravdu."
Kývl jsem a sevřel Riley v náruči jen, co se ke mě přivinula.
"Chápu, jen by bylo fajn, kdyby to byla lepší budoucnost pro všechny. Pokud se na to Federace vykašle brouci nás vyhubí. A proto musíme přežít, abychom si mohli užít pak ten společný klid až bude po všem."
Zašeptal jsem a políbil jsem jí do těch krátkých bloňďatých vlasů, které na ní byly tak sexy.
"Co budeš chtít dělat, až bude po všem? Na nějaké vzdálené kolonii založit farmu a usadit se tam?"
Usmál jsem se jí do vlasů.
"Nezní to tak špatně ne?"
Neznělo, ale byla to zvláštní představa. Tahle válka byla krutá, hloupá, ale nejspíše nepostradatelná pro naše přežití, nebránit se broukům by znamenalo rychlou smrt pro všechny, bránit se jim, znamená hrát kostky se smrtí pro nás. A my těch cinknutejch fakt moc nemáme.
"Ale tahle celá podělaná služba a ty sračky, co nám brouci sekaj přinesly i něco dobrého. Kdyby se nic z toho nestalo, nejspíše bychom se nikdy nepotkali. Takže jsem vlastně rád, že jsem tady."
Zvrácená toď logika věci.

Zmijí ubikace

“Nepřipadá ti to hloupé?“ hlasitý výdech značí zamyšlenost, nikoliv osobní útok, “Všechny ty důvody, proč zůstáváme? Riskovat život pro to, abys mohl s lidmi, kteří se stali tvou rodinou. Neodejít proto, že na Zemi zůstali už jen cizí lidé. Je to.. asi mi to najednou připadá trochu zvrácené, jak válka pokroutí myšlení,“ smutně se pousměju.
“Umírat pro vyšší dobro znamená pořád smrt. Už mlčím. Moc dobře vím, proč tohle všechno děláme a že je to důležité,“ povzbudivě povytáhnu koutky a natisknu se na jeho hruď, abych chvíli mohla vnímat jen dech a tlukot srdce.
“Nechci odejít, ale přála bych si lepší budoucnost. Asi.. asi poprvé v tom vidím větší smysl, než v boji. Uzmout si kus života sám pro sebe, chápeš?“ dodám polohlasně.

V kontrastu s tím se mi zasteskne právě po boji. Člověk dělá, co je třeba, a prostoru pro podobné úvahy je málo. Teď si přijdu zranitelná a slabá, což rozhodně není role, ve které bych si libovala.

Planeta Země - Doma
Zoe

Vypnula jsi televizi a vzala telefon, aby sis domluvila den strávený v přátelské společnosti některé ze svých upovídaných kamarádek. Táta je pryč, takže ideální příležitost k tomu něco podniknout.
"Katy Hampllová, prosím?......Zoe! Ráda tě slyším, jak se máš?"
Ozvalo se nadšené vypísknutí do telefonu. Katy, byla o rok mladší, než ty a znaly jste se ze střední. Byla to chytrá holka, ale hrozně upovídaná a hrozně nadšená do fantasy, některé filmy jste viděly snad tisíckrát. Nosila brýlký, dlouhé hnědé vlasy a z toho, co si pamatuješ mívala i napevno rovnátka, i když ti nikdy nepřišlo, že by měla nějak extra křivé zuby.
"Dlouho jsem o tobě neslyšel. Mi taky pořádně nezavoláš....hmmmf.....podnikneme něco? Už máš kluka?"
Vyptávala se do telefonu Katy se zájmem a prvotní rozmrzelost z toho, že ses jí dlouho neozvala, nakonec opadla. Pokud ještě bydlí tam, kde, když jste chodily na školu, tak by měla být v sousední čtvrti. Slabá půlhodinka místní dopravou, když bude špička. Méně, když si to střihneš kus pěšky, nebo budeš mít štěstí.

U zmijí

Pousmál jsem se na Riley.
"To rád slyším."
Když však uhnula pohledem starostlivě jsem jí pozoroval a čekal, až se vysloví z toho, co jí trápí.
"Ale?"
Pobídl jsem jí a dál sledoval proměnlivé grimasy v jejím obličeji, způsobené myšlenkami, které se jí míhaly v hlavě. I mne její slova donutila k zamyšlení.
"K pěchotě jsem se dal, abych získal občanství ve Federaci....byli jsme mladí a nadšení, ale pak se stala spousta věcí, spousta zlých věcí a jo....jednu dobu jsem uvažoval že s tím seknu a odejdu.....ale tak nějak jsem asi nikdy neměl kam odejít."
Pousmál jsem se smířeně a snažil se zní povzbudivě.
"Rodiče zahynuli při jednom z plazmových útoků. Takže na Zemi mi už nikdo nezůstal, ti, se kterými jsem tehdy nastoupil jsou na vyšších postech v jiných divizích. Takže s nimi se prakticky nevídám. A ostatní, které jsem znal jsou už většinou mrtví. Až teď náš tým a ty jste po delší době první koho mohu považovat za někoho blízkého."
Pousmál jsem se a sjel jsem Riley prsty po paži.
"Kvůli tobě bych tohohle všeho asi zvládl nechat. A myšlenka na spokojený důchod není špatná."
Uchechtl jsem se a koukl zpátky po ní.

A zas je tu ráno

Pořady jsou příšerné ovšem v tuto dobu se na televizi dívají jen důchodci a ti kteří nemůžou usnout. Občas se mi sice podaří něco najít, ale také je tu spousta reklam které se nám snaží vnutit nějakou věc a tak nakonec přece jenom usnu. Když se probudím tak se ve zprávách opět objevují brouci, ano my děláme co jde ovšem bez objevu nějaké zázračné technologie nebo něčeho podobného to zatím vypadá tak jak to vypadá.
Naše úsilí nestačí, vedeme tuhle válku dlouho a konec je přitom v nedohlednu. Ale pořád jsme tu a to je důležité.
Ale dobrá rozhodla jsem se akceptovat že tohle je skutečně minulost nebo druhá šance a tak jediné co můžu teď říct je, ano je to hrozné ovšem moje možnosti jsou zde stejné jako povzdechnutí té novinářky. Možná bych mohla poznamenat že je zvláštní že právě s kolonií se hlásí nejméně uchazečů.
Ale dost o broucích co budu dělat dnes?
Protáhnu se a potom si stáhnu ručník z hlavy a chvíli si ho prohlížím, snažím se využít toho že teď to nebude mít tato otázka chmurný nebo dramatický nádech. Neříkal táta něco o nějakých kamarádkách a o tom že mám chodit ven? Položím tedy ručník přes opěradlo a rozhodnu se jedné z nich zavolat, ale nejdřív si budu muset vzpomenout komu mám zavolat. Zavřu oči a před mým vnitřním zrakem začnou defilovat známé tváře těch které nejspíš nepotkám... no tak ne budoucnost nebo přítomnost, ale minulost tedy tahle přítomnost.
A první kamarádka z této doby je ..